Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Tajčmanové, zastoupené Mgr. et Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2024 č. j. 30 Cdo 152/2024-190, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2023 č. j. 69 Co 271/2023-150 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2023 č. j. 14 C 110/2022-111, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 165 062 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 20 C 28/2018 (dále též jen "posuzované řízení"), jehož předmětem bylo rovněž zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 19 C 218/2009, které rovněž bylo kompenzačním řízením.
3. Obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu o zaplacení částky 165 062 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že dne 14. 8. 2017 stěžovatelka podala na Ministerstvo spravedlnosti České republiky žádost o přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Posuzované řízení pak bylo zahájeno dne 26. 2. 2018, stěžovatelka v něm vystupovala v procesním postavení žalobkyně, která se po žalované domáhala zaplacení částky 150 629 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Obvodní soud po zhodnocení celkové délky řízení a konkrétních okolností, které k takové délce přispěly, vyšel z částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a za každý další rok. Ve svém rozhodnutí se ztotožnil s výší poskytnutého zadostiučinění tak, jak jej vyčíslila vedlejší účastnice, tedy na částku 34 938 Kč. V této souvislosti obvodní soud zdůraznil, že posuzované řízení bylo samo kompenzačním řízením a řízení, které v něm bylo odškodňováno, bylo rovněž kompenzačním řízením. Nyní vedené řízení je tedy již třetím navazujícím kompenzačním řízením, kdy ze strany stěžovatelky jde o řetězení nároků. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2475/2020 obvodní soud přihlédl k tomu, že při odškodňování újmy z nepřiměřené délky řízení je třeba vzít v úvahu vedení většího množství soudních sporů ze strany jednoho a téhož žadatele a posoudit význam řízení pro takovéhoto žadatele jako v podstatě "nulový". Stěžovatelka vedla od roku 2015 do roku 2023, a to z její iniciace jen u obvodního soudu celkem 11 sporů.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že je třeba vycházet z § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak ze sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Městský soud dále přisvědčil obvodnímu soudu, že výše peněžitého zadostiučinění je podle judikatury Nejvyššího soudu poskytována v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč za každý rok trvání řízení s tím, že za první dva roky řízení náleží zadostiučinění ve výši jedné poloviny těchto částek a dovodil, že pokud obvodní soud základní částku odškodnění odvodil od částky 15 000 Kč za rok, dostatečně zohlednil skutečnost, že nešlo o extrémní délku řízení, když k navyšování základní částky nad základních 15 000 Kč se zpravidla přistupuje u řízení, jejichž délku lze považovat za extrémní, tedy přesahující 10 let.
Městský soud se ztotožnil rovněž s hodnocením jednotlivých kritérií provedeným obvodním soudem, která zákon i judikatura Nejvyššího soudu určuje jako rozhodná pro stanovení konečné výše finančního zadostiučinění, a tuto považoval městský soud za přiměřenou odškodňované újmě. Námitky stěžovatelky týkající se nesprávného hodnocení a následného snižování základní částky podle jednotlivých zákonných kritérií, nepovažoval městský soud za důvodné, když obvodní soud veškerá zákonem stanovená a judikaturou Nejvyššího soudu rozvedená kritéria důkladně posoudil a na základě těchto závěrů učinil odpovídající a správné závěry o snížení základní částky odškodnění.
Obvodní soud podle městského soudu správně přihlédl ke zvýšenému významu posuzovaného řízení z důvodu vyššího věku stěžovatelky, nicméně význam posuzovaného řízení pro stěžovatelku je razantně snižován skutečností, že jde již o třetí odškodňovací řízení v řadě, které z logiky věci má pro poškozeného (stěžovatelku) velmi nízký, až nepatrný význam. Městský soud uzavřel, že skutečnost, že vedlejší účastnice i přes nepatrný význam posuzovaného řízení pro stěžovatelku dobrovolně poskytla zadostiučinění ve finanční formě (34 938 Kč), i když by v dané věci postačovalo konstatování porušení práva, odpovídá specifikům posuzovaného řízení, které je již třetím odškodňovacím řízením v řadě a jeho význam pro stěžovatelku je proto nepatrný.
Jakékoli další navyšování odškodnění i v případě, že by obvodním soudem nebyla jednotlivá kritéria vymezená judikaturou Nejvyššího soudu pro stanovení výše zadostiučinění posouzena zcela přesně, by s ohledem na uvedené bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a slušnosti (srov. např. rozsudek ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).
5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v rozsahu výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve věci samé co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním. (výrok I.). Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl dílem jako nepřípustné a dílem pro vady (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o.
s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka namítá porušení svých základních práv, aniž by ovšem konkretizovala otázky hmotného či procesního práva, které by měly být v dovolacím řízení přezkoumány. V této části proto Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky jako vadné. Nejvyšší soud dále dovodil, že otázka nepřezkoumatelnosti úvah obou nižších soudů týkající se aplikace jednotlivých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ohledně délky kompenzačního řízení, složitosti, instančnosti řízení nebo zvýšené péče státu při vyřizování kompenzace za nepřiměřenou délku jiného kompenzačního řízení přípustnost dovolání nezakládají, neboť na takovém řešení právních otázek napadené rozhodnutí nezáviselo, když městský soud se v řešené věci ztotožnil s obvodním soudem, že vedlejší účastnicí dobrovolně poskytnuté zadostiučinění ve výši 34 938 Kč odpovídá specifikům posuzovaného řízení, které je již třetím odškodňovacím řízením v řadě a jeho význam pro stěžovatelku je tudíž nepatrný, proto by podle městského soudu postačovalo jako zadostiučinění i jen konstatování porušení práva.
6.
7. V obsáhlé ústavní stížnosti obsahující velké množství odkazů na judikaturu a citací z judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva stěžovatelka namítá, že její dovolání mělo veškeré náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., včetně řádného vymezení dovolacího důvodu, a proto napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak projevem denegatio iustitiae, když posouzení otázky přípustnosti dovolání bylo řešeno v extrémním rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu nerespektovaly konstantní judikaturu, zejména judikaturu ESLP. Stěžovatelka poukazuje na nepřípustné snižování základní částky, neboť základní podstata nepřiměřené délky řízení spočívala v profesně nezdatném postupu rozhodujících orgánů. Hodnocení provedené soudy je extrémně nespravedlivé, neboť stěžovatelka je sankcionována za to, co bylo způsobeno soudy a jejich extrémním porušováním principu iura novit curia. Snížení základní částky o 15 % z důvodu údajné složitosti je v extrémním rozporu se závěry vyslovenými v judikatuře ESLP stejně tak jako "s naprosto bazální logikou věci". Stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení proběhl "masivní" soudní ping pong zapříčiněný rozhodujícími orgány. Základním principem práva na spravedlivý proces je i princip proporcionality, který umožňuje logické přezkoumání úvah o ne/přiměřenosti. Stěžovatelka dovozuje, že napadená rozhodnutí tomuto principu nevyhověla. V případě stěžovatelky bylo rozhodováno o kompenzaci na úrovni dvou instancí soudní soustavy od 23. 10. 2009 do 31. 1. 2019 (rozsudek městského soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. 53 Co 413/2018-642, který již nebyl dovoláním a ústavní stížností změněn), tedy řízení v dané věci trvalo za účelem dosažení finálního rozsudku městského soudu 9 let a 3 měsíce. To považuje stěžovatelka za "naprostý extrém" ve srovnání s tím, co ESLP považuje za ještě přijatelné (2 roky), kdy délka předmětného řízení je 4,625x delší. Závěr o 0% podílu rozhodujícího orgánu je v rozporu se skutkovými okolnostmi. Stěžovatelka dále upozorňuje na skutečnost, že instančnost řízení v předmětném řízení byla zapříčiněna rozhodujícími soudy a teprve ve finální fázi trvající cca 1,5 roku lze přičítat tuto instančnost stěžovatelce, jejíž postup lze považovat ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu za neúčelný. Z tohoto důvodu je podle stěžovatelky nelogické, aby jí byla přičítána "celá" instančnost. Taková úvaha je v rozporu s principem spravedlnosti. Závěr o složitosti věci nemá materiální základ a snížení základní částky o 20 % je v rozporu se skutkovými okolnostmi, kdy soud pracoval pouze se spisem, aby posoudil nárok. Stěžovatelka poukazuje na to, že u Nejvyššího soudu "panuje neochota valorizovat odškodnění poškozených" s ohledem na uplynutí dlouhého časového úseku od vyslovení sjednocovacích názorů na výši základní částky odškodnění v kontextu vývoje společnosti ve smyslu zvýšení životní úrovně a jiných ekonomických ukazatelů (např. inflace).
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. V předmětné věci se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení, přičemž posuzované řízení bylo také kompenzačním řízením a též řízení, které v něm bylo odškodňováno, bylo kompenzačním řízením. Nyní vedené řízení je tedy již třetím navazujícím kompenzačním řízením, kdy ze strany stěžovatelky jde o řetězení nároků. I když není vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět zdrženlivě k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně, a to vždy s přihlédnutím na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení (srov. usnesení ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14 ).
13. K hodnocení kritéria významu řízení pro stěžovatelku městský soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá i názoru Ústavního soudu, vyjádřenému v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515). V předmětné věci obecné soudy shodně dovodily, že význam posuzovaného řízení pro stěžovatelku je výrazně snižován skutečností, že jde již o třetí odškodňovací řízení v řadě, které z logiky věci má pro stěžovatelku jako poškozenou velmi nízký, až nepatrný význam. Proto shodně dospěly k závěru, že vedlejší účastnicí dobrovolně poskytnuté zadostiučinění ve výši 34 938 Kč odpovídá specifikům posuzovaného řízení, které je již třetím odškodňovacím řízením v řadě a jeho význam pro stěžovatelku je tedy nepatrný. Městský soud dále výstižně poukázal na to, že vedlejší účastnice i přes nepatrný význam posuzovaného řízení pro stěžovatelku dobrovolně poskytla zadostiučinění ve finanční formě, i když by v dané věci postačovalo konstatování porušení práva. Uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
14. Z obsahu podané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v její právní věci dospěly obecné soudy ohledně jejího nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, a od Ústavního soudu očekává jejich přehodnocení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že v zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým rozhodl o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14 či usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 ], což v posuzované věci nezjistil. Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššímu soudu [srov. § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
16. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
17. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovodil, že dovolání stěžovatelky neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání v části, ve které stěžovatelka považovala své dovolání za přípustné z důvodu, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo zasaženo do jejích základních práv. Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, avšak tato možnost nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
18. Podle citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy se vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771)]. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva. Nekonkretizovala-li stěžovatelka v předmětné věci ve svém dovolání v souvislosti s námitkou porušení základních práv žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by měla být v dovolacím řízení přezkoumána, na které je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, postupoval Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem, posoudil-li dovolání stěžovatelky v této části jako vadné. Nejvyšší soud dále v napadeném usnesení ústavně konformním způsobem vyložil, že stěžovatelka v dovolání v rozporu s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nevymezila žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a při jejímž řešení může být dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, když otázky stěžovatelkou v dovolání položené přípustnost dovolání nezakládají, neboť na takovém řešení právních otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přitom Nejvyšší soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.
19. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou relevantní ústavně právní argumentaci ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu neuplatnila a ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo nějaké nedostatky. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, z jakého důvodu shledal dovolání stěžovatelky vadným, resp. nepřípustným. Odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na srozumitelné a logické úvaze Nejvyššího soudu, přičemž napadené usnesení Nejvyššího soudu žádnou kvalifikovanou vadu nevykazuje.
20. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu