5 Tdo 334/2017

5 Tdo 334/2017-I-98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 o

dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. T.,

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 11 To

90/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského

soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 7/2014, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze

ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 11 To 90/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se z r u š u j í také další rozhodnutí obsahově

navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e ,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2016,

sp. zn. 20 T 7/2014, byl obviněný J. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem

zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b)

tr. zákoníku, za který mu soud podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest

odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst.

3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3

tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve

výkonném orgánu obce v oblasti samostatné působnosti na dobu pěti roků. Krajský

soud zároveň rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného

zaplatit poškozenému Statutárnímu městu České Budějovice, IČ 00244732, na

náhradu škody částku 12 532 650,79 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody soud

odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2

tr. řádu.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. T. odvolání a v

jeho neprospěch také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni.

Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 11 To

90/2016. Z podnětu odvolání obviněného J. T. zrušil rozsudek krajského soudu v

celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu a podle § 259 odst. 3

tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného J. T. zprostil obžaloby podle § 226

písm. b) tr. řádu, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.

Poškozené Statutární město České Budějovice odkázal podle § 229 odst. 3 tr.

řádu s celým jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech

občanskoprávních. Současně vrchní soud zamítl odvolání státního zástupce

Krajského státního zastupitelství v Plzni jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.

3. Skutek, jímž měl obviněný podle obžaloby spáchat zvlášť závažný

zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b), odst. 3

písm. b) tr. zákoníku, spočíval v podstatě v tom, že jako primátor Statutárního

města České Budějovice v postavení úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. d)

tr. zákoníku dne 15. 6. 2010 v Č. B., n. P. O.. č. 1, 2 za Statutární město

České Budějovice neoprávněně uzavřel dodatek č. 2 ke smlouvě o dodávce

počítačového hardwarového zařízení, softwarového vybavení a o poskytnutí

souvisejících služeb (dále jen „dodatek č. 2“) s obchodní společností Bit

Servis, spol. s r. o., IČ 45793972, (dále jen „Bit Servis“) v úmyslu opatřit

této obchodní společnosti neoprávněný prospěch imateriální povahy spočívající v

přidělení nadlimitní zakázky ve výši 37 213 726 Kč bez řádného zadávacího

řízení a bez pověření rady města a tím překročil svou pravomoc danou mu

ustanovením § 103 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), zároveň porušil

ustanovení § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném

do 31. 3. 2012 (dále jen „ZVZ“, resp. „zákon o veřejných zakázkách“), který byl

s účinností od 1. 10. 2016 nahrazen zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání

veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s článkem 8 odst. 1

tehdy platné směrnice Rady města České Budějovice č. 9/2008, o postupu při

zadávání veřejných zakázek, podepsal jménem Statutárního města České Budějovice

zmíněný dodatek č. 2 bez toho, že by tento postup byl předtím projednán a

schválen radou města, která schvaluje vypsání zadávacího řízení u nadlimitních

a podlimitních zakázek v objemu nad 2 000 000 Kč, přičemž soudní znalec v

přípravném řízení stanovil obvyklou cenu v místě a čase, za niž by se dalo

pořídit hardwarové zařízení, softwarové vybavení a související služby na částku

28 436 764 Kč, obviněný tedy podle obžaloby přidělením zakázky přímo obchodní

společnosti Bit Servis způsobil na majetku Statutárního města České Budějovice

škodu nejméně ve výši 8 776 962 Kč.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích po provedeném hlavním líčení

dospěl ke skutkovým závěrům, které vyjádřil v tzv. skutkové větě odsuzujícího

výroku o vině tak, že jako primátor Statutárního města České Budějovice v

postavení úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku dne 15. 6.

2010 v Č. B., n. P. O.. č. 1, 2 za Statutární město České Budějovice

neoprávněně uzavřel dodatek č. 2 s obchodní společností Bit Servis, v úmyslu

opatřit této obchodní společnosti neoprávněný prospěch imateriální povahy

spočívající v přidělení nadlimitní zakázky ve výši 37 213 726 Kč bez řádného

zadávacího řízení a bez pověření rady města a tím překročil svou pravomoc danou

mu ustanovením § 103 odst. 4 zákona o obcích, zároveň porušil ustanovení § 6

zákona o veřejných zakázkách, v rozporu s článkem 8 odst. 1 tehdy platné

směrnice Rady města České Budějovice č. 9/2008, o postupu při zadávání

veřejných zakázek, podepsal jménem Statutárního města České Budějovice zmíněný

dodatek č. 2 bez toho, že by tento postup byl předtím projednán a schválen

radou města, která schvaluje vypsání zadávacího řízení u nadlimitních a

podlimitních zakázek v objemu nad 2 000 000 Kč, přičemž soudní znalec určený

soudem stanovil obvyklou cenu v místě a čase, za niž by se dalo pořídit

hardwarové zařízení, softwarové vybavení a související služby na částku 24 681

075,21 Kč, obviněný tedy podle krajského soudu přidělením zakázky přímo

obchodní společnosti Bit Servis způsobil na majetku Statutárního města České

Budějovice škodu nejméně ve výši 12 532 650,79 Kč.

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce

5. Nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) podal dne 13. 3.

2017 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, a to v

neprospěch obviněného J. T., které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

6. Úvodem svého podání dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh

trestního řízení a citoval některé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu druhého

stupně. Tento rozsudek napadl nejvyšší státní zástupce z několika důvodů.

Nejprve poukázal na vady v procesním postupu vrchního soudu, vytkl mu konkrétně

nerespektování procesních ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. řádu.

Přiblížil význam prvně uvedeného ustanovení, podle něhož (po zrušení rozsudku

soudu prvního stupně) může odvolací soud sám rozhodnout rozsudkem ve věci jen,

je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v

napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených

před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Nejvyšší státní zástupce byl

přesvědčen, že pokud vrchní soud v průběhu veřejného zasedání zopakoval tři

listinné důkazy, z nichž nebylo zjištěno nic nového, pak takový postup

dotčenému ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu odporoval. Podle § 263 odst. 7 tr.

řádu potom pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může soud druhého

stupně přihlížet jen k důkazům, které sám provedl ve veřejném zasedání, což

nejvyšší státní zástupce interpretoval tak, že odvolací soud je vázán

hodnocením důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, s výjimkou důkazů

provedených ve veřejném zasedání. Vrchní soud však podle názoru dovolatele sám

přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení a dospěl

přitom ke zcela opačným skutkovým závěrům než krajský soud a porušil tak

citovaná ustanovení trestního řádu. V návaznosti na odlišné hodnocení důkazů ve

srovnání se soudem prvního stupně pak vrchní soud dospěl k nesprávnému

hmotněprávnímu posouzení skutku. Proto se nejvyšší státní zástupce domníval, že

mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci vznikl extrémní nesoulad,

v němž spatřoval naplnění deklarovaného dovolacího důvodu, a současně k tomu

připojil odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo

1203/2012.

7. Nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval dovolatel u znaku

úmyslného zavinění, který odvolací soud u obviněného neshledal. Nejvyšší státní

zástupce byl naopak přesvědčen, že subjektivní stránka trestného činu zneužití

pravomoci úřední osoby byla žalovaným skutkem naplněna a pokrývala podle něj i

pohnutku tohoto trestného činu. Přitom zdůraznil, že dodatek č. 2 učinil z

původního závazku poškozeného statutárního města zcela jiný závazkový vztah

mezi smluvními partnery, došlo totiž ke změně ceny, doby plnění a jednalo se o

kompletní obměnu předmětu plnění. Fakticky tak šlo o novou nadlimitní veřejnou

zakázku, a proto obviněný nebyl oprávněn bez předchozího schválení Radou města

České Budějovice podepsat dodatek č. 2 a mělo být postupováno podle zákona o

veřejných zakázkách. Upozornil také na nesprávný soudní výklad institutu

opčního práva, jež náleželo zadavateli (Statutárnímu městu České Budějovice) a

nikoli dodavateli (Bit Servis). Přestože obviněný J. T. popíral jakýkoli úmysl

poškodit město a opatřit jinému prospěch, bylo podle dovolatele možno dovozovat

tuto formu zavinění z objektivních okolností, za nichž byl čin spáchán. Patří

mezi ně zejména skutečnost, že obviněný působil v komunální politice již delší

dobu, a to od roku 1998, bylo jeho povinností seznámit se s právními předpisy

souvisejícími s výkonem funkce primátora a dodržovat je, nepochybně byl také

seznámen i s vnitřními předpisy města, zejména se směrnicemi č. 9/2008 a č.

1/2008, které dokonce sám podepsal. Ze všech těchto okolností nejvyšší státní

zástupce usoudil, že obviněný věděl o tom, že dodatek č. 2 měla schválit Rada

města České Budějovice, a že se tak v daném případě nestalo. Obviněný tento

významný nedostatek mohl jednoduše zjistit ze spisové obálky (tzv. „košilky“),

ve které mu byly příslušné listiny obsahující dodatek č. 2 předloženy k

podpisu. Dovolatel se rovněž neztotožnil s argumentací vrchního soudu, pokud

tento při zdůvodnění svého zprošťujícího výroku poukázal mj. na podpis

vedoucího právního oddělení města na spisové obálce. Podle názoru nejvyššího

státního zástupce podpis J. H. s poznámkou „bez připomínek“ vyjadřoval pouze

soulad dodatku č. 2 s právními předpisy a judikaturou, nikoli to, že by se

dodatek č. 2 týkal jen formálních úprav původní smlouvy a obviněný tedy mohl

„obejít“ radu města. Současně nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že

Rada města České Budějovice by po seznámení se s obsahem dodatku č. 2 dospěla k

tomu, že je třeba vypsat na provedení předmětu tohoto dodatku nové zadávací

řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Ze všech uvedených důvodů proto

podle názoru dovolatele musel obviněný J. T. minimálně vědět, že svým jednáním

může porušit zájem chráněný trestním zákonem a s tím, že ho poruší, byl

přinejmenším srozuměn.

8. V další části svého mimořádného opravného prostředku zpochybnil další

úvahy odvolacího soudu, které se týkaly neplatnosti dodatku č. 2. Vrchní soud

totiž vyslovil názor, že v důsledku nedostatku formálních podmínek pro platnost

zmíněného dodatku nedošlo ani ke vzniku škody na majetku Statutárního města

České Budějovice. S tím se však nejvyšší státní zástupce neztotožnil,

zdůraznil, že předmětným dodatkem byly fakticky změněny jak cena, tak i předmět

díla, které bylo realizováno, tudíž žalovaným jednáním byl způsoben i škodlivý

následek. Na podporu svých tvrzení citoval názor vyslovený v usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 386/2014.

9. Kromě toho, že se nejvyšší státní zástupce svými dovolacími námitkami

snažil zvrátit zprošťující výrok o vině v napadeném rozsudku ve vztahu k

trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, dožadoval se posouzení téhož

skutku také jako zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže

podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchaný v

jednočinném souběhu s trestným činem podle § 329 odst. 1 písm. b), odst. 3

písm. b) tr. zákoníku.

10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby

Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další

rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu

projednat a rozhodnout. Dále vyslovil svůj souhlas učinit navrhované i jiné

rozhodnutí v neveřejném zasedání.

III. Vyjádření obviněného k dovolání

11. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření

obviněnému, který je podal prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Tomáše

Gřivny, Ph.D. V úvodu poznamenal, že dovolání nejvyššího státního zástupce

nepřineslo žádné nové argumenty, obsahově se podobá odvolání, které bylo

odvolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné. Podle názoru obviněného nejsou

předložené dovolací námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu, neboť jde o jednostrannou interpretaci skutečností, které

nebyly v průběhu trestního řízení prokázány nebo byly dokonce vyvráceny

provedeným dokazováním.

12. Následně se obviněný podrobně vyjádřil k jednotlivým argumentům

dovolatele. K procesním výhradám nejprve připomněl, že těžištěm dokazování je

hlavní líčení, v jehož průběhu provedl Krajský soud v Českých Budějovicích

poměrně značný rozsah důkazů. Vzhledem k tomu, že obviněný od počátku svého

trestního stíhání nijak nezpochybnil svůj podpis na předmětném dodatku č. 2,

stala se stěžejní otázkou pro v úvahu přicházející trestní odpovědnost

obviněného především subjektivní stránka žalovaného trestného činu. V tomto

směru lze odsuzující výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně považovat za

rozporný s jeho odůvodněním, resp. v něm nemá oporu, neboť již ve stadiu řízení

před soudem prvního stupně jím provedené důkazy vypovídaly o nedostatku

zavinění. Z toho důvodu nebylo nutné opakovat před odvolacím soudem rozsáhlé

dokazování. Pokud dovolatel citoval u vybraných procesních ustanovení z právní

teorie, opomenul dokončit tu výkladovou část, kde se hovoří o povinnosti

odvolacího soudu samostatně rozhodnout rozsudkem tam, kde může učinit nové

rozhodnutí na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, případně doplněného

či pozměněného výsledky dokazování před soudem druhého stupně. Přesně o takovou

procesní situaci šlo ve věci obviněného, jak správně konstatoval i soud druhého

stupně. Trestní spis totiž obsahoval zcela jiná zjištění, než ke kterým dospěl

nalézací soud, naopak se proto mohl stát podkladem pro zprošťující rozsudek

soudu druhého stupně. Rozhodně nešlo o „libovůli“ vrchního soudu, jak se snaží

v dovolání tvrdit nejvyšší státní zástupce, přičemž zcela nepřiléhavě

argumentuje názory vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012,

sp. zn. 4 Tdo 1203/2012. Jedná se totiž o dvě zcela odlišné procesní situace,

neboť ve věci senátu Nejvyššího soudu 4 Tdo soud druhého stupně bez provedení

nových a dokonce bez zopakování již provedených důkazů sám ve věci meritorně

rozhodl rozsudkem. V posuzované věci obviněného J. T. však Vrchní soud v Praze

nepřekročil meze principu apelace, které jsou ohraničeny trestním řádem, naopak

v případě postupu navrhovaného dovolatelem by se odvolací soud vrátil ke

kritizovanému stavu před novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. Jejím

účelem právě bylo posílení apelačního principu a potlačení kasačního, aby se

tak zabránilo určitému „přetahování“ mezi orgány činnými v trestním řízení,

čímž dochází k šetření práv obviněného. Odvolací soud tím, že znovu provedl

stěžejní listinné důkazy, respektoval příslušná procesní ustanovení, neboť mohl

na podkladě jinak správně zjištěného skutkového stavu rozhodnout, jinak by

musel přistoupit ke zcela formalistickému vrácení věci k novému projednání a

rozhodnutí soudu prvního stupně se závazným právním názorem, čímž by došlo ke

zbytečným průtahům již poměrně dlouho vedeného trestního řízení.

13. Obviněný se rázně ohradil proti tvrzení nejvyššího státního zástupce

o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. b),

odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Jeho úvahy označil za abstraktní a postrádající

oporu v trestním spise. Zejména výroky dovolatele o významu podpisu právníka J.

H. na spisové obálce podle obviněného nejsou pravdivé, když během výslechu

tohoto svědka byl prokázán opak, tj. že právní oddělení bylo povinno

přezkoumávat, zda o předkládaném dokumentu rozhodovaly všechny kompetentní

orgány města. Obviněný se dále hájil tím, že dodatek č. 2 nepodepsal s

nerozvážností a lhostejností, ale s péčí řádného hospodáře, neboť svůj podpis

připojil v souladu s vnitřními předpisy města až poté, co dokument schválili

tři příslušně profesně vybavení zaměstnanci magistrátu, kteří vyjádřili souhlas

s obsahem i zákonností dokumentu. Tito úředníci, na rozdíl od primátora

odborníci, skládají na Institutu státní správy zřízeném Ministerstvem vnitra

zkoušky odborné způsobilosti, zajišťují u samosprávného celku odborné činnosti,

což k zachování standardu péče řádného hospodáře plně dostačuje. Obviněný také

dodal, že znal původní smlouvu z roku 2007 a jednal v domnění, že na ni dodatek

č. 2 ve smyslu jejího čl. 7. 8. navazoval.

14. Co se týká námitky dovolatele proti té části odůvodnění rozsudku

vrchního soudu, v níž vyslovil názor o neplatnosti dodatku č. 2, obviněný se s

ní neztotožnil. Na podporu přesvědčení o reálných následcích sjednání dodatku

č. 2 spočívajících ve změně původního smluvního vztahu mezi městem a

dodavatelským subjektem nejvyšší státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 386/2014. Toto rozhodnutí Nejvyššího

soudu se však podle obviněného nedalo aplikovat na danou věc, neboť se oba

případy skutkově lišily. V citované věci šlo o podvodné jednání, kdy obviněná

nabyla vlastnictví k nemovitosti poté, co uvedla poškozenou v omyl, a

nezaplatila kupní cenu, o což v případě obviněného nejde. Na druhou stranu lze

na situaci obviněného z citované věci použít názor Nejvyššího soudu vyslovený v

označeném rozhodnutí, podle něhož nelze dovolatelem uplatněný dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit námitky vytýkající neúplnost

zjištěného skutkového stavu, správnost dokazování, či způsob hodnocení důkazů,

jež předložil nejvyšší státní zástupce ve věci obviněného J. T. Ze strany

dovolatele se jedná o pouhé spekulace a hypotetické úvahy, zejména ve vztahu k

tvrzení, že městu nic nebránilo smlouvu z roku 2007 vypovědět, dokonce sám

podle obviněného připustil, že i přes údajné poškození majetku města v důsledku

uzavření smluvního dodatku č. 2 nedošlo k jeho vypovězení, naopak pokračovala

vzájemná spolupráce obou smluvních stran.

15. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku se

stejně jako státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ve svém

odvolání domáhal posouzení stíhaného skutku kromě zvlášť závažného zločinu

zneužití pravomoci úřední osoby i jako zločinu porušení předpisů o pravidlech

hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku

spáchanými v jednočinném souběhu. Opakováním tohoto návrhu je však podle

obviněného obcházen účel dovolání jako mimořádného opravného prostředku,

dovolatel se tímto způsobem snaží učinit z Nejvyššího soudu třetí instanci,

neboť vrchní soud se s touto námitkou vypořádal na s. 8 napadeného rozsudku.

Vzhledem k tomu, že ve svých závěrech vyloučil u obviněného úmyslné zavinění,

uvažoval jen o naplnění skutkové podstaty některého z nedbalostních trestných

činů, zejména maření úkolu úřední osoby podle § 330 tr. zákoníku, ale shledal,

že skutková zjištění neposkytovala podklad pro takovou právní kvalifikaci.

16. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání

nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu,

jelikož předloženou argumentaci dovolatele nelze podřadit žádnému z taxativně

uvedených dovolacích důvodů.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

A. Obecná východiska

17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje veškeré náležitosti a

byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této

věci. Jak bylo již shora zmíněno, nejvyšší státní zástupce svůj mimořádný

opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)

tr. řádu. Předpokladem jeho naplnění je, aby konkrétní dovolací námitka

směřovala proti hmotněprávnímu posouzení těch skutkových zjištění, k nimž

dospěly soudy nižších stupňů na podkladě výsledků provedeného dokazování. K

nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému

hmotněprávnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy, byl-li skutek posouzen

podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního zákona,

případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj dopadalo. Dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní,

a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter.

18. V uvedeném smyslu se právně relevantní jevila námitka dovolatele

napadající úvahy soudu druhého stupně ve vztahu k subjektivní stránce,

škodlivému následku a ve vztahu k pohnutce - znaku skutkové podstaty trestného

činu zneužití pravomoci úřední osoby. Právní význam měl také požadavek

dovolatele na aplikaci ustanovení § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr.

zákoníku na jednání obviněného J. T. spáchaném v jednočinném souběhu se

zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku. Jak zjistil Nejvyšší soud, dovolací argumentace byla částečně

důvodná, a to ve vztahu k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, proto

bylo na místě tento rozsudek zrušit.

B. K trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm.

b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku

B.1. Zákonné znaky obecně

19. Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1

tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo

jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a)

vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b)

překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z její

povinnosti. Pachatelem tohoto trestného činu může být výhradně speciální

subjekt – úřední osoba definovaná v ustanovení § 127 odst. 1 tr. zákoníku,

přičemž k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých

ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti

s její pravomocí a odpovědností. Obviněný J. T. se měl žalovaného skutku

dopustit v rámci výkonu funkce primátora Statutárního města České Budějovice, a

to jako odpovědná osoba zastupující jednu ze dvou smluvních stran dodatku č. 2,

o který se v této věci jedná. V průběhu trestního stíhání obviněného, který sám

nepopíral, že by připojil svůj podpis na tomto smluvním ujednání, nevyvstaly

ani žádné pochybnosti o postavení obviněného jako úřední osoby, nepovažuje

Nejvyšší soud za nezbytné se k tomuto znaku podrobněji vyjadřovat. Taková

úřední osoba pak může trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby spáchat pouze

jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání [viz výše pod písmeny a), b) a

c)]. Obviněný J. T. naplnil objektivní stránku základní skutkové podstaty

uvedeného trestného činu podle skutkových zjištění soudů v alternativě

odpovídající písmenu b), tedy tak, že překročil svou pravomoc. O překročení

pravomoci se jedná tehdy, když pachatel vykonává činnost, která patří do

pravomoci jiné úřední osoby, popř. jiného orgánu, a to buď nadřízeného, nebo

též podřízeného, nižšího, pokud úřední osoba nemá právo vztáhnout vyřízení věci

na sebe. Patří sem i případy, kdy úřední osoba jedná bez zvláštního zmocnění,

pokud je právní řád vyžaduje (srov. č. 19/1981 Sb. rozh. tr., s. 110 a 111;

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:

C. H. Beck, 2012, s. 3148). Jak soud prvního stupně tak i soud druhého stupně

nahlížely shodně na charakter jednání obviněného, jímž měl překročit svou

pravomoc, neboť uzavření dodatku č. 2 mělo správně předcházet jak řádné

zadávací řízení, tak projednání a schválení samotného dodatku č. 2 Radou města

České Budějovice (viz s. 5 rozsudku odvolacího soudu). Právní závěr soudů obou

stupňů týkající se objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu

zneužití pravomoci úřední osoby se tedy shoduje v tom, že obviněný J. T. nejednal v souladu s ustanoveními § 103 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o

obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších zákonů, v tehdy účinném znění

(dále jen „zákon o obcích“). Nejvyšší soud proti této úvaze soudů v obecné

rovině nemá výhrady. Naplnění znaku speciálního subjektu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku vyplývá u obviněného z jeho postavení starosty obce,

který je současně (§ 103 odst. 2 zákona o obcích) členem zastupitelstva.

V

podstatě samozřejmým a presumovaným předpokladem výkonu funkce starosty (zde

primátora) je znalost zákona o obcích, zejména souhrn pravomocí a povinností,

které mu z této funkce vyplývají, a jež při nakládání s majetkem obce primárně

vyplývají z ustanovení § 38 odst. 1, 2 a § 39 odst. 2 zákona o obcích. V

případech, v nichž si starosta (primátor) přisvojí svévolně pravomoc

zastupitelstva či rady obce rozhodnout o majetkové dispozici, jak se stalo v

daném případě při uzavření dodatku č. 2, kdy jeho návrh nebyl předložen radě

města k projednání a rozhodnutí o něm, jedná starosta (primátor) v rozporu s §

103 odst. 4 písm. g), h) zákona o obcích a se slibem zastupitele podle § 69

odst. 2, 4 téhož zákona (srov. Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v

územní samosprávě. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. s. 9, dále přiměřeně též

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 454/2011,

uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 10/2012, s. 242, nálezy Ústavního

soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95 a ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11). Vzhledem ke svému postavení a dlouholetým zkušenostem

obviněného s působením v různých orgánech (či funkcích) města byl i podle

názoru Nejvyššího soudu dostatečnou měrou seznámen jako tehdejší primátor s

požadavkem projednání dodatku č. 2 radou města. Jiný (mezi soudy obou stupňů

rozdílný) pohled na otázku, zda za konkrétních okolností, jež samotnému podpisu

předcházely, a s povahou informací, které měl v rozhodný okamžik obviněný k

dispozici, se skutečně z jeho strany jednalo o úmyslné porušení stanovených

pravidel v systému předkládání dokumentů radě města, či zda se v rozhodnou dobu

mohl domnívat, že předmětný dodatek nemusí tento orgán města projednat a

schválit, bude blíže rozveden v další části tohoto usnesení.

20. U pachatele tohoto trestného činu se pro uplatnění trestní

odpovědnosti dále vyžaduje, aby jednal zaviněně, přičemž postačuje úmysl

nepřímý, tj. stav, kdy si pachatel uvědomuje, že svým jednáním může porušit

nebo ohrozit zákonem chráněný zájem, a pro případ, že se tak stane, byl s tím

srozuměn. V posuzované trestní věci krajský soud kladl obviněnému za vinu, že

se zmíněného trestného činu dopustil v úmyslu přímém (srovnej s. 86

odsuzujícího rozsudku), když vědomě porušil zájem státu na řádném výkonu

pravomoci úředních osob tím, že překročil svou pravomoc. Ve vztahu k naplnění

znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 329 odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku, podle níž lze potrestat pachatele, který shora popsaným jednáním

způsobí škodu velkého rozsahu, shledal krajský soud zavinění obviněného ve

formě vědomé nedbalosti (viz s. 88 rozsudku soudu prvního stupně), jež v

souladu s pravidlem podle § 17 písm. a) tr. zákoníku k trestnosti postačuje.

Obviněný podle soudu věděl, že škodu přesahující 12 mil. Kč může způsobit, ale

bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. S těmito závěry soudu prvního

stupně ohledně subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední

osoby, zásadně nesouhlasil odvolací soud, který zaujal opačný postoj a

neshledal u obviněného naplnění úmyslné formy zavinění ani v nepřímém úmyslu.

21. Z hlediska subjektivní stránky je také podstatné, aby pachatel

trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku

nejen úmyslně jednal způsobem uvedeným ve skutkové podstatě, ale rovněž „v

úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo

jinému neoprávněný prospěch“. Jedná se o pohnutku pachatele označovanou právní

teorií také jako úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu (srovnej

např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5.

vydání. Praha: Leges, 2016. s. 838). Ze samotného slovního vyjádření této

pohnutky vyplývá, že k trestnosti činu v jeho základní skutkové podstatě není

třeba, aby někomu skutečně škoda či jiná závažná újma vznikla nebo aby někdo

získal neoprávněný prospěch, ale pro její naplnění bude dostačující, že

pachatel jedná v úmyslu těchto cílů dosáhnout. Přitom škodu v tomto smyslu

představuje jakákoli materiální újma vyčíslitelná v penězích, jinou závažnou

újmou bude újma nemateriální, tj. škoda na právech, na zdraví, morální škoda,

poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod., a neoprávněný prospěch bude

představovat každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo

imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba bez pachatelova přičinění

neměli právo (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.

Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3148). Obviněný J. T. podle

názoru krajského soudu jednal v úmyslu opatřit neoprávněný imateriální prospěch

obchodní společnosti Bit Servis spočívající v přidělení veřejné zakázky bez

řádného zadávacího řízení (viz s. 86 rozsudku krajského soudu). Názor soudu

prvního stupně však Vrchní soud v Praze označil za pouhé spekulativní závěry

bez náležitého podkladu ve výsledcích dokazování. Odvolací soud přitom

považoval skutkové zjištění učiněné krajským soudem za správné i dostatečně

rozsáhlé, ale při správném způsobu hodnocení všech důkazů, svědčilo na straně

obviněného o nedostatku úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu,

a to i úmyslu nepřímého (viz s. 5 rozsudku odvolacího soudu).

22. Pokud se týká škody velkého rozsahu jako zákonného znaku

charakterizujícího kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 329 odst. 3 písm.

b) tr. zákoníku, v názorech na její existenci se soudy opět neshodly. Ve smyslu

výkladového pravidla ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku, představuje škodu

velkého rozsahu částka ve výši nejméně 5 mil. Kč, přičemž se jedná o nejvyšší

možnou hranici škody vymezenou v trestním zákoníku. Krajský soud stanovil výši

škody v podobě majetkové újmy, jež byla zjištěným skutkem způsobena

Statutárnímu městu České Budějovice na 12 532 650,79 Kč, a to proto, že město

mohlo získat provedení stejné služby o uvedenou peněžní částku levněji (srovnej

s. 87 odsuzujícího rozsudku). Vycházel přitom z rozdílu mezi cenou sjednanou

dodatkem č. 2 a cenou obvyklou, jak ji stanovil znalec Ing. Miroslav Ludvík,

Ph.D., MBA. Vrchní soud v Praze oproti tomu s odkazem na ustanovení § 41 odst.

2 zákona o obcích dospěl k názoru, podle něhož uzavření dodatku č. 2 bez

zákonem požadovaného schválení radou města mělo povahu absolutně neplatného

právního úkonu, z něhož „nevyplývají následky, které jsou s ním spojovány, z

právního hlediska neexistuje a nikoho nezavazuje“. Odvolací soud tak spatřoval

rozpor v úvahách soudu prvního stupně, který na jedné straně konstatoval, že

úkony vyžadující schválení rady obce, může starosta provést jen po jejich

předchozím schválení, jinak jsou od počátku neplatné, přesto poté vyčíslil

škodu na majetku obce, jak ji určil znalec. Podle přesvědčení vrchního soudu

tedy nemohla vzniknout Statutárnímu městu České Budějovice žádná škoda, kterou

označil dokonce za „fiktivní“ s tím, že cokoli bylo stranami smluvního ujednání

z roku 2007 vzájemně plněno na podkladě dodatku, bylo plněno bez právního

důvodu a jde tak o neoprávněný majetkový prospěch té které strany, který musí

být vzájemně vypořádán (srov. s. 7 rozsudku soudu druhého stupně).

B.2. Subjektivní stránka trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby

23. Dovolatel důvodně uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku

výhrady proti úvahám odvolacího soudu, pokud se týkaly subjektivní stránky

trestného činu. Jednalo se o stěžejní námitku a otázku rozhodnou pro posouzení

viny obviněného J. T. jak trestným činem podle § 329 tr. zákoníku, tak trestným

činem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 tr. zákoníku již v

jejich základních skutkových podstatách. Pokud odvolací soud hodnotil

subjektivní stránku ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby

(§ 329 tr. zákoníku) tak, že u obviněného nebyla naplněna, Nejvyšší soud se s

jeho názorem z níže uvedených důvodů (viz body 25. až 34. tohoto usnesení)

ztotožnil. Zásadní pochybení však dovolací soud spatřoval ve způsobu, jakým se

vrchní soud (ne)vypořádal se subjektivní stránkou u trestného činu maření úkolu

úřední osoby z nedbalosti, jehož zákonné znaky mohly i podle dosavadních

skutkových zjištění dopadat na jednání obviněného, avšak soud druhého stupně se

jimi prakticky vůbec nezabýval. Nebylo tak dosud zcela vyloučeno užití této

právní kvalifikace, jak se alternativně domáhal i nejvyšší státní zástupce ve

svém dovolání. Na podkladě této právní námitky tak mohl Nejvyšší soud

přezkoumat napadený rozsudek vrchního soudu i jemu předcházející řízení podle §

265i odst. 3 tr. řádu, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.

24. Krajský soud v Českých Budějovicích věnoval hodnocení okolností případu

maximální možnou pozornost, neopomenul podstatné ani méně závažné skutečnosti

zjištěné v průběhu hlavního líčení. V rámci nahlížení na určité, nikoli

nevýznamné okolnosti, jež obviněný učinil součástí své obhajoby a jež nesporně

mají opodstatnění a vzájemné logické propojení, se však důsledně nevypořádal s

jejich vlivem na psychický vztah obviněného k nim a k důsledkům, jež mohly

vyvolat v jeho představách o (ne)správnosti jeho počínání v okamžiku, kdy

podepisoval sporný dodatek č. 2. Výsledky dokazování totiž zjevně poskytují dvě

skupiny skutkových okolností svědčících pro nebo naopak proti naplnění

úmyslného zavinění u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby (včetně

tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku tohoto trestného činu). Nejvyšší

soud důsledně zvažoval veškerá fakta dostupná z obsahu trestního spisu, jakož i

argumenty obhajoby na straně jedné a obžaloby, jak je v podstatné části převzal

krajský soud, na straně druhé, přičemž dospěl k tomu, že volní složka úmyslného

zavinění v jednání obviněného zcela scházela a v tomto závěru považuje názor

vyslovený vrchním soudem o vyloučení úmyslného zavinění v obou jeho formách

(přímého i nepřímého) za správný. Argumenty Krajského soudu v Českých

Budějovicích, o něž opřel právní posouzení subjektivní stránky znaků základní

skutkové podstaty § 329 odst. 1 tr. zákoníku jako úmysl přímý, spočívaly

zejména v tom, že obviněný jako primátor Statutárního města České Budějovice,

který byl povinen znát příslušné právní předpisy, jednal s nimi záměrně v

rozporu, přitom tento soud za stěžejní důkaz označil především tzv. spisovou

obálku doprovázející sporný dokument. Z ní bylo obviněnému známo, že rada ani

zastupitelstvo města dodatek č. 2 neprojednaly, protože kolonka „výpis z

usnesení rady/zastupitelstva“ byla prázdná, ačkoli s ohledem na celkovou výši

plnění přesahující 37 mil. Kč, měla být taková transakce předložena k

projednání a schválení radě města. Rovněž si obviněný jako současný člen rady

města, musel být vědom, že podklady k projednání dodatku č. 2 z titulu svého

členství v radě nikdy neobdržel, a tudíž s ním nemohli být seznámeni ani

ostatní členové tohoto orgánu. Krajský soud také obviněnému vytkl připojení

podpisu dodatku č. 2, přestože na spisové obálce nebyl otisk razítka „Kancelář

primátora, právní oddělení“, jež podle soudu bylo součástí spisových obálek jak

dodatku č. 1, tak samotné smlouvy z roku 2007, na kterou oba uvedené dodatky

navazovaly. Jestliže spisová obálka k dodatku č. 2 obsahovala podpis právníka

J. H., soud prvního stupně určitým způsobem snižoval jeho význam, doslova

uvedl: „…právník oddělení svým podpisem vyjadřuje pouze soulad předkládaného

dokumentu s právními předpisy a příslušnou judikaturou. V žádném případě

neznamená podpis tohoto pracovníka Statutárního města České Budějovice, že

předmětný materiál prošel radou města…“ (srovnej s. 84 rozsudku nalézacího

soudu). V další části odůvodnění odsuzujícího rozsudku soud upozornil i na

časové souvislosti.

Jednak na poměrně krátkou dobu, jež uplynula mezi podáním

nabídky obchodní společností Bit Servis dne 9. 6. 2010 do okamžiku podpisu

dodatku č. 2 primátorem, k němuž došlo dne 15. 6. 2010, a jednak na ukončení

výkonu této vrcholné funkce obviněným ke dni 17. 6. 2010. Krajský soud k takto

urychlenému „vyřízení věci“ neshledal objektivní důvody, naznačil spojitost s

očekávaným odvoláním z funkce primátora a zdůraznil vyloučení jakékoli možnosti

během tří pracovních dní řádně projednat nabídku v radě města, čehož si

obviněný rovněž musel být vědom. Dále bylo krajským soudem poukázáno na

dlouhodobé působení obviněného v orgánech města již v době, než se stal

primátorem, musel mít tedy poměrně vysoké povědomí o procesu projednávání a

schvalování smluv, resp., které z nich je či není třeba vůbec radě/

zastupitelstvu předložit ke schválení. Kromě příslušných ustanovení zákona o

obcích a zákona o veřejných zakázkách byl obviněný nepochybně seznámen i s

interním předpisem Statutárního města České Budějovice, a to směrnicí č. 9/2008, v jejíž druhé části v čl. 8 odst. 1 se stanoví, že rada města schvaluje

veškeré nadlimitní a také podlimitní zakázky v hodnotě nad 2 mil. Kč, a to jak

jejich přidělení, tak vypsání, podle čl. 8 odst. 2 rovněž rozhoduje o druhu

zadávacího řízení. Ani jedno z těchto ustanovení vnitřního předpisu však nebylo

ve vztahu k dodatku č. 2 uplatněno a obviněný jej přesto podepsal, i když mu

tyto nedostatky musely být známy. Jelikož dodatek č. 2 představoval zcela nový

závazek a nikoli pouhou úpravu již existujícího smluvního vztahu sjednaného v

roce 2007, mělo být postupováno podle zákona o veřejných zakázkách, tj. město

mělo provést nové zadávací řízení, a nikoli „navázat“ na smlouvu z roku 2007,

jejímž obsahem byla veřejná zakázka zadaná rovněž vadně v jednacím řízení bez

uveřejnění, jak konstatoval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém

rozhodnutí ze dne 25. 9. 2012, č. j. ÚOHS-S593/2011/VZ-18002/2012/513/JWe (č. l. 2645). Shodně věc posoudil také Krajský soud v Brně, pokud usnesením ze dne

21. 12. 2015, sp. zn. 30 Af 78/2013 (založeno na č. l. 3340), rozhodoval o

žalobě Statutárního města České Budějovice proti rozhodnutí předsedy tohoto

úřadu, jímž byl zamítnut rozklad proti citovanému rozhodnutí Úřadu pro ochranu

hospodářské soutěže. Na s. 83 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je dále

argumentováno tím, že v případě řádného projednání zakázky v radě by se tento

orgán správně usnesl na vypsání zadávacího řízení v rámci zákonných ustanovení

zákona o veřejných zakázkách, který by tak byl respektován, resp. řádně

aplikován. Primátor ovšem svým postupem fakticky zákon o veřejných zakázkách

obešel, nedodržel zásadu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu

diskriminace ve smyslu § 6 zákona o veřejných zakázkách, a podpisem dodatku č. 2 bez předchozího souhlasu rady s jeho obsahem porušil také ustanovení § 38 a §

103 odst. 4 zákona o obcích, neboť na základě jeho jednání bylo naloženo s

majetkem města nehospodárně a překročil zákonem mu vyhrazené pravomoci, přičemž

věděl o možnosti způsobení následku v podobě škody na majetku města.

Zbývá

doplnit úvahy krajského soudu k úmyslu přesahujícímu objektivní stránku

trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, o jehož naplnění soud prvního

stupně rovněž nepochyboval. Konstatoval, že obviněný J. T. jednal s cílem, aby

obchodní společnost Bit Servis získala zakázku bez konání řádného zadávacího

řízení a vznikl tak na její straně neoprávněný prospěch imateriální povahy,

kterým bylo již samotné uzavření dodatku č. 2. Další argumenty podporující

naplnění znaku pohnutky krajský soud poněkud zmatečně spatřoval v podstatě v

tom, že obviněný v rozporu s právem podepsal sám dodatek č. 2, ačkoli

rozhodování o této otázce náleželo do výlučné pravomoci Rady statutárního města

České Budějovice, čímž „obviněný překročil jednoznačně svou pravomoc ve smyslu

§ 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“. Na tomto místě tak krajský soud směšoval

úvahy o naplnění úmyslu přesahujícího objektivní stránku tohoto trestného činu,

resp. v podstatě žádné nevyjádřil, a poukazoval na existenci objektivní stránky

skutkové podstaty tohoto činu.

25. Se závěry i argumentací krajského soudu vztahující se k subjektivní

stránce, jak ji dovolací soud shrnul v předchozím bodě tohoto usnesení, vrchní

soud důrazně nesouhlasil a ani Nejvyšší soud se s nimi nemůže bez dalšího

ztotožnit. Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2016

doplnil dokazování a zopakoval tři listinné důkazy, jimiž byla smlouva z roku

2007 a její dodatek č. 1 i dodatek č. 2, a to včetně spisových obálek (srovnej

č. l. 3592). Na jejich podkladě vzal za prokázanou obhajobu obviněného, že mohl

nabýt dojmu o nepotřebnosti schválení dodatku č. 2 radou města, stejně jako

tomu bylo u dodatku č. 1, neboť jej shlédly po právní i obsahově věcné stránce

odborně k tomu vybavené osoby podepsané na spisové obálce k dodatku č. 2, aniž

by vznesly jakékoli výhrady proti obsahu či jeho formě. S dodatkem č. 2 bylo

tak v zásadě nakládáno jako s formální úpravou smlouvy mezi týmiž subjekty

uzavřené v roce 2007, jež byla výsledkem zadávacího řízení ve formě jednacího

řízení bez uveřejnění schválena radou, a proto se mohl obviněnému jevit zvolený

postup vynechat předložení dodatku č. 2 ke schválení radě města jako správný.

26. Nejvyšší soud v reakci na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů

dospěl k následujícím zjištěním. Co se týká otisku razítka „Kancelář primátora,

právní oddělení“, dovolací soud považoval vytýkání scházejícího otisku tohoto

razítka na spisové obálce k dodatku č. 2 obviněnému soudem prvního stupně za

zcela irelevantní. Především soud neuvedl, jakou informaci z takového otisku

mohl obviněný získat, ale zejména ani spisová obálka ke smlouvě z roku 2007

(která, jak krajský soud zdůraznil na s. 84 svého rozsudku, otiskem razítka

opatřena byla) tento otisk nenesla v okamžik podpisu primátorem, což se stalo

dne 13. 11. 2007 a kancelář primátora otiskla razítko dne 14. 11. 2007 (srovnej

č. l. 496). Spisová obálka k dodatku č. 1 má razítko kanceláře i parafu

primátora datovány shodně dne 4. 3. 2010 (č. l. 650), z čehož lze sice těžko

soudit, který zápis předcházel a který následoval, ovšem důležitost této

okolnosti je zanedbatelná. Zásadní je, že soud nevyložil, v čem spočíval z

hlediska úmyslného zavinění význam otisku razítka a podle dovolacího soudu tak

ani učinit nemohl, protože pro účely posouzení zavinění žádný neměl, když

spisová obálka k samotné smlouvě z roku 2007 razítko v době podpisu primátorem

nenesla. V této části byly tedy úvahy krajského soudu evidentně mylné.

Nesporným je na druhou stranu fakt, že ze spisové obálky k dodatku č. 2 šlo

naprosto jednoduše zjistit, že předkládaný dokument nebyl schválen radou ani

zastupitelstvem města, ačkoli uzavřením dodatku č. 2 mělo být město zavázáno k

plnění velmi významné částky ve výši zhruba 37 mil. Kč. Tzv. spisová obálka k

dodatku č. 2 založená na č. l. 653 trestního spisu v jedné ze svých kolonek

označené „výpisy z usnesení rady a zastupitelstva města“ skutečně neměla

vyznačeny jakékoli zápisy včetně podpisů. O zakázkách takového objemu

nepříslušelo rozhodovat primátorovi, který tedy zjevně překročil svou pravomoc

svěřenou mu zejména v ustanovení § 103 odst. 4 písm. g), h) zákona o obcích

(primárně pak v ustanovení § 38 a § 39 téhož zákona). Okolnosti, za nichž se

obviněný tohoto nepopiratelného pochybení dopustil, však vylučují úmyslné

zavinění na jeho straně, jak bude blíže objasněno níže, bez dalšího však není

možné zcela odmítnout možnost existence nedbalostní formy zavinění.

27. Jak již vrchní soud zdůraznil, byť ve velmi strohém odůvodnění

zprošťujícího rozsudku, podepsat předmětný dodatek č. 2 doporučovali obviněnému

tři zaměstnanci Statutárního města České Budějovice: vedoucí odboru

informačních a komunikačních technologií P. S., právník právního oddělení

kanceláře primátora J. H. a náměstkyně primátora pro informační technologie I. P. Všichni jmenovaní vyjádřili své kladné stanovisko k uzavření dodatku č. 2 na

jeho spisové obálce, avšak krajský soud tomu nepřikládal zásadní význam, podle

něj bylo na primátorovi ověřit si, zda jejich úsudku může důvěřovat a řídit se

jím. Takový způsob hodnocení nastalé situace, při vědomí skutečnosti, že

předmět tohoto smluvního ujednání byl zajisté v rámci komunikace nejen mezi

těmito jednotlivými zaměstnanci magistrátu, ale též v přítomnosti obviněného

jako primátora diskutován v čase, který předcházel spornému podpisu, nelze

podle dovolacího soudu akceptovat. Každý z těchto zaměstnanců dokonce i na

pozicích vedoucích odborů měli určitou pracovní náplň, jejíž výsledky měly své

důsledky a nemohly být bez dalšího ignorovány ani samotným primátorem města,

jehož odborná způsobilost v jednotlivých oborech nemůže logicky obsáhnout

stejnou sumu vědomostí jako u každého speciálně vzdělaného a zkušeného

pracovníka (byť v podřízeném postavení). Konkrétní odpovědnost jmenovaných

zaměstnanců za určité úkoly vyplývala z interní směrnice č. 1/2008 (viz č. l. 2285), podle jejího čl. 4 odst. 4 vedoucí příslušného odboru (tzn. P. S.)

odpovídá při zpracování návrhu smlouvy za její obsah a předmět jakož i za to,

že je návrh sjednán v souladu s platnými vnitřními předpisy a rozhodnutími

např. rady města, dále i za to, že k návrhu smlouvy jsou přiloženy všechny

potřebné nebo požadované listiny jako např. rozhodnutí orgánů města; podle čl. 6 za kontrolu a úplnost smlouvy před jejím podpisem odpovídají jednak vedoucí

příslušného odboru po stránce věcné a obsahové a jednak pracovník právního

oddělení po stránce právní (J. H.), tj. že předkládaný návrh smlouvy splňuje

veškeré právní požadavky vyplývající z příslušných kogentních ustanovení

platných právních předpisů (např. zákona o veřejných zakázkách), a v případě

zjištění právních vad nebo jiných nedostatků by měl právník vrátit návrh

smlouvy vedoucímu příslušného odboru. Podle čl. 7 odst. 1 citované směrnice pak

osoba oprávněná k podpisu za Statutární město České Budějovice podepíše návrh

smlouvy, pokud je tento bez připomínek právního oddělení. V souladu s touto

interní směrnicí by tedy obviněný v podstatě neměl mít pochyby, že jeho podpis

s přiloženou písemností bude z hlediska právního i z hlediska věcné správnosti

smlouvy nenapadnutelný, pokud bude vedoucí příslušného odboru i právník

právního oddělení jeho podpis doporučovat, jako tomu bylo v projednávané

trestní věci. Ostatně obdobně o tom, že po podpisu vedoucího právního oddělení

má smlouva finální podobu a je připravená k podpisu primátora, vypovídala

vedoucí odboru kanceláře primátora D. M. (č. l. 2929).

Mimo jiné uvedla, že se

primátor měl řídit spisovou obálkou, byl oprávněn předpokládat, že smlouva je

ze všech hledisek zkontrolovaná a správná, proto by ji měl podepsat (č. l. 2911). Rovněž k věci vypověděla, že právní oddělení se mělo zabývat i procesní

stránkou smluv, a pokud by shledalo vadu, mělo smlouvu vrátit a upozornit na

chybu (srovnej č. l. 2908), svědkyně přiblížila vlastní postup při vyplňování

kolonek na spisové obálce, po schválení právním oddělením a podpisu právníka se

jednalo o finální materiál, který „mířil“ k primátorovi (č. l. 2929).

28. Také ostatní výpovědi svědků zúčastněných na přípravách úpravy

původního smluvního ujednání mezi Statutárním městem České Budějovice a

obchodní společností Bit Servis, popř. listinné důkazy, vyvolávají silné

pochybnosti o úmyslném překročení pravomoci obviněným a o jeho dalším úmyslu

opatřit jinému neoprávněný prospěch (alternativa, již podle právní věty výroku

o vině zvolil soud prvního stupně). P. S. v hlavním líčení odmítl s ohledem na

ustanovení § 100 odst. 2 tr. řádu vypovídat. V trestním spise je však založeno

jím vypracované písemné „Zdůvodnění“, které bylo obviněnému J. T. předloženo

společně s dodatkem č. 2 (č. l. 477). V něm tento svědek uvedl, že se jedná o

pokračování řádně vysoutěžené smlouvy na podkladě ujednání z původní smlouvy,

které bylo splněno (podmínka navýšení ceny nanejvýše o inflaci, což se stalo

ani ne do její maximální částky); dále primátora ujišťoval, že dodatek č. 2

schválili I. P., externí i interní právník a paní J. L., vedoucí odboru

veřejných zakázek. Náměstkyně primátora pro informační technologie I. P. vypověděla, že jí P. S. vysvětlil před podpisem dodatku č. 2 stav jeho příprav

a ukázal jí údajně písemné stanovisko ve formě emailu z oddělení veřejných

zakázek, podle něhož nebylo potřeba projednat dodatek č. 2 v radě města, když

jeho budoucí uzavření předpokládala sama smlouva z roku 2007 (viz č. l. 2887 a

2885). U hlavního líčení svědkyně I. P. také objasnila, proč dopsala v dolní

části spisové obálky k dodatku č. 2, vlastní doporučení jeho podpisu. Vzhledem

k tomu, že tříleté období funkčnosti hardwarového zařízení a softwarového

vybavení počítačové sítě instalované pro potřeby města mělo vypršet ke konci

roku 2010 a výměna komponent a stabilizace systému měly podle dodavatele trvat

cca půl roku, bylo třeba nejpozději do konce června dodatek č. 2 podepsat a

netušila, zda se s primátorem osobně potká (srov. č. l. 2885). Tato svědkyně

tedy nabídla alternativní vysvětlení na první pohled velmi spěšně uzavřeného

dodatku č. 2 k úvahám krajského soudu, že se tak záměrně stalo krátce před

ukončením působení obviněného ve funkci primátora. Výpověď této svědkyně o

potřebě uzavřít dodatek č. 2 v červnu 2010 podporuje obhajobu obviněného a

naopak citelně zpochybňuje správnost úvah Krajského soudu v Českých

Budějovicích, pokud byly vedeny tím směrem, že obviněný dodatek parafoval

záměrně ještě dříve, než měl být odvolán z funkce. V případě dvou takto

protichůdných ovšem potenciálně správných tvrzení je nutné respektovat zásadu

in dubio pro reo, zejména pokud je teze příznivější pro obviněného podporována

celým komplexem dalších okolností, jejichž výčtu se obsáhle věnuje Nejvyšší

soud v tomto usnesení. Svědek J. H. u hlavního líčení potvrdil, že jeho úkolem

bylo posoudit, zda dokument je věcně správný a současně také, zda byly dodrženy

veškeré procesní postupy včetně projednání v radě města (viz č. l. 2896). Tento

svědek mj. konstatoval, že dodatek č. 2 neprošel radou a byl proto uzavřen „v

rozporu“ (č. l.

2900), čímž tak přiznal své vlastní pochybení, neboť jeho

povinností bylo upozornit i na procedurální nedostatky předkládaného dokumentu,

čehož si byl vědom.

29. Kromě osob podepsaných na spisové obálce k dodatku č. 2 se k věci

vyjádřili i další z řady zaměstnanců magistrátu. P. P., pracovník odboru

informačních a komunikačních technologií, který se zúčastnil jednání s

dodavatelem Bit Servis, u soudu řekl, že písemné zdůvodnění vysvětlující důvody

předložení smlouvy k podpisu primátorovi, jaké sepsal P. S., bývalo běžnou

záležitostí (č. l. 2932), tvrdil, že on s P. S. konzultovali s paní J. L. z

oddělení veřejných zakázek, zda musí nutně proběhnout zadávací řízení nebo bude

stačit podepsat dodatek č. 2 na podkladě opce vyplývající ze smlouvy z roku

2007. Výsledkem byl e-mail s odpovědí, že konat zadávací řízení není nutné

(srovnej č. l. 2933). Svědek také vyjádřil svůj názor, že výměna dodavatele IT

služeb by představovala riziko, jednalo by se o „fatální věc“, nový dodavatel

by se musel dlouze seznamovat se všemi procesy, jež si již osvojil stávající

dodavatel (viz č. l. 2935). J. L., vedoucí odboru veřejných zakázek, nejprve u

soudu tvrdila, že dodatek č. 2 s P. S. nekonzultovali, po předestření její

výpovědi z přípravného řízení si vzpomněla, že ano, byla P. S. dotázána, zda

může být dodatek k veřejné zakázce, jež byla obsahem smlouvy uzavřené na

podkladě zákonem o veřejných zakázkách upraveného postupu zadavatele (konkrétně

v jednacím řízení bez uveřejnění), také sjednán v rámci této procedury,

potvrdila mu, že tato forma možná je (č. l. 2918). Nejvyšší soud zde spatřuje

jistý rozpor v tvrzení svědkyně u hlavního líčení a tím, co uvedla ve svědkem

P. P. zmiňovaném e-mailu. Zatímco u soudu setrvala na tom, že doporučovala

jednací řízení bez uveřejnění, elektronickou poštou měla u dodatku č. 2

doporučit postup bez jakéhokoli zadávacího řízení. Ať už vedoucí oddělení

veřejných zakázek v souvislosti s uzavřením dodatku č. 2 odsouhlasila jednací

řízení bez uveřejnění nebo navrhovala zadávací řízení vůbec nekonat, rozhodně

ani sama vedoucí představitelka oddělení povolaného především k posuzování

souladu úkonů města se zákonem o veřejných zakázkách nevznesla ani náznakem

výhradu k procedurálnímu postupu vedoucímu k uzavření dodatku č. 2 s obchodní

společnosti Bit Servis v tom směru, že by mělo proběhnout veřejné zadávací

řízení otevřené neomezenému počtu soutěžitelů. Přitom právě tento způsob zadání

veřejné zakázky na obnovu informačních technologií považoval následně Úřad pro

ochranu hospodářské soutěže za správný a dokonce nezbytný. Za takové situace je

tedy málo pravděpodobné, že by obviněný jako tehdejší primátor, mající sice

zkušenosti s činností orgánu místní samosprávy (ač vzděláním archeolog)

oponoval v této otázce vedoucí oddělení veřejných zakázek a vedoucímu právního

oddělení a že by postup tohoto odborného aparátu města před doporučovaným

podpisem dodatku č. 2 zpochybnil. V průběhu trestního řízení nebyl opatřen také

žádný důkaz o tom, že by obviněný měl jakékoli signály o tom, že podpis dodatku

č. 2 představuje, či by mohl představovat, nové smluvní ujednání, resp.

že by

měl povahu takové dodávky služeb a technologií, která vyžaduje vyhlášení nového

výběrového řízení, jak tvrdí obžaloba a namítá dovolatel (zřejmě na podkladě

později provedených zjištění Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a správního

soudu). Soudy jsou však povinny zkoumat okolnosti, které se váží k době

spáchání činu, a to včetně představy obviněného o případné protiprávnosti

jednání, pro které je vedeno trestní stíhání.

30. Soud prvního stupně při hodnocení vnitřního vztahu obviněného k

podpisu dodatku č. 2 rovněž zcela upozadil důkazy týkající se historie

spolupráce Statutárního města České Budějovice s obchodní společností Bit

Servis, jež mu dodávala hardwarové zařízení a softwarové vybavení a poskytovala

s tím související služby již od počátku roku 2000. Dne 16. 12. 1999 za město

České Budějovice podepsal s obchodní společností Bit Servis smlouvu o koupi

najaté věci č. 103/99 (dále jen „smlouva č. 103/99“) tehdejší primátor M. T. Za

přenechání systému výpočetní techniky k dočasnému užívání se město zavázalo

uhradit celkovou částku 24 551 400 Kč za dobu pěti roků (měsíčními splátkami

409 190 Kč). Dne 30. 6. 2000 byl ke smlouvě č. 103/99 uzavřen dodatek č. 1 o

zajištění servisních a systémových služeb (měsíční splátka byla navýšena na 504

603,- Kč) a současně také dodatek č. 2 týkající se změny termínu instalace

(srov. č. l. 748, resp. 756). Na sklonku roku 2002, a to dne 19. 12. uzavřelo

město s dodavatelem dodatek č. 3 (č. l. 769) rozšiřující předmět plnění, s čímž

souviselo zvýšení měsíční splátky na 568 062 Kč. S blížícím se koncem platnosti

smlouvy z roku 1999 byl 25. 10. 2004 sjednán dodatek č. 4 (č. l. 776)

zajišťující obnovu dodávek hardwarového zařízení, softwarového vybavení a

služeb za celkovou cenu 33 880 765,48 Kč (měsíčně 941 132 Kč). Platnost smlouvy

č. 103/99 tímto postupem byla prodloužena na dobu určitou do 31. 12. 2007. Všechna výše uvedená ujednání, tj. smlouvu z roku 1999 i její čtyři dodatky,

schvalovala Rada statutárního města České Budějovice a byla realizována

dodavatelem Bit Servis vybraným v jednacím řízení bez uveřejnění. Z listinných

podkladů obsažených v trestním spise je patrno, že technické vybavení používané

na magistrátu bylo v roce 2004 zastaralé, a proto bylo nutné zajistit dodávky

zcela nového hardwarového zařízení a softwarového vybavení (viz text důvodové

zprávy předkládané radě města na č. l. 814 verte anebo viz text samotného

dodatku č. 4, zejména jeho čl. III. a IV.). Statutární město České Budějovice

se ve zcela shodné situaci, co se stavu výpočetní techniky týče, ocitlo

následně v roce 2010, kdy se blížil konec životnosti technického vybavení

sjednaného roku 2007 (k tomu podrobněji bod 31. tohoto usnesení). Aby byl výčet

smluvních ujednání s obchodní společností Bit Servis úplný, zbývá uvést, že dne

13. 11. 2007 byla podepsána smlouva o dodávce hardwarového zařízení,

softwarového vybavení a o poskytování souvisejících služeb (dále jen „smlouva z

roku 2007“; č. l. 497 a násl.) za celkovou cenu 34 099 143,52 Kč (měsíčně 947

198,43 Kč). Tento kontrakt byl sjednán na dobu neurčitou, ale současně sama

smlouva z roku 2007 počítala s tím, že po třech letech bude třeba obnovit

některé komponenty. Podle smlouvy mohl dodavatel po třech letech učinit městu

nový návrh smlouvy na obnovu technologií, a v případě neměnnosti cenové nabídky

(ta se mohla navýšit jen o inflaci) ji město mohlo akceptovat, čímž by se

změnila časová účinnost smluvního ujednání na dobu určitou (srovnej čl. VII. bod 7.8. a 7.9. smlouvy z roku 2007, č. l. 504).

Jak je patrno z písemných

podkladů, cena za plnění byla dodatkem č. 2 skutečně navýšena v celkovém

výsledku pouze o inflaci. Zakázka na plnění ze smlouvy z roku 2007 byla

opětovně zadána v jednacím řízení bez uveřejnění obchodní společnosti Bit

Servis, s čímž rada města dne 29. 8. 2007 vyslovila souhlas (viz č. l. 492). Na

smlouvu z roku 2007 navázal dne 4. 3. 2010 dodatek č. 1 (č. l. 651) reagující

na změnu zákona o dani z přidané hodnoty, cena byla navýšena v závislosti na

této legislativní změně, přičemž ani tento dodatek nebyl předložen a tudíž

schválen radou či zastupitelstvem města. V této trestní věci sporný dodatek č. 2 o dodávce hardwarového zařízení a softwarového vybavení a souvisejících

služeb v ceně 37 213 725,96 Kč (měsíčně 1 033 714,61 Kč) podepsal primátor

města – obviněný J. T. - dne 15. 6. 2010, aniž by předcházel jakýkoli zadávací

proces.

31. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout téměř shodné okolnosti

doprovázející postup města při výběru dodavatele technického vybavení a

servisních služeb v letech 2004 a 2010. Jak bylo shora v bodě 30. naznačeno,

skutečnosti související s uzavřením dodatku č. 4 v říjnu 2004 a s uzavřením

dodatku č. 2 v červnu 2010 se nápadně podobají. Ke konci roku 2004 měla

uplynout doba trvání smluvního vztahu sjednaného v roce 1999 (smlouva č. 103/99), technická zařízení byla zastaralá a nastala potřeba jejich výměny. Bylo zahájeno zadávací řízení ve formě jednacího řízení bez uveřejnění na

veřejnou zakázku, jejímž předmětem byl fakticky obsah následujícího dodatku č. 4 (viz č. l. 761). V rámci jeho přípravy byly radě města předloženy kalkulace

od dvou jiných obchodních společností, které byly o něco vyšší než nabídka Bit

Servis, jejíž návrh rada města schválila (č. l. 814), a celková suma, kterou se

město dodatkem č. 4 za roky 2005-2007 zavázalo uhradit, činila 33 880 765,48 Kč

včetně DPH (přitom původní smlouva z r. 1999 zněla na celkovou částku 24 551

400 Kč včetně DPH, cena byla tedy navýšena zhruba o 9 mil. Kč při zkrácení doby

plnění ze čtyř na tři roky). Pokud se týká dodatku č. 2 z června 2010, i jemu

předcházelo ukončení životnosti hardwarového zařízení a softwarového vybavení,

které byly dodány na podkladě smlouvy z roku 2007. Přestože nebylo v případě

sjednání dodatku č. 2 provedeno zadávací řízení (a to ani ve formě jednacího

řízení bez uveřejnění), město mělo k dispozici pro srovnání dvě cenové nabídky

dotázaných obchodních společností Kancelářské stroje, s. r. o., (č. l. 903) a

S&T CZ, s. r. o., (č. l. 914), které obě byly vyšší než ta od dosavadního

dodavatele Bit Servis. Rozdíl cen mezi původní smlouvou z roku 2007 (34 099

143,52 Kč) a dodatkem č. 2 (37 213 725,96 Kč) činil necelých 3,2 mil. Kč, což

je výrazně nižší navýšení ceny, než k jakému došlo uzavřením dodatku č. 4

oproti původní smlouvě č. 103/99. Je možné tedy shrnout, že oba dodatky se

týkaly totožného předmětu plnění – obnovy technického a programového vybavení a

outsourcingu služeb, cena byla v případě obou dodatků v porovnání s cenou ze

smluv, na něž dodatky navazovaly, navýšena o několik milionů, v roce 2004 i v

r. 2010 byly obstarány dvě srovnávací cenové nabídky, jež byly o něco vyšší než

nabídka Bit Servis. Uzavření dodatků se lišilo pouze v tom, že sjednání dodatku

č. 4 předcházelo jednací řízení bez uveřejnění a že jeho uzavření schválila

rada města, která naopak neparticipovala na rozhodování o uzavření dodatku č. 2

v roce 2010, kdy bylo také upuštěno od provedení jakéhokoli druhu zadávacího

řízení, což je v této trestní věci kladeno za vinu právě obviněnému J. T. V

roce 2004 zpracovali návrh zadání veřejné zakázky formou jednacího řízení bez

uveřejnění na dodávku nového hardwarového zařízení, softwarového vybavení a

služby pro Statutární město České Budějovice J. L., P. S. a P. P. (srov. č. l. 761) a rada města tento návrh schválila. Oproti tomu jak zadávací řízení

veřejné zakázky na obnovu informačních technologií, tak samotné odsouhlasení

dodatku č.

2 se před radu města v roce 2010 nedostalo, i když se na vyjednávání

o jeho obsahu podílely ty samé osoby. Dodatek č. 2 sjednával P. S., částečně

také P. P., procedurální stránku projednali i s J. L. z oddělení veřejných

zakázek, ale nikdo z nich neinicioval, či dokonce přímo nenavrhl předložit radě

města návrh zadání této veřejné zakázky formou alespoň jednacího řízení bez

uveřejnění, ačkoli měli již obdobnou zkušenost s uzavíráním dodatku č. 4 z roku

2004, u něhož postupovali odlišně. Jejich přístup k uzavření dodatku č. 2 lze

zdůvodnit jejich představou (dnes již s ohledem na rozhodnutí Úřadu pro ochranu

hospodářské soutěže je zjevné, že se jednalo o představu evidentně mylnou), že

využívají opčního práva podle bodu 7.8 smlouvy z roku 2007, o čemž

přesvědčovali svými doporučeními včetně jejich zdůvodnění tehdejšího primátora,

obviněného J. T. Chybný postup těchto osob měl poté zásadní dopad na jednání

obviněného, které se stalo předmětem tohoto trestního stíhání, což si krajský

soud dostatečně neuvědomil, minimálně se s těmito poměrně zásadními zjištěními

žádným způsobem nevypořádal. Podobně jako odvolací i dovolací soud má tedy za

to, že bylo pouze přirozené, pokud se obviněný spolehl na doporučení svých

podřízených, kteří měli nejen příslušné odborné vzdělání, ale také očividně

během svého působení na magistrátu dlouholeté zkušenosti s uzavíráním smluv na

IT vybavení a služby včetně jejich dodatků. V této souvislosti je vhodné

poukázat na ustálenou rozhodovací praxi soudů ve skutkově obdobných případech,

kdy se pachatelé stíhaní pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby

spoléhali na odborné rady advokáta (popř. jiných odborníků), a soudy neshledaly

úmyslné zavinění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 273/2014).

32. S bezproblémovou několik let trvající spoluprací s Bit Servis je

spjato i jisté tendenční chování města, které ani náznakem nemělo vůli měnit

dodavatele hardwarového zařízení, softwarového vybavení a IT služeb, resp. mělo

zájem pokračovat ve spolupráci pouze s osvědčeným dodavatelem – obchodní

společností Bit Servis, o čemž svědčí mnohá radě předkládaná zdůvodnění v

průběhu dlouholeté spolupráce (viz např. v roce 2004 na č. l. 762, v roce 2007

na č. l. 2595). Zdrženlivý postoj města ke změně v subjektu dodavatele IT

dodávek a služeb je možné přičítat naprosté spokojenosti se smluvním partnerem

Bit Servis a také velkým obavám ze změny dodavatele, kterou by podle

zaměstnanců města působících na odboru informačních technologií nevyhnutelně

provázela technická i časová náročnost, změna by s sebou nesla velké riziko,

jak dával příslušný odbor otevřeně najevo (srov. výpověď P. P. na č. l. 2935

nebo D. K. na č. l. 2922). Je možné si tedy představit, že i kdyby primátor

vyvolal diskuzi o změně poskytovatele dotčených služeb (aniž k tomu však měl

jakýkoli důvod), byl by zahrnut argumenty, proč od tohoto nápadu upustit. Přestože se do určité míry jedná o spekulativní úvahy dovolacího soudu,

naznačuje případnou situaci, jež se nabízí záměrně, neboť přesvědčení shodné

povahy v rovině spekulace předložil ve svém dovolání i nejvyšší státní

zástupce, pokud s jistotou argumentoval tím, že pokud by byl sporný dodatek č. 2 postoupen radě města ke schválení, rozhodl by tento orgán města o vypsání

zadávacího řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Dovolatel tímto

konstatováním, aniž by je však podložil jakýmikoli fakty či dokonce důkazy,

které by je podporovalo, v podstatě zopakoval tvrzení krajského soudu. Ten

dokonce na straně 83 svého rozsudku rozvinul tuto svou úvahu prezentovanou jako

jasný popis „předpokládané“ reakce rady města tak, že by v souladu se Směrnicí

č. 9/2008 rozhodla o druhu zadávacího řízení, byť třeba i chybně, stejně jako v

roce 2007. Jak bylo stručně připomenuto výše, rada města rozhodla o zadávacím

řízení formou jednacího řízení bez uveřejnění na dodávku, jež se stala

předmětem dodatku č. 4 první smlouvy (z roku 1999) v roce 2004, přitom měla

stejně jako ve sporném případě k dispozici rovněž pouze dvě cenové nabídky. Nutno pro úplnost poukázat na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže,

podle něhož bylo správním deliktem zadavatele mj. i to, že zadal veřejnou

zakázku z roku 2007 v jednacím řízení bez uveřejnění a ne ve veřejném zadávacím

řízení. V rámci takového druhu zadávacího řízení by město mohlo získat

výhodnější nabídky, z čehož by obviněný mohl pojmout podezření, že cena

navržená Bit Servis byla nadnesená o tak vysokou částku, k níž dospěl znalec

Ing. Miroslav Ludvík, Ph.D., MBA, ale tento kritický názor Úřadu pro ochranu

hospodářské soutěže samozřejmě nebyl v roce 2010 znám. Sice text dodatku č.

2

nebyl projednán a schválen radou města, to však neznamená, že obviněný měl být

srozuměn s tím, že jeho podpisem vyvolá následek v podobě způsobení majetkové

újmy města, a opatří prospěch dodavateli, naopak na podkladě dostupných

skutečností uvedených shora nebylo možno obviněnému přičítat zavinění ve formě

eventuálního úmyslu.

33. Nelze opomenout ani zastupitelstvem města schválený rozpočet na rok

2011 (viz č. l. 2121 a násl.), jenž s výdaji za obnovu informačních technologií

a outsourcing služeb počítal (srovnej zejména tabulkovou část rozpočtu na č. l.

2161 verte a 2167 verte, kde celková cena za položky outsourcing, nájemné s

právem koupě a splátky SW z outsourcingu odpovídá roční platbě podle dodatku č.

2, tj. cca 12,4 mil. Kč). Je tedy vysoce pravděpodobné, že o předpokládané výši

zakázky se v orgánech města vědělo stejně jako o současném poskytovateli

dodávek a služeb a nevyskytly se přitom jakékoli výhrady z řad členů těchto

kolektivních orgánů. V této souvislosti je možné poukázat např. na usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1105/2006, zabývající se

mj. závazností schváleného rozpočtu obce pro její ostatní orgány, z něhož

vyplývá, že zastupitelstvem schválený rozpočet je závazný pro ostatní orgány

obce, tj. i pro radu a starostu/primátora. Podle § 102 odst. 2 písm. a) zákona

o obcích je radě obce vyhrazeno zabezpečovat hospodaření obce (města) podle

schváleného rozpočtu, přičemž starosta (primátor) je podle § 99 odst. 3

citovaného zákona také členem rady obce (města). S ohledem na členství osob,

jež připravovaly smluvní dodatek č. 2, v radě města, jejímž členem byl také

obviněný primátor, lze důvodně předpokládat, že i v případě předložení návrhu

textu dodatku č. 2 radě by tyto osoby přítomné členy rady přesvědčili o

nutnosti pokračovat ve spolupráci s Bit Servis, stejně jako tak učinili ve

vztahu k obviněnému. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu upozorňuje na již

zmíněné ničím nepodložené vyjádření dovolatele, pokud kategoricky tvrdil, že

rada města by schválila vypsání zadávacího řízení podle zákona o veřejných

zakázkách, tj. otevřené zadávací řízení, které by, jak již je dnes známo z

rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, odpovídalo zákonným

požadavkům v dané věci, a nikoli jednací řízení bez uveřejnění. S tím však

nelze souhlasit, protože v průběhu celé mnohaleté praxe uzavírání smluv a

jejich dodatků na IT služby s Bit Servis probíhala všechna zadávací řízení

chybně právě v neveřejném jednacím řízení bez uveřejnění, a tudíž je nanejvýš

pravděpodobné, že i při rozhodování v radě města o zadávacím řízení na plnění

týkající se dodatku č. 2 by tento orgán, jako vždy předtím, (nesprávně)

schválil právě tento druh zadávacího řízení podle § 21 odst. 1 písm. d) zákona

o veřejných zakázkách.

34. V odůvodnění dovolání je zřejmý také jiný argumentační rozpor, a to v

části věnující se podpisu J. H. na spisové obálce k dodatku č. 2, resp.

vysvětlující rozsah dopadu podpisu tohoto právníka na vnímání obviněného, co

všechno mohlo být souhlasem právníka zaručeno. Zcela nelogicky dovolatel na s.

8 v posledním odstavci uvedl: „Jak vyplynulo z výpovědi svědka J. H., poznámka

bez připomínek vyjadřovala pouze soulad smlouvy s právními předpisy a

příslušnou judikaturou“. Takové argumentaci Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.

Jak dovolací soud již výše v bodě 27. tohoto usnesení konstatoval, právník

představoval garanta právní bezvadnosti dokumentu jak po obsahové, tak

procedurální stránce, v podstatě, pokud právník neměl připomínky, smlouva

neměla mít jakoukoli právní vadu, ať už ve svém textu nebo ve způsobu, jakým

byla projednána. Ve světle takto postavených skutečností pak nemá opodstatnění

dovolatelovo pojímání právníkova doporučení jako pouhého souladu s právním

pořádkem a judikaturou. Naopak důvodně vysvětloval vrchní soud souhlas J. H.

jako maximální možnou kontrolu správnosti dodatku č. 2 ze všech potenciálních

právních hledisek, neboť si ani nelze představit nic víc, co by bylo možné v

tomto smyslu kontrolovat. Rovněž soud prvního stupně bagatelizoval právní

vyhodnocení dodatku č. 2 právníkem J. H., když uvedl, že jeho podpis

neznamenal, že dodatek č. 2 prošel radou města (viz s. 84 odůvodnění rozsudku

krajského soudu). Zajisté v tomto ohledu krajský soud konstatoval fakt, který

nelze zpochybnit. Na druhou stranu stejně nevyvratitelná je skutečnost, že

právník měl posoudit mj. i proceduru projednání dodatku č. 2 a že se v praxi

vyskytovaly i dodatky, které nebylo třeba předložit radě jako např. dodatek č.

1 ke smlouvě z roku 2007. Při zohlednění všech uvedených faktů je tedy

akceptovatelná obhajoba obviněného, že věřil v právní bezvadnost písemnosti -

dodatku č. 2 - a kromě jiného i v absenci požadavku na schválení dokumentu v

radě, a to zejména s ohledem na podpis J. H. na spisové obálce.

35. K subjektivní stránce trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. b),

odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tedy Nejvyšší soud uzavírá, že nepochybně byla u

obviněného provedeným dokazováním vyloučena, neboť scházela volní složka

nezbytná jak u přímého, tak u nepřímého úmyslu.

B.3. Úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu zneužití pravomoci

úřední osoby

36. Podle právní nauky, na niž navazuje i soudní judikatura, je pro

trestní odpovědnost pachatele trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby

kromě zavinění nezbytná i pohnutka, resp. úmysl přesahující objektivní stránku

trestného činu, spočívající v tom, že pachatel jedná „v úmyslu způsobit jinému

škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný

prospěch“. Subjektivní stránka trestného činu se tedy v případě trestného činu

podle § 329 tr. zákoníku nevyčerpává samotným úmyslem podle § 15 tr. zákoníku,

jednání pachatele musí být zároveň vedeno citovanou pohnutkou (srovnej Jelínek,

J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha:

Leges 2016, s. 838; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010,

sp. zn. 7 Tdo 72/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue č. 5/2010, s.

152). Krajský soud v Českých Budějovicích se tímto znakem zabýval na s. 86, 88,

89 odůvodnění svého rozsudku. Na s. 86 pak výslovně uvedl, že obviněný byl

veden úmyslem opatřit společnosti Bit Servis neoprávněný prospěch imateriální

povahy, spočívající v získání veřejné zakázky bez řádného zadávacího řízení.

Podstata neoprávněného prospěchu, k němuž směřoval tzv. druhý úmysl obviněného,

byl tedy výlučně nemajetkové povahy, soud ho spatřoval v přidělení nadlimitní

zakázky ve výši 37 213 726 Kč bez řádného zadávacího řízení, popř. i jako

samotné uzavření dodatku č. 2 (viz s. 88 poslední odstavec), o němž rozhodl jen

primátor, ačkoli o jeho sjednání měla správně rozhodovat rada města. Úmyslné

zavinění k pohnutce tak soud prvního stupně zřejmě dovozoval z těch okolností

procesu, které předcházely podpisu sporného dodatku obviněným, jimiž

argumentoval v rámci naplnění stejné formy úmyslu zahrnujícího protiprávní

jednání. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku opakovaně uvedl, že tvrzení

krajského soudu vztahující se k pohnutce nejsou podložena žádnými důkazy a mají

spekulativní povahu.

37. S ohledem na shora předložený výklad Nejvyššího soudu k subjektivní

stránce lze však bez nejmenších pochybností vyloučit, že si obviněný J. T. byl

vědom nutnosti konat veřejné zadávací řízení. Během dlouholeté praxe týkající

se smluvních ujednání s partnerem Bit Servis předcházelo vždy uzavření

konkrétní smlouvy (a většiny jejích dodatků, jak již shora uvedeno) zadávací

řízení formou jednacího řízení bez uveřejnění. I pokud by úřednický aparát

města vyhodnotil situaci tak, že u dodatku č. 2 se nejednalo o využití opce a

pouhou změnu některých ustanovení smlouvy z roku 2007, s vyšší mírou

pravděpodobnosti, než jakou měla tvrzení dovolatele, by zase o vítězi zakázky

bylo rozhodováno v jednacím řízení bez uveřejnění. Tento druh zadávacího řízení

však fakticky veřejnou soutěž vylučuje. Přitom vyloučení soutěže kladl

obviněnému krajský soud za vinu (viz s. 86 rozsudku soudu prvního stupně),

spatřoval v něm podstatu imateriálního prospěchu, který se měl obviněný snažit

pro obchodní společnost Bit Servis získat. V tomto ohledu byly tedy úvahy

krajského soudu nesprávné. Proto se dovolací soud ztotožnil s názorem

odvolacího soudu o nedostatku úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného

činu, pokud prospěch mělo představovat nekonání zadávacího řízení. Navíc názor

krajského soudu o imateriální výhodě není správný také proto, že tato forma

služby či dodávky zařízení vždy s sebou přináší i podnikatelský zisk zahrnutý v

ceně za plnění ze smlouvy, tudíž by obchodní společnost Bit Servis získala jak

imateriální prospěch v podobě vítězství bez soutěžního a konkurenčního

prostředí, tak materiální prospěch v podobě zisku (k okolnosti, že veřejná

zakázka je vždy úplatná, za předmět zakázky dodavatel obdrží platbu, v níž je

obsažen i nezbytný podnikatelský zisk, a proto „prospěch“ ve smyslu tzv.

druhého úmyslu tu musí nutně mít i majetkový rozměr, viz např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1066/2016, bod 71.

odůvodnění).

B.4. Znak škody

38. Přestože termín „škoda“ trestní normy nedefinují, podle ustálené

soudní praxe je za škodu třeba považovat újmu, která nastala (projevuje se) v

majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným

ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit poskytnutím majetkového plnění,

především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci (viz stanovisko

Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 55/1971 Sb. rozh. civ., s. 151 a rozhodnutí

č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škodu velkého rozsahu jako znak přísnější

skutkové podstaty podle § 329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku

měl obviněný podle soudu prvního stupně způsobit ve výši nejméně 12 532 650,79

Kč. Tuto částku tvoří rozdíl mezi cenou sjednanou dodatkem č. 2 a obvyklou

cenou stanovenou znaleckým posudkem. Odlišný postoj ke vzniku škodlivého

následku zaujal soud odvolací, podle něhož bylo uzavření dodatku č. 2 obviněným

jako tehdejším primátorem bez řádného předchozího schválení radou města

neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 zákona o obcích.

Krajským soudem vyčíslenou škodu označil vrchní soud za fiktivní, neboť ve

skutečnosti nevznikla, když plnění poskytnuté na podkladě neplatně uzavřeného

dodatku č. 2 považoval za neoprávněný majetkový prospěch (srovnej s. 7 rozsudku

odvolacího soudu). Ačkoli Nejvyšší soud přisvědčil vrchnímu soudu, že s ohledem

na chybějící subjektivní stránku nebylo možné kvalifikovat jednání obviněného

jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, a dovoláním napadené

rozhodnutí zrušil zejména z důvodu nedostatečného právního posouzení zavinění

trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti, jak bude uvedeno níže,

považuje za vhodné vyjádřit se také k možnému vzniku škody, pokud bylo plněno z

neplatného právního úkonu. Právní závěry odvolacího soudu ke škodlivému

následku totiž Nejvyšší soud neshledal správnými a je možné, jestliže se vrchní

soud v rámci konání nového odvolacího řízení přikloní k naplnění nedbalostní

formy zavinění a ostatních znaků skutkové podstaty přečinu podle § 330 odst. 1

tr. zákoníku, že se tento soud bude muset opětovaně zabývat otázkou vzniku

škody a její případné výše v souvislosti s možným naplněním znaků

kvalifikovaných skutkových podstat ustanovení § 330 odst. 2 písm. c) a odst. 3

písm. a) tr. zákoníku.

39. Není pochyb, že za situace, kdy primátor si přisvojí pravomoc rady

rozhodnout o majetkové dispozici města, a jsou tedy naplněny předpoklady podle

§ 41 odst. 2 zákona o obcích, nabízí se závěr o neplatnosti právního úkonu

primátora. Ustálená soudní praxe za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (který byl s účinností od 1. 1. 2014

nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších

předpisů) se přikláněla k názoru, že úkon starosty nebo primátora učiněný bez

zákonem vyžadovaného souhlasu rady či zastupitelstva obce/města byl stižen

absolutní neplatností (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001,

sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný pod č. 103 ve svazku 23 Sbírky nálezů a

usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3130/2005, uveřejněný pod č. C 4339 v sešitě 4 Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný pod č. 61 ve svazku 22 Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu, aj.). Starosta obce totiž nemůže sám vytvářet vůli

obce, proto nemůže platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek

obce, bez platného rozhodnutí zastupitelstva, případně rady obce (srov. §

zejména § 41 odst. 2 a § 103 odst. 1 zákona o obcích ve znění účinném v době

činu). Na druhou stranu zejména Ústavní soud nejen ve shora citovaných

rozhodnutích kladl důraz na skutečnost, že závěr o neplatnosti určitého

právního úkonu, resp. jednání pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný

výklad dotčeného zákonného ustanovení. Při jeho výkladu hraje stěžejní roli

výklad teleologický, tudíž je třeba se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či

zákazu, zejména v případech, které se týkají soukromoprávní sféry, v níž je

třeba dbát ochrany smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy

se musí dodržovat). Na posuzovaný případ také dopadá názor vyslovený v již

citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 576/2000, podle něhož tam, kde již vůle obce v

zásadních bodech byla vytvořena, nelze starostovi obce (zde primátorovi města)

upřít právo, aby v intencích takto projevené vůle jednal (srovnej též nález

Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/2014, a usnesení téhož

soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1120/2015). Je tedy mj. nutné

rozlišovat, zda posuzované právní jednání, podpis dodatku č. 2, k němuž neměl

obviněný souhlas rady města, bylo skutečně pro Statutární město České

Budějovice poškozující nebo nikoli. Za situace, kdyby v jeho důsledku nedošlo

ke vzniku škody na straně města, nemuselo by být jeho právní jednání nutně

posouzeno jako neplatné jen z toho důvodu, že neměl souhlas rady města (srovnej

§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, nyní §

580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pro účely trestního práva je však

třeba se zabývat otázkou, zda takovým, byť z hlediska civilního práva neplatným

právním jednáním [zákon č.

89/2012 Sb., občanský zákoník, v části týkající se

neplatnosti právních jednání (§ 574 – § 588) podle důvodové zprávy preferuje

hledisko relativní neplatnosti před neplatností absolutní], mohl být spáchán

(dokonaný) trestný čin, a zda v příčinné souvislosti s ním vznikl následek v

podobě škody, pokud je znakem základní či kvalifikované skutkové podstaty

určitého trestného činu.

40. Trestní judikatura Nejvyššího soudu poměrně jasně stanovila, že

neplatnost právního úkonu neznamená, že by jím nemohl být spáchán trestný čin.

Pro posouzení toho, zda jednáním spočívajícím v právním úkonu, resp. v jednání

byl spáchán trestný čin, je totiž podstatné, za jakých okolností, v jakých

souvislostech a s jakým cílem byl učiněn, a nikoli jestli jde o jednání

absolutní neplatné. Jinými slovy řečeno, trestněprávní relevantní jednání je

nutno posuzovat z jeho smyslu a obsahu, nikoli s ohledem na jeho případnou

platnost podle norem jiného právního odvětví (srovnej např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise

Trestněprávní revue, č. 6/2010, s. 185; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3.

2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. T 575. v sešitu č. 24 Souboru

trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H.

Beck, Praha 2003; rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Některá trestná činnost

vlastně neplatnost právních úkonů pachatelů presumuje, zcela patrné je to např.

u trestného činu podvodu, např. páchaného za využití padělaných listin. V

těchto případech není ani pochyb o reálném vzniku škody, byť by bylo možné

dodatečně zvrátit stav vyvolaný tímto druhem trestné činnosti. Otázka platnosti

právního jednání by měla význam a musela by být řešena v případě, pokud by to

mělo vliv na naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu (viz

nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný

pod č. 218 ve svazku 55 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

41. K možnostem vzniku škodlivého následku způsobeného právním úkonem

(jednáním), který se příčí zákonným ustanovením jiného právního odvětví, se

vyjádřila zejména odborná literatura. Pokud byly skutečně k újmě určitého

subjektu odčerpány peněžní prostředky či jiné majetkové hodnoty na základě

jednání trpícího právní vadou, představuje taková majetková újma pro účely

posouzení trestní odpovědnosti škodu bez ohledu na to, zda později vyvstanou

pochyby o platnosti takového právního jednání. Vždyť i smluvní strany v době

spáchání trestného činu spoléhají na to, že neplatnost jejich jednání nebude

zjištěna a že škodlivé právní následky v jeho důsledku reálně nastanou.

Neplatnost potom neznamená, že by si strany musely vrátit plnění, avšak pokud

by k vrácení došlo, lze to obecně považovat jen za náhradu způsobené škody nebo

její části, což může mít význam mimo jiné při rozhodování o trestu a o

povinnosti pachatele nahradit škodu způsobenou trestným činem, který spáchal

(viz Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2017, s. 9). Kromě jiného je takové chápání právního významu

škody klíčové také pro stanovení momentu dokonání poruchového trestného činu, u

něhož se vyžaduje způsobení škody k naplnění znaků jeho skutkové podstaty, a

pro běh promlčecí doby takového trestného činu (srovnej Púry, F., Richter, M.

Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. s.

10). Ostatně restriktivní výklad ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro

rozpor se zákonem zastává i Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 6.

4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, uveřejněný pod č. 75 ve svazku 37 Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu). Za situace, kdy přes všechno výše uvedené

existence škody jako následku neplatného právního jednání nebude shledána,

Nejvyšší soud připomíná, možnost posoudit čin pachatele (jež z jeho

subjektivního pohledu ke vzniku škody směřoval, byl jím zamýšlen) jako pokus

dotčeného trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017,

sp. zn. 5 Tdo 645/2017).

42. V trestním řízení je tedy při hodnocení možného vzniku škody nutné

promítnout do právního hodnocení skutečnost, zda smluvní strany (resp. fyzické

osoby je zastupující) v době uzavření závazku spoléhají na neodhalení

neplatnosti právního úkonu, zda mají zájem na reálné nastoupení a trvání

právních následků vyplývajících z právního jednání i přes jeho neplatnost. Z

hlediska právní kvalifikace existence a výše škody jako znaku skutkové podstaty

určitého trestného činu je v daném případě nutné vycházet z toho, jaké následky

zahrnuté zaviněním obviněného skutečně měl jeho podpis dodatku č. 2 na majetku

města bez ohledu na případnou následnou neplatnost tohoto ujednání z pohledu

civilního práva (viz Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní

samosprávě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. s. 9). Z listinných podkladů

obsažených v trestním spise vyplývá, že smlouvu z roku 2007 (ve znění dodatků

č. 1, 2, 3) město minimálně do 4. 12. 2014 nevypovědělo (viz písemné sdělení J.

H. na č. l. 2937), plněno tedy bylo oboustranně po celou dobu tří let, jak

předpokládal dodatek č. 2. Za daných okolností se tedy spíše jeví jako správná

úvaha, že rozdíl mezi obviněným neoprávněně sjednanou platbou, jež byla městem

skutečně vynaložena, a cenou obvyklou, která byla o několik milionů Kč nižší,

mohl představovat škodu.

43. Chápání škody nastalé v důsledku neplatného právního jednání, jak je

předložil vrchní soud, by ponechávalo možnou trestní odpovědnost pachatele v

podstatné části na náhodě v tom směru, zda se prosadí účinky neplatnosti

právního jednání či nikoli, a vznik škody by patrně nastával až ke dni

promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 638 zákona č. 89/2012

Sb., občanský zákoník, (resp. podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník, v tehdy účinném znění, který byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen

zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), čímž by byli zvýhodněni ti

pachatelé, kteří by sami způsobili neplatnost právního jednání, jímž spáchali

trestný čin (srovnej Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní

samosprávě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 10). Argumenty vrchního

soudu popírající možný vznik škody pro absolutní neplatnost úkonu obviněného J.

T., jímž stvrdil uzavření dodatku č. 2, tak v dovolacím řízení nemohly obstát.

B.5. Jednočinný souběh trestných činů podle § 329 tr. zákoníku a § 248 tr.

zákoníku

44. Dovolatel se domáhá posouzení jednání obviněného nejen jako zločinu

podle § 329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ale současně také

jako zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248

odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Jednalo se sice o námitku

právního charakteru a s ohledem na odvolání státního zástupce Krajského

státního zastupitelství v Plzni podané v neprospěch obviněného přípustnou i z

hlediska respektování zásady zákazu změny k horšímu (reformationis in peius),

avšak v posuzovaném případě ji nelze přiznat opodstatnění, ačkoli z

teoretického hlediska jednočinný souběh předmětných trestných činů není

vyloučen.

45. Trestného činu podle § 248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku se dopustí

pachatel, který v rozporu s jiným právním předpisem o veřejných zakázkách

poruší závažným způsobem závazná pravidla zadávacího řízení a způsobí tím ve

větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo

jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu

neoprávněné výhody. K naplnění subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné

zavinění. Jak ale vyplývá z výše přednesených argumentů, v případě obviněného

J. T. byl zjištěným skutkovým stavem vyloučen i eventuální úmysl porušit

závažným způsobem závazná pravidla zadávacího řízení. Nejvyšší soud pouze

stručně připomíná, že odbornými znalostmi vybavení zaměstnanci magistrátu ani

neuvažovali o zadání veřejné zakázky v otevřeném řízení, nezvolili dokonce ani

formu jednacího řízení bez uveřejnění, ale rovnou v rámci využití opce ve

smlouvě z roku 2007 oslovili stávajícího dodavatele, nikdo ze zúčastněných osob

se proti takovému způsobu zadání zakázky neohradil. Až dne 25. 9. 2012, kdy

vynesl rozhodnutí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pod č. j. ÚOHS-

S593/2011/VZ-18002/2012/513/JWe, v jeho výroku pod bodem II. bylo konstatováno,

že Statutární město České Budějovice porušilo uzavřením dodatku č. 2 ke smlouvě

č. 2007000422 ustanovení § 21 ve spojení s § 6 zákona o veřejných zakázkách,

neboť nebylo provedeno zadávací řízení a současně Statutární město České

Budějovice nedodrželo zásady postupu zadavatele (zásada transparentnosti,

rovného zacházení a zákazu diskriminace), čímž byl podstatně ovlivněn výběr

nejvhodnější nabídky. K rozhodné době v červnu 2010, kdy obviněný jako primátor

podepisoval dodatek č. 2, však nebyly známy jakékoli poznatky o chybně

provedeném zadávacím řízení, o němž ani primátor nerozhodoval, a proto i ve

vztahu k tomuto trestnému činu podle § 248 tr. zákoníku úmyslné zavinění

obviněného J. T. nepřipadalo v úvahu.

C. K trestnému činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1

tr. zákoníku

C.1. Nesprávné právní posouzení skutku soudem druhého stupně

46. Zásadní pochybení soudu druhého stupně, jež bylo důvodem pro zrušení

dovoláním napadeného rozsudku, spočívalo v nedostatečném, nelze zatím vyloučit

že i v nesprávném právním posouzení skutkových okolností vztahujících se k

subjektivní stránce trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti, jak

dovolatel správně namítl. Odvolací soud se tímto v úvahu přicházejícím druhem

zavinění obviněného zabýval velmi povrchně, své přesvědčení o jeho vyloučení v

posuzovaném případě vyjádřil nepřímo, neurčitě a přinejmenším velmi stroze (viz

s. 8 zprošťujícího rozsudku, kde vrchní soud mj. konstatoval: „V daném případě

však i při naplnění subjektivní stránky nebyly tímto případným nedbalostním

jednáním obviněného naplněny další nezbytné zákonné znaky…“). Způsob, jakým se

Vrchní soud v Praze vypořádal se subjektivní stránkou trestného činu podle §

330 tr. zákoníku (důsledně se nezabýval ani dalšími znaky jeho skutkové

podstaty), je naprosto nevyhovující požadavku na povinnost soudů řádně

odůvodnit svá rozhodnutí v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení § 125

odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 20. 2.

2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03, uveřejněný pod č. 25 ve svazku 32 Sbírky nálezů a

usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp.

zn. I. ÚS 3184/07, uveřejněný pod č. 71 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu). Pokud z odůvodnění rozhodnutí soudu nevyplývá vztah mezi

skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními

závěry na straně druhé, pak je třeba na takové odůvodnění nahlížet jako na

nepřezkoumatelné. Stejné nedostatky spatřoval Nejvyšší soud i v té části

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v níž se v podstatě jen zmínil o znacích

objektivní stránky trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. Sice

vrchní soud jednoznačně uvedl, že „podpisem dodatku ke smlouvě uzavřené na dobu

neurčitou (s možností kdykoli tuto smlouvu vypovědět) rozhodně nezmařil, ani

neztížil splnění důležitého úkolu“, avšak ani zde neobjasnil, z jakých důkazů

vycházel, jaké skutečnosti měl za prokázané a jakými úvahami na ně navázal, aby

na tomto podkladě dospěl k relevantním právním závěrům. Kromě toho má Nejvyšší

soud pochybnosti o správnosti vrchním soudem stroze prezentovaných názorů na

naplnění zákonných předpokladů trestní odpovědnosti podle § 330 odst. 1 tr.

zákoníku, a to zejména pokud se týká zavinění a znaku objektivní stránky

spočívajícím ve zmaření nebo podstatném ztížení splnění důležitého úkolu. Pro

úplnost lze doplnit, že chybné stanovisko zaujal soud druhého stupně také ke

vzniku škody, což dovolací soud vysvětlil pod body 37. až 42. tohoto usnesení.

C.2. Nedbalostní zavinění

47. Spáchat trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §

330 odst. 1 tr. zákoníku může pouze úřední osoba, která při výkonu své

pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu.

Citované ustanovení trestního zákoníku chrání zájem státu na řádném a důsledném

plnění úkolů úředními osobami. Trestní postih se uplatní jen v případě

závažných případů porušení povinností úředních osob, jež je třeba potrestat i

přesto, že nejednali úmyslně, ale v nedbalostním zavinění. Závažnost porušení

povinnosti se odvíjí také od významu úkolu, který měl být následkem poruchového

jednání úřední osoby zmařen nebo podstatně ztížen a jímž může být výhradně

důležitý úkol.

48. Podstatné v posuzované trestní věci bude vymezení formy nedbalosti.

Ta je definována v ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákoníku, které stanoví, že

trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může

způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým

zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení

nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení

způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a

mohl. Na rozdíl od úmyslného zavinění u nedbalosti schází volní složka, neboť

tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle

pachatele, která však směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému).

Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné

opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní

následek.

49. Pomocí složky vědění trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou

[pod písm. a)] a nevědomou [pod písm. b)], přičemž, jak již bylo uvedeno, volní

složka chybí u obou. Pro zjištění zda a o jakou nedbalost jde, nestačí zkoumat

jen psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Musí být

zjištěno, jestli v dané věci byly „přiměřené důvody“ u vědomé nedbalosti či zda

pachatel „podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl“ u

nedbalosti nevědomé. Trestní zákoník neobsahuje jasná kritéria pro hodnocení

„přiměřenosti“ a posouzení možnosti pachatele „vědět“. Uvedené vymezení je

ponecháno právní nauce a praxi. Ty potom vysvětlují, že míra opatrnosti je dána

spojením objektivního a subjektivního vymezení a jejich vzájemným vztahem (viz

Solnař, V., Základy trestní odpovědnosti, 1. vydání, Academia, Praha 1972, s.

237; dále např. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr.;). Objektivní porušení

určité míry opatrnosti zpravidla žádá od každého stejnou míru opatrnosti,

výjimečně míru vyšší např. u osob vykonávajících určité povolání (např. lékař,

řidič). Měřítko povinné opatrnosti určují jednak zvláštní předpisy (např. normy

týkající bezpečnosti při práci, o nakládání se zbraněmi atd.), jednak je určeno

obecně (např. ponechání dítěte v uzamčeném vozidle za horkého počasí). Ke

stanovení nedbalosti však musí ještě přistoupit tzv. subjektivní vymezení,

které značí míru opatrnosti, jakou byl schopen vynaložit pachatel v konkrétním

případě. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí tedy pro

vymezení obou druhů nedbalosti. Přiměřenost důvodů, z nichž pachatel spoléhal,

že nezpůsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu [§ 16 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku] je vždy třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli,

a to nejen z hlediska jeho znalostí a zkušeností, ale i vzhledem k vnějším

okolnostem konkrétního případu. (srov. Trestní právo hmotné – I. obecná část,

Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. 3. přepracované vydání,

vydáno nakladatelstvím CODEX, Praha, 1997, s. 117-122; Jelínek, J. a kol.:

Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges,

2016, s. 238 a násl.). Podobně při nevědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. b)

tr. zákoníku] se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě

objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic

konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné

činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti

předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem

(viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237).

50. Úkolem soudu druhého stupně v rámci opakovaného projednání obou

podaných odvolání tak bude pečlivě zvažovat všechny okolnosti případu, které

mají význam ve vztahu k nedbalostnímu zavinění obviněného, podrobně své úvahy

vysvětlit v návaznosti na obsah provedeného dokazování a jeho výsledky, teprve

poté bude možné rozhodnout, zda byla některá ze dvou forem nedbalostního

zavinění u obviněného naplněna či nikoliv (nezáleží na tom která, obě mají pro

trestní odpovědnost podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku stejnou váhu). V

návaznosti na to tedy bude možné kvalifikovaně vyložit úvahy o existenci

subjektivní stránky trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti.

Nejvyšší soud ještě připomíná, že ve vztahu k vědomé nedbalosti je kromě

zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo

ohrožení chráněného zájmu, potřeba zabývat se všemi okolnostmi, z nichž by bylo

možno spolehlivě dovodit, že pachatel také bez přiměřených důvodů spoléhal na

to, že chráněný zájem nebude zasažen, přičemž přiměřenost jeho důvodů je nutné

posuzovat z hlediska jeho zkušeností a z dalších okolností (srov. rozhodnutí č.

29/2012 Sb. rozh. tr.). O zavinění z nevědomé nedbalosti jde jen tehdy,

jestliže povinnost a možnost předvídat ohrožení nebo porušení chráněného zájmu

jsou dány současně, nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je

nezaviněný (viz rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Přihlédnout bude třeba

také k soudní praxí vnímaného postavení starosty (primátora), který jako osoba

zastupující navenek obec, resp. město, tj. veřejnoprávní korporaci, podepisuje

mj. i smlouvy zavazující územní samosprávný celek, tudíž jde o osobu, na niž

jsou kladeny zvýšené nároky z důvodu jeho postavení, funkce a odpovědnosti.

Nemůže se tedy hájit pouze tím, že podepisuje různé dokumenty, aniž by se s

nimi blíže seznámil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9., sp. zn. 6 Tdo

510/2009; Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1.

Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 92).

C.3. Důležitý úkol

51. Úkolem ve smyslu ustanovení § 330 tr. zákoníku je určité poslání

nebo povinnost, k jejichž naplnění nebo splnění by měla směřovat činnost

instituce, za niž pachatel jednal. K rozpoznání, zda šlo o důležitý úkol, bude

třeba zjistit jeho význam z hlediska orgánu státní správy, územní samosprávy,

soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, společnosti, právnické nebo fyzické

osoby, která je podnikatelem, nebo instituce, v níž je úřední osoba činná a

jejíchž úkolů se splnění dotýká (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §

140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3157). Zmařením

splnění důležitého úkolu se rozumí úplné znemožnění jeho splnění a podstatným

ztížením je vytvoření situace, kdy sice důležitý úkol může být splněn, avšak s

velkými až mimořádnými obtížemi, resp. ke splnění tohoto úkolu je třeba

vynaložit zřetelně více energie, času nebo prostředků, než by jinak bylo

zapotřebí. Vždy bude nutné zkoumat každý případ individuálně s přihlédnutím ke

všem okolnostem vztahujícím se k činnosti a působení příslušeného orgánu.