Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Petrem Kazdou, advokátem, sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 667/2024-173 ze dne 26. 3. 2024, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 178/2023-139 ze dne 9. 11. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 8 C 131/2022-120 ze dne 8. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti ČR, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal náhrady újmy na zdraví ve výši 50 000 Kč v důsledku tvrzeného vystavení pasivnímu kouření v cele Sběrného eskortního střediska ve Věznici Jiřice (dále jen "eskortní středisko"). Zároveň se dále domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč způsobené údajným nelidským a ponižujícím zacházením spočívajícím v nedůstojném hygienickém vybavení cel.
2. Okresní soud napadeným rozsudkem částečně vyhověl stěžovateli a přiznal mu právo na zadostiučinění ve výši 4 300 Kč (výrok II) za způsobenou újmu na zdraví. Ve zbývající části 95 700 Kč soud žalobu zamítl (výrok I). Okresní soud uložil stěžovateli povinnost vedlejší účastnici (žalované) zaplatit náhradu nákladů řízení (výrok III). Vedlejší účastnice proti vyhovujícímu výroku II podala odvolání.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil napadený výrok ve prospěch vedlejší účastnice tak, že se žaloba i v napadeném výroku zamítá. V odůvodnění uvedl, že na straně eskortního střediska nelze dovodit nesprávný úřední postup. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné. Důvodem bylo, že dovolání se týkalo pouze částky 4 300 Kč, ve zbývající části 95 700 Kč nebyl rozsudek okresního soudu napaden odvoláním, v uvedeném rozsahu nabyl proto separátně právní moci (§ 206 odst. 2 občanského soudního řádu). Přezkum rozhodnutí o sporné částce 4 300 Kč je přitom objektivně nepřípustný [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), právo na rovné postavení účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a právo na ochranu života a zdraví (čl. 31, čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Namítá, že v řízení před obecnými soudy mělo dojít k obrácení důkazního břemene o tvrzení opakovaného kouření v cele eskortního střediska na vedlejšího účastníka. Krajský soud údajně pochybil i při konstatování závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Dále stěžovatel krajskému soudu vytýká, že k porušení jeho základních práv došlo i nesprávným poučením o přípustnosti dovolání, které ovšem Nejvyšší soud odmítl jako objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Brojí-li stěžovatel proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a napadenému rozsudku krajského soudu, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání v tomto rozsahu příslušný.
6. Procesní předpoklady naopak nejsou splněny v části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel brojí proti rozsudku okresního soudu. V rozsahu výroku I napadeného rozsudku okresního soudu nepodal stěžovatel (a ani vedlejší účastnice) odvolání a v této části nabylo rozhodnutí okresního soudu separátní plné moci. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k nepodání odvolání musela být ústavní stížnost stěžovatele v této části odmítnuta jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
7. Navrhuje-li stěžovatel zrušení výroku II a III rozsudku okresního soudu, který byl rozsudkem krajského soudu změněn, Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti v této části příslušný není, neboť nelze rušit to, co již bylo změněno (výrokem I rozsudku krajského soudu). V této části proto Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Nutno navíc doplnit, že co do výroku II stěžovatel zde není ani oprávněnou osobou, neboť napadený výrok zněl ve prospěch stěžovatele.
8. Ústavní soud na úvod shrnuje, že se v následujícím posouzení bude zabývat otázkou, zda došlo k porušení stěžovatelových práv tím, že krajský soud zrušil výrok I okresního soudu, kterým byl stěžovateli přiznán nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 300 Kč s příslušenstvím. Tato újma mu měla být způsobena vystavením pasivnímu kouření v cele eskortního střediska.
9. Ústavní soud dále připomíná, že ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor.
10. V nyní řešené věci stěžovatel podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci. Požaduje totiž přezkum rozhodnutí ve věci, kde sporná částka činí 4 300 Kč s příslušenstvím. V bagatelních věcech je však přezkum Ústavním soudem omezen. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, úspěch ústavní stížnosti v takových případech bývá často vyloučen zpravidla kvůli velmi nízkým, svou podstatou zanedbatelným částkám. Děje se tak z důvodu nevýznamnosti možného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který obecně není schopen způsobit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04
z 25. 8. 2004). Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů, která vedou ke zřetelnému zásahu do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11
z 1. 8. 2011 a
sp. zn. IV. ÚS 193/14
z 8. 4. 2015). Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud současně uvádí, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13
z 10. 4. 2014 vyslovil závěr, že bagatelnost věci by se ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak ne vždy tomu tak musí být. Při jejím posuzování by měl Ústavní soud na věc nahlížet jak z hlediska kvalitativního, tak i kvantitativního. Míra dotčení nemusí být závislá pouze na zákonodárcem stanovené hranici pro bagatelnost částky, tedy 10 000 Kč pro odvolání a 50 000 Kč pro dovolání, ale v ojedinělých případech se i ve věcech, které jsou podle těchto hranic jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do života stěžovatele, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit.
Takto je třeba postupovat zejména v případech, kdy si sociální a majetkové poměry účastníka vyžadují zvláštního zohlednění. V tomto směru ovšem stěžovatel ničeho ve své ústavní stížnosti nenamítá a Ústavní soud ani žádné takové okolnosti z předložené ústavní stížnosti a jejích příloh nezjistil. Samotný fakt, že je stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody, není okolností postačující.
12. I kdyby se navíc nejednalo o tzv. bagatelní věc, ústavní stížnost by byla i tak odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že mělo dojít k obrácení důkazního břemene. Z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že v případě vězňů může dojít k obrácení důkazního břemene, avšak tento postup je podmíněn splněním předpokládaných kritérií. ESLP vymezil, že k obrácení tak může dojít, pokud je tvrzení vězněné osoby dostatečně konkrétní a pokud důkazy k prokázání této skutečnosti jsou v dispozici věznice (viz rozsudek ve věci Ananyev a ostatní proti Rusku z 10.
1. 2012, 42525/07, bod 123). Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu nicméně vyplývá, že stěžovatel jednak neprokázal porušování zákazu kouření v eskortní cele, jednak že eskortní středisko postupuje při zajišťování průběhu eskorty dostatečně tak, aby byla zabezpečena ochrana zdraví odsouzených a zamezeno porušení zákazu kouření v eskortních celách (bod 12 napadeného rozsudku krajského soudu). Krajský soud měl proto za prokázané, že postup eskortního střediska je dostatečný, což potvrdila i zástupkyně veřejného ochránce práv při svém šetření ke stížnostem stěžovatele (viz body 7 a 12 rozsudku krajského soudu).
13. Ústavní soud současně připomíná, že jeho úkolem není hodnotit právní závěry obecných soudů, neboť takový postup jej staví do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel na tomto místě poukazuje na způsoby, jak mohlo dojít k předcházení kouření v eskortních celách, jedná se pouze o zpochybňování právního závěru, že v eskortním středisku je dostatečný mechanismus bránící jeho soustavnému porušování. Z bodu 13 napadeného rozsudku krajského soudu navíc vyplývá, že stěžovatel navíc tento mechanismus (upozornění personálu věznice pomocí tísňového hlásiče) až na jedinou výjimku nevyužil.
14. Konečně, důvodnost stěžovatelovy ústavní stížnosti nemůže založit ani argumentace chybným poučením o možnosti podat mimořádný opravný prostředek. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že krajský soud jej nesprávně poučil - jak potvrdil i Nejvyšší soud - o možnosti podat dovolání. Nicméně je vhodné připomenout, že porušením práva na přístup k soudu a důvodem pro jeho kasační zásah je, pokud je stěžovatel nesprávně poučen o nepřípustnosti dovolání, ačkoliv v dané věci bylo dovolání přípustné (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2404/19
z 24. 6. 2020). To ovšem není problémem v nyní řešené věci, jelikož ve věci stěžovatele soud naopak chybně poučil, že dovolání přípustné je, třebaže byly dány důvody pro aplikaci výjimky podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nedošlo proto ke znemožnění využití procesního prostředku ke sjednání nápravy, když podle (podústavních) procesněprávních norem stěžovatel k tomu procesnímu prostředku neměl ani přístup. Ani toto pochybení proto není důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť právo na přístup k dovolacímu soudu v této věci nemohlo být stěžovateli postupem soudu odňato. V posuzované věci navíc Ústavní soud posoudil včasnost ústavní stížnosti od odmítavého usnesení Nejvyššího soudu.
15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona], a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) taktéž].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu