USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného R. V. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 9 To 392/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 118/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. R. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 29 T 118/2023, byl obviněný shledán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
2. Podle skutkového zjištění se obviněný trestného činu dopustil v podstatě a zkráceně tím, že dne 29. 6. 2020 při hlavním líčení v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 37/2020 vypověděl, že dne 2. 10. 2019 mu A. H., která byla v cit. trestní věci obžalovaná, poskytovala kosmetické služby v salonu v ulici XY v čase, kdy se měla podle obžaloby dopustit trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v parku mezi ulicemi XY a XY, a že předtím obžalovanou vyzvedl v místě jejího bydliště, kam ji poté odvezl zpět. Uvedenou výpověď obviněný učinil, ačkoli z listinných důkazů výpisy z telefonních čísel vyplynulo, že obžalovaná, která svou vinu popírala, se nacházela na místě činu. Obviněný si také byl vědom, že jeho výpověď je ve věci důležitá pro posouzení viny obžalované A. H.
3. Za spáchaný trestný čin soud prvního stupně obviněného odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb o výši 1 000 Kč, tedy celkem 30 000 Kč.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 9 To 392/2023, odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Obviněný namítl, že se soudy v předchozím řízení nevypořádaly s rozpory v provedených důkazech a nehodnotily je v jeho prospěch (a tedy byla porušena zásada in dubio pro reo), přičemž dovozený děj nemá oporu v provedeném dokazování. Při hodnocení (údajně křivé) výpovědi ze dne 29. 6. 2020 soudy opomenuly zohlednit užité fráze, kterými vyjádřil nejistotu nad svou pamětí a podanou informací („s odstupem času“ apod.). Nejistota měla plynout i z přepisu a audiozáznamu hlavního líčení, ale také z obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení z přípravného řízení, jenž měl být také předmětem dokazování, neboť se např. nemusel dostavit k soudu a tento úřední záznam mohl být za vyslovení požadovaných souhlasů čten.
7. Právě v návaznosti na zmíněné námitky do skutkového zjištění obviněný dále namítl, že soudy špatně posoudily jeho zavinění, resp. subjektivní stránku trestného činu. Soudy totiž měly přihlédnout k tomu, že sám obviněný při výpovědi komunikoval svou nejistotu, a to především ve vztahu k datu okolnosti, o které měl křivě vypovídat.
8. Prvostupňové rozhodnutí trpí vadou nesprávného hodnocení důkazů potud, že soud z výpovědi obviněného vybral jeho nepravdivá tvrzení a pomíjel kontext, v němž byla tato tvrzení učiněna. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního, ale i druhého stupně.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že se obviněný v prvé řadě ve své argumentaci odpoutal od uplatněných dovolacích důvodů a směšoval skutkové závěry se závěry hmotněprávními. V jediné podstatné části obviněný namítl, že si nebyl jistý datem okolnosti, o které vypovídal. Nic takového přitom nikdy ve své výpovědi neuvedl, a tedy by zde nebylo možné dovodit zjevný rozpor mezi zněním jeho projevu a obsahem, jaký v něm shledal soud prvního stupně. Státní zástupce nesouhlasil ani s argumentací týkající se zásady in dubio pro reo, a to i stran vůbec její podřaditelnosti pod zákonné dovolací důvody, k čemuž odkázal na judikaturní závěry Nejvyššího i Ústavního soudu.
10. Státní zástupce se tak neztotožnil s dovolací argumentací, zčásti ji označil za nepodřaditelnou pod kterýkoli dovolací důvod, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
11. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
IV. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Poslední alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
15. Pod tento dovolací důvod nebyla podřaditelná žádná z dovolacích námitek obviněného, neboť tyto obsahově nepřekročily pouhou polemiku s důkazním řízením a jeho závěry.
16. K tomu Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl státní zástupce.
Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).
Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí.
Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
17. Jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že podle přepisu výpovědi obviněného ze dne 29. 6. 2020 (proti jehož obsahu obviněný nenamítal) sice obviněný skutečně odkázal na časový odstup a vyjádřil tak nejistotu nad svou pamětí, nicméně konkrétně tak učinil pouze ve vztahu k vybraným detailům průběhu dne 2. 10. 2019 (v kolik hodin měl obžalovanou A. H. vyzvedávat, nebo jak se obžalovaná dozvěděla, že byl obviněný na místě, v kolik hodin ji měl vysazovat zpět u bydliště apod.), nikoli však k samotnému dni události, resp. k její dataci. Pokud tak obviněný namítá, že svou nejistotu ohledně data kosmetické služby soudu vyjádřil, pak se s takovou obhajobou nelze ztotožnit a nelze jí přiznat opodstatnění, neboť nemá podklad v obsahu výpovědi ze dne 29. 6. 2020, jak obviněnému vysvětlily již soudy v předchozím řízení (viz bod 4. prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 7. odvolacího rozhodnutí). Na okraj lze doplnit, že větší význam nemá obsah vysvětlení, které obviněný podal v řízení vedeném s obžalovanou A. H. (v jeho přípravné fázi), resp. úvahy, zda by bývalo mohlo být za jiných procesních okolností, které nenastaly, čteno (navíc ani obsahu tohoto vyjádření by nebylo možné přiřazovat takové znaky, jakých se obviněný domáhá).
18. Pokud obviněný současně poukazoval na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud k tomu připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
20. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek tak, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
21. Pod uplatněný dovolací důvod lze s mírou tolerance podřadit námitku do naplnění subjektivní stránky trestného činu. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná, a to už proto, že se primárně opírala pouze o polemiku se skutkovým zjištěním, nikoli se samotným hmotněprávním posouzením.
22. Nejvyšší soud přesto vysvětluje, že k trestní odpovědnosti za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zákon vyžaduje úmyslné zavinění (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). K naplnění formálních znaků tohoto trestného činu je tedy, stran znaků základní skutkové podstaty, zapotřebí, aby pachatel jednal úmyslně, ať už formou přímého úmyslu, v němž chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nepřímého (eventuálního) úmyslu, v němž pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Dále platí, že subjektivní stránka trestného činu se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023), tedy v případě uvedeného trestného činu i ke znaku nepravdivosti podané informace, ve vztahu k němuž obviněný svou dovolací argumentaci opírá.
23. Podle skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu vázán [přičemž s polemikou nad výstupy důkazního řízení se Nejvyšší soud vypořádal shora v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], obviněný soudu nijak nekomunikoval, že by si nebyl jistý datem zkoumané významné události (tj. pravdivostí informace), naopak poskytoval alibi obžalované A. H. ohledně její přítomnosti v daný časový okamžik na jiném místě. Pokud soudy návazně právně kvalifikovaly, že obviněný jednal ve formě přímo úmyslného zavinění (bod 5. prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 6. odvolacího rozhodnutí), pak k takovému závěru nemá Nejvyšší soud žádné zásadní výhrady.
24. Tato námitka je zjevně neopodstatněná, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.
V. Závěr
25. Nejvyšší soud uzavírá, že námitkám obviněného R. V. R. potud, pokud je šlo podřadit pod uplatněné dovolací důvody, nebylo možné přiznat žádné opodstatnění. Dovolání proto Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 4. 2024
JUDr. Radek Doležel předseda senátu