USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o
dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.
6. 2023, sp. zn. 2 To 14/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 40 T 2 /2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2022, sp. zn. 40 T
2/2021, byl obviněný J. M., uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku
dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„obžalovaný J. M., ačkoliv věděl, že M. K., zemřela dne XY, bez zanechání
závěti nebo dědické smlouvy, a proto se podle zákonné dědické posloupnosti
stane jediným dědicem jejího veškerého majetku její syn M. K., jednal, v úmyslu
vzbudit v dědici M. K., jediném synovi zůstavitelky a jediném zákonném dědici,
dojem, že není jediným dědicem celého jmění po své matce M. K., a tak se
neoprávněně obohatit, nejdříve v přesně nezjištěný den v období od 3. do 14. 8.
2019 si opatřil falešnou alografní závěť, údajně podepsanou dne 20. 6. 2019 v
Praze M. K., ačkoliv věděl, že ji M. K. nesepsala ani nepodepsala a následně v
přesně nezjištěný den rovněž v období od 3. do 14. 8. 2019 přiměl obžalované B.
S. a L. J., aby tuto závěť podepsaly jako svědkyně? na základě žádosti
obžalovaného J. M., doprovázené jeho vyjádřením o tom, že jinak by nemohl
zůstat bydlet v bytě M. K. na adrese XY, jednaly obžalované B. S. a L. J. tak,
že ve stejný, přesně nezjištěný den, v období od 3. do 14. 8. 2019, každá z
nich samostatně ve svém bytě v XY, vždy pouze v přítomnosti obžalovaného J. M.,
vlastnoručně podepsala a svými osobními údaji doplnila v závěti předepsané
nepravdivé prohlášení o tom, že „před nimi M. K. výslovně prohlásila, že
listina obsahuje její poslední vůli a listinu před nimi dne 20. 6. 2019
podepsala“, ačkoliv obžalované B. S. a L. J. věděly, že toto prohlášení je
nepravdivé, neboť je každá z nich samostatně neučinila dne 20. 6. 2019, jak je
v závěti uvedeno, ale až po dni XY, který byl dnem úmrtí zůstavitelky M. K., a
také každá z obžalovaných věděla, že zůstavitelka M. K. jim nikdy tuto závěť
nepředložila a zejména ji nikdy před oběma obžalovanými jako svědkyněmi
současně nepodepsala a každá z obžalovaných tak byla srozuměna s tím, že J. M.,
na základě této závěti může získat uvedený majetek v hodnotě převyšující
10.000.000 Kč? obžalovaný J. M. dále jednal tak, že s vědomím, že již bylo
zahájeno dědické řízení po M. K., neboť dne 3. 8. 2019 převzal výzvu od
právního zástupce jejího jediného syna a dědice M. K., aby mu vydal věci po
zůstavitelce M. K. a upustil od dispozice s dědickou podstatou, předložil
osobně dne 15. 8. 2019 v notářské kanceláři JUDr. Jarmily Červinkové v Brně,
ul. Rašínova 2, pro účely probíhajícího dědického řízení, vedeného pod sp. zn.
58 D 784/19 tuto falešnou alografní závěť, údajně podepsanou v Praze 20. 6.
2019 zůstavitelkou M. K. a svědkyněmi, tj. obžalovanými B. S. a L. J., na
základě níž měl získat z majetku M. K. movité a nemovité věci, a to minimálně:
- členská práva k družstevnímu bytu č. XY a k s nimi souvisejícímu
družstevnímu garážovému stání v jednotce č. XY, číslo stání XY v Bytovém
družstvu XY, na adrese XY, v hodnotě cca 4.868.229 Kč, spolu s veškerým
vybavením a předměty, které se v bytě nachází, mezi které patřilo mj. 87 kusů
šperků v hodnotě nejméně 368.860 Kč,
- členská práva k družstevnímu bytu č. XY a k s nimi souvisejícímu
družstevnímu garážovému stání v jednotce č. XY, číslo stání XY v Bytovém
družstvu XY, na adrese XY, v hodnotě 4.899.215 Kč,
- osobní automobil Škoda Fabia, RZ: XY, v hodnotě 23.000 Kč,
- podíl ve výši 1/3 z finančních prostředků a cenných papírů uložených v
ČSOB, a.s., a to ve výši 1.384.960,86 Kč,
- podíl ve výši 1/2 z finančních prostředků a cenných papírů uložených v
Commerzbank ve Spolkové republice Německo, a to ve výši 6.550.122,83 Kč,
tedy peníze a věci v celkové hodnotě nejméně 18.094.385 Kč, avšak k nabytí
těchto peněz a věcí obžalovaným J. M. nedošlo, neboť M. K. v tomto dědickém
řízení předložil důkazy k popření pravosti této závěti, předložené obžalovaným
J. M.“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný J. M., odsouzen podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle § 56 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 67 odst.1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen
peněžitý trest ve výměře 1.500.000 Kč, což představuje 300 celých denních
sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 5.000 Kč.
4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. K. odkázán s uplatněným nárokem
na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu obviněných B. S. a L.
J.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2022, sp. zn. 40 T
2/2021, podali státní zástupce, obviněný J. M., a poškozený M. K. odvolání, o
kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 2
To 14/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. z
podnětu odvolání státního zástupce a obviněného napadený rozsudek částečně
zrušil, a to v celých výrocích o trestech. Za splnění podmínek § 259 odst. 3
tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný J. M., se odsuzuje podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle
§ 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému
trestu v rozsahu 300 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč,
tedy v celkové výměře 1 500 000 Kč. Obviněná B. S. se odsuzuje podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let. Obviněná L.
J. se odsuzuje podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 6 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5
(pěti) let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256
tr. ř. bylo odvolání poškozeného M. K. zamítnuto.
7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 2 To
14/2023, podal následně obviněný J. M., prostřednictvím svého obhájce dovolání,
opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. První
část dovolací argumentace opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., a to jednak proto, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující
pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů, dále proto, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované
důkazy, které je třeba považovat za podstatné. Oním skutkovým zjištěním ve
vztahu, ke kterému nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, je
závěr, že podpis paní M. K. na závěti není jejím podpisem. Tento skutkový závěr
ze strany obou soudů se promítnul do skutkové věty výroku napadeného
rozhodnutí, když soud prvního stupně uvedl, že tuto závěť M. K. nesepsala ani
nepodepsala. Oba tyto závěry považuje obviněný za nesprávné a poukazuje na
skutečnost, že K. měla jasnou představu o tom, jak se svým majetkem po své
smrti naložit, nelze proto v žádném případě vyloučit skutkový průběh v té
podobě, že K. závěť připravila, ale již nepodepsala. Obviněný v této
souvislosti opakovaně navrhoval výslech blízkých osob a spolupracovníků K.,
kteří měli prokázat skutečnou vůli, jak chce naložit se svým majetkem a
potvrdit, že závěť chtěla sepsat a že výlučným dědicem ze závěti neměl být její
jediný syn. Soudy však opakovaně odmítaly provést tyto důkazy jako nadbytečné.
Nespokojily se však se závěrem, že podpis na závěti není paní K., ale šly v
úvahách ještě dále a uvedly, že ona sama tuto závěť nesepsala. V tomto postupu
spatřuje obviněný zásadní pochybení, protože nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy, které by tuto skutečnost prokazovaly.
8. K otázce právní kvalifikace skutku obviněný uvedl, že skutek je nutné
kvalifikovat podle ustanovení § 347a tr. zákoníku jako trestný čin maření
spravedlnosti. Obviněný vychází z výpovědi svědka M. K., který uvedl, že mu v
dubnu 2019 maminka řekla, že pan M. počítá s tím, že bude dědit a dále, že pan
M. měl dojemný proslov, o tom, jak maminka vynaloží se svým majetkem. Z výše
uvedených vyjádření vyplývá, že poškozený M. K. neměl mylnou představu o určité
skutečnosti, kterou by obviněný mohl využít či zneužít. Pokud soudy dospěly k
závěru o uvedení v omyl M. K., který vůli své matky prokazatelně znal, uveden v
omyl být objektivně nemohl. Obviněný dále odkazuje na komentářovou literaturu a
uvádí, že dle výkladu trestního zákoníku by mohlo dojít k trestnému činu
podvodu v posuzovaném případě pouze tehdy, kdyby předmětem podvodu byl cizí
majetek, přičemž cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli.
Vzhledem k tomu, že obviněný žil s M. K. od roku 1990 v partnerském vztahu a od
roku 1994, poté co si společně pořídili byt v Praze, vedli spolu společnou
rodinnou domácnost, kdy společně vytvářeli movitý a nemovitý majetek, společně
ho udržovali a nakládali s ním tak, jakoby majetek toho druhého byl jejich
vlastní, nemohlo dojít k podvodu na cizím majetku, protože dotyčný majetek
patřil obviněnému stejně jako K.
9. Obviněný na závěr své dovolací argumentace brojí v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. i do otázky trestu, konkrétně uvádí, že
byly v jeho případě splněny podmínky pro uložení trestu podle ust. § 58 odst.
1, případně 6 tr. zákoníku. Posouzení jednání obviněného, které dle soudů obou
stupňů zjevně vylučovalo aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, je postaveno na
nedostatečném dokazování. Obviněný dodává, že smyslem jeho konání bylo naplnit
památku a uvést v život přání jeho celoživotní partnerky. Současně dodal, že je
ve věku 77 let, nebyl nikdy odsouzen za trestný čin či přestupek, ani s ním
nebylo takové řízení nikdy vedeno, vedl řádný život a po celou tuto dobu
budoval svoje dobré jméno a pověst, o kterou nepochybně již vedením tohoto
řízení přichází. Závěrem proto navrhl, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. dovolací
soud přerušil výkon rozhodnutí v části uloženého trestu odnětí svobody a dále
aby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 2 To 14/2023
a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2022 pod sp. zn. 40 T 2/2021
zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání.
10. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 2 To
14/2023, podal obviněný J. M., prostřednictvím své obhájkyně v pořadí druhé
dovolání, které opřel o totožné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a
h) tr. ř. Stejně jako v předchozím mimořádném opravném prostředku má za to, že
jednání, které je mu kladeno za vinu, má být posouzeno jako trestný čin maření
spravedlnosti ve smyslu § 347a odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Ustanovení § 347a tr. zákoníku chrání zájem na spolehlivosti a autenticitě
listinných a věcných důkazů v soudním řízení, řízení před mezinárodním soudním
orgánem a v trestním řízení, a tím i na řádném průběhu dokazování
nezdeformovaného zásahy do integrity věcných či listinných důkazů či vytvářením
důkazních falz. Obviněný svým jednáním mohl naplnit skutkovou podstatu výše
uvedeného trestného činu, když v rámci dědického řízení předložil závěť, o
které mohl vědět, že je částečně nepravá. To vše s cílem ovlivnit dědické
řízení tak, aby mu byla přiznána část dědictví po zůstavitelce, tedy ta část
dědictví, kterou si zůstavitelka přála, aby po její smrti náležela i nadále
obviněnému. Obviněný svým protiprávním jednáním dokončil závěť zůstavitelky,
když předložil pozměněnou listinu, schopnou ovlivnit řízení, a následně tuto
listinu uplatnil u notáře v rámci dědickém řízení po zůstavitelce. Svým
jednáním se snažil zásadně ovlivnit rozhodnutí v dědickém řízení, kdy toto
rozhodnutí spočívalo jen a pouze, výhradně, na předložení předmětné závěti.
Jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, mělo proto být posouzeno jako
trestný čin maření spravedlnosti ve smyslu § 347a odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, a nikoliv jako trestný čin podvodu.
11. V další části svého dovolání obviněný poukazuje na porušení zásady
předvídatelnosti soudního rozhodnutí, přičemž poukazuje na nález Ústavního
soudu ČR sp. zn. II. ÚS 387/18 a uvádí, že v rámci rozhodovací praxe soudu v
České republice byly za obdobnou a mnohdy závažnější trestnou činnost uloženy
tresty výrazně nižší. Obviněný je přesvědčen, že jeho trest je nepřiměřeně
přísný a má za to, že jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené závěry
podporuje i fakt, že nebylo přihlédnuto při ukládání trestu k žádné z
polehčujících okolností. Obviněný upozornil na skutečnost, že po celou dobu
svého života vedl řádný život, nebyl nikdy trestně stíhaný, ani proti němu
nebylo vedeno přestupkové řízení. Poukázal také na skutečnost, že tento
předmětný čin byl spáchán pod vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů.
Současně upozornil, že jednáním nevznikla žádná škoda a že se jednalo o pokus
trestného činu, nikoliv trestný čin dokonaný. Dále dodal, že Vrchní soud v
Olomouci v rámci ukládání peněžitého trestu nepřihlédl k jím sníženému trestu
odnětí svobody a ponechal peněžitý trest uložený v rámci rozsudku Krajského
soudu v Brně v platnosti. Soudy prvního ani druhého stupně nebraly v potaz
skutečnost, že majetek nebyl jen a pouze výlučným majetkem zůstavitelky, ale
jednalo se o majetek společný, byť formálně vedený na osobu zůstavitelky.
12. Závěrem svého dovolání požádal předsedu senátu ve smyslu ustanovení § 265o
odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody a zároveň navrhl, aby
dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn.
2 To 14/2023 ze dne 20. 6. 2023 a předcházející rozhodnutí Krajského soudu v
Brně sp. zn. 40 T 2/2021 ze dne 9. 12. 2022 v celém jejich rozsahu, jakož i
řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a napadené rozhodnutí zrušil a
vrátil soudu prvního stupně a přikázal mu, aby příslušný soud věc v potřebném
rozsahu a s ohledem na výše zmíněné okolnosti znovu projednal a rozhodl, anebo
aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněného uzná vinným
trestným činem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a
k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní
průběh trestního řízení a uvedla, že ze zaměření dovolací argumentace vyplývá,
že dovolatel jejím prostřednictvím zpochybňuje míru důkazní podloženosti
přisouzeného skutku v tom směru, zda se přisouzeného podvodného jednání ve
smyslu použitého modu operandi, plynoucího z výroku o jeho vině z rozsudku
soudu nalézacího, vůbec dopustil. V této souvislosti ve smyslu aplikovaného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice namítá, že se
rozhodná skutkový stav věci nachází ve zjevném rozporu s jeho důkazním
podkladem, který tak spatřuje neúplným ve smyslu vady opomenutých důkazů. Ke
svému závěru o jeho vadné povaze však dospívá pouze ve spojení se striktním
odmítnutím dostatečného rozsahu opatřeného důkazního stavu věci a tím i
vypovídací hodnoty důkazů, které provedeny byly (zde závěry znaleckého posudku
z oboru kriminalistiky, odvětví ručního písma) a ze kterých soudy v
poukazovaném směru vycházely. Vyjádřil tak pouze svoje stanovisko, že jeho vina
nebyla prokázána na tom důkazním podkladě, o který takový právní závěr soudy
opíraly. Pak tedy namítanou vadu ve skutkových zjištěních, která byla pro
posouzení jeho trestní odpovědnosti rozhodná, neodůvodnil způsobem, jenž by
odpovídal těm zákonným a dostupnou judikaturou blíže rozvedeným podmínkám,
které by zásah do rozhodných skutkových zjištění umožňovaly. Tentýž náhled se
týká i jeho souvisejícího tvrzení vady opomenutých důkazů. Dovolatel však
vyjádřil pouze svůj nesouhlas s tím, že poukazovanému důkaznímu návrhu nebylo
vyhověno, v této souvislosti oběma soudům vytýká, že se tak stalo bez
odpovídající odezvy soudů a tím bez odůvodnění jejich procesního postupu. Tak
tomu však v posuzovaném případě nebylo, neboť z odpovídajících pasáží
odůvodnění rozsudků obou soudů vyplynula jak shodná vypovídací hodnota závěrů
dvou znaleckých posudků výše uvedené odbornosti, zpracovaných v průběhu
přípravného řízení trestního zcela nezávisle na sobě, tak i jednoznačnost toho
jejich odborného úsudku, že podpisy na přeložené písemnosti (kterou měla být
závěť ze dne 20. 6. 2019) nejsou pravými podpisy M. K., aniž by tak bylo důvodu
k pochybnostem, vyžadujícím v uvedeném směru doplnění důkazního stavu věci.
14. V této souvislosti je třeba zcela odmítnout uplatněnou námitku důkazní
nepodloženosti té části tzv. skutkové věty výroku o vině, vztahující se ke
stavu údajné alografní závěti, ve kterém byla dovolatelem předložena v rámci
probíhajícího dědického řízení po zůstavitelce M. K. s tím, že tuto závěť
jmenovaná nesepsala ani nepodepsala, a to právě ve smyslu formálního způsobu
vyhotovení onoho falza jejího posledního pořízení. Absentující důkaz tom, že
tato předmětnou závěť nesepsala, totiž nelze spatřovat za situace, kdy měly
orgány činné v trestním řízení k dispozici listinu, koncipovanou za pomoci
výpočetní techniky, a tudíž v podobě, která neodpovídala požadavkům ustanovení
§ 1533 OZ. Přitom otázky, kdo byl původcem textu závěti, tedy zda to byla právě
zůstavitelka v souladu se svojí skutečnou vůlí, popř. zda si její text pouze
připravila a již nestačila podepsat, pak nejsou v tomto směru rozhodné. Stav
vyhotovení předmětné závěti, ve kterém byla z dovolatelovy strany předložena v
notářské kanceláři při projednávání dědictví, byl z hlediska dále poukazované
absence pravosti zůstavitelčina postupu předmětem onoho dvojího znaleckého
zkoumání z odvětví grafologie se závěrem, že se nejedná o zůstavitelčiny
podpisy, aniž by bylo možno určit osobu padělatele, což dovolateli ani vytýkáno
nebylo. A to na rozdíl od okolnosti, spočívající v opatření falešné alografní
závěti (za účastenské trestné součinnosti spoluobviněných B. S. a L. J. s
navozením podmínek závěti podepsané před dvěma svědky ve smyslu § 1534 OZ) za
stavu, že se její vyhotovení dostalo do jeho dispozice a v této podobě je také
předložil k důkazu v rámci probíhajícího dědického řízení. Závěry poukazovaného
znaleckého dokazování tak nelze jakkoliv spojovat s otázkou opatření falešné
alografní závěti a v této souvislosti pak namítat, že tato skutková okolnost
nebyla dovolateli prokázána.
15. Dovolatel má dále za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný
čin maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku,
nikoliv jako trestný čin podvodu. Poukazuje-li dovolatel v souvislosti s
nabízenou možností posouzení jeho jednání jako přečinu maření spravedlnosti
podle § 347a tr. zákoníku na právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 737/2022, pak není pochyb, že skutkové okolnosti tam
judikovaného případu podvodného zfalšování závěti jsou srovnatelné. Rozdíl pak
lze spatřovat z hlediska doby spáchání skutku, která tak v nyní posuzovaném
případě (srpen 2019) neposkytuje prostor k úvahám o časové působnosti trestních
zákonů za stavu, že platí ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku v alternativě
před středníkem, a tedy s plným respektem k zákazu retroaktivity ve smyslu jeho
§ 1. Nicméně zcela bez ohledu na to, že doba spáchání posuzovaného skutku již
spadá do doby nabytí účinnosti novely trestního zákoníku zákonem č. 287/2018
Sb., od 1. 2. 2019, je třeba zcela odmítnout právní úvahu ve prospěch aplikace
ustanovení § 347a tr. zákoníku na posuzovaný případ. Ačkoliv se na označené
judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu v této souvislosti odkazuje, přehlíží
se tam presentované stěžejní stanovisko k důvodům, které použití takové právní
kvalifikace brání a které jsou presentovány zejména pod bodem 112 jeho
odůvodnění. Státní zástupkyně uvádí, že soudy dospěly ke správnému právnímu
závěru a skutek správně právně posoudily jako pokus zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
když jiná právní kvalifikace dovolatelova jednání nepřicházela v úvahu. Touto
otázkou se v plném souladu s dostupnými judikatorními závěry zabývaly soudy, a
to pod bodem 33 odůvodnění rozsudku soudu I stupně, jakož i pod bodem 32
odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.
16. Dovolatel dále spatřuje na své straně splněné podmínky pro uložení trestu
odnětí svobody za použití mimořádného zmírňovacího ust. § 58 odst. 1, 6 tr.
zákoníku, a to ve spojení se závěrem o nedodržení proporcionality jeho
trestního postihu, pokud mu byl na odvolací úrovni v návaznosti na sníženou
výši potenciálního škodlivého následku na majetku zůstavitelčina syna na
celkovou částku 18.094.385 Kč snížen původně uložený trest odnětí svobody v
trvání šesti let na samotnou spodní hranici trestní sazby v rámci zákonného
rozpětí § 209 odst. 5 tr. zákoníku se zařazením do odpovídajícího typu věznice
pro jeho výkon a celková výměra současně uloženého peněžitého trestu byla
ponechána beze změny na částce 1.500.000 Kč. Dovolatel přitom přehlíží, že mu
byl trest odnětí svobody vyměřen (resp. na odvolací úrovni zmírněn) na samotné
spodní hranici zákonné trestní sazby, aniž by tak byl dán manipulační prostor
pro jeho ještě výraznější zmírnění, pokud by neměl být uložen pod zákonnou
hranici trestní sazby ve smyslu právní kvalifikace trestného činu, jímž byl
uznán vinným. Závěrem ze všech výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o
dovolání obviněného J. M., tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí
Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr.
ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Přípisem ze dne 20. 12. 2023 se k dovolání obviněného
vyjádřil prostřednictvím svého zmocněnce také poškozený M. K. Uvedl, že
souhlasí s postupem soudu, který vycházel ze závěru znaleckého posudku Ing.
Poštolky, který znaleckým posouzením obsahu předloženého stolního počítače
značky HP a dalších disků dospěl k závěru, že dokumenty nazvané „Závěť
M.docm.Ink“ a „Závěť M. podepsaná.docm.Ink“ byly vytvořeny až po úmrtí
zůstavitelky, z čehož plyne jednoznačný závěr, že závěť nemohla zůstavitelka
ani sepsat. V této souvislosti je zcela irelevantní, jak hodlala zůstavitelka
se svým majetkem naložit, neboť to nesouvisí s tím, za jakých podmínek, kým,
jak a s čí pomocí závěť předložená soudní komisařce jako pravá vznikla.
Poškozený považuje za nadbytečné i provádění dalších důkazů, konkrétně výslechů
svědků, kteří se měli k údajnému záměru zůstavitelky, jak s majetkem hodlala
naložit, vyjádřit. Závěr soudu o tom, že si obviněný falešnou závěť opatřil, má
proto poškozený za zcela správný. Obviněný také v průběhu trestního řízení, ale
i v rámci dalších řízení civilních vedených s poškozeným, neustále opakoval to,
že zůstavitelka mu měla před svou smrtí bez přítomností dalších osob, ústně dát
jasné pokyny, jak má s majetkem po její smrti naložit. Z provedeného dokazování
však vyplývá, že rozsah nabytého majetku na základě padělané závěti měl být
výrazně větší než dokonce sám jako odůvodnění žádosti o podpis závěti dvěma
svědkyním závěti, vymezil, neboť těm jako důvod uváděl pouze to, že ho
poškozený chce vyhodit z bytu, který společně se zůstavitelkou dlouhodobě
užíval. Závěť však obviněného povolávala k dědění majetku v rozsahu zjištěném v
trestním řízení ve výši celkem cca 18.000.000 Kč.
18. Poškozený nesdílí ani přesvědčení obviněného, že jednal v
negativním právním omylu. Uvádí, že obviněný se označuje za právního laika
nemajícího žádné zkušenosti se sepisováním závěti a s jejím uplatněním v
dědickém řízení. Současně však při všech svých výsleších sám sebe označuje za
zkušeného vedoucího pracovníka obchodní korporace zahraničního majitele, za
kterou byl také náležitě honorován. Lze proto mít za to, že musel být srozuměn
s tím, že pokud předkládá soudnímu komisaři závěť přinejmenším s pozdě
získanými svědeckými podpisy, vyvolá to právní důsledky v neprospěch jediného
zákonného dědice, poškozeného v tomto řízení. Vzhledem k jeho vysokoškolskému
vzdělání, profesním zkušenostem a výkonu vedoucích funkcí vykonávaných desítky
let také pro zahraniční subjekt, musel ve svém věku (73 let) jednoznačně vědět,
že koná k újmě poškozeného, která by nemohla nastat tehdy, pokud by
nedovytvářel text předkládané závěti nejméně doplněním o podpisy
spoluobviněných.
19. Obviněný dále po celou dobu řízení prosazuje odlišnou
právní kvalifikaci svého jednání tak, že v daném případě má být jeho jednání
kvalifikováno nejvýše jako trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a tr.
zákoníku. Poškozený má oproti tomu za to, že obviněný jednal jednoznačně s
cílem uvést právě poškozeného v omyl předložením falešné a neplatné závěti a za
tímto účelem předložil soudnímu komisaři předmětnou závěť. Obviněný tak
primárně necílil na uvedení v omyl soudního komisaře, ale prostřednictvím
předkládané závěti se hodlal obohatit na úkor poškozeného o majetek v hodnotě
zjištěné v trestním řízení ve výši cca 18.000.000 Kč.
20. Obviněný se dále domáhal kvůli okolnostem případu a svým
osobním poměrům mimořádného snížení trestu pod spodní hranici zákonné trestní
sazby. Poškozený konstatuje, že obviněný je sice ve věku 77 let a dosud nebyl
soudně trestán. Sám však uvádí, že v minulosti pracoval na významných
manažerských pozicích, které vždy vykonával pečlivě a s péčí řádného hospodáře.
Ačkoli požaduje tyto skutečnosti zohlednit při ukládání trestu pod zákonnou
trestní sazbu ve svůj prospěch, má poškozený naopak za to, že jde o okolnosti
obviněnému svým způsobem přitěžující, neboť s ohledem na uvedené si měl být
vědom, že předložením falešné závěti se dopouští trestného činu. Obviněný
učinil vše, co bylo nezbytné k tomu, aby nastal očekávaný následek. Z těchto
okolností potom plyne, že u obviněného nelze nalézt takové okolnosti případu
nebo poměry, které by odůvodňovaly mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod
spodní hranici zákonné trestní sazby.
21. Ke druhému dovolání poškozený uvedl, že nesouhlasí s
obviněným provedenou interpretací závěrů znaleckého posudku č. 765/16/2020 s
dodatkem z oboru kriminalistické techniky a expertizy, který měl, podle
přesvědčení obviněného, dospět k závěru, že není autorem podpisu zůstavitelky.
Tato interpretace však není správná, protože znalecký závěr byl takový, že
nebylo možné jednoznačně prokázat, že obviněný autorem tohoto podpisu je.
Znalec tedy nevyloučil, že podpis zůstavitelky na závěti mohl připojit právě
obviněný. Obviněný rovněž poukázal na nepřiznané polehčující okolnosti obsažené
v ust. § 41 písm. a), b), e) a p) tr. zákoníku, protože trestný čin spáchal
poprvé, spáchal jej ve stavu silného rozrušení, v obavě „o střechu nad hlavou“,
kdy po obdržení výzvy právního zástupce poškozeného bylo jeho jednání vedeno
emocemi, nerozmyslem a traumatem ze smrti životní družky. Poškozený má však za
to, že způsob provedení trestného jednání jednoznačně ukazuje na to, že
obviněný nejednal v žádném traumatu nebo rozrušení vyvolaném smrtí blízké osoby
a v obavě „o střechu nad hlavou“. Naopak naprosto chladnokrevně a po přípravě
své pozice opatřením si falešné závěti se zajištěním podpisů svědků
potvrzujícím nepravdivé skutečnosti a jejím předložením v dědickém řízení, v
úmyslu získat neoprávněně majetkový prospěch, prokázal, že zcela vědomě, po
důkladném rozmyslu a manipulativním způsobem na majetek poškozeného zaútočil.
Závěrem svého vyjádření poškozený dodal, že skon zůstavitelky rozhodně nebyl
náhlý, zůstavitelka znala svoji diagnózu i další prognózu. Pokud by měla zájem
závěť sepsat, zcela jistě by to zvládla. Poškozený proto navrhl dovolání
obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
25. Obviněný J. M., ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu
do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na
otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace
již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad
důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu.
Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela
shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I
nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního
řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy
odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a
adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice
provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp.
jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být
vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy
svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav
extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z
provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo
1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné
domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se
obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily
soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich
nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více
odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými
zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění
důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení
odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
26. Obviněný ve svém dovolání zmínil extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními soudů a právními závěry. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném
případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž
v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný
rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých
důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil
při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného.
Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro
závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů,
které ve svém souhrnu, jsou-li hodnoceny v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.,
prokazují jeho vinu, a to zejména z výpovědi spoluobviněných S. a J.,
poškozeného M. K., ze znaleckých posudků z oboru kybernetika, odvětví výpočetní
technika a z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, a z řady
listinných důkazů, např. sdělení peněžních ústavů nebo listiny dokumentující
průběh a výsledek dědického řízení, a dalších.
27. Obviněný namítl, že skutkovým zjištěním, ve vztahu, ke kterému nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, je závěr, že podpis paní M. K.
na závěti není jejím podpisem. Nejvyšší soud odkazuje na odbornou expertizu,
které byl podpis zůstavitelky M. K. v závěti ze dne 20. 6. 2019 podroben.
Znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví ručního písma bylo
prokázáno, že podpisy, které mají znít na jméno M. K., na předložené písemnosti
nejsou pravými podpisy M. K. Dodatkem k tomuto znaleckému posudku z oboru
kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma pak bylo prokázáno, že nelze
rozhodnout, zda pisatelem každého z padělaných podpisů, které mají znít na
jméno M. K. na předložené písemnosti byl obviněný. Tyto důkazy tedy jednoznačně
potvrzují to, že se nejedná o pravý podpis zůstavitelky, ale současně
nepotvrzují, že by padělaný podpis vytvořil obviněný, nicméně tuto skutečnost
ani nevyvracejí. Znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní
technika bylo poté prokázáno, že ve stolním počítači byl nalezen smazaný
soubor, jehož obsahem je první strana závěti s podpisem ve znění „K.“. Dále
byly zajištěné soubory s označením, závěť – vzor.doc.ing., dále s označením:
závěť M., podepsaná .docm.ing. a soubor : závěť M.docm.ing. Při zpracování
doplňku znaleckého posudku bylo zjištěno, že soubor „závěť M. podepsaná“, byl
vytvořen 4. 8. 2019 a soubor „závěť M.“ byl vytvořen 28. 7. 2019 a pozměněn 6.
8. 2019. Z těchto znaleckých zkoumání tak lze dospět k závěru, že výše zmíněné
dokumenty byly vytvořeny až po úmrtí zůstavitelky, což značí, že závěť
předloženou soudní komisařce obviněným zůstavitelka nesepsala ani nepodepsala.
Pro úplnost je vhodné podotknout, že skutečnost, že znaleckými posudky ani
jinými důkazy nebylo prokázáno, zda podpisy M. K. na závěti padělal obviněný,
není pro rozhodnutí o vině relevantní. Podstatné je, že si obviněný falešnou
alografní závěť opatřil, nikoliv že ji místo M. K. podepsal.
28. V souvislosti s trestným jednáním obviněného sice nebylo bezpečně a
spolehlivě prokázáno, že by závěť vytvořil, a stejně tak nebylo prokázáno, že
by padělal podpis zůstavitelky, přesto však bylo na podkladě provedených a
nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů v souladu se zásadami formální
logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové
větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, tedy bylo bezpečně a spolehlivě
prokázáno takové jednání obviněného, které spolehlivě naplnilo znak objektivní
stránky žalovaného zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, když obviněný
jednal trestně právně významným způsobem tak, že opatřil falešnou alografní
závěť, přiměl obě spoluobviněné, aby ji jako svědkyně závěti podepsaly a
předložil tuto závěť v notářské kanceláři pro účely dědického řízení, a to vše
s úmyslem vystupovat jako dědic po zůstavitelce. Nejvyšší soud uzavírá, že
dokazování před nalézacím soudem bylo vyčerpávající, úplné, objektivní a
zákonné s tím, že důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně
pregnantně vysvětleny a zdůvodněny.
29. Nejvyšší soud k dalším námitkám obviněného odkazuje na závěry odvolacího
soudu, který výhrady obviněného k závěrům obou znaleckých posudků ve shodě s
odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl jako zcela nepodložené. Oba
znalecké posudky splňují požadované formální požadavky i obsahové náležitosti a
jejich závěry jsou shodné a oba jednoznačně vylučují, že by M. K. závěť
podepsala. V této souvislosti obviněný také navrhoval výslech blízkých osob a
spolupracovníků zůstavitelky, kteří byli se zůstavitelkou v posledních 20
letech jejího života v kontaktu a prokázali by tak její skutečnou vůli v tomto
směru s tím, že výlučným dědicem ze závěti nemá být její syn M. K. Nejvyšší
soud konstatuje, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých
důkazů, neboť v uvedeném směru by provedení výslechů všech blízkých osob
nemohlo nikterak přispět k objasnění skutečné vůle zůstavitelky, jak naložit s
jejím majetkem po její smrti, pokud svoji vůli nevyjádřila způsobem, který ve
vztahu k právnímu úkonu pro případ smrti – závěti – předepisuje občanský
zákoník. Lze jen doplnit, že odvolací soud se v bodech 44 a 45 podrobně zabýval
důvody, pro které zamítl jako nadbytečné návrhy na doplnění dokazování jak
obviněného, tak i poškozeného.
30. Obviněný J. M., ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze
dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto
dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde
o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve
skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v
předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení
jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným
skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS
449/03).
31. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích
stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i
odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě
jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím
řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde
zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě
obviněného J. M.
32. Argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. je založená na námitce nesprávnosti právního posouzení skutku,
když má obviněný za to, že skutek je nutné posoudit podle ustanovení § 347a
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jako trestný čin maření spravedlnosti.
33. Nejvyšší soud zde poukazuje na rozdílné znaky skutkové podstaty tohoto
trestného činu a trestného činu podvodu a konstatuje, že objekt trestných činů
podvodu podle § 209 tr. zákoníku a maření spravedlnosti podle § 347a tr.
zákoníku je odlišný. V případě prvého z nich je jím totiž zájem na ochraně
cizího majetku, kdežto u druhého z uvedených trestných činů je to zájem na
spolehlivosti a autenticitě listinných a věcných důkazů v soudním řízení,
řízení před mezinárodním soudním orgánem a v trestním řízení, a tím i na řádném
průběhu dokazování nezdeformovaného zásahy do integrity věcných či listinných
důkazů či vytvářením důkazních falz [srov. PROVAZNÍK, J. Komentář k § 347a. In:
ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha:
C. H. Beck, 2022, marg. č. 1.]. Odlišná je zároveň i objektivní stránka daných
trestných činů, neboť trestný čin maření spravedlnosti směřuje k uvedení v omyl
soud, jakožto úzce vyměřenému předmětu útoku, kdežto v případě trestného činu
podvodu okruh osob, jež mohou být pachatelem uvedeny v omyl, není zásadně nijak
omezen (vyjma případů, kdy by takové jednání směřovalo právě vůči některému z
orgánů uvedených v § 347a odst. 1 tr. zákoníku).
34. Nejvyšší soud dále považuje za nutné zmínit stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010. Trestní kolegium
Nejvyššího soudu se přiklonilo k závěrům vyjádřeným v rozsudku ze dne 9. 12.
2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009 a zastalo názor, že zákonný znak trestného činu
podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v uvedení jiného v omyl
nebo ve využití omylu jiného, může naplnit i pachatel, který v řízení o
dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého
dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě
jiného (skutečného) dědice. Osobou, která je zde uvedena v omyl nebo jejíhož
omylu pachatel využívá, je jiný, resp. skutečný dědic (dědicové), nikoli tedy
soud, u kterého se vede řízení o dědictví podle § 175a a násl. o. s. ř., ani
notář jako soudní komisař, který je pověřen provedením úkonů v řízení o
dědictví podle § 38 odst. 1 o. s. ř.
35. Z výše uvedeného tak vyplývá, že jestliže pachatel uvádí v rámci dědického
řízení úmyslně nepravdivé údaje s cílem obohatit se z dědictví ke škodě dalších
dědiců, je takové jednání nutno právně kvalifikovat především jako trestný čin
podvodu. V projednávaném případě jednání obviněného nesměřovalo primárně k
uvedení soudu, respektive notáře v omyl, ale v omyl měl být uveden dědic
zůstavitelky. Obviněný totiž v rámci dědického řízení předložil závěť, o které
mohl vědět, že je částečně nepravá. A to vše s cílem ovlivnit dědické řízení
tak, aby mu byla přiznána část dědictví po zůstavitelce. Obviněný tak svým
jednáním dokončil závěť a předložil tuto pozměněnou listinu, schopnou ovlivnit
řízení, u notáře, čímž se snažil ovlivnit rozhodnutí v dědickém řízení.
Jednáním obviněného, jakož i obou spoluobviněných, tak mělo dojít ke
zmanipulování dědického řízení a k uvedení jediného syna zůstavitelky M. K. v
omyl, že není jediným zákonným dědicem, čímž chtěl obviněný dosáhnout vlastního
obohacení o movitý a nemovitý majetek, konkretizovaný v jím předložené závěti.
Dopustil se tedy jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby sebe
obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu
velkého rozsahu.
36. Obviněný jako hlavní pachatel a spoluobviněné B. S. a L. J., jako jeho
pomocnice, svým jednáním poškodili zájem společnosti na ochraně cizího majetku,
který je objektem trestného činu podvodu, když obviněný věděl, že závěť
minimálně nepodepsala zůstavitelka M. K., před oběma spoluobviněnými dne 20. 6.
2019 a přesto tuto závěť uplatnil, aby získal majetek, který mu měl být
zůstavitelkou údajně odkázán, čímž uvedl v omyl především jediného zákonného
dědice M. K.. Výše uvedené stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, je přiléhavé v tom smyslu, že i v nyní
projednávaném případě byl rovněž v omyl uváděn skutečný dědic. Soudy proto v
otázce viny dospěly ke správnému závěru, že obviněný spáchal zločin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.
2023, sp. zn. 11 Tdo 737/2022, v úvahu přicházelo jednání obviněných posoudit
nejen jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku,
ve stadiu pokusu, ale i jako trestný čin maření spravedlnosti § 347a tr.
zákoníku. Tuto vadu napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud napravit, neboť
by se jednalo o změnu v neprospěch obviněného, který jediný podal dovolání.
37. Z hlediska naplnění znaku způsobení škody na cizím majetku pak obviněný
namítl, že zjištěný skutkový stav věci neodpovídá realitě, neboť soudy nebraly
v potaz, že předmětný majetek nebyl jen a pouze výlučným majetkem zůstavitelky,
neboť s ní žil dlouhodobě a v tomto období pořízené hodnoty byly financovány
také z investic obviněného. Toto tvrzení však obviněný nijak nedoložil, ve
falešné závěti, kterou předložil soudnímu komisaři, jsou uvedeny věci výlučně v
majetku zůstavitelky, se svým případným nárokem na úhradu dluhů zůstavitelky z
titulu uskutečněných vnosů do jejího majetku se na výlučné dědice nikdy
neobrátil. Škoda na cizím majetku ve výši 18.094.385 Kč tak byla obviněnému M.
prokázána.
38. Stejně tak Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, že by na jeho
jednání šlo nahlížet jako na jednání v právním omylu (§ 19 tr. zákoníku). V
návaznosti na učiněná skutková zjištění a poznatky o konkrétním jednání
obviněného je taková alternativa zcela vyloučena. Výpovědí obviněného i obou
spoluobviněných a také znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví
výpočetní technika, bylo prokázáno, že sám obviněný po smrti M. K. aktivně
vyhledával informace o tom, jaké podmínky musí splňovat alografní závěť, a s
touto znalostí pak oslovil spoluobviněné, aby jako svědkyně závěť podepsaly,
přičemž jim vysvětloval, že pouze tak získá možnost nadále setrvat v bytě.
Nejedná se tedy o situaci, kdy by pachatel při spáchání trestného činu nevěděl,
že jeho čin je protiprávní. Obviněný musel být srozuměn s tím, že pokud
předkládá závěť přinejmenším s pozdě získanými svědeckými podpisy, vyvolá to
právní důsledky v neprospěch jediného zákonného dědice. Vzhledem k jeho
vysokoškolskému vzdělání, profesním zkušenostem a výkonu vedoucích funkcí
vykonávaných desítky let, musel jednoznačně vědět, že jeho jednání směřuje k
újmě poškozeného, která by nemohla nastat tehdy, pokud by nedovytvářel text
předkládané závěti nejméně doplněním o podpisy spoluobviněných. Na jednání
obviněného proto nelze nahlížet jako na jednání nezaviněné.
39. Další dovolací námitky obviněného, uplatněné s oporou dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., směřují proti uloženému trestu. Obviněný
má za to, že jeho trest
je nepřiměřeně přísný a že jsou v jeho případě splněny podmínky mimořádného
snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
40. Nejvyšší soud konstatuje, že jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu
dovolacího důvodu předvídaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, je-li namítáno
nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání
trestu, např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu. Nejvyšší soud dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého
trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně
uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou
zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající
v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím
tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitky
obviněného, obsažené v jeho mimořádných opravných prostředcích, proto nelze
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nelze na ně
uplatnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
41. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že uložené tresty jsou ve smyslu
trestního zákoníku a spáchaného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, tresty
přípustnými. Námitka obviněného, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný,
je nepatřičná, neboť se jedná o trest vyměřený na samé spodní hranici zákonné
trestní sazby, jenž dostatečně zohlednil jedinou polehčující okolnost, tedy
dosavadní řádný způsob života a také okolnosti přitěžující, z nichž je nutno
zdůraznit spáchání činu s rozmyslem a výši hrozící škody. Výměra uloženého
trestu také reflektuje skutečnost, že jeho jednání bylo dokonáno toliko ve
stadiu pokusu. Obviněný spatřuje nepřiměřenost svého trestního postihu v
chybějící aplikaci zmírňovacího ustanovení § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku s tím,
že jsou v jeho případě pro takový postup splněny zákonné podmínky. Uvádí však v
zásadě pouze okolnosti, na kterých již postavil svoji obhajobu a které rozhodně
nemají povahu takové mimořádnosti, kterou je podmíněna aplikace ust. § 58 odst.
1, 6 tr. zákoníku.
42. Současně byl obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku
uložen peněžitý trest v celkové výměře 1 500 000 Kč. I pro uložení tohoto druhu
trestu byly splněny podmínky, uvedené v § 67 odst. 1 tr. zákoníku, neboť byla
prokázána zištná majetková motivace obviněného. Současně je nutno poukázat, že
při hodnocení výše uloženého peněžitého trestu soudy vycházely z majetkové
situace obviněného, kdy finančním šetřením bylo zjištěno, že jeho majetek
odpovídá částce ve výši přibližně 16.700.000 Kč. S ohledem na tuto skutečnost,
a i s ohledem na to, že jeho jednání směřovala k získání majetku ve výši
přesahující 18.000.000 Kč, lze pokládat výši uloženého peněžitého trestu za
přiměřenou a důvodnou.
43. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo
prokázáno, že obviněný J. M., svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné
znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez
jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní
kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud
proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací
soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor.
44. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného J. M., podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
45. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle § 265o
tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu