Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra, soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem Roháčova 1095/77, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024 č. j. 8 Tdo 1198/2023-10708, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023 č. j. 4 To 3/2023-9978 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022 sp. zn. 10 T 9/2020, o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1715/24
.
1. V posuzované věci je napadeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu vydané senátem 8 Tdo, v němž zasedala a rozhodovala JUDr. Milada Šámalová, manželka soudce Ústavního soudu Pavla Šámala.
2. Soudce Pavel Šámal v přípisu předloženém předsedovi I. senátu dne 26. 6. 2024 uvedl, že vzhledem k tomu, že by - s ohledem na jeho uvedený vztah k JUDr. Miladě Šámalové - objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předkládá spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala k uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelem podaném dovolání v dané věci, proto I. senát Ústavního soudu, určený podle § 9 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 pro rozhodnutí o vyloučení soudce II. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a rozhodl o vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. II. ÚS 1715/24
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu
10. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech namítají porušení zejména čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Stěžovatel 1) v ústavní stížnosti uvedl, že v hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání namítal zásadní procesní pochybení, kdy soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 213 trestního řádu a neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy opatřené policejním orgánem a založené ve spise. Stěžovatel navrhoval přehrání odposlechů telekomunikačního provozu v jednotlivých podáních konkretizovaných a na těchto návrzích trval po celou dobu konání hlavního líčení i odvolacího řízení. Soud prvního stupně sice v napadeném rozsudku konstatoval, že provedl přehrání jen některých navržených odposlechů, nicméně následně dospěl k závěru, že přehráváním těchto "nezájmových" odposlechů by nebyly zjištěny žádné skutečnosti relevantní pro posouzení věci a že stěžovatel přesvědčivě nevyložil, co ve věci relevantního by měly další navržené záznamy prokazovat. Proto soud prvního stupně tyto důkazní návrhy zamítl. Ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud, který se více méně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Stěžovatel je však přesvědčen, že soud prvního stupně zamítnutím důkazních návrhů porušil § 213 odst. 2 trestního řádu a tím poškodil stěžovatele na jeho procesních právech. I když je možné dát za pravdu soudům obou stupňů v tom, že je věcí soudu, aby zvážil, které důkazy je nutno provést, a které lze považovat za irelevantní či nadbytečné, nicméně pokud je takový důkaz soudem dle § 213 odst. 1 trestního řádu předložen stranám a pokud podle § 213 odst. 2 trestního řádu obžalovaný navrhl provedení takového důkazu, pak dle názoru stěžovatele nemá soud možnosti výběru, zda-li důkaz, na jehož provedení obžalovaný trvá, provede či neprovede. Soud je povinen takový důkaz provést. Stěžovatel dále tvrdí, že také odmítnutím provedení výslechu navrhovaných svědků k prokázání uskutečnění fakturovaných zdanitelných plnění pro nadbytečnost soudy obou stupňů došlo k porušení jeho práv.
12. Stěžovatel 2) v ústavní stížnosti namítá, že pokud Nejvyšší soud dospěl k tomu, že je dovolání stěžovatele nedůvodné, mělo být dovolání zamítnuto ve smyslu § 265j tr. řádu. Jedná se o pochybení, které samo o sobě má za následek neústavnost napadeného rozhodnutí, kdy má být vysloveno porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dalším porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces má být nesprávný postup soudu prvního stupně, který řádně nepoučil vyslýchané svědky v souladu s § 101 trestního řádu, čímž učinil jejich výpovědi procesně nepoužitelnými, a tedy z nich také nemohly nalézací soudy vycházet při zjišťování skutkových okolností.
Dalším procesním pochybením, které bylo stěžovatelem soudu prvního stupně vytknuto, je porušení § 219 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel namítal, že mezi hlavním líčením dne 26. 6. 2021 a dne 17. 1. 2022 uběhlo sedm měsíců, tedy "delší doba". Nesouhlasí s argumenty, které uvedl odvolací a následně dovolací soud. Odvolací soud tuto námitku odmítl s tím, že pokud některá ze stran považovala za nutné připomenout si průběh předchozího dokazování, má možnost buď o jeho připomenutí požádat, nebo nahlédnout do spisu.
Tímto argumentem však zcela popřel základní zásadu bezprostřednosti a ústnosti, z níž toto ustanovení vychází. Další námitka stěžovatele se týká samotného dokazování vedeného odvolacím soudem. Stěžovatel poukázal na průběh veřejného zasedání konaného dne 5. 4. 2023, při kterém tlumočnice přítomná při veřejném zasedání konstatovala, že odposlechnutá komunikace přehrávána v jednací síni probíhá nikoli v ukrajinštině, ale v zakarpatském nářečí, které ona sama neovládá. Tlumočnice řešila současně jak nedostatek kvality zvukového záznamu, tak svou neznalost daného nářečí.
Stěžovatel poukázal na zcela nepřípustný průběh provedení tohoto důkazu, kdy soud tlumočnici předkládal přepisy zachycených hovorů z řízení přípravného a vyvíjel na ni nátlak spočívající v tom, aby tyto přepisy odsouhlasila jako správné, případně soud sám tlumočnici nabízel svou interpretaci překladu hovoru. Tento postup nazval dovolací soud "poněkud nestandardním". Přičemž odůvodnění je značně rozporuplné, když na jednu stranu dovolací soud tvrdí, že provedení tohoto důkazu - tedy záznamu telekomunikačního provozu, v konkrétním případě přetlumočeného je zatíženo určitými pochybnostmi o kvalitě, na druhou stranu je na něj nutno nahlížet v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, které obviněné jednoznačně usvědčují.
Stěžovatel v dovolání namítal, že soudy obou stupňů připustily, že určitá zdanitelná plnění, jež našla svůj odraz v předmětných fakturách jako dokladech o nich, skutečně proběhla, avšak toto tvrzení se nepromítlo do skutkových zjištění. Soudy nezjišťovaly, která z těchto plnění skutečně proběhla, v jakém rozsahu se uskutečnila, a především jaký význam měla tato plnění pro vznik daňové povinnosti a její výši. Což jsou zásadní skutková zjištění, na nichž je pak postaven výrok o vině a následně také o trestu.
13. Podle stěžovatele nebyly respektovány všechny aspekty důležité pro ukládání trestu. Trest, který byl stěžovateli uložen, není nezbytným opatřením vůči stěžovateli jako pachateli trestné činnosti. Jedná se o výlučnou represi vůči stěžovateli, která vychází pouze z výše neodvedené daně, a tedy újmy společnosti. Nebylo přihlédnuto k žádným dalším okolnostem. Zejména byla zcela pominuta délka trestního řízení.
14. Stěžovatel 3) namítá, že soud prvního stupně při vyhlášení rozsudku zcela ignoroval zásadu ústnosti vedeného trestního řízení, kterou měl zákonodárce za nezbytnou formu pro vyhlášení rozsudku ve věci samé. Rozsudek nebyl vyhlášen, ale z větší části promítán promítacím zařízením v jednací síni. Další námitka stěžovatele směřuje k tomu, že soud rozhodoval v samostatných řízeních o řadě spoluobžalovaných, kteří uzavřeli dohody se státním zástupcem o vině a trestu, když tyto dohody soud schválil. Stěžovatel má za to, že soud byl do té míry ovlivněn schválenými dohodami o vině a trestu u některých spoluobžalovaných, že porušil zásadní princip presumpce neviny, jež je součástí práva na spravedlivý proces a také je jedním z pojmových znaků právního státu. Za protiústavní a rozporné s právem vlastnit majetek stěžovatel považuje protiprávní zadržování částky na jeho účtu vedeném u Komerční banky, a. s., k němuž došlo na samotném počátku trestního stíhání, kdy policejní orgán vydal usnesení, jímž podle § 79g odst. 1 trestního řádu zajistil jako náhradní hodnotu peněžní prostředky včetně jejich příslušenství až do výše 11 603 794,34 Kč (s reálným zůstatkem na účtu ke dni 15. 5. 2019 ve výši 2 345 546 Kč) na účtu stěžovatele. Od té doby (tedy již více než 5 let) nedošlo k žádnému rozhodnutí stran označených peněžních prostředků na účtu stěžovatele. Další námitka směřuje na chování soudců, zejména spočívající v podjatém postupu soudkyně - předsedkyně odvolacího senátu JUDr. Lenky Konopové a člena tohoto odvolacího senátu JUDr. Luboše Vlasáka, neboť jejich verbální projevy, ale také neverbální chování, naznačovalo, jaké je mínění členů senátu o všech obžalovaných, což stěžovatel považuje za nedůstojné a vážnost soudu narušující, když je i ze zvukového záznamu zřejmé, že obžalovaní se senátu báli. Stejně jako stěžovatel 1) si i stěžovatel 3) stěžuje na opomenuté důkazy. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle stěžovatele ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Stěžovatel má za to, že v řízení nevyplynul a nebyl shledán žádný důvod pro závěry přijaté soudy, že služby a zboží, které byly v rámci trestního řízení považovány za tzv. fiktivní, za které byly vystaveny faktury, které jsou zahrnuty do účetnictví předmětných firem a že pomocí těchto faktur docházelo ke krácení daně, na kterém se měl podílet stěžovatel.
15. Kromě zrušení napadených rozhodnutí stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v nečinnosti stran peněžních prostředků zajištěných stěžovateli v rámci zajištění náhradní hodnoty na jeho účtu a přikázal tomuto soudu, aby obnovil stav před porušením práva stěžovatele na vlastnictví majetku.
16. Stěžovatel 4) v ústavní stížnosti poukázal na rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků jím údajně spáchaného trestného činu, s obsahem provedených důkazů, jakož i na fakt, že k těmto skutečnostem nebyly nedůvodně provedeny stěžovatelem navrhované podstatné důkazy. Došlo k porušování procesních pravidel spočívající v odepření procesních práv zakládající dle něj následně nezákonnost napadených rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Byla nesprávně hodnocena otázka zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu, a to z důvodu zaujatého přístupu soudu k hodnocení důkazů, tedy z důvodu porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího principu rozhodování in dubio pro reo. Rozhodující soudy dle názoru stěžovatele jednostranně, a tedy i nesprávně, hodnotily v řízení provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností, čímž zcela rezignovaly na náležité zjištění skutkového stavu věci. Nalézací soud hodnotil provedené důkazy zásadně v neprospěch obžalovaného, a to v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Ve věci stěžovatele nadto došlo k flagrantnímu porušení zásady ústnosti, a to v důsledku nevhodného chováním člena senátu nalézacího soudu Ing. Petra Ovsíka, který při hlavním líčení opakovaně odpočíval (resp. spal) a nemohl rozhodnout na základě důkazů provedených v průběhu hlavního líčení a ústního přednesu stran. Soud proto nemohl získat bezprostřední dojem z řízení, a tedy dostát zákonem vyžadované povinnosti, aby při svém rozhodování přihlížel pouze k těm důkazům, které byly provedeny při hlavním líčení. Stěžovatel opakovaně soudu objasňoval, že není vědomým článkem řetězce společností, jež mají za cíl krátit své daňové povinnosti vůči státu. Trvá na tom, že se ničeho úmyslně ani vědomě nedbale nedopustil. Stěžovatel se věnoval pouze své běžné ekonomické činnosti, kterou dodavatelským společnostem řádně hradil.
17. Stěžovatel současně požádal Ústavní soud, aby rozhodl o odkladu výkonu napadených rozhodnutí, neboť se nejeví jako vhodné, aby byl zahájen výkon dovoláním napadeného rozhodnutí či aby se v jeho výkonu pokračovalo. Stěžovatel zejména žádá, aby byl odložen výkon uloženého peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní korporaci na dobu trvání 3 let, neboť se jedná o faktické ukončení jeho dlouholeté pracovní kariéry a znemožnění dalšího podnikání, které je pro něj jediným zdrojem příjmů, což má již nyní přímý negativní dopad též na společnost X, a její hospodářskou situaci.
18. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
19. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
20. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými (trestními) soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Přezkum Ústavním soudem se vztahuje toliko k možnému vybočení rozhodnutí trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v nich nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn [např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000
(N 181/20 SbNU 267)]. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
21. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů byla jejich dovolání, která Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněná. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelé v dovolání uplatnili své námitky k důvodům dle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu. Dovolací námitky stěžovatelů byly velmi podrobně zpracovány, přičemž i vypořádání se s nimi ze strany Nejvyššího soudu lze hodnotit jako vyčerpávající. Z ústavních stížností je zjevné, že obsahově stejné námitky předkládají nyní stěžovatelé v ústavních stížnostech k posouzení též Ústavnímu soudu.
22. Po přezkoumání usnesení dovolacího soudu je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud se všemi relevantními námitkami stěžovatelů zabýval, přičemž nelze očekávat, že ve svém rozhodnutí bude opětovně do všech podrobností vypořádávat všechny jednotlivosti a namítané rozpory, které již vypořádal soud odvolací a které zejména byly velmi podrobným způsobem vyloženy již v rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud konstatoval, že soud prvního stupně velmi obsáhle a zejména zcela racionálně odůvodnil, proč dospěl k závěru, že k velké části deklarovaných plnění vůbec nedošlo a vysvětlil, proč společnosti byly toliko prázdnými schránkami bez jakékoli vlastní ekonomické činnosti. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradami stěžovatelů, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. V této souvislosti stěžovatelé vytkli v dovoláních soudům nižších stupňů celou řadu procesních pochybení, která měla mít podle jejich názoru za následek procesní neúčinnost prakticky všech provedených důkazů.
K těmto tzv. procesním pochybením se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v bodech 86. a násl. napadeného usnesení. Podrobně se dovolací soud vypořádal rovněž s námitkami stěžovatelů, které se týkaly rozsahu provedených důkazů a toho, že ne všechny jimi navrhované důkazy byly provedeny (bod 102. a násl. napadeného usnesení). Nejvyšší soud také rozebral subjektivní stránku trestných činů a v neposlední řadě se zabýval také přiměřeností uložených trestů.
23. Ústavní soud po přezkumu nejen usnesení Nejvyššího soudu, ale rovněž obou rozsudků soudů nižších stupňů musí konstatovat, že z nich nelze dovodit namítaná porušení základních práv stěžovatelů. Především je třeba poukázat na skutečnost, že dokazování v dané trestní věci bylo velmi rozsáhlé. V případě stěžovatelů se jednalo o velmi sofistikovanou a složitou trestnou činnost, na níž se podílela řada dalších spoluobviněných (a řada dalších již před stěžovateli pravomocně odsouzených osob), kteří byli rozsudkem soudu prvního stupně rovněž odsouzeni.
S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu, neboť jednotlivé námitky stěžovatelů uplatněné v ústavních stížnostech již byly tímto soudem posouzeny a Ústavní soud není další instancí, která se má všemi již vypořádanými námitkami znovu zabývat. Ústavní soud posoudil trestní řízení jako celek a neshledal, že by obecné soudy vybočily z kautel spravedlivého procesu, jež stěžovatelům zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny.
24. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl. Stejně Ústavní soud postupoval i ohledně návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť jde o institut výjimečný, pro jehož aplikaci nebyly v dané věci shledány důvody a navíc rozhodl v nejkratší možné době.
25. Podle stejného ustanovení Ústavní soud odmítl též návrh stěžovatele 3), podle něhož měl zakázat Městskému soudu v Praze pokračovat v nečinnosti ohledně peněžních prostředků zajištěných stěžovateli na jeho účtu jako náhradní hodnoty. Vlastní úřední činností Ústavní soud totiž zjistil, že v mezidobí od podání ústavní stížnosti (dne 24. 6. 2024) do jejího vyřízení, rozhodla předsedkyně senátu Městského soudu v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2024 č. j. 10 T 9/2000-10968, které nabylo právní moci dne 27. 7. 2024 tak, že se podle § 79f odst. 1 trestního řádu ruší zajištění náhradní hodnoty spočívající v peněžních prostředcích včetně jejich příslušenství a peněžních prostředků dodatečně došlých, a to až do výše 2 345 546 Kč na bankovním účtu stěžovatele 3) č. A, a do výše 158 609 Kč na bankovním účtu č. B, vedeném u téže banky.
26. Při rozhodování o ústavních stížnostech proti jinému zásahu orgánu veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, v případě, že ústavní stížnosti vyhoví, zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Ústavní stížnost může podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně směřovat pouze proti současnému, bezprostřednímu a osobu stěžovatele přímo postihujícímu negativnímu zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Podle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 25/08 ze dne 6. 5. 2008 je zásah do základních práv v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci aktuální tehdy, pokud "se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře stěžovatele". Tak tomu však v nyní posuzovaném případě není, neboť i za situace, kdy by byla tvrzení stěžovatele o nečinnosti soudu důvodná, nebylo by možno tento postup rozhodnutím Ústavního soudu napravit, neboť v době jeho rozhodování již peněžní prostředky stěžovatele zajištěny nebyly.
K jiné formě nápravy, zejména satisfakčního typu, není Ústavní soud zmocněn.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. prosince 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu