Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 53/2025-749 ze dne 18. února 2025, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 49/2024-699 ze dne 10. října 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 45 T 2/2023-676 ze dne 9. srpna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") uznal stěžovatele vinným (ad 1 a 2) z přečinů zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193 odst. 1 trestního zákoníku), výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií (§ 192 odst. 1 trestního zákoníku), ohrožování výchovy dítěte [§ 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písmeno a) trestního zákoníku] a (ad 2) zločinu sexuálního nátlaku [§ 186 odst. 1, alinea 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku], přečinu svádění k pohlavnímu styku [§ 202 odst. 1, 3 písm. a), b) trestního zákoníku] a přečinu šíření pornografie [§ 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku].
Za to stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou a trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") ve veřejném zasedání částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a nově stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a trest propadnutí v rozsudku specifikovaných věcí; odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech vyhlášeného v Chartě OSN ("Pakt") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Protokol").
3. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebyl uložen trest pod spodní hranicí trestní sazby [viz nález sp. zn. I. ÚS 631/23 ze dne 27. června 2023 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz)]. Obecné soudy podle stěžovatele nezkoumaly dostatečně jeho osobní poměry, nepřihlédly k jeho bezúhonnosti a prohlášení viny, v důsledku čehož nebylo nutné vyslýchat poškozené, jejichž psychické obtíže ani nevznikly v souvislosti s jeho jednáním. Od spáchání trestné činnosti uplynulo několik let a jeho jednání bylo ojedinělým excesem. Uložený trest považuje stěžovatel za nepřiměřeně vysoký i neproporční [viz nález sp. zn. III. ÚS 1481/09 ze dne 10. prosince 2009 (N 257/55 SbNU 479)] a zanechá na něm negativní následky, neboť je depresivní a submisivní introvert. V jeho věci byly splněny podmínky pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku; stěžovatel navrhoval uložení dalších omezení (dohled Probační a mediační služby, ambulantní léčení apod.).
4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i dalšími podklady zaslanými stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto může ve vztahu k procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení reagovat jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
5. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že od poškozených dívek mladších 15 let vylákával jejich intimní fotografie a videa (i pod pohrůžkou zveřejnění dosud zaslaných) a vedl s nimi nevhodnou komunikaci se sexuálním podtextem. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel využil možnost prohlášení viny až u odročeného hlavního líčení. Krajský soud poté provedl pouze listinné důkazy, lékařské zprávy k osobě stěžovatele a další důkazy týkající se dopadu trestné činnosti na poškozené a v rozsudku zohlednil souběh více trestných činů, délku jejich páchání, způsob života stěžovatele, jeho dosavadní bezúhonnost a s ohledem na dodatečné prohlášení viny mu uložil trest pod spodní hranicí trestní sazby.
6. Vrchní soud se velmi podrobně zabýval splněním zákonných požadavků na aplikaci § 58 trestního zákoníku a přístupem stěžovatele k věci, nezjistil však žádnou jeho sebereflexi, náhled na trestnou činnost či snahu napravit své jednání (omluva). Stěžovatel naopak trestnou činnost bagatelizoval, popíral dopad svého jednání na poškozené. Ačkoli o svých zdravotních obtížích věděl, odbornou pomoc vyhledal teprve v důsledku odhalení trestné činnosti, avšak pouze ke korekci svého depresivního ladění, nikoli k řešení problémů sexuálně nezdrženlivého chování k nezletilým.
Vrchní soud zhodnotil skutečný dopad trestné činnosti na poškozené, délku jeho trvání ve vztahu k první z nich, jakož i opakovaný nátlak na druhou poškozenou a uzavřel, že § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku nelze aplikovat automaticky po prohlášení viny, která je sice podmínkou nezbytnou, nikoli však jedinou; splnění dalších zákonných požadavků vrchní soud vyloučil (například § 58 odst. 4 trestního zákoníku). Jednání stěžovatele posoudil jako účelové - s tím, že v případě neprohlášení viny by bylo namístě uložit vyšší trest. Ustanovení § 58 trestního zákoníku lze aplikovat jen v případech, kdy polehčující okolnosti ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivě výjimečným způsobem snižují závažnost trestného činu (zvlášť významné polehčující okolnosti či zvlášť tíživé osobní či rodinné poměry).
7. Uložení mírnějšího trestu se stěžovatel domáhal v řízení před obecnými soudy, v opravných prostředcích i v ústavní stížnosti a v nesplnění svého požadavku spatřuje porušení svých základních práv. Především vrchní soud zohlednil polehčující i přitěžující okolnosti a uzavřel, že stěžovatel nesplnil všechny zákonné požadavky pro stěžovatelem požadovaný postup. Srozumitelně a podrobně odůvodnil, proč na stěžovatele nemůže působit (a vést k jeho nápravě) trest kratšího trvání (velmi závažnou trestnou činnost páchal delší dobu). Ústavní soud má za to, že vyslovené závěry jsou ústavně konformní.
8. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je nutné především poukázat na recentní judikaturu Ústavního soudu. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 631/23 musí obecné soudy zvažovat použití § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, jen výjimečně a při svém rozhodování jsou povinny respektovat zásadu proporcionality trestní represe a charakter trestního práva jako ultima ratio (například nález sp. zn. III. ÚS 1481/09 ) i zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (čl.
39 Listiny). Nejvyšší soud v napadeném usnesení k dovolání stěžovatele napadený rozsudek vrchního soudu přezkoumal z toho pohledu, zda není uložený trest přísný, nepřiměřený či zjevně nespravedlivý, nebo zda nevybočuje z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Takové okolnosti Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil - k tomu odkázal na konkrétní okolnosti případu zmíněné vrchním soudem v odůvodnění rozsudku (zejména body 11 a 12), ztotožnil se s jeho závěry a uvedl, že "v tomto konkrétním případě mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nebylo namístě".
9. Nejvyšší soud fakticky námitky stěžovatele přezkoumal a nepovažuje je za důvodné. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti dříve zrušenému výroku o trestu z rozsudku krajského soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu