Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele R.
V. R., zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 258/2024-147 ze dne 17. 4. 2024, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 392/2023 ze dne 28. 11. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 118/2023 ze dne 18. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") shledán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku [§ 346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku] a byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb o výši 1 000 Kč, celkem tedy 30 000 Kč. Trestného činu se dopustil tím, že dne 29. 6. 2020 v hlavním líčení v trestní věci proti obviněné A. H. vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 vypověděl, že mu v době, kdy se měla podle obžaloby dopustit trestného činu loupeže, poskytovala kosmetické služby, a že ji předtím vyzvedl v místě jejího bydliště a poté ji dovezl zpět domů. Z listinných důkazů výpisy z telefonních čísel vyplynulo, že se obviněná namísto toho nacházela na místě činu.
2. Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze zamítl.
3. Následně podal stěžovatel dovolání. V něm namítal porušení pravidla in dubio pro reo, tvrdil, že dovozený skutkový děj nemá oporu v provedeném dokazování a že byla nesprávně posouzena otázka jeho zavinění.
4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné [§ 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Zhodnotil, že část dovolací argumentace nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který stěžovatel v dovolání označil, žádná z námitek nenaplňovala, protože představovaly pouhou polemiku s důkazním řízením a jeho závěry, zatímco uvedený dovolací důvod míří na případy extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud vyložil, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry, k nimž dospěly nižší soudy po provedení dokazování. Na okraj však upozornil, že ze stěžovatelovy výpovědi neplyne, že by vyjadřoval pochybnost o datu, kdy mělo dojít k jím popisovaným skutečnostem. Vysvětlil také, proč k porušení pravidla in dubio pro reo, vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (viz bod 18 usnesení NS), nemohlo dojít jen tím, že se soudy přiklonily k jiným skutkovým závěrům, než na kterých trvá stěžovatel. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu Nejvyšší soud podřadil námitku směřující proti posouzení zavinění. Zopakoval, že stěžovatel nedal nijak najevo pochybnosti o datu, kdy došlo ke skutečnostem, o nichž vypovídal, a tedy pravdivosti své výpovědi. Pokud poté soudy shledaly, že jednal ve formě úmyslného zavinění, neměl Nejvyšší soud k takovému závěru žádné výhrady.
5. Stěžovatel rozporuje závěry napadených rozsudků co do posouzení zavinění. Má za to, že obecné soudy pominuly jeho obhajobu, že se s obžalovanou nedomlouval na obsahu své výpovědi. To, že by při svědecké výpovědi lhal, jasně vyvrací skutečnost, že během ní vyjadřoval svou nejistotu ohledně toho, k čemu vypovídal (zejména zdůrazňoval, že vypovídá "s odstupem času"), a odkazoval na svou dřívější výpověď pro policejní orgán. Jeho svědecká výpověď měla být hodnocena podle pravidla in dubio pro reo. K této dřívější výpovědi měly soudy přihlédnout a nevycházet z jediné výpovědi, která jej údajně usvědčuje z křivého svědectví. Vysvětlil, že neměl v úmyslu vypovídat křivě, jen si nebyl jistý dnem, kdy došlo ke skutečnostem, k nimž vypovídal.
6. Současně nebyl dokázán jeho úmysl ovlivnit rozhodování soudu; v době výpovědi nevěděl, z čeho je obžalovaná viněna a jaký význam má pro její obhajobu stěžovatelova výpověď. Jeho výpověď nebyla způsobilá vyvolat pochybnosti o závěru soudu o vině obžalované. Nebyly tedy naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu.
7. Podle stěžovatele tak existuje extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která v provedených důkazech nemají žádnou oporu. V tom spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), respektive práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů (viz čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).
10. Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti svědčí o tom, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud provede jako další "instance" plný přezkum závěrů, k nimž dospěly trestní soudy ? domáhá se v podstatě přehodnocení závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl odsouzen. Ústavnímu soudu však nepřísluší, aby závěry obecných soudů přehodnocoval, nedospěje-li k závěru, že se trestní soudy dopustily pochybení dosahujícího ústavně relevantní úrovně. O takovém pochybení však ústavní stížnost ani napadená rozhodnutí nesvědčí.
11. Ústavní soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí obecných soudů, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě a úplně popsán a logicky a přesvědčivě odůvodněn (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 nebo sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000). Obdobně Ústavní soud zasahuje v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněna skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (např. nález sp. zn. III.
ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004). Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005). S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich racionálním a logickém zhodnocení vyplývat nemohou (nálezy sp. zn. IV.
ÚS 1291/12 ze dne 7. 5. 2013 nebo sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012).
12. O žádnou podobnou vadu se však v této věci nejedná. Stěžovatelem tvrzený "extrémní rozpor" mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry představuje podle Ústavního soudu pouze výraz jeho nesouhlasu se závěry, k nimž trestní soudy dospěly.
13. Namítá-li stěžovatel nedostatečné posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu, té se dostatečně podrobně věnovalo už usnesení městského soudu (body 6 a 7). Nejvyšší soud označil stěžovatelovu argumentaci za zjevně neopodstatněnou. Poukázal na to, že stěžovatel nedal během své výpovědi před soudem najevo nejistotu o správnosti své výpovědi. Z bodu 4 rozsudku obvodního soudu konkrétně plyne, že na začátku výpovědi před soudem sice relativizoval spolehlivost své výpovědi kvůli "odstupu času", následně ale už bez dalšího vypovídal o tom, co činil toho rána, kdy se měla obžalovaná dopustit trestného činu, aniž by dával najevo, že si není jist dnem, kdy se měly jím popisované skutečnosti odehrát. Proč nebylo možné přihlížet k obsahu výpovědi stěžovatele před policejním orgánem, zdůvodnil už městský soud, že předmětem řízení byla stěžovatelova výpověď před soudem.
14. Co se týče tvrzeného rozporu s pravidlem in dubio pro reo (k tomuto pravidlu plynoucímu z presumpce neviny, zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny, viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2929/18 ze dne 6. 3. 2020, bod 21 a násl.), Nejvyšší soud (byť nad rámec vlastního odůvodnění) vysvětlil jednak obecný způsob uplatňování tohoto pravidla v trestním řízení (bod 18), jednak nepřímo odůvodnil, že pro jeho uplatnění v daném řízení nebyl prostor (bod 17; v tomto bodě se zrcadlí závěry městského soudu a obvodního soudu). Postačí na jeho závěry plně odkázat.
15. Lze proto uzavřít, že stěžovatelovy námitky nepoukazují na ústavně relevantní vady či excesy ze strany trestních soudů. Napadená rozhodnutí jsou v dostatečné míře odůvodněna, popisují, z jakých důkazů byly vyvozeny skutkové závěry a k jakým právním závěrům soudy dospěly, přičemž mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry a právním hodnocením existuje racionální souvislost.
16. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu