8 Tdo 1198/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovoláních obviněných 1) Volodymyra Molnara, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, 2) Ing. Tomáše Kaftana, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, 3) JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, 4) Petra Jaroše a 5) Ivana Romana, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Volodymyra Molnara, Ing. Tomáše Kaftana, JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, Petra Jaroše a Ivana Romana odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, byli výrokem A obvinění Volodymyr Molnar, Miroslava Hisemová (rozená Mysko), Marian Harvan, Ing. Tomáš Kaftan a Rudolf Harvan uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obvinění JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Ivan Roman, A. T., J. J. a František Škop byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obvinění Petr Jaroš, D. T. a J. J. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný Volodymyr Molnar podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč, vyměřený jako 300 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1 000 Kč; dále podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní hotovosti ve výši 2 340 EUR, zajištěné při domovní prohlídce dne 14.

5. 2019 na adrese XY, XY, složené na bankovní účet Městského státního zastupitelství v Praze vedený u České národní banky pod č. 34534-2725021/0710, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 8 let. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč, vyměřenému jako 250 denních sazeb po 2 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 5 let. Obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let; podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 400 000 Kč, vyměřenému jako 200 denních sazeb po 2 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 4 let. Obviněný Petr Jaroš byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let; podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč, vyměřenému jako 100 denních sazeb po 1 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní korporaci na dobu trvání 3 let. Obviněný Ivan Roman byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč, vyměřenému jako 200 denních sazeb po 1 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 4 let.

Dále bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o trestech dalších shora jmenovaných obviněných. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, 111 21 Praha 1, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Výrokem B I. byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze a obviněnou D. B. (rozenou H.). Výrokem B II. pak bylo rozhodnuto o vině, trestu a uplatněném nároku poškozené České republiky na náhradu škody ohledně této obviněné.

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, podali odvolání obvinění Volodymyr Molnar, Miroslava Hisemová, Marian Harvan, Ing. Tomáš Kaftan, JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Petr Jaroš, Ivan Roman, D. T., A. T., František Škop a Rudolf Harvan. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, byl výrokem I. z podnětu odvolání obviněné Miroslavy Hisemové podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ohledně této obviněné v celém rozsahu. Následně bylo výrokem II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že obviněná Miroslava Hisemová byla uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byla podle § 240 odst. 3 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 8 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem III. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných Volodymyra Molnara, Ing. Tomáše Kaftana, JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, Petra Jaroše, Ivana Romana, D. T., A. T. a Františka Škopa. Pro úplnost je potřeba doplnit, že o odvoláních obviněných Mariana Harvana a Rudolfa Harvana bylo rozhodnuto odděleně – usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023.

5. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili shora označených trestných činů zkráceně tím, že

společně s obviněnou D. B. a pravomocně odsouzenými (v řízení vedeném pod sp. zn. 10 T 6/2021) P. H., Ivanem Novákem, Ivanem Myhaylykem., Z. B., P. Z., M. Š., Oldřichem Pilíkem a M. N.

ve zdaňovacím období leden 2016 až prosinec 2018, po předchozí vzájemné dohodě, ve vzájemné součinnosti v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) vytvořili na základě simulovaných obchodních vztahů dodavatelsko-odběratelské řetězce společností, do kterých byly účelově začleňovány různé ekonomicky nečinné společnosti, na které fiktivními odečty u DPH z nikdy neuskutečněných zdanitelných plnění (fiktivních plnění) povinný daňový subjekt přenášel daňovou povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tato společnost je povinná DPH odvést do státního rozpočtu, přičemž věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, ve výroku rozsudku konkretizované údajně dodavatelské společnosti byly opatřeny účelově, sídlily na administrativních adresách, byly ekonomicky nečinné a jejich jednatelé byli takzvaní bílí koně, označovaní také jako „missing trader“ nebo „ztracené“ společnosti (dále jen „ztracená“ společnost), za které bez vědomí statutárních orgánů jednal obviněný Volodymyr Molnar, který za tyto uvedené společnosti vstupoval do simulovaných obchodních vztahů s různými odběratelskými společnostmi, pro které za úplatu (dle jejich požadavků) poskytoval daňové doklady na nikdy neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění v rozsahu níže uvedeném, které před správcem daně měly navozovat zdání, že odběratelé jsou ve svých daňových přiznáních k DPH ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též jen zákon o DPH“), oprávněni k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, přičemž zdanitelná plnění nikdy dodána nebyla, předmětné daňové doklady jsou fiktivní a nárok na odpočet DPH odběratelem na vstupu je neoprávněný, a tím došlo ke zkrácení daně u DPH, pro odběratele vystavoval fiktivní daňové doklady za neuskutečněná zdanitelná plnění; podílel se na sestavování nepravdivých daňových přiznání k DPH za údajné dodavatelské společnosti, zajišťoval platby, v případech, kdy bylo od odběratelů za neuskutečněné obchody účelově placeno bankovním převodem, vybíral došlé úhrady prostřednictvím platebních karet údajných dodavatelských společností, které měl v držení, aniž by měl dispoziční právo k bankovním účtům těchto firem, zajišťoval zařazování „ztracených“ společností do podvodného řetězce dodavatelsko-odběratelských vztahů společností, zajišťoval koordinaci povinných kontrolních hlášení správci daně tak, aby před ním vytvořil zdání, že povinný daňový subjekt je „ztracená“ společnost, i když věděl, že tato kontrolní hlášení správci daně se nezakládají na pravdivých skutečnostech, do nově pořízených dodavatelských společností obstarával jednatele – takzvané bílé koně; a

obviněná D. B. pro uvedené společnosti připravovala podklady k sestavení příslušných daňových přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládali obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan, odesílala na příslušná územní pracoviště finančního úřadu vyplněná daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládal obviněný Volodymyr Molnar, odesílala obviněnému Marianu Harvanovi vyplněná daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládal, a připravovala podklady pro notáře k přepisu nově pořízených dodavatelských společností na nové jednatele, kteří byli v postavení takzvaného bílého koně s vědomím, že se jedná o účelově pořízené společnosti k zapojení do podvodného řetězce společností; a dále

obviněná Miroslava Hisemová za tyto uvedené společnosti jako jednatelka společnosti A.B.Z. AKTIV podávala nepravdivá daňová přiznání, vystavovala fiktivní daňové doklady za údajné dodavatelské společnosti, které ovládali obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan, opatřovala je razítky příslušných dodavatelských společností, které ovládal obviněný Volodymyr Molnar a odesílala je odběratelům a podle jeho pokynů prováděla bankovní transakce v rámci podvodného řetězce společností, a vybírala došlé úhrady prostřednictvím platebních karet údajných dodavatelských společností, které měla v držení, aniž by měla dispoziční právo k bankovním účtům těchto společností;

a další údajné ve výroku rozsudku konkretizované dodavatelské společnosti rovněž sídlily na administrativních adresách, byly ekonomicky nečinné a jejich jednatelé byli takzvaní „bílí koně“, označovaní také jako missing trader nebo „ztracené“ společnosti (dále jen „ztracená“ společnost), za které bez vědomí statutárních orgánů jednal obviněný Marian Harvan, který za tyto uvedené společnosti vstupoval do simulovaných obchodních vztahů, pro které za úplatu (dle jejich požadavků) poskytoval daňové doklady na nikdy neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, v rozsahu níže uvedeném, které před správcem daně měly navozovat zdání, že odběratelé jsou ve svých daňových přiznáních k DPH ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, oprávněni k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, přičemž zdanitelná plnění nikdy dodána nebyla, předmětné daňové doklady jsou fiktivní a nárok na odpočet DPH odběratelem na vstupu je neoprávněný a tím došlo ke zkrácení daně u DPH, pro odběratele vystavoval fiktivní daňové doklady za neuskutečněná zdanitelná plnění; v případech, kdy bylo od odběratelů za neuskutečněné obchody účelově placeno bankovním převodem, vybíral došlé úhrady prostřednictvím platebních karet údajných dodavatelských společností, které měl v držení, aniž by měl dispoziční právo k bankovním účtům těchto společností, podílel se na sestavování nepravdivých daňových přiznání k DPH údajných dodavatelských společností, které ovládal, zajišťoval zařazování „ztracených“ společností do podvodného řetězce dodavatelsko-odběratelských vztahů společností; posílal na příslušná územní pracoviště finančních úřadů vyplněná daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládal, jako jednatel společnosti RAMADA podával nepravdivá daňová přiznání, a do nově pořízených dodavatelských společností obstarával jednatele – takzvané bílé koně, přičemž níže uvedení odběratelé si jako právnické osoby (registrovaní plátci k DPH), za které jednaly dále uvedené fyzické osoby (v rozporu s § 72 odst. 1 zákona o DPH) v daňových přiznáních k DPH v řádku 40, uplatňovali daňové doklady, kde předmětná zdanitelná plnění nebyla vykonána, a tím neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu následovně:

I./ 1.) obvinění Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová (zkráceně, v podrobnostech srov. str. 5 rozsudku):

ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný Volodymyr Molnar jako jediný jednatel společnosti A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., zahrnul do daňových přiznání k DPH této společnosti za zdaňovací období leden 2016 až březen 2017 dodavatelské faktury od společností (blíže specifikovaných ve výroku) na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, kdy obviněný Volodymyr Molnar koordinoval chod těchto fiktivních obchodů, ke kterým společně s obviněnou Miroslavou Hisemovou vystavili fiktivní daňové doklady a účelově provedli úhrady přes účet tak, aby vytvořili zdání reálného obchodu, přičemž obviněný Volodymyr Molnar měl přístup do internetového bankovnictví uvedených dodavatelských společností a navíc měl k dispozici také platební karty k účtům dvou z nich, a tyto neexistující obchody obviněný Volodymyr Molnar společně s obviněnou D. B., která připravila podklady k sestavení a odeslání příslušných daňových přiznání k DPH a kontrolních hlášení těchto společností, zahrnuli také do účetnictví a daňových přiznání těchto údajných dodavatelských společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu – společnosti A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., když vykázali v daňovém přiznání k DPH podanému u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku rozsudku uvedených fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v podrobnostech srov. str. 5 až 24 rozsudku),

a tímto jednáním obvinění Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., za období leden 2016 až březen 2017 ve výši 4 218 228 Kč, a to ke škodě českého státu zastoupeného správcem daně – Finančním úřadem hlavního městy Prahy, Územní pracoviště pro Prahu 5,

I./ 2.) obvinění Volodymyr Molnar, D. B., Miroslava Hisemová a P. H. se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti Galvanovna Sychrov, s. r. o., jejímž formálním jednatelem (tzv. „bílým koněm“) byl obviněný P. H., nicméně ve skutečnosti ji ovládal obviněný Volodymyr Molnar, tímto jednáním ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 6 806 604 Kč (v podrobnostech srov. str. 24 až 40 rozsudku),

II./ M. N. společně s obviněnými Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili obdobného jednání, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období I. čtvrtletí 2016 až IV. čtvrtletí 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost fyzické osoby M. N. (osoby samostatně výdělečně činné), a tím ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 293 748 Kč (srov. str. 40 až 43 rozsudku),

III./ 1.) Ivan Myhaylyk společně s obviněnými Ivanem Romanem, Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou (zkráceně, srov. str. 43 až 44 rozsudku):

ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu Ivan Myhaylyk, jako předseda družstva JAROL družstvo, zahrnul do jeho daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2017 až prosinec 2018 dodavatelské faktury na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, které mu zprostředkoval obviněný Ivan Roman u obviněného Volodymyra Molnara, který k těmto fiktivním obchodům společně s obviněnou Miroslavou Hisemovou vystavili fiktivní daňové doklady a účelově provedli v několika případech úhrady přes účet tak, aby vytvořili zdání reálného obchodu, přičemž obviněný Volodymyr Molnar měl přístup do internetového bankovnictví k účtům některých dodavatelských společností, a tyto neexistující obchody obviněný Volodymyr Molnar společně s obviněnou D. B., která připravila podklady k sestavení a odeslání příslušných daňových přiznání k DPH a kontrolních hlášení těchto společností, zahrnuli také do účetnictví a daňových přiznání společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu – společnosti JAROL družstvo, když vykázali v daňovém přiznání k DPH podanému u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku rozsudku uvedených fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v podrobnostech srov. str. 44 až 53 rozsudku),

tímto jednáním výše jmenovaní obvinění zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti JAROL družstvo za období březen 2017 až prosinec 2018 ve výši 4 475 936,34 Kč, a to ke škodě českého státu,

III./ 2.) obvinění Ivan Roman, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2017 až červenec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti JANKO RM družstvo, které fakticky ovládal obviněný Ivan Roman, tímto jednáním ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 711 732,84 Kč (srov. str. 53 až 57 rozsudku),

IV./ obvinění Ivan Roman, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti Roman & Co., spol. s r. o., jejímž jednatelem byl obviněný Ivan Roman, tímto jednáním ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 890 520,29 Kč (srov. str. 58 až 64 rozsudku),

V./ obvinění A. T., Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti ANDAF-TIER, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 861 179,58 Kč (srov. str. 65 až 70 rozsudku),

VI./ obvinění D. T., Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období září 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti SAMBORA, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 748 482 Kč (v podrobnostech srov. str. 70 až 73 rozsudku),

VII./ 1.) Ivan Novák společně s obviněným Marianem Harvanem se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2016 až únor 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti CHLAZENÍ NOVÁK, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 376 827,52 Kč (v podrobnostech srov. str. 73 až 81 rozsudku),

VII./ 2.) Ivan Novák společně s obviněnými Marianem Harvanem, Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti CHLAZENÍ NOVÁK, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 593 502 Kč (srov. str. 81 až 86 rozsudku),

VIII./ 1.) Z. B. a P. Z. společně s Ivanem Novákem a obviněným Marianem Harvanem se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2016 až prosinec 2017 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti ELKOMP, spol. s r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 082 445 Kč (srov. str. 86 až 93 rozsudku),

VIII./ 2.) Z. B. a P. Z. společně s Ivanem Novákem a obviněnými Marianem Harvanem, Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti ELKOMP, spol. s r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 486 343,34 Kč (srov. str. 94 až 97 rozsudku),

IX./ 1.) M. Š. společně s obviněnými J. J. a Marianem Harvanem se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2016 až únor 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti AZ INVEST REAL, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 916 760,79 Kč (srov. str. 97 až 104 rozsudku),

IX./ 2.) M. Š. společně s obviněnými J. J., Marianem Harvanem, Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti AZ INVEST REAL, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 526 927,84 Kč (srov. str. 104 až 108 rozsudku),

X./ 1.) obvinění J. J., J. J. a Marian Harvan se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2016 až 4. čtvrtletí 2017 snížili daňovou povinnost společnosti BP Consulting, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 344 643,65 Kč (srov. str. 108 až 110 rozsudku),

X./ 2.) obvinění J. J., J. J., Marian Harvan, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí 2018 snížili daňovou povinnost společnosti BP Consulting, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 312 066,72 Kč (srov. str. 110 až 112 rozsudku),

XI./ 1.) Oldřich Pilík společně s obviněnými J. J. a Marianem Harvanem se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2017 až únor 2018 snížili daňovou povinnost společnosti Pilík HSV + PSV, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 147 270,86 Kč (srov. str. 113 až 115 rozsudku),

XI./ 2.) Oldřich Pilík společně s obviněnými J. J., Marianem Harvanem, Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti Pilík HSV + PSV, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 254 665,85 Kč (srov. str. 115 až 118 rozsudku),

XII./ 1.) obvinění Petr Jaroš a Marian Harvan (zkráceně, srov. str. 118 rozsudku)

ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný Petr Jaroš jako jednatel společnosti Complet Service CZ, s. r. o., zahrnul do daňových přiznání k DPH této společnosti za zdaňovací období leden 2016 až únor 2018 dodavatelské faktury od několika ve výroku vyjmenovaných společností, kdy obviněný Marian Harvan na základě požadavků obviněného Petra Jaroše vyhotovil jménem uvedených dodavatelských společností daňové doklady za neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, a tyto neexistující obchody obviněný Marian Harvan také následně zahrnul do účetnictví a daňových přiznání těchto společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž oba obvinění věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu – společnosti Complet Service CZ, s. r. o., když vykázali v daňovém přiznání k DPH podanému u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku rozsudku konkretizovaných fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v podrobnostech srov. str. 119 až 123 rozsudku), tímto jednáním výše jmenovaní obvinění zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti Complet Service CZ, s. r. o., za období leden 2016 až únor 2018 ve výši 565 089 Kč ke škodě českého státu,

XII./ 2.) obvinění Petr Jaroš, Marian Harvan, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti Complet Service CZ, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 231 000 Kč (srov. str. 123 až 126 rozsudku),

XIII./ 1.) obvinění Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan a Marian Harvan (zkráceně, srov. str. 126 rozsudku)

ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný Ing. Tomáš Kaftan jako jednatel společnosti DOT servis, s. r. o., zahrnul do daňových přiznání k DPH této společnosti za zdaňovací období červen 2016 až únor 2018 dodavatelské faktury společností označených ve výroku rozsudku, kdy obviněný Rudolf Harvan na základě požadavků obviněného Ing. Tomáše Kaftana dohodl u obviněného Mariana Harvana vystavení daňových dokladů za neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, které obviněný Marian Harvan vystavil jménem předmětných dodavatelských společností, a tyto neexistující obchody zahrnul také do účetnictví a daňových přiznání těchto firem s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž obvinění věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu – společnosti DOT servis, s. r. o., když vykázali v daňovém přiznání k DPH podanému u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku rozsudku uvedených fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v podrobnostech srov. str. 126 až 133 rozsudku), tímto jednáním výše jmenovaní obvinění zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti DOT servis, s. r. o., za období červen 2016 až únor 2018 ve výši 4 156 136,93 Kč ke škodě českého státu,

XIII./ 2.) obvinění Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan, Marian Harvan, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období červen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti DOT servis, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 085 217,69 Kč (srov. str. 133 až 135 rozsudku),

XIV./ 1.) obvinění JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan a Marian Harvan (zkráceně, srov. str. 135–136 rozsudku)

ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš jako jednatel společnosti GRAFFIN, s. r. o., zahrnul do daňových přiznání k DPH této společnosti za zdaňovací období červenec 2016 až únor 2018 dodavatelské faktury společností označených ve výroku rozsudku, kdy obviněný Ing. Tomáš Kaftan na základě požadavku obviněného JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše dohodl přes obviněného Rudolfa Harvana vystavení daňových dokladů za neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, které vystavil jménem výše uvedených dodavatelských společností obviněný Marian Harvan, a tyto neexistující obchody zahrnul také do účetnictví a daňových přiznání těchto společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž obvinění věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu – společnosti GRAFFIN, s. r. o., když vykázali v daňovém přiznání k DPH podaném u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku rozsudku uvedených fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v podrobnostech srov. str. 136 až 141 rozsudku), tímto jednáním výše jmenovaní obvinění zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti GRAFFIN, s. r. o., za období červenec 2016 až únor 2018 ve výši 4 488 052,12 Kč ke škodě českého státu,

XIV./ 2.) obvinění JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan, Marian Harvan, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti GRAFFIN, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 874 387,60 Kč (srov. str. 141 až 143 rozsudku),

XV./ obvinění František Škop, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období září 2016 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti Škop stavby a gabiony, spol. s r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 378 431,60 Kč (srov. str. 143 až 148 rozsudku);

celkem se tak obvinění podíleli ve shora označených bodech výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně na zkrácení daňové povinnosti ke škodě českého státu zastoupeného příslušnými správci daně na dani z přidané hodnoty takto:

Volodymyr Molnar ve výši 27 748 973,69 Kč, Ing. Tomáš Kaftan ve výši 11 603 794,34 Kč, JUDr. Ing. Oldřich Jiruš ve výši 6 362 439,72 Kč, Petr Jaroš ve výši 796 089 Kč, Ivan Roman ve výši 7 078 189,47 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k nim

6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání obviněný Volodymyr Molnar, který odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř., obvinění Ing. Tomáš Kaftan, JUDr. Ing. Oldřich Jiruš a Ivan Roman, kteří uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a rovněž obviněný Petr Jaroš, jenž zvolil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

7. Obviněný Volodymyr Molnar (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) namítl zásadní procesní pochybení spočívající podle jeho mínění v tom, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 213 tr. ř. a neprovedl jím navrhované důkazy. Jednalo se o přehrání části odposlechů telekomunikačního provozu konkretizovaných v jím učiněných podáních z dní 20. 5. 2021, 21. 6. 2021, 16. 11. 2021 a 22. 11. 2021. Nalézací soud provedl k důkazu jen některé z navržených odposlechů, nicméně následně dospěl k závěru, že přehráním těchto nezájmových odposlechů nebyly zjištěny žádné skutečnosti relevantní pro posouzení věci. Též uvedl, že obviněný přesvědčivě nevyložil, co by měly další navržené záznamy prokazovat. Proto přistoupil k zamítnutí návrhů specifikovaných v podáních z dní 21. 6. 2021 a 16. 11. 2021. Tento postup potvrdil i soud odvolací, což odůvodnil tím, že je výlučně věcí rozhodujícího soudu, aby zvážil, které důkazy je nutno provést a které lze považovat za irelevantní či nadbytečné. Dovolatel s tímto názorem nesouhlasil a vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně porušil § 213 odst. 2 tr. ř., a tím jej poškodil na jeho procesních právech. Ač dal soudům za pravdu, že je věcí rozhodujícího soudu, aby zvážil, které důkazy provede a které ne, zdůraznil, že pokud je takový důkaz soudem podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložen stranám a pokud podle § 213 odst. 2 tr. ř. obviněný navrhl provedení takového důkazu, pak podle názoru dovolatele nemá soud možnost výběru, zda důkaz, na jehož provedení obviněný trvá, provede či neprovede. Soud je povinen takový důkaz provést.

8. Následně dovolatel vznesl argument reálnosti některých fakturovaných prací. I když soudy obou stupňů v mnoha případech připustily, že pro odběratelské subjekty byly některé práce vykonány, a to pracovníky dodávanými dovolatelem a obviněným Marianem Harvanem, zcela rezignovaly na to, aby zjistily, jaké práce a v jakém rozsahu byly prováděny a jak byly odběratelským společnostem účtovány. Těmto pracovníkům přitom vyplácel odměnu právě dovolatel nebo obviněný Marian Harvan, což jistě nečinili ze svých prostředků, nýbrž z prostředků, které byly fakturovány jimi ovládanými společnostmi na jednotlivé odběratelské subjekty. Soudy byly tyto faktury označeny jako fiktivní, ačkoliv ke zdanitelnému plnění zcela jistě došlo. Z tohoto důvodu měl dovolatel za to, že rozhodnutí soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to zejména ve vztahu k odběratelům A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., a Galvanovna Sychrov, s. r. o. Dovolateli nelze klást za vinu vystavení faktur a jejich zahrnutí do daňových přiznání, jestliže faktury byly podloženy zdanitelným plněním, respektive soudy nemohly označit veškeré faktury uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně za fiktivní, i kdyby jen část z nich byla podložena reálným zdanitelným plněním. Tato reálná zdanitelná plnění měly soudy identifikovat v rámci dokazování a vyloučit je ze skutku. Podle názoru dovolatele nemohly soudy tyto reálně provedené činnosti pominout, resp. je označit za fiktivní, jen s odkazem na to, že pracovníci, kteří činnosti vykonali, neměli žádný vztah k dodavatelským společnostem, které jejich práci fakturovaly.

9. Dovolatel v této souvislosti vytkl, že navrhoval výslech celé řady svědků, kteří by potvrdili uskutečnění fakturovaných zdanitelných plnění. Šlo jak o svědky, kteří pro něj zajišťovali dodání pracovní síly (jmenovitě J. G. a M. K.), tak pracovníky, kteří působili v provozu obou galvanoven. Soud prvního stupně provedl je nepatrnou část navrhovaných výslechů, zbytek oba soudy odmítly pro nadbytečnost, čímž dovolateli odepřely možnost prokázat reálnost plnění.

10. V doplnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zopakoval svou námitku týkající se zamítnutí jeho důkazních návrhů, přičemž opět vyzdvihl, že neprovedením přehrání požadovaných odposlechů telekomunikačního provozu mu bylo znemožněno prokázat existenci zdanitelného plnění, toho, které bylo řádně fakturováno. Jinak se dovolatel v obecné rovině věnoval problematice extrémního rozporu soudy učiněných skutkových závěrů s provedenými důkazy, situaci „tvrzení proti tvrzení“, pravidlu in dubio pro reo a nutnosti prokázat obviněnému vinu bez jakýchkoli, byť sebemenších, pochybností, načež uzavřel, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

11. Z vymezených důvodů obviněný Volodymyr Molnar žádal Nejvyšší soud, aby zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2029, sp. zn. 4 To 3/2023, stejně tak aby zrušil předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, ve výroku o vině i uložených trestech týkajících se dovolatele a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

12. Obvinění Ing. Tomáš Kaftan a Ivan Roman (v příslušné pasáži též jen „dovolatelé“) vznesli ve svých mimořádných opravných prostředcích v podstatě identické procesní námitky. Vyjádřili přesvědčení, že soudy použily pro svou konstrukci skutkového děje důkazy, jež jsou procesně nepoužitelné. V prvé řadě vytkli nesprávné poučení svědků. Poukázali na to, že vyslýchané osoby v procesním postavení svědků nebyly poučeny o významu jejich svědeckých výpovědí z hlediska obecného zájmu, nikdo nebyl výslovně dotázán na svůj poměr k věci a obviněným osobám, nedůsledné bylo rovněž poučení o možných důsledcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy (§ 101 odst. 1 věta druhá tr. ř.), jak je možno zjistit poslechem zvukových záznamů pořízených z hlavních líčení (naproti tomu protokoly o hlavních líčeních jsou u každého svědka uvozeny textem, že vyslýchaní svědci byli řádně poučeni podle § 99 až § 101 tr. ř.). Ustanovení § 101 tr. ř. je kogentní normou, přesto soud prvního stupně poučovací povinnost ve smyslu některých požadavků zakotvených v § 101 odst. 1, 2 tr. ř. zcela pominul. Odvolací soud připustil v daném ohledu nedostatky, avšak současně uvedl, že nemohly mít vliv na procesní použitelnost uvedených důkazů a na správnost a zákonnost prvoinstančního rozsudku, když vycházel z toho, že svědci byli poučováni vesměs opakovaně, poprvé zpravidla před svým výslechem v přípravném řízení a poté znovu před výslechem v hlavním líčení.

13. Podle názoru dovolatelů odvolací soud bagatelizoval, marginalizoval a omlouval procesní nedostatky v činnosti nalézacího soudu, čímž porušil nejen trestní řád, ale také čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V této souvislosti dovolatelé zdůraznili, že soud si nemůže zvolit své vlastní poučení, které neodpovídá zákonnému předpisu. V takovém postupu oba spatřovali nezákonnou svévoli, což dále podpořili odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, jenž dodržení či naopak nedodržení procesních předpisů připisoval zcela zásadní vliv na důkazní sílu konkrétního důkazu, a dokonce i na jeho procesní použitelnost. Ve světle tohoto rozhodnutí nemůže argumentace odvolacího soudu obstát. Dovolatelé poznamenali, že trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, jež by se věnovalo opakovanému poučení, jeho kvalitě a případně možnosti orgánu činného v trestním řízení neprovést je v plném rozsahu. Navíc u svědků mohlo dojít ke změně poměrů v závislosti na časovém odstupu mezi jednotlivými výslechy, proto i u nich bylo nutno poučení, byť opakované, provést zcela důsledně. V daném směru dovolatelé připomenuli také účel trestního řízení obsažený v § 1 odst. 1 věta druhá tr. ř., jemuž neúplné, tedy vadné poučení neslouží a je s ním dokonce v příkrém rozporu.

14. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan se ohradil proti argumentu, že nenamítal, že vadné poučení svědků ovlivnilo obsah jejich výpovědí. Zdůraznil, že dodržování procesních pravidel je záležitostí a hlavně povinností orgánů činných v trestním řízení. Oba dovolatelé pak vyslovili názor, že porušení kogentních norem při provádění důkazů má za následek jejich absolutní neúčinnost. Tuto vadu nelze napravit jinak než opakovaným výslechem po řádném poučení. V dalších pasážích svých podání oba dovolatelé detailněji poukázali na výslechy konkrétních svědků a pochybení, kterých se soud prvního stupně dopustil. Ta spočívala především v tom, že svědci byli dotázáni, zda některého z obviněných znají za situace, kdy většina z nich nebyla hlavnímu líčení přítomna, přičemž svědci nebyli seznámeni ani se jmény všech obviněných. Svědci taktéž nebyli ani rámcově seznámeni s předmětem hlavního líčení, aby se mohli kvalifikovaně vyjádřit k předmětu trestního řízení. Na základě všech shora uvedených skutečností dovolatelé shrnuli, že soudy nebyly oprávněny budovat skutkové závěry, a to ani v dílčích otázkách, na výpovědích svědků, neboť tyto úkony jsou absolutně procesně neúčinné.

15. Další procesní pochybení spatřovali dovolatelé v průběhu hlavního líčení konaného dne 17. 1. 2022, když předchozí hlavní líčení proběhlo 22. 6. 2021 a poté bylo odročeno. Podle jejich mínění soud prvního stupně porušil ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř., což způsobilo procesní neúčinnost důkazů provedených v předchozích hlavních líčeních. Soud nerespektoval povinnost uvedenou ve větě druhé zmíněného ustanovení, jež určuje postup, uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba. Za takové situace je soud povinen zjistit stanovisko státního zástupce a obviněných a s jejich souhlasem přečíst podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně důkazů v něm provedených.

Není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan se opětovně ohradil ke způsobu, jak se s jeho námitkami vypořádal soud druhého stupně. Zdůraznil, že garantem správnosti (zákonnosti a procesnosti) hlavního líčení nejsou obvinění, ale vždy soud, který se této odpovědnosti nemůže zbavit a přenášet ji na procesní strany. K jeho argumentaci se připojil také obviněný Ivan Roman, jenž shodně s Ing. Tomášem Kaftanem vyzdvihl, že aktivita procesních stran a připomínání soudu, jak má vést hlavní líčení, by se neměla odehrávat v trestním řízení (§ 203 odst. 1 tr.

ř.), v němž soud musí zaručit obviněnému jeho právo na obhajobu. Dovolatelé dále poznamenali, že trestní řád výslovně nedefinuje delší dobu uběhlou od odročeného hlavního líčení, aby bylo nutno volit postup podle § 219 odst. 3 tr. ř., nicméně podle jejich názoru je doba sedmi měsíců dostatečně dlouhá na to, aby popsaný postup nastal. Analogicky poukázali na lhůtu uvedenou v § 181 odst. 3 tr. ř. (na niž odkazuje také § 219 odst. 1 tr. ř.), která činí tři měsíce. Proto by doba tuto lhůtu přesahující měla být důvodem pro nutnost postupu soudu podle § 219 odst. 3 tr.

ř. V tomto případě byla zmíněná doba překročena více než dvakrát. Dovolatelé proto uzavřeli, že odvolací soud připustil nezákonný postup soudu prvního stupně a umožnil, aby důkazy provedené v hlavních líčeních předcházejících dni 17. 1. 2022 byly nesprávně označeny za procesně použitelné.

16. Dovolatelé zpochybnili také průběh dokazovaní před odvolacím soudem ve veřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2023. Sám obviněný Ing. Tomáš Kaftan vytkl, že v rámci úkonu podle § 214 tr. ř., který předpokládá vyjádření obviněného, odvolací soud namísto toho obviněné vyslýchal. To znamená, že jim členové senátu kladli dotazy a doplňující dotazy, aniž by však obvinění (konkrétně Miroslava Hisemová, Volodymyr Molnar a dovolatel) byli náležitě poučeni, že se jedná právě o takový procesní úkon. Přitom § 214 tr.

ř. nepředpokládá jakékoliv další úkony ve směru k obviněnému, jenž se vyjadřuje k provedenému úkonu. Pokud by měl soud další otázky k jeho vyjádření, musel by být obviněný řádně poučen o tom, že po vyjádření bude následovat jeho výslech. Takto se však odvolací soud nechoval a pouze jedinkrát, již v rámci vyjádření podle § 214 tr. ř. poučil obviněného Ing. Tomáše Kaftana o tom, že právě probíhá jeho výslech. K tomu ale došlo až po několikáté položené otázce. Že se jednalo skutečně o výslech, je zřejmé i z toho, že předsedkyně senátu se dotazovala procesních stran s právem klást otázky vyslýchaným osobám, zda tak chtějí učinit.

Takový postup u vyjádření podle § 214 tr. ř. ovšem nepřipadá v úvahu a poznatky tímto způsobem získané jsou procesně nepoužitelné. Dovolatel namítl i další pochybení, a to že obvinění, kteří se osobně účastnili veřejného zasedání, nebyli vůbec poučeni o tomto úkonu, o jeho průběhu, jakož i o tom, jaká obhajovací práva jim při něm náleží. To je v rozporu se základní zásadou trestního řízení vyjádřenou v § 2 odst. 13 věta před středníkem tr. ř.

17. Dovolatelé napadli také procesní postup odvolacího soudu při přehrávání zachycených telefonických hovorů a jejich překladu ustanovenou tlumočnicí z ukrajinského jazyka. Vyzdvihli, že reálný vhled do činnosti soudu nabídne toliko zvukový záznam a nikoli protokol o veřejném zasedání. Pochybení se zásadním významem pro procesní použitelnost uvedených důkazů spatřovali v tom, že tlumočnice přítomná při veřejném zasedání konstatovala, že odposlechnutá komunikace přehrávaná v jednací síni probíhá nikoli v ukrajinštině, ale v zakarpatském nářečí, která ona sama neovládá.

Toto nářečí je velmi odlišné od ukrajinštiny a mnozí Ukrajinci mu nerozumí. Kromě toho se tlumočnice potýkala i s nedostatečnou kvalitou zvukového záznamu. Tuto situaci řešil soud tím, že tlumočnici předkládal přepisy zachycených hovorů z přípravného řízení a vyvíjel na ni nátlak, aby tyto přepisy odsouhlasila jako správné, případně jí sám nabízel svou interpretaci přepisu hovoru. Takový postup je zcela v rozporu s § 28 tr. ř. Soud nemůže vystupovat jako tlumočník, a to ani tehdy, měl-li by dostatečné znalosti jazyka, z něhož se tlumočí.

Navíc ony přepisy byly zčásti obsahovými překlady, nikoli doslovnými, což nepochybně mělo vliv na jejich procesní použití. Za této situace odvolací soud tlumočnici v podstatě napovídal, co chce slyšet. Proto dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že tyto důkazy není možné procesně konformně použít. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan ještě doplnil, že obdobně probíhalo i dokazování stran dalších odposlechnutých hovorů. Použití § 213 odst. 2 tr. ř. vůbec nepřicházelo v úvahu, neboť toto ustanovení slouží pro zcela jiné účely, a sice přečtení listiny uvedené v § 213 odst. 1 tr.

ř., navrhne-li takový postup procesní strana. Daný návrh však nezazněl od státního zástupce, obviněných ani obhájců. V takovém případě soud nezákonně předkládal (četl) tlumočnici přepisy telefonických hovorů, nabízel jí svou interpretaci překladu a vyzýval ji, aby takovou interpretaci schválila, případně jí napovídal, co má vlastně slyšet. A to přesto, že tlumočnice opakovaně zdůrazňovala, že slova nabízená soudem v hovoru neslyší. Tento postup nemůže obstát už jen proto, že přepis hovoru není důkazem, a nelze s ním tedy jako s důkazem procesně zacházet.

Z tohoto důvodu jej lze hodnotit jako důkaz procesně nepoužitelný.

18. Další významný oddíl námitek uplatněných v obou podaných dovoláních se týkal zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. Zmíněnou vadu dovolatelé spatřovali zejména v tom, že oba soudy připustily, že určitá zdanitelná plnění, jež našla svůj odraz v předmětných fakturách jako dokladech o nich, skutečně proběhla, avšak toto tvrzení se nepromítlo do skutkových zjištění. Soudy ovšem nezjišťovaly, která z těchto plnění opravdu proběhla, v jakém rozsahu se uskutečnila a jaký význam měla pro vznik daňové povinnosti a její výši. Oba soudy shodně tvrdily, že zdanitelná plnění nebyla nikdy dodána, předmětné daňové doklady byly fiktivní a nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu odběratelem byl neoprávněný. Soudy tak zvolily zcela protichůdná tvrzení, když stejné důkazy připouštěly jistý rozsah zdanitelného plnění i ho zcela vylučovaly. Přitom důkazy, které by mohly osvědčit pravdivost tvrzení dovolatelů o skutečně provedených činnostech či pracích, nalézací soud odmítl a odvolací soud mu přisvědčil.

19. K této problematice dovolatelé předložili každý svou vlastní argumentaci, která se dotýkala jejich konkrétního jednání, z jehož spáchání byli uznáni vinnými. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) nejprve zdůraznil, že doklady v podobě účtenek z tzv. systému EET jsou jistě způsobilé doložit skutečný podnikatelský a daňově zatížený výkon. Přesto však nalézací soud takový důkaz odmítl s poukazem na fiktivnost vystavených faktur, což dovodil na základě komunikace mezi obviněnými Marianem Harvanem a Volodymyrem Molnarem ze dne 23. 4. 2018 v 10:48 hod., kterou provedl k důkazu až odvolací soud. Z ní ale nevyplynulo, že by hovor byl veden o účtenkách EET. Dovolatel také připomenul, že celá řada svědků potvrdila jeho obhajobu, že zdanitelná plnění skutečně proběhla, a poukazovala na to, že stroje byly zakoupeny, případně opravovány či repasovány. Přesto ani tyto výpovědi soudy nepřiměly k revizi svého závěru o fiktivnosti předmětných faktur. Přitom soud si mohl tvrzené skutečnosti ověřit v rámci ohledání či prohlídky místa, kde se stroje nacházely, případně kde měly proběhnout nejrůznější činnosti, jež se promítly do inkriminovaných faktur. Návrhy na provedení takových úkonů však soudy neakceptovaly, výpovědím a priori neuvěřily, a dospěly tak k nesprávným skutkovým závěrům.

20. Zásadní zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením, resp. promítnutím do skutkových závěrů, dovolatel spatřoval zejména v určení rozsahu zkrácené daňové povinnosti. Soudy sice na jednu stranu tvrdily, že některé služby či práce byly skutečně provedeny, přesto však za výši zkrácené daně považovaly všechny činnosti, které byly fakturami zahrnuty, aniž by rozlišily, které činnosti skutečně proběhly (a tudíž zde existoval nárok na odpočet) a které nikoli. Přitom výši zkrácené daně v takovém případě představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která byla vzhledem k trestné činnosti vyměřena, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018. Soudy řádně nezjistily výši škody, když odmítly zkoumat jakékoli činnosti, jež byly zcela regulérně provedeny, a zdanitelné plnění tedy nejméně zčásti proběhlo. Z tohoto důvodu ani nemohly správně hodnotit naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu ve velkém rozsahu (ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku). V této souvislosti dovolatel akcentoval, že DPH doměřená příslušnými daňovými úřady v daňovém řízení představovala částku významně nižší, než jak ji stanovily soudy obou stupňů, a z trestněprávního pohledu by dosahovala pouze úrovně škody značné. Pokud by tedy bylo možno dospět k závěru o vině dovolatele ze spáchání daňového trestného činu, měla být zvolena jiná (mírnější) právní kvalifikace, a to podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

21. Následně dovolatel poukázal na skutečnost, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou delegace odpovědnosti v rámci zapojení zaměstnanců obchodní korporace GRAFFIN, s. r. o., když v řízení jednoznačně vyšlo najevo, že firma měla povinný audit, práce a služby označené obžalobou jako fiktivní proběhly, dodavatel měl podaná kontrolní hlášení, účetní doklady byly v evidenci EET a obraty jednotlivých dodavatelů dosahovaly výše s předpokladem pro úhradu DPH. Co lze tedy spravedlivě požadovat po podnikateli, který má ve své firmě školený personál ohledně vedení účetnictví, který je pověřen sestavováním příslušných daňových přiznání a kontrolních hlášení, a dále spoléhá na kontrolu a kompetentnost daňového poradce a z titulu zákonné povinnosti podléhá účetnictví ve firmě povinnému auditu. V tomto smyslu dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 334/2017, které požaduje provést dokazování ohledně naplnění znaků úmyslného zavinění v takovém případě – v rámci principu omezené důvěry, za účelem zjištění, jaké bylo zapojení dovolatele a dalších odpovědných zaměstnanců uvnitř obchodní společnosti.

22. V rámci svých hmotněprávních námitek dovolatel odkázal také na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 5 Afs 138/2018 (chybně uvedeno Ats). V jeho světle bylo v dané věci nezbytné provést mimo jiné dokazování za účelem prokázání, zda byla daňovým subjektům DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., dodána plnění osobou povinnou k dani z přidané hodnoty, resp. osobou, která měla postavení plátce DPH. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že na základě nashromážděných důkazních prostředků nevyšly najevo žádné pochybnosti, že předmětná plnění uskutečnil plátce DPH.

V průběhu celého řízení nebylo vyvráceno poskytnutí plnění dodavateli uvedenými na daňových dokladech. Ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyl identifikován žádný jiný daňový subjekt, který měl namísto dodavatelů označených na příslušných fakturách provést daňová plnění. Avšak i pokud by byla připuštěna alternativa, že daňová plnění provedl mimo subjekty uvedené na daných fakturách i tzv. neznámý dodavatel, byl by s jistotou v postavení plátce DPH, když obraty s těmito jednotlivými dodavateli překročily zákonnou výši pro registraci k platbě příslušné DPH.

Dovolatel tak s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017, upozornil, že na tuto věc je nutno aplikovat také nové závěry správních soudů, jakožto speciálních orgánů pro toto řízení. Podle nich postačuje prokázat, že plnění uskutečnila osoba povinná k dani, která měla postavení plátce daně. To je patrné ze souvisejícího rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 9. 12. 2021, Kemwater ProChemie, C-154/20, podle kterého je uvedení dodavatele na faktuře formální podmínkou uplatnění nároku na odpočet daně, avšak postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako osoby povinné k dani je naproti tomu jednou z hmotněprávních podmínek tohoto nároku.

Navíc objem plnění u jednotlivých dodavatelů ve svém souhrnu překročil zákonnou hranici pro vznik plátcovství DPH.

23. Ze zákonné důkazní povinnosti daňového subjektu vyplývá, že by ve svém zájmu měl zajistit důkazy, kterými je schopen uskutečnění zdanitelného plnění plátcem DPH prokázat. To dovolatel (nad rámec svých povinností v trestním řízení) učinil, když předložil nejen listinné důkazy o tom, že byly uzavřeny smlouvy, na základě kterých bylo realizováno plnění označené obžalobou jako fiktivní. Veškerou tuto dokumentaci nalézací soud k důkazu provedl. Oba soudy tak měly k dispozici údaje potřebné k tomu, aby určily, že nejsou splněny hmotněprávní podmínky pro to, aby předmětné faktury byly označeny za fiktivní. Dovolatel zopakoval, že v posuzované trestní věci byl dodavatel zdanitelného plnění jednoznačně identifikován, což potvrdila sama soudkyně soudu prvního stupně, která v rozsudku uvedla, že „bylo prokázáno, že některé práce byly provedeny“. V opačném případě by eventuální skutečný dodavatel nutně musel mít postavení plátce DPH, a to s ohledem na dosažené obraty v konkrétních zdaňovacích obdobích. Dovolatel v této souvislosti vyzdvihl, že si prostřednictvím zaměstnanců jeho firem ověřil, že předmětní dodavatelé jsou evidováni jakožto plátci DPH a jimi vystavené daňové doklady vedeny jako evidované platby v kontrolním systému EET portálu.

24. Námitky prokazující reálnou povahu fakturovaného plnění vznesl také obviněný Ivan Roman (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“). Nesouhlasil s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily listiny předložené na jeho obhajobu. Konkrétně se jednalo o kopie podepsaných faktur, jejich přílohy, evidenci hodin subdodavatelů a předávací protokoly, které podle jeho mínění prokazují, že docházelo k opravdové ekonomické činnosti. Dovolatel se taktéž ohradil proti závěrům ohledně společnosti JAROL družstvo, jemuž bylo ze strany soudů vytýkáno, že nevykonávalo žádnou reálnou ekonomickou aktivitu. Podotkl, že se jednalo o agenturu práce, která splnila veškeré zákonné podmínky pro její činnost a disponovala veškerými potřebnými povoleními. Následně dovolatel vyjádřil pochybnosti o tom, na základě jakých skutkových zjištění oba soudy dospěly k závěru, že obviněný Ivan Myhaylyk byl pouhým bílým koněm. Do této pozice se etabloval svou vlastní výpovědí, které soudy uvěřily, aniž by zkoumaly relevantnost či pravdivost jeho tvrzení. Ve skutečnosti spoluobviněný bílým koněm nebyl, za JAROL družstvo jednal a podepisoval veškerou obchodní dokumentaci, jednal s obchodními partnery, což jednoznačně vyplývá z výpovědi svědka J. M. V této pozici navíc působil po dobu necelých 11 let, přičemž tato doba i rozsah činnosti jako předsedy JAROL družstva nesvědčí, že by se mělo jednat o bílého koně, který o ničem nevěděl. Soudy se ovšem jeho činností blíže nezabývaly. Dovolatel proto považoval za nesprávný a neprokázaný závěr, že by kromě společnosti Roman Services, s. r. o., skrytě (prostřednictvím bílých koní) ovládal ještě další dvě společnosti a v jejich prospěch spáchal posuzovanou trestnou činnost.

25. Rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů dovolatel spatřoval rovněž v závěru soudů, že objednávky nezasílal předtím, než měly být práce provedeny, ale zpětně. Důvodem toho však bylo, že od některých společností dostával objednávky a soupisy provedených prací rovněž zpětně, podle fakticky vykonaných prací. Posléze poukázal na výpověď řady svědků, kteří potvrdili, že zdanitelná plnění obsažená v předmětných fakturách skutečně proběhla. Soudy ovšem těmto výpovědím striktně nevěřily, nehodlaly jakkoli revidovat svůj závěr o fiktivnosti posuzovaných plnění, čímž dospěly k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu co do rozsahu trestné činnosti. To se následně promítlo do vadného právního posouzení jednání dovolatele, které spočívalo v nesprávném určení rozsahu zkrácené daňové povinnosti. V daném směru obviněný Ivan Roman uplatnil opět ty samé výhrady jako obviněný Ing. Tomáš Kaftan. I on vytkl, že soudy sice připustily provedení některých služeb či prací, nicméně za výši zkrácené daně považovaly všechny činnosti, které byly fakturami zahrnuty, aniž by rozlišily, které činnosti skutečně proběhly a které nikoli. Také obviněný Ivan Roman proto odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018, vztahující se k určení výše zkrácené daně, namítal nesprávné zjištění rozsahu zkrácené daně a zpochybňoval naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty – v jeho případě podle § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku postihující spáchání činu ve značném rozsahu.

26. Oba dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích brojili také proti jim uloženým trestům. Obviněný Ivan Roman jej považoval za nepřiměřeně přísný a namítl, že do jeho druhu i výměry byla jednostranně promítnuta pouze „výše způsobené škody“ (správně rozsah zkrácené daně), aniž by byly zohledněny další okolnosti svědčící v jeho prospěch, zejména dosavadní bezúhonnost a nižší podíl na systému páchané trestné činnosti. Konstatoval proto, že soud nerespektoval všechny aspekty pro ukládání trestu (které v závěru svého podání stručně popsal), opakovaně označil jemu uloženou sankci za čirou represi nerespektující požadavek proporcionality uloženého trestu, mimo jiné i k délce trestního řízení. Vyslovil přesvědčení, že účelu trestu by v jeho případě bylo možno dosáhnout i trestem odnětí svobody nespojeným s jeho bezprostředním výkonem v kombinaci s peněžitým trestem a trestem zákazu činnosti.

27. Dovolatelé vnímali velice negativně, že tresty jim uložené byly v hrubém nepoměru s trestem uloženým obviněné Miroslavě Hisemové. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan nehodlal zpochybňovat využití moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně měl za to, že takový postup musí být spravedlivý vůči ostatním spolupachatelům a nesmí zakládat neoprávněnou výhodu obviněného, jemuž tato moderace svědčí. V daném případě dovolatelé rozhodnutí o uložených trestech za spravedlivé rozhodně nepovažovali, což podpořili v prvé řadě argumentem, že jmenovaná obviněná se podílela na způsobení „škody“ ve výši přesahující 20 milionů Kč, zatímco jednání obviněného Ing. Tomáše Kaftana vedlo ke „škodě“ přesahující 11 a půl milionu Kč a obviněného Ivana Romana 7 milionů Kč. K tomu všemu se obviněné dostalo ještě další výhody, a to že jí (na rozdíl od ostatních spoluobviněných) nebyl uložen peněžitý trest, přestože podmínky uvedené v § 67 odst. 1 tr. zákoníku byly v jejím případě nepochybně naplněny. U obviněného Ing. Tomáše Kaftana odvolací soud zcela pominul, že daňový dluh vyměřený příslušným finančním úřadem do vyhlášení rozsudku téměř celý uhradil. Možnosti jeho nápravy jsou tak výrazně vyšší než u spoluobviněné, která zůstala majetkově nepostižena. Soud nevzal ani v potaz, že z jeho podnikatelské činnosti plyne celá řada zaměstnaneckých poměrů s tím, že společnosti DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., jistě zaměstnávají i samoživitele, kteří by se v souvislosti s ukončením podnikatelské činnosti mohli ocitnout v neméně obtížné životní situaci jako spoluobviněná. Dovolatelé také soudu druhého stupně vytkli, že při ukládání trestu sice zohlednil osobní poměry obviněné Miroslavy Hisemové, nicméně k této otázce nevedl řádné dokazování a nezjistil, jaká je její skutečná rodinná situace a kdo by se mohl případně podílet na výchově jejích dětí atd. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan nepovažoval ve smyslu využití postupu § 58 odst. 1 tr. zákoníku za jakkoli relevantní zmínku o válečném konfliktu na Ukrajině, jednak proto, že spoluobviněné nebyl ukládán trest vyhoštění, a současně z důvodu, že je občankou také České republiky, a může tak bez větších obtíží dosáhnout na nejrůznější pomoc v nouzi. Obviněný Ivan Roman k danému tématu připomenul, že jeho osobní poměry se od spoluobviněné až tak neliší, neboť i on pochází z Ukrajiny a má také děti. K tomu opětovně poukázal na svůj výrazně menší podíl na dané trestné činnosti a nesouhlasil s názorem, že jeho jednání má vyšší společenskou škodlivost než jednání spoluobviněné.

28. S ohledem na shora uvedené obviněný Ing. Tomáš Kaftan navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v části, jež se ho týká, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Současně dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a také aby tento soud zavázal ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. svým právním názorem k procesní nepoužitelnosti důkazů označených v podaném dovolání.

29. Obviněný Ivan Roman ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

30. Obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) zaměřil své dovolací námitky nejprve proti popisu skutku. Připomenul, že jeho jednání mělo v případě obou skutků spočívat v tom, že zahrnul fiktivní dodavatelské faktury do daňových přiznání společnosti GRAFFIN, s. r. o., a předtím dohodl prostřednictvím obviněného Ing. Tomáše Kaftana vystavení takovýchto dokladů. Pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je tedy důležité, zda dovolatel shora zmíněné činnosti opravdu vykonal. Dovolatel však od samého počátku trestního řízení popíral jakoukoli vědomost, a tedy také účast na vytvoření jakýchkoli fiktivních dokladů a jejich následné zahrnutí do daňových přiznání společnosti GRAFFIN, s. r. o. Zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů spočíval v tom, že nebylo prokázáno, že by dovolatel vykonal popisované činnosti. Tento rozpor byl oběma soudům zřejmý a vypořádaly se s ním způsobem, který dovolatel považoval za neakceptovatelný. Soudy namísto hodnocení důkazů o tom, zda dovolatel jednal způsobem, který by bylo možno považovat za zahrnutí fiktivních dodavatelských faktur do daňového přiznání, uzavřely, že o takovémto jednání musel vědět, a v podstatě stejným způsobem obešly fakt, že neexistuje jakýkoli důkaz ohledně jeho požadavku na vystavení fiktivních faktur.

31. Dovolatel posléze citoval úvahy soudu prvního stupně, který reagoval na uplatněnou obhajobu tvrzením, že nemohlo dojít k zapojení společnosti GRAFFIN, s. r. o., bez jeho vědomí a souhlasu. Soud tedy ani netvrdil, že by dovolatel něco vykázal anebo o něco požádal spoluobviněného Ing. Tomáše Kaftana, ale že věděl a souhlasil. To je ovšem dost odlišný popis skutku s tím, že pokud by dovolatel pouze věděl o tom, že někým jiným jsou zahrnovány do daňových přiznání i fiktivní výdaje na základě fiktivních faktur, nemohl by tímto vědomím naplnit skutkovou podstatu zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, navíc ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Dovolatel se neztotožnil ani s dalšími argumenty prvoinstančního soudu. Jedním z nich bylo, že pro spoluobviněného by snižování daňové povinnosti nemělo smysl, pakliže by tak činil bez vědomí dovolatele, kterého tedy musel o celé věci informovat a ten musel protiprávní snižování daňové povinnosti odsouhlasit. Druhým byl poukaz soudu, že dovolatel se snažil mít přehled o dění ve společnosti, a lze si tak stěží představit, že by mu toto dění zůstalo skryto. Dovolatel oponoval, že nejde o to, jakou míru představivosti má nalézací soud, rozhodující je pouze to, zda lze jeho obhajobu spolehlivě vyloučit tak, aby neexistovaly reálné pochybnosti. V každém případě ale takto formulované skutkové zjištění svědčí o tom, že neexistoval žádný jiný důkaz, který by dovolatele usvědčoval z toho, že jednal způsobem, který je v popisu skutku uveden.

32. Dovolatel poznamenal, že v případě absence přímých důkazů lze obviněného uznat vinným i na základě důkazů nepřímých, musí ovšem jít o více důkazů tvořících tzv. uzavřený kruh. V daném případě ale nic takového neexistovalo a bylo nahrazeno přesvědčením soudu, že dovolatel nemohl nevědět, co se ve společnosti děje. Ke zmínce soudu ohledně údajného majetkového profitu obviněného Ing. Tomáše Kaftana položil otázku, jaký profit měl v tomto případě on sám, přičemž považoval za pochybení, že soud se tímto aspektem tvrzené trestné činnosti vůbec nezabýval. Dedukce soudu, podle níž neměl spoluobviněný žádnou osobní motivaci k posuzovanému jednání, není podložena žádným důkazem. K této otázce nebylo prováděno žádné dokazování, a proto lze pouze konstatovat, že motivace spoluobviněného k páchání toho, z čeho je viněn, nebyla zjištěna. I tento fakt svědčí podle názoru dovolatele o tom, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

33. Soudem akcentovaná skutečnost, že dovolatel se snažil mít přehled o dění ve společnosti, rozhodně neznamená, že by se zajímal o detaily akceptace daňových dokladů a o to, co s tím účetně dále souviselo, mimo jiné i vyhotovení daňových přiznání. On sám podrobně popsal, co jeho aktivity ve společnosti zahrnovaly, a nelze tvrdit, že by do nich spadala kontrola fakturace či vyplňování daňových přiznání. Naproti tomu velmi detailně popsal celý mechanismus finanční činnosti a zpracování účetnictví, včetně ověřování daňové spolehlivosti plátce DPH. Výslovně přitom uvedl, že nikdy nezasahoval do běžné finanční agendy, společnost měla finančního ředitele, kvalifikovanou interní účetní a externí auditorskou firmu a dovolatel nikdy nezaznamenal žádný problém ve finančních záležitostech společnosti. Nebylo ani nikdy prokázáno, že by měl jakékoli signály dostat a případně je minimálně ignorovat. V posuzovaném období, tj. v letech 2016 až 2018, byly všechny obchody týkající se nákupu použitých strojů podle interní dělby práce v kompetenci jeho kolegů nebo obviněného Ing. Tomáše Kaftana. Ten své kompetence nikdy nepopřel a v řízení se hájil tím, že všechny faktury reflektovaly reálná plnění, a tedy nešlo o faktury fingované. Předmětem posouzení jednání dovolatele je však otázka jiná, a to, zda měl vůbec nějaký přehled o tom, jak jsou faktury zpracovány, a zejména kdo rozhoduje o tom, jaké faktury budou zahrnuty do daňových dokladů společnosti GRAFFIN, s. r. o. Je přitom notorietou, že v případech větších společností jednatel s daňovými doklady nepřichází vůbec do styku anebo jen výjimečně. Tyto činnosti zajišťují zaměstnanci společnosti, což ale soud nezajímalo.

34. Dovolatel opakoval, že ve skutečnosti nebyl odsouzen na základě nepřímých důkazů, jelikož žádné důkazy proti němu neexistují. Stanovisko soudu, že jiná skutková varianta nepřichází v daném případě v úvahu, není žádný důkaz. Jde o pouhé tvrzení soudu, které by mohlo být korektní, ovšem muselo by vycházet z nepřímých či přímých důkazů. Navíc by muselo být patrno, že dovolatel aktivně zasahoval do procesu, který se označuje jako likvidace faktur, a následně do zpracování daňových přiznání. Nikoliv, že pouze musel vědět, co se děje.

35. Dovolatel namítl také mylnou interpretaci nepřímého úmyslu. Nebylo mu ani jasné, z jakých důkazů soudy vyvodily své závěry stran naplnění subjektivní stránky. S ohledem na slabou důkazní situaci opřely své závěry především o pravděpodobnost, což jejich rozhodnutí činí rozporným s pravidlem in dubio pro reo. Dovolatel zdůraznil, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby je trestným činem úmyslným a v souladu s obecně uznávanou trestněprávní naukou se úmysl musí vztahovat i na to, že daň byla zkrácena nebo že byla vylákána výhoda na dani.

K tomu dále ocitoval příslušnou pasáž komentáře k trestnímu zákoníku (srov. níže). V jeho světle pak doplnil, že úmyslné jednání je nutné posuzovat nejen z pohledu dosaženého výsledku, ale na jednání pachatele je nutné nahlížet v širších souvislostech komplexně, přičemž daňovým trestným činům musí obvykle předcházet určitá příprava, kterou lze specifikovat jako různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání daňových dokladů, projevy ústní, písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. K posouzení subjektivní stránky v obecné rovině dovolatel ještě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 767/2018.

36. Obviněný akcentoval, že zavinění je nutno prokazovat obdobně jako ostatní složky trestného činu a především je třeba vycházet z projevů, které pachatel činí navenek. Z rozsudku soudu prvního stupně však nevyplývá, že by se orgány činné v trestním řízení nějak zabývaly projevy vůle dovolatele ve vztahu k trestnému činu. Vycházel-li nalézací soud ze skutečnosti, že v zájmovém období byl společníkem a jednatelem společnosti GRAFFIN, s. r. o., tak z této jediné informace nelze učinit závěr, že by se trestného činu dopustil úmyslně. Přitom podle odkazovaného rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 767/2019 musí být závěr o zavinění pachatele vždy podložen výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Dovolatel připustil obtížnost určení hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí, přičemž onou hranicí je nezbytné a spolehlivé dovození srozumění s následkem trestného činu, a to právě z konkrétního jednání pachatele. Nelze si představit, že by dovolatel jakožto jednatel měl všechny informace o detailním jednání se všemi společnostmi, které byly ovládány ostatními obviněnými. V současné době nelze paušálně dovozovat trestní odpovědnost jednatele společnosti za podání daňového přiznání, neboť ten obvykle nemá dostatečné informace, případně také odbornou kvalifikaci. Je potřeba analyzovat jeho jednání jako celku, včetně informací k dalším konkrétním osobám, aby mohla být vůbec určena individuální trestní odpovědnost obviněného za zavinění. Toho se dotýkají také závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017, podle něhož svěření činnosti jiné osobě a spoléhání v dobré víře na její činnost vylučuje úmyslné zavinění vůči případnému pochybení. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že dovolatel delegoval jednání s obviněnými Rudolfem a Marianem Harvanovými na obviněného Ing. Tomáše Kaftana, resp. iniciativu k těmto jednáním projevil právě spoluobviněný bez vědomosti dovolatele. Ten proto shrnul, že za výkon jeho funkce, případně administrativní pochybení, nenese žádnou trestní odpovědnost z důvodu absence úmyslného zavinění, jeho jednání by mohlo vykazovat maximálně znaky nedbalosti.

37. V poslední části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel již jen zopakoval své předchozí námitky, zejména že přes rozsáhlé dokazování provedené v předmětné trestní věci neexistují ve vztahu k němu ani nepřímé důkazy, které by opravňovaly přijatá skutková zjištění o jeho jednání. K problematice nepřímých důkazů odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Uzavřel, že soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která ani řádně nezdůvodnily. Dovolával se také uplatnění pravidla in dubio pro reo.

38. Obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu ohledně jeho osoby zrušen. Následně dal na zvážení dva procesní postupy, a to jednak vrácení věci odvolacímu soudu, anebo postup podle § 265m odst. 1 tr. ř. V dané věci považoval za jednodušší, aby ve věci rozhodl přímo dovolací soud, proto navrhl, aby byl podle § 226 tr. ř. zproštěn obžaloby.

39. Obviněný Petr Jaroš (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) namítl porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti zaviněné nevhodným chováním člena senátu soudu prvního stupně Ing. Petra Ovsíka, který v průběhu hlavního líčení opakovaně odpočíval, resp. spal. Soud proto nemohl získat bezprostřední dojem z řízení, a nemohl tak dostát zákonem vyžadované povinnosti, aby při svém rozhodování přihlížel pouze k těm důkazům, které byly provedeny při hlavním líčení. Dovolatel pochyboval, že by takto provedené důkazy mohly být náležitě vyhodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Odvolací soud sice mikrospánky přísedícího výslovně připustil, nicméně neshledal, že by tímto byla negativně ovlivněna kvalita vnímání průběhu dokazování senátem, a v konečném důsledku i správnost a zákonnost napadeného rozsudku. Tento závěr ale dovodil pouze z toho, že nedošlo k náhradě člena senátu. Takové odůvodnění považoval dovolatel za zcela nedostatečné a konstatoval, že soud by měl rozhodovat v zákonném složení, tedy v tříčlenném senátu v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti. Na zjištění skutkového stavu by se měly podílet pouze ty osoby, které byly přítomny průběhu dokazování v hlavním líčení, a tedy si na jeho základě mohly vytvořit své vlastní přesvědčení o skutkovém ději. Pokud by soud prvního stupně připustil, že člena senátu je nutno vyměnit, mohl by v hlavním líčení pokračovat pouze se souhlasem státního zástupce a obviněných. Z faktu, že se soud snažil vyhnout nutnosti opakování celého hlavního líčení, nelze podle názoru dovolatele dovozovat, že mikrospánky člena senátu neměly negativní dopad na vnímání průběhu dokazování a tedy kvalitu rozhodnutí nalézacího soudu. Dovolatel proto trval na své námitce závažného porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti.

40. Dovolatel taktéž setrval na své obhajobě, že se ničeho úmyslně ani vědomě nedbale nedopustil. Od obviněného Mariana Harvana požadoval dodání pracovníků na stavby, čemuž spoluobviněný dostál. Provedené práce byly následně vyfakturovány, přičemž dovolatel příslušné daňové doklady řádně uhradil. Soudu opakovaně dokládal, že faktury jsou skutečně podloženy provedenou prací, tedy daňově uznatelným plněním. Fakt, že tyto byly hrazeny hotovostně, je v oboru stavebnictví zcela běžný. Nebylo přitom prokázáno, že by k úhradě daných faktur nedošlo, případně které konkrétní faktury nebyly uhrazeny, a to přesto, že rozsah zkrácení daně je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, za který byl dovolatel odsouzen. Ani jedním ze soudů přitom nebyly odstraněny pochybnosti stran skutečného provedení fakturovaných prací. Přesto však bez náležitého odůvodnění označily všechny faktury projednávané v tomto trestním řízení za fiktivní. Z vyhodnocených odposlechů telekomunikačního provozu vyplývá pouze to, že dovolatel po obviněném Marianu Harvanovi požadoval dodání dokladů, které z účetních důvodů potřeboval. Za celou dobu spolupráce se spoluobviněným neměl jedinou indicii, že by jeho společnost mohla být součástí řetězce, v jehož rámci by nemělo být placeno DPH. Nebylo v moci dovolatele si danou skutečnost ověřit a ani nemohl dohlížet na to, zda jsou dodaní pracovníci v zaměstnaneckém či jiném vztahu k dodavatelské společnosti. Tento fakt mu nelze přičíst k tíži. Podle názoru dovolatele bylo namístě, aby odvolací soud vyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování a přihlédl k jím předloženým důkazům, které nesprávně označil za nerelevantní, jelikož obchodní vztah s obviněným Marianem Harvanem byl podložen reálně prováděnými, fakturovanými a hrazenými činnostmi, což soudy přehlížely, ač to sám spoluobviněný potvrdil.

41. Dovolatel také zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu. Opětovně zdůraznil, že dodavatelské společnosti mu poskytovaly jím objednané pracovníky a předmětné služby mu fakturovaly. Jeho vina byla dovozena převážně z faktů, které mu nebyly známy, když neměl jakékoli indicie, že by tyto společnosti měly být tzv. prázdnými schránkami, navíc za situace, kdy ani správce daně je včas neoznačil za nespolehlivé plátce daně. Dovolatel proto vyjádřil přesvědčení, že neporušil své povinnosti, jelikož vynaložil veškerou opatrnost, kterou po něm lze spravedlivě požadovat.

42. Za nesprávné považoval dovolatel závěry soudu vztahující se ke spáchání posuzovaného skutku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn předpoklad spáchání trestného činu s dalšími dvěma osobami, ani úmysl k tomu směřující. Z provedených důkazů vyplynulo, že dovolatel s výjimkou obviněného Mariana Harvana a velmi okrajově Rudolfa Harvana nikoho ze spoluobviněných nezná a nikdo nezná jeho.

43. S ohledem na shora uvedené obviněný Petr Jaroš navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, č. j. 4 To 3/2023-9978, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, v částech, jež se týkají dovolatele, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, nebo v případě, že k tomu budou splněny procesní podmínky, v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil obě shora specifikovaná rozhodnutí v části, které se týkají dovolatele, a zprostil jej obžaloby.

44. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podaným dovoláním písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem se v teoretické rovině zabýval zákonným rozsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jemu formálně odpovídají takové námitky dovolatelů, podle kterých soudy nižších stupňů založily svá rozhodná skutková zjištění na procesně nepoužitelných důkazech.

45. Nejprve se státní zástupce vyjádřil k námitce obviněných Ivana Romana a Ing. Tomáše Kaftana, že nalézací soud řádně nepoučil vyslýchané svědky o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu, což mělo způsobit absolutní neplatnost zmiňovaných procesních úkonů. Konstatoval, že svědka je nutné poučit před každým (i opakovaným) výslechem. Obsah toho, jaké poučení bylo svědkovi uděleno, se uvede v protokole o jeho výslechu. Má-li svědek právo odepřít výpověď, musí výslovně prohlásit, zda tohoto práva využívá či nikoli, a svědkovo vyjádření, v tomto směru, se uvede rovněž do protokolu. Zde by mělo být zachyceno, zda svědek porozuměl danému poučení a jak se vyjádřil k možnosti a důvodům pro odepření výpovědi. V řízení před soudem lze obsah a rozsah uděleného poučení zaznamenat jen poukazem na příslušná ustanovení trestního řádu. Jak přitom vyplynulo z jednotlivých protokolů o hlavním líčení, všichni svědci byli řádně poučeni podle § 99 až § 101 tr. ř. Po tomto zákonném poučení svědci uvedli, že mu rozuměli. V této věci tak nevznikají podle státního zástupce pochybnosti o tom, že shora zmíněný nezbytný rozsah poučovací povinnosti soudu vůči svědkům byl dodržen a že svědci si byli takového poučení vědomi a neovlivnilo to obsah jejich výpovědi. Přitom odvolací soud již reagoval na obdobné námitky obviněného Ing. Tomáše Kaftana (bod 54. jeho rozsudku) a náležitě se s nimi vypořádal.

46. Státní zástupce nemohl akceptovat ani námitky stejných obviněných, kterými nalézacímu soudu vytkli porušení § 219 odst. 3 tr. ř. Nejprve citoval znění tohoto zákonného ustanovení a okolnosti, při kterých dochází k jeho aplikaci. Zdůraznil přitom, že vždy záleží na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů. V konečném důsledku však posouzení toho, zda mezi dříve konaným hlavním líčením a odročeným hlavním líčením uplynula delší doba či zda je nutné opakovat důkazy již jednou provedené, vždy náleží soudu prvního stupně. Na podkladě dostupných spisových podkladů státní zástupce konstatoval, že v této trestní věci nebyly splněny podmínky pro postup podle § 219 odst. 3 tr. ř. Hlavnímu líčení ze dne 17. 1. 2022 totiž předcházelo ještě hlavní líčení konané dne 22. 11. 2021, jehož obsahem bylo upřesnění dalších návrhů na doplnění dokazování a poté bylo odročeno. Toto hlavní líčení se přitom konalo po pěti měsících od předcházejícího hlavního líčení ze dne 21. 6. 2021. Státní zástupce uvedl, že zmíněná doba není vzhledem k rozsahu a složitosti, množství a charakteru dosud provedených důkazů natolik extrémní, aby to odůvodňovalo postup podle § 219 odst. 3 druhá věta tr. ř. Za nepřiléhavý považoval odkaz na pořádkovou lhůtu podle § 181 odst. 3 tr. ř., která se vztahuje k nařízení hlavního líčení po jeho předchozím odročení na neurčito. V posuzovaném případě však soud v uvedeném období neodročoval hlavní líčení na neurčito.

47. Za nedůvodnou považoval státní zástupce také námitku obviněného Petra Jaroše ohledně porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti, jelikož člen senátu při hlavním líčení údajně opakovaně odpočíval (resp. spal). Státní zástupce poznamenal, že dovolatel tuto námitku nijak blíže nekonkretizoval (zejména časovými údaji, ve kterých mělo k tomuto jevu docházet). Dále poukázal na protokol o hlavním líčení ze dne 20. 4. 2022, z něhož toliko vyplývá, že obhájkyně obviněného Ing. Tomáše Kaftana požádala přísedícího Ing. Petra Ovsíka, aby nespal. Na tuto žádost reagoval jmenovaný přísedící tak, že nespal. Z jeho reakce tak podle státního zástupce vyplývá, že obhajoba obviněného vycházela spíše ze subjektivního dojmu o projevu chování přísedícího v jednací síni než z objektivně existujícího stavu. Naopak v několika hlavních líčeních jsou v protokolech zaznamenány dotazy tohoto přísedícího na svědky, což rozhodně nesvědčí o tom, že by nevnímal průběh hlavního líčení. Za těchto okolností se státní zástupce ztotožnil s odvolacím soudem, který na shodnou námitku obviněného reagoval a náležitě se s ní vypořádal (bod 61. jeho rozsudku). Proto ani nemohlo dojít k namítanému porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti, což mělo vylučovat procesní použitelnost provedených důkazních prostředků, jak tvrdí obviněný v podaném dovolání.

48. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněných Ivana Romana a Ing. Tomáše Kaftana, ve kterých brojili proti způsobu provádění důkazního prostředku přehráním odposlechů telekomunikačního provozu a jeho přetlumočení tlumočnicí z jazyka ukrajinského. K tomu odkázal na závěry odvolacího soudu (body 64. a 65. jeho rozsudku), který se totožnou námitkou již zabýval a vypořádal. K námitce obviněného Ing. Tomáše Kaftana ohledně nemožnosti použití přepisů hovorů jako důkazu v trestním řízení státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 974/2020, podle kterého jsou důkazním prostředkem použitelným v trestním řízení ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. primárně vlastní údaje o telekomunikačním provozu opatřené podle § 88a tr. ř. Pokud procesní strany nepožadují provedení důkazu obsahem těchto údajů, lze vycházet jen z jejich vyhodnocení zpracovaného policejním orgánem, a to na základě postupu podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. Proto bylo možné i v nyní posuzované věci použít přepisy jednotlivých odposlechů jako důkazní prostředek, resp. je předložit tlumočnici za účelem konfrontace jejich obsahu s přehrávaným záznamem. Za situace, kdy v určitých částech přehrávaných odposlechů měla tlumočnice problémy s porozuměním mluvenému slovu, nelze podle názoru státního zástupce uvedený postup soudu vnímat jako porušení § 28 tr. ř.

49. Státní zástupce rovněž nepřisvědčil námitce obviněného Ing. Tomáše Kaftana, že odvolací soud nerespektoval ustanovení o poučovací povinnosti, pokud v rámci vyjádření k prováděným důkazům ve skutečnosti prováděl jeho výslech. Uvedl, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (body 127. a 128.) jednoznačně vyplývá, že tento soud neprováděl doplnění dokazování výslechem obviněného Ing. Tomáše Kaftana ani dalších spoluobviněných. Z dostupných spisových podkladů rovněž nevyplývá, že by odvolací soud porušil § 214 tr. ř., který zaručuje obviněnému právo vyjádřit se k provedenému důkazu. Ostatně obviněný takovou vadu v dovolání ani nenamítl.

50. Státní zástupce neakceptoval ani námitky obviněného Volodymyra Molnara, jenž soudu prvního stupně vytýkal, že postupoval v rozporu s § 213 odst. 2 tr. ř., pokud neprovedl jako důkaz přehrání všech navrhovaných odposlechů telekomunikačního provozu a výslech některých navrhovaných svědků. Podle státního zástupce soud postupuje podle § 213 odst. 2 tr. ř. v případech, kdy strana trestního řízení navrhne k důkazu přečtení listiny. Postup podle citovaného ustanovení ovšem není bezvýjimečný. Soud může totiž v případě, že shledá nadbytečnost takového důkazního prostředku, návrhu nevyhovět. Ostatně v posuzované věci se tak i stalo, neboť soud prvního stupně považoval některé odposlechy za tzv. nezájmové, a proto návrh na jejich přehrání zamítl. Nalézací soud přitom svůj postup řádně odůvodnil, jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku (bod 380.). S tímto závěrem se však neztotožnil odvolací soud, který k návrhu obviněného Ing. Tomáše Kaftana ve veřejném zasedání konaném o jeho odvolání doplnil dokazování přehráním některých odposlechů. Pokud jde o odmítnutí návrhu na provedení výslechů některých navrhovaných svědků, soud prvního stupně rovněž vysvětlil (bod 381.), proč návrhům obviněného nevyhověl. Státní zástupce proto konstatoval, že v posuzované věci nebyly opomenuty žádné navržené důkazy významné z hlediska právního posouzení skutku.

51. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě vůbec neodpovídají námitky obviněných Ivana Romana, Petra Jaroše, Volodymyra Molnara a Ing. Tomáše Kaftana, jimiž tito obvinění zpochybnili závěry soudů nižších stupňů o fiktivnosti faktur a neexistujících podnikatelských aktivitách obchodních společností, které vystupovaly v pozici tzv. ztracených obchodníků. Rovněž obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš založil své námitky převážně na popření výsledků provedeného dokazování, pokud tvrdil, že jeho jednání popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebylo nijak prokázáno. Státní zástupce konstatoval, že těmito námitkami obvinění toliko nesouhlasili se závěry soudů nižších stupňů, které vyplynuly z provedeného dokazování. Nadto jen zopakovali obhajobu, kterou uplatnili již v řízení před soudy obou stupňů, a ty se s ní dostatečně a správně vypořádaly.

52. V návaznosti na uplatněné skutkové námitky státní zástupce ve stručnosti zopakoval skutková zjištění, která byla vtělena do skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Vyjmenoval též důkazy, které soud k přijetí těchto klíčových závěrů vedly. Sám vyzdvihl, že skutková zjištění logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v § 2 odst. 6 tr. ř. Z nich je jednoznačně patrné, že obvinění spáchali předmětné zločiny. Státní zástupce neshledal žádné pochybení ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Ztotožnil se s argumentací odvolacího soudu uvedenou v bodě 75. odůvodnění jeho rozsudku a zcela na ni odkázal. Nad její rámec zdůraznil, že ve vztahu k odběratelským obchodním společnostem, ve kterých působili obvinění Ivan Roman, Petr Jaroš, JUDr. Ing. Oldřich Jiruš a Ing. Tomáš Kaftan, nebylo v tomto trestním řízení sporné to, že by dotyčné společnosti neprovozovaly vůbec žádnou podnikatelskou činnost. Soudy totiž vystavily závěr o vině jmenovaných obviněných na tom, že do daňových přiznání dotčených obchodních společností zahrnuli fiktivní daňové doklady, čímž neoprávněně snížili celkovou daňovou povinnost ve vztahu k DPH.

Jak přitom rovněž vyplynulo z provedeného dokazování, dotčené dodavatelské subjekty nebyly co do svého technického, materiálního, finančního a personálního vybavení vůbec způsobilé k tomu, aby poskytly plnění deklarovaná ve fakturách. Funkci statutárních orgánů těchto obchodních společností vykonávaly osoby, které ve skutečnosti nebyly schopny ani ochotny podnikat (tzv. bílí koně). Přitom soudy nižších stupňů sice nevyloučily, že odběratelské právnické osoby podnikaly, a dokonce vstupovaly do závazkových vztahů s jinými subjekty.

Pro závěr o trestní odpovědnosti shora jmenovaných obviněných bylo proto podstatné, že nebyly poskytnuty práce a služby fakturované dodavatelskými právnickými osobami, které jsou uvedeny ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a které byly ovládány obviněnými Volodymyrem Molnarem a Marianem Harvanem prostřednictvím účelově dosazených osob. Dotčené právnické osoby řízené obviněnými tak neměly reálné výdaje v souvislosti s danou činností a pouze neoprávněně vytvořily fiktivní nákladové položky za účelem snížení daňové povinnosti k DPH.

53. Pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše je podle státního zástupce rozhodující skutkové zjištění, že tento obviněný věděl o neuskutečněných zdanitelných plněních. V této souvislosti připomenul, že obviněný zastával v obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., funkci jednatele. V této funkci byl povinen v rámci obchodního vedení označené obchodní společnosti znát stav jejího hospodaření, včetně stavu účetnictví. Obviněný proto musel mít alespoň základní představu o tom, jaké má obchodní společnost GRAFFIN, s.

r. o., daňové povinnosti. V tomto směru tak nemůže podle státního zástupce obstát jeho obhajoba, že do zajišťování řádného vedení předepsané evidence a účetnictví v podstatně vůbec nezasahoval. Jeho tvrzení je navíc v rozporu s výpovědí spoluobviněného Ing. Tomáše Kaftana, který v souvislosti s účetními doklady uvedl, že obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš sice nikdy nedával pokyny k jejich zaúčtování, nicméně prováděl jako „majitel firmy“ kontrolu. Sám obviněný také v rámci výslechu před soudem prvního stupně připustil, že byl obviněným Ing.

Tomášem Kaftanem informován o způsobu úhrady faktur po přijetí stroje nebo vykonání služby. Nikoli bez významu je i poněkud nepřesvědčivá výpověď svědkyně D. M., která vykonávala v obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., práci hlavní účetní. Tato svědkyně se přitom nedokázala jednoznačně vyjádřit k tomu, zda provedla kontrolu faktur od předmětných dodavatelských obchodních společností. Přehlédnout nelze ani to, že obviněný podepsal účetní rozvahu obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., za období roku 2018, která je zařazena ve sbírce listin obchodního rejstříku.

Podle státního zástupce tak v této věci nevznikly důvodné pochybnosti o tom, že obviněný byl seznámen s výsledky hospodaření dotčené obchodní společnosti. Proto nemá z hlediska existence jeho trestní odpovědnosti za spáchaný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby význam, zda fiktivní daňové doklady vlastnoručně zahrnul do účetnictví této společnosti, jak uvedl nalézací soud v popisu skutku, anebo tak učinila s jeho vědomím jiná osoba. Následkem takového jednání bylo totiž snížení daňové povinnosti obchodní společnosti GRAFFIN, s.

r. o., ve vztahu k DPH.

54. Státní zástupce se dále vyjádřil k výtce obviněných Petra Jaroše, JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše a Volodymyra Molnara ohledně porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Nejprve s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že tato námitka může být podřaditelná pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jen pokud by porušení zmíněných zásad zakládalo existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními.

Jinak není obecně způsobilá založit dovolací přezkum. Státní zástupce zdůraznil, že nutným předpokladem použití uvedené zásady (resp. z ní vyplývajícího zmiňovaného pravidla) je existence důvodných pochybností ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.

V napadených rozhodnutích státní zástupce neshledal snahu soudů obou stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich závěry o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky provedeného dokazování. V posuzované věci tak podle názoru státního zástupce nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Navíc takové námitky nenaplňují v dané věci důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními neexistuje žádný, natož pak zjevný rozpor.

55. Citovaný důvod dovolání není podle státního zástupce způsobilá naplnit ani námitka obviněného Ing. Tomáše Kaftana o potřebě zohlednit závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017. V souvislosti s posuzováním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se s těmito judikaturními závěry vypořádal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 613/2022, který konstatoval, že závěry Nejvyššího správního soudu stran identity dodavatele se netýkají situací, kdy je prokázán podvod na DPH, nýbrž toliko otázky, kdy je identita dodavatele sice neznámá, avšak je jisté, že byl plátcem DPH.

V nyní posuzované věci však bylo nepochybně zjištěno, že obviněný Ing. Tomáš Kaftan se v součinnosti s dalšími spoluobviněnými dopustil daňového podvodu v souvislosti se smyšlenými fakturami uplatněnými v daňových přiznáních k DPH obchodních společností DOT servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., přičemž těmito fakturami deklarované plnění nebylo ve skutečnosti vůbec poskytnuto. Již jen z toho důvodu není možné uvažovat o nároku na odpočet DPH ve smyslu citované judikatury Nejvyššího správního soudu.

Pro úplnost státní zástupce odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 599/2023, a v jeho světle poznamenal, že v posuzované věci nemohl dotčeným právnickým osobám vzniknout nárok na odpočet DPH již jen z toho důvodu, že k žádnému faktickému plnění nedošlo a dotčené daňové subjekty byly použity toliko ke spáchání daňového podvodu.

56. Následně se státní zástupce věnoval námitkám obviněného JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, kterými zpochybnil existenci subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. K tomu nejprve přednesl obecné pojednání nejen k uvedenému tématu, ale také k zákonnému rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uplatněné výhrady posléze označil za nedůvodné. Zopakoval soudy přijatá skutková zjištění týkající se tohoto obviněného, načež konstatoval, že pro posouzení subjektivní stránky posuzovaného zločinu má zásadní význam postavení obviněného jakožto jednatele obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., od kterého se odvíjí i závěr o jeho úmyslném zavinění. V tomto postavení byl povinen mít přehled o stavu hospodaření společnosti. Obviněný byl zkušeným podnikatelem, který byl seznámen se základním rámcem fungování daňového systému a plnění s tím souvisejících povinností vůči příslušnému správci daně. Navíc celkový rozsah fiktivní fakturace v řádech miliónů korun musel obviněný v rámci svého postavení statutárního orgánu plátce DPH nepochybně zaznamenat, takže se sotva mohl spolehnout toliko na kontrolu účetních dokladů jinými osobami, a to obzvláště za situace, kdy z provedených důkazních prostředků vyplynulo, že hlavní účetní si nebyla zcela jistá tím, zda takovou kontrolu u zájmových dodavatelských společností skutečně vykonala. Rozhodné skutkové okolnosti tak v této věci svědčí o existenci úmyslného zavinění přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů.

57. Obdobně se státní zástupce vypořádal s námitkami obviněného Petra Jaroše proti závěru soudů o jeho úmyslném zavinění za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce opět zopakoval rozhodná skutková zjištění vztahující se ke jmenovanému obviněnému, které podle jeho mínění svědčí o tom, že ten jednal úmyslně s cílem snížit daňovou povinnost společnosti Complet Service CZ, s. r. o., na DPH. Z hlediska subjektivní stránky je v jeho případě významné, že ačkoliv nepůsobil v obchodních společnostech, které zastávaly pozici tzv. ztraceného obchodníka, byl s jejich úlohou v rámci trestné činnosti obeznámen. Obviněný totiž od těchto společností přijímal fiktivní faktury s cílem uplatnit neexistující nárok na odpočet DPH, čímž snížil daňovou povinnost jím zastupované obchodní společnosti. Za těchto okolností je zcela bez významu, zda dotyčné dodavatelské právnické osoby údajně neoznačil správce daně za nespolehlivé plátce DPH. Pokud se jedná o zavinění obviněného ve vztahu ke znaku „čin spáchá nejméně se dvěma osobami“ ve smyslu § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, státní zástupce konstatoval, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že kromě obviněného Mariana Harvana, kterého znal a se kterým byl v osobním kontaktu, se trestné činnosti účastní i další osoby, které se podílejí na vyhotovování fiktivních faktur.

58. Státní zástupce neakceptoval ani obhajobu obviněného Ing. Tomáše Kaftana, který rozporoval závěr o jeho úmyslném zavinění argumentem, že soudy neprovedly dokazování ke zjištění odpovědnosti jiných osob uvnitř obchodní společnosti, které zajišťovaly výpočet daňových povinností a na které spoléhal. K tomu státní zástupce uvedl, že předmětem tohoto trestního řízení nebylo posouzení trestní odpovědnosti osob zajišťujících oběh účetních dokladů v obchodní společnosti DOT servis, s. r. o. Přitom obviněný byl osobou, které náleželo obchodní vedení (včetně vedení účetnictví). V tomto postavení také jednal se znalostí všech rozhodných okolností. To, zda jiné osoby byly v dotyčné obchodní společnosti pověřeny vedením účetnictví, proto nemůže mít vliv na existenci jeho úmyslného zavinění za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

59. K námitkám obviněných Ivana Romana a Ing. Tomáše Kaftana, kterými brojili proti způsobu určení rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty, státní zástupce podotkl, že jde o procesní námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání, s výjimkou případu, že by nedodržení § 120 odst. 3 tr. ř. mohlo porušit právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu však v posuzované věci nedošlo. Rozhodná skutková zjištění obsažená v popisu skutku totiž obsahují všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Přitom soud ve výroku o vině popsal jednotlivé případy zkrácení DPH, včetně rozsahu zkrácené daně. Celkový rozsah zkrácené DPH soudy posoudily samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. na základě opatřených důkazních prostředků (zejména údajů vyžádaných od správce daně). Přitom nebyly vázány ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o výši daně a o jejím doměření. Takový postup je ostatně v souladu s dosavadní judikaturou, na kterou státní zástupce v podrobnostech odkázal. Ještě doplnil, že obvinění nesprávně argumentovali „škodou“, která není znakem zločinu podle § 240 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale je zde nutný značný, resp. velký rozsah spáchání trestného činu.

60. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného Petra Jaroše, kterou zpochybnil závěr o spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V daném směru státní zástupce nejprve předložil ucelený teoretický výklad k posouzení spolupachatelství, včetně jeho rozličných forem (srov. níže). Posléze již v konkrétní rovině shrnul, že popis rozhodných skutkových okolností ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vypovídá o tom, že obviněný Petr Jaroš jednal společně s dalšími obviněnými. Jednotlivé složky tohoto společného jednání všech obviněných tvořily články řetězu a působily postupně a opakovaně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu. Skutečnost, že se obviněný na zkrácení DPH podílel pouze dílčím způsobem, přičemž k samotnému zkrácení daně došlo přičiněním ostatních obviněných, je totiž samotnou podstatou spolupachatelství.

61. Státní zástupce se věnoval rovněž námitkám obviněných Ivana Romana a Ing. Tomáše Kaftana, kteří brojili proti nepřiměřenosti uložených trestů odnětí svobody. Tak ovšem učinil pouze v tom směru, že detailně vysvětlil, proč takové výhrady nemohou naplnit žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání, a to včetně těch uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Připustil však, že výjimkou z tohoto pravidla by mohly být případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného, pokud by byl uložený trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Takový rozpor však podle státního zástupce ve věci obviněných neexistuje, protože druhy a výměry trestů jim uložené odpovídají všem zákonným hlediskům pro ukládání trestů.

62. Na závěr státní zástupce ještě probral zákonné vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který uplatnili obvinění Petr Jaroš a Volodymyr Molnar. V nyní posuzované věci je zjevné, že uvedený důvod dovolání přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Takto formulovaný důvod dovolání však může dovolatel úspěšně namítnout toliko v případě, že byla zjištěna existence vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudů obou stupňů není podle názoru státního zástupce zatíženo.

63. Na základě všech shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

64. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný Ing. Tomáš Kaftan. Nesouhlasil s rozborem, který státní zástupce učinil stran jeho námitky spočívající ve vadném poučování svědků. Dovolatel konstatoval, že státní zástupce vycházel toliko z protokolů o hlavních líčeních (kde jsou samozřejmě uvedena jednotlivá poučení ve smyslu příslušné zákonné úpravy), aniž by tyto protokoly konfrontoval s reálnou situací při vlastním hlavním líčení. Průběh tohoto úkonu je ovšem nejlépe patrný ze zvukového záznamu pořizovaného při hlavních líčeních. Teprve jeho poslechem je možné komparovat validitu protokolu v části o poučení svědků se skutečným poučením ze strany předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Veroniky Cukerové. Bez provedení této komparace nelze považovat protokol o hlavním líčení a priori za bezvadný. Dovolatel proto požádal Nejvyšší soud, aby v rámci své přezkumné činnosti konfrontoval zvukové záznamy o hlavních líčeních s protokoly o těchto úkonech.

65. Dovolatel se vyjádřil též k argumentaci státního zástupce ohledně působení tlumočnice při přehrávání záznamů telekomunikačního provozu. Nesouhlasil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 974/2020, které dopadá na zcela jinou kategorii důkazů, konkrétně na postup při dokazování údajů zjištěných ve smyslu § 88a tr. ř. Dovolací námitka se však týká důkazů získaných podle § 88 odst. 1 tr. ř., jejichž dokazování probíhá odlišně. Podle názoru dovolatele tak nelze závěry vyjádřené v odkazovaném rozhodnutí ani přiměřeně použít na tuto trestní věc.

66. I v případě námitek ohledně porušení § 214 tr. ř. státní zástupce a priori presumoval správnost protokolu o veřejném zasedání bez jeho konfrontace s pořízeným zvukovým záznamem. Dovolatel trval na svém přesvědčení, že odvolací soud značně překročil zákonný limit pro použití § 214 tr. ř. Ten slouží pouze k vyjádření obviněného k provedenému důkazu. Jeho smyslem rozhodně není pokládat ze strany soudu jakékoli doplňující či polemické dotazy, k tomu je určen jednoznačně výslech obviněného. Jakýkoli jiný postup zakládá závažnou vadu řízení. Dovolatel proto požádal, aby se Nejvyšší soud s touto replikou seznámil a vzal ji v potaz při posuzování jím dříve v dovolání uplatněných důvodů.

67. V reakci na podání státního zástupce zaslal své doplňující vyjádření také obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš. Argumenty vyslovené státním zástupcem nepovažoval za důvodné a nadále trval na výhradách, které uplatnil v podaném dovolání. Podle jeho názoru se státní zástupce mýlí, pokud uvádí, že dovolatel věděl o neuskutečněných zdanitelných plněních. Rozhodující však není to, co dovolatel věděl, ale jak jednal. Skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby totiž nelze naplnit pouhou vědomostí o tom, že jsou v účetnictví obchodní společnosti evidována jako reálná zdanitelná plnění, která fakticky nebyla uskutečněna. Dovolatel se nehájil tím, že by nevěděl, jaké má společnost GRAFFIN, s. r. o., daňové povinnosti, od počátku namítal, že do daňových záležitostí nezasahoval. Tato jeho obhajoba přitom nebyla vyvrácena, přičemž je notorietou, že řada podnikatelů se o daňové záležitosti zajímá jen velmi minimálně a tuto činnost přenechávají účetním a jiným podřízeným.

68. Podle názoru dovolatele státní zástupce uváděl dva skutkové děje, které spolu nemusí nijak souviset. Jedním je to, zda dovolatel měl alespoň základní představu o tom, jaké má jím vedená obchodní společnost daňové povinnosti, což vůbec nemusí souviset s tím, jak společnost tyto své povinnosti reálně plnila. Jiným faktem je, zda zasahoval do vedení předepsané evidence a účetnictví. Ovšem i zde by z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby bylo nutno prokázat, že jeho případné zásahy do účetnictví směřovaly k tomu, aby daňová povinnost právnické osoby byla zkrácena. Dovolatel v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014, a ze dne 3. 9. 2018, sp. zn. 3 Tdo 946/2018, na podporu jeho obhajoby, že pouhá vědomost či potenciální vědomost o fiktivních fakturách zahrnutých do účetnictví nestačí pro závěr, že se dopustil daňového deliktu.

69. Následně dovolatel reagoval na poznámku státního zástupce vycházející z výpovědi obviněného Ing. Tomáše Kaftana, že sice nikdy nedával pokyny k zaúčtování faktur, nicméně jako „majitel firmy“ prováděl kontrolu. Z tohoto argumentu však podle názoru dovolatele nelze nijak dovodit, jak důkladně ji měl provádět a co konkrétního měl zjistit. Snadno si lze představit kontrolu zabývající se toliko tím, zda odvedená daň odpovídá zákonným povinnostem, a nikoliv zda všechny vykazované náklady společnosti jsou reálné. O tom nejsou ani žádné důkazy. V konečné fázi se ale problém vrací k tvrzené vědomosti dovolatele, protože jiným skutkem by bylo, kdyby pouze nezasáhl proti nesprávné evidenci zdanitelných plnění, a zcela jiným, pokud by tuto evidenci aktivně fingoval.

70. Státní zástupce zcela přehlédl rozpor mezi hypotetickou konstrukcí, že dovolatel měl vědět o neuskutečněných zdanitelných plněních, a tím, jak je formulován popis skutku, podle něhož měl zahrnout do daňových přiznání společnosti fiktivní faktury a požádat obviněného Ing. Tomáše Kaftana, aby dohodl další vystavení těchto daňových dokladů. Zásadní rozpor je tedy v popisu skutku a následných skutkových zjištěních soudu. Bylo by jistě možné v obecné rovině uvažovat, zda úmysl dovolatele zkrátit daň nebyl realizován konkrétní aktivitou, ale tím, že ač si byl vědom evidence fiktivních výkazů, resp. vykazování fiktivní činnosti, proti tomu nezasáhl, přestože si byl vědom, že tato evidence se následně projeví i ve vykazování pro účely platby daní, a tedy dojde ke zkrácení daně. Tedy že skutkovou podstatu předmětného trestného činu by nenaplnil aktivním jednáním, ale tím, že byl srozuměn, resp. smířen s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Takovému závěru by ovšem musel odpovídat popis skutku, který ale (jak již bylo uvedeno výše) vypovídá o aktivním jednání dovolatele. Za této situace není důvod zabývat se tím, zda dovolatel skutečně věděl, že do účetnictví společnosti GRAFFIN, s. r. o., jsou zaváděny doklady dosvědčující neuskutečněná zdanitelná plnění, ale zda se na této činnosti nějakým způsobem aktivně podílel. V poslední části svého vyjádření dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu k nutnosti prokazovat zavinění a uzavřel, že na svém dovolání trvá.

III. Přípustnost dovolání

71. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že podaná dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

72. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. V podaných mimořádných opravných prostředcích bylo odkazováno na důvody dovolání zakotvené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) nebo m) tr. ř.

73. Obvinění Volodymyr Molnar a Petr Jaroš zvolili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Oba obvinění výslovně uplatnili posledně uvedenou alternativu ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když tímto způsobem brojili také proti řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo (především rozsudku soudu prvního stupně) za pomoci dalších dovolacích důvodů.

74. Všichni dovolatelé odkázali na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.