Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti E. M., t. č. Věznice P.O.BOX 1, Mírov, zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Rybnikářem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 123/2024-6415 ze dne 29. února 2024, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 19/2023-6087 ze dne 1. června 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 48 T 4/2022-5871 ze dne 8. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Soudkyně Dita Řepková je vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1653/24
.
1. Soudkyně Dita Řepková, která je v souladu s § 12 odst. 5 rozvrhu práce Ústavního soudu členkou rozhodujícího senátu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1653/24 , předložila předsedovi I. senátu spis k rozhodnutí o jejím vyloučení, neboť jako předsedkyně senátu 48 T Krajského soudu v Brně učinila ústavní stížností napadené rozhodnutí.
2. Podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Podle § 36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se za činnost ve smyslu ustanovení odstavce 2 nepovažuje účast na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů. Jelikož soudkyně Dita Řepková jako předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně vydala ústavní stížností napadené rozhodnutí, byla v dané věci činná při výkonu jiné funkce, než je funkce soudce Ústavního soudu, aniž by šlo o činnost podle § 36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. I. senát proto rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
3. Učinil tak ve složení z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra, neboť Dita Řepková jako stálá členka I. senátu nemůže rozhodovat o vlastním vyloučení, a současně proti rozhodnutí senátu Ústavního soudu není přípustný žádný opravný prostředek (srov. § 31 trestního řádu), a proto předseda senátu podle § 8 odst. 9 ve spojení s § 9 odst. 2 rozvrhu práce k rozhodnutí povolal dočasnou členku senátu Kateřinu Ronovskou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu
5. Stěžovatel namítá, že v dané věci došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius. Odvolací soud učinil nová skutková zjištění (odlišná od nalézacího soudu), a to v neprospěch stěžovatele. Konkrétně odvolací soud učinil ten skutkový závěr, že stěžovatel byl účastníkem organizované skupiny působící ve více státech. Jelikož nalézací soud k tomuto závěru nedospěl, je zjevně učiněný v neprospěch stěžovatele. V popisu skutku není řádně a srozumitelně vyjádřeno, že stěžovatel se skutku dopustil ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Podle judikatury Nejvyššího soudu musí ze skutkové věty vyplývat naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty. Ostatně tuto skutečnost připustil i odvolací soud. Řádný popis skutku nemůže být nahrazen citací skutkové podstaty z trestního zákoníku. Nadto stěžovatel namítá, že samotné "vytvoření" organizované skupiny není trestné na rozdíl od organizované zločinecké skupiny. Z popisu skutku navíc vyplývá, že daného jednání se měly dopustit ve spolupráci pouze dvě osoby, a tím pádem není naplněn ani základní znak organizované skupiny. Dále skutková věta nijak nevyjadřuje, že by uvedený skutek byl plánován a koordinován a že by mezi oběma jednajícími byly jakkoliv rozdělené úlohy. Napadený rozsudek tak fakticky popisuje jednání v prostém spolupachatelství. O existenci organizované skupiny nemůže svědčit ani neurčitá zmínka o "blíže nezjištěných osobách", od nichž měl pocházet kokain. Kromě jednoho obžalovaného byly všechny další osoby "pouze" obchodníci, kteří s drogou nakládali ve svém vlastním (a nikoliv skupinovém společném) zájmu. To lze podle stěžovatele ukázat například na tom, že jednotlivé osoby se mezi sebou nedělily o zisk (naopak se mezi sebou o ceně drogy vzájemně dohadovaly). Z prostého obchodního vztahu nelze připisovat charakter organizované skupiny. Zmínka o blíže neurčitých osobách navíc vylučuje jakékoliv uplatnění obhajoby.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Žádné takové pochybení však Ústavní soud neshledal. V první řadě je třeba uvést, že stěžovatel opakuje totožnou argumentaci, jakou uplatnil již v odvolacím a dovolacím řízení, aniž by reflektoval to, že se soudy s jeho obhajobou nadstandardně obsáhle vypořádaly. Ústavní soud nepovažuje za nutné podstatu jejich zevrubných názorů opakovat, pročež na ně může bezezbytku odkázat. To se týká jak námitek týkajících se tvrzeného porušení zásady zákazu reformatio in peius (viz body 47 až 49 usnesení Nejvyššího soudu a bod 42 rozsudku vrchního soudu), tak námitek o nenaplnění a nedostatečnosti popisu znaku jednání v organizované skupině působící ve více státech (viz body 41 až 46 usnesení Nejvyššího soudu a body 52 a 53 rozsudku vrchního soudu).
U posléze uvedené skupiny námitek se soudy řádně vypořádaly i se všemi dílčími nedůvodnými námitkami o povaze organizované skupiny, od znalosti identity jejích členů, přes povahu činnosti, kterou může vykonávat, a rozdělení rolí, až po různé zájmy, které mohou její členové sledovat. Ani v těchto částech nepovažuje Ústavní soud za nutné rozvádět podrobné závěry obecných soudů. Namítá-li stěžovatel, že neurčitý okruh členů takové skupiny vylučuje možnost účinné obhajoby, přehlíží, že soudy učinily závěr o existenci takových osob na základě konkrétních provedených důkazů (včetně doznání stěžovatele), jejichž obsah či důkazní sílu mohl stěžovatel zpochybnit, o což se i částečně pokoušel.
10. Ústavní soud posoudil trestní řízení jako celek a neshledal, že by obecné soudy vybočily z kautel spravedlivého procesu, jež stěžovateli zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud po uvedené rekapitulaci proto uzavírá, že těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, který se jejím prostřednictvím domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
12. Protože Ústavní ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu