Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem Koliště 1912/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 52/2024-865 ze dne 19. 3. 2024 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 9 C 194/2003-857 ze dne 5. 2. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti RKT - Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci se sídlem U Mlýna 1755/5, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se po vedlejší účastnici před obecnými soudy domáhal zaplacení dlužného nájemného. V řízení mu bylo přiznáno osvobození od placení soudního poplatku ve výši 50 % a byl mu ustanoven zástupce z řad advokátů. V návaznosti na podání dovolání mu byl Okresním soudem v Kutné Hoře vyměřen soudní poplatek ve výši 7 000 Kč, což představovalo 50 % výše soudního poplatku za podání dovolání. Poté, co Nejvyšší soud upozornil okresní soud na skutečnost, že osvobození od soudního poplatku se podle ustálené judikatury neuplatní na dovolací řízení, vyměřil okresní soud stěžovateli doplatek soudního poplatku ve výši dalších 7 000 Kč.
2. Stěžovatel následně požádal okresní soud o přiznání osvobození od soudního poplatku pro dovolací řízení. Žádost nicméně obsahovala nesrovnalosti o majetkových poměrech stěžovatele a jeho manželky, proto jej soud vyzval k doplnění dalších informací. Stěžovatel však svou žádost řádně nedoplnil. Okresní soud tak neměl dostatek podkladů k přezkoumání jeho poměrů, a proto žádost stěžovatele napadeným usnesení zamítl.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze nevyhověl a rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Uvedl, že posouzení každé žádosti je individuální. Soudy jsou navíc povinny vždy zohlednit aktuální situaci a aktuální poměry žadatele, stejně jako posoudit, zda se v dané věci nejedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Doplnil, že stěžovatel ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolání své osobní, majetkové a výdělkové poměry řádným způsobem neosvědčil. Naopak, v odvolání se stěžovatel namísto předložení potřebných podkladů a podrobného vysvětlení svých aktuálních poměrů zaměřil na polemiku s postupem okresního soudu, a to zejména v otázce, zda stačí, že již v minulosti byl osvobozen a jeho majetkové poměry se podle jeho názoru nezměnily.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud a následně i krajský soud porušily svými rozhodnutími jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že výzvě soudu vyhověl a veškeré informace předložil. Výpis z účtu manželky nemohl předložit, neboť neměl její souhlas. Pokud navíc soud považoval tuto informaci za nezbytnou, mohl si jej vyžádat sám. Jeho odůvodnění přitom považuje za nedostatečné, když se omezil toliko na konstatování, že soudem požadované informace nebyly předloženy.
5. Porušení svých základních práv a svobod shledává stěžovatel i v rozdílné rozhodovací praxi. Zdůraznil, že jeho žádosti nebylo vyhověno navzdory tomu, že v jiných řízeních mu vyhověno bylo. Stejně tak mu bylo částečně vyhověno ve vztahu k řízení před soudem prvního a druhého stupně, avšak nikoli pro dovolací řízení, třebaže se jeho poměry nezměnily.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
8. K nyní posuzované věci je vhodné dodat, že Ústavní soud se skutkově i právně obdobnou věcí stěžovatele zabýval již ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 1346/24 ze dne 1. 7. 2024, jímž stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl. Vzhledem k úzké propojenosti posuzovaných věcí nemohl Ústavní soud nepřihlédnout k závěrům posledně citovaného usnesení.
9. Ústavní soud úvodem podotýká, že k problematice rozhodování o osvobození od soudních poplatků se staví nanejvýš zdrženlivě. Opakovaně konstatuje, že s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů spadá rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů.
10. Ústavnímu soudu v obecné rovině nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti žádosti o osvobození placení soudních poplatků dospěly. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo kdy by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí tyto závěry nevyplývaly, což by znamenalo, že takové rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle.
Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro jeho zásah ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, respektive mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 či sp. zn. I. ÚS 444/18 ze dne 22. 6. 2021).
11. Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda napadená rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nezaložila porušení stěžovatelových základních práv, respektive zda se odůvodnění těchto rozhodnutí opírá o ústavně konformní výklad § 138 odst. 1 a § 30 občanského soudního řádu.
12. Konstrukce § 138 odst. 1 občanského soudního řádu je založena na tom, že v odůvodněných případech může předseda senátu účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Z toho plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy na úvaze předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a že k úplnému osvobození od soudních poplatků, které je předpokladem pro ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 odst. 2 občanského soudního řádu), lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů.
13. Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávané věci okresní soud shledal, že nemá k dispozici všechny údaje potřebné k posouzení stěžovatelovy finanční (majetkové) situace, a proto ho prostřednictvím právního zástupce vyzval, aby předložil konkrétní doklady a doložil výpis z účtu, výpis z katastru nemovitostí prokazující vlastnictví nemovitostí, výpis z odboru dopravy prokazujícího vlastnictví motorového vozidla a dále i podklady k doložení majetkových poměrů své manželky, neboť uváděl, že je na jejích příjmech finančně závislý.
14. Vzhledem ke konkrétním okolnostem věci se přitom výše naznačená výzva jeví jako zcela důvodná. Oproti své předchozí žádosti (z roku 2019) stěžovatel nepředložil výpisy z účtu a oproti minulosti již neuváděl ani vlastnictví nemovitosti. Zároveň ale neuvedl, jak bylo s touto nemovitostí naloženo. Konečně z rozpisu jeho příjmů a výdajů vyplývala stálá záporná bilance, což by bez úspor nebo dodatečných příjmů nebylo možné. Majetkové poměry své manželky také nedoložil. Stěžovatel výzvy soudu nedostál a omezil se toliko na prohlášení k žádosti o osvobození od soudních poplatků a fotokopii jiného usnesení, kterým byl dříve od soudních poplatků osvobozen, s argumentací, že k žádným změnám v jeho poměrech nedošlo.
Přisvědčit přitom zdejší soud nemůže argumentaci, že soud si měl informace sám vyžádat. Břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují žadatele (k tomu viz např. bod 17 usnesení sp. zn. III. ÚS 2916/23 ze dne 20. 3. 2024).
15. Za této situace se Ústavnímu soudu postup obecných soudů nejeví jako problematický a k tvrzenému porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu nedošlo. Okresní a krajský soud jeho žádosti nevyhověly z důvodu nedostatku podkladů k přezkoumání jeho poměrů. Důvody pro nevyhovění jeho žádosti spočívaly výlučně na straně stěžovatele. Pokud stěžovatel namítá, že odůvodnění okresního soudu je z důvodu jeho stručnosti nepřezkoumatelné, lze se stěžovatelem souhlasit, že rozsah odůvodnění napadeného usnesení by mohl být větší. Zároveň však Ústavní soud uvádí, že tento nedostatek napravil v napadeném usnesení krajský soud, který správnost závěrů okresního soudu dostatečným způsobem odůvodnil a důvody, proč stěžovatelem předložené podklady k přezkumu nepostačují, srozumitelně vysvětlil (srov. body 22 a 23 napadeného usnesení krajského soudu).
16. Porušení práv stěžovatele přitom Ústavní soud neshledal ani v tom, že obecné soudy mu osvobození od soudních poplatků nepřiznaly, třebaže stěžovatel namítal, že jinými rozhodnutími byl (částečně) osvobozen a jeho finanční situace se nijak nezměnila. Jak uvádí Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 1346/24 , povinností soudu je v každém řízení zkoumat, zda jsou s ohledem na aktuální poměry účastníka řízení pro osvobození od soudních poplatků splněny zákonem stanovené podmínky. V posuzované věci tak učinit nemohl, neboť stěžovatel k výzvě soudu své aktuální poměry nedoložil; omezil se toliko na odkazy na předchozí rozhodnutí a neúplné informace. Taková argumentace je ovšem sama o sobě pro rozhodnutí bezpředmětná. Námitku, že vedlejší účastnici byli osvobozeni od soudního poplatku při sdělení mnohem méně informací, Ústavní soud v nyní projednávané věci hodnotí ve shodě s usnesením sp. zn. II. ÚS 1346/24 tak, že ústavnost napadených usnesení na této skutečnosti nezávisí.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu