USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o
dovoláních obviněných 1) Volodymyra Molnara, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Oráčov, 2) Ing. Tomáše Kaftana, t. č. ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, 3) JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše,
4) Petra Jaroše a 5) Ivana Romana, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Vazební věznici Praha Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.
4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Volodymyra Molnara,
Ing. Tomáše Kaftana, JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše, Petra Jaroše a Ivana Romana
odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T
9/2020, byli výrokem A obvinění Volodymyr Molnar, Miroslava Hisemová (rozená
Mysko), Marian Harvan, Ing. Tomáš Kaftan a Rudolf Harvan uznáni vinnými
zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku, obvinění JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Ivan Roman, A. T., J. J. a
František Škop byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obvinění Petr Jaroš, D. T. a J. J.
zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný Volodymyr Molnar podle §
240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen
peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč, vyměřený jako 300 denních sazeb, přičemž
jedna denní sazba činí 1 000 Kč; dále podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest
propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní hotovosti ve výši 2 340 EUR,
zajištěné při domovní prohlídce dne 14. 5. 2019 na adrese XY, XY, složené na
bankovní účet Městského státního zastupitelství v Praze vedený u České národní
banky pod č. 34534-2725021/0710, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena
statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 8 let. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1,
2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč, vyměřenému jako 250
denních sazeb po 2 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena
statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 5 let. Obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let; podle § 67
odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 400 000 Kč,
vyměřenému jako 200 denních sazeb po 2 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na
dobu trvání 4 let. Obviněný Petr Jaroš byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 let, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
4 let; podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve
výši 100 000 Kč, vyměřenému jako 100 denních sazeb po 1 000 Kč, a podle § 73
odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní korporaci
na dobu trvání 3 let. Obviněný Ivan Roman byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; podle § 67 odst. 1
a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč,
vyměřenému jako 200 denních sazeb po 1 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodní společnosti na
dobu trvání 4 let.
Dále bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o trestech
dalších shora jmenovaných obviněných. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená
Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, se sídlem
Štěpánská 619/28, 111 21 Praha 1, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Výrokem B I. byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi
státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze a obviněnou D. B.
(rozenou H.). Výrokem B II. pak bylo rozhodnuto o vině, trestu a uplatněném
nároku poškozené České republiky na náhradu škody ohledně této obviněné.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10
T 9/2020, podali odvolání obvinění Volodymyr Molnar, Miroslava Hisemová, Marian
Harvan, Ing. Tomáš Kaftan, JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Petr Jaroš, Ivan Roman, D.
T., A. T., František Škop a Rudolf Harvan. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To 3/2023, byl výrokem I. z podnětu odvolání obviněné
Miroslavy Hisemové podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušen ohledně této obviněné v celém rozsahu. Následně bylo výrokem
II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že obviněná Miroslava
Hisemová byla uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byla podle § 240 odst. 3 a §
58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 5 let, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo
člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 8 let. Podle § 229 odst.
1 tr. ř. byla poškozená Česká republika odkázána se svým nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem III. byla podle § 256 tr.
ř. zamítnuta odvolání obviněných Volodymyra Molnara, Ing. Tomáše Kaftana, JUDr.
Ing. Oldřicha Jiruše, Petra Jaroše, Ivana Romana, D. T., A. T. a Františka
Škopa. Pro úplnost je potřeba doplnit, že o odvoláních obviněných Mariana
Harvana a Rudolfa Harvana bylo rozhodnuto odděleně – usnesením Vrchního soudu v
Praze ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 4 To 22/2023.
5. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili
shora označených trestných činů zkráceně tím, že
společně s obviněnou D. B. a pravomocně odsouzenými (v řízení vedeném pod sp.
zn. 10 T 6/2021) P. H., Ivanem Novákem, Ivanem Myhaylykem., Z. B., P. Z., M.
Š., Oldřichem Pilíkem a M. N.
ve zdaňovacím období leden 2016 až prosinec 2018, po předchozí vzájemné dohodě,
ve vzájemné součinnosti v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen DPH)
vytvořili na základě simulovaných obchodních vztahů dodavatelsko-odběratelské
řetězce společností, do kterých byly účelově začleňovány různé ekonomicky
nečinné společnosti, na které fiktivními odečty u DPH z nikdy neuskutečněných
zdanitelných plnění (fiktivních plnění) povinný daňový subjekt přenášel daňovou
povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit
dojem, že tato společnost je povinná DPH odvést do státního rozpočtu, přičemž
věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede,
ve výroku rozsudku konkretizované údajně dodavatelské společnosti byly opatřeny
účelově, sídlily na administrativních adresách, byly ekonomicky nečinné a
jejich jednatelé byli takzvaní bílí koně, označovaní také jako „missing trader“
nebo „ztracené“ společnosti (dále jen „ztracená“ společnost), za které bez
vědomí statutárních orgánů jednal obviněný Volodymyr Molnar, který za tyto
uvedené společnosti vstupoval do simulovaných obchodních vztahů s různými
odběratelskými společnostmi, pro které za úplatu (dle jejich požadavků)
poskytoval daňové doklady na nikdy neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění v
rozsahu níže uvedeném, které před správcem daně měly navozovat zdání, že
odběratelé jsou ve svých daňových přiznáních k DPH ve smyslu § 72 odst. 1
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též jen zákon o DPH“),
oprávněni k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, přičemž
zdanitelná plnění nikdy dodána nebyla, předmětné daňové doklady jsou fiktivní a
nárok na odpočet DPH odběratelem na vstupu je neoprávněný, a tím došlo ke
zkrácení daně u DPH, pro odběratele vystavoval fiktivní daňové doklady za
neuskutečněná zdanitelná plnění; podílel se na sestavování nepravdivých
daňových přiznání k DPH za údajné dodavatelské společnosti, zajišťoval platby,
v případech, kdy bylo od odběratelů za neuskutečněné obchody účelově placeno
bankovním převodem, vybíral došlé úhrady prostřednictvím platebních karet
údajných dodavatelských společností, které měl v držení, aniž by měl dispoziční
právo k bankovním účtům těchto firem, zajišťoval zařazování „ztracených“
společností do podvodného řetězce dodavatelsko-odběratelských vztahů
společností, zajišťoval koordinaci povinných kontrolních hlášení správci daně
tak, aby před ním vytvořil zdání, že povinný daňový subjekt je „ztracená“
společnost, i když věděl, že tato kontrolní hlášení správci daně se nezakládají
na pravdivých skutečnostech, do nově pořízených dodavatelských společností
obstarával jednatele – takzvané bílé koně; a
obviněná D. B. pro uvedené společnosti připravovala podklady k sestavení
příslušných daňových přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských
společností, které ovládali obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan,
odesílala na příslušná územní pracoviště finančního úřadu vyplněná daňová
přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které
ovládal obviněný Volodymyr Molnar, odesílala obviněnému Marianu Harvanovi
vyplněná daňová přiznání k DPH a kontrolní hlášení údajných dodavatelských
společností, které ovládal, a připravovala podklady pro notáře k přepisu nově
pořízených dodavatelských společností na nové jednatele, kteří byli v postavení
takzvaného bílého koně s vědomím, že se jedná o účelově pořízené společnosti k
zapojení do podvodného řetězce společností; a dále
obviněná Miroslava Hisemová za tyto uvedené společnosti jako jednatelka
společnosti A.B.Z. AKTIV podávala nepravdivá daňová přiznání, vystavovala
fiktivní daňové doklady za údajné dodavatelské společnosti, které ovládali
obvinění Volodymyr Molnar a Marian Harvan, opatřovala je razítky příslušných
dodavatelských společností, které ovládal obviněný Volodymyr Molnar a odesílala
je odběratelům a podle jeho pokynů prováděla bankovní transakce v rámci
podvodného řetězce společností, a vybírala došlé úhrady prostřednictvím
platebních karet údajných dodavatelských společností, které měla v držení, aniž
by měla dispoziční právo k bankovním účtům těchto společností;
a další údajné ve výroku rozsudku konkretizované dodavatelské společnosti
rovněž sídlily na administrativních adresách, byly ekonomicky nečinné a jejich
jednatelé byli takzvaní „bílí koně“, označovaní také jako missing trader nebo
„ztracené“ společnosti (dále jen „ztracená“ společnost), za které bez vědomí
statutárních orgánů jednal obviněný Marian Harvan, který za tyto uvedené
společnosti vstupoval do simulovaných obchodních vztahů, pro které za úplatu
(dle jejich požadavků) poskytoval daňové doklady na nikdy neuskutečněná
zdanitelná (fiktivní) plnění, v rozsahu níže uvedeném, které před správcem daně
měly navozovat zdání, že odběratelé jsou ve svých daňových přiznáních k DPH ve
smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, oprávněni
k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, přičemž zdanitelná
plnění nikdy dodána nebyla, předmětné daňové doklady jsou fiktivní a nárok na
odpočet DPH odběratelem na vstupu je neoprávněný a tím došlo ke zkrácení daně u
DPH, pro odběratele vystavoval fiktivní daňové doklady za neuskutečněná
zdanitelná plnění; v případech, kdy bylo od odběratelů za neuskutečněné obchody
účelově placeno bankovním převodem, vybíral došlé úhrady prostřednictvím
platebních karet údajných dodavatelských společností, které měl v držení, aniž
by měl dispoziční právo k bankovním účtům těchto společností, podílel se na
sestavování nepravdivých daňových přiznání k DPH údajných dodavatelských
společností, které ovládal, zajišťoval zařazování „ztracených“ společností do
podvodného řetězce dodavatelsko-odběratelských vztahů společností; posílal na
příslušná územní pracoviště finančních úřadů vyplněná daňová přiznání k DPH a
kontrolní hlášení údajných dodavatelských společností, které ovládal, jako
jednatel společnosti RAMADA podával nepravdivá daňová přiznání, a do nově
pořízených dodavatelských společností obstarával jednatele – takzvané bílé
koně, přičemž níže uvedení odběratelé si jako právnické osoby (registrovaní
plátci k DPH), za které jednaly dále uvedené fyzické osoby (v rozporu s § 72
odst. 1 zákona o DPH) v daňových přiznáních k DPH v řádku 40, uplatňovali
daňové doklady, kde předmětná zdanitelná plnění nebyla vykonána, a tím
neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu následovně:
I./ 1.) obvinění Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová (zkráceně, v
podrobnostech srov. str. 5 rozsudku):
ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný Volodymyr Molnar
jako jediný jednatel společnosti A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., zahrnul do
daňových přiznání k DPH této společnosti za zdaňovací období leden 2016 až
březen 2017 dodavatelské faktury od společností (blíže specifikovaných ve
výroku) na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, kdy obviněný Volodymyr
Molnar koordinoval chod těchto fiktivních obchodů, ke kterým společně s
obviněnou Miroslavou Hisemovou vystavili fiktivní daňové doklady a účelově
provedli úhrady přes účet tak, aby vytvořili zdání reálného obchodu, přičemž
obviněný Volodymyr Molnar měl přístup do internetového bankovnictví uvedených
dodavatelských společností a navíc měl k dispozici také platební karty k účtům
dvou z nich, a tyto neexistující obchody obviněný Volodymyr Molnar společně s
obviněnou D. B., která připravila podklady k sestavení a odeslání příslušných
daňových přiznání k DPH a kontrolních hlášení těchto společností, zahrnuli také
do účetnictví a daňových přiznání těchto údajných dodavatelských společností s
vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost
až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto
jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž věděli, že tato
společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným
jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu –
společnosti A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., když vykázali v daňovém přiznání
k DPH podanému u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku
rozsudku uvedených fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v
podrobnostech srov. str. 5 až 24 rozsudku),
a tímto jednáním obvinění Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová zkrátili
DPH daňového subjektu – společnosti A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., za
období leden 2016 až březen 2017 ve výši 4 218 228 Kč, a to ke škodě českého
státu zastoupeného správcem daně – Finančním úřadem hlavního městy Prahy,
Územní pracoviště pro Prahu 5,
I./ 2.) obvinění Volodymyr Molnar, D. B., Miroslava Hisemová a P. H. se
dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období únor 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou
povinnost společnosti Galvanovna Sychrov, s. r. o., jejímž formálním jednatelem
(tzv. „bílým koněm“) byl obviněný P. H., nicméně ve skutečnosti ji ovládal
obviněný Volodymyr Molnar, tímto jednáním ke škodě českého státu zkrátili DPH
označeného daňového subjektu ve výši 6 806 604 Kč (v podrobnostech srov. str.
24 až 40 rozsudku),
II./ M. N. společně s obviněnými Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou
Hisemovou se dopustili obdobného jednání, když zahrnutím dodavatelských faktur
na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období I. čtvrtletí 2016 až IV. čtvrtletí 2018 neoprávněně snížili
daňovou povinnost fyzické osoby M. N. (osoby samostatně výdělečně činné), a tím
ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 293
748 Kč (srov. str. 40 až 43 rozsudku),
III./ 1.) Ivan Myhaylyk společně s obviněnými Ivanem Romanem, Volodymyrem
Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou (zkráceně, srov. str. 43 až 44 rozsudku):
ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu Ivan Myhaylyk, jako
předseda družstva JAROL družstvo, zahrnul do jeho daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období březen 2017 až prosinec 2018 dodavatelské faktury na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, které mu zprostředkoval obviněný
Ivan Roman u obviněného Volodymyra Molnara, který k těmto fiktivním obchodům
společně s obviněnou Miroslavou Hisemovou vystavili fiktivní daňové doklady a
účelově provedli v několika případech úhrady přes účet tak, aby vytvořili zdání
reálného obchodu, přičemž obviněný Volodymyr Molnar měl přístup do
internetového bankovnictví k účtům některých dodavatelských společností, a tyto
neexistující obchody obviněný Volodymyr Molnar společně s obviněnou D. B.,
která připravila podklady k sestavení a odeslání příslušných daňových přiznání
k DPH a kontrolních hlášení těchto společností, zahrnuli také do účetnictví a
daňových přiznání společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla
dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před
správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH
odvést, přičemž věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu
nikdy neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost
daňového subjektu – společnosti JAROL družstvo, když vykázali v daňovém
přiznání k DPH podanému u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě
ve výroku rozsudku uvedených fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení
(v podrobnostech srov. str. 44 až 53 rozsudku),
tímto jednáním výše jmenovaní obvinění zkrátili DPH daňového subjektu –
společnosti JAROL družstvo za období březen 2017 až prosinec 2018 ve výši 4 475
936,34 Kč, a to ke škodě českého státu,
III./ 2.) obvinění Ivan Roman, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se
dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období květen 2017 až červenec 2018 neoprávněně snížili daňovou
povinnost společnosti JANKO RM družstvo, které fakticky ovládal obviněný Ivan
Roman, tímto jednáním ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového
subjektu ve výši 711 732,84 Kč (srov. str. 53 až 57 rozsudku),
IV./ obvinění Ivan Roman, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se
dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období leden 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou
povinnost společnosti Roman & Co., spol. s r. o., jejímž jednatelem byl
obviněný Ivan Roman, tímto jednáním ke škodě českého státu zkrátili DPH
označeného daňového subjektu ve výši 1 890 520,29 Kč (srov. str. 58 až 64
rozsudku),
V./ obvinění A. T., Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili
jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období listopad 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou
povinnost společnosti ANDAF-TIER, s. r. o., čímž ke škodě českého státu
zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 861 179,58 Kč (srov. str.
65 až 70 rozsudku),
VI./ obvinění D. T., Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili
jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období září 2017 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou
povinnost společnosti SAMBORA, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili
DPH označeného daňového subjektu ve výši 748 482 Kč (v podrobnostech srov. str.
70 až 73 rozsudku),
VII./ 1.) Ivan Novák společně s obviněným Marianem Harvanem se dopustili
jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období březen 2016 až únor 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost
společnosti CHLAZENÍ NOVÁK, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH
označeného daňového subjektu ve výši 1 376 827,52 Kč (v podrobnostech srov.
str. 73 až 81 rozsudku),
VII./ 2.) Ivan Novák společně s obviněnými Marianem Harvanem, Volodymyrem
Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili jednání stejného
charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná
(fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až
prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti CHLAZENÍ NOVÁK,
s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu
ve výši 593 502 Kč (srov. str. 81 až 86 rozsudku),
VIII./ 1.) Z. B. a P. Z. společně s Ivanem Novákem a obviněným Marianem
Harvanem se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím
dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových
přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2016 až prosinec 2017 neoprávněně
snížili daňovou povinnost společnosti ELKOMP, spol. s r. o., čímž ke škodě
českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 082 445 Kč
(srov. str. 86 až 93 rozsudku),
VIII./ 2.) Z. B. a P. Z. společně s Ivanem Novákem a obviněnými Marianem
Harvanem, Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili
jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost
společnosti ELKOMP, spol. s r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH
označeného daňového subjektu ve výši 486 343,34 Kč (srov. str. 94 až 97
rozsudku),
IX./ 1.) M. Š. společně s obviněnými J. J. a Marianem Harvanem se dopustili
jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období březen 2016 až únor 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost
společnosti AZ INVEST REAL, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH
označeného daňového subjektu ve výši 916 760,79 Kč (srov. str. 97 až 104
rozsudku),
IX./ 2.) M. Š. společně s obviněnými J. J., Marianem Harvanem, Volodymyrem
Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili jednání stejného
charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná
(fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období březen až
prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti AZ INVEST REAL,
s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu
ve výši 526 927,84 Kč (srov. str. 104 až 108 rozsudku),
X./ 1.) obvinění J. J., J. J. a Marian Harvan se dopustili jednání stejného
charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná
(fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí
roku 2016 až 4. čtvrtletí 2017 snížili daňovou povinnost společnosti BP
Consulting, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného
daňového subjektu ve výši 344 643,65 Kč (srov. str. 108 až 110 rozsudku),
X./ 2.) obvinění J. J., J. J., Marian Harvan, Volodymyr Molnar, D. B. a
Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím
dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových
přiznání k DPH za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí 2018 snížili daňovou
povinnost společnosti BP Consulting, s. r. o., čímž ke škodě českého státu
zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 312 066,72 Kč (srov. str. 110
až 112 rozsudku),
XI./ 1.) Oldřich Pilík společně s obviněnými J. J. a Marianem Harvanem se
dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období květen 2017 až únor 2018 snížili daňovou povinnost společnosti
Pilík HSV + PSV, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného
daňového subjektu ve výši 147 270,86 Kč (srov. str. 113 až 115 rozsudku),
XI./ 2.) Oldřich Pilík společně s obviněnými J. J., Marianem Harvanem,
Volodymyrem Molnarem, D. B. a Miroslavou Hisemovou se dopustili jednání
stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná
zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období
březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti Pilík
HSV + PSV, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH označeného
daňového subjektu ve výši 254 665,85 Kč (srov. str. 115 až 118 rozsudku),
XII./ 1.) obvinění Petr Jaroš a Marian Harvan (zkráceně, srov. str. 118
rozsudku)
ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný Petr Jaroš jako
jednatel společnosti Complet Service CZ, s. r. o., zahrnul do daňových přiznání
k DPH této společnosti za zdaňovací období leden 2016 až únor 2018 dodavatelské
faktury od několika ve výroku vyjmenovaných společností, kdy obviněný Marian
Harvan na základě požadavků obviněného Petra Jaroše vyhotovil jménem uvedených
dodavatelských společností daňové doklady za neuskutečněná zdanitelná
(fiktivní) plnění, a tyto neexistující obchody obviněný Marian Harvan také
následně zahrnul do účetnictví a daňových přiznání těchto společností s
vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost
až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto
jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž oba obvinění věděli, že
tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným
jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu –
společnosti Complet Service CZ, s. r. o., když vykázali v daňovém přiznání k
DPH podanému u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku
rozsudku konkretizovaných fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v
podrobnostech srov. str. 119 až 123 rozsudku), tímto jednáním výše jmenovaní
obvinění zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti Complet Service CZ, s. r.
o., za období leden 2016 až únor 2018 ve výši 565 089 Kč ke škodě českého státu,
XII./ 2.) obvinění Petr Jaroš, Marian Harvan, Volodymyr Molnar, D. B. a
Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím
dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových
přiznání k DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili
daňovou povinnost společnosti Complet Service CZ, s. r. o., čímž ke škodě
českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 231 000 Kč
(srov. str. 123 až 126 rozsudku),
XIII./ 1.) obvinění Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan a Marian Harvan (zkráceně,
srov. str. 126 rozsudku)
ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný Ing. Tomáš
Kaftan jako jednatel společnosti DOT servis, s. r. o., zahrnul do daňových
přiznání k DPH této společnosti za zdaňovací období červen 2016 až únor 2018
dodavatelské faktury společností označených ve výroku rozsudku, kdy obviněný
Rudolf Harvan na základě požadavků obviněného Ing. Tomáše Kaftana dohodl u
obviněného Mariana Harvana vystavení daňových dokladů za neuskutečněná
zdanitelná (fiktivní) plnění, které obviněný Marian Harvan vystavil jménem
předmětných dodavatelských společností, a tyto neexistující obchody zahrnul
také do účetnictví a daňových přiznání těchto firem s vědomím, že tyto
společnosti, ze kterých byla dále přenášena daňová povinnost až na „ztracené“
společnosti s cílem před správcem daně vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do
státního rozpočtu DPH odvést, přičemž obvinění věděli, že tato společnost
předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy neodvede, a společným jednáním tak
neoprávněně snížili daňovou povinnost daňového subjektu – společnosti DOT
servis, s. r. o., když vykázali v daňovém přiznání k DPH podanému u správce
daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve výroku rozsudku uvedených
fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v podrobnostech srov. str.
126 až 133 rozsudku), tímto jednáním výše jmenovaní obvinění zkrátili DPH
daňového subjektu – společnosti DOT servis, s. r. o., za období červen 2016 až
únor 2018 ve výši 4 156 136,93 Kč ke škodě českého státu,
XIII./ 2.) obvinění Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan, Marian Harvan, Volodymyr
Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili jednání stejného charakteru,
když zahrnutím dodavatelských faktur na neuskutečněná zdanitelná (fiktivní)
plnění do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období červen až prosinec 2018
neoprávněně snížili daňovou povinnost společnosti DOT servis, s. r. o., čímž ke
škodě českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 085
217,69 Kč (srov. str. 133 až 135 rozsudku),
XIV./ 1.) obvinění JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan a
Marian Harvan (zkráceně, srov. str. 135–136 rozsudku)
ve společném úmyslu obohatit se na úkor českého státu obviněný JUDr. Ing.
Oldřich Jiruš jako jednatel společnosti GRAFFIN, s. r. o., zahrnul do daňových
přiznání k DPH této společnosti za zdaňovací období červenec 2016 až únor 2018
dodavatelské faktury společností označených ve výroku rozsudku, kdy obviněný
Ing. Tomáš Kaftan na základě požadavku obviněného JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše
dohodl přes obviněného Rudolfa Harvana vystavení daňových dokladů za
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění, které vystavil jménem výše
uvedených dodavatelských společností obviněný Marian Harvan, a tyto
neexistující obchody zahrnul také do účetnictví a daňových přiznání těchto
společností s vědomím, že tyto společnosti, ze kterých byla dále přenášena
daňová povinnost až na „ztracené“ společnosti s cílem před správcem daně
vytvořit dojem, že tyto jsou povinné do státního rozpočtu DPH odvést, přičemž
obvinění věděli, že tato společnost předmětnou DPH do státního rozpočtu nikdy
neodvede, a společným jednáním tak neoprávněně snížili daňovou povinnost
daňového subjektu – společnosti GRAFFIN, s. r. o., když vykázali v daňovém
přiznání k DPH podaném u správce daně nárok na odpočet daně, a to na základě ve
výroku rozsudku uvedených fiktivních plnění evidovaných v kontrolním hlášení (v
podrobnostech srov. str. 136 až 141 rozsudku), tímto jednáním výše jmenovaní
obvinění zkrátili DPH daňového subjektu – společnosti GRAFFIN, s. r. o., za
období červenec 2016 až únor 2018 ve výši 4 488 052,12 Kč ke škodě českého
státu,
XIV./ 2.) obvinění JUDr. Ing. Oldřich Jiruš, Ing. Tomáš Kaftan, Rudolf Harvan,
Marian Harvan, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se dopustili
jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období březen až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou povinnost
společnosti GRAFFIN, s. r. o., čímž ke škodě českého státu zkrátili DPH
označeného daňového subjektu ve výši 1 874 387,60 Kč (srov. str. 141 až 143
rozsudku),
XV./ obvinění František Škop, Volodymyr Molnar, D. B. a Miroslava Hisemová se
dopustili jednání stejného charakteru, když zahrnutím dodavatelských faktur na
neuskutečněná zdanitelná (fiktivní) plnění do daňových přiznání k DPH za
zdaňovací období září 2016 až prosinec 2018 neoprávněně snížili daňovou
povinnost společnosti Škop stavby a gabiony, spol. s r. o., čímž ke škodě
českého státu zkrátili DPH označeného daňového subjektu ve výši 1 378 431,60 Kč
(srov. str. 143 až 148 rozsudku);
celkem se tak obvinění podíleli ve shora označených bodech výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně na zkrácení daňové povinnosti ke škodě českého
státu zastoupeného příslušnými správci daně na dani z přidané hodnoty takto:
Volodymyr Molnar ve výši 27 748 973,69 Kč,
Ing. Tomáš Kaftan ve výši 11 603 794,34 Kč,
JUDr. Ing. Oldřich Jiruš ve výši 6 362 439,72 Kč,
Petr Jaroš ve výši 796 089 Kč,
Ivan Roman ve výši 7 078 189,47 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. 4 To
3/2023, podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání obviněný
Volodymyr Molnar, který odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g), m) tr. ř., obvinění Ing. Tomáš Kaftan, JUDr. Ing. Oldřich Jiruš a Ivan
Roman, kteří uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr.
ř., a rovněž obviněný Petr Jaroš, jenž zvolil důvody dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
7. Obviněný Volodymyr Molnar (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“)
namítl zásadní procesní pochybení spočívající podle jeho mínění v tom, že soud
prvního stupně postupoval v rozporu s § 213 tr. ř. a neprovedl jím navrhované
důkazy. Jednalo se o přehrání části odposlechů telekomunikačního provozu
konkretizovaných v jím učiněných podáních z dní 20. 5. 2021, 21. 6. 2021, 16.
11. 2021 a 22. 11. 2021. Nalézací soud provedl k důkazu jen některé z
navržených odposlechů, nicméně následně dospěl k závěru, že přehráním těchto
nezájmových odposlechů nebyly zjištěny žádné skutečnosti relevantní pro
posouzení věci. Též uvedl, že obviněný přesvědčivě nevyložil, co by měly další
navržené záznamy prokazovat. Proto přistoupil k zamítnutí návrhů
specifikovaných v podáních z dní 21. 6. 2021 a 16. 11. 2021. Tento postup
potvrdil i soud odvolací, což odůvodnil tím, že je výlučně věcí rozhodujícího
soudu, aby zvážil, které důkazy je nutno provést a které lze považovat za
irelevantní či nadbytečné. Dovolatel s tímto názorem nesouhlasil a vyjádřil
přesvědčení, že soud prvního stupně porušil § 213 odst. 2 tr. ř., a tím jej
poškodil na jeho procesních právech. Ač dal soudům za pravdu, že je věcí
rozhodujícího soudu, aby zvážil, které důkazy provede a které ne, zdůraznil, že
pokud je takový důkaz soudem podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložen stranám a
pokud podle § 213 odst. 2 tr. ř. obviněný navrhl provedení takového důkazu, pak
podle názoru dovolatele nemá soud možnost výběru, zda důkaz, na jehož provedení
obviněný trvá, provede či neprovede. Soud je povinen takový důkaz provést.
8. Následně dovolatel vznesl argument reálnosti některých fakturovaných
prací. I když soudy obou stupňů v mnoha případech připustily, že pro
odběratelské subjekty byly některé práce vykonány, a to pracovníky dodávanými
dovolatelem a obviněným Marianem Harvanem, zcela rezignovaly na to, aby
zjistily, jaké práce a v jakém rozsahu byly prováděny a jak byly odběratelským
společnostem účtovány. Těmto pracovníkům přitom vyplácel odměnu právě dovolatel
nebo obviněný Marian Harvan, což jistě nečinili ze svých prostředků, nýbrž z
prostředků, které byly fakturovány jimi ovládanými společnostmi na jednotlivé
odběratelské subjekty. Soudy byly tyto faktury označeny jako fiktivní, ačkoliv
ke zdanitelnému plnění zcela jistě došlo. Z tohoto důvodu měl dovolatel za to,
že rozhodnutí soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to
zejména ve vztahu k odběratelům A.B.Z. servis – GALVENN, s. r. o., a Galvanovna
Sychrov, s. r. o. Dovolateli nelze klást za vinu vystavení faktur a jejich
zahrnutí do daňových přiznání, jestliže faktury byly podloženy zdanitelným
plněním, respektive soudy nemohly označit veškeré faktury uvedené ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně za fiktivní, i kdyby jen část z nich byla
podložena reálným zdanitelným plněním. Tato reálná zdanitelná plnění měly soudy
identifikovat v rámci dokazování a vyloučit je ze skutku. Podle názoru
dovolatele nemohly soudy tyto reálně provedené činnosti pominout, resp. je
označit za fiktivní, jen s odkazem na to, že pracovníci, kteří činnosti
vykonali, neměli žádný vztah k dodavatelským společnostem, které jejich práci
fakturovaly.
9. Dovolatel v této souvislosti vytkl, že navrhoval výslech celé řady
svědků, kteří by potvrdili uskutečnění fakturovaných zdanitelných plnění. Šlo
jak o svědky, kteří pro něj zajišťovali dodání pracovní síly (jmenovitě J. G. a
M. K.), tak pracovníky, kteří působili v provozu obou galvanoven. Soud prvního
stupně provedl je nepatrnou část navrhovaných výslechů, zbytek oba soudy
odmítly pro nadbytečnost, čímž dovolateli odepřely možnost prokázat reálnost
plnění.
10. V doplnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel
zopakoval svou námitku týkající se zamítnutí jeho důkazních návrhů, přičemž
opět vyzdvihl, že neprovedením přehrání požadovaných odposlechů
telekomunikačního provozu mu bylo znemožněno prokázat existenci zdanitelného
plnění, toho, které bylo řádně fakturováno. Jinak se dovolatel v obecné rovině
věnoval problematice extrémního rozporu soudy učiněných skutkových závěrů s
provedenými důkazy, situaci „tvrzení proti tvrzení“, pravidlu in dubio pro reo
a nutnosti prokázat obviněnému vinu bez jakýchkoli, byť sebemenších,
pochybností, načež uzavřel, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod.
11. Z vymezených důvodů obviněný Volodymyr Molnar žádal Nejvyšší soud,
aby zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4.
2029, sp. zn. 4 To 3/2023, stejně tak aby zrušil předcházející rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, ve výroku o
vině i uložených trestech týkajících se dovolatele a aby věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
12. Obvinění Ing. Tomáš Kaftan a Ivan Roman (v příslušné pasáži též jen „dovolatelé“) vznesli ve svých mimořádných
opravných prostředcích v podstatě identické procesní námitky. Vyjádřili
přesvědčení, že soudy použily pro svou konstrukci skutkového děje důkazy, jež
jsou procesně nepoužitelné. V prvé řadě vytkli nesprávné poučení svědků.
Poukázali na to, že vyslýchané osoby v procesním postavení svědků nebyly
poučeny o významu jejich svědeckých výpovědí z hlediska obecného zájmu, nikdo
nebyl výslovně dotázán na svůj poměr k věci a obviněným osobám, nedůsledné bylo
rovněž poučení o možných důsledcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy
(§ 101 odst. 1 věta druhá tr. ř.), jak je možno zjistit poslechem zvukových
záznamů pořízených z hlavních líčení (naproti tomu protokoly o hlavních
líčeních jsou u každého svědka uvozeny textem, že vyslýchaní svědci byli řádně
poučeni podle § 99 až § 101 tr. ř.). Ustanovení § 101 tr. ř. je kogentní
normou, přesto soud prvního stupně poučovací povinnost ve smyslu některých
požadavků zakotvených v § 101 odst. 1, 2 tr. ř. zcela pominul. Odvolací soud
připustil v daném ohledu nedostatky, avšak současně uvedl, že nemohly mít vliv
na procesní použitelnost uvedených důkazů a na správnost a zákonnost
prvoinstančního rozsudku, když vycházel z toho, že svědci byli poučováni vesměs
opakovaně, poprvé zpravidla před svým výslechem v přípravném řízení a poté
znovu před výslechem v hlavním líčení.
13. Podle názoru dovolatelů odvolací soud bagatelizoval, marginalizoval
a omlouval procesní nedostatky v činnosti nalézacího soudu, čímž porušil nejen
trestní řád, ale také čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích
a způsoby, které stanoví zákon. V této souvislosti dovolatelé zdůraznili, že
soud si nemůže zvolit své vlastní poučení, které neodpovídá zákonnému předpisu.
V takovém postupu oba spatřovali nezákonnou svévoli, což dále podpořili odkazem
na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, jenž
dodržení či naopak nedodržení procesních předpisů připisoval zcela zásadní vliv
na důkazní sílu konkrétního důkazu, a dokonce i na jeho procesní použitelnost.
Ve světle tohoto rozhodnutí nemůže argumentace odvolacího soudu obstát.
Dovolatelé poznamenali, že trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, jež by se
věnovalo opakovanému poučení, jeho kvalitě a případně možnosti orgánu činného v
trestním řízení neprovést je v plném rozsahu. Navíc u svědků mohlo dojít ke
změně poměrů v závislosti na časovém odstupu mezi jednotlivými výslechy, proto
i u nich bylo nutno poučení, byť opakované, provést zcela důsledně. V daném
směru dovolatelé připomenuli také účel trestního řízení obsažený v § 1 odst. 1
věta druhá tr. ř., jemuž neúplné, tedy vadné poučení neslouží a je s ním
dokonce v příkrém rozporu.
14. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan se ohradil proti argumentu, že nenamítal,
že vadné poučení svědků ovlivnilo obsah jejich výpovědí. Zdůraznil, že
dodržování procesních pravidel je záležitostí a hlavně povinností orgánů
činných v trestním řízení. Oba dovolatelé pak vyslovili názor, že porušení
kogentních norem při provádění důkazů má za následek jejich absolutní
neúčinnost. Tuto vadu nelze napravit jinak než opakovaným výslechem po řádném
poučení. V dalších pasážích svých podání oba dovolatelé detailněji poukázali na
výslechy konkrétních svědků a pochybení, kterých se soud prvního stupně
dopustil. Ta spočívala především v tom, že svědci byli dotázáni, zda některého
z obviněných znají za situace, kdy většina z nich nebyla hlavnímu líčení
přítomna, přičemž svědci nebyli seznámeni ani se jmény všech obviněných. Svědci
taktéž nebyli ani rámcově seznámeni s předmětem hlavního líčení, aby se mohli
kvalifikovaně vyjádřit k předmětu trestního řízení. Na základě všech shora
uvedených skutečností dovolatelé shrnuli, že soudy nebyly oprávněny budovat
skutkové závěry, a to ani v dílčích otázkách, na výpovědích svědků, neboť tyto
úkony jsou absolutně procesně neúčinné.
15. Další procesní pochybení spatřovali dovolatelé v průběhu hlavního
líčení konaného dne 17. 1. 2022, když předchozí hlavní líčení proběhlo 22. 6.
2021 a poté bylo odročeno. Podle jejich mínění soud prvního stupně porušil
ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř., což způsobilo procesní neúčinnost důkazů
provedených v předchozích hlavních líčeních. Soud nerespektoval povinnost
uvedenou ve větě druhé zmíněného ustanovení, jež určuje postup, uplynula-li od
odročení hlavního líčení delší doba. Za takové situace je soud povinen zjistit
stanovisko státního zástupce a obviněných a s jejich souhlasem přečíst
podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně důkazů v něm provedených.
Není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Obviněný Ing.
Tomáš Kaftan se opětovně ohradil ke způsobu, jak se s jeho námitkami vypořádal
soud druhého stupně. Zdůraznil, že garantem správnosti (zákonnosti a
procesnosti) hlavního líčení nejsou obvinění, ale vždy soud, který se této
odpovědnosti nemůže zbavit a přenášet ji na procesní strany. K jeho argumentaci
se připojil také obviněný Ivan Roman, jenž shodně s Ing. Tomášem Kaftanem
vyzdvihl, že aktivita procesních stran a připomínání soudu, jak má vést hlavní
líčení, by se neměla odehrávat v trestním řízení (§ 203 odst. 1 tr. ř.), v němž
soud musí zaručit obviněnému jeho právo na obhajobu. Dovolatelé dále
poznamenali, že trestní řád výslovně nedefinuje delší dobu uběhlou od
odročeného hlavního líčení, aby bylo nutno volit postup podle § 219 odst. 3 tr.
ř., nicméně podle jejich názoru je doba sedmi měsíců dostatečně dlouhá na to,
aby popsaný postup nastal. Analogicky poukázali na lhůtu uvedenou v § 181 odst.
3 tr. ř. (na niž odkazuje také § 219 odst. 1 tr. ř.), která činí tři měsíce.
Proto by doba tuto lhůtu přesahující měla být důvodem pro nutnost postupu soudu
podle § 219 odst. 3 tr. ř. V tomto případě byla zmíněná doba překročena více
než dvakrát. Dovolatelé proto uzavřeli, že odvolací soud připustil nezákonný
postup soudu prvního stupně a umožnil, aby důkazy provedené v hlavních líčeních
předcházejících dni 17. 1. 2022 byly nesprávně označeny za procesně použitelné.
16. Dovolatelé zpochybnili také průběh dokazovaní před odvolacím soudem
ve veřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2023. Sám obviněný Ing. Tomáš Kaftan
vytkl, že v rámci úkonu podle § 214 tr. ř., který předpokládá vyjádření
obviněného, odvolací soud namísto toho obviněné vyslýchal. To znamená, že jim
členové senátu kladli dotazy a doplňující dotazy, aniž by však obvinění
(konkrétně Miroslava Hisemová, Volodymyr Molnar a dovolatel) byli náležitě
poučeni, že se jedná právě o takový procesní úkon. Přitom § 214 tr. ř.
nepředpokládá jakékoliv další úkony ve směru k obviněnému, jenž se vyjadřuje k
provedenému úkonu. Pokud by měl soud další otázky k jeho vyjádření, musel by
být obviněný řádně poučen o tom, že po vyjádření bude následovat jeho výslech.
Takto se však odvolací soud nechoval a pouze jedinkrát, již v rámci vyjádření
podle § 214 tr. ř. poučil obviněného Ing. Tomáše Kaftana o tom, že právě
probíhá jeho výslech. K tomu ale došlo až po několikáté položené otázce. Že se
jednalo skutečně o výslech, je zřejmé i z toho, že předsedkyně senátu se
dotazovala procesních stran s právem klást otázky vyslýchaným osobám, zda tak
chtějí učinit. Takový postup u vyjádření podle § 214 tr. ř. ovšem nepřipadá v
úvahu a poznatky tímto způsobem získané jsou procesně nepoužitelné. Dovolatel
namítl i další pochybení, a to že obvinění, kteří se osobně účastnili veřejného
zasedání, nebyli vůbec poučeni o tomto úkonu, o jeho průběhu, jakož i o tom,
jaká obhajovací práva jim při něm náleží. To je v rozporu se základní zásadou
trestního řízení vyjádřenou v § 2 odst. 13 věta před středníkem tr. ř.
17. Dovolatelé napadli také procesní postup odvolacího soudu při
přehrávání zachycených telefonických hovorů a jejich překladu ustanovenou
tlumočnicí z ukrajinského jazyka. Vyzdvihli, že reálný vhled do činnosti soudu
nabídne toliko zvukový záznam a nikoli protokol o veřejném zasedání. Pochybení
se zásadním významem pro procesní použitelnost uvedených důkazů spatřovali v
tom, že tlumočnice přítomná při veřejném zasedání konstatovala, že
odposlechnutá komunikace přehrávaná v jednací síni probíhá nikoli v
ukrajinštině, ale v zakarpatském nářečí, která ona sama neovládá. Toto nářečí
je velmi odlišné od ukrajinštiny a mnozí Ukrajinci mu nerozumí. Kromě toho se
tlumočnice potýkala i s nedostatečnou kvalitou zvukového záznamu. Tuto situaci
řešil soud tím, že tlumočnici předkládal přepisy zachycených hovorů z
přípravného řízení a vyvíjel na ni nátlak, aby tyto přepisy odsouhlasila jako
správné, případně jí sám nabízel svou interpretaci přepisu hovoru. Takový
postup je zcela v rozporu s § 28 tr. ř. Soud nemůže vystupovat jako tlumočník,
a to ani tehdy, měl-li by dostatečné znalosti jazyka, z něhož se tlumočí. Navíc
ony přepisy byly zčásti obsahovými překlady, nikoli doslovnými, což nepochybně
mělo vliv na jejich procesní použití. Za této situace odvolací soud tlumočnici
v podstatě napovídal, co chce slyšet. Proto dovolatelé vyjádřili přesvědčení,
že tyto důkazy není možné procesně konformně použít. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan
ještě doplnil, že obdobně probíhalo i dokazování stran dalších odposlechnutých
hovorů. Použití § 213 odst. 2 tr. ř. vůbec nepřicházelo v úvahu, neboť toto
ustanovení slouží pro zcela jiné účely, a sice přečtení listiny uvedené v § 213
odst. 1 tr. ř., navrhne-li takový postup procesní strana. Daný návrh však
nezazněl od státního zástupce, obviněných ani obhájců. V takovém případě soud
nezákonně předkládal (četl) tlumočnici přepisy telefonických hovorů, nabízel jí
svou interpretaci překladu a vyzýval ji, aby takovou interpretaci schválila,
případně jí napovídal, co má vlastně slyšet. A to přesto, že tlumočnice
opakovaně zdůrazňovala, že slova nabízená soudem v hovoru neslyší. Tento postup
nemůže obstát už jen proto, že přepis hovoru není důkazem, a nelze s ním tedy
jako s důkazem procesně zacházet. Z tohoto důvodu jej lze hodnotit jako důkaz
procesně nepoužitelný.
18. Další významný oddíl námitek uplatněných v obou podaných dovoláních
se týkal zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů. Zmíněnou
vadu dovolatelé spatřovali zejména v tom, že oba soudy připustily, že určitá
zdanitelná plnění, jež našla svůj odraz v předmětných fakturách jako dokladech
o nich, skutečně proběhla, avšak toto tvrzení se nepromítlo do skutkových
zjištění. Soudy ovšem nezjišťovaly, která z těchto plnění opravdu proběhla, v
jakém rozsahu se uskutečnila a jaký význam měla pro vznik daňové povinnosti a
její výši. Oba soudy shodně tvrdily, že zdanitelná plnění nebyla nikdy dodána,
předmětné daňové doklady byly fiktivní a nárok na odpočet daně z přidané
hodnoty na vstupu odběratelem byl neoprávněný. Soudy tak zvolily zcela
protichůdná tvrzení, když stejné důkazy připouštěly jistý rozsah zdanitelného
plnění i ho zcela vylučovaly. Přitom důkazy, které by mohly osvědčit pravdivost
tvrzení dovolatelů o skutečně provedených činnostech či pracích, nalézací soud
odmítl a odvolací soud mu přisvědčil.
19. K této problematice dovolatelé předložili každý svou vlastní
argumentaci, která se dotýkala jejich konkrétního jednání, z jehož spáchání
byli uznáni vinnými. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan (v příslušné pasáži též jen
„dovolatel“) nejprve zdůraznil, že doklady v podobě účtenek z tzv. systému EET
jsou jistě způsobilé doložit skutečný podnikatelský a daňově zatížený výkon.
Přesto však nalézací soud takový důkaz odmítl s poukazem na fiktivnost
vystavených faktur, což dovodil na základě komunikace mezi obviněnými Marianem
Harvanem a Volodymyrem Molnarem ze dne 23. 4. 2018 v 10:48 hod., kterou provedl
k důkazu až odvolací soud. Z ní ale nevyplynulo, že by hovor byl veden o
účtenkách EET. Dovolatel také připomenul, že celá řada svědků potvrdila jeho
obhajobu, že zdanitelná plnění skutečně proběhla, a poukazovala na to, že
stroje byly zakoupeny, případně opravovány či repasovány. Přesto ani tyto
výpovědi soudy nepřiměly k revizi svého závěru o fiktivnosti předmětných
faktur. Přitom soud si mohl tvrzené skutečnosti ověřit v rámci ohledání či
prohlídky místa, kde se stroje nacházely, případně kde měly proběhnout
nejrůznější činnosti, jež se promítly do inkriminovaných faktur. Návrhy na
provedení takových úkonů však soudy neakceptovaly, výpovědím a priori
neuvěřily, a dospěly tak k nesprávným skutkovým závěrům.
20. Zásadní zjevný rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením, resp.
promítnutím do skutkových závěrů, dovolatel spatřoval zejména v určení rozsahu
zkrácené daňové povinnosti. Soudy sice na jednu stranu tvrdily, že některé
služby či práce byly skutečně provedeny, přesto však za výši zkrácené daně
považovaly všechny činnosti, které byly fakturami zahrnuty, aniž by rozlišily,
které činnosti skutečně proběhly (a tudíž zde existoval nárok na odpočet) a
které nikoli. Přitom výši zkrácené daně v takovém případě představuje rozdíl
mezi daní, kterou má poplatník podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší
daní, která byla vzhledem k trestné činnosti vyměřena, jak vyplývá z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018. Soudy řádně
nezjistily výši škody, když odmítly zkoumat jakékoli činnosti, jež byly zcela
regulérně provedeny, a zdanitelné plnění tedy nejméně zčásti proběhlo. Z tohoto
důvodu ani nemohly správně hodnotit naplnění kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu ve
velkém rozsahu (ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku). V této souvislosti
dovolatel akcentoval, že DPH doměřená příslušnými daňovými úřady v daňovém
řízení představovala částku významně nižší, než jak ji stanovily soudy obou
stupňů, a z trestněprávního pohledu by dosahovala pouze úrovně škody značné.
Pokud by tedy bylo možno dospět k závěru o vině dovolatele ze spáchání daňového
trestného činu, měla být zvolena jiná (mírnější) právní kvalifikace, a to podle
§ 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
21. Následně dovolatel poukázal na skutečnost, že soudy obou stupňů se
nezabývaly otázkou delegace odpovědnosti v rámci zapojení zaměstnanců obchodní
korporace GRAFFIN, s. r. o., když v řízení jednoznačně vyšlo najevo, že firma
měla povinný audit, práce a služby označené obžalobou jako fiktivní proběhly,
dodavatel měl podaná kontrolní hlášení, účetní doklady byly v evidenci EET a
obraty jednotlivých dodavatelů dosahovaly výše s předpokladem pro úhradu DPH.
Co lze tedy spravedlivě požadovat po podnikateli, který má ve své firmě školený
personál ohledně vedení účetnictví, který je pověřen sestavováním příslušných
daňových přiznání a kontrolních hlášení, a dále spoléhá na kontrolu a
kompetentnost daňového poradce a z titulu zákonné povinnosti podléhá účetnictví
ve firmě povinnému auditu. V tomto smyslu dovolatel odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 334/2017, které požaduje provést dokazování
ohledně naplnění znaků úmyslného zavinění v takovém případě – v rámci principu
omezené důvěry, za účelem zjištění, jaké bylo zapojení dovolatele a dalších
odpovědných zaměstnanců uvnitř obchodní společnosti.
22. V rámci svých hmotněprávních námitek dovolatel odkázal také na
závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2022, sp.
zn. 5 Afs 138/2018 (chybně uvedeno Ats). V jeho světle bylo v dané věci
nezbytné provést mimo jiné dokazování za účelem prokázání, zda byla daňovým
subjektům DOT Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., dodána plnění osobou
povinnou k dani z přidané hodnoty, resp. osobou, která měla postavení plátce
DPH. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že na základě nashromážděných důkazních
prostředků nevyšly najevo žádné pochybnosti, že předmětná plnění uskutečnil
plátce DPH. V průběhu celého řízení nebylo vyvráceno poskytnutí plnění
dodavateli uvedenými na daňových dokladech. Ze strany orgánů činných v trestním
řízení nebyl identifikován žádný jiný daňový subjekt, který měl namísto
dodavatelů označených na příslušných fakturách provést daňová plnění. Avšak i
pokud by byla připuštěna alternativa, že daňová plnění provedl mimo subjekty
uvedené na daných fakturách i tzv. neznámý dodavatel, byl by s jistotou v
postavení plátce DPH, když obraty s těmito jednotlivými dodavateli překročily
zákonnou výši pro registraci k platbě příslušné DPH. Dovolatel tak s ohledem na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017,
upozornil, že na tuto věc je nutno aplikovat také nové závěry správních soudů,
jakožto speciálních orgánů pro toto řízení. Podle nich postačuje prokázat, že
plnění uskutečnila osoba povinná k dani, která měla postavení plátce daně. To
je patrné ze souvisejícího rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 9. 12.
2021, Kemwater ProChemie, C-154/20, podle kterého je uvedení dodavatele na
faktuře formální podmínkou uplatnění nároku na odpočet daně, avšak postavení
dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako osoby povinné k dani je naproti
tomu jednou z hmotněprávních podmínek tohoto nároku. Navíc objem plnění u
jednotlivých dodavatelů ve svém souhrnu překročil zákonnou hranici pro vznik
plátcovství DPH.
23. Ze zákonné důkazní povinnosti daňového subjektu vyplývá, že by ve
svém zájmu měl zajistit důkazy, kterými je schopen uskutečnění zdanitelného
plnění plátcem DPH prokázat. To dovolatel (nad rámec svých povinností v
trestním řízení) učinil, když předložil nejen listinné důkazy o tom, že byly
uzavřeny smlouvy, na základě kterých bylo realizováno plnění označené obžalobou
jako fiktivní. Veškerou tuto dokumentaci nalézací soud k důkazu provedl. Oba
soudy tak měly k dispozici údaje potřebné k tomu, aby určily, že nejsou splněny
hmotněprávní podmínky pro to, aby předmětné faktury byly označeny za fiktivní.
Dovolatel zopakoval, že v posuzované trestní věci byl dodavatel zdanitelného
plnění jednoznačně identifikován, což potvrdila sama soudkyně soudu prvního
stupně, která v rozsudku uvedla, že „bylo prokázáno, že některé práce byly
provedeny“. V opačném případě by eventuální skutečný dodavatel nutně musel mít
postavení plátce DPH, a to s ohledem na dosažené obraty v konkrétních
zdaňovacích obdobích. Dovolatel v této souvislosti vyzdvihl, že si
prostřednictvím zaměstnanců jeho firem ověřil, že předmětní dodavatelé jsou
evidováni jakožto plátci DPH a jimi vystavené daňové doklady vedeny jako
evidované platby v kontrolním systému EET portálu.
24. Námitky prokazující reálnou povahu fakturovaného plnění vznesl také
obviněný Ivan Roman (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“). Nesouhlasil s
tím, jak soudy obou stupňů hodnotily listiny předložené na jeho obhajobu.
Konkrétně se jednalo o kopie podepsaných faktur, jejich přílohy, evidenci hodin
subdodavatelů a předávací protokoly, které podle jeho mínění prokazují, že
docházelo k opravdové ekonomické činnosti. Dovolatel se taktéž ohradil proti
závěrům ohledně společnosti JAROL družstvo, jemuž bylo ze strany soudů
vytýkáno, že nevykonávalo žádnou reálnou ekonomickou aktivitu. Podotkl, že se
jednalo o agenturu práce, která splnila veškeré zákonné podmínky pro její
činnost a disponovala veškerými potřebnými povoleními. Následně dovolatel
vyjádřil pochybnosti o tom, na základě jakých skutkových zjištění oba soudy
dospěly k závěru, že obviněný Ivan Myhaylyk byl pouhým bílým koněm. Do této
pozice se etabloval svou vlastní výpovědí, které soudy uvěřily, aniž by
zkoumaly relevantnost či pravdivost jeho tvrzení. Ve skutečnosti spoluobviněný
bílým koněm nebyl, za JAROL družstvo jednal a podepisoval veškerou obchodní
dokumentaci, jednal s obchodními partnery, což jednoznačně vyplývá z výpovědi
svědka J. M. V této pozici navíc působil po dobu necelých 11 let, přičemž tato
doba i rozsah činnosti jako předsedy JAROL družstva nesvědčí, že by se mělo
jednat o bílého koně, který o ničem nevěděl. Soudy se ovšem jeho činností blíže
nezabývaly. Dovolatel proto považoval za nesprávný a neprokázaný závěr, že by
kromě společnosti Roman Services, s. r. o., skrytě (prostřednictvím bílých
koní) ovládal ještě další dvě společnosti a v jejich prospěch spáchal
posuzovanou trestnou činnost.
25. Rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů dovolatel
spatřoval rovněž v závěru soudů, že objednávky nezasílal předtím, než měly být
práce provedeny, ale zpětně. Důvodem toho však bylo, že od některých
společností dostával objednávky a soupisy provedených prací rovněž zpětně,
podle fakticky vykonaných prací. Posléze poukázal na výpověď řady svědků, kteří
potvrdili, že zdanitelná plnění obsažená v předmětných fakturách skutečně
proběhla. Soudy ovšem těmto výpovědím striktně nevěřily, nehodlaly jakkoli
revidovat svůj závěr o fiktivnosti posuzovaných plnění, čímž dospěly k
nesprávně zjištěnému skutkovému stavu co do rozsahu trestné činnosti. To se
následně promítlo do vadného právního posouzení jednání dovolatele, které
spočívalo v nesprávném určení rozsahu zkrácené daňové povinnosti. V daném směru
obviněný Ivan Roman uplatnil opět ty samé výhrady jako obviněný Ing. Tomáš
Kaftan. I on vytkl, že soudy sice připustily provedení některých služeb či
prací, nicméně za výši zkrácené daně považovaly všechny činnosti, které byly
fakturami zahrnuty, aniž by rozlišily, které činnosti skutečně proběhly a které
nikoli. Také obviněný Ivan Roman proto odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018, vztahující se k určení výše
zkrácené daně, namítal nesprávné zjištění rozsahu zkrácené daně a zpochybňoval
naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty – v jeho případě podle § 240
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku postihující spáchání činu ve značném rozsahu.
26. Oba dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích brojili
také proti jim uloženým trestům. Obviněný Ivan Roman jej považoval za
nepřiměřeně přísný a namítl, že do jeho druhu i výměry byla jednostranně
promítnuta pouze „výše způsobené škody“ (správně rozsah zkrácené daně), aniž by
byly zohledněny další okolnosti svědčící v jeho prospěch, zejména dosavadní
bezúhonnost a nižší podíl na systému páchané trestné činnosti. Konstatoval
proto, že soud nerespektoval všechny aspekty pro ukládání trestu (které v
závěru svého podání stručně popsal), opakovaně označil jemu uloženou sankci za
čirou represi nerespektující požadavek proporcionality uloženého trestu, mimo
jiné i k délce trestního řízení. Vyslovil přesvědčení, že účelu trestu by v
jeho případě bylo možno dosáhnout i trestem odnětí svobody nespojeným s jeho
bezprostředním výkonem v kombinaci s peněžitým trestem a trestem zákazu
činnosti.
27. Dovolatelé vnímali velice negativně, že tresty jim uložené byly v
hrubém nepoměru s trestem uloženým obviněné Miroslavě Hisemové. Obviněný Ing.
Tomáš Kaftan nehodlal zpochybňovat využití moderačního ustanovení § 58 odst. 1
tr. zákoníku, nicméně měl za to, že takový postup musí být spravedlivý vůči
ostatním spolupachatelům a nesmí zakládat neoprávněnou výhodu obviněného, jemuž
tato moderace svědčí. V daném případě dovolatelé rozhodnutí o uložených
trestech za spravedlivé rozhodně nepovažovali, což podpořili v prvé řadě
argumentem, že jmenovaná obviněná se podílela na způsobení „škody“ ve výši
přesahující 20 milionů Kč, zatímco jednání obviněného Ing. Tomáše Kaftana vedlo
ke „škodě“ přesahující 11 a půl milionu Kč a obviněného Ivana Romana 7 milionů
Kč. K tomu všemu se obviněné dostalo ještě další výhody, a to že jí (na rozdíl
od ostatních spoluobviněných) nebyl uložen peněžitý trest, přestože podmínky
uvedené v § 67 odst. 1 tr. zákoníku byly v jejím případě nepochybně naplněny. U
obviněného Ing. Tomáše Kaftana odvolací soud zcela pominul, že daňový dluh
vyměřený příslušným finančním úřadem do vyhlášení rozsudku téměř celý uhradil.
Možnosti jeho nápravy jsou tak výrazně vyšší než u spoluobviněné, která zůstala
majetkově nepostižena. Soud nevzal ani v potaz, že z jeho podnikatelské
činnosti plyne celá řada zaměstnaneckých poměrů s tím, že společnosti DOT
Servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., jistě zaměstnávají i samoživitele, kteří
by se v souvislosti s ukončením podnikatelské činnosti mohli ocitnout v neméně
obtížné životní situaci jako spoluobviněná. Dovolatelé také soudu druhého
stupně vytkli, že při ukládání trestu sice zohlednil osobní poměry obviněné
Miroslavy Hisemové, nicméně k této otázce nevedl řádné dokazování a nezjistil,
jaká je její skutečná rodinná situace a kdo by se mohl případně podílet na
výchově jejích dětí atd. Obviněný Ing. Tomáš Kaftan nepovažoval ve smyslu
využití postupu § 58 odst. 1 tr. zákoníku za jakkoli relevantní zmínku o
válečném konfliktu na Ukrajině, jednak proto, že spoluobviněné nebyl ukládán
trest vyhoštění, a současně z důvodu, že je občankou také České republiky, a
může tak bez větších obtíží dosáhnout na nejrůznější pomoc v nouzi. Obviněný
Ivan Roman k danému tématu připomenul, že jeho osobní poměry se od
spoluobviněné až tak neliší, neboť i on pochází z Ukrajiny a má také děti. K
tomu opětovně poukázal na svůj výrazně menší podíl na dané trestné činnosti a
nesouhlasil s názorem, že jeho jednání má vyšší společenskou škodlivost než
jednání spoluobviněné.
28. S ohledem na shora uvedené obviněný Ing. Tomáš Kaftan navrhl, aby
dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Praze v části, jež se ho týká, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo.
Současně dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
a také aby tento soud zavázal ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. svým právním
názorem k procesní nepoužitelnosti důkazů označených v podaném dovolání.
29. Obviněný Ivan Roman ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v
Praze a v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu
v Praze, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
30. Obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš (v příslušné pasáži též jen
„dovolatel“) zaměřil své dovolací námitky nejprve proti popisu skutku.
Připomenul, že jeho jednání mělo v případě obou skutků spočívat v tom, že
zahrnul fiktivní dodavatelské faktury do daňových přiznání společnosti GRAFFIN,
s. r. o., a předtím dohodl prostřednictvím obviněného Ing. Tomáše Kaftana
vystavení takovýchto dokladů. Pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je tedy důležité, zda
dovolatel shora zmíněné činnosti opravdu vykonal. Dovolatel však od samého
počátku trestního řízení popíral jakoukoli vědomost, a tedy také účast na
vytvoření jakýchkoli fiktivních dokladů a jejich následné zahrnutí do daňových
přiznání společnosti GRAFFIN, s. r. o. Zjevný rozpor skutkových zjištění s
obsahem provedených důkazů spočíval v tom, že nebylo prokázáno, že by dovolatel
vykonal popisované činnosti. Tento rozpor byl oběma soudům zřejmý a vypořádaly
se s ním způsobem, který dovolatel považoval za neakceptovatelný. Soudy namísto
hodnocení důkazů o tom, zda dovolatel jednal způsobem, který by bylo možno
považovat za zahrnutí fiktivních dodavatelských faktur do daňového přiznání,
uzavřely, že o takovémto jednání musel vědět, a v podstatě stejným způsobem
obešly fakt, že neexistuje jakýkoli důkaz ohledně jeho požadavku na vystavení
fiktivních faktur.
31. Dovolatel posléze citoval úvahy soudu prvního stupně, který reagoval
na uplatněnou obhajobu tvrzením, že nemohlo dojít k zapojení společnosti
GRAFFIN, s. r. o., bez jeho vědomí a souhlasu. Soud tedy ani netvrdil, že by
dovolatel něco vykázal anebo o něco požádal spoluobviněného Ing. Tomáše
Kaftana, ale že věděl a souhlasil. To je ovšem dost odlišný popis skutku s tím,
že pokud by dovolatel pouze věděl o tom, že někým jiným jsou zahrnovány do
daňových přiznání i fiktivní výdaje na základě fiktivních faktur, nemohl by
tímto vědomím naplnit skutkovou podstatu zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2
písm. a), c) tr. zákoníku, navíc ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Dovolatel se neztotožnil ani s dalšími argumenty prvoinstančního soudu. Jedním
z nich bylo, že pro spoluobviněného by snižování daňové povinnosti nemělo
smysl, pakliže by tak činil bez vědomí dovolatele, kterého tedy musel o celé
věci informovat a ten musel protiprávní snižování daňové povinnosti
odsouhlasit. Druhým byl poukaz soudu, že dovolatel se snažil mít přehled o dění
ve společnosti, a lze si tak stěží představit, že by mu toto dění zůstalo
skryto. Dovolatel oponoval, že nejde o to, jakou míru představivosti má
nalézací soud, rozhodující je pouze to, zda lze jeho obhajobu spolehlivě
vyloučit tak, aby neexistovaly reálné pochybnosti. V každém případě ale takto
formulované skutkové zjištění svědčí o tom, že neexistoval žádný jiný důkaz,
který by dovolatele usvědčoval z toho, že jednal způsobem, který je v popisu
skutku uveden.
32. Dovolatel poznamenal, že v případě absence přímých důkazů lze
obviněného uznat vinným i na základě důkazů nepřímých, musí ovšem jít o více
důkazů tvořících tzv. uzavřený kruh. V daném případě ale nic takového
neexistovalo a bylo nahrazeno přesvědčením soudu, že dovolatel nemohl nevědět,
co se ve společnosti děje. Ke zmínce soudu ohledně údajného majetkového profitu
obviněného Ing. Tomáše Kaftana položil otázku, jaký profit měl v tomto případě
on sám, přičemž považoval za pochybení, že soud se tímto aspektem tvrzené
trestné činnosti vůbec nezabýval. Dedukce soudu, podle níž neměl spoluobviněný
žádnou osobní motivaci k posuzovanému jednání, není podložena žádným důkazem. K
této otázce nebylo prováděno žádné dokazování, a proto lze pouze konstatovat,
že motivace spoluobviněného k páchání toho, z čeho je viněn, nebyla zjištěna. I
tento fakt svědčí podle názoru dovolatele o tom, že rozhodná skutková zjištění
jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
33. Soudem akcentovaná skutečnost, že dovolatel se snažil mít přehled o
dění ve společnosti, rozhodně neznamená, že by se zajímal o detaily akceptace
daňových dokladů a o to, co s tím účetně dále souviselo, mimo jiné i vyhotovení
daňových přiznání. On sám podrobně popsal, co jeho aktivity ve společnosti
zahrnovaly, a nelze tvrdit, že by do nich spadala kontrola fakturace či
vyplňování daňových přiznání. Naproti tomu velmi detailně popsal celý
mechanismus finanční činnosti a zpracování účetnictví, včetně ověřování daňové
spolehlivosti plátce DPH. Výslovně přitom uvedl, že nikdy nezasahoval do běžné
finanční agendy, společnost měla finančního ředitele, kvalifikovanou interní
účetní a externí auditorskou firmu a dovolatel nikdy nezaznamenal žádný problém
ve finančních záležitostech společnosti. Nebylo ani nikdy prokázáno, že by měl
jakékoli signály dostat a případně je minimálně ignorovat. V posuzovaném
období, tj. v letech 2016 až 2018, byly všechny obchody týkající se nákupu
použitých strojů podle interní dělby práce v kompetenci jeho kolegů nebo
obviněného Ing. Tomáše Kaftana. Ten své kompetence nikdy nepopřel a v řízení se
hájil tím, že všechny faktury reflektovaly reálná plnění, a tedy nešlo o
faktury fingované. Předmětem posouzení jednání dovolatele je však otázka jiná,
a to, zda měl vůbec nějaký přehled o tom, jak jsou faktury zpracovány, a
zejména kdo rozhoduje o tom, jaké faktury budou zahrnuty do daňových dokladů
společnosti GRAFFIN, s. r. o. Je přitom notorietou, že v případech větších
společností jednatel s daňovými doklady nepřichází vůbec do styku anebo jen
výjimečně. Tyto činnosti zajišťují zaměstnanci společnosti, což ale soud
nezajímalo.
34. Dovolatel opakoval, že ve skutečnosti nebyl odsouzen na základě
nepřímých důkazů, jelikož žádné důkazy proti němu neexistují. Stanovisko soudu,
že jiná skutková varianta nepřichází v daném případě v úvahu, není žádný důkaz.
Jde o pouhé tvrzení soudu, které by mohlo být korektní, ovšem muselo by
vycházet z nepřímých či přímých důkazů. Navíc by muselo být patrno, že
dovolatel aktivně zasahoval do procesu, který se označuje jako likvidace
faktur, a následně do zpracování daňových přiznání. Nikoliv, že pouze musel
vědět, co se děje.
35. Dovolatel namítl také mylnou interpretaci nepřímého úmyslu. Nebylo
mu ani jasné, z jakých důkazů soudy vyvodily své závěry stran naplnění
subjektivní stránky. S ohledem na slabou důkazní situaci opřely své závěry
především o pravděpodobnost, což jejich rozhodnutí činí rozporným s pravidlem
in dubio pro reo. Dovolatel zdůraznil, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a
jiné povinné platby je trestným činem úmyslným a v souladu s obecně uznávanou
trestněprávní naukou se úmysl musí vztahovat i na to, že daň byla zkrácena nebo
že byla vylákána výhoda na dani. K tomu dále ocitoval příslušnou pasáž
komentáře k trestnímu zákoníku (srov. níže). V jeho světle pak doplnil, že
úmyslné jednání je nutné posuzovat nejen z pohledu dosaženého výsledku, ale na
jednání pachatele je nutné nahlížet v širších souvislostech komplexně, přičemž
daňovým trestným činům musí obvykle předcházet určitá příprava, kterou lze
specifikovat jako různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a
uschovávání daňových dokladů, projevy ústní, písemné učiněné ke státním orgánům
nebo k obchodním partnerům apod. K posouzení subjektivní stránky v obecné
rovině dovolatel ještě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019,
sp. zn. 8 Tdo 767/2018.
36. Obviněný akcentoval, že zavinění je nutno prokazovat obdobně jako
ostatní složky trestného činu a především je třeba vycházet z projevů, které
pachatel činí navenek. Z rozsudku soudu prvního stupně však nevyplývá, že by se
orgány činné v trestním řízení nějak zabývaly projevy vůle dovolatele ve vztahu
k trestnému činu. Vycházel-li nalézací soud ze skutečnosti, že v zájmovém
období byl společníkem a jednatelem společnosti GRAFFIN, s. r. o., tak z této
jediné informace nelze učinit závěr, že by se trestného činu dopustil úmyslně.
Přitom podle odkazovaného rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 767/2019 musí být závěr o
zavinění pachatele vždy podložen výsledky provedeného dokazování a musí z nich
logicky vyplývat. Dovolatel připustil obtížnost určení hranice mezi nepřímým
úmyslem a vědomou nedbalostí, přičemž onou hranicí je nezbytné a spolehlivé
dovození srozumění s následkem trestného činu, a to právě z konkrétního jednání
pachatele. Nelze si představit, že by dovolatel jakožto jednatel měl všechny
informace o detailním jednání se všemi společnostmi, které byly ovládány
ostatními obviněnými. V současné době nelze paušálně dovozovat trestní
odpovědnost jednatele společnosti za podání daňového přiznání, neboť ten
obvykle nemá dostatečné informace, případně také odbornou kvalifikaci. Je
potřeba analyzovat jeho jednání jako celku, včetně informací k dalším
konkrétním osobám, aby mohla být vůbec určena individuální trestní odpovědnost
obviněného za zavinění. Toho se dotýkají také závěry Nejvyššího soudu vyjádřené
v usnesení ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017, podle něhož svěření
činnosti jiné osobě a spoléhání v dobré víře na její činnost vylučuje úmyslné
zavinění vůči případnému pochybení. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že
dovolatel delegoval jednání s obviněnými Rudolfem a Marianem Harvanovými na
obviněného Ing. Tomáše Kaftana, resp. iniciativu k těmto jednáním projevil
právě spoluobviněný bez vědomosti dovolatele. Ten proto shrnul, že za výkon
jeho funkce, případně administrativní pochybení, nenese žádnou trestní
odpovědnost z důvodu absence úmyslného zavinění, jeho jednání by mohlo
vykazovat maximálně znaky nedbalosti.
37. V poslední části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel
již jen zopakoval své předchozí námitky, zejména že přes rozsáhlé dokazování
provedené v předmětné trestní věci neexistují ve vztahu k němu ani nepřímé
důkazy, které by opravňovaly přijatá skutková zjištění o jeho jednání. K
problematice nepřímých důkazů odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Uzavřel, že soudy nepostupovaly při
hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění,
která ani řádně nezdůvodnily. Dovolával se také uplatnění pravidla in dubio pro
reo.
38. Obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš navrhl, aby byl rozsudek
odvolacího soudu ohledně jeho osoby zrušen. Následně dal na zvážení dva
procesní postupy, a to jednak vrácení věci odvolacímu soudu, anebo postup podle
§ 265m odst. 1 tr. ř. V dané věci považoval za jednodušší, aby ve věci rozhodl
přímo dovolací soud, proto navrhl, aby byl podle § 226 tr. ř. zproštěn obžaloby.
39. Obviněný Petr Jaroš (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) namítl porušení zásady
bezprostřednosti a ústnosti zaviněné nevhodným chováním člena senátu soudu
prvního stupně Ing. Petra Ovsíka, který v průběhu hlavního líčení opakovaně
odpočíval, resp. spal. Soud proto nemohl získat bezprostřední dojem z řízení, a
nemohl tak dostát zákonem vyžadované povinnosti, aby při svém rozhodování
přihlížel pouze k těm důkazům, které byly provedeny při hlavním líčení.
Dovolatel pochyboval, že by takto provedené důkazy mohly být náležitě
vyhodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Odvolací soud sice
mikrospánky přísedícího výslovně připustil, nicméně neshledal, že by tímto byla
negativně ovlivněna kvalita vnímání průběhu dokazování senátem, a v konečném
důsledku i správnost a zákonnost napadeného rozsudku. Tento závěr ale dovodil
pouze z toho, že nedošlo k náhradě člena senátu. Takové odůvodnění považoval
dovolatel za zcela nedostatečné a konstatoval, že soud by měl rozhodovat v
zákonném složení, tedy v tříčlenném senátu v souladu se zásadami ústnosti a
bezprostřednosti. Na zjištění skutkového stavu by se měly podílet pouze ty
osoby, které byly přítomny průběhu dokazování v hlavním líčení, a tedy si na
jeho základě mohly vytvořit své vlastní přesvědčení o skutkovém ději. Pokud by
soud prvního stupně připustil, že člena senátu je nutno vyměnit, mohl by v
hlavním líčení pokračovat pouze se souhlasem státního zástupce a obviněných. Z
faktu, že se soud snažil vyhnout nutnosti opakování celého hlavního líčení,
nelze podle názoru dovolatele dovozovat, že mikrospánky člena senátu neměly
negativní dopad na vnímání průběhu dokazování a tedy kvalitu rozhodnutí
nalézacího soudu. Dovolatel proto trval na své námitce závažného porušení
zásady bezprostřednosti a ústnosti.
40. Dovolatel taktéž setrval na své obhajobě, že se ničeho úmyslně ani
vědomě nedbale nedopustil. Od obviněného Mariana Harvana požadoval dodání
pracovníků na stavby, čemuž spoluobviněný dostál. Provedené práce byly následně
vyfakturovány, přičemž dovolatel příslušné daňové doklady řádně uhradil. Soudu
opakovaně dokládal, že faktury jsou skutečně podloženy provedenou prací, tedy
daňově uznatelným plněním. Fakt, že tyto byly hrazeny hotovostně, je v oboru
stavebnictví zcela běžný. Nebylo přitom prokázáno, že by k úhradě daných faktur
nedošlo, případně které konkrétní faktury nebyly uhrazeny, a to přesto, že
rozsah zkrácení daně je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu,
za který byl dovolatel odsouzen. Ani jedním ze soudů přitom nebyly odstraněny
pochybnosti stran skutečného provedení fakturovaných prací. Přesto však bez
náležitého odůvodnění označily všechny faktury projednávané v tomto trestním
řízení za fiktivní. Z vyhodnocených odposlechů telekomunikačního provozu
vyplývá pouze to, že dovolatel po obviněném Marianu Harvanovi požadoval dodání
dokladů, které z účetních důvodů potřeboval. Za celou dobu spolupráce se
spoluobviněným neměl jedinou indicii, že by jeho společnost mohla být součástí
řetězce, v jehož rámci by nemělo být placeno DPH. Nebylo v moci dovolatele si
danou skutečnost ověřit a ani nemohl dohlížet na to, zda jsou dodaní pracovníci
v zaměstnaneckém či jiném vztahu k dodavatelské společnosti. Tento fakt mu
nelze přičíst k tíži. Podle názoru dovolatele bylo namístě, aby odvolací soud
vyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování a přihlédl k jím předloženým
důkazům, které nesprávně označil za nerelevantní, jelikož obchodní vztah s
obviněným Marianem Harvanem byl podložen reálně prováděnými, fakturovanými a
hrazenými činnostmi, což soudy přehlížely, ač to sám spoluobviněný potvrdil.
41. Dovolatel také zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného
činu. Opětovně zdůraznil, že dodavatelské společnosti mu poskytovaly jím
objednané pracovníky a předmětné služby mu fakturovaly. Jeho vina byla dovozena
převážně z faktů, které mu nebyly známy, když neměl jakékoli indicie, že by
tyto společnosti měly být tzv. prázdnými schránkami, navíc za situace, kdy ani
správce daně je včas neoznačil za nespolehlivé plátce daně. Dovolatel proto
vyjádřil přesvědčení, že neporušil své povinnosti, jelikož vynaložil veškerou
opatrnost, kterou po něm lze spravedlivě požadovat.
42. Za nesprávné považoval dovolatel závěry soudu vztahující se ke
spáchání posuzovaného skutku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
neboť nebyl naplněn předpoklad spáchání trestného činu s dalšími dvěma osobami,
ani úmysl k tomu směřující. Z provedených důkazů vyplynulo, že dovolatel s
výjimkou obviněného Mariana Harvana a velmi okrajově Rudolfa Harvana nikoho ze
spoluobviněných nezná a nikdo nezná jeho.
43. S ohledem na shora uvedené obviněný Petr Jaroš navrhl, aby Nejvyšší
soud shledal jeho dovolání důvodným a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 6. 4. 2023, č. j. 4 To 3/2023-9978, ve spojení s rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 10 T 9/2020, v částech, jež se týkají
dovolatele, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, nebo
v případě, že k tomu budou splněny procesní podmínky, v souladu s § 265m odst.
1 tr. ř. zrušil obě shora specifikovaná rozhodnutí v části, které se týkají
dovolatele, a zprostil jej obžaloby.
44. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podaným dovoláním písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Úvodem se v teoretické rovině zabýval zákonným rozsahem dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jemu formálně odpovídají takové
námitky dovolatelů, podle kterých soudy nižších stupňů založily svá rozhodná
skutková zjištění na procesně nepoužitelných důkazech.
45. Nejprve se státní zástupce vyjádřil k námitce obviněných Ivana
Romana a Ing. Tomáše Kaftana, že nalézací soud řádně nepoučil vyslýchané svědky
o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu, což mělo způsobit
absolutní neplatnost zmiňovaných procesních úkonů. Konstatoval, že svědka je
nutné poučit před každým (i opakovaným) výslechem. Obsah toho, jaké poučení
bylo svědkovi uděleno, se uvede v protokole o jeho výslechu. Má-li svědek právo
odepřít výpověď, musí výslovně prohlásit, zda tohoto práva využívá či nikoli, a
svědkovo vyjádření, v tomto směru, se uvede rovněž do protokolu. Zde by mělo
být zachyceno, zda svědek porozuměl danému poučení a jak se vyjádřil k možnosti
a důvodům pro odepření výpovědi. V řízení před soudem lze obsah a rozsah
uděleného poučení zaznamenat jen poukazem na příslušná ustanovení trestního
řádu. Jak přitom vyplynulo z jednotlivých protokolů o hlavním líčení, všichni
svědci byli řádně poučeni podle § 99 až § 101 tr. ř. Po tomto zákonném poučení
svědci uvedli, že mu rozuměli. V této věci tak nevznikají podle státního
zástupce pochybnosti o tom, že shora zmíněný nezbytný rozsah poučovací
povinnosti soudu vůči svědkům byl dodržen a že svědci si byli takového poučení
vědomi a neovlivnilo to obsah jejich výpovědi. Přitom odvolací soud již
reagoval na obdobné námitky obviněného Ing. Tomáše Kaftana (bod 54. jeho
rozsudku) a náležitě se s nimi vypořádal.
46. Státní zástupce nemohl akceptovat ani námitky stejných obviněných,
kterými nalézacímu soudu vytkli porušení § 219 odst. 3 tr. ř. Nejprve citoval
znění tohoto zákonného ustanovení a okolnosti, při kterých dochází k jeho
aplikaci. Zdůraznil přitom, že vždy záleží na konkrétních okolnostech každé
projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a
charakteru dosud provedených důkazů. V konečném důsledku však posouzení toho,
zda mezi dříve konaným hlavním líčením a odročeným hlavním líčením uplynula
delší doba či zda je nutné opakovat důkazy již jednou provedené, vždy náleží
soudu prvního stupně. Na podkladě dostupných spisových podkladů státní zástupce
konstatoval, že v této trestní věci nebyly splněny podmínky pro postup podle §
219 odst. 3 tr. ř. Hlavnímu líčení ze dne 17. 1. 2022 totiž předcházelo ještě
hlavní líčení konané dne 22. 11. 2021, jehož obsahem bylo upřesnění dalších
návrhů na doplnění dokazování a poté bylo odročeno. Toto hlavní líčení se
přitom konalo po pěti měsících od předcházejícího hlavního líčení ze dne 21. 6.
2021. Státní zástupce uvedl, že zmíněná doba není vzhledem k rozsahu a
složitosti, množství a charakteru dosud provedených důkazů natolik extrémní,
aby to odůvodňovalo postup podle § 219 odst. 3 druhá věta tr. ř. Za nepřiléhavý
považoval odkaz na pořádkovou lhůtu podle § 181 odst. 3 tr. ř., která se
vztahuje k nařízení hlavního líčení po jeho předchozím odročení na neurčito. V
posuzovaném případě však soud v uvedeném období neodročoval hlavní líčení na
neurčito.
47. Za nedůvodnou považoval státní zástupce také námitku obviněného
Petra Jaroše ohledně porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti, jelikož člen
senátu při hlavním líčení údajně opakovaně odpočíval (resp. spal). Státní
zástupce poznamenal, že dovolatel tuto námitku nijak blíže nekonkretizoval
(zejména časovými údaji, ve kterých mělo k tomuto jevu docházet). Dále poukázal
na protokol o hlavním líčení ze dne 20. 4. 2022, z něhož toliko vyplývá, že
obhájkyně obviněného Ing. Tomáše Kaftana požádala přísedícího Ing. Petra
Ovsíka, aby nespal. Na tuto žádost reagoval jmenovaný přísedící tak, že nespal.
Z jeho reakce tak podle státního zástupce vyplývá, že obhajoba obviněného
vycházela spíše ze subjektivního dojmu o projevu chování přísedícího v jednací
síni než z objektivně existujícího stavu. Naopak v několika hlavních líčeních
jsou v protokolech zaznamenány dotazy tohoto přísedícího na svědky, což
rozhodně nesvědčí o tom, že by nevnímal průběh hlavního líčení. Za těchto
okolností se státní zástupce ztotožnil s odvolacím soudem, který na shodnou
námitku obviněného reagoval a náležitě se s ní vypořádal (bod 61. jeho
rozsudku). Proto ani nemohlo dojít k namítanému porušení zásady ústnosti a
bezprostřednosti, což mělo vylučovat procesní použitelnost provedených
důkazních prostředků, jak tvrdí obviněný v podaném dovolání.
48. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněných Ivana
Romana a Ing. Tomáše Kaftana, ve kterých brojili proti způsobu provádění
důkazního prostředku přehráním odposlechů telekomunikačního provozu a jeho
přetlumočení tlumočnicí z jazyka ukrajinského. K tomu odkázal na závěry
odvolacího soudu (body 64. a 65. jeho rozsudku), který se totožnou námitkou již
zabýval a vypořádal. K námitce obviněného Ing. Tomáše Kaftana ohledně
nemožnosti použití přepisů hovorů jako důkazu v trestním řízení státní zástupce
poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo
974/2020, podle kterého jsou důkazním prostředkem použitelným v trestním řízení
ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. primárně vlastní údaje o telekomunikačním provozu
opatřené podle § 88a tr. ř. Pokud procesní strany nepožadují provedení důkazu
obsahem těchto údajů, lze vycházet jen z jejich vyhodnocení zpracovaného
policejním orgánem, a to na základě postupu podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. Proto
bylo možné i v nyní posuzované věci použít přepisy jednotlivých odposlechů jako
důkazní prostředek, resp. je předložit tlumočnici za účelem konfrontace jejich
obsahu s přehrávaným záznamem. Za situace, kdy v určitých částech přehrávaných
odposlechů měla tlumočnice problémy s porozuměním mluvenému slovu, nelze podle
názoru státního zástupce uvedený postup soudu vnímat jako porušení § 28 tr. ř.
49. Státní zástupce rovněž nepřisvědčil námitce obviněného Ing. Tomáše
Kaftana, že odvolací soud nerespektoval ustanovení o poučovací povinnosti,
pokud v rámci vyjádření k prováděným důkazům ve skutečnosti prováděl jeho
výslech. Uvedl, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (body 127.
a 128.) jednoznačně vyplývá, že tento soud neprováděl doplnění dokazování
výslechem obviněného Ing. Tomáše Kaftana ani dalších spoluobviněných. Z
dostupných spisových podkladů rovněž nevyplývá, že by odvolací soud porušil §
214 tr. ř., který zaručuje obviněnému právo vyjádřit se k provedenému důkazu.
Ostatně obviněný takovou vadu v dovolání ani nenamítl.
50. Státní zástupce neakceptoval ani námitky obviněného Volodymyra
Molnara, jenž soudu prvního stupně vytýkal, že postupoval v rozporu s § 213
odst. 2 tr. ř., pokud neprovedl jako důkaz přehrání všech navrhovaných
odposlechů telekomunikačního provozu a výslech některých navrhovaných svědků.
Podle státního zástupce soud postupuje podle § 213 odst. 2 tr. ř. v případech,
kdy strana trestního řízení navrhne k důkazu přečtení listiny. Postup podle
citovaného ustanovení ovšem není bezvýjimečný. Soud může totiž v případě, že
shledá nadbytečnost takového důkazního prostředku, návrhu nevyhovět. Ostatně v
posuzované věci se tak i stalo, neboť soud prvního stupně považoval některé
odposlechy za tzv. nezájmové, a proto návrh na jejich přehrání zamítl. Nalézací
soud přitom svůj postup řádně odůvodnil, jak je patrné z odůvodnění jeho
rozsudku (bod 380.). S tímto závěrem se však neztotožnil odvolací soud, který k
návrhu obviněného Ing. Tomáše Kaftana ve veřejném zasedání konaném o jeho
odvolání doplnil dokazování přehráním některých odposlechů. Pokud jde o
odmítnutí návrhu na provedení výslechů některých navrhovaných svědků, soud
prvního stupně rovněž vysvětlil (bod 381.), proč návrhům obviněného nevyhověl.
Státní zástupce proto konstatoval, že v posuzované věci nebyly opomenuty žádné
navržené důkazy významné z hlediska právního posouzení skutku.
51. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první
alternativě vůbec neodpovídají námitky obviněných Ivana Romana, Petra Jaroše,
Volodymyra Molnara a Ing. Tomáše Kaftana, jimiž tito obvinění zpochybnili
závěry soudů nižších stupňů o fiktivnosti faktur a neexistujících
podnikatelských aktivitách obchodních společností, které vystupovaly v pozici
tzv. ztracených obchodníků. Rovněž obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš založil
své námitky převážně na popření výsledků provedeného dokazování, pokud tvrdil,
že jeho jednání popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebylo
nijak prokázáno. Státní zástupce konstatoval, že těmito námitkami obvinění
toliko nesouhlasili se závěry soudů nižších stupňů, které vyplynuly z
provedeného dokazování. Nadto jen zopakovali obhajobu, kterou uplatnili již v
řízení před soudy obou stupňů, a ty se s ní dostatečně a správně vypořádaly.
52. V návaznosti na uplatněné skutkové námitky státní zástupce ve
stručnosti zopakoval skutková zjištění, která byla vtělena do skutkové věty
výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Vyjmenoval též důkazy, které soud k
přijetí těchto klíčových závěrů vedly. Sám vyzdvihl, že skutková zjištění
logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
vyhodnocených podle zásad vyjádřených v § 2 odst. 6 tr. ř. Z nich je
jednoznačně patrné, že obvinění spáchali předmětné zločiny. Státní zástupce
neshledal žádné pochybení ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Ztotožnil se s argumentací odvolacího soudu uvedenou v bodě 75. odůvodnění jeho
rozsudku a zcela na ni odkázal. Nad její rámec zdůraznil, že ve vztahu k
odběratelským obchodním společnostem, ve kterých působili obvinění Ivan Roman,
Petr Jaroš, JUDr. Ing. Oldřich Jiruš a Ing. Tomáš Kaftan, nebylo v tomto
trestním řízení sporné to, že by dotyčné společnosti neprovozovaly vůbec žádnou
podnikatelskou činnost. Soudy totiž vystavily závěr o vině jmenovaných
obviněných na tom, že do daňových přiznání dotčených obchodních společností
zahrnuli fiktivní daňové doklady, čímž neoprávněně snížili celkovou daňovou
povinnost ve vztahu k DPH. Jak přitom rovněž vyplynulo z provedeného
dokazování, dotčené dodavatelské subjekty nebyly co do svého technického,
materiálního, finančního a personálního vybavení vůbec způsobilé k tomu, aby
poskytly plnění deklarovaná ve fakturách. Funkci statutárních orgánů těchto
obchodních společností vykonávaly osoby, které ve skutečnosti nebyly schopny
ani ochotny podnikat (tzv. bílí koně). Přitom soudy nižších stupňů sice
nevyloučily, že odběratelské právnické osoby podnikaly, a dokonce vstupovaly do
závazkových vztahů s jinými subjekty. Pro závěr o trestní odpovědnosti shora
jmenovaných obviněných bylo proto podstatné, že nebyly poskytnuty práce a
služby fakturované dodavatelskými právnickými osobami, které jsou uvedeny ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a které byly ovládány obviněnými
Volodymyrem Molnarem a Marianem Harvanem prostřednictvím účelově dosazených
osob. Dotčené právnické osoby řízené obviněnými tak neměly reálné výdaje v
souvislosti s danou činností a pouze neoprávněně vytvořily fiktivní nákladové
položky za účelem snížení daňové povinnosti k DPH.
53. Pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného JUDr. Ing. Oldřicha
Jiruše je podle státního zástupce rozhodující skutkové zjištění, že tento
obviněný věděl o neuskutečněných zdanitelných plněních. V této souvislosti
připomenul, že obviněný zastával v obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o.,
funkci jednatele. V této funkci byl povinen v rámci obchodního vedení označené
obchodní společnosti znát stav jejího hospodaření, včetně stavu účetnictví.
Obviněný proto musel mít alespoň základní představu o tom, jaké má obchodní
společnost GRAFFIN, s. r. o., daňové povinnosti. V tomto směru tak nemůže podle
státního zástupce obstát jeho obhajoba, že do zajišťování řádného vedení
předepsané evidence a účetnictví v podstatně vůbec nezasahoval. Jeho tvrzení je
navíc v rozporu s výpovědí spoluobviněného Ing. Tomáše Kaftana, který v
souvislosti s účetními doklady uvedl, že obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš sice
nikdy nedával pokyny k jejich zaúčtování, nicméně prováděl jako „majitel firmy“
kontrolu. Sám obviněný také v rámci výslechu před soudem prvního stupně
připustil, že byl obviněným Ing. Tomášem Kaftanem informován o způsobu úhrady
faktur po přijetí stroje nebo vykonání služby. Nikoli bez významu je i poněkud
nepřesvědčivá výpověď svědkyně D. M., která vykonávala v obchodní společnosti
GRAFFIN, s. r. o., práci hlavní účetní. Tato svědkyně se přitom nedokázala
jednoznačně vyjádřit k tomu, zda provedla kontrolu faktur od předmětných
dodavatelských obchodních společností. Přehlédnout nelze ani to, že obviněný
podepsal účetní rozvahu obchodní společnosti GRAFFIN, s. r. o., za období roku
2018, která je zařazena ve sbírce listin obchodního rejstříku. Podle státního
zástupce tak v této věci nevznikly důvodné pochybnosti o tom, že obviněný byl
seznámen s výsledky hospodaření dotčené obchodní společnosti. Proto nemá z
hlediska existence jeho trestní odpovědnosti za spáchaný zločin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby význam, zda fiktivní daňové doklady
vlastnoručně zahrnul do účetnictví této společnosti, jak uvedl nalézací soud v
popisu skutku, anebo tak učinila s jeho vědomím jiná osoba. Následkem takového
jednání bylo totiž snížení daňové povinnosti obchodní společnosti GRAFFIN, s.
r. o., ve vztahu k DPH.
54. Státní zástupce se dále vyjádřil k výtce obviněných Petra Jaroše,
JUDr. Ing. Oldřicha Jiruše a Volodymyra Molnara ohledně porušení zásady
presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Nejprve s
odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že tato námitka může být
podřaditelná pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jen pokud
by porušení zmíněných zásad zakládalo existenci zjevného rozporu mezi obsahem
provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. Jinak není obecně
způsobilá založit dovolací přezkum. Státní zástupce zdůraznil, že nutným
předpokladem použití uvedené zásady (resp. z ní vyplývajícího zmiňovaného
pravidla) je existence důvodných pochybností ve vztahu ke skutku či osobě
pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Pochybnosti
tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné
provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti
odstranit, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o
jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory. V napadených rozhodnutích
státní zástupce neshledal snahu soudů obou stupňů podpořit nedůvodně verzi
obžaloby, naopak jejich závěry o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické
argumenty, které jsou podpořeny výsledky provedeného dokazování. V posuzované
věci tak podle názoru státního zástupce nedošlo k porušení zásady presumpce
neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Navíc takové námitky
nenaplňují v dané věci důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními
neexistuje žádný, natož pak zjevný rozpor.
55. Citovaný důvod dovolání není podle státního zástupce způsobilá
naplnit ani námitka obviněného Ing. Tomáše Kaftana o potřebě zohlednit závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017.
V souvislosti s posuzováním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 tr. zákoníku se s těmito judikaturními závěry
vypořádal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 613/2022,
který konstatoval, že závěry Nejvyššího správního soudu stran identity
dodavatele se netýkají situací, kdy je prokázán podvod na DPH, nýbrž toliko
otázky, kdy je identita dodavatele sice neznámá, avšak je jisté, že byl plátcem
DPH. V nyní posuzované věci však bylo nepochybně zjištěno, že obviněný Ing.
Tomáš Kaftan se v součinnosti s dalšími spoluobviněnými dopustil daňového
podvodu v souvislosti se smyšlenými fakturami uplatněnými v daňových přiznáních
k DPH obchodních společností DOT servis, s. r. o., a GRAFFIN, s. r. o., přičemž
těmito fakturami deklarované plnění nebylo ve skutečnosti vůbec poskytnuto. Již
jen z toho důvodu není možné uvažovat o nároku na odpočet DPH ve smyslu
citované judikatury Nejvyššího správního soudu. Pro úplnost státní zástupce
odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo
599/2023, a v jeho světle poznamenal, že v posuzované věci nemohl dotčeným
právnickým osobám vzniknout nárok na odpočet DPH již jen z toho důvodu, že k
žádnému faktickému plnění nedošlo a dotčené daňové subjekty byly použity toliko
ke spáchání daňového podvodu.
56. Následně se státní zástupce věnoval námitkám obviněného JUDr. Ing.
Oldřicha Jiruše, kterými zpochybnil existenci subjektivní stránky zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2
písm. a), c) tr. zákoníku. K tomu nejprve přednesl obecné pojednání nejen k
uvedenému tématu, ale také k zákonnému rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. Uplatněné výhrady posléze označil za nedůvodné.
Zopakoval soudy přijatá skutková zjištění týkající se tohoto obviněného, načež
konstatoval, že pro posouzení subjektivní stránky posuzovaného zločinu má
zásadní význam postavení obviněného jakožto jednatele obchodní společnosti
GRAFFIN, s. r. o., od kterého se odvíjí i závěr o jeho úmyslném zavinění. V
tomto postavení byl povinen mít přehled o stavu hospodaření společnosti.
Obviněný byl zkušeným podnikatelem, který byl seznámen se základním rámcem
fungování daňového systému a plnění s tím souvisejících povinností vůči
příslušnému správci daně. Navíc celkový rozsah fiktivní fakturace v řádech
miliónů korun musel obviněný v rámci svého postavení statutárního orgánu plátce
DPH nepochybně zaznamenat, takže se sotva mohl spolehnout toliko na kontrolu
účetních dokladů jinými osobami, a to obzvláště za situace, kdy z provedených
důkazních prostředků vyplynulo, že hlavní účetní si nebyla zcela jistá tím, zda
takovou kontrolu u zájmových dodavatelských společností skutečně vykonala.
Rozhodné skutkové okolnosti tak v této věci svědčí o existenci úmyslného
zavinění přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. zákoníku, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů.
57. Obdobně se státní zástupce vypořádal s námitkami obviněného Petra
Jaroše proti závěru soudů o jeho úmyslném zavinění za zločin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku. Státní zástupce opět zopakoval rozhodná skutková zjištění vztahující
se ke jmenovanému obviněnému, které podle jeho mínění svědčí o tom, že ten
jednal úmyslně s cílem snížit daňovou povinnost společnosti Complet Service CZ,
s. r. o., na DPH. Z hlediska subjektivní stránky je v jeho případě významné, že
ačkoliv nepůsobil v obchodních společnostech, které zastávaly pozici tzv.
ztraceného obchodníka, byl s jejich úlohou v rámci trestné činnosti obeznámen.
Obviněný totiž od těchto společností přijímal fiktivní faktury s cílem uplatnit
neexistující nárok na odpočet DPH, čímž snížil daňovou povinnost jím
zastupované obchodní společnosti. Za těchto okolností je zcela bez významu, zda
dotyčné dodavatelské právnické osoby údajně neoznačil správce daně za
nespolehlivé plátce DPH. Pokud se jedná o zavinění obviněného ve vztahu ke
znaku „čin spáchá nejméně se dvěma osobami“ ve smyslu § 240 odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku, státní zástupce konstatoval, že obviněný musel být přinejmenším
srozuměn s tím, že kromě obviněného Mariana Harvana, kterého znal a se kterým
byl v osobním kontaktu, se trestné činnosti účastní i další osoby, které se
podílejí na vyhotovování fiktivních faktur.
58. Státní zástupce neakceptoval ani obhajobu obviněného Ing. Tomáše
Kaftana, který rozporoval závěr o jeho úmyslném zavinění argumentem, že soudy
neprovedly dokazování ke zjištění odpovědnosti jiných osob uvnitř obchodní
společnosti, které zajišťovaly výpočet daňových povinností a na které spoléhal.
K tomu státní zástupce uvedl, že předmětem tohoto trestního řízení nebylo
posouzení trestní odpovědnosti osob zajišťujících oběh účetních dokladů v
obchodní společnosti DOT servis, s. r. o. Přitom obviněný byl osobou, které
náleželo obchodní vedení (včetně vedení účetnictví). V tomto postavení také
jednal se znalostí všech rozhodných okolností. To, zda jiné osoby byly v
dotyčné obchodní společnosti pověřeny vedením účetnictví, proto nemůže mít vliv
na existenci jeho úmyslného zavinění za zločin zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a)
tr. zákoníku.
59. K námitkám obviněných Ivana Romana a Ing. Tomáše Kaftana, kterými
brojili proti způsobu určení rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty, státní
zástupce podotkl, že jde o procesní námitky, které nelze podřadit pod žádný z
důvodů dovolání, s výjimkou případu, že by nedodržení § 120 odst. 3 tr. ř.
mohlo porušit právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
Rozhodná skutková zjištění obsažená v popisu skutku totiž obsahují všechny
zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Přitom soud ve
výroku o vině popsal jednotlivé případy zkrácení DPH, včetně rozsahu zkrácené
daně. Celkový rozsah zkrácené DPH soudy posoudily samostatně jako předběžnou
otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. na základě opatřených důkazních prostředků
(zejména údajů vyžádaných od správce daně). Přitom nebyly vázány ani případným
pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o výši daně a o
jejím doměření. Takový postup je ostatně v souladu s dosavadní judikaturou, na
kterou státní zástupce v podrobnostech odkázal. Ještě doplnil, že obvinění
nesprávně argumentovali „škodou“, která není znakem zločinu podle § 240 odst. 2
písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale je zde nutný značný, resp. velký
rozsah spáchání trestného činu.
60. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného Petra Jaroše,
kterou zpochybnil závěr o spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle §
23 tr. zákoníku. V daném směru státní zástupce nejprve předložil ucelený
teoretický výklad k posouzení spolupachatelství, včetně jeho rozličných forem
(srov. níže). Posléze již v konkrétní rovině shrnul, že popis rozhodných
skutkových okolností ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vypovídá
o tom, že obviněný Petr Jaroš jednal společně s dalšími obviněnými. Jednotlivé
složky tohoto společného jednání všech obviněných tvořily články řetězu a
působily postupně a opakovaně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému
vykonání trestného činu a ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu.
Skutečnost, že se obviněný na zkrácení DPH podílel pouze dílčím způsobem,
přičemž k samotnému zkrácení daně došlo přičiněním ostatních obviněných, je
totiž samotnou podstatou spolupachatelství.
61. Státní zástupce se věnoval rovněž námitkám obviněných Ivana Romana a
Ing. Tomáše Kaftana, kteří brojili proti nepřiměřenosti uložených trestů odnětí
svobody. Tak ovšem učinil pouze v tom směru, že detailně vysvětlil, proč takové
výhrady nemohou naplnit žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání, a to
včetně těch uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.
Připustil však, že výjimkou z tohoto pravidla by mohly být případy zjevného
zásahu do základních práv a svobod obviněného, pokud by byl uložený trest v
rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Takový rozpor
však podle státního zástupce ve věci obviněných neexistuje, protože druhy a
výměry trestů jim uložené odpovídají všem zákonným hlediskům pro ukládání
trestů.
62. Na závěr státní zástupce ještě probral zákonné vymezení důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který uplatnili obvinění Petr
Jaroš a Volodymyr Molnar. V nyní posuzované věci je zjevné, že uvedený důvod
dovolání přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s
některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Takto
formulovaný důvod dovolání však může dovolatel úspěšně namítnout toliko v
případě, že byla zjištěna existence vady zakládající některý z důvodů dovolání,
která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však
rozhodnutí soudů obou stupňů není podle názoru státního zástupce zatíženo.
63. Na základě všech shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
64. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný Ing. Tomáš Kaftan.
Nesouhlasil s rozborem, který státní zástupce učinil stran jeho námitky
spočívající ve vadném poučování svědků. Dovolatel konstatoval, že státní
zástupce vycházel toliko z protokolů o hlavních líčeních (kde jsou samozřejmě
uvedena jednotlivá poučení ve smyslu příslušné zákonné úpravy), aniž by tyto
protokoly konfrontoval s reálnou situací při vlastním hlavním líčení. Průběh
tohoto úkonu je ovšem nejlépe patrný ze zvukového záznamu pořizovaného při
hlavních líčeních. Teprve jeho poslechem je možné komparovat validitu protokolu
v části o poučení svědků se skutečným poučením ze strany předsedkyně senátu
soudu prvního stupně JUDr. Veroniky Cukerové. Bez provedení této komparace
nelze považovat protokol o hlavním líčení a priori za bezvadný. Dovolatel proto
požádal Nejvyšší soud, aby v rámci své přezkumné činnosti konfrontoval zvukové
záznamy o hlavních líčeních s protokoly o těchto úkonech.
65. Dovolatel se vyjádřil též k argumentaci státního zástupce ohledně
působení tlumočnice při přehrávání záznamů telekomunikačního provozu.
Nesouhlasil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn.
8 Tdo 974/2020, které dopadá na zcela jinou kategorii důkazů, konkrétně na
postup při dokazování údajů zjištěných ve smyslu § 88a tr. ř. Dovolací námitka
se však týká důkazů získaných podle § 88 odst. 1 tr. ř., jejichž dokazování
probíhá odlišně. Podle názoru dovolatele tak nelze závěry vyjádřené v
odkazovaném rozhodnutí ani přiměřeně použít na tuto trestní věc.
66. I v případě námitek ohledně porušení § 214 tr. ř. státní zástupce a
priori presumoval správnost protokolu o veřejném zasedání bez jeho konfrontace
s pořízeným zvukovým záznamem. Dovolatel trval na svém přesvědčení, že odvolací
soud značně překročil zákonný limit pro použití § 214 tr. ř. Ten slouží pouze k
vyjádření obviněného k provedenému důkazu. Jeho smyslem rozhodně není pokládat
ze strany soudu jakékoli doplňující či polemické dotazy, k tomu je určen
jednoznačně výslech obviněného. Jakýkoli jiný postup zakládá závažnou vadu
řízení. Dovolatel proto požádal, aby se Nejvyšší soud s touto replikou seznámil
a vzal ji v potaz při posuzování jím dříve v dovolání uplatněných důvodů.
67. V reakci na podání státního zástupce zaslal své doplňující vyjádření
také obviněný JUDr. Ing. Oldřich Jiruš. Argumenty vyslovené státním zástupcem
nepovažoval za důvodné a nadále trval na výhradách, které uplatnil v podaném
dovolání. Podle jeho názoru se státní zástupce mýlí, pokud uvádí, že dovolatel
věděl o neuskutečněných zdanitelných plněních. Rozhodující však není to, co
dovolatel věděl, ale jak jednal. Skutkovou podstatu trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby totiž nelze naplnit pouhou vědomostí o
tom, že jsou v účetnictví obchodní společnosti evidována jako reálná zdanitelná
plnění, která fakticky nebyla uskutečněna. Dovolatel se nehájil tím, že by
nevěděl, jaké má společnost GRAFFIN, s. r. o., daňové povinnosti, od počátku
namítal, že do daňových záležitostí nezasahoval. Tato jeho obhajoba přitom
nebyla vyvrácena, přičemž je notorietou, že řada podnikatelů se o daňové
záležitosti zajímá jen velmi minimálně a tuto činnost přenechávají účetním a
jiným podřízeným.
68. Podle názoru dovolatele státní zástupce uváděl dva skutkové děje,
které spolu nemusí nijak souviset. Jedním je to, zda dovolatel měl alespoň
základní představu o tom, jaké má jím vedená obchodní společnost daňové
povinnosti, což vůbec nemusí souviset s tím, jak společnost tyto své povinnosti
reálně plnila. Jiným faktem je, zda zasahoval do vedení předepsané evidence a
účetnictví. Ovšem i zde by z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby bylo nutno prokázat, že jeho
případné zásahy do účetnictví směřovaly k tomu, aby daňová povinnost právnické
osoby byla zkrácena. Dovolatel v této souvislosti odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014, a ze dne 3. 9.
2018, sp. zn. 3 Tdo 946/2018, na podporu jeho obhajoby, že pouhá vědomost či
potenciální vědomost o fiktivních fakturách zahrnutých do účetnictví nestačí
pro závěr, že se dopustil daňového deliktu.
69. Následně dovolatel reagoval na poznámku státního zástupce
vycházející z výpovědi obviněného Ing. Tomáše Kaftana, že sice nikdy nedával
pokyny k zaúčtování faktur, nicméně jako „majitel firmy“ prováděl kontrolu. Z
tohoto argumentu však podle názoru dovolatele nelze nijak dovodit, jak důkladně
ji měl provádět a co konkrétního měl zjistit. Snadno si lze představit kontrolu
zabývající se toliko tím, zda odvedená daň odpovídá zákonným povinnostem, a
nikoliv zda všechny vykazované náklady společnosti jsou reálné. O tom nejsou
ani žádné důkazy. V konečné fázi se ale problém vrací k tvrzené vědomosti
dovolatele, protože jiným skutkem by bylo, kdyby pouze nezasáhl proti nesprávné
evidenci zdanitelných plnění, a zcela jiným, pokud by tuto evidenci aktivně
fingoval.
70. Státní zástupce zcela přehlédl rozpor mezi hypotetickou konstrukcí,
že dovolatel měl vědět o neuskutečněných zdanitelných plněních, a tím, jak je
formulován popis skutku, podle něhož měl zahrnout do daňových přiznání
společnosti fiktivní faktury a požádat obviněného Ing. Tomáše Kaftana, aby
dohodl další vystavení těchto daňových dokladů. Zásadní rozpor je tedy v popisu
skutku a následných skutkových zjištěních soudu. Bylo by jistě možné v obecné
rovině uvažovat, zda úmysl dovolatele zkrátit daň nebyl realizován konkrétní
aktivitou, ale tím, že ač si byl vědom evidence fiktivních výkazů, resp.
vykazování fiktivní činnosti, proti tomu nezasáhl, přestože si byl vědom, že
tato evidence se následně projeví i ve vykazování pro účely platby daní, a tedy
dojde ke zkrácení daně. Tedy že skutkovou podstatu předmětného trestného činu
by nenaplnil aktivním jednáním, ale tím, že byl srozuměn, resp. smířen s tím,
že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem. Takovému závěru by ovšem musel odpovídat popis skutku, který
ale (jak již bylo uvedeno výše) vypovídá o aktivním jednání dovolatele. Za této
situace není důvod zabývat se tím, zda dovolatel skutečně věděl, že do
účetnictví společnosti GRAFFIN, s. r. o., jsou zaváděny doklady dosvědčující
neuskutečněná zdanitelná plnění, ale zda se na této činnosti nějakým způsobem
aktivně podílel. V poslední části svého vyjádření dovolatel poukázal na
judikaturu Ústavního soudu k nutnosti prokazovat zavinění a uzavřel, že na svém
dovolání trvá.
III. Přípustnost dovolání
71. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že podaná dovolání jsou
podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že
jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
72. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům
dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. V podaných
mimořádných opravných prostředcích bylo odkazováno na důvody dovolání zakotvené
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) nebo m) tr. ř.
73. Obvinění Volodymyr Molnar a Petr Jaroš zvolili dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech
různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s.
Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný
prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a
b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní
podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Oba
obvinění výslovně uplatnili posledně uvedenou alternativu ustanovení § 265b
odst. 1 písm. m) tr. ř., když tímto způsobem brojili také proti řízení, které
napadenému rozhodnutí předcházelo (především rozsudku soudu prvního stupně) za
pomoci dalších dovolacích důvodů.
74. Všichni dovolatelé odkázali na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento
důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy
rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného
činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve
vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné
důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí
také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv
skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků
trestného činu, jenž je na nich založen.