Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Turečka, zastoupeného Mgr. Adamem Liberdou, advokátem se sídlem Brandlova 1685/9, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 222/2023-187 ze dne 8. 3. 2024 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 57 Co 222/2023-191 ze dne 8. 3. 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 114 C 22/2019-151 ze dne 12. 5. 2023, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, a Evy Stryczkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se v řízení před obecnými soudy Eva Stryczková, vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, po stěžovateli domáhala zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nevrácené části zápůjčky. Tu měla stěžovateli poskytnout na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 12. 8. 2016. Stěžovatel se bránil zejména tvrzením, že peníze vedlejší účastnici vrátil. Svůj argument doložil originálem příjmového pokladního dokladu s vlastnoručním podpisem vedlejší účastnice.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným rozhodnutím rozhodl ve prospěch stěžovatele a žalobu výrokem I zamítl poté, co vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno ohledně nepravosti jejího podpisu na příjmovém pokladním dokladu. Zároveň uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení a náklady řízení státu (výroky II a III).
3. Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Ostravě došel k závěru, že okresní soud chybně aplikoval § 565 občanského zákoníku, a proto je tak podle názoru soudu právě stěžovatel tím, kdo ani po výzvě soudu o označení dalších důkazních návrhů neunesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu. Z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně napadeným rozhodnutím změnil a nařídil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 50 000 Kč spolu s úroky z prodlení (výrok I), náhradu nákladů řízení (výrok II) a také uhradit další náklady (výrok III a IV).
4. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí na základě tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti tomu, že nebyl soudem ve smyslu § 118a občanského soudního řádu dostatečně poučen, když se mu v řízení před soudem prvního stupně na základě chybné aplikace § 565 občanského zákoníku tomuto zákonnému poučení vůbec nedostalo a zároveň byl jeho důkazní návrh k doplnění znaleckého posudku soudem zamítnut. Poučena byla pouze vedlejší účastnice, kterou podle soudu tížilo důkazní břemeno.
5. Odvolací soud sice účastníkům svůj právní názor ohledně chybné aplikace § 565 občanského zákoníku sdělil, nicméně stěžovatele pouze vyzval k označení dalších důkazních návrhů pro prokázání svého tvrzení a k označení ani neposkytl žádnou lhůtu. Taková výzva podle názoru stěžovatele nesplňuje poučení ve smyslu § 118a občanského soudního řádu a v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.
6. Stěžovatel je zároveň přesvědčen, že nebyly dány důvody pro změnu rozsudku odvolacím soudem podle § 220 občanského soudního řádu. Soud měl podle jeho názoru rozsudek okresního soudu pro jiné vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení.
7. Ústavní stížnost byla podána včas řádně zastoupeným stěžovatelem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, který vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k napadenému rozsudku okresního soudu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno. Ve zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Ústavní soud na úvod připomíná, že je soudním orgánem, jehož rolí je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není orgánem stojícím v další instanci nad obecnými soudy a taktéž není zásadně oprávněn přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci, když požaduje přezkum řízení před nalézacími soudy a rozhodnutí ve věci, kde sporná částka činila právě 50 000 Kč [srov. § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. V těchto bagatelních věcech je ovšem přezkum Ústavního soudu omezen o to více. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, úspěch ústavní stížnosti v takových případech bývá často vyloučen zpravidla kvůli velmi nízkým, svou podstatou zanedbatelným částkám.
Děje se tak z důvodu nevýznamnosti možného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který obecně není schopen způsobit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004). Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů, která vedou ke zřetelnému zásahu do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ze dne 1. 8. 2011 a sp. zn. IV. ÚS 193/14 ze dne 8. 4. 2015). Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud rovněž připomíná, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 vyslovil závěr, že bagatelnost věci by se ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak ne vždy tomu tak musí být. Při jejím posuzování by měl Ústavní soud na věc nahlížet jak z hlediska kvalitativního, tak i kvantitativního. Míra dotčení nemusí být závislá pouze na zákonodárcem stanovené hranici pro bagatelnost částky, tedy 10 000 Kč pro odvolání a 50 000 Kč pro dovolání, ale v ojedinělých případech se i ve věcech, které jsou podle těchto hranic jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do života stěžovatele, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit.
Takto je třeba postupovat zejména v případech, kdy si sociální a majetkové poměry účastníka vyžadují zvláštního zohlednění. Stejně tak nemusí být určující právní hranice bagatelnosti s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (body 31 a 33 již citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ). V tomto směru ovšem stěžovatel ničeho ve své ústavní stížnosti nenamítá a Ústavní soud ani žádné takové okolnosti z předložené ústavní stížnosti a jejích příloh nezjistil.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu