3 Tdo 1247/2009
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Fremra
a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Eduarda Teschlera projednal ve veřejném
zasedání konaném dne 9. prosince 2009 dovolání obviněných I. V., M. Z., a L.
R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To
159/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve
Znojmě pod sp. zn. 17 T 65/2007, a rozhodl takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To 159/2009, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze
dne 3. 12. 2008, sp. zn. 17 T 65/2007.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že obvinění
I. V.,
M. Z.,
L. R.,
se uznávají vinnými, že
obvinění M. Z. a L. R. jako svědci svými podpisy stvrdili, že byli údajně
osobně přítomní sepsání závěti sepsané dne 15. 11. 2001 ve Z., podle které měl
veškerý majetek zůstavitele M. V., jehož celková hodnota ke dni smrti 19. 12.
2001 činila 7.457.554,- Kč, připadnout manželce zůstavitele I. V., ačkoli všem
třem obviněným bylo známo, že M. V. tuto závěť nepodepsal, přičemž I. V. tuto
závěť předložila nejpozději dne 28. 3. 2002 ve Z. notáři v rámci probíhajícího
dědického řízení v úmyslu vzbudit v rodičích zůstavitele M. a J. V. dojem, že
nejsou oprávněnými účastníky tohoto řízení, a získat tak pro sebe na jejich
úkor i polovinu dědictví v hodnotě nejméně 1.864.388,50 Kč, k jehož nabytí byli
jinak rodiče zůstavitele podle § 474 občanského zákoníku způsobilí, avšak k
nabytí této části dědictví obviněnou I. V. v důsledku postupu rodičů
zůstavitele nedošlo,
tedy:
obviněná I. V.
dopustila se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo
k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvede někoho v omyl
a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, avšak k dokonání činu nedošlo,
obvinění M. Z. a L. R.
poskytli jinému pomoc k tomu, aby se dopustil jednání pro společnost
nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku
sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku
značnou škodu, avšak k dokonání činu nedošlo,
čímž spáchali
obviněná I. V.
pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák.
obvinění M. Z. a L. R.
pomoc k pokusu trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 8 odst. 1,
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
a odsuzují se
obviněná I. V.
podle § 8 odst. 2, § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou
roků.
Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. se výkon tohoto trestu podmíněně
odkládá na zkušební dobu v trvání tří roků.
obvinění M. Z. a L. R.
oba podle § 8 odst. 2, § 10 odst. 2 a § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků.
Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. se výkon tohoto trestu u obou
podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškození J. V., a M. V., odkazují se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 17 T 65/2007,
byla obviněná I. V. uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle § 8
odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., obvinění M. Z. a L. R. pak pomocí
k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zák.
Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění okresního soudu popsaných ve
výroku rozsudku dopustili tím, že „nejpozději dne 28. 3. 2002 ve Z. předložila
obviněná V. v rámci probíhajícího dědického řízení notáři závěť, údajně
sepsanou dne 15. 11. 2001 ve Z., podle které měl veškerý majetek zůstavitele M.
V. – když celková hodnota nemovitého i movitého majetku manželů V. činila ke
dni smrti M. V. dne 19. 12. 2001 nejméně 7.457.554,- Kč – připadnout obviněné
V., a takto jednala v úmyslu získat pro sebe na úkor poškozených M. a J. V.,
rodičů M. V., i polovinu dědictví v hodnotě nejméně 1.864.388,50 Kč, k jehož
nabytí by jinak z titulu dědění ze zákona podle § 474 občanského zákoníku byli
způsobilí rodiče jejího manžela, když závěť jako svědci osobně přítomní jejímu
sepsání za účasti obviněné V. stvrdili svými podpisy obvinění Z. a R., ačkoli
všem bylo známo, že M. V. tuto závěť nikdy nepodepsal“.
Za to byl každému z obviněných uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí
svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškození J. a M.
V. byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázání s uplatněným nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, která Krajský soud
v Brně usnesením ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To 159/2009, zamítl podle § 256
tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Proti usnesení krajského soudu podali všichni tři obvinění společně
prostřednictvím jejich obhájkyně JUDr. Z. D. dovolání, a to z důvodů uvedených
v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., neboť mají za to, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, a dále, že výrok soudu je neúplný.
V úvodu dovolání obvinění namítají, že jednání popsané v obou rozhodnutích
soudů není trestným činem, neboť absentuje subjektivní i objektivní stránka
trestného činu. Podle názoru dovolatelů totiž nelze uvést soud v omyl nejen v
řízení sporných, ale i nesporných, což však soudy v posuzované věci
neakceptovaly. Odvolací soud vyšel ze závěru, že vědomým předložením padělané
závěti některým z dědiců notáři (byť je v postavení soudního komisaře) ho,
stejně jako soud, lze uvést v omyl, neboť notář v dědickém, tj. nesporném
řízení obecně pravost předložené závěti nepřezkoumává. S tím však dovolatelé
nesouhlasí. Poukazují v této souvislosti na ust. § 120 o.s.ř., podle kterého
soud provede v řízení o dědictví i jiné důkazy, než které jsou účastníky
navrhovány, je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu. Poukazují dále na
to, že soud je v dědickém řízení reprezentován notářem, tedy jeho úkony jsou
považovány za úkony soudu, přičemž i notář musí v takovém řízení postupovat v
souladu s o.s.ř. Citují judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp.
zn. 11 Tdo 229/2004 a 6 Tdo 890/2006, z nichž dle jejich názoru plyne, že soud
nelze uvést v omyl ani v řízení o dědictví. Zmiňují dále rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004, jež se týká nepravdivé výpovědi účastníka
občanského soudního řízení s tím, že tato nenaplňuje znaky skutkové podstaty
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Z toho podle dovolatelů
vyplývá i neúplnost výroku rozsudku prvního stupně, když z něj není zřejmé, kdo
měl být osobou uvedenou v omyl, zda soud, notář či jiná osoba, a chybí i popis
toho, jakým způsobem měla tato osoba v omylu provést majetkovou dispozici ke
škodě svého či cizího majetku. V této souvislosti opět citují rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004, podle něhož osoba uvedená v omyl
nemusí být totožná s osobou poškozenou.
V dovolání se zpochybňuje i existence úmyslného zavinění, zejména u obviněné I.
V., která jen předala nalezenou závěť svému právnímu zástupci. V této
souvislosti se vyzdvihuje, že z provedených znaleckých posudků z oboru
grafologie nevyplynulo, kdo vlastně závěť podepsal. Dovolatelka proto
nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že jí muselo být známo, že M. V. tuto
závěť nikdy nepodepsal. Pokud pak jde o obviněné Z. a R., není podle nich
zřejmé, zda závěť předložená v rámci dědického řízení je totožná s tou, u
jejíhož podpisu byli přítomni. Úmysl obviněné V. pak nelze dovozovat jen z
toho, že by z předložení takové závěti měla majetkový prospěch. Za nedostatek
pak odvolatelé považují to, že nebylo zjištěno, kdo vlastně závěť namísto
zůstavitele podepsal. Za této situace měla být podle nich aplikována zásada „in
dubio pro reo“.
V petitu dovolání se pak navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu
zrušil a obviněné sám zcela zprostil viny, eventuálně aby nařídil krajskému
soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř.
písemně vyjádřila.
V úvodu svého vyjádření uvádí, že by nemělo být přihlíženo k té části
argumentace obviněných, kterou je předkládán jiný průběh skutkového děje –
tvrzení, že obviněná I. V. závěť toliko nalezla a odevzdala, neboť dovolací
soud je při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
vázán skutkovými zjištěními učiněnými nižšími soudy. Za irelevantní považuje i
to, že nebylo zjištěno, kdo padělal podpis zůstavitele, neboť pro posouzení
viny obviněných je rozhodující, že věděli, že jde o podpis nepravý.
Nejvyšší státní zástupkyně dále uvádí, že částečně lze námitkám dovolatelů
přisvědčit potud, že podle judikatury Nejvyššího soudu, kterou cituje, nelze
považovat soud v civilním řízení za subjekt, jež by bylo možno předložením
padělku uvést v omyl. Poukazuje však na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3
Tdo 739/2008, podle něhož se za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.
považuje předložení padělku pohledávky uplatněné v rámci dědického řízení, když
subjekty uváděnými v omyl jsou další účastníci dědického řízení, kteří by mohli
neoprávněnou pohledávku akceptovat, uzavřít dohodu o vypořádání dědictví či o
přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů atp. Obdobný závěr lze podle
nejvyšší státní zástupkyně vyslovit i v posuzovaném případě s tím, že plánované
účinky jednání obviněných měly směřovat proti rodičům zůstavitele, poškozeným
M. a J. V. To, že k zamýšlenému účinku vzhledem k procesní obraně poškozených
nedošlo, se projevilo v posouzení jednání obviněných jako pokusu trestného činu
dle § 8 odst. 1 tr. zák. Obvinění Z. a R. tak měli být uznáni vinnými nikoli
pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák., nýbrž pomocí k pokusu tohoto trestného činu.
Vzhledem k tomu, že uvedená pochybení nemají podle mínění nejvyšší státní
zástupkyně na postavení obviněných zásadní dopad a projednávaná problematika
již byla judikatorně řešena, navrhla v závěru svého vyjádření, aby Nejvyšší
soud odmítl dovolání všech obviněných podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud nařídil k projednání dovolání veřejné zasedání. Všichni tři
obvinění, kteří byli o jeho konání vyrozuměni, se z účasti řádně omluvili, a
tak se veřejné zasedání konalo v souladu s ust. § 265r odst. 4 tr. ř. a
contrario v jejich nepřítomnosti.
Obhájkyně obviněných ve veřejném zasedání zopakovala obsah písemně
vypracovaného dovolání a trvala na jeho petitu. Intervenující státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství pozměnil oproti písemně podanému vyjádření
svůj návrh tak, že napadená rozhodnutí by měla být zrušena a Nejvyšší soud by
měl ve věci sám rozhodnout tak, že vysloví obdobné závěry, k jakým dospěly
soudy dříve činné v této trestní věci. Státní zástupce dále upřesnil důležité
hmotně právní úvahy, které vedou k tomuto definitivnímu posouzení, zejména
pokud jde o přesnější identifikaci osob zainteresovaných na trestném činu
podvodu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolateli uváděné důvody lze považovat za
některý z dovolacích důvodu vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř., jelikož
uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle § 265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu,
resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak
byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost
skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Z rámce tohoto dovolacího důvodu proto vybočovaly ty námitky obviněných, které
se pokoušely prosazovat částečně odlišné verze skutkového děje, než k nim na
podkladě provedeného dokazování dospěly okresní a krajský soud (verze nálezu
již podepsané závěti obviněnou V., verze podpisu jiné závěti obviněnými Z. a.).
Přitom i námitky údajné absence úmyslného zavinění na straně obviněných
vycházely z jiné skutkové verze, než k níž dospěly okresní a krajský soud,
takže ani těmi se Nejvyšší soud neměl důvod zabývat.
Nejvyšší soud si byl ovšem vědom judikatury Ústavního soudu, která považuje
výklad mezí tohoto dovolacího důvodu za příliš restriktivní, pokud by soudy
nepřihlédly k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na
straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, resp. pokud by z
učiněných skutkových zjištění nebylo možno odpovídající právní posouzení vůbec
vyvodit (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). V
posuzovaném případě však shledal Nejvyšší soud hodnocení důkazů nižšími soudy
plně v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř., a výsledné závěry logické a
přesvědčivé. Obvinění byli usvědčování především jednoznačným vyvrácením
pravosti podpisu zemřelého na údajné závěti revizním znaleckým posudkem z oboru
písmoznalectví, odvětví ručního písma, jakož i na něj navazujícími výpověďmi
svědků, kterým se M. V. před svou smrtí svěřil se svou představou, jak by mělo
být naloženo s pozůstalostí po něm, a omlouval se jim, že již nestihl sepsat
závěť.
Dovolatelé však relevantně uvedený dovolací důvod naplnili, pokud namítali
chybějící znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
3 písm. b) tr. zák., a sice uvedení někoho v omyl, když uvedení v
omyl soudu v dědickém řízení, ani notáře opatřujícího podklady pro toto řízení,
podle nich v duchu standardní judikatury znaky uvedeného trestného činu
nenaplňovalo. Stejně tak naplnili dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř. tvrzením, že výrok o vině rozsudku okresního soudu postrádá uvedení
osoby, která měla být jednáním obviněných uvedena v omyl, resp. která měla v
důsledku tohoto omylu provést majetkovou dispozici, která by vyústila ve
způsobení škody.
Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod uvedený v ust. § 265i odst. 1 tr. ř. pro
odmítnutí dovolání, a tak v mezích vymezených ust. § 265i odst. 3 tr. ř.
přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k
následujícím závěrům.
Nelze souhlasit s tím, že by jednání obviněných nevykazovalo znaky trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přesněji pokusu tohoto
trestného činu dle § 8 odst. 1 tr. zák. v případě obviněné V., resp. pomoci k
němu dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. v případě obviněných Z. a R.
Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo
jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu
(v posuzovaném případě značnou).
Ze skutkových zjištění nižších soudů vyplynulo, že obviněná V. předložila závěť
s nepravým podpisem zůstavitele M. V. v úmyslu, aby získala veškerý majetek,
který se po smrti jejího manžela stal předmětem dědictví. Kdyby ovšem
neexistovala zmíněná závěť, byl by její podíl nižší o podíl rodičů zemřelého,
který činil 1.864.388,50 Kč. Že by tak obohatila sebe o shora uvedenou částku
ke škodě (tj. na úkor, jak se uvádí v rozsudku okresního soudu) oprávněných
dědiců M. a J. V. je evidentní. Složitější otázkou bylo, koho obviněná V.
předložením nepravé závěti uvedla v omyl. Okresní a krajský soud uzavřely, že
uveden v omyl byl notář a potažmo i soud, neboť dědické řízení není řízením
sporným, kde by v souladu s již publikovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu
nepřipadalo uvedení soudu v omyl v úvahu (viz č. 24/2006 Sb. rozh. tr.). Oba
soudy však opominuly blíže se zabývat skutečností, že nesporně byli v omyl
uvedeni i oprávnění dědici M. a J. V. Pokud by totiž uvedená závěť
neexistovala, byli by vyrozuměni v rámci dědického řízení (viz § 175i o.s.ř.) o
jejich dědických právech. O tom, že měli o dědictví zájem, resp. že spoléhali
na to, že obviněná splní instrukce, které jí před smrtí měl v tomto ohledu
udělit její manžel, obviněná věděla. Předložením nepravé závěti chtěla obviněná
zjevně docílit toho, aby rodiče zemřelého závěť respektovali jako domnělý
projev jeho poslední vůle a pod dojmem tohoto omylu neuplatňovali svá dědická
práva, která pro ně při neexistenci závěti vyplývala z jejich příbuzenského
vztahu k zemřelému. Správným je tedy závěr, že primárně měli být uvedeni v omyl
rodiče zemřelého. Tím již byl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu
podvodu „uvede někoho v omyl“, takže není rozhodné, zda předkládání nepravé
závěti by bylo možno posoudit obdobně ve vztahu k notáři, potažmo soudu (k tomu
viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 739/2008). V tomto směru
tedy okresní i krajský soud částečně pochybily, byť závěr o vině obviněné V.
pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák. je jinak věcně správný. Nejvyšší soud přitom vyzdvihuje, že fakt, že
jednání obviněných mělo vést ke způsobení škody rodičům zesnulého a mělo je
uvádět v omyl, je v podstatě zřetelný z kontextu výroku rozsudku, byť
argumentace jeho odůvodnění se soustředila na definici znaku skutkové podstaty
„uvede někoho v omyl“ ve vztahu k notáři. Z odůvodnění rozsudku především na
str. 15 pak plyne, že skutkový závěr, že cílem jednání obviněných bylo
připravit J. a M. V. o jejich právo na podíl z dědictví prostřednictvím nepravé
závěti tak, aby neměli tušení, že jsou rovněž oprávněnými dědici (tj. byli v
tomto ohledu uvedeni v omyl) není ničím novým, ale vyplývá již ze skutkových
zjištění okresního soudu, s nimiž se krajský soud zcela ztotožnil.
Další pochybení, byť marginálního charakteru, shledal Nejvyšší soud v tom, že
jednání obviněných Z. a R. posoudily soudy jako pomoc k trestnému činu podvodu
podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ač se jednalo
o pomoc toliko k pokusu tohoto trestného činu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 8
odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Ve shora uvedených ohledech tedy shledal Nejvyšší soud dovolání obviněných
částečně důvodné. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. proto jak usnesení krajského
soudu, tak rozsudek okresního soudu zrušil, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. ř.
zrušil zároveň i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud poté vážil, zda věc vrátit některému z nižších soudů se závaznými
pokyny, jak dále postupovat, avšak dospěl k závěru, že takový postup by vedl
jen ke zbytečnému průtahu řízení. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění
okresního soudu považoval Nejvyšší soud za zcela správná, přičemž náprava
zjištěných pochybení vyžadovala jen dílčí precizaci skutkové věty (v souladu se
skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem) a drobné upřesnění právního
posouzení jednání obviněných Z. a R., shledal tak splněny podmínky, aby ve věci
v souladu s ust. § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozsudkem rozhodl.
Nejvyšší soud proto ve výroku svého rozsudku jen upřesnil skutková zjištění
okresního soudu, aby z nich bylo jednoznačně zřejmé, že rodiče zesnulého Milana
V. byli osobami, které měly být jednáním obviněných uvedeny v omyl, a kterým
měla být způsobena škoda, přičemž byla zvýrazněna skutečnost, že následek
zamýšlený obviněnými v důsledku aktivního počínání poškozených nenastal.
Reagoval tak na obviněnými vytýkanou neúplnost výroku o vině [§ 265b odst. 1
písm. k) tr. tř.].
Jednání obviněné I. V. pak posoudil shodně okresní a krajský soud jako pokus
trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.,
neboť právní kvalifikace jejího jednání v napadených rozhodnutích byla zcela
správná. Přesto, že se jednalo pouze o pokus, má Nejvyšší soud za splněné
podmínky uvedené v § 88 odst. 1 tr. zák. pro použití přísnější trestní sazby
dle § 250 odst. 3 tr. zák., když zamýšlená výše škody měla několikanásobně
přesáhnout hranici tzv. značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., když k
jejímu vzniku nedošlo jen díky aktivnímu postupu poškozených.
Odlišně posoudil Nejvyšší soud jednání obviněných Z. a R., která posoudil jako
pomoc k pokusu uvedeného trestného činu dle § 10 odst. 1 písm. c), § 8 odst. 1,
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [napadená rozhodnutí jejich jednání nepřesně
kvalifikovala jako pomoc k trestnému činu podvodu dle § 10 odst. 1 písm. c), §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.]. Zpochybňování jejich úmyslného zavinění, jak
se o to snažilo dovolání, neshledal Nejvyšší soud opodstatněným. Z obsahu
dokumentu, jehož pravost nepravdivě stvrzovali, jim muselo být zřejmé, že má
sloužit k podvodu. Rodinu zesnulého oba znali, věděli přitom, že zesnulý jako
podnikatel disponoval majetkem v řádu několika milionů, takže museli být
přinejmenším srozuměni s možností způsobení tzv. značné škody (§ 89 odst. 11
tr. zák.).
Při ukládání trestů přihlédl Nejvyšší soud ke kritériím uvedeným v § 23 odst. 1
a § 31 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák.
U všech obviněných bylo nutno jejich jednání hodnotit jako ojedinělé vybočení z
dosud řádného života. Nikdo z nich dosud nebyl trestán, v místě svého bydliště
požívali všichni velmi dobré pověsti, ke spáchání činu je dovedla velmi
specifická životní situace. Zatímco v případě obviněné I. V. se jako pohnutka
jeví zištnost, a to na úkor rodičů zesnulého, kteří jej v počátcích jeho
podnikání podporovali. V neprospěch obviněné svědčí i to, že jednání se
dopustila i přesto, že převážnou většinu majetku po zesnulém by zdědila ona. O
motivaci obviněných Z. a R. se lze jen dohadovat, zištná pohnutka v podobě
nějaké odměny od obviněné V. nebyla provedenými důkazy prokázána. Nutno proto
připustit, že se trestné činnosti dopustil z přátelství k obviněné V. Šlo sice
o trestnou činnost na první pohled sofistikovanou, nicméně znalecké posudky z
obporu písmoznalectví se shodovaly v tom, že snaha napodobit cizí podpis byla
nepříliš kvalifikovaná a proto poměrně snadno (experty) zjistitelná.
Nicméně vzhledem k převaze okolností, které stupeň nebezpečnosti jednání
obviněných pro společnost snižovaly, jakož i s přihlédnutím k dosavadní
bezúhonnosti všech obviněných a delší době od spáchání činu (během níž žili
obvinění řádným životem) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že u všech tří
obviněných postačí uložení trestu na samé dolní hranici trestní sazby § 250
odst. 3 tr. zák., tj. v trvání dvou roků, a to trestů s dominantní výchovnou
funkcí, tedy podmíněně odložených na střední zkušební dobu ve smyslu § 58 odst.
1, § 59 odst. 1 tr. zák. Tu pak v případě obviněných Z. a R. vyměřil v trvání
dvou let, u obviněné V. v trvání tří let. Vycházeje z učiněných skutkových
zjištění tak chtěl vyjádřit poněkud vyšší závažnost jednání obviněné V.
Pokud jde o nárok na náhradu škody uplatněný poškozenými J. a M. V., Nejvyšší
soud neměl dostatek podkladů, aby mohl o nároku věcně rozhodnout. Další
dokazování v této věci před dovolacím soudem by bylo v rozporu s účelem tohoto
řízení, a tak poškozené podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jejich nárokem odkázal na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr