Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. S., zastoupeného JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem, sídlem Tikovská 2198/14, Praha 9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 48/2025-20710 ze dne 20. 10. 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal na stěžovatele a další osoby obžalobu pro zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku a dále pro zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 3, odst. 4 písm. a) a b) trestního zákoníku. Městský soud v Praze ("městský soud") usnesením č. j. 75 T 2/2025-20636 ze dne 25. 7. 2025 podle § 314c odst. 1 písm. a) trestního řádu za použití § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, neboť měl za to, že je třeba odstranit závažné procesní vady, které nelze napravit v řízení před soudem. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, na jejímž základě Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným usnesením zrušil usnesení městského soudu a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
2. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení vrchního soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá zejména, že obžaloba trpí zásadními vadami, které brání jejímu projednání v hlavním líčení, a že v přípravném řízení došlo k protiústavním výslechům a k nedostatečnému zjištění skutkového stavu.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Ústavní stížnost směřuje proti kasačnímu rozhodnutí vrchního soudu, jímž zrušil rozhodnutí městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci tedy nebylo vydáno pravomocné konečné rozhodnutí a trestní řízení nadále pokračuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti (k tomu viz bod 23 a násl. stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2 2023) přitom vyplývá, že ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí je zásadně nepřípustná, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí a nejde tedy o rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 2371/11
ze dne 18. 9. 2012 či usnesení
sp. zn. III. ÚS 2615/20
ze dne 18. 9. 2020).
5. Trestní stíhání vedené proti stěžovateli se nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, a to v jeho rané fázi, kdy ještě ani nebylo nařízeno hlavní líčení. V takových případech Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že ústavní stížnost proti dosavadnímu postupu orgánů činných v trestním řízení je zpravidla nepřípustná. Tento postup je totiž nedílnou součástí celého řízení a případné protiústavní vady lze zpravidla odstranit v jeho dalším průběhu, a to zejména prostřednictvím řádných a mimořádných opravných prostředků proti konečnému rozhodnutí (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 62/95
ze dne 30. 11. 1995 či usnesení
sp. zn. II. ÚS 1419/16
ze dne 16. 5. 2016,
sp. zn. I. ÚS 2448/24
ze dne 9. 9. 2024 a
sp. zn. III. ÚS 1294/23
ze dne 19. 1. 2023, body 18 a 19).
6. Námitky stěžovatele směřují proti údajným podstatným procesním vadám a vadám v dokazování, k nimž mělo dojít v přípravném řízení. Tyto námitky však může stěžovatel uplatnit před městským soudem a případně i v následném odvolacím či dovolacím řízení. Pokud by se jimi Ústavní soud zabýval již v této fázi, porušil by tím zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto v tomto stadiu řízení předčasná.
7. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává výjimečného postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by odůvodňovaly použití této výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti.
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Rozhodl tak stejně jako o ústavních stížnostech spoluobviněných směřujících proti témuž rozhodnutí vrchního soudu (viz usnesení
sp. zn. III. ÚS 169/26
ze dne 28. 1. 2026 a
sp. zn. IV. ÚS 184/26
ze dne 3. 2. 2026).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Martin Smolek v. r.
soudce zpravodaj