Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, Kasárenská 4, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 5.4.2005, sp. zn. 5 C 316/2001, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.4.2006, sp. zn. 22 Co 14/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2007, sp. zn. 28 Cdo 339/2007, o vyloučení soudce Ústavního soudu z projednávání a rozhodování věci, takto: Soudce Jiří Nykodým se vylučuje z projednání a rozhodování ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1552/07
.
Dne 3.7.2007 prohlásil soudce Ústavního soudu Jiří Nykodým, že se cítí podjatý, pokud jde o projednávání a rozhodování dané věci. Uvedl, že důvodem je okolnost, že v této věci vystupoval dříve jako právní zástupce stěžovatele. Proto navrhl I. senátu Ústavního soudu, aby rozhodl tak, že je vyloučen z projednání a rozhodování věci, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1552/07
.
Podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen (pozn.: z projednávání a rozhodování věci), jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Konkrétně to znamená, že v téže věci vystupoval nejen jako soudce (tak by přezkoumával své vlastní rozhodnutí), nýbrž i jako např. právní zástupce.
Vzhledem tomu, že soudce Jiří Nykodým byl v dané věci dříve činný jako právní zástupce (stěžovatele), má Ústavní soud za to, že podmínka vyloučení soudce dle ust. § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je splněna. V souladu s ustanovením § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto rozhodl I. senát Ústavního soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soud není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2007
Vojen Güttler v.r. předseda senátu
Ohledně napadeného rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, když v úvahu přicházela přípustnost výhradně podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je nutno uvést, že usnesení, jímž dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání (viz např. III.
ÚS 40/93 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 6). Předmětem ústavní stížnosti směřující proti takovému rozhodnutí je případná denegatio iustitiae, a nikoli samotné subjektivní právo stěžovatele (viz usnesení III. ÚS 372/06 ze dne 15. 11. 2007). Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Přesněji řečeno, úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález III. ÚS 40/93 , usnesení III. ÚS 116/94,
II. ÚS 644/04 ,
III. ÚS 466/06 ). O protiústavnost - ve smyslu uvedené "svévole" však v případě napadeného usnesení dovolacího soudu zjevně nejde. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu se svou ustálenou praxí vyložil, proč stěžovatelem předestřené námitky (že mělo být přerušeno řízení do skončení dědického řízení, že odvolací soud jinak právně hodnotil zjištěný skutkový stav, že rozhodnutí o vlastnictví v dědickém řízení má přednost před rozhodnutím orgánu rozhodujícího v restitučních věcech, vydaného na základě nesprávných údajů, že v případě správních rozhodnutí šlo o paakt) nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Při řešení jednotlivých námitek odkázal na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu a dovodil, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu jak s hmotným právem, tak i s ustálenou rozhodovací praxí. Jeho podrobně odůvodněným závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Ústavní soud na ně plně odkazuje, aniž by považoval za nutné je opakovat či doplňovat. Pokud stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že nerespektoval své dřívější rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 2501/98, na něž sám odkázal, z napadeného usnesení vyplývá, že na uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil nad rámec svého odůvodnění toliko ve vztahu k námitce, že odvolací soud měl přerušit řízení.
Zmiňované rozhodnutí nadto neřeší stěžovatelem nastíněnou otázku, zda rozhodnutí o vlastnictví v dědickém řízení má přednost před rozhodnutím pozemkového úřadu vydaného podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Jak uvedl Nejvyšší soud, takové rozhodnutí je třeba chápat jako rozhodnutí konstituující vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti a soud v občanském soudním řízení nemůže dospět k závěru, že vlastníkem dotčené nemovitosti je osoba jiná než oprávněná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2666/2004, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 257/96 , Sbírka nálezu a usnesení ÚS, sv. 9, č. 147). To platí vždy, pokud nedošlo ke zrušení správního rozhodnutí, což se v projednávaném případě nestalo.
Obecné soudy jsou mimo rámec správního soudnictví oprávněny přezkoumávat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné. Obecné soudy ovšem žádný důvod nulitnosti rozhodnutí pozemkového úřadu neshledaly, naopak dospěly k závěru, že rozhodnutí, kterými právní předchůdkyně žalované nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jsou řádnými správními rozhodnutími, jimiž bylo završeno restituční řízení. Těmto závěrům Nejvyššího soudu, jež korespondují s ustálenou soudní praxí i judikaturou Ústavního soudu, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Za situace, kdy stěžovatel spolu s dalšími žalobci v žalobě na vyklizení nemovitostí tvrdili, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků jako dědicové po K. H. když toto dědické řízení není doposud pravomocně skončeno, obecné soudy nepochybily, když zkoumaly první a základní předpoklad úspěšnosti takové žaloby, tj. otázku prokázání vlastnického práva žalobců, neboť aktivní legitimaci k podání žaloby na vyklizení dle ustanovení § 126 odst. 1 o.z.
má pouze vlastník věci. Ačkoli se odvolací soud zcela neztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně, jeho výsledný právní závěr o tom, že žalobci nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby na vyklizení, nezpochybnil. Výklad podaný odvolacím soudem není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základ a zohledňuje judikaturu Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, na níž adresně odkazuje ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. V kontextu ústavněprávní námitky nedostatku spravedlivého procesu nelze ani postupu odvolacího soudu cokoli vytknout.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by při projednání žaloby na vyklizení došlo ze strany obecných soudů k odepření spravedlnosti. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry soudů nelze vykládat jako porušení článku 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k výsledku řízení nemohlo být zasaženo ani do stěžovatelova práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2008
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu