11 Tdo 486/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovoláních obviněných 1. A. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a 2. S. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2022, č. j. 15 To 79/2022-14042, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 7/2020, takto:

I. Z podnětu dovolání obviněných A. P. a S. Š., se podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu ohledně těchto obviněných a s přiměřeným použitím § 261 tr. řádu také ohledně obviněných A. CH., P. T. a J. K., zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2022, č. j. 15 To 79/2022-14042, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2022, č. j. 5 T 7/2020-13765, a to ve všech výrocích týkajících se těchto obviněných, včetně výroku o zabrání věci.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1, 3 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

IV. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný A. P., bere do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu.

V. Podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se nepřijímá písemný slib obviněného A. P.

VI. Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněná A. CH., bere do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 6. 2022, č. j. 5 T 7/2020-13765, byl obviněný A. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému P. uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný S. Š. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což mu soud prvního stupně uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně rozhodl o vině a o trestu i u dalších spoluobviněných, jmenovitě A. CH., narozené dne XY v XY, P. T., narozeného dne XY v XY, J. K., narozeného dne XY v XY a V. M., narozené dne XY v XY. Konečně podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud prvního stupně rozhodl o zabrání věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění P., Š., CH., K. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (která tak učinila v neprospěch obviněných P., Š., CH. a T.). V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“ nebo „stížnostní soud“) rozhodl z podnětu odvolání obviněného P. podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. řádu, z podnětu odvolání obviněné CH. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu, z podnětu odvolání obviněného K. podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu a z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství podaného v neprospěch shora uvedených spoluobviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. řádu, tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně obviněných P., Š., CH., T. a K. v celém rozsahu, a to včetně výroku o zabrání věci.

3. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného P. uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což mu uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem odvolací soud uznal vinným i obviněného Š., a to ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr.

zákoníku, za což mu uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále odvolací soud rozhodl o vině a o trestu i u spoluobviněných CH., T. a K. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pak odvolací soud rozhodl o zabrání věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku náležitě vymezil. Odvolání obviněného Š. odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

4. Uvedených trestných činů se obvinění (společně s dalšími spoluobviněnými) – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustili následovně:

obviněný A. P. za nezjištěných okolností pojal úmysl obstarávat v zahraničí léčivé přípravky s vysokým obsahem efedrinu, resp. pseudoefedrinu, tyto dopravovat do České republiky a zde je použít jako vstupní surovinu k výrobě metamfetaminu, tj. pervitinu, k realizaci tohoto úmyslu k němu přistoupila A. CH., poté za nezjištěných okolností získali konkrétně v Rumunsku kontakt na lékárníka jménem I., působícího v Aradu, s nímž dohodli dodávání vysokého množství tablet léčivého přípravku REVIGRIP ® SINUS, které nejsou v České republice registrovány jako léčivé přípravky a byly dodávány již vyloupané z blistrů, takže ve formě evidentně nesloužící k léčení (mimo původní balení, bez návodu k použití), A. P. s A. CH. zajišťovali uložení takovýchto léčivých přípravků do pytlů s etiketami potravy pro psy, případně kočky, takto upravené zásilky pak v Rumunsku převzali podle pokynů A. P. a A. CH. již pravomocně odsouzení kurýři F. R., nar. XY, P. K., nar. XY a M. F., nar. XY, a zajistili jejich přepravu do České republiky, kde byly takové přípravky předávány v rámci této organizované skupiny jednak P. T. k zajištění jejich úschovy do doby jejich použití, nebo přímo osobám, které v rámci této organizované skupiny hydrochlorid metamfetaminu – pervitin vyráběly, tedy již pravomocně odsouzené Š. T., nar. XY, S. Š. a již pravomocně odsouzenému A. V., nar. XY, kteří pervitin vyráběli českou cestou, tedy reakcí redukce efedrinu pomocí jódu a červeného fosforu v přítomnosti kyseliny fosforečné, S. Š. tak činil opakovaně na různých místech Plzeňského kraje, vyrobený pervitin v rámci organizované skupiny pak distribuovali, a v duchu této organizace konkrétně

1. a) F. R. jako kurýr za účasti dalších nezjištěných osob v blíže nezjištěné době v letech 2017 – 2018 dovezl ve třech případech léčivé přípravky s vysokým obsahem pseudoefedrinu z Rumunska veřejnou autobusovou nebo vlakovou dopravou, v pytlích od psích nebo kočičích granulí o různých hmotnostech, které po příjezdu do České republiky uschoval u sebe na ubytovně v Plzni, ve XY ulici, a dle pokynů A. P. je pak předával různým, pro něj neznámým osobám, minimálně jedenkrát ve XY ulici v Plzni, jedenkrát v XY ulici v Plzni, kde byl společně s A. P.,

b) P. K. v měsíci březnu 2018 jeden pytel s přesně nezjištěným množstvím léčivých přípravků, které dopravil do Plzně, kde je předal A. P., v měsíci květnu, pravděpodobně ve dnech 15. a 16. května 2018, jeden pytel s přesně nezjištěným množstvím léčivých přípravků a dopravil je do bydliště Š. T. v ulici XY, XY – XY, kde pytel s léčivými přípravky převzal A. P. a předal je Š. T., aby prostřednictvím V. K. zajistila výrobu pervitinu, dále v srpnu 2018 jeden pytel s přesně nezjištěným množstvím léčivých přípravků, které dovezl do obce XY, kde jej na adrese XY, XY převzal k úschově P. T. a podle pokynů A. P. léčivé přípravky vydal S. Š., a ve dnech 31. ledna 2019 až 2. února 2019 dva pytle s obsahem léčivých přípravků, které dovezl do obce XY a na adrese XY, je předal P. T., který je přechovával až do 8. května 2019, kdy si je u něj vyzvedl A. P. a přepravil je do úschovy J. R. v obci XY, u něhož byly zajištěny a odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie, fyzikální chemie, bylo zjištěno, že zajištěné tablety mají hmotnost 34 220,13 gramů, jednalo se o celkem 48 197 ks tablet léčivého přípravku REVIGRIP® SINUS a při 80 % výtěžnosti by z nich bylo možno vyrobit 852,1 gramů hydrochloridu metamfetaminu,

c) A. CH. a M. F. ve dnech 31. ledna do 2. února 2019 dovezli z Rumunska 2 pytle s přesně nezjištěným množstvím léčivých přípravků, které byly připravené podle předchozí dohody v blíže neustanoveném penzionu ve městě XY, které dopravily do Plzně, a poté jeden pytel byl koncem ledna 2019 předán S. Š., který z dodaných tablet vyrobil přesně nezjištěné množství pervitinu, druhý pytel pak u sebe ponechala M. F. a posléze jej společně s A. P. dovezli do XY v Praze, kde jej A. P. předal blíže nezjištěné osobě,

2. a) S. Š. a A. V. v období minimálně od 14. 10. 2018 do 19. 10. 2018, od 21. 10. 2018 do 22. 10. 2018, od 27. 10. 2018 do 31. 10. 2018, od 5. 11. 2018 do 10. 11. 2018, od 14. 11. 2018 do 19. 11. 2018, od 25. 12. 2018 do 26. 12. 2018 a od 26. 1. 2019 do 27. 1. 2019 z efedrinu, resp. pseudoefedrinu, získaného z dovezených léčivých přípravků a dodaných jim A. P. a A. CH., případně osobně vyzvednutých S. Š. u P. T., červeného fosforu, jódu, kyseliny fosforečné a dále pomocných látek, vody, alkálií, kyseliny chlorovodíkové a organického rozpouštědla nemísitelného s vodou (např. toluen) a chemické instrumentace, tj. varných nádob vhodných pro extrakci, tj. PET lahví a kanystrů a skleněných tálů potřebných k sušení meziproduktu či konečného produktu a zdroje tepla, vyrobili přesně nezjištěná množství pervitinu, jež si zčásti nechali pro vlastní potřebu, aby jej mohli dále distribuovat, z podstatné části jej předali A. CH., která zajišťovala jeho distribuci J. Š., zvanému „K.“ a J.. L., zvanému „P.“ a také F. R.,

b) S. Š. v období od měsíců duben a květen 2019 minimálně ve třech případech v rodinném domě č. p. XY v obci XY z efedrinu, resp. pseudoefedrinu získaného z dovezených léčivých přípravků a dodaných dle instrukcí A. P. M. F., červeného fosforu, jódu, kyseliny fosforečné, a dále pomocných látek vody, alkálií, kyseliny chlorovodíkové a organického rozpouštědla nemísitelného s vodou (např. toluen), a chemické instrumentace, tj. varných nádob a dále nádob vhodných pro extrakci, tj. PET lahví a kanystrů a skleněných tálů potřebných k sušení meziproduktu či konečného produktu a zdroje tepla, vyrobili přesně nezjištěná množství pervitinu, jež si zčásti nechal pro vlastní potřebu, aby jej mohl dále distribuovat, z podstatné části, ve výši zhruba 2/3, jej předal F. R. a M. F., kteří jej pak dále distribuovali, přičemž získané finanční prostředky byly předávány či zasílány A. P., přičemž při opuštění objektu č. p. 16 S. Š. v něm zanechal varnou baňku s kulatým dnem a dvěma postranními vývody o objemu 4000 ml, kterou užíval k výrobě pervitinu, v níž by mohlo být teoreticky vyrobeno při 80 % výtěžnosti 333 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,

(…)

když obvinění uvedení výše způsobem popsaným ve výše uvedených skutcích jednali přesto, že neměli žádnou registraci ani jiné povolení k zacházení s prekursory podle § 2 odst. 1 zákona č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog, když pseudoefedrin, resp. efedrin je jako prekursor uveden v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. listopadu 2013, a současně s vědomím, že farmaceutické přípravky, s kterými takovým způsobem nakládali, byly a budou užity k získání pseudoefedrinu, který pak po jeho extrakci užili jako výchozí surovinu k výrobě hydrochloridu metamfetaminu,

a dále s hydrochloridem metamfetaminu, jenž je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v níž je stanoven seznam látek zařazených do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb., nakládali, aniž by disponovali povolením ve smyslu § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů.

5. S ohledem na výsledek dovolacího řízení, a především důvod svého kasačního rozhodnutí, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že v posuzované trestní věci bylo u Krajského soudu v Plzni původně vedeno společné řízení pod sp. zn. 5 T 7/2020, a to na podkladě obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 3. 6. 2020, č. j. 2 KZV 44/2019, doručené soudu prvního stupně dne 3. 6. 2020, jež byla podána nejen na obviněné P., Š., CH., T., K. a M., o jejichž vině a trestu rozhodoval soud prvního stupně shora citovaným rozsudkem (a posléze soud odvolací), ale rovněž na dalších sedm spoluobviněných (konkrétně M. F., narozenou dne XY v XY, P. K., narozeného dne XY v XY, F. R., narozeného dne XY v XY, Š. T., narozenou dne XY v XY, A. V., narozeného dne XY v XY, J. Š., narozeného dne XY v XY a J. L., narozeného dne XY v XY).

6. Dne 13. 1. 2021 soud prvního stupně v hlavním líčení konaném ve věci všech obviněných vyhlásil usnesení, jímž podle § 23 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání spoluobviněných P., CH., Š., T., K. a M. vyloučil k samostatnému projednání.

7. Rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 5 T 7/2020-12707, následně soud prvního stupně podle § 206b odst. 3 a § 314r odst. 1 tr. řádu schválil dohody o vině a trestu uzavřené téhož dne mezi státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Plzni a spoluobviněnými F., K., R., T., V., Š. a L. V popisu skutků, jimiž byli uvedení spoluobvinění na podkladě schválené dohody o vině a trestu uznáni vinnými, jsou přitom uvedena jména obviněných P., CH., Š., T. a K. (nikoliv však spoluobviněné M.) s uvedením popisu jejich zapojení do trestné činnosti dané organizované skupiny, a to bez jakéhokoliv dovětku stran toho, že o trestní odpovědnosti těchto spoluobviněných nebylo dosud pravomocně rozhodnuto a jsou nadále trestně stíhání.

8. Dne 1. 9. 2021 soud prvního stupně v hlavním líčení na základě námitky podjatosti členů senátu 5 T, soudce Mgr. Tomáše Boučka a přísedících Evy Drncové a Evy Bažantové, uplatněné obviněným P., rozhodl usnesením ze dne 1. 9. 2021, č. j. 5 T 7/2020-13297, tak, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu uvedení členové senátu 5 T nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 T 7/2020. Proti tomuto usnesení podal obviněný P. ihned po jeho vyhlášení přímo do protokolu o hlavním líčení stížnost, kterou následně stížnostním usnesením ze dne 16. 9. 2021, č. j. 11 To 69/2021-13306, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.

II. Dovolání a vyjádření k nim

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění (obviněný P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Dvořáčka, advokáta a obviněný Š. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Vladimíra Volného, advokáta) dovolání.

10. Obviněný P. podává dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jeho osoby, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b) a písm. g) tr. řádu, jakož i s odkazem na článek 36 odst. 1 a článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Za zásadní má obviněný, že ve věci rozhodovali soudci, kteří byli z rozhodování vyloučeni a dále byla zásadním a protiústavním způsobem porušena presumpce neviny. Současně též namítá, že skutková zjištění týkající se znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (tj. znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“) jsou nedostatečná a nepřesvědčivá.

11. K první skupině námitek naplňujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný uvádí, že návrh pro vyloučení soudců senátu 5 T soudu prvního stupně a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni z rozhodování v dané trestní věci uplatnil podáním ze dne 1. 9. 2021, jakmile tuto skutečnost zjistil. V tomto uvedl, že dne 13. 1. 2021 se bez jeho účasti, vyrozumění a bez toho, aby došlo k vyloučení jeho trestní věci, konalo hlavní líčení, v němž soud prvního stupně schválil dohody o vině a trestu (viz výše) týkající se některých dalších spoluobviněných. Dne 31. 8. 2021 přitom obhájce obviněného při nahlédnutí do spisu zjistil, že výrok o vině rozsudku, jímž soud prvního stupně schválil dané dohody o vině a trestu, zahrnuje rovněž závěr o vině obviněného P. a dalších spoluobviněných, ohledně nichž ještě v téže trestní věci nebylo rozhodnuto. Přitom jméno obviněného (a dalších spoluobviněných) je v tomto rozsudku zvýrazněno a je v něm uveden popis jednání, jako kdyby byl uznán vinným, a to bez jakékoliv poznámky, z níž by vyplynulo, že obviněnému, ale ani dalším spoluobviněným, nebylo dosud ono jednání zákonným způsobem prokázáno.

12. Z rozsudku soudu prvního stupně je tak podle obviněného zřejmé, že obsahuje jasné závěry o jeho vině a o tom, že byl členem organizované skupiny působící ve více státech. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 1. 2020 přitom zjevně plyne, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni si této skutečnosti byla vědoma, přičemž to, že tento postup nepovažovala za porušení zásady presumpce neviny, jak uvedla v hlavním líčení, na porušení této zásady nemá žádný vliv. Ona otázka je totiž dostatečně řešena závaznými právními předpisy i judikaturou, kterou státní zástupkyně i soud musely znát (v souladu s pravidlem iura novit curia). K tomu obviněný připomíná základní východiska zásady presumpce neviny a její zakotvení nejen v českém právním řádu a mezinárodních dokumentech, jimiž je Česká republika vázána, ale i v unijním právu, konkrétně ve směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (dále též jen „Směrnice“), popř. v rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „SDEU“) [zde obviněný odkazuje na rozsudek SDEU ze dne 5. 9. 2019, C 377/18, A.H. a další proti Bulharsku]. Důsledkem porušení zásady presumpce neviny (v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15 a Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) ve věci Allenet de Ribemont proti Francii, č. 15175/89, rozsudku ze dne 10. 2. 1995, které obviněný cituje) je, že daní soudci nemohou jeho věc rozhodovat nestranně, neboť vzhledem k formulaci výroku rozsudku, jímž soud prvního stupně schválil ony dohody o vině a trestu, je zřejmé, že jej považovali předem za vinného, navíc i za člena organizované skupiny působící ve více státech a za organizátora trestné činnosti. K tomu obviněný dodává, že obavu z absence nestrannosti v dané věci umocnil i obsah schválených dohod o vině a o trestu, pokud jde o výši sjednaných trestů.

13. Obviněný dále popisuje procesní vývoj ve věci jeho návrhu na vyloučení soudců senátu 5 T soudu prvního stupně, včetně rekapitulace obsahu jeho následné ústavní stížnosti proti usnesení odvolacího soudu, jímž tento zamítl jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o jeho návrhu na vyloučení soudců senátu 5 T (pozn. kterou Ústavní soud usnesením ze dne 3. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2893/21, odmítl jako nepřípustnou). Následně ve věci obviněného rozhodl soud prvního stupně nyní napadeným rozsudkem, jemuž obviněný vytýká, že se jeho námitkou porušení presumpce neviny a nevyloučení soudců senátu 5T a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni z projednávání a rozhodnutí jeho trestní věci ve svém odůvodnění vůbec nezabýval. Své námitky tedy vtělil i do svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (jehož obsah opět rekapituluje), jímž se odvolací soud podrobně zabýval, avšak obviněný s jeho právními úvahami (které budou rozvedeny níže) nesouhlasí.

14. K samotnému meritu této části své dovolací argumentace obviněný konstatuje, že odvolací soud se snažil hájit postup státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni a zejména soudu prvního stupně a podrobně popsal okolnosti uzavření dohod o vině a trestu s vybranými spoluobviněnými. Přehlédl však – podle obviněného – zásadní pochybení, a to stran porušení principu presumpce neviny a související podjatosti soudců, kteří rozhodovali v dané trestní věci. Objektivitu rozhodování soudu prvního stupně totiž zcela zpochybňuje to, že tento nařídil hlavní líčení na den 13. 1. 2021, k němuž předvolal jen část spoluobviněných, aniž by rozhodl o vyloučení jejich trestní věci (a tedy rozhodoval ve vztahu k dalším obviněným v téže věci utajeně), následně schválil dohody o vině a trestu, v nichž sjednané tresty absolutně neodpovídaly právní kvalifikaci jednotlivých skutků, ohledně nichž byly tyto dohody uzavřeny a které se diametrálně lišily od trestů těmto spoluobviněným původně navržených.

15. V navazující části textu obviněný dále rozvíjí svá tvrzení o tom, že skupina obviněných, s nimiž nebyla sjednána dohoda o vině a trestu, byla diskriminována, dále že s ohledem na schválené dohody by jen těžko soud prvního stupně revidoval implicitně předjímaný názor o jejich vině a závažnosti jejich jednání, jakož i nutnosti uložit těmto vyšší tresty, že tresty uložené oné „vyvolené“ skupině spoluobviněných jsou – i při rozdílném podílu na trestné činnosti – naprosto nepoměrné a konečně, že odvolací soud přehlédl jednoznačný fakt, že daná státní zástupkyně před zahájením jednání o dohodách o vině a trestu s jednotlivými obviněnými nepředložila zamýšlený návrh trestů a jiného opatření k aprobaci vedoucímu I. oddělení, a to v rozporu s článkem 6 odst. 2 písm. d) aprobačního řádu, za což byla posléze kárně postižena.

16. Jestliže tedy podle obviněného odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 5 T 7/2020, jímž tento schválil dohody o vině a trestu s vybranými spoluobviněnými, nebyla předjímána jeho vina, popř. vina dalších spoluobviněných, má za to, že z tohoto rozhodnutí se podává naprosto jednoznačný, avšak opačný závěr (což demonstruje na citaci z daného rozsudku). Odvolacímu soudu pak obviněný dále vytýká jeho argumentaci, založenou na tvrzení, že v době rozhodování soudu prvního stupně nebyly ještě známy závěry ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudku ze dne 25. 11. 2021, neboť obdobné závěry jako v uvedeném rozhodnutí se podávají jednak ze Směrnice, tak i z rozhodovací praxe SDEU. Zvláště z druhé ze zmíněných plyne, že v případě schválení dohody o vině a trestu týkající se části spoluobviněných, s nimiž dohoda uzavírána není a je proti nim vedeno samostatné trestní řízení, je soud nucen – pro zachování principu presumpce neviny – současně jasně uvést, že takové osoby jsou stíhány v samostatném řízení a jejich vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána. Jasné mantinely a srozumitelný a konkrétní návod tedy existovaly již dříve (což dokazují i rozhodnutí obecných soudů a nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/2004, na něž obviněný odkazuje), přičemž je nepřijatelné, aby soudy o stejné právní otázce rozhodovaly odlišně, existuje-li k ní jasný výklad.

17. Stran druhé skupiny dovolacích námitek, které obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, konstatuje, že skutková zjištění soudu prvního stupně stran znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, totiž „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, jsou nedostatečná a nepřesvědčivá. To proto, neboť nebyl proveden obviněným navrhovaný důkaz – ztotožnění, případně i výslech, rumunského lékárníka I. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl tento návrh zamítnut, má obviněný za nepřesvědčivé a dodává, že navíc nebyl ani učiněn pokus o ztotožnění tohoto svědka (což obviněný dále rozvádí). Skutečnost, že se tak nestalo, má za projev naprosté neobjektivity a snahy potlačit jakoukoliv možnost uplatnění kontradiktorního procesu.

18. Závěrem svého dovolání obviněný shrnuje, že celé trestní řízení se vyznačuje zjevnou preferencí odsouzení jeho osoby a benevolencí k ostatním spoluobviněným. Proces (resp. řízení před soudy obou stupňů) se tak podle něj jeví ve svém celku jako nespravedlivý, porušující zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny, přičemž námitka porušení tohoto základního práva je vždy – s ohledem na příslušnou rozhodovací praxi Ústavního soudu – způsobilým dovolacím důvodem. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil ohledně jeho osoby a zrušil i další rozhodnutí na tato obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1, 3 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu. Ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu pak obviněný vyslovuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

19. Obviněný Š. podává dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), písm. d) a písm. h) tr. řádu s tím, že ve věci podle něj rozhodl vyloučený orgán, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K uvedenému obviněný připojuje (bez dalšího) citaci právní věty usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 1997, sp. zn. 12 To 76/97, uveřejněného pod č. 50/1998 Sb. rozh. tr., týkající se práva obviněného a obhájce na prostudování spisu podle § 166 tr. řádu.

20. Konkrétně pak obviněný tvrdí, že v předchozím řízení bylo porušeno jeho právo být přítomen hlavnímu líčení dne 13. 1. 2021, které proběhlo bez jeho osoby, jakož i bez vyrozumění jeho či jeho obhájce o jeho konání, a to přesto, aniž by došlo k vyloučení trestní věci a soud prvního stupně při tomto hlavním líčení schválil dohody o vině a trestu týkající se spoluobviněných F., K., R., T., V., Š. a L. a rozhodl ve věci daných spoluobviněných. Obviněnému ani jeho obhájci navíc rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2021, jímž daný soud schválil dohody o vině a trestu ohledně uvedených spoluobviněných, nebyl řádně doručen. V uvedeném rozsudku je přitom ve výroku o vině zahrnut také závěr o vině obviněného a spoluobviněných P., CH. a dalších spoluobviněných, ohledně nichž v téže věci v době rozhodování soudu prvního stupně dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Jméno obviněného, ale i dalších spoluobviněných, jsou v daném rozsudku soudu prvního stupně zvýrazněna a je v něm popsáno jejich jednání, jako kdyby byly tyto osoby uznány vinnými, a to bez jakékoliv poznámky, z níž by vyplynulo, že jejich jednání dosud nebylo zákonným způsobem prokázáno.

21. Protože obsah dovolací argumentace obviněného je ve své podstatě shodný s argumentací obviněného P. – co do důvodů, pro které má za to, že z výroku rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2021, jímž tento schválil dohodou o vině a trestu týkající se výše uvedených spoluobviněných, je zřejmé, že uvedený soud jej považoval předem za vinného, aniž by věc vyloučil k samostatnému projednání, kteréžto pochybení nenapravil ani soud odvolací, v důsledku čehož došlo ve vztahu k jeho osobě (ale i dalších spoluobviněných, jichž se tento postup soudu prvního stupně dotkl) k porušení principu presumpce neviny – nebude Nejvyšší soud dovolací námitky obviněného Š. znovu rekapitulovat. Nad rámec uvedeného obviněný připomíná i důvody rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudku ze dne 25. 11. 2021, které se podle něj týká obsahově shodné věci, a dále podrobně rozvádí, proč má za to, že tresty uložené některým spoluobviněným v rámci sjednaných dohod o vině a trestu byly uloženy v rozporu se zákonem. To vše podle něj bylo součástí procesní taktiky státní zástupkyně, která bez ohledu na požadavek spravedlnosti a rovnosti obviněných, vyčlenila dvě skupiny spoluobviněných, kdy jedna z nich, za pomoci neúměrně nízkých trestů pomohla vytvořit důkazní materiál pro potřeby usvědčení druhé skupiny.

22. Podle obviněného přitom platí, že spravedlnost celého trestního řízení měl však střežit soud prvního stupně, který neměl nařídit hlavní líčení v téže trestní věci pouze pro část spoluobviněných a ohledně nich schválit sjednané dohody o vině a trestu a teprve poté vyloučit věc zbylých spoluobviněných k samostatnému projednání a rozhodnutí, k čemuž fakticky ani nedošlo. Nesprávnost takového procesního postupu se podle obviněného podává (z blíže nespecifikovaného) stanoviska evidenčního senátu Vrchního soudu v Praze a je v rozporu se zásadou obžalovací, podle níž by mělo být o všech skutcích všech obviněných rozhodnuto ve společném řízení před soudem prvního stupně jedním rozsudkem. Ačkoliv jde o vadu, která podle obviněného nemusí mít za následek nesprávné rozhodnutí, tak v kontextu dalších pochybení se podle jeho názoru na nesprávném rozhodnutí podílela. Nadto je existence pro obviněného utajeného hlavního líčení, jehož se měl právo účastnit, z procesního hlediska vadou a ústavně nepřijatelným postupem.

23. Obviněný Š. proto shrnuje, že v jeho trestní věci došlo k zásadním procesním pochybením, zejména porušení principu presumpce neviny a rozhodování vyloučenými soudci, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to jinému senátu. Současně obviněný navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil, popř. přerušil, výkon trestu odnětí svobody, který nyní vykonává, s tím, že již vykonal více jak tři čtvrtiny uloženého trestu a s ohledem na jeho námitky je takový postup namístě.

24. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Martin Prokeš (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněných k této uvádí následující.

25. Předně státní zástupce poukazuje na to, že námitky obou obviněných jsou (do značné míry) doslovným opakováním obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se soudy beze zbytku – a podle názoru státního zástupce také správně – vypořádaly, přičemž na takový případ dopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož jde v takovém případě zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Pádné odpovědi na podstatnou část svých výhrad tudíž podle státního zástupce obvinění naleznou v přesvědčivé argumentaci obsažené v odůvodnění napadených rozsudků soudů nižších stupňů. Úvodem dále státní zástupce zdůrazňuje (s odkazem na relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu), že v dovolacím řízení lze přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost jen těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Proto ačkoliv obviněný Š. ve svém dovolání namítl i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pak vzhledem k tomu, že k němu fakticky ničeho neuvedl, nebude se k tomuto jakkoliv vyjadřovat, když není jeho úkolem (a stejně tak Nejvyššího soudu) aby za dovolatele domýšlel, co tedy hodlal

26. Jádro dovolacích námitek obou obviněných se podle státního zástupce vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, jehož naplnění vyvozují z přesvědčení o podjatosti soudců soudu prvního stupně, potažmo taktéž dozorové státní zástupkyně, kterážto vada měla být založena tím, že uvedené subjekty ještě před skončením trestního řízení předjímaly jejich vinu a porušily tak i zásadu presumpce neviny. Podle státního zástupce danou námitku sice – pokud jde o postup soudů nižších stupňů – pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podřadit lze, avšak pokládá ji za zjevně neopodstatněnou (nadto se s daným dovolacím důvodem míjí námitka podjatosti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni, neboť ve smyslu tohoto dovolacího důvodu není orgánem, který v dané věci rozhodl, neboť těmito jsou pouze oba soudy nižších stupňů). Touto problematikou se nadto zabýval velmi obsáhle odvolací soud, a to jednak při rozhodování o stížnostech obviněných (proti usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o námitce podjatosti členů senátu 5 T předsedy Mgr. Tomáše Boučka a přísedících Evy Drncové a Evy Bažantové, viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 11 To 69/2021) a dále v bodech 16. až 21. svého rozsudku. S tam uvedenými závěry odvolacího soudu se přitom státní zástupce v podstatě ztotožňuje a jen velmi stručně doplňuje následující.

27. Podle státního zástupce je nespornou skutečností, že po podání obžaloby došlo v řízení před soudem prvního stupně ke schválení dohod o vině a trestu v případě spoluobviněných F., K., R., T., V., Š. a L. Za klíčové státní zástupce považuje to, zda soud prvního stupně po schválení těchto dohod dopředu zaujal stanovisko ohledně viny těch obviněných, s nimiž shora uvedený procesní postup realizován nebyl, či nikoli. Státní zástupce je toho názoru (ve shodě s odvolacím soudem), že tomu tak nebylo, neboť soud prvního stupně po schválení těchto dohod realizoval velmi obsáhlé dokazování a provedené důkazy hodnotil v souladu s pravidly obsaženými v § 2 odst. 6 tr. řádu. Přitom ani evropské právo nebrání tomu, aby dohoda, v níž obviněný doznává svou vinu výměnou za snížení trestu a která musí být schválena vnitrostátním soudem, výslovně jmenovala jako spolupachatele dotčeného trestného činu nejen tuto osobu, ale i další obviněné, kteří svou vinu nedoznali a proti nimž bylo v trestním řízení pokračováno, je-li jejich uvedení v této dohodě nezbytné ke kvalifikaci trestněprávní odpovědnosti osoby, která uvedenou dohodu uzavřela (opak neplyne ani z rozhodnutí ESLP ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. 2. 2021 a Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudek ze dne 25. 11. 2021). Podstatné podle státního zástupce je, aby bylo zřejmé, že tyto jiné osoby jsou nadále stíhány a jejich vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a podrobně hodnocena a je nadále předmětem samostatného rozhodování.

28. Tato podmínka přitom byla soudem prvního stupně bezezbytku splněna, a to proto, neboť popsal-li uvedený soud v jiném rozsudku, v němž bylo rozhodováno o vině a trestu ostatních spoluobviněných, kteří se na trestné činnosti spolupodíleli, úlohu obviněných P. a Š. (či dalších spoluobviněných), nelze z toho automaticky dovozovat, že by si již na základě této okolnosti v obou případech rozhodující soud učinil konečný (a předpojatý) závěr o vině dovolatelů (či oněch dalších spoluobviněných). Uvedený popis jednání všech osob byl nutný právě i s ohledem na přisouzení odpovídající právní kvalifikace, neboť podstatná část pachatelů působila v rámci organizované skupiny. Pochybnosti o nestrannosti tudíž podle mínění státního zástupce dány nejsou a výše uvedení soudci senátu 5 T soudu prvního stupně z dalšího projednávání trestní věci obviněných vyloučeni nebyli.

29. K uvedenému státní zástupce doplňuje, že daný závěr platí tím spíše tehdy, jestliže vina ostatních spoluobviněných, s nimiž nebyly uzavřeny dohody o vině a trestu, byla v projednávané trestní věci vystavěna nejen na výpovědích těch spoluobviněných, ohledně kterých byly schváleny dohody o vině a trestu, ale rovněž na celé řadě dalších důkazů. Základem skutkových zjištění soudu prvního stupně tak nebyly jen konzistentní a jednoznačně usvědčující výpovědi těch spoluobviněných, ohledně jejichž osob byly schváleny sjednané dohody o vině a trestu, ale taktéž odposlechy, záznamy o sledování osob a věcí, věci zajištěné v rámci domovních prohlídek, jakož i výpovědi spoluobviněné CH. a některých slyšených svědků. Všechny tyto důkazy byly souladné, vzájemně spolu korespondovaly, přičemž údaje získané jedním z nich byly zpravidla potvrzovány důkazy dalšími. Státní zástupce je proto přesvědčen, že ani kontradiktornost řízení ani zásada presumpce neviny soudem prvního stupně porušeny nebyly.

30. Státní zástupce dále zdůrazňuje (v návaznosti na uvedené), že údajné nerespektování zásady presumpce neviny oba obvinění podle něj prohlašují nikoli v návaznosti na nějaké reálné nedostatky v rozhodování soudu prvního stupně, ale jsou motivováni toliko nesouhlasem s takovými jeho skutkovými závěry, které aktivní (a v případě obviněného P. dokonce vůdčí) roli na páchané trestné činnosti jednoznačně potvrzují. Z hlediska jimi namítaného porušení zásady presumpce neviny přitom přehlíží, že podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo (kterýžto právní závěr státní zástupce dále podrobně rozvádí s odkazy na příslušnou rozhodovací praxi). Žádný ze soudů v nyní projednávané trestní věci přitom po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obou spoluobviněných neměl.

31. Zcela bez významu je pak podle státního zástupce zjištění, že s obviněnými P. a Š.em dohoda o vině a trestu sjednána nebyla a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni byla v souvislosti s danou trestní věcí postižena v kárném řízení (nadto důvody tohoto postihu rozhodně nespočívaly ani ve sjednání dohody o vině a trestu jen s částí spoluobviněných ani ve výši ujednaných trestů) [zde státní zástupce odkazuje na důvody rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 12 Ksz 2/2021, bod 52.]. Námitky vůči výši trestů obsažených v dohodách sjednaných s dalšími spoluobviněnými státní zástupce odmítá s tím, že jednak se dané dohody netýkaly osoby obviněného Š. a navíc tresty na jejich základě uložené respektovaly úpravu § 58 odst. 4 tr. zákoníku.

32. Státní zástupce tak uzavírá, že námitky, jejichž prostřednictvím bylo oběma obviněnými dovozováno pochybení zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, postrádají opodstatnění. Týž závěr státní zástupce dále dovozuje v případě výhrad obviněného P., který s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytýká nedostatečný rozsah dokazování založený tím, že soudy údajně bezdůvodně nevyhověly jeho důkazním návrhům, v důsledku čehož označil za nepřesvědčivý jejich závěr o naplnění znaku „spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.“

33. Z hlediska úplnosti a bezvadnosti dokazování má státní zástupce za významné na prvním místě to, že žádný ze stranami navržených důkazů pozornosti soudů neunikl, přičemž pokud konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování pro zjevnou nadbytečnost vyhověno nebylo, příslušný soud důvody takového postupu řádně odůvodnil jak v průběhu jednání, tak i v rámci odůvodnění svého rozhodnutí. V tomto ohledu lze odkázat například na důvody zamítnutí důkazních návrhů obviněného P. tak, jak je soud prvního stupně zmínil přímo u hlavního líčení konaného dne 27. 4. 2022, případně je rozvedl v odstavci 97. odůvodnění svého rozsudku. Obdobně se naznačené problematice věnoval taktéž odvolací soud v odstavci 20. odůvodnění svého rozsudku. Argumenty obou soudů považuje státní zástupce za naprosto korektní a přiléhavé a shledává další doplnění dokazování nadbytečným, neboť skutkový stav v míře více než dostatečné pro rozhodnutí byl objasněn na podkladě důkazů zbylých. To se týká právě i požadavku na ustanovení a výslech lékárníka I. v Rumunsku, neboť to, že léky určené k výrobě pervitinu skutečně byly po předchozí dohodě odebírány od jisté osoby v Rumunsku vystupující pod jménem „I.“, vyplývá z celé řady dalších provedených důkazů. Zcela na okraj pak státní zástupce dodává, že vzhledem k tomu, že kromě údajně nedostatečného rozsahu dokazování obviněný P. žádné věcné výhrady, jimiž by rozporoval naplnění znaku „spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech,“ nepřednesl, nepovažuje za nutné k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby cokoli dalšího uvádět.

34. Státní zástupce proto uzavírá, že rozhodnutí žádného ze soudů vadou opomenutého důkazu zatíženo není, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01) a neprovedení nadbytečných důkazů tedy vadu opomenutých důkazů založit nemůže. Pouze na okraj státní zástupce k uvedenému připomíná, že v trestním řízení závisí jen na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z článku 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu lze dovodit mimo jiné to, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení – a to i bez případných návrhů stran – zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li nicméně navržený důkaz provést, musí toto své rozhodnutí také přesvědčivě odůvodnit. Této povinnosti přitom – podle státního zástupce – oba soudy beze zbytku dostály.

35. Konečně za neopodstatněnou má státní zástupce i námitku obviněného Š., který s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu vytkl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení, neboť konkrétně hlavní líčení konané dne 13. 1. 2021, v jehož rámci byly schvalovány dohody o vině a trestu s dalšími spoluobviněnými (viz výše), proběhlo bez jeho účasti a bez vyrozumění jeho a obhájce, který ho zastupuje.

36. Z dostupného spisového materiálu vyplývá, že k uvedenému hlavnímu líčení byli předvoláni pouze spoluobvinění F., K., R., T., V., Š. a L., ohledně kterých byly sjednány dohody o vině a trestu, jež také měly být uvedeného dne soudem schvalovány, přičemž vyrozuměni byli také jejich obhájci. Samotné trestní stíhání dovolatelů a spoluobviněných CH., T., K. a M. přitom bylo podle § 23 trestního řádu vyloučeno k samostatnému projednání, přičemž u hlavního líčení probíhajícího dne 13. 1. 2021 jejich věc projednávaná nebyla, stejně jako nebyly činěny žádné úkony a důkazy ve vztahu k jejich osobám. Ačkoli samotný postup, který soud zvolil pro vyloučení dovolatelů a zbylých spoluobviněných, formálně správný nebyl (věc vyloučených osob ani nebyla zapsána pod novou sp. zn.), tento nedostatek nemá podle přesvědčení státního zástupce žádný vliv na věcnou správnost a bezvadnost skutkových zjištění a na ně navazujícího výroku o vině.

37. Závěrem svého vyjádření státní zástupce (vzhledem k výše uvedenému) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby bylo o dovoláních rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání.

38. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k případným replikám. Obviněný P. ve své replice uvedl, že státní zástupce se snaží pouze odůvodnit správnost nesprávného postupu soudů nižších stupňů a vyhnout se jasně formulovaným námitkám obviněných, zejména pokud jde o dovolací námitku, že v dané trestní věci rozhodovali vyloučení soudci (k čemuž stručně připomíná svoji dosavadní dovolací argumentaci). Jasná pravidla, která ze Směrnice a rozhodnutí ESLP i SDEU plynou, podle něj nelze popřít úvahami státního zástupce. Jde-li o otázku prokázání kvalifikačního znaku „spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, má obviněný za to, že se nelze ztotožnit se zjištěním o existenci toliko do jisté míry virtuálního „I.“ (pozn. lékárníka), ale tohoto bylo třeba i vyslechnout, přičemž tvrzení státního zástupce o nadbytečnosti takového důkazu jen podporuje nepřesvědčivost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Vyjádření státního zástupce tak podle obviněného není schopno konkurovat podaným dovoláním a zvrátit jejich zřejmou důvodnost.

39. Repliku obviněného Š. do dne vydání tohoto usnesení Nejvyšší soud neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

40. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti.

41. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

42. Obvinění svá dovolání opírají o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), písm. d), písm. g) a písm. h) tr. řádu.

43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod přitom nelze uplatnit, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. řádu. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obecně platí, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení § 202 odst. 2 až 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání § 263 tr. řádu). Podle článku 38 odst. 2 Listiny má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. řádu). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.

45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

46. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

47. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

48. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání obviněných P. a Š.

IV. 1 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu

49. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, a tyto přezkoumal co do zákonnosti a odůvodněnosti výroků, proti nimž směřují dovolání obviněných, a v rozsahu a z důvodů v těchto uvedených, konstatuje, že dovolání obou obviněných jsou v části, v níž jejich dovolací námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán, důvodná.

50. To proto (stručně řečeno), neboť oba obvinění shodně namítají, že členové senátu 5 T soudu prvního stupně, jmenovitě předseda senátu Mgr. Tomáš Bouček a přísedící Eva Drncová a Eva Bažantová (dále jen „členové senátu 5 T soudu prvního stupně“), již dříve schválili dohody o vině a trestu sjednané mezi státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Plzni a spoluobviněnými F., K., R., T., V., Š. a L. Tyto dohody přitom obsahovaly (mimo jiné) i popis jednání spoluobviněných P., Š., CH., T. a K. co do míry a konkrétní podoby jejich zapojení do trestné činnosti prvně uvedených spoluobviněných. Stalo se tak přesto, že v době, kdy soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 5 T 7/2020-12707, schválil výše uvedené dohody o vině a trestu, o vině obviněných P. a Š. (jakož i spoluobviněných CH., T. a K., kteří jsou v těchto výslovně jmenováni) ještě nebylo pravomocně rozhodnuto, což se ale z označeného rozsudku nijak nepodává.

51. Ačkoliv rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento schválil uvedené dohody o vině a trestu, sice přímo neobsahuje závěr o vině obviněných P. a Š. (jakož i spoluobviněných CH., T. a K.), vzhledem k formulaci popisu skutků v těchto dohodách, které se výslovně váží k uvedeným obviněným a jejich míře a konkrétní podobě zapojení do trestné činnosti spoluobviněných F., K., R., T., V., Š. a L., je podle Nejvyššího soudu zjevné, že soud prvního stupně nijak nereflektoval odlišné procesní postavení těch obviněných, s nimiž dohody sjednány nebyly a o jejichž vině měl teprve následně meritorně rozhodovat.

52. Tímto postupem podle Nejvyššího soudu soud prvního stupně porušil princip presumpce neviny zakotvený v § 2 odst. 2 tr. řádu a článku 40 odst. 2 Listiny, neboť zavdal objektivní pochybnosti o nepodjatosti členů svého senátu 5 T. Jestliže následně o vině obviněných P., Š. (a CH., T. a K.) rozhodl senát 5 T soudu prvního stupně nyní napadeným rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 5 T 7/2020-13765, jímž tyto uznal vinnými výše uvedenými trestnými činy, a to v témže složení jako rozhodl rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 5 T 7/2020-12707, o schválení předložených dohod o vině a trestu, platí (jak Nejvyšší soud vysvětluje níže), že takové rozhodnutí učinil vyloučený orgán.

53. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

54. Jde-li o naplnění druhé ze zákonných podmínek pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu, tj. včasné namítnutí podjatosti rozhodujícího orgánu činného v trestním řízení, pak Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil následující.

55. Rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 5 T 7/2020-12707, soud prvního stupně podle § 206b odst. 3 a § 314r odst. 1 tr. řádu schválil dohody o vině a trestu uzavřené téhož dne mezi státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Plzni a spoluobviněnými F., K., R., T., V., Š. a L. Dne 1. 9. 2021 soud prvního stupně v hlavním líčení na základě námitky podjatosti členů senátu 5 T soudu prvního stupně, uplatněné obviněným P., rozhodl usnesením ze dne 1. 9. 2021, č. j. 5 T 7/2020-13297, tak, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu členové senátu 5 T soudu prvního stupně nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 T

7/2020. Proti tomuto usnesení podal obviněný P. ihned po jeho vyhlášení přímo do protokolu o hlavním líčení stížnost, kterou následně stížnostní soud usnesením ze dne 16. 9. 2021, č. j. 11 To 69/2021-13306, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.

56. Podmínka včasného uplatnění námitky podjatosti v předchozím řízení (tj. zde v řízení před soudem prvního stupně, jehož členů senátu 5 T se tato týkala) tak byla v projednávané trestní věci splněna. Nejvyšší soud pouze dodává, že ačkoliv tuto námitku uplatnil toliko obviněný P. a nikoliv obviněný Š., popř. další spoluobvinění, platí, že s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis, tj. dobrodiní v souvislostech, zakotvenou v § 261 tr. řádu, jehož se přiměřeně použije i pro dovolací řízení (srov. § 265k odst. 2 větu třetí tr. řádu), nemohl Nejvyšší soud dovolání obviněného Š. odmítnout toliko z důvodu, že tento sám danou námitku v předchozím řízení nevznesl.

57. Jednoduše řečeno je tomu tak proto, neboť následující zjištění Nejvyššího soudu vyznívají nejen ve prospěch obviněného P., ale též ve prospěch obviněného Š., jakož i dalších spoluobviněných uvedených ve výroku tohoto rozsudku, neboť i vůči jejich osobám postupovaly soudy nižších stupňů nesprávně a takový jejich vadný postup je důvodem pro zrušení jejich rozhodnutí z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Kasační zásah Nejvyššího soudu proto musí směřovat i vůči těm částem napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se dotýkají i těchto spoluobviněných.

58. Pokud jde o samotnou otázku (ne)podjatosti členů senátu 5 T soudu prvního stupně, považuje Nevyšší soud za potřebné úvodem připomenout obecná východiska pro posuzování nepodjatosti (nestrannosti) orgánů činných v trestním řízení.

59. Z článku 36 odst. 1 Listiny se podává, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

60. Podle článku 40 odst. 2 Listiny platí, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

61. Z článku 6 odst. 2 Úmluvy se podává, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

62. Podle § 2 odst. 2 tr. řádu platí, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.

63. Z článku 4 odst. 1 Směrnice plyne, že členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině označována za vinou.

64. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje význam práva obviněného na spravedlivý (fair) proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy, na něž je nezbytné brát zřetel v průběhu celého trestního řízení. Nedílnou součástí tohoto práva je záruka, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, přičemž nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát. Nestranností soudce je rozuměna nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení, přičemž v případě existence některého z důvodů podjatosti u rozhodujícího subjektu stanovuje trestní řád, že taková osoba musí být vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení.

65. Důvodem pro vyloučení soudce nebo přísedícího (stejně jako státního zástupce, policejního orgánu či osoby v něm služebně činné) z vykonávání úkonů trestního řízení jsou pochybnosti o jejich podjatosti pro poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (popř. k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům) nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Ustanovení § 30 odst. 2 až 5 tr. řádu pak obsahuje taxativní výčet případů, ve kterých je soudce nebo přísedící vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Jedná se zejména o situace, kdy byl soudce v projednávané věci dříve činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen též soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.

66. Z výše uvedeného (nikoli kompletního) výčtu vyplývá, že pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností, které svědčí o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci proto nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat toliko v případě, že existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není v projednávané věci schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat.

K této procesní otázce je již k dispozici poměrně rozsáhlá a ustálená judikatura obecných soudů, která objektivně vymezuje případy, ve kterých pro poměr k projednávané věci či k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, resp. k jinému orgánu činnému v trestním řízení, jsou dány zjevné pochybnosti o nestrannosti a objektivitě konkrétního soudce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 7 Nd 310/99, uveřejněné pod č. 14/2000 Sb. rozh. tr., usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.

7. 2001, sp. zn. 4 To 70/01, uveřejněné pod č. 45/2002 Sb. rozh. tr., usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 9 To 32/2006, uveřejněné pod č. 30/2007 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 7 Tz 178/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Tvo 34/2001, aj.).

67. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo nezávislému vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla i judikatura ESLP, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, když konstatoval, že: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740). Konečně platí, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

68. Jak již Nejvyšší soud vzpomenul výše, v nyní projednávané trestní věci obvinění P. a Š. opírají jádro své dovolací argumentace o tvrzení, že v jejich trestní věci rozhodovali členové senátu 5 T soudu prvního stupně, kteří ale měli být z rozhodování vyloučeni (k tomu viz body 50. a 51. tohoto usnesení). Proti obviněným P., Š. a dalším spoluobviněným přitom nadále bylo vedeno trestní stíhání, které skončilo až v záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, jemuž předcházel nyní napadený rozsudek soudu prvního stupně. Takovýto postup soudu prvního stupně, který aproboval i odvolací soud, když jejich obsahově shodné námitky neshledal důvodnými, podle spoluobviněných porušuje jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, princip presumpce neviny, jenž je zaručen článkem 40 odst. 2 Listiny, jakož i Směrnicí a nerespektuje závěry obviněnými citovaných rozhodnutí ESLP a SDEU.

69. Obecné zásady týkající se nestrannosti v kontextu podílení se soudce na předchozích rozhodnutích ve stejné (trestní) věci, shrnul ESLP v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, Meng proti Německu, č. 1128/17, zejména v bodech 46. až 48. V této věci dospěl ESLP (mimo jiné) k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannosti. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci“. Otázka nestrannosti soudce však podle ESLP vyvstává tehdy, „pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména tehdy, pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizaci účasti stěžovatele nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu. V závislosti od okolností konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se této osoby.“ Tyto závěry přitom ESLP nejen potvrdil, ale i dále rozvedl ve svém pozdějším rozsudku ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19.

70. Právě ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2021, Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, se ESLP zabýval otázkou, jestli v případě stěžovatele nedošlo k porušení jeho práva na projednání věci nestranným soudem a práva na presumpci neviny ve smyslu článku 6 Úmluvy tím, že byl za trestné činy odsouzen stejným senátem, který předtím schválil dohodu o vině a trestu ohledně dalších osob, které se k těmto trestným činům samy doznaly. Dospěl přitom k závěru, že v dané trestní věci došlo k porušení presumpce neviny. Jednak proto, že odsuzující rozsudky schvalující dohody o vině a trestu spolupachatelů stěžovatele obsahovaly podrobný popis skutků, kterými měli procesně dosud „nevinní obvinění“ spolupachatelé trestné činy spáchat, včetně role, kterou v nich hrál stěžovatel jako spolupachatel. Dále proto, že přesný popis některých jimi spáchaných trestných činů byl shodný s přesným skutkovým popisem trestných činů připisovaných stěžovateli. Konečně ESLP dále rozsudku schvalujícímu dohody o vině a trestu vytkl, že se v něm nikde neobjevuje žádná formulace ani jiné vysvětlení v tom smyslu, že stěžovatelova vina nebyla dosud pravomocně prokázána. Podle ESLP je přitom „nezbytné důsledně rozlišovat mezi prohlášením, že je někdo pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že dotyčná osoba předmětný trestný čin spáchala, aniž by byla pravomocně odsouzena.“ (srov. bod 57. citovaného rozsudku).

71. V témže rozhodnutí pak ESLP, s odkazem na rozsudek ze dne 27. 2. 2014, Karaman proti Německu, č. 17103/10, připomenul, že „ve složitých trestních řízeních týkajících se několika osob, které nemohou být souzeny společně, mohou být odkazy soudu na účast třetích osob (jež mohou být později souzeny v samostatném řízení) nezbytné pro posouzení viny souzených osob a že trestní soudy jsou povinny zjistit skutkový stav věci významný pro posouzení právní odpovědnosti obviněného co nejúplněji a nejpřesněji a nemohou zjištěné skutečnosti prezentovat jako pouhé domněnky nebo podezření. Uvedené platí i pro skutečnosti týkající se účasti třetích osob, ačkoliv pokud je třeba takové skutečnosti uvést, měl by se soud vyhnout tomu, aby poskytl více podrobností, než je nezbytné pro posouzení právní odpovědnosti obviněných v projednávané věci.“ (srov. bod 58. citovaného rozsudku). Ve věci Mucha proti Slovensku přitom ESLP zpochybnil nutnost stěžovatele individuálně označit, pro právní kvalifikaci žalovaných skutků postačovalo uvést účast spolupachatele se specifickým postavením nebo úlohou (srov. body 58., 59. a 60. citovaného rozsudku). Odsouzení stěžovatelových spolupachatelů za trestné činy na základě popisu skutků, které byly formulovány soudem prvního stupně v rozsudku o schválení dohod o vině a trestu stejně jako později v rozsudku odsuzujícím stěžovatele za jím spáchané trestné činy (tj. včetně konkrétního vymezení role stěžovatele), v zásadě tedy mohlo vyvolat pochybnosti, zda soud nepředjímal otázku o tom, jestli stěžovatel naplnil všechny podmínky nezbytné k závěru o jeho vině (srov. bod 55. citovaného rozsudku).

72. Závěrem lze dodat, že při posuzování otázky nestrannosti soudu a respektování práva na presumpci neviny je možné vycházet i z dalších rozsudků ESLP, a to rozsudku ze dne 12. 11. 2019, Adamčo proti Slovensku, č. 45084/14, či rozsudku ze dne 5. 7. 2001, Erdem proti Německu, č. 38321/97, aj.

73. Na úrovni komunitárního práva se dané otázce věnuje Směrnice. Ta ukládá členským státům Evropské unie zajistit, aby byla podezřelá nebo obviněná osoba považována za nevinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem (článek 3 Směrnice), a aby přijaly opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby prokázání viny podezřelé nebo obviněné osobě zákonným způsobem nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině, označována za vinnou (článek 4 odst. 1 Směrnice).

74. Jak konstatoval SDEU v rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 9. 2019, C-377/18, sama Směrnice neobsahuje konkrétní vodítka pro určení, zda je či není určitá osoba v soudním rozhodnutí označena za vinnou ve smyslu článku 4 odst. 1 Směrnice (bod 42.). Proto SDEU pro daný účel, tj. jak vyložit článek 4 odst. 1 Směrnice, odkázal na judikaturu ESLP týkající se článku 6 odst. 2 Úmluvy, jejíž závěry shrnul tak, že článek 4 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání, aby dohoda, v níž obviněný doznává svou vinu výměnou za snížení trestu a která musí být schválena vnitrostátním soudem, výslovně jmenovala jako spolupachatele dotčeného trestného činu nejen tuto osobu, ale i další obviněné, kteří svou vinu nedoznali a je proti nim vedeno samostatné trestní řízení, je-li jejich uvedení v této dohodě nezbytné ke kvalifikaci právní odpovědnosti osoby, která uvedenou dohodu uzavřela, a uvádí-li tato dohoda jasným způsobem, že tyto jiné osoby jsou stíhány v rámci samostatného trestního řízení a jejich vina nebyla zákonným způsobem prokázána. Jde o určité vodítko pro dodržení článku 4 odst. 1 Směrnice, který sice primárně nebrání tomu, aby v dohodě o vině a trestu byla zmíněna účast jiných obviněných, avšak pouze při dodržení minimálně dvou stěžejních sdělení, tedy že tyto jiné osoby jsou stíhány v rámci samostatného trestního řízení a jejich vina zatím nebyla zákonným způsobem prokázána (bod 50.).

75. V rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 3. 2021, Pometon proti Komisi, C-440/19, pak SDEU jasně deklaroval, že „ve složitých trestních řízeních, která se týkají několika podezřelých, již nemohou být souzeni společně, je možné, že příslušný soud musí za účelem posouzení viny obviněných nezbytně zmínit účast třetích osob, které možná budou následně souzeny samostatně. Skutečnosti týkající se účasti třetích osob sice musí být uvedeny, dotčený soud by však neměl uvést více informací, než je nezbytné k analyzování právní odpovědnosti osob, o nichž rozhoduje. Odůvodnění soudních rozhodnutí musí být mimoto formulováno tak, aby se zabránilo možnému předčasnému rozhodnutí o vině dotyčných třetích osob, které by mohlo ohrozit spravedlivé posouzení obvinění vznesených proti nim v jiném řízení.“ (bod 63.).

76. Prezentaci judikatorních východisek lze uzavřít usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, uveřejněným pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr., z něhož se podává že ustálená rozhodovací praxe ESLP a SDEU tedy pro případy, v nichž se týž soudce (mimo jiné) podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobžalovaných, tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobžalovaných, vyžaduje, aby soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu, resp. soudce.

Dosáhnout toho lze (kromě dalšího) pečlivým odlišením osoby obžalovaného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti, tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována. K tomu je třeba zvolit takovou formulaci skutkových zjištění a popisu účasti tohoto obviněného na trestném jednání, která bude předcházet jakémukoli možnému předběžnému úsudku o vině dotčené osoby, resp. o naplnění subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu ohledně jeho osoby (bod 24.).

77. Ve svém rozsudku ze dne 13. 1. 2021, č. j. 5 T 7/2020-12707, jímž schválil dohody o vině a trestu se spoluobviněným F., K., R., T., V., Š. a L., soud prvního stupně (mimo jiné) uvádí k obviněným P., Š., CH., T. a K. následující:

… poté, co obviněný A. P. za nezjištěných okolností pojal úmysl obstarávat v zahraničí léčivé přípravky s vysokým obsahem efedrinu, resp. pseudoefedrinu, tyto dopravovat do České republiky a zde je použít jako vstupní surovinu k výrobě metamfetaminu, tj. pervitinu, k realizaci tohoto úmyslu k němu přistoupila A. CH., poté za nezjištěných okolností získali konkrétně v Rumunsku kontakt na lékárníka jménem I., působícího v XY, s nímž dohodli dodávání vysokého množství tablet léčivého přípravku REVIGRIP®SINUS, které nejsou v České republice registrovány jako léčivé přípravky a byly dodávány již vyloupané z blistrů, takže ve formě evidentně nesloužící k léčení (mimo původní balení, bez návodu k použití), A. P. s A. CH. zajišťovali uložení takovýchto léčivých přípravků do pytlů s etiketami potravy pro psy, případně kočky, takto upravené zásilky pak v Rumunsku převzal podle pokynů kurýr (…) a zajistil jejich přepravu do České republiky, kde byly takové přípravky předávány v rámci této organizované skupiny jednak P. T. k zajištění jejich úschovy do doby jejich použití, nebo přímo osobám, které v rámci této organizované skupiny hydrochlorid metamfetaminu – pervitin vyráběly, tedy (…) J. K. a S. Š., kteří pervitin vyráběli českou cestou (…),

či jinde v témže rozsudku soudu prvního stupně:

… převzal podle pokynů jako kurýr (…) a zajistil jejich přepravu do České republiky, kde byly takové přípravky předávány v rámci této organizované skupiny jednak P. T. k zajištění jejich úschovy do doby jejich použití nebo přímo osobám, které v rámci této organizované skupiny hydrochlorid metamfetaminu – pervitin vyráběly, tedy (…) J. K. a S. Š., kteří pervitin vyráběli českou cestou (…), S. Š. tak činil opakovaně na různých místech Plzeňského kraje, vyrobený pervitin pak v rámci organizované skupiny distribuovali (…),

anebo tamtéž:

… v rodinném domě č. p. XY v obci XY v součinnosti se S. Š. v období minimálně od (…) z efedrinu, resp. pseudoefedrinu, získaného z dovezených léčivých přípravků a dodaných A. P. a A. CH., popřípadě osobně vyzvednutých S. Š. u P. T. (…) vyrobili přesně nezjištěné množství pervitinu, tj. metamfetaminu, jež si zčásti nechali pro vlastní potřebu, S. Š. tak učinil, aby mohl pervitin dále distribuovat, když z podstatné části jej předal A. CH., která zajišťovala jeho distribuci (…)

78. Jak již Nejvyšší soud připomněl výše, proti postupu členů senátu 5 T soudu prvního stupně spočívajícímu ve schválení dohod o vině a trestu v (mimo jiné) citovaném znění, obviněný P. brojil již v řízení před soudem prvního stupně, a to podáním námitky podjatosti členů senátu 5 T soudu prvního stupně, z důvodů a s argumenty v podstatě shodnými jako uplatňuje nyní v podaném dovolání; to vše neúspěšně (srov. bod 55. tohoto usnesení). Ve svém usnesení ze dne 1. 9. 2021, č. j. 5 T 7/2020-13297, jímž rozhodl, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu příslušní členové senátu 5 T soudu prvního stupně nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestní věci obviněného, soud prvního stupně toliko uvedl, že jiný způsob označení obviněného v předmětné dohodě by učinil popis skutku zkresleným až matoucím a dále deklaroval, že přesným a úplným popisem skutku není nikterak ovlivněna nesporná skutečnost, že napadený rozsudek vinu odděleně stíhaného dalšího obviněného neřeší a ani nepředurčuje výsledek jeho následného vlastního trestního řízení.

79. Dlužno dodat, že takovou argumentaci soud prvního stupně nabídl v reakci na stížnost obviněného, v níž tento poukazoval právě na závěry rozsudku SDEU ve věci C-377/18, shrnuté shora pod bodem 74. tohoto usnesení. Je tudíž zřejmé, že požadavek plynoucí z daného rozhodnutí SDEU, aby v případě potřeby označit v dohodě o vině a trestu výslovně i jiné osoby, jichž se tato nedotýká, bylo v takové dohodě posléze schválené soudem jasně deklarováno, že tyto jiné osoby jsou stíhány v rámci samostatného trestního řízení a jejich vina nebyla zákonným způsobem prokázána, zcela oslyšel a současně mu ani nedostál.

80. Stížnostní, potažmo odvolací, soud se k této otázce v nyní projednávané trestní věci vyslovil dvakrát. Prvně ve svém usnesení ze dne 16. 9. 2021, č. j. 11 To 69/2021-13306, jímž zamítl stížnost obviněného P. proti usnesení soudu prvního stupně označenému pod bodem 55. tohoto usnesení. Zde stížnostní soud uvedl, že osobami, které se měly na dané trestné činnosti podílet, byli nejen obvinění, s nimiž byly dohody o vině a trestu sjednány, ale i další osoby, mimo jiné obviněný P. Právě a jen z tohoto důvodu byl podle stížnostního soudu obviněný zahrnut do popisu skutku obsaženého v daných dohodách, čímž však podle něj nebylo nijak predikováno budoucí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci obviněného P. Dále stížnostní soud dodal, že ze znění dohody lze jasně dovodit, že obviněný P. byl v dané době za jednání kladené mu za vinu obžalobou teprve stíhán, když jej soud prvního stupně opakovaně označoval v daných dohodách za „obviněného“, byť lze připustit, že toto jeho procesní postavení mohlo být vymezeno precizněji (kupř. že „je proti němu vedeno dosud neskončené trestní stíhání“).

81. Podruhé se tentýž soud vyjádřil k dané otázce v rámci svého nyní napadeného rozsudku. Zde k odvolacím námitkám obviněných P. a Š. odvolací soud k samotnému popisu skutku v předmětných dohodách o vině a trestu uvedl, že není sporu o tom, že označuje jak obviněné P. a Š., tak i další spoluobviněné. Rozsudek, jímž soud prvního stupně schválil dané dohody o vině a trestu, přitom v souladu s § 129 odst. 2 tr. řádu neobsahoval odůvodnění, přičemž odvolací soud připustil, že ještě v odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně mohl zhojit absenci slovního vyjádření, že obvinění P. a další jsou odděleně trestně stíháni (když se tak nestalo v popisu skutku rozsudku, jímž soud prvního stupně schválil dané dohody o vině a trestu), což se však nestalo. Rovněž podle odvolacího soudu bylo nepochybné, že v době schválení dohod o vině a trestu soudem prvního stupně již byla účinná Směrnice, avšak závěry rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku ještě nebyly známy. Odvolací soud proto posoudil, zda nezohlednění judikaturou požadované specifikace, že o vině dalších obviněných, kteří jsou označeni v dohodě o vině a trestu, ještě nebylo rozhodnuto, mělo v projednávané trestní věci za následek porušení principu presumpce neviny. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv, neboť z popisu skutku obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně, jímž dohody o vině a trestu schválil, je zřejmé, o čí vinu jde a komu byl uložen trest, tj. že nejde o vinu obviněného P. a dalších spoluobviněných, s nimiž dané dohody nebyly sjednány.

82. Tyto úvahy stížnostního/odvolacího soudu Nejvyšší soud nepovažuje za správné. Předně proto, že argument „časovými účinky“ rozhodnutí ESLP ve věci Mucha proti Slovensku přehlíží existenci prejudikatury ESLP a zvláště pak existenci judikatury SDEU, z níž lze dovodit požadavek, aby dohoda o vině a trestu, obsahuje-li nezbytně označení dalších osob, proti nimž je nadále vedeno trestní stíhání, jasně uváděla, že tyto jiné osoby jsou stíhány v rámci samostatného trestního řízení a jejich vina nebyla zákonným způsobem prokázána. Především pak ale proto, že z popisu skutku, tak jak byl uveden v rozsudku soudu prvního stupně, jímž byly schváleny dohody o vině a trestu, jak je citován výše, vyplývá jasná identifikace obviněných P. a Š. (jakož i spoluobviněných CH., T. a K.), popis jejich zapojení se do trestné činnosti spoluobviněných, s nimiž byly sjednány dohody o vině a trestu, a to včetně popisu konkrétních činností, jimiž se měli na chodu organizované skupiny působící ve více státech podílet, a to bez jakékoliv zmínky o tom, že tyto osoby jsou stíhány v rámci samostatného trestního řízení a o jejich vině nebylo doposud nijak rozhodnuto.

83. Jinými slovy z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2021, č. j. 5 T 7/2020-12707, jímž schválil dohody o vině a trestu se spoluobviněnými F., K., R., T., V., Š. a L., sice jasně plyne, že dané dohody se týkají pouze uvedených obviněných, ale současně se z něj podává, jakým způsobem se na jejich trestné činnosti měli podílet i obvinění P., Š., CH., T. a K., aniž by bylo jakkoliv doplněno, že jejich označením v tomto rozsudku není jejich vina jakkoliv předjímána a především, že o této nebylo doposud rozhodnuto a poznatky ohledně jejich zapojení do trestné činnosti jsou toliko v rovině pravděpodobnosti, nikoliv skutkového zjištění.

84. Za tohoto stavu tedy shora popsané skutečnosti již podle Nejvyššího soudu založily důvod pro vyloučení členů senátu 5 T soudu prvního stupně z vykonávání úkonů trestního řízení, a to pro možný poměr k projednávané trestní věci, když jsou zde vážné pochybnosti o jejich nestranném posouzení viny obviněných P. a Š. (ale i spoluobviněných CH., T. a K.). Přitom již pouhé pochyby o schopnosti nestranně rozhodovat představují důvod pro vyloučení orgánu činného v trestním řízení z úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 tr. řádu. Taková vada řízení před soudem prvního stupně zároveň naplňuje obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť v projednávané trestní věci rozhodoval v řízení před soudem prvního stupně vyloučený soudce, resp. členové senátu 5 T soudu prvního stupně.

85. Soud prvního stupně tak pochybil, pokud v této procesní situaci projednal a rozhodl trestní věc obviněných P., Š., CH., T. a K. Protože jeho pochybení na podkladu podaných odvolání obviněných nenapravil ani odvolací soud, nezbylo Nejvyššímu soudu, než aby rozhodl tak, jak je uvedeno níže a ve výroku tohoto usnesení.

IV. 2 K ostatním dovolacím důvodům uplatněným obviněnými

86. Pokud jde o ostatní dovolací námitky obviněných P. a Š., platí, že za současného stavu – kdy bude ve věci konáno nové hlavní líčení v jiném složení senátu soudu prvního stupně – by bylo předčasné se k nim jakkoliv vyslovovat. Nadto Nejvyšší soud ani nemůže navázat na rozhodovací činnost ve věci soudce, resp. senátu, který byl z původního rozhodování v této věci vyloučen. Bude věcí obhajoby, aby znovu uplatňovala svá práva, a to eventuálně včetně připomínek, které jsou součástí dovolací argumentace.

87. Nad rámec uvedeného však lze doplnit, že zcela bez významu pro nyní projednávanou trestní věc jsou námitky obviněného P. týkající se postupu státní zástupkyně při sjednávání dohod o vině a trestu s ostatními spoluobviněnými, postupu soudu prvního stupně při jejich schvalování, popř. týkající se obsahu samotných dohod, zvláště pak trestů, které byly spoluobviněným na základě schválených dohod uloženy. Obdobně je tomu v případě obviněného Š., brojí-li tento proti postupu soudu prvního stupně, který jej nepředvolal a ani nevyrozuměl jeho obhájce o hlavním líčení, v němž byly schváleny předmětné dohody o vině a trestu (jakkoliv se lze ztotožnit s výhradami obviněných proti postupu soudu prvního stupně, který jejich věc sice podle § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučil k samostatnému projednání, ale dále tuto projednával pod původní spisovou značkou).

88. Naopak co se týče námitek obviněného P. stran tvrzených nedostatečných skutkových zjištění soudů nižších stupňů co do naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (tj. znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“) platí výše uvedené, tj. že v tomto směru bude před soudem prvního stupně v novém hlavním líčení dán obviněnému prostor uplatnit veškeré své námitky znovu, popřípadě zopakovat své důkazní návrhy.

IV. 3 Závěr

89. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soud prvního stupně při rozhodování o schválení dohod o vině a o trestu uzavřených mezi státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Plzni a spoluobviněnými F., K., R., T., V., Š. a L. nerespektoval princip presumpce neviny ve smyslu § 2 odst. 2 tr. řádu, resp. ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 2 Úmluvy a článku 4 odst. 1 Směrnice (srov. shora uvedená rozhodnutí SDEU, ESLP a Nejvyššího soudu).

90. To proto, neboť – v rozporu se zřejmými požadavky plynoucími z uvedených soudních rozhodnutí – tyto dohody současně obsahovaly i popis jednání obviněných P. a Š., (jakož i spoluobviněných CH., T. a K.) co do míry a konkrétní podoby jejich zapojení se do trestné činnosti dalších spoluobviněných, s nimiž byly sjednány dohody o vině a o trestu. To přesto, že v době, kdy soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 5 T 7/2020-12707, schválil výše uvedené dohody o vině a trestu, o vině těchto obviněných ještě nebylo pravomocně rozhodnuto, což se však z označeného rozsudku nijak nepodává. Jinými slovy podle Nejvyššího soudu soud prvního stupně zjevně nijak nereflektoval odlišné procesní postavení těch obviněných, s nimiž dohody sjednány nebyly a o jejichž vině měl teprve následně meritorně rozhodovat.

91. Jestliže pak senát soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 5 T 7/2020-13765, v témže složení rozhodl i o vině obviněných P., Š., CH., T. a K., ačkoliv svým předchozím procesním postupem zavdal objektivní pochybnosti o své nepodjatosti, platí, že takové rozhodnutí bylo učiněno soudci, kteří měli být vyloučeni z projednávání a rozhodování trestní věci obviněných P., Š., CH., T. a K. Protože odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil a související námitky obviněných nepovažoval za důvodné, dopustil se shodného pochybení jako soud prvního stupně, ačkoliv mohl a měl podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušit napadený rozsudek soudu prvního stupně pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, a podle § 262 tr. řádu nařídit, aby věc projednal a rozhodl soud prvního stupně v jiném složení senátu. Protože se tak však nestalo, platí, že i v jeho procesním postupu je třeba spatřovat porušení principu presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 2 Úmluvy a článku 4 odst. 1 Směrnice.

92. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že ačkoliv dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podali toliko obvinění P. a Š., s ohledem na ustanovení § 265k odst. 2 větu třetí tr. řádu a § 261 tr. řádu, podle nichž se v případě zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení přiměřeně použije zásada beneficium cohaesionis, tj. dobrodiní v souvislostech, zrušil napadená rozhodnutí i ve vztahu ke spoluobviněným CH., T. a K. Těmto spoluobviněným totiž důvod zrušení napadených rozhodnutí rovněž prospívá (srov. body 77. 83. až 85. tohoto usnesení).

V. Rozhodnutí o vazbě obviněných

93. Vzhledem k tomu, že z obviněných, jichž se kasační zásah Nejvyššího soudu dotkne, vykonávají nyní nepodmíněné tresty odnětí svobody, které jim byly uloženy shora uvedeným a nyní již zrušeným rozsudkem odvolacího soudu, již jen obvinění P. a CH., bylo nutné, aby Nejvyšší soud rozhodl o vazbě obou těchto obviněných, když pro další výkon trestů odnětí svobody chybí zákonný podklad v podobě pravomocného rozsudku, jímž jim byly takové tresty uloženy.

94. Nejvyšší soud proto pro potřeby rozhodnutí o případném vzetí obviněných do vazby podle § 265l odst. 4 tr. řádu oba obviněné přípisem ze dne 12. 4. 2024 (který jim byl doručen prostřednictvím věznic, v nichž tito vykonávali tresty odnětí svobody) vyzval k vyjádření, zda požadují být slyšeni k rozhodování o vazbě, či zda nepožadují být slyšeni a žádají, aby rozhodování o vazbě proběhlo v jejich nepřítomnosti, vč. případné videokonference. Obviněný P. Nejvyššímu soudu přípisem ze dne 16. 4. 2024 sdělil, že žádá být slyšen k rozhodování o vazbě. Obviněná CH. Nejvyššímu soudu přípisem ze dne 12. 4. 2024 sdělila, že nepožaduje být slyšena k rozhodování o vazbě a žádá, aby rozhodování o vazbě proběhlo bez její přítomnosti, a to i pokud jde o případnou videokonferenci.

95. V případě obou obviněných následně Nejvyšší soud shledal existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu, pročež rozhodl o jejich vzetí do vazby tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

V. 1 Rozhodnutí o vazbě obviněného P.

96. Dne 18. 4. 2024 bylo obhájci obviněného doručeno vyrozumění o stanovení termínu výslechu obviněného k případnému rozhodování o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. řádu, které proběhne prostřednictvím videokonference dne 25. 4. 2024; obviněnému bylo totéž vyrozumění doručeno dne 19. 4. 2024. Dne 24. 4. 2024 obdržel Nejvyšší soud podání obhájce obviněného, k němuž tento připojil listiny pro účely případného rozhodování o vazbě, a to prohlášení o poskytnutí bydlení podepsané paní A. P., potvrzení o budoucím zaměstnání vyhotovené panem J. S. a písemný slib obviněného ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu.

97. Dne 25. 4. 2024 proběhl výslech obviněného pro účely případného rozhodnutí o jeho vzetí do vazby (§ 265l odst. 4 tr. řádu), a to prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Obviněný během tohoto výslechu (mimo jiné) uvedl, že ve výkonu trestu odnětí svobody se nachází pro drogovou trestnou činnost ve čtvrtém odstavci, odsouzen byl Krajským soudem v Plzni a potvrdil to soud v Praze, přičemž dostal 10 let se zvýšenou ostrahou. K dotazu předsedy senátu ohledně rodinných a pracovních poměrů v době mimo výkon vazby a trestu odnětí svobody uvedl, že se nacházel ve Španělsku, kde pobýval přerušovaně necelé dva roky.

V dané zemi nemá žádné rodinné zázemí, v minulosti jej tam měl. Ve Španělsku pobýval proto, že tam chtěl žít, pracoval tam. V současné době v této zemi již nemá žádné vazby. K dotazu předsedy senátu ohledně jeho současné majetkové situace obviněný uvedl, že je nemajetný a má dluhy v průměru 400 000 Kč. Přibližně 258 000 Kč je za výkon vazby, potom jde o exekuční věci z minulosti. Pokud jde o jeho poslední bydliště před výkonem vazby a posléze trestu odnětí svobody, sdělil obviněný, že se zdržoval v XY, byl v nájmu na XY, byt byl na nájemní smlouvu a ta není v současné době platná.

K dotazu, kde by se v případě rozhodnutí o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zdržoval, uvedl, že u paní A. P., XY, která je jen kamarádka. Na tuto adresu by se mu i doručovalo. Později v průběhu výslechu k dotazu člena senátu obviněný doplnil, že jde o obec v okrese XY. Co do jeho možností zaměstnání v případě propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pak sdělil, že skrze obhájce si nechal vyřešit zaměstnání u pana J. S. Je to stavební a kontejnerová doprava – firma, u které by pracoval jako pomocný dělník po zaučení.

K dotazu předsedy senátu ohledně průběhu výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává, sdělil, že kázeňsky odměněn nebyl, dostal se do diferenciační skupiny. Do výkonu současného trestu odnětí svobody byl dodán z výkonu vazby. Dále obviněný sdělil, že v současné době nedisponuje žádným movitým ani nemovitým majetkem, měl by mít jeden bankovní účet, ale neví, zda ještě funguje. K dotazu člena senátu uvedl, že místo výkonu přislíbené práce by bylo určeno podle zakázek, sídlo firmy se nachází v Otovicích, to doložil prostřednictvím obhájce.

K dalšímu dotazu člena senátu doplnil, že jeho osobní svoboda byla v této trestní věci omezena dne 3. 6. 2019. Obviněný dále vysvětlil, že zázemí má zajištěné, protože s paní P. je v kontaktu, stejně tak s několika přáteli. Zajištění ubytování s touto řešili společně. K dotazu člena senátu, zda je proti němu aktuálně vedeno jiné trestní stíhání nebo zda jej čeká ještě jiný výkon trestu než ten, který nyní vykonává, obviněný uvedl, že si ničeho takového není vědom.

98. Následně v rámci výslechu předseda senátu seznámil obviněného s podáním jeho obhájce, včetně příloh, uvedených výše. K těmto důkazům se obviněný nijak nevyjádřil, s tím, že k dotazu předsedy senátu sdělil, že doložený písemný slib podepsal. Na otázky svého obhájce pak obviněný sdělil, že je s to si zřídit datovou schránku, dále že nikdy nebral drogy, nepil alkohol a ani nehrál automaty; dříve se věnoval krom práce sportu, a to i na profesionální úrovni, což lze ověřit – konkrétně se věnoval boxu a quattro rallye. K výzvě předsedy senátu pak obhájce doložil originál písemného slibu obviněného a obviněný dodal, že tento podepisoval včera, anebo předevčírem večer. Poté, co obviněný sdělil, že má za to, že bylo řečeno vše, předseda senátu ukončil výslech obviněného.

99. Podle § 67 tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,

a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,

b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo

c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

100. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku platí, že vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta.

101. Podle § 72a odst. 1 písm. c) tr. řádu platí, že vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin.

102. Podle § 72a odst. 5 věty první tr. řádu platí, že doba trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto v řízení o dovolání (§ 265l odst. 4 a § 265o odst. 2), o stížnosti pro porušení zákona (§ 275 odst. 3), o návrhu na povolení obnovy řízení (§ 282 odst. 2 a § 287), po zrušení výroku o trestu nálezem Ústavního soudu (§ 314k odst. 1) nebo v řízení o výkonu trestu vyhoštění (§ 350c odst. 1), se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení.

103. Nejvyšší soud konstatuje, že v důsledku jeho nynějšího kasačního zásahu se trestní řízení obviněného P. ocitá znovu ve stadiu řízení před soudem, a to po podání obžaloby. Z tohoto důvodu při posuzování existence či neexistence důvodů pro vzetí obviněného do vazby Nejvyšší soud vycházel z následujících poznatků.

104. Obviněný P. je nadále trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (viz obžalobu na č. l. 12114). Za tento trestný čin přitom zákon stanoví trest odnětí svobody ve výměře 10 až 18 let.

105. Na osobní svobodě byl obviněný omezen dne 3. 6. 2019 v 7:15 hod. (č. l. 259), do vazby byl vzat usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 5. 6. 2019, č. j. 0 Nt 8/2019-657, a to z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1. 6. 2022, č. j. 5 T 7/2020-13765, byl obviněný uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (k důsledkům takového rozhodnutí pro posuzování nejdelší přípustné doby trvání vazby srov. § 72b tr. řádu). Poslední rozhodnutí o vazbě obviněného učinil odvolací soud, který usnesením ze dne 12. 6. 2022, č. j. 11 To 66/2022-13843, zamítl stížnost obviněného proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 6. 2022, č. j. 5 T 7/2020-13717, jímž tento podle § 72 odst. 1, 3 tr. řádu rozhodl, že obviněný se ponechává ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu.

106. Nejvyšší soud na podkladě obsahu spisového materiálu a skutečností, které zjistil výslechem obviněného, nabyl přesvědčení, že – při respektování principu presumpce neviny – je v rovině pravděpodobnosti dostatečně podloženo důvodné podezření, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný.

107. Obviněný je přitom ohrožen vysokým trestem odnětí svobody ve výměře maximálně 10 let, když tato skutečnost by již odůvodňovala naplnění důvodu útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu. To vzhledem k tomu, že v této trestní věci nejvyšší státní zástupce nepodal dovolání v neprospěch obviněného a obviněnému tak aktuálně hrozí trest odnětí svobody nejvýše ve výměře stanovené mu rozsudkem odvolacího soudu (tj. 10 let), a to vzhledem k aplikaci zásady zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu), jak plyne z § 265s odst. 2 tr. řádu. Nejde však o jedinou skutečnost naplňující u obviněného důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu. Jak Nejvyšší soud zjistil, obviněný před svým zadržením v této trestní věci pobýval podle svých slov po dobu téměř dvou let ve Španělsku, a i přesto, že popírá existenci zázemí v této zemi, je nemyslitelné, že by si po dobu dvou let, kdy v cizině žil a pracoval, případně provozoval i sportovní činnost, nevytvořil znalost místních poměrů, která by mu usnadnila eventuální ukrytí se před trestním stíháním. Z obsahu jeho výpovědi nadto vyplynulo, že v České republice nemá vybudovány žádné pevné vazby (dříve žil v XY, nyní má dohodnuté ubytování v okrese XY), naopak zde má dluhy a příslib práce nevázané na žádné konkrétní místo, popř. ubytování u jeho známé nejsou s to za takové situace rozptýlit důvodnou obavu, že by v případě stíhání na svobodě tento neuprchl, případně se neskrýval, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že u obviněného je s ohledem na jeho předchozí jednání důvodně dáno riziko, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.

108. Z obsahu spisového materiálu a nepřímo i z výpovědi obviněného se současně podává, že u jeho osoby je dána taktéž důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, kdy taková skutečnost současně zakládá důvod tzv. vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu. Podle dosavadních poznatků orgánů činných v trestním řízení se obviněný trestné činnosti, pro kterou je nyní stíhán, dopouštěl po dobu téměř dvou let, tuto měl organizovat, to vše s motivací trvalého finančního zisku, přičemž již v minulosti byl opakovaně trestán. Ani uložené podmíněné či nepodmíněné tresty odnětí svobody, jakož i podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mu nezabránily v tom, aby se dopouštěl další trestné činnosti, kterou – jak uvedl dříve v tomto řízení – páchal z chamtivosti, přičemž podle svých slov nyní nemá žádný majetek. V případě propuštění obviněného na svobodu je zde důvodně podložené riziko, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, tedy trestnou činnost drogového charakteru, která mu podle dosavadních skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení měla zajišťovat zdroj příjmů.

109. Nejvyšší soud se rovněž zabýval otázkou, zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

110. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se soudy nižších stupňů, které ve svých rozhodnutích v rámci tzv. periodického přezkumu trvání důvodů vazby dospěly k závěru, že s ohledem na osobu obviněného (viz výše) i povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán (srov. popis skutku uvedený shora a opírající se o dosavadní skutková zjištění orgánů činných v trestním řízení), zde nejsou splněny předpoklady pro užití jiných opatření nahrazujících vazbu vymezených v § 73, § 73a a § 88c tr. řádu, která by současně byla s to spolehlivě zajistit jeho osobu pro účely pokračujícího trestního stíhání. To proto, neboť s ohledem na osobu obviněného, zvláště jeho dosavadní trestní minulost, ale i vzhledem k povaze a závažnosti dané trestné činnosti, jakož i kumulaci dvou vazebních důvodů, taková opatření neposkytují dostatečnou záruku zajištění obviněného pro účely probíhajícího trestního řízení a případného výkonu trestu odnětí svobody. Lze jen doplnit, že záruka ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu ani peněžitá záruka podle § 73a tr. řádu nebyly v tomto řízení ostatně ani nabídnuty. Takovým opatřením konečně nemůže být ani písemný slib obviněného ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, předložený Nejvyššímu soudu jeho obhájcem, a to jak s ohledem na osobu obviněného, zvláště jeho dosavadní trestní minulost, ale i vzhledem k povaze a závažnosti dané trestní věci, která silně zeslabuje přesvědčivost takového prohlášení obviněného. Proto Nejvyšší soud písemný slib obviněného nepřijal.

111. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl tak, že obviněný P. se bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu. Současně podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal písemný slib tohoto obviněného.

V. 2 Rozhodnutí o vazbě obviněné CH.

112. Jak Nejvyšší soud uvedl již výše, obviněná CH. se vyjádřila svým přípisem ze dne 16. 4. 2024 v tom směru, že nežádala své osobní slyšení k případnému rozhodování o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. řádu.

113. Nejvyšší soud konstatuje, že v důsledku jeho nynějšího kasačního zásahu a díky aplikaci zásady beneficium cohaesionis, tj. dobrodiní v souvislostech, zakotvené v § 261 tr. řádu, jehož se přiměřeně použije i pro dovolací řízení (srov. § 265k odst. 2 větu třetí tr. řádu), se trestní řízení obviněné CH. ocitá znovu ve stadiu řízení před soudem, a to po podání obžaloby. Z tohoto důvodu při posuzování existence či neexistence důvodů pro vzetí obviněné do vazby Nejvyšší soud vycházel z následujících poznatků.

114. K aplikovaným ustanovením srov. body 99. až 102. tohoto usnesení.

115. Obviněná CH. je nadále trestně stíhána pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný v souběhu se zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (viz obžalobu na č. l. 12114). Za prvý z uvedených trestných činů přitom zákon stanoví trest odnětí svobody ve výměře 10 až 18 let.

116. Na osobní svobodě byla obviněná omezena dne 20. 5. 2020 v 15:08 hod. (viz č. l. 12056), a to na základě evropského zatýkacího rozkazu Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 0 Nt 401/2019. Do vazby byla obviněná vzata usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. 5. 2020, č. j. 0 Nt 1/2020-12353, a to z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu.

117. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 1. 6. 2022, č. j. 5 T 7/2020-13765, byla obviněná uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (k důsledkům takového rozhodnutí pro posuzování nejdelší přípustné doby trvání vazby srov. § 72b tr. řádu). Poslední rozhodnutí o vazbě obviněné učinil prvostupňový soud, který usnesením ze dne 24. 8. 2022, č. j. 5 T 7/2020-13892, podle § 72 odst. 1, 3 tr. řádu rozhodl, že obviněná se ponechává ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu.

118. Nejvyšší soud přitom na podkladě obsahu spisového materiálu nabyl přesvědčení, že – při respektování principu presumpce neviny – je v rovině pravděpodobnosti dostatečně podloženo důvodné podezření, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchala obviněná.

119. Obviněná je přitom ohrožena vysokým trestem odnětí svobody ve výměře maximálně 6,5 let, když tato skutečnost by již odůvodňovala naplnění důvodu útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu. To vzhledem k tomu, že v této trestní věci nejvyšší státní zástupce nepodal dovolání v neprospěch obviněné a obviněné tak aktuálně hrozí trest odnětí svobody nejvýše ve výměře stanovené jí rozsudkem odvolacího soudu (tj. 6,5 let), a to vzhledem k aplikaci zásady zákazu reformationis in peius (zákazu změny k horšímu), jak plyne z § 265s odst. 2 tr. řádu. Nejde však o jedinou skutečnost naplňující u obviněné důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu. Jak Nejvyšší soud zjistil, obviněná se již v minulosti vyhýbala trestnímu stíhání, a to pobytem v zahraničí, konkrétně ve Španělsku, kam uprchla před nařízeným výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody, jenž jí byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 1 T 36/2019, a to pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Osoba obviněné byla navíc pro potřeby tohoto trestního řízení zajištěna až na základě úspěšné realizace mezinárodní justiční spolupráce (viz výše bod 116. tohoto usnesení). Před svým zadržením v této trestní věci obviněná pobývala díky obviněnému P. ve Španělsku, kde využívala jeho zázemí, a lze se tedy důvodně domnívat, že tato disponuje znalostí místních poměrů, která by jí usnadnila eventuální ukrytí se před trestním stíháním. Na základě těchto skutečností – a i proto, že k osobě obviněné soudy nižších stupňů, pokud jde o její zázemí v České republice nedisponovaly žádnými dalšími poznatky, vzhledem k jejímu pobytu ve Španělsku – je tedy zcela zřejmé, že předchozí jednání obviněné odůvodňuje riziko, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnula.

120. Z obsahu spisového materiálu se současně podává, že u obviněné je dána taktéž důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhána, kdy taková skutečnost současně zakládá důvod tzv. vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu. Podle dosavadních poznatků orgánů činných v trestním řízení se obviněná trestné činnosti, pro kterou je nyní stíhána, dopouštěla po dobu téměř dvou let, prakticky figurovala v dané věci jako „pravá ruka“ obviněného P., to vše s motivací trestnou činností získat majetkový prospěch, přičemž již v minulosti byla opakovaně trestána. Ani uložené podmíněné či nepodmíněné tresty odnětí svobody jí nezabránily v tom, aby se dopouštěla další trestné činnosti. V případě propuštění obviněné na svobodu je zde proto riziko, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhána, tedy trestnou činnost drogového charakteru.

121. Nejvyšší soud se rovněž zabýval otázkou, zda s ohledem na osobu obviněné, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhána, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

122. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se soudy nižších stupňů, které ve svých rozhodnutích v rámci tzv. periodického přezkumu trvání důvodů vazby dospěly k závěru, že s ohledem na osobu obviněné (viz výše) i povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhána (srov. popis skutku uvedený shora a opírající se o dosavadní skutková zjištění orgánů činných v trestním řízení), zde nejsou splněny předpoklady pro užití jiných opatření nahrazujících vazbu vymezených v § 73, § 73a a § 88c tr. řádu, která by současně byla s to spolehlivě zajistit její osobu pro účely pokračujícího trestního stíhání. To proto, neboť s ohledem na osobu obviněné, zvláště její předchozí jednání, jímž úmyslně mařila naplnění účelu trestu v jedné trestní věci i účelu trestního řízení v nyní projednávané trestní věci, její dosavadní trestní minulost, ale i vzhledem k povaze a závažnosti dané trestné činnosti, jakož i kumulaci dvou vazebních důvodů, taková opatření neposkytují dostatečnou záruku zajištění obviněné pro účely probíhajícího trestního řízení a případného výkonu trestu odnětí svobody. Lze jen doplnit, že záruka ve smyslu § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu, písemný slib obviněné podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu ani peněžitá záruka podle § 73a tr. řádu nebyly v tomto řízení ostatně ani nabídnuty.

123. Z těchto důvodů Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl tak, že obviněná CH. se bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu.

VI. K návrhu na odklad výkonu napadeného rozsudku

124. Obviněný Š. v rámci podaného dovolání Nejvyšší soud požádal, aby přiznal jeho dovolání odkladný účinek. Podle § 265o odst. 1 tr. řádu může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém návrhu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení přichází v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno.

125. Ačkoliv o takovou situaci v případě obviněného Š. skutečně šlo, předseda senátu důvody pro odklad výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil. Důvodem je, že dovolání obviněného bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 22. 5. 2023, avšak již dne 7. 2. 2023 byl obviněný Š. propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl rozsudkem odvolacího soudu uložen. Jinými slovy se takový návrh obviněného v době, kdy bylo jeho dovolání doručeno Nejvyššímu soudu, stal bezpředmětným. Z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

VII. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

126. Nejvyšší soud shrnuje, že z podnětu dovolání spoluobviněných P. a Š. dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2022, č. j. 15 To 79/2022-14042, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2022, č. j. 5 T 7/2020-13765, a to ve všech výrocích týkajících se uvedených spoluobviněných – ale vzhledem k § 265k odst. 2 větu třetí tr. řádu a § 261 tr. řádu, které bylo třeba na poměry projednávané věci rovněž aplikovat – i spoluobviněných CH., T. a K., a ve výroku o ochranném opatření, nemohou v dovolacím přezkumu obstát. Platí totiž, že senát 5 T soudu prvního stupně ve složení předseda senátu Mgr. Tomáš Bouček a přísedící Eva Drncová a Eva Bažantová rozhodl jakožto orgán, jenž měl být z rozhodování ve věci uvedených spoluobviněných ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu vyloučen.

127. To proto, neboť v témže složení senát soudu prvního stupně již dříve schválil dohody o vině a trestu sjednané mezi státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Plzni a spoluobviněnými F., K., R., T., V., Š. a L., přičemž tyto dohody současně obsahovaly i popis jednání spoluobviněných P., Š., CH., T. a K. co do míry a konkrétní podoby jejich zapojení se do trestné činnosti prve uvedených spoluobviněných, a to přesto, že v době, kdy soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 5 T 7/2020-12707, schválil výše uvedené dohody o vině a trestu, o vině těchto obviněných ještě nebylo pravomocně rozhodnuto, což se však z označeného rozsudku nijak nepodává.

128. Ačkoliv přitom rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento schválil uvedené dohody o vině a trestu, přímo neobsahuje závěr o vině obviněných P. a Š. (jakož i spoluobviněných CH., T. a K.), vzhledem k formulaci popisu skutků v těchto dohodách, které se výslovně váží k uvedeným obviněným a jejich míře a konkrétní podobě zapojení do trestné činnosti spoluobviněných F., K., R., T., V., Š. a L., shledal Nejvyšší soud, že soud prvního stupně nijak nereflektoval odlišné procesní postavení těch obviněných, s nimiž dohody sjednány nebyly a o jejichž vině měl teprve následně meritorně rozhodovat.

129. Tímto postupem podle Nejvyššího soudu soud prvního stupně porušil princip presumpce neviny zakotvený v § 2 odst. 2 a článku 40 odst. 2 Listiny, neboť zavdal objektivní pochybnosti o nepodjatosti členů svého senátu 5 T. Následného projednávání a rozhodování trestní věci obviněných P., Š., CH., T. a K. se proto z tohoto důvodu měli účastnit jiní soudci téhož soudu. Pakliže se tak nestalo, ale ve věci těchto obviněných rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 5 T 7/2020-13765, jímž obviněné uznal vinnými výše uvedenými trestnými činy, a to v témže složení senátu 5 T, v němž rozhodl rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 5 T 7/2020-12707, o schválení předložených dohod o vině a trestu, platí, že takové rozhodnutí učinil vyloučený orgán.

130. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ohledně obviněných P. a Š. (a za přiměřeného použití § 261 tr. řádu podle § 265k odst. 2 věty třetí tr. řádu i obviněných CH., T. a K., jimž důvod kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu rovněž prospíval), jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to ve všech výrocích týkajících se těchto obviněných, včetně výroku o zabrání věci. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. řádu dále Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

131. Vzhledem k důvodu svého kasačního rozhodnutí, tj. vyloučení členů senátu 5 T soudu prvního stupně ve složení předseda senátu Mgr. Tomáš Bouček a přísedící Eva Drncová a Eva Bažantová z projednání a rozhodování trestní věci uvedených obviněných, Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1, 3 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

132. Nejvyšší soud dodává, že v době jeho rozhodování ze všech výše uvedených spoluobviněných vykonávali tresty odnětí svobody, které jim byly pravomocně uloženy nyní již zrušeným rozsudkem odvolacího soudu, toliko obvinění P. a CH. U obou obviněných přitom Nejvyšší soud zjistil existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu, a proto rozhodl o jejich vzetí do vazby.

133. Úkolem soudu prvního stupně, jemuž se projednávaná trestní věc vrací k dalšímu řízení, a to v novém složení senátu, nově bude, při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a judikatury ESLP i SDEU, jakož i s ohledem na výše uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. řádu), věc obviněných na podkladě původně podané obžaloby znovu projednat v jiném složení senátu a v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Soud prvního stupně v rámci svého postupu v dané věci mimo jiné zajistí dodržení všech pravidel, jež právní řád spojuje s právem obviněného na spravedlivý proces, přičemž se v rámci své rozhodovací činnosti vyvaruje jakýchkoli úkonů, jež by mohly zavdávat důvod k pochybnostem o jeho nepodjatosti, tedy k pochybnostem o jeho objektivním a nestranném přístupu k dané věci a osobám všech obviněných.

134. Nejvyšší soud toliko připomíná, že věc se vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který bude konat nové hlavní líčení, přičemž je povinen respektovat zásadu zákazu reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

135. V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. 4. 2024

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu