Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Václavem Polomisem, advokátem, sídlem Randova 206, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 155/2025, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2024, č. j. 50 To 270/2024-343 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 7. 2024, č. j. 4 T 24/2023-308, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 7. 2024, č. j. 4 T 24/2023-308, shledán vinným pod bodem 1) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za uvedené přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Stěžovateli byla uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Uvedených přečinů se stěžovatel dopustil tím, že v Plzni dne 26. 8. 2020 nesdělil svému ošetřujícímu lékaři, který ho téhož dne uznal práce neschopným pro výkon zaměstnání na pozici dozorce u Vězeňské služby České republiky (dále jen "vězeňská služba"), že je současně zaměstnán na základě dohody o pracovní činnosti na pozici operátora skladu, přičemž u vězeňské služby požádal o nárok na služební příjem v nemoci, když zde předložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, pro období od 26. 8. 2020 do 23. 9. 2020. Stěžovatel však navzdory vystavené pracovní neschopnosti odpracoval u svého druhého zaměstnavatele celkem 11 směn po 7,5 hodinách, kdy informace o výkonu zaměstnání v průběhu pracovní neschopnosti nesdělil ošetřujícímu lékaři ani svému zaměstnavateli - vězeňské službě. Tímto způsobil České republice, vězeňské službě, na neoprávněně vyplacené náhradě služebního příjmu při neschopnosti ke službě nejméně za období od 31. 8. 2020 do 23. 9. 2020 škodu ve výši nejméně 41.490 Kč (skutek pod bodem 1). Dále stěžovatel dne 1. 9. 2022 v Plzni nesdělil ošetřujícímu lékaři, který ho téhož dne uznal práce neschopným pro výkon zaměstnání na pozici dozorce u vězeňské služby, že je současně zaměstnán na základě dohody o pracovní činnosti na pozici operátora skladu, přičemž u svého zaměstnavatele, vězeňské služby, následně požádal o nárok na služební příjem v nemoci za období od 1. 9. 2022 do 16. 11. 2022. Stěžovatel u svého druhého zaměstnavatele v době pracovní neschopnosti odpracoval celkem 42 směn po 7,5 hodinách, kdy vykonával práci operátora skladu, čímž České republice, vězeňské službě, způsobil na neoprávněně vyplaceném služebním příjmu při neschopnosti ke službě škodu ve výši 51.295 Kč a na neoprávněně vyplacené nemocenské za období od 1. 10. do 16. 11. 2022 škodu ve výši 49.867 Kč.
3. Okresní soud již dříve v této věci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 4 T 24/2023-277, kterým byl stěžovatel podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Na základě odvolání státního zástupce Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 6. 5. 2024, č. j. 50 To 75/2024-288, podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Následně rozhodl okresní soud výše uvedeným způsobem.
4. Krajský soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2024, č. j. 50 To 270/2024-343, zrušil k odvolání stěžovatele napadený rozsudek okresního soudu v celém jeho rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pod bodem 1) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za tyto přečiny byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Stěžovateli byla dále uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 trestního řádu pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
5. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
6. Stěžovatel namítá porušení svého práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Stěžovatel takto brojí zejména proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu, v nichž není dostatečně vysvětleno, proč za stejných skutkových okolností soudy dospěly k odlišným závěrům od v pořadí prvního řízení před okresním soudem, kde byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Stejně tak Nejvyšší soud označil námitky stěžovatele za pouhou polemiku s provedeným dokazováním, s čímž stěžovatel nemůže souhlasit, neboť brojil především proti právnímu posouzení věci.
7. Stěžovatel dále namítá, že v jeho věci nebyly naplněny zákonné znaky přečinu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, čímž došlo k porušení zásady zákonnosti. Soudy dovodily úmysl stěžovatele ze skutečnosti, že neinformoval svého ošetřujícího lékaře o druhém zaměstnání, což však neprokazuje úmysl obohatit se. Stěžovatel poukazuje na to, že zdravotní problémy mu sice bránily ve výkonu specifické funkce dozorce ve věznici, avšak nebránily mu ve výkonu pozice operátora skladu, což je práce zcela odlišného charakteru, kdy pracovník nemusí být stále ve stavu fyzické připravenosti. Nesplnění informační povinnosti vůči lékaři je porušením povinnosti podle zákona o nemocenském pojištění, ale nezakládá to odpovědnost v rovině trestního práva. Stěžovatel tedy vytýká soudům, že toliko mechanicky uplatnily ustanovení o přečinu podvodu, aniž by zhodnotily specifika věci.
8. Stěžovatel taktéž namítá porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo. Uvádí, že předložil ucelenou a logicky konzistentní obhajobu, podpořenou lékařskou dokumentací a výpověďmi svědků, která představovala rozumnou alternativu vůči obžalobě. Obhajoba stěžovatele přitom nebyla v průběhu soudního řízení nikterak vyvrácena. Soudy však na základě nezměněného skutkového stavu dospěly k odlišnému právnímu hodnocení věci, čímž porušily pravidlo in dubio pro reo.
9. Stěžovatel konečně namítá i porušení práva na individualizované posouzení trestní odpovědnosti. Uvádí, že trestní právo představuje postih ultima ratio, k čemuž by se mělo přihlédnout právě ve stěžovatelově věci. Stěžovatelovo jednání lze posoudit jako přestupek podle zákona o nemocenském pojištění, nikoliv nutně jako trestný čin. Soudy nepřiměřeně přistoupily k restriktivnímu výkladu, který automaticky presumoval podvodný úmysl stěžovatele na základě toho, že neinformoval svého lékaře o svém druhém zaměstnání. Tento postup soudů vedl k extenzivnímu výkladu skutkové podstaty podvodu.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávné hodnocení důkazů, které se mělo promítnout do nesprávného právního posouzení věci. Domnívá se, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu, resp. že měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky, které jsou v podstatě pouze opakováním jeho dosavadní obhajoby, za neopodstatněné. Stěžovatel tytéž námitky uplatnil již v rámci odvolacího řízení i v řízení před dovolacím soudem. Nyní tedy znovu polemizuje s právními závěry učiněnými soudy nižších stupňů v návaznosti na zjištěný skutkový stav a domáhá se revize právního posouzení.
K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry).
Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat.
Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů. To ovšem není případ nyní posuzované věci, ačkoliv je stěžovatel jiného názoru. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí, zejména na usnesení Nejvyššího soudu, které opětovně shrnuje a vypořádává skutkové i právní námitky stěžovatele.
13. Ústavní soud taktéž nemůže přisvědčit námitce stěžovatele ohledně absence aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má např. soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin. Ve věci stěžovatele však o takovém hraničním případu hovořit nelze, neboť se trestné činnosti dopustil jednáním úmyslným, opakovaným a poměrně rozsáhlým.
14. Stěžovatel dále uvedl, že nedošlo-li v jeho věci k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, mělo být uplatněno pravidlo in dubio pro reo. K tomuto Ústavní soud dodává, že obsahem pravidla in dubio pro reo je, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08
(N 7/52 SbNU 73) ze dne 12. 1. 2009 nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09
(N 43/56 SbNU 479) ze dne 5. 3. 2010]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. K tomu však ve věci stěžovatele zjevně nedošlo, když soudy jednoznačně dospěly k závěru, že skutkový děj se odehrál tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku krajského soudu, a tomuto skutkovému ději přidělily adekvátní právní kvalifikaci.
15. Jde-li o právní posouzení, okresní soud byl povinen řídit se závazným právním názorem krajského soudu, který zrušil v pořadí první, tj. zprošťující rozsudek okresního soudu a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud byl oprávněn za stejného skutkového stavu věc po právní stránce posoudit odlišně od soudu I. stupně a okresní soud byl povinen se tímto právním názorem řídit. Nejvyšší soud se následně v dovolacím řízení opět věnoval otázce naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu a dospěl k závěru, že tyto naplněny byly, když stěžovatel nenahlásil svému ošetřujícímu lékaři ani svému zaměstnavateli, vězeňské službě, existenci a výkon druhého zaměstnání, čímž fakticky zamlčel podstatnou skutečnost.
Výkonem této druhé práce, operátora skladu, porušoval povinnosti zaměstnance uznaného dočasně pracovně neschopným, neboť nedodržoval režim dočasně práce neschopného pojištěnce. Vyšla-li by najevo tato zatajovaná skutečnost, hrozilo by stěžovateli odnětí náhrad a dávek podle § 125 zákona o nemocenském pojištění. Ústavní soud aprobuje závěry obecných soudů, neboť jsou zcela přezkoumatelné, logické a prosté svévole, a tudíž nezasahují do ústavně zaručených práv stěžovatele.
16. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu