Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou, sídlem Královopolská 84, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 4 Tdo 135/2024-1354, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2023 č. j. 2 To 14/2023-1185 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2022 č. j. 40 T 2/2021-1112, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) Nejvyššího státního zastupitelství, b) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, c) Krajského státního zastupitelství v Brně, d) B. S., e) Ľ. J. a f) M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces zakotvené v čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip rovnosti před zákonem zakotvený v čl. 3 Listiny.
2. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), protože mu byl uložen trest odnětí svobody, který začal vykonávat.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k peněžitému trestu ve výměře 1 500 000 Kč. Spoluobžalované - vedlejší účastnice d) a e) (dále jen "spoluobžalované") pak krajský soud uznal vinnými stejným trestným činem, a to ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a odsoudil je shodně k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Současně podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), poškozeného - vedlejšího účastníka f) (dále jen "poškozený") odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Uvedeného trestného činu se stěžovatel podle krajského soudu dopustil (ve stručnosti řečeno) tak, že si v přesně nezjištěný den v období od 3. do 14. 8. 2019 opatřil alografní závěť, kterou zůstavitelka M. K. (dále jen "zůstavitelka") nesepsala, ani nepodepsala, a přiměl spoluobžalované, aby ji jako svědkyně podepsaly a svými osobními údaji doplnily o nepravdivé prohlášení ohledně okolností jejího sepsání a podepsání zůstavitelkou i jimi samými. Tuto závěť osobně předložil pro účely probíhajícího dědického řízení vedeného pod sp. zn. 58 D 784/19 v notářské kanceláři JUDr. Jarmily Červinkové v Brně. Na jejím základě měl získat z majetku zůstavitelky movité a nemovité věci i peníze v celkové hodnotě 18 094 385 Kč, avšak k jejich nabytí nedošlo, neboť poškozený (syn zůstavitelky) coby dědic ze zákona v dědickém řízení předložil důkazy k popření pravosti této závěti.
5. K odvolání stěžovatele, státního zástupce a poškozeného vrchní soud shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu částečně, a to v celých výrocích o trestu, zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 5 let s tím, že se pro jeho výkon zařazuje do věznice s ostrahou, a že se dále odsuzuje k peněžitému trestu v celkové výměře 1 500 000 Kč. Spoluobžalované pak shodně odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let. Odvolání poškozeného zamítl.
6. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
7. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nekvalifikovaly jako trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Odvolávaje se na odbornou literaturu (Šámal, P., a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4358-4390), argumentuje, že § 347a trestního zákoníku chrání zájem na spolehlivosti a autenticitě listinných a věcných důkazů, a tím i na řádném průběhu dokazování. Upozorňuje, že v dovolání poukázal na usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 11 Tdo 737/2022, kde se Nejvyšší soud vyslovil k intepretaci a aplikaci uvedeného ustanovení, a že v napadeném usnesení argumentoval jinak. Nejvyšší soud tudíž podle stěžovatele posuzuje, zda jednání naplňuje znaky toho kterého trestného činu, na základě vlastního uvážení podle "vhodnosti" v dané věci. Tím však zasahuje do jeho práva na řádný proces, zejména do zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
8. Stěžovatel dále poukazuje na konkrétní rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl v případech stejné a dokonce závažnější trestné činnosti uložen podstatně nižší trest, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 1768/22 a ze dne 17. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 387/18 (N 138/90 SbNU 259), které se týkají zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí, a na nález ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), v němž měl Ústavní soud zdůraznit, že uložený trest by měl splňovat podmínku proporcionality. Upozorňuje, že již v dovolání namítl, že uložený trest je nepřiměřený, resp. neodpovídající výši ukládaných trestů, přičemž má za to, že s ohledem na vysoký peněžitý trest, který již zaplatil, absenci škody i polehčující okolnosti podle § 41 písm. a) a e) trestního zákoníku, které mají spočívat v jeho vysokém věku, dosavadní bezúhonnosti, blízkém vztahu k zůstavitelce a rozrušení z její smrti, byl namístě postup podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku.
9. Zdůrazňuje, že jednal pod vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů, nastalých v důsledku úmrtí jeho životní partnerky, se kterou vedl společnou domácnost a tvořil společné majetkové hodnoty, byť tyto byly formálně evidovány na zůstavitelku, a že pouze jednal z důvodu splnění jejího posledního přání. Podle stěžovatele, odkazujícího i na nálezy Ústavního soudu dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23 , ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09 (N 257/55 SbNU 479) a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 284/12 (N 96/65 SbNU 295), obecné soudy v daném řízení nerespektovaly zásadu proporcionality ukládání trestů a zásadu ultima ratio.
10. Stěžovatel vznáší i námitku porušení práva na řádný proces. V souvislosti s ní uvádí, že od roku 1990 žili se zůstavitelkou ve společné domácnosti v B. a v Německu, pořídili si družstevní byt v P. a společně investovali do cenných papírů a movitého majetku. Tvrdí, že zůstavitelka nechtěla veškerý majetek odkázat poškozenému, přičemž opakuje, že jen chtěl naplnit její poslední přání, odmítaje, že by se předmětného jednání dopustil ze ziskuchtivosti, jelikož je materiálně zabezpečen. Obecným soudům vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhoval za účelem prokázání svého úmyslu, tj. naplnit jen partnerčinu vůli, a že svůj postup nedostatečně zdůvodnily, když již předem předkládaly svá skutková zjištění, která by dokazování přineslo.
11. Stěžovatel dále tvrdí, že neměl v úmyslu páchat trestnou činnost, odmítá, že by padělal poslední vůli zůstavitelky a její podpis. Namítá, že obecné soudy nevysvětlily, v čem mělo "uvedení v omyl" poškozeného spočívat, s tím, že je patrné, že těžiště právní kvalifikace neleží v posouzení jeho vztahu k poškozenému, ale k notáři, resp. k soudnímu řízení, a tudíž se prý podstata věci posunula do možného "zmanipulování dědického řízení". Napadená rozhodnutí z tohoto důvodu považuje za nepřezkoumatelná.
12. Stejnou vadou podle stěžovatele trpí napadená soudní rozhodnutí v části, kde se obecné soudy vypořádávají s jeho námitkou, že nevěděl, že svědek nemůže alografní závěť podepsat ("osvědčit") až po smrti zůstavitele. Obecné soudy možnost negativního právního omylu totiž vyloučily jen s obecným poukazem na jeho vzdělání a praxi, ovšem dědické právo je složitý soubor norem a jeho znalost nelze u každé vysokoškolsky vzdělané osoby přepokládat, navíc ani z textu § 1539 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, příslušný požadavek explicitně neplyne.
13. Závěrem stěžovatel poukazuje na rozpory znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, pořízeného za účelem prokázání pravosti podpisu zůstavitelky, které mají plynout z toho, že jako vzorky pro srovnání sloužily jen podpisy z lékařských zpráv z vyšetření v nemocnici, které byly činěny v psychicky a fyzicky náročných situacích, kdy zůstavitelka podstupovala onkologickou léčbu, ač byly k dispozici i jiné vzorky z doby, kdy byla v tzv. psychické pohodě. Na uvedenou skutečnost v soudním řízení opakovaně poukazoval, obecné soudy však nereagovaly.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Co do svého obsahu je ústavní stížnost především polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů, kdy stěžovatel opakuje své námitky uplatněné v průběhu soudního řízení, kterými se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí zabývaly a s nimiž se náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vypořádaly. Vzhledem k tomu Ústavní soud na tyto závěry stěžovatele odkazuje a jen na doplnění uvádí následující.
16. Jde-li o skutkové závěry, stěžovatel v podstatě předestírá svou vlastní skutkovou verzi, podle níž závěť, kterou předložil v dědickém řízení, je pravá a podpis na ní je skutečným podpisem zůstavitelky, a že pouze nevěděl, že spoluobviněné jako svědkyně, kterým prý byla poslední vůle zůstavitelky známa, nemohou závěť podepsat (osvědčit) až po její smrti. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že stěžovatelovo tvrzení o pravosti podpisu a (potažmo) závěti samotné bylo vyvráceno provedenými důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví ručního písma, i znaleckým posudkem soudní znalkyně z oboru písmoznalectví se specializací na ruční písmo, podle nichž podpis na závěti není podpisem zůstavitelky, jakož i znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, či okolnostmi, za nichž byla závěť do dědického řízení předložena.
V odvolacím řízení stěžovatel uplatnil vůči znaleckým závěrům týkajícím se (ne)pravosti podpisu stejné výhrady jako v ústavní stížnosti, vrchní soud se jimi podrobně zabýval a náležitě vysvětlil, proč je považuje za nepodložené (což platí i pro námitku, že ke srovnání byly použity nevhodné podpisy zůstavitelky).
17. Především pak stěžovatel nezpochybňuje, že po zůstavitelčině smrti nechal závěť doplnit tak, aby splňovala zákonem stanovené náležitosti, tj. podpisy a prohlášeními dvou svědkyň (spoluobžalovaných), ač tato prohlášení neodpovídala skutečnosti. Přitom již takové jednání podle obecných soudů naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Stěžovatel se v tomto bodě hájil tím, že svědkyně znaly vůli zůstavitelky a že se domníval, že bylo možné zákonem stanovenou náležitost doplnit i po smrti zůstavitelky, a tudíž že jednal v právním omylu, a dále že neměl v úmyslu se obohatit, ale jen chtěl naplnit zůstavitelčinu vůli. Danou obranu obecné soudy odmítly jako účelovou a jejich náležitě odůvodněným závěrům Ústavní soud nemá co vytknout.
18. Stěžovatel si byl vědom toho, že neexistuje žádná (či minimálně platná) závěť, kterou by ho zůstavitelka povolala jako dědice, a tedy že dědictví po ní může získat jen tehdy, pokud takovou závěť sám vyhotoví (či si ji nechá vyhotovit) a/nebo na ni uvede, resp. nechá uvést údaje, které neodpovídají skutečnosti, tak aby se dané právní jednání jevilo jako souladné se zákonem. Přitom i osoba, která nedosáhla vyššího vzdělání, nemůže nevědět, že zfalšováním listiny, resp. uvedením nepravdivých údajů na ní za účelem získání majetku, který po právu náleží jinému, představuje protiprávní jednání, které může být postižitelné normami trestního práva.
19. Uvádí-li stěžovatel, že "jen" plnil vůli zůstavitelky, případně že závěť se týkala jejich společného majetku, z hlediska jeho trestní odpovědnosti taková tvrzení význam nemají. Stěžovatel věděl, že svou vůli zůstavitelka (přinejmenším pak právně relevantním způsobem) neprojevila, a byl si vědom toho, že když předloží předmětnou závěť do dědického řízení, může se protiprávně obohatit na úkor zákonného dědice; jestliže tak přesto učinil, musel být s tím, že se obohatí (minimálně) srozuměn. A jak již uvedl Nejvyšší soud, závěť se týkala majetku ve vlastnictví zůstavitelky, a pokud snad mělo jít (nějakým dílem) o společný majetek, stěžovatel se mohl (a měl) jeho vydání domáhat právní cestou na poškozeném.
20. Vytýká-li stěžovatel v této souvislosti soudům nižších stupňů, že neprovedly důkazy, jimiž mínil prokázat, že plnil zůstavitelčinu vůli či že šlo o společný majetek, ani v tomto bodě Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Uvedené soudy se příslušnými důkazními návrhy zabývaly, přičemž zdůvodnily, proč jim nevyhověly, tedy že skutečnost, která má být jimi prokázána, není relevantní. Nenastala tedy situace, kdy by důkazní návrhy byly obecnými soudy opomenuty, přičemž samotná skutečnost, že takovému návrhu nebylo vyhověno, nepředstavuje vadu, která by zakládala porušení ústavnosti.
21. Jde-li o právní kvalifikaci, stěžovatel má za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a trestního zákoníku. V napadeném usnesení se uvedený soud správností kvalifikace stěžovatelova jednání jako pokusu trestného činu podvodu zabýval, přičemž vysvětlil, že jednání stěžovatele mohlo být současně kvalifikováno jako trestný čin maření spravedlnosti (pozn.: šlo by tak o tzv. jednočinný souběh), s tím, že vadu spočívající v absenci takového posouzení již nelze napravit, neboť by se tak dělo ke stěžovatelově tíži. Z uvedeného je zřejmé, proč se otázkou, zda lze dané jednání kvalifikovat také jako trestný čin maření spravedlnosti, v posuzované věci meritorně nezabýval.
22. V této souvislosti stěžovatel upozornil na údajně nekonzistentní rozhodování Nejvyššího soudu. Z ústavní stížnosti ale není zcela zřejmé, v čemž by měl případný rozpor spočívat. Uvedený soud v usnesení sp. zn. 11 Tdo 737/2022 možnost tzv. jednočinného souběhu trestného činu podvodu a maření spravedlnosti připustil a z tohoto závěru vyšel i v nyní posuzované věci. Z ničeho neplyne, že by Nejvyšší soud postupoval při kvalifikaci stěžovatelova jednání podle "vhodnosti k dané věci", naopak z odůvodnění napadeného usnesení je patrno, že podle jeho názoru je třeba příslušné jednání posuzovat z hlediska v úvahu připadajících skutkových podstat trestného činu podvodu i maření spravedlnosti, přičemž dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů dané jednání kvalifikovaly správně jako pokus trestného činu podvodu.
23. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neuvedly, jak bylo možné uvést poškozeného v omyl, přičemž zpochybňuje i správnost právní kvalifikace s tím, že podstata věci se posunula do roviny "možného zmanipulování dědického řízení". Ústavní soud však úvahu obecných soudů, že se stěžovatel pokusil uvést v omyl i (resp. v prvé řadě) poškozeného, nic nepřiměřeného (a tudíž neústavního) neshledal. Nevidí ani důvod, proč by obecné soudy měly nějak podrobněji svůj závěr zdůvodňovat, jestliže v tomto bodě vyšly z judikatury Nejvyššího soudu, která již danou otázku vyřešila a na kterou odkázaly, a jestliže bylo zřejmé, že pokud by poškozený mylně považoval závěť za platnou, a nepodnikl by kroky k jejímu popření v dědickém řízení, přišel by o majetek, který mu po právu náležel.
24. Stěžovatel také namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Jak patrno z napadených rozhodnutí, soudy nižších stupňů řádně své rozhodnutí o druhu trestu a jeho výměře zdůvodnily. Stěžovatel pak tutéž námitku uplatnil v dovolání, načež Nejvyšší soud stěžovateli sice vysvětlil, že nejde o zákonný dovolací důvod [konkrétně zmínil § 265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu], nicméně se jí "pro úplnost" podrobně zabýval a žádné pochybení na straně vrchního soudu nezjistil, přičemž odmítl, že by existovaly mimořádné podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 a 6 trestního řádu.
Ústavní soud pak ani z obsahového hlediska neshledal úvahy obecných soudů zjevně vadnými, jež by mohly způsobit uložení zjevně nepřiměřeného trestu. Ani v tomto bodě nic tudíž porušení ústavnosti nenasvědčuje. Možno dodat, že ze samotné skutečnosti, že v několika vybraných případech, kde se pachatel dopustil stejného či obdobného jednání a způsobil škodu velkého rozsahu, byl uložen nižší trest, nelze vyvozovat, že by v posuzované věci došlo k porušení zásady proporcionality či ultima ratio.
25. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
26. Vzhledem k meritorní "neprojednatelnosti" ústavní stížnosti nebylo možné ani odložit vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí, jak stěžovatel navrhoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu