Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Husara, zastoupeného JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou, se sídlem V Jámě 1, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2017, č. j. 21 Cdo 2829/2015-3012, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014, č. j. 14 Co 439/2014-4, 14 Co 441/2014, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Komerční banky, a. s., se sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem, se sídlem Revoluční 15, 110 00 Praha 1, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. V projednávané věci byl stěžovatel jedním ze žalovaných v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 98/2001. Žalobkyně (Komerční banka, a. s.) se po stěžovateli a ostatních žalovaných domáhala zaplacení částky ve výši 7 292 860,57 USD s úrokem z prodlení, které měli hradit společně a nerozdílně, a to z titulu náhrady škody. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 27 C 98/2001-1716, ve znění usnesení ze dne 21. února 2014, č. j. 27 C 98/2001-1721, žalobu o zaplacení předmětné částky zamítl, řízení o zaplacení částky 24 012,30 USD s úrokem z prodlení zastavil, žalobkyni uložil zaplatit na účet soudu znalečné a rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovateli a ostatním žalovaným. Stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 4 522 544,40 Kč. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123) dospěl soud prvního stupně k závěru, že je třeba na danou věc aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. října 2014, č. j. 14 Co 439/2014-4, 14 Co 441/2014, ve vztahu ke stěžovateli rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že mu přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 364 768,40 Kč a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 314 Kč. Odvolací soud vyšel z úvahy, že odměnu za zastupování advokátem ve výši několika milionů korun nelze považovat za přiměřenou. Žalobkyně v daném případě mohla v době zahájení řízení důvodně očekávat, že v případě neúspěchu bude muset úspěšným žalovaným hradit náklady právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), jejichž výše byla mnohonásobně nižší, než při výpočtu podle advokátního tarifu. Stejně tak žalovaní nemohli očekávat přiznání náhrady nákladů řízení v takto vysoké výši. Odvolací soud proto přistoupil k moderaci náhrady odměny advokáta podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a snížil tuto náhradu na 30%.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali mimo jiné žalobkyně a stěžovatel dovolání. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 6. března 2017, č. j. 21 Cdo 2829/2015-3012, tak, že dovolání žalobkyně, stěžovatele i dalších žalovaných zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Dle názoru Nejvyššího soudu se zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nikterak nedotklo znění § 151 odst. 2 o. s. ř. Jelikož však právní předpis, na který § 151 odst. 2 o. s. ř. odkazoval (tedy vyhláška č. 484/2000 Sb.), byl zrušen, nezbývá, než aby soud podle § 136 o.
s. ř. určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se zde ale o úvahu volnou, nýbrž o úvahu vycházející z okolností posuzovaného případu. Výsledná sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Přiznané náklady přitom nesmí být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových sporech.
Úvahu odvolacího soudu podle názoru Nejvyššího soudu nelze podřadit pod § 150 o. s. ř., nýbrž pod § 151 odst. 2 části první věty před středníkem o. s. ř. Nesprávná právní kvalifikace však neměla vliv na správnost východisek a postupu odvolacího soudu a jeho úvaha vyúsťující v závěr o výši přiměřené odměny advokáta odpovídá s ohledem na všechny okolnosti případu povaze a hodnotě věci.
sp. zn. IV. ÚS 1360/17 , jež se týkalo obdobné problematiky a jeho závěry dopadají i na nyní projednávanou věc. Rovněž cituje další rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž vyplývá zdrženlivý postoj Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení.
7. Ústavní soud zaslal toto vyjádření k případné replice stěžovateli, nicméně zůstalo bez odezvy.
9. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud dlouhodobě judikuje v tom směru, že výrok o náhradě nákladů řízení zpravidla nepředstavuje zásah do základních práv a svobod. Z toho vychází značná zdrženlivost Ústavního soudu v případech napadených nákladových výroků [viz např. nález ze dne 12. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07
(N 189/47 SbNU 461) či nález ze dne 28. června 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06
(N 108/45 SbNU 459)]. Důvodem k zásahu Ústavního soudu by bylo pouze extrémní vykročení z pravidel upravujících toto řízení například neaplikováním kogentní normy, či interpretace zákona takovým způsobem, že by v ní byl obsažen prvek svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N70/65 SbNU 3)].
11. Téměř shodný případ jako v projednávané věci řešil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 14. června 2017 sp. zn. I. ÚS 1360/17 , kde ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017, č. j. 21 Cdo 3210/2016-336, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud svou úvahu v napadeném usnesení opřel o nález Ústavního soudu ze dne 7. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 , který se zabýval situací, kdy v průběhu řízení došlo k zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž bylo zdůrazněno, že obecné soudy mají zvažovat také stránku legitimního očekávání účastníků.
Ústavní soud dále v tomto nálezu konstatoval, že v odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu počítat, je namístě poskytnout takovému legitimnímu očekávání účastníka řízení ochranu a rozhodnout o nákladech řízení v intencích § 136 o. s. ř., tedy na základě volné úvahy soudu.
12. Závěry výše zmiňovaných rozhodnutí Ústavního soudu plně dopadají i na nyní projednávanou věc. Napadená rozhodnutí nevykazují prvky svévole a jsou dostatečně odůvodněna, mimo jiné s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu, která byla respektována Nejvyšším soudem. Obecné soudy také správně zohlednily legitimní očekávání účastníků. Ústavní soud proto v daném případě neshledal žádné ze stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod.
13. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. října 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu