4 Tdo 135/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 2 To 14/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 2 /2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2022, sp. zn. 40 T 2/2021, byl obviněný J. M., uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„obžalovaný J. M., ačkoliv věděl, že M. K., zemřela dne XY, bez zanechání závěti nebo dědické smlouvy, a proto se podle zákonné dědické posloupnosti stane jediným dědicem jejího veškerého majetku její syn M. K., jednal, v úmyslu vzbudit v dědici M. K., jediném synovi zůstavitelky a jediném zákonném dědici, dojem, že není jediným dědicem celého jmění po své matce M. K., a tak se neoprávněně obohatit, nejdříve v přesně nezjištěný den v období od 3. do 14. 8. 2019 si opatřil falešnou alografní závěť, údajně podepsanou dne 20. 6. 2019 v Praze M. K., ačkoliv věděl, že ji M. K. nesepsala ani nepodepsala a následně v přesně nezjištěný den rovněž v období od 3. do 14. 8. 2019 přiměl obžalované B. S. a L. J., aby tuto závěť podepsaly jako svědkyně? na základě žádosti obžalovaného J. M., doprovázené jeho vyjádřením o tom, že jinak by nemohl zůstat bydlet v bytě M. K. na adrese XY, jednaly obžalované B. S. a L. J. tak, že ve stejný, přesně nezjištěný den, v období od 3. do 14. 8. 2019, každá z nich samostatně ve svém bytě v XY, vždy pouze v přítomnosti obžalovaného J. M., vlastnoručně podepsala a svými osobními údaji doplnila v závěti předepsané nepravdivé prohlášení o tom, že „před nimi M. K. výslovně prohlásila, že listina obsahuje její poslední vůli a listinu před nimi dne 20. 6. 2019 podepsala“, ačkoliv obžalované B. S. a L. J. věděly, že toto prohlášení je nepravdivé, neboť je každá z nich samostatně neučinila dne 20. 6. 2019, jak je v závěti uvedeno, ale až po dni XY, který byl dnem úmrtí zůstavitelky M. K., a také každá z obžalovaných věděla, že zůstavitelka M. K. jim nikdy tuto závěť nepředložila a zejména ji nikdy před oběma obžalovanými jako svědkyněmi současně nepodepsala a každá z obžalovaných tak byla srozuměna s tím, že J. M., na základě této závěti může získat uvedený majetek v hodnotě převyšující 10.000.000 Kč? obžalovaný J. M. dále jednal tak, že s vědomím, že již bylo zahájeno dědické řízení po M. K., neboť dne 3. 8. 2019 převzal výzvu od právního zástupce jejího jediného syna a dědice M. K., aby mu vydal věci po zůstavitelce M. K. a upustil od dispozice s dědickou podstatou, předložil osobně dne 15. 8. 2019 v notářské kanceláři JUDr. Jarmily Červinkové v Brně, ul. Rašínova 2, pro účely probíhajícího dědického řízení, vedeného pod sp. zn. 58 D 784/19 tuto falešnou alografní závěť, údajně podepsanou v Praze 20. 6. 2019 zůstavitelkou M. K. a svědkyněmi, tj. obžalovanými B. S. a L. J., na základě níž měl získat z majetku M. K. movité a nemovité věci, a to minimálně:

- členská práva k družstevnímu bytu č. XY a k s nimi souvisejícímu družstevnímu garážovému stání v jednotce č. XY, číslo stání XY v Bytovém družstvu XY, na adrese XY, v hodnotě cca 4.868.229 Kč, spolu s veškerým vybavením a předměty, které se v bytě nachází, mezi které patřilo mj. 87 kusů šperků v hodnotě nejméně 368.860 Kč, - členská práva k družstevnímu bytu č. XY a k s nimi souvisejícímu družstevnímu garážovému stání v jednotce č. XY, číslo stání XY v Bytovém družstvu XY, na adrese XY, v hodnotě 4.899.215 Kč, - osobní automobil Škoda Fabia, RZ: XY, v hodnotě 23.000 Kč, - podíl ve výši 1/3 z finančních prostředků a cenných papírů uložených v ČSOB, a.s., a to ve výši 1.384.960,86 Kč, - podíl ve výši 1/2 z finančních prostředků a cenných papírů uložených v Commerzbank ve Spolkové republice Německo, a to ve výši 6.550.122,83 Kč,

tedy peníze a věci v celkové hodnotě nejméně 18.094.385 Kč, avšak k nabytí těchto peněz a věcí obžalovaným J. M. nedošlo, neboť M. K. v tomto dědickém řízení předložil důkazy k popření pravosti této závěti, předložené obžalovaným J. M.“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný J. M., odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 67 odst.1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 1.500.000 Kč, což představuje 300 celých denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 5.000 Kč.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. K. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu obviněných B. S. a L. J.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2022, sp. zn. 40 T 2/2021, podali státní zástupce, obviněný J. M., a poškozený M. K. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 2 To 14/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celých výrocích o trestech. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný J. M., se odsuzuje podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu v rozsahu 300 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 500 000 Kč. Obviněná B. S. se odsuzuje podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let. Obviněná L. J. se odsuzuje podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání poškozeného M. K. zamítnuto.

8. K otázce právní kvalifikace skutku obviněný uvedl, že skutek je nutné kvalifikovat podle ustanovení § 347a tr. zákoníku jako trestný čin maření spravedlnosti. Obviněný vychází z výpovědi svědka M. K., který uvedl, že mu v dubnu 2019 maminka řekla, že pan M. počítá s tím, že bude dědit a dále, že pan M. měl dojemný proslov, o tom, jak maminka vynaloží se svým majetkem. Z výše uvedených vyjádření vyplývá, že poškozený M. K. neměl mylnou představu o určité skutečnosti, kterou by obviněný mohl využít či zneužít. Pokud soudy dospěly k závěru o uvedení v omyl M. K., který vůli své matky prokazatelně znal, uveden v omyl být objektivně nemohl. Obviněný dále odkazuje na komentářovou literaturu a uvádí, že dle výkladu trestního zákoníku by mohlo dojít k trestnému činu podvodu v posuzovaném případě pouze tehdy, kdyby předmětem podvodu byl cizí majetek, přičemž cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli. Vzhledem k tomu, že obviněný žil s M. K. od roku 1990 v partnerském vztahu a od roku 1994, poté co si společně pořídili byt v Praze, vedli spolu společnou rodinnou domácnost, kdy společně vytvářeli movitý a nemovitý majetek, společně ho udržovali a nakládali s ním tak, jakoby majetek toho druhého byl jejich vlastní, nemohlo dojít k podvodu na cizím majetku, protože dotyčný majetek patřil obviněnému stejně jako K.

9. Obviněný na závěr své dovolací argumentace brojí v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. i do otázky trestu, konkrétně uvádí, že byly v jeho případě splněny podmínky pro uložení trestu podle ust. § 58 odst. 1, případně 6 tr. zákoníku. Posouzení jednání obviněného, které dle soudů obou stupňů zjevně vylučovalo aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, je postaveno na nedostatečném dokazování. Obviněný dodává, že smyslem jeho konání bylo naplnit památku a uvést v život přání jeho celoživotní partnerky. Současně dodal, že je ve věku 77 let, nebyl nikdy odsouzen za trestný čin či přestupek, ani s ním nebylo takové řízení nikdy vedeno, vedl řádný život a po celou tuto dobu budoval svoje dobré jméno a pověst, o kterou nepochybně již vedením tohoto řízení přichází. Závěrem proto navrhl, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. dovolací soud přerušil výkon rozhodnutí v části uloženého trestu odnětí svobody a dále aby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 2 To 14/2023 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2022 pod sp. zn. 40 T 2/2021 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání.

10. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 2 To 14/2023, podal obviněný J. M., prostřednictvím své obhájkyně v pořadí druhé dovolání, které opřel o totožné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Stejně jako v předchozím mimořádném opravném prostředku má za to, že jednání, které je mu kladeno za vinu, má být posouzeno jako trestný čin maření spravedlnosti ve smyslu § 347a odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Ustanovení § 347a tr. zákoníku chrání zájem na spolehlivosti a autenticitě listinných a věcných důkazů v soudním řízení, řízení před mezinárodním soudním orgánem a v trestním řízení, a tím i na řádném průběhu dokazování nezdeformovaného zásahy do integrity věcných či listinných důkazů či vytvářením důkazních falz.

Obviněný svým jednáním mohl naplnit skutkovou podstatu výše uvedeného trestného činu, když v rámci dědického řízení předložil závěť, o které mohl vědět, že je částečně nepravá. To vše s cílem ovlivnit dědické řízení tak, aby mu byla přiznána část dědictví po zůstavitelce, tedy ta část dědictví, kterou si zůstavitelka přála, aby po její smrti náležela i nadále obviněnému. Obviněný svým protiprávním jednáním dokončil závěť zůstavitelky, když předložil pozměněnou listinu, schopnou ovlivnit řízení, a následně tuto listinu uplatnil u notáře v rámci dědickém řízení po zůstavitelce.

Svým jednáním se snažil zásadně ovlivnit rozhodnutí v dědickém řízení, kdy toto rozhodnutí spočívalo jen a pouze, výhradně, na předložení předmětné závěti. Jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, mělo proto být posouzeno jako trestný čin maření spravedlnosti ve smyslu § 347a odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a nikoliv jako trestný čin podvodu.

11. V další části svého dovolání obviněný poukazuje na porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 387/18 a uvádí, že v rámci rozhodovací praxe soudu v České republice byly za obdobnou a mnohdy závažnější trestnou činnost uloženy tresty výrazně nižší. Obviněný je přesvědčen, že jeho trest je nepřiměřeně přísný a má za to, že jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené závěry podporuje i fakt, že nebylo přihlédnuto při ukládání trestu k žádné z polehčujících okolností. Obviněný upozornil na skutečnost, že po celou dobu svého života vedl řádný život, nebyl nikdy trestně stíhaný, ani proti němu nebylo vedeno přestupkové řízení. Poukázal také na skutečnost, že tento předmětný čin byl spáchán pod vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů. Současně upozornil, že jednáním nevznikla žádná škoda a že se jednalo o pokus trestného činu, nikoliv trestný čin dokonaný. Dále dodal, že Vrchní soud v Olomouci v rámci ukládání peněžitého trestu nepřihlédl k jím sníženému trestu odnětí svobody a ponechal peněžitý trest uložený v rámci rozsudku Krajského soudu v Brně v platnosti. Soudy prvního ani druhého stupně nebraly v potaz skutečnost, že majetek nebyl jen a pouze výlučným majetkem zůstavitelky, ale jednalo se o majetek společný, byť formálně vedený na osobu zůstavitelky.

12. Závěrem svého dovolání požádal předsedu senátu ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody a zároveň navrhl, aby dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 14/2023 ze dne 20. 6. 2023 a předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 2/2021 ze dne 9. 12. 2022 v celém jejich rozsahu, jakož i řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a napadené rozhodnutí zrušil a vrátil soudu prvního stupně a přikázal mu, aby příslušný soud věc v potřebném rozsahu a s ohledem na výše zmíněné okolnosti znovu projednal a rozhodl, anebo aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněného uzná vinným trestným činem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a uvedla, že ze zaměření dovolací argumentace vyplývá, že dovolatel jejím prostřednictvím zpochybňuje míru důkazní podloženosti přisouzeného skutku v tom směru, zda se přisouzeného podvodného jednání ve smyslu použitého modu operandi, plynoucího z výroku o jeho vině z rozsudku soudu nalézacího, vůbec dopustil. V této souvislosti ve smyslu aplikovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. sice namítá, že se rozhodná skutkový stav věci nachází ve zjevném rozporu s jeho důkazním podkladem, který tak spatřuje neúplným ve smyslu vady opomenutých důkazů. Ke svému závěru o jeho vadné povaze však dospívá pouze ve spojení se striktním odmítnutím dostatečného rozsahu opatřeného důkazního stavu věci a tím i vypovídací hodnoty důkazů, které provedeny byly (zde závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví ručního písma) a ze kterých soudy v poukazovaném směru vycházely. Vyjádřil tak pouze svoje stanovisko, že jeho vina nebyla prokázána na tom důkazním podkladě, o který takový právní závěr soudy opíraly.

Pak tedy namítanou vadu ve skutkových zjištěních, která byla pro posouzení jeho trestní odpovědnosti rozhodná, neodůvodnil způsobem, jenž by odpovídal těm zákonným a dostupnou judikaturou blíže rozvedeným podmínkám, které by zásah do rozhodných skutkových zjištění umožňovaly. Tentýž náhled se týká i jeho souvisejícího tvrzení vady opomenutých důkazů. Dovolatel však vyjádřil pouze svůj nesouhlas s tím, že poukazovanému důkaznímu návrhu nebylo vyhověno, v této souvislosti oběma soudům vytýká, že se tak stalo bez odpovídající odezvy soudů a tím bez odůvodnění jejich procesního postupu.

Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo, neboť z odpovídajících pasáží odůvodnění rozsudků obou soudů vyplynula jak shodná vypovídací hodnota závěrů dvou znaleckých posudků výše uvedené odbornosti, zpracovaných v průběhu přípravného řízení trestního zcela nezávisle na sobě, tak i jednoznačnost toho jejich odborného úsudku, že podpisy na přeložené písemnosti (kterou měla být závěť ze dne 20. 6. 2019) nejsou pravými podpisy M. K., aniž by tak bylo důvodu k pochybnostem, vyžadujícím v uvedeném směru doplnění důkazního stavu věci.

14. V této souvislosti je třeba zcela odmítnout uplatněnou námitku důkazní nepodloženosti té části tzv. skutkové věty výroku o vině, vztahující se ke stavu údajné alografní závěti, ve kterém byla dovolatelem předložena v rámci probíhajícího dědického řízení po zůstavitelce M. K. s tím, že tuto závěť jmenovaná nesepsala ani nepodepsala, a to právě ve smyslu formálního způsobu vyhotovení onoho falza jejího posledního pořízení. Absentující důkaz tom, že tato předmětnou závěť nesepsala, totiž nelze spatřovat za situace, kdy měly orgány činné v trestním řízení k dispozici listinu, koncipovanou za pomoci výpočetní techniky, a tudíž v podobě, která neodpovídala požadavkům ustanovení § 1533 OZ.

Přitom otázky, kdo byl původcem textu závěti, tedy zda to byla právě zůstavitelka v souladu se svojí skutečnou vůlí, popř. zda si její text pouze připravila a již nestačila podepsat, pak nejsou v tomto směru rozhodné. Stav vyhotovení předmětné závěti, ve kterém byla z dovolatelovy strany předložena v notářské kanceláři při projednávání dědictví, byl z hlediska dále poukazované absence pravosti zůstavitelčina postupu předmětem onoho dvojího znaleckého zkoumání z odvětví grafologie se závěrem, že se nejedná o zůstavitelčiny podpisy, aniž by bylo možno určit osobu padělatele, což dovolateli ani vytýkáno nebylo.

A to na rozdíl od okolnosti, spočívající v opatření falešné alografní závěti (za účastenské trestné součinnosti spoluobviněných B. S. a L. J. s navozením podmínek závěti podepsané před dvěma svědky ve smyslu § 1534 OZ) za stavu, že se její vyhotovení dostalo do jeho dispozice a v této podobě je také předložil k důkazu v rámci probíhajícího dědického řízení. Závěry poukazovaného znaleckého dokazování tak nelze jakkoliv spojovat s otázkou opatření falešné alografní závěti a v této souvislosti pak namítat, že tato skutková okolnost nebyla dovolateli prokázána.

15. Dovolatel má dále za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv jako trestný čin podvodu. Poukazuje-li dovolatel v souvislosti s nabízenou možností posouzení jeho jednání jako přečinu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku na právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 737/2022, pak není pochyb, že skutkové okolnosti tam judikovaného případu podvodného zfalšování závěti jsou srovnatelné.

Rozdíl pak lze spatřovat z hlediska doby spáchání skutku, která tak v nyní posuzovaném případě (srpen 2019) neposkytuje prostor k úvahám o časové působnosti trestních zákonů za stavu, že platí ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku v alternativě před středníkem, a tedy s plným respektem k zákazu retroaktivity ve smyslu jeho § 1. Nicméně zcela bez ohledu na to, že doba spáchání posuzovaného skutku již spadá do doby nabytí účinnosti novely trestního zákoníku zákonem č. 287/2018 Sb., od 1. 2. 2019, je třeba zcela odmítnout právní úvahu ve prospěch aplikace ustanovení § 347a tr.

zákoníku na posuzovaný případ. Ačkoliv se na označené judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu v této souvislosti odkazuje, přehlíží se tam presentované stěžejní stanovisko k důvodům, které použití takové právní kvalifikace brání a které jsou presentovány zejména pod bodem 112 jeho odůvodnění. Státní zástupkyně uvádí, že soudy dospěly ke správnému právnímu závěru a skutek správně právně posoudily jako pokus zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 tr.

zákoníku, když jiná právní kvalifikace dovolatelova jednání nepřicházela v úvahu. Touto otázkou se v plném souladu s dostupnými judikatorními závěry zabývaly soudy, a to pod bodem 33 odůvodnění rozsudku soudu I stupně, jakož i pod bodem 32 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.

16. Dovolatel dále spatřuje na své straně splněné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody za použití mimořádného zmírňovacího ust. § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku, a to ve spojení se závěrem o nedodržení proporcionality jeho trestního postihu, pokud mu byl na odvolací úrovni v návaznosti na sníženou výši potenciálního škodlivého následku na majetku zůstavitelčina syna na celkovou částku 18.094.385 Kč snížen původně uložený trest odnětí svobody v trvání šesti let na samotnou spodní hranici trestní sazby v rámci zákonného rozpětí § 209 odst. 5 tr.

zákoníku se zařazením do odpovídajícího typu věznice pro jeho výkon a celková výměra současně uloženého peněžitého trestu byla ponechána beze změny na částce 1.500.000 Kč. Dovolatel přitom přehlíží, že mu byl trest odnětí svobody vyměřen (resp. na odvolací úrovni zmírněn) na samotné spodní hranici zákonné trestní sazby, aniž by tak byl dán manipulační prostor pro jeho ještě výraznější zmírnění, pokud by neměl být uložen pod zákonnou hranici trestní sazby ve smyslu právní kvalifikace trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Závěrem ze všech výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného J. M., tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr.

ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

17. Přípisem ze dne 20. 12. 2023 se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím svého zmocněnce také poškozený M. K. Uvedl, že souhlasí s postupem soudu, který vycházel ze závěru znaleckého posudku Ing. Poštolky, který znaleckým posouzením obsahu předloženého stolního počítače značky HP a dalších disků dospěl k závěru, že dokumenty nazvané „Závěť M.docm.Ink“ a „Závěť M. podepsaná.docm.Ink“ byly vytvořeny až po úmrtí zůstavitelky, z čehož plyne jednoznačný závěr, že závěť nemohla zůstavitelka ani sepsat. V této souvislosti je zcela irelevantní, jak hodlala zůstavitelka se svým majetkem naložit, neboť to nesouvisí s tím, za jakých podmínek, kým, jak a s čí pomocí závěť předložená soudní komisařce jako pravá vznikla. Poškozený považuje za nadbytečné i provádění dalších důkazů, konkrétně výslechů svědků, kteří se měli k údajnému záměru zůstavitelky, jak s majetkem hodlala naložit, vyjádřit. Závěr soudu o tom, že si obviněný falešnou závěť opatřil, má proto poškozený za zcela správný. Obviněný také v průběhu trestního řízení, ale i v rámci dalších řízení civilních vedených s poškozeným, neustále opakoval to, že zůstavitelka mu měla před svou smrtí bez přítomností dalších osob, ústně dát jasné pokyny, jak má s majetkem po její smrti naložit. Z provedeného dokazování však vyplývá, že rozsah nabytého majetku na základě padělané závěti měl být výrazně větší než dokonce sám jako odůvodnění žádosti o podpis závěti dvěma svědkyním závěti, vymezil, neboť těm jako důvod uváděl pouze to, že ho poškozený chce vyhodit z bytu, který společně se zůstavitelkou dlouhodobě užíval. Závěť však obviněného povolávala k dědění majetku v rozsahu zjištěném v trestním řízení ve výši celkem cca 18.000.000 Kč.

18. Poškozený nesdílí ani přesvědčení obviněného, že jednal v negativním právním omylu. Uvádí, že obviněný se označuje za právního laika nemajícího žádné zkušenosti se sepisováním závěti a s jejím uplatněním v dědickém řízení. Současně však při všech svých výsleších sám sebe označuje za zkušeného vedoucího pracovníka obchodní korporace zahraničního majitele, za kterou byl také náležitě honorován. Lze proto mít za to, že musel být srozuměn s tím, že pokud předkládá soudnímu komisaři závěť přinejmenším s pozdě získanými svědeckými podpisy, vyvolá to právní důsledky v neprospěch jediného zákonného dědice, poškozeného v tomto řízení. Vzhledem k jeho vysokoškolskému vzdělání, profesním zkušenostem a výkonu vedoucích funkcí vykonávaných desítky let také pro zahraniční subjekt, musel ve svém věku (73 let) jednoznačně vědět, že koná k újmě poškozeného, která by nemohla nastat tehdy, pokud by nedovytvářel text předkládané závěti nejméně doplněním o podpisy spoluobviněných.

19. Obviněný dále po celou dobu řízení prosazuje odlišnou právní kvalifikaci svého jednání tak, že v daném případě má být jeho jednání kvalifikováno nejvýše jako trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku. Poškozený má oproti tomu za to, že obviněný jednal jednoznačně s cílem uvést právě poškozeného v omyl předložením falešné a neplatné závěti a za tímto účelem předložil soudnímu komisaři předmětnou závěť. Obviněný tak primárně necílil na uvedení v omyl soudního komisaře, ale prostřednictvím předkládané závěti se hodlal obohatit na úkor poškozeného o majetek v hodnotě zjištěné v trestním řízení ve výši cca 18.000.000 Kč.

20. Obviněný se dále domáhal kvůli okolnostem případu a svým osobním poměrům mimořádného snížení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Poškozený konstatuje, že obviněný je sice ve věku 77 let a dosud nebyl soudně trestán. Sám však uvádí, že v minulosti pracoval na významných manažerských pozicích, které vždy vykonával pečlivě a s péčí řádného hospodáře. Ačkoli požaduje tyto skutečnosti zohlednit při ukládání trestu pod zákonnou trestní sazbu ve svůj prospěch, má poškozený naopak za to, že jde o okolnosti obviněnému svým způsobem přitěžující, neboť s ohledem na uvedené si měl být vědom, že předložením falešné závěti se dopouští trestného činu. Obviněný učinil vše, co bylo nezbytné k tomu, aby nastal očekávaný následek. Z těchto okolností potom plyne, že u obviněného nelze nalézt takové okolnosti případu nebo poměry, které by odůvodňovaly mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby.

21. Ke druhému dovolání poškozený uvedl, že nesouhlasí s obviněným provedenou interpretací závěrů znaleckého posudku č. 765/16/2020 s dodatkem z oboru kriminalistické techniky a expertizy, který měl, podle přesvědčení obviněného, dospět k závěru, že není autorem podpisu zůstavitelky. Tato interpretace však není správná, protože znalecký závěr byl takový, že nebylo možné jednoznačně prokázat, že obviněný autorem tohoto podpisu je. Znalec tedy nevyloučil, že podpis zůstavitelky na závěti mohl připojit právě obviněný. Obviněný rovněž poukázal na nepřiznané polehčující okolnosti obsažené v ust. § 41 písm. a), b), e) a p) tr. zákoníku, protože trestný čin spáchal poprvé, spáchal jej ve stavu silného rozrušení, v obavě „o střechu nad hlavou“, kdy po obdržení výzvy právního zástupce poškozeného bylo jeho jednání vedeno emocemi, nerozmyslem a traumatem ze smrti životní družky. Poškozený má však za to, že způsob provedení trestného jednání jednoznačně ukazuje na to, že obviněný nejednal v žádném traumatu nebo rozrušení vyvolaném smrtí blízké osoby a v obavě „o střechu nad hlavou“. Naopak naprosto chladnokrevně a po přípravě své pozice opatřením si falešné závěti se zajištěním podpisů svědků potvrzujícím nepravdivé skutečnosti a jejím předložením v dědickém řízení, v úmyslu získat neoprávněně majetkový prospěch, prokázal, že zcela vědomě, po důkladném rozmyslu a manipulativním způsobem na majetek poškozeného zaútočil. Závěrem svého vyjádření poškozený dodal, že skon zůstavitelky rozhodně nebyl náhlý, zůstavitelka znala svoji diagnózu i další prognózu. Pokud by měla zájem závěť sepsat, zcela jistě by to zvládla. Poškozený proto navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Obviněný J. M., ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.

Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení.

Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.

26. Obviněný ve svém dovolání zmínil extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného.

Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, které ve svém souhrnu, jsou-li hodnoceny v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., prokazují jeho vinu, a to zejména z výpovědi spoluobviněných S. a J., poškozeného M. K., ze znaleckých posudků z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika a z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, a z řady listinných důkazů, např. sdělení peněžních ústavů nebo listiny dokumentující průběh a výsledek dědického řízení, a dalších.

27. Obviněný namítl, že skutkovým zjištěním, ve vztahu, ke kterému nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, je závěr, že podpis paní M. K. na závěti není jejím podpisem. Nejvyšší soud odkazuje na odbornou expertizu, které byl podpis zůstavitelky M. K. v závěti ze dne 20. 6. 2019 podroben. Znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví ručního písma bylo prokázáno, že podpisy, které mají znít na jméno M. K., na předložené písemnosti nejsou pravými podpisy M. K. Dodatkem k tomuto znaleckému posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma pak bylo prokázáno, že nelze rozhodnout, zda pisatelem každého z padělaných podpisů, které mají znít na jméno M. K. na předložené písemnosti byl obviněný. Tyto důkazy tedy jednoznačně potvrzují to, že se nejedná o pravý podpis zůstavitelky, ale současně nepotvrzují, že by padělaný podpis vytvořil obviněný, nicméně tuto skutečnost ani nevyvracejí. Znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika bylo poté prokázáno, že ve stolním počítači byl nalezen smazaný soubor, jehož obsahem je první strana závěti s podpisem ve znění „K.“. Dále byly zajištěné soubory s označením, závěť – vzor.doc.ing., dále s označením: závěť M., podepsaná .docm.ing. a soubor : závěť M.docm.ing. Při zpracování doplňku znaleckého posudku bylo zjištěno, že soubor „závěť M. podepsaná“, byl vytvořen 4. 8. 2019 a soubor „závěť M.“ byl vytvořen 28. 7. 2019 a pozměněn 6. 8. 2019. Z těchto znaleckých zkoumání tak lze dospět k závěru, že výše zmíněné dokumenty byly vytvořeny až po úmrtí zůstavitelky, což značí, že závěť předloženou soudní komisařce obviněným zůstavitelka nesepsala ani nepodepsala. Pro úplnost je vhodné podotknout, že skutečnost, že znaleckými posudky ani jinými důkazy nebylo prokázáno, zda podpisy M. K. na závěti padělal obviněný, není pro rozhodnutí o vině relevantní. Podstatné je, že si obviněný falešnou alografní závěť opatřil, nikoliv že ji místo M. K. podepsal.

28. V souvislosti s trestným jednáním obviněného sice nebylo bezpečně a spolehlivě prokázáno, že by závěť vytvořil, a stejně tak nebylo prokázáno, že by padělal podpis zůstavitelky, přesto však bylo na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, tedy bylo bezpečně a spolehlivě prokázáno takové jednání obviněného, které spolehlivě naplnilo znak objektivní stránky žalovaného zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, když obviněný jednal trestně právně významným způsobem tak, že opatřil falešnou alografní závěť, přiměl obě spoluobviněné, aby ji jako svědkyně závěti podepsaly a předložil tuto závěť v notářské kanceláři pro účely dědického řízení, a to vše s úmyslem vystupovat jako dědic po zůstavitelce. Nejvyšší soud uzavírá, že dokazování před nalézacím soudem bylo vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny.

29. Nejvyšší soud k dalším námitkám obviněného odkazuje na závěry odvolacího soudu, který výhrady obviněného k závěrům obou znaleckých posudků ve shodě s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl jako zcela nepodložené. Oba znalecké posudky splňují požadované formální požadavky i obsahové náležitosti a jejich závěry jsou shodné a oba jednoznačně vylučují, že by M. K. závěť podepsala. V této souvislosti obviněný také navrhoval výslech blízkých osob a spolupracovníků zůstavitelky, kteří byli se zůstavitelkou v posledních 20 letech jejího života v kontaktu a prokázali by tak její skutečnou vůli v tomto směru s tím, že výlučným dědicem ze závěti nemá být její syn M. K. Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť v uvedeném směru by provedení výslechů všech blízkých osob nemohlo nikterak přispět k objasnění skutečné vůle zůstavitelky, jak naložit s jejím majetkem po její smrti, pokud svoji vůli nevyjádřila způsobem, který ve vztahu k právnímu úkonu pro případ smrti – závěti – předepisuje občanský zákoník. Lze jen doplnit, že odvolací soud se v bodech 44 a 45 podrobně zabýval důvody, pro které zamítl jako nadbytečné návrhy na doplnění dokazování jak obviněného, tak i poškozeného.

30. Obviněný J. M., ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

31. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. M.

32. Argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je založená na námitce nesprávnosti právního posouzení skutku, když má obviněný za to, že skutek je nutné posoudit podle ustanovení § 347a odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jako trestný čin maření spravedlnosti.

33. Nejvyšší soud zde poukazuje na rozdílné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu a trestného činu podvodu a konstatuje, že objekt trestných činů podvodu podle § 209 tr. zákoníku a maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku je odlišný. V případě prvého z nich je jím totiž zájem na ochraně cizího majetku, kdežto u druhého z uvedených trestných činů je to zájem na spolehlivosti a autenticitě listinných a věcných důkazů v soudním řízení, řízení před mezinárodním soudním orgánem a v trestním řízení, a tím i na řádném průběhu dokazování nezdeformovaného zásahy do integrity věcných či listinných důkazů či vytvářením důkazních falz [srov. PROVAZNÍK, J. Komentář k § 347a. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 1.]. Odlišná je zároveň i objektivní stránka daných trestných činů, neboť trestný čin maření spravedlnosti směřuje k uvedení v omyl soud, jakožto úzce vyměřenému předmětu útoku, kdežto v případě trestného činu podvodu okruh osob, jež mohou být pachatelem uvedeny v omyl, není zásadně nijak omezen (vyjma případů, kdy by takové jednání směřovalo právě vůči některému z orgánů uvedených v § 347a odst. 1 tr. zákoníku).

34. Nejvyšší soud dále považuje za nutné zmínit stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010. Trestní kolegium Nejvyššího soudu se přiklonilo k závěrům vyjádřeným v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009 a zastalo názor, že zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v uvedení jiného v omyl nebo ve využití omylu jiného, může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice. Osobou, která je zde uvedena v omyl nebo jejíhož omylu pachatel využívá, je jiný, resp. skutečný dědic (dědicové), nikoli tedy soud, u kterého se vede řízení o dědictví podle § 175a a násl. o. s. ř., ani notář jako soudní komisař, který je pověřen provedením úkonů v řízení o dědictví podle § 38 odst. 1 o. s. ř.

35. Z výše uvedeného tak vyplývá, že jestliže pachatel uvádí v rámci dědického řízení úmyslně nepravdivé údaje s cílem obohatit se z dědictví ke škodě dalších dědiců, je takové jednání nutno právně kvalifikovat především jako trestný čin podvodu. V projednávaném případě jednání obviněného nesměřovalo primárně k uvedení soudu, respektive notáře v omyl, ale v omyl měl být uveden dědic zůstavitelky. Obviněný totiž v rámci dědického řízení předložil závěť, o které mohl vědět, že je částečně nepravá. A to vše s cílem ovlivnit dědické řízení tak, aby mu byla přiznána část dědictví po zůstavitelce. Obviněný tak svým jednáním dokončil závěť a předložil tuto pozměněnou listinu, schopnou ovlivnit řízení, u notáře, čímž se snažil ovlivnit rozhodnutí v dědickém řízení. Jednáním obviněného, jakož i obou spoluobviněných, tak mělo dojít ke zmanipulování dědického řízení a k uvedení jediného syna zůstavitelky M. K. v omyl, že není jediným zákonným dědicem, čímž chtěl obviněný dosáhnout vlastního obohacení o movitý a nemovitý majetek, konkretizovaný v jím předložené závěti. Dopustil se tedy jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

36. Obviněný jako hlavní pachatel a spoluobviněné B. S. a L. J., jako jeho pomocnice, svým jednáním poškodili zájem společnosti na ochraně cizího majetku, který je objektem trestného činu podvodu, když obviněný věděl, že závěť minimálně nepodepsala zůstavitelka M. K., před oběma spoluobviněnými dne 20. 6. 2019 a přesto tuto závěť uplatnil, aby získal majetek, který mu měl být zůstavitelkou údajně odkázán, čímž uvedl v omyl především jediného zákonného dědice M. K.. Výše uvedené stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, je přiléhavé v tom smyslu, že i v nyní projednávaném případě byl rovněž v omyl uváděn skutečný dědic. Soudy proto v otázce viny dospěly ke správnému závěru, že obviněný spáchal zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 737/2022, v úvahu přicházelo jednání obviněných posoudit nejen jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu, ale i jako trestný čin maření spravedlnosti § 347a tr. zákoníku. Tuto vadu napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud napravit, neboť by se jednalo o změnu v neprospěch obviněného, který jediný podal dovolání.

37. Z hlediska naplnění znaku způsobení škody na cizím majetku pak obviněný namítl, že zjištěný skutkový stav věci neodpovídá realitě, neboť soudy nebraly v potaz, že předmětný majetek nebyl jen a pouze výlučným majetkem zůstavitelky, neboť s ní žil dlouhodobě a v tomto období pořízené hodnoty byly financovány také z investic obviněného. Toto tvrzení však obviněný nijak nedoložil, ve falešné závěti, kterou předložil soudnímu komisaři, jsou uvedeny věci výlučně v majetku zůstavitelky, se svým případným nárokem na úhradu dluhů zůstavitelky z titulu uskutečněných vnosů do jejího majetku se na výlučné dědice nikdy neobrátil. Škoda na cizím majetku ve výši 18.094.385 Kč tak byla obviněnému M. prokázána.

38. Stejně tak Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, že by na jeho jednání šlo nahlížet jako na jednání v právním omylu (§ 19 tr. zákoníku). V návaznosti na učiněná skutková zjištění a poznatky o konkrétním jednání obviněného je taková alternativa zcela vyloučena. Výpovědí obviněného i obou spoluobviněných a také znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, bylo prokázáno, že sám obviněný po smrti M. K. aktivně vyhledával informace o tom, jaké podmínky musí splňovat alografní závěť, a s touto znalostí pak oslovil spoluobviněné, aby jako svědkyně závěť podepsaly, přičemž jim vysvětloval, že pouze tak získá možnost nadále setrvat v bytě. Nejedná se tedy o situaci, kdy by pachatel při spáchání trestného činu nevěděl, že jeho čin je protiprávní. Obviněný musel být srozuměn s tím, že pokud předkládá závěť přinejmenším s pozdě získanými svědeckými podpisy, vyvolá to právní důsledky v neprospěch jediného zákonného dědice. Vzhledem k jeho vysokoškolskému vzdělání, profesním zkušenostem a výkonu vedoucích funkcí vykonávaných desítky let, musel jednoznačně vědět, že jeho jednání směřuje k újmě poškozeného, která by nemohla nastat tehdy, pokud by nedovytvářel text předkládané závěti nejméně doplněním o podpisy spoluobviněných. Na jednání obviněného proto nelze nahlížet jako na jednání nezaviněné.

39. Další dovolací námitky obviněného, uplatněné s oporou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., směřují proti uloženému trestu. Obviněný má za to, že jeho trest je nepřiměřeně přísný a že jsou v jeho případě splněny podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

40. Nejvyšší soud konstatuje, že jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, je-li namítáno nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitky obviněného, obsažené v jeho mimořádných opravných prostředcích, proto nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nelze na ně uplatnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

41. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že uložené tresty jsou ve smyslu trestního zákoníku a spáchaného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, tresty přípustnými. Námitka obviněného, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný, je nepatřičná, neboť se jedná o trest vyměřený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, jenž dostatečně zohlednil jedinou polehčující okolnost, tedy dosavadní řádný způsob života a také okolnosti přitěžující, z nichž je nutno zdůraznit spáchání činu s rozmyslem a výši hrozící škody. Výměra uloženého trestu také reflektuje skutečnost, že jeho jednání bylo dokonáno toliko ve stadiu pokusu. Obviněný spatřuje nepřiměřenost svého trestního postihu v chybějící aplikaci zmírňovacího ustanovení § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku s tím, že jsou v jeho případě pro takový postup splněny zákonné podmínky. Uvádí však v zásadě pouze okolnosti, na kterých již postavil svoji obhajobu a které rozhodně nemají povahu takové mimořádnosti, kterou je podmíněna aplikace ust. § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku.

42. Současně byl obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 1 500 000 Kč. I pro uložení tohoto druhu trestu byly splněny podmínky, uvedené v § 67 odst. 1 tr. zákoníku, neboť byla prokázána zištná majetková motivace obviněného. Současně je nutno poukázat, že při hodnocení výše uloženého peněžitého trestu soudy vycházely z majetkové situace obviněného, kdy finančním šetřením bylo zjištěno, že jeho majetek odpovídá částce ve výši přibližně 16.700.000 Kč. S ohledem na tuto skutečnost, a i s ohledem na to, že jeho jednání směřovala k získání majetku ve výši přesahující 18.000.000 Kč, lze pokládat výši uloženého peněžitého trestu za přiměřenou a důvodnou.

43. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. M., svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

44. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. M., podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

45. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle § 265o tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 3. 2024

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu