Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2024 č. j. 11 Tdo 486/2023-14626, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroků IV. a V. v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že těmito výroky došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 12. 2022 č. j. 15 To 79/2022-14042 (v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 7/2020) byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku bylo současně rozhodnuto o zabrání věci, resp. věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
3. Z podnětu dovolání stěžovatele byl napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu rozsudek vrchního soudu ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušen, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Plzni bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu (výroky I. - III.). Současně byl stěžovatel podle § 265l odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vzat do vazby z důvodu podle § 67 písm. a), c) trestního řádu (výrok IV.). Podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario bylo rozhodnuto, že písemný slib stěžovatele se nepřijímá (výrok V.).
4. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal důvodnými námitky stěžovatele, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, neboť členové senátu soudu prvního stupně již dříve schválili dohody o vině a trestu sjednané mezi příslušnou státní zástupkyní a spoluobviněnými stěžovatele, kdy tyto dohody obsahovaly i popis jeho jednání (a dalších obviněných). Ohledně vazby stěžovatele dospěl Nejvyšší soud po přezkoumání věci k závěru, že stěžovatelův příslib práce nevázané na žádné konkrétní místo, popř. ubytování u známé nemohou rozptýlit důvodnou obavu, že by v případě stíhání na svobodě neuprchl, případně se neskrýval, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání.
Současně je podle Nejvyššího soudu u stěžovatele dána důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. S ohledem na osobu stěžovatele i povahu a závažnost trestného činu, pro nějž je stíhán, nebyly podle Nejvyššího soudu splněny ani předpoklady pro užití jiných opatření nahrazujících vazbu vymezených v § 73, § 73a a § 88c trestního řádu, která by současně byla schopna spolehlivě zajistit jeho osobu pro účely pokračujícího trestního stíhání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá výrok IV. a výrok V. v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Uvádí, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání dne 3. 6. 2019 a že je již pět let omezen na osobní svobodě. Poukazuje na § 72a odst. 1, větu první, trestního řádu, podle kterého vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Má za to, že v dané věci se orgány činné v trestním řízení chovaly k požadavku rychlosti řízení značně liknavě a že zejména délka dovolacího řízení je neúnosná, navíc za situace, kdy dovolací řízení bylo vyvoláno jen ignorováním jím vznesené argumentace k otázce vyloučení soudců nalézacího soudu, a to jak krajským soudem, tak i vrchním soudem. Je toho mínění, že mu nelze upřít právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, které bylo Nejvyšším soudem porušeno. Vazba je proto podle něj nezákonná a protiústavní.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost proti výrokům IV. a V. rozhodnutí Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť ohledně výroků IV. a V. napadeného rozhodnutí vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva s výjimkou té části, která směřuje proti postupu (průtahům v řízení). Stěžovatel ani netvrdí, že by vyčerpal před podáním ústavní stížnosti procesní prostředky k ochraně před průtahy, kterými jsou stížnost na průtahy a návrh na určení lhůty podle § 164 a násl. a § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 , ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 , ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2401/13 či ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 492/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10
(N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
9. V nyní posuzované věci z napadeného rozhodnutí plyne, že Nejvyšší soud na podkladě zjištěných okolností nabyl přesvědčení, že je dáno důvodné podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán stěžovatelem. Poukázal na to, že stěžovatel je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody ve výměře maximálně deset let (nejvyšší státní zástupce nepodal ve věci dovolání v neprospěch stěžovatele), když tato skutečnost by již odůvodňovala naplnění důvodu útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu.
Navíc stěžovatel před svým zadržením prokazatelně pobýval po dobu téměř dvou let ve Španělsku, má tak nepochybně znalost místních poměrů, která by mu usnadnila eventuální ukrytí se před trestním stíháním. Z obsahu jeho výpovědi nadto vyplynulo, že v České republice nemá vybudovány žádné pevné vazby a má zde dluhy. Nejvyšší soud proto uzavřel, že stěžovatelův příslib práce nevázané na žádné konkrétní místo, popř. ubytování u známé nemohou rozptýlit důvodnou obavu, že by v případě stíhání na svobodě neuprchl, případně se neskrýval, aby se vyhnul trestnímu stíhání.
Současně je podle Nejvyššího soudu u stěžovatele dána důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Stěžovatel se vytýkané trestné činnosti dopouštěl po dobu téměř dvou let, tuto měl organizovat, to vše s motivací trvalého finančního zisku, přičemž již v minulosti byl opakovaně trestán. Ani uložené podmíněné či nepodmíněné tresty odnětí svobody, jakož i podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, mu nezabránily v tom, aby se dopouštěl další trestné činnosti, kterou, jak sám uvedl, páchal z chamtivosti, přičemž nyní nemá žádný majetek.
K jiným opatřením nahrazujícím vazbu Nejvyšší soud dodal, že záruka podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu ani peněžitá záruka podle § 73a trestního řádu nebyly v řízení nabídnuty a že písemný slib stěžovatele podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijal s ohledem na osobu stěžovatele, jeho dosavadní trestní minulost, ale i vzhledem k povaze a závažnosti dané trestné činnosti s tím, že uvedené skutečnosti přesvědčivost prohlášení stěžovatele silně zeslabují.
10. Proti závěrům Nejvyššího soudu vycházejícím ze specifik rozhodování o vazbě v řízení o dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, Ústavní soud nemá žádné ústavně právní výhrady. V daném případě bylo rozhodnuto po výslechu stěžovatele a nedošlo k překročení zákonných limitů trvání vazby podle § 72 a 72a trestního řádu.
Odůvodnění týkající se napadených výroků přezkoumávaného usnesení vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočuje z požadavků kladených v tomto směru judikaturou Ústavního soudu, a proto je možno na něj v podrobnostech odkázat. Nejvyšším soudem důvodně u stěžovatele shledané vazební důvody podle § 67 písm. a), c) trestního řádu považuje i Ústavní soud za naplněné, když správně se Nejvyšší soud zabýval i v úvahu přicházejícími možnostmi náhrady vazby alternativními instituty, přičemž však podmínky pro jejich použití v případě stěžovatele neshledal. Přitom Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a jeho postup nevykazuje žádné ústavněprávní deficity.
11. Nutno dodat, že stěžovatel se zrušení výroků IV. a V. napadeného usnesení Nejvyššího soudu domáhá převážně z důvodu údajně nepřiměřené délky dovolacího řízení. V žádném směru konkrétně nebrojí proti důvodům či dalším zákonným podmínkám vyžadovaným pro další trvání vazby. Jak však vyplývá již ze shora uvedeného (sub bod 6), případné průtahy dovolacího řízení, tedy řízení o mimořádném opravném prostředku, kdy obviněný nebyl ve vazbě a vykonával trest odnětí svobody, předcházející vydání napadeného rozhodnutí samy o sobě nemohou představovat důvod pro zrušení takového rozhodnutí. V rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální. Jinými slovy, byly-li případné průtahy při vyřizování dovolání stěžovatele skončeny tím, že Nejvyšší soud o dovolání již rozhodl, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1099/13 ).
12. Ústavní soud proto nepovažoval z hlediska ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o vazbě za potřebné zjišťovat, zda byl časový interval mezi podáním dovolání a vydáním napadeného usnesení způsoben liknavostí Nejvyššího soudu, anebo objektivními okolnostmi.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno Nejvyššímu soudu ohledně napadené části usnesení z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, resp. částečně podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný (sub body 6 a 11).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu