Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 28 Cdo 599/2024-959, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2023 č. j. 1 Co 1/2023-850 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2022 č. j. 23 C 14/2016 -710, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení svých ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 4 Ústavy domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka žalobou ze dne 21. 1. 2016 adresovanou Krajskému soudu v Ostravě navrhovala, aby jí jako oprávněné osobě byly vydány pozemky - nemovité věci specifikované v žalobě, a aby rozsudkem soudu bylo v uvedeném rozsahu nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 24.
11. 2015, sp. zn. SP 21552/2014-571102, č. j. SPU 608661/2015/PŠ. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2022 č. j. 23 C 14/2016-710 však byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2023 č. j. 1 Co 1/2023-850, bylo rozhodnuto o tom, že se rozsudek Krajského soudu v Ostravě co do výroku I. týkající se části pozemku p. č. 2189/21, vodní plocha v k. ú. Jelení u Bruntálu zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje, a ve zbylé části byl rozsudek potvrzen.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024 č. j. 28 Cdo 599/2024-959 bylo poté odmítnuto i dovolání stěžovatelky v dané věci.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména polemizuje s právními závěry obecných soudů, kterým především vytýká prý nesprávné posouzení skutečnosti, že nebyly splněny předpoklady pro vydání nemovitých věcí stěžovatelce, která již v období po druhé světové válce učinila vše, co jí právní úprava dovolila. Stěžovatelka řádně uplatnila svůj nárok vůči orgánu veřejné moci, který měl předmětné nemovitosti ve správě, což bylo předpokladem pro následnou žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů.
Uplatnila tak svůj nárok u Ministerstva školství a národní osvěty, k adekvátní reakci ovšem s ohledem na tehdejší atmosféru nedošlo, což reálně znemožnilo stěžovatelce (spolu s dalšími důvody) domáhat se práva před soudem. Tím, že orgány veřejné moci nezohlednily tehdejší poměry a faktickou nemožnost stěžovatelky domáhat se těsně před rozhodným obdobím podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, svého restitučního nároku, zapříčinily tímto formalistickým výkladem, že se stěžovatelka nemohla domoci spravedlnosti a nároků jí plynoucích z majetkových křivd.
Jestliže obecné soudy odmítly aplikaci zákona č. 428/2012 Sb. tím, že v rozhodném období nebyla stěžovatelka vlastníkem nemovitých věcí a nepodala formální žalobu u soudu, jak předpokládaly tehdejší předpisy, zneužily tehdejší právní nejistoty v její neprospěch, a porušily tak její právo na ochranu vlastnictví.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. O ústavních stížnostech stěžovatelky týkajících se typově shodných či velmi podobných případů rozhodoval Ústavní soud již několikrát. Opakujícím se námitkám stěžovatelky však v žádném z těchto případů nepřisvědčil (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 200/20 ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20 ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1269/20 ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1900/20 ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. II. ÚS 2803/20 ze dne 18. 11. 2020 a sp. zn. I. ÚS 990/21 ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV.
ÚS 1718/21 ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2949/21 ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 350/22 ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 8/22 ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 131/22 ze dne 8. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 130/22 ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. III. ÚS 2988/22 ze dne 15. 11. 2022 či sp. zn. 78/23 ze dne 9. 1. 2023). Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od již ustálených závěrů v nyní posuzované věci odchylovat.
5. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí srozumitelná, dostatečně odůvodněná, nevybočují ze zákonného rámce, ani nejsou svévolná. Z jejich odůvodnění vyplývá již výše citovanými usneseními Ústavního soudu aprobovaný závěr, že stěžovatelce (resp. jejímu právnímu předchůdci) byly předmětné nemovitosti odňaty v době nacistické okupace a následně se právního panství nad nimi ujal československý stát. Její vlastnické právo již nikdy nebylo obnoveno a právní předchůdce stěžovatelky řádně neuplatnil nárok na vrácení zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. (k obnovení vlastnického práva přitom nepostačovaly žádosti velmistra stěžovatelky). K majetkové křivdě tudíž nedošlo v tzv. rozhodném období, a stěžovatelka proto není oprávněnou - a tedy ani věcně legitimovanou - osobou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb.
6. Ústavní soud tedy nezjistil žádný důvod, proč by závěry obecných soudů v nyní posuzované věci jakkoliv přehodnocoval, neboť soudy při rozhodování dostatečně zohlednily všechny okolnosti, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy a základní práva obsažené v Listině. Ústavní soud proto stěžovatelku pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i na výše citovaná usnesení Ústavního soudu.
7. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu