Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Pavlínou Mazačovou, advokátkou, sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 56/2025-866 ze dne 26. března 2025, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 41/2024-717 ze dne 28. srpna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 53 T 10/2023-625 ze dne 17. dubna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci. Zrušení usnesení Nejvyššího soudu nenavrhuje, má za to, že ve vztahu k němu nemohlo nabýt účinků a právní moci. Tvrdí, že shora označenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 3, čl. 6 odst. 3 písm. b), c) a e) a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 3 písm. f) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel z napadených rozhodnutí výslovně navrhuje zrušit pouze rozhodnutí nižších soudů a nikoli i Nejvyššího soudu, to je vzhledem k tomu, jak Ústavní soud ústavní stížnost posoudil, bez významu. Podstatné pro postup Ústavního soudu by to s ohledem na vázanost petitem mohlo být jen, pokud by stížnost shledal důvodnou (a zrušení napadených rozhodnutí by vůbec přicházelo do úvahy), což se ale nestalo.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku, za což mu krajský soud uložil trest odnětí svobody na devět let a šest měsíců ve věznici se zvýšenou ostrahou. Skutek se stal tak, že stěžovatel ve společných sprchách věznice fyzicky napadl po předchozí slovní rozepři spoluvězně (poškozený) a opakovaně jej razantně udeřil pěstí do obličeje, a to i po pádu poškozeného na podlahu koupelny.
4. Stěžovatel byl již dříve dvakrát odsouzen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, dále za trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 téhož zákona s uložením podmíněného trestu odnětí svobody na tři roky. Výkon tohoto trestu byl nařízen 5. prosince 2016 se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen za trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku s uložením trestu odnětí svobody na 15 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Trestní minulost stěžovatele hodnotil krajský soud jako přitěžující okolnost a dodal, že stěžovatel do vysoké míry ignoruje hodnoty chráněné trestním zákoníkem, a ani uložený trest nevedl k tomu, aby se zdržel páchání trestné činnosti.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud napadeným usnesením zamítl.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
7. Stěžovatel namítá, že jím navrhované důkazy (rekonstrukce, znalecký posudek z oboru stomatologie, kamerové záznamy, usvědčující rozsudky klíčových svědků) soudy neprovedly, a ani se řádně nevypořádaly s odůvodněním, proč tak neučinily. Rovněž má za to, že mu bylo upřeno právo se svobodně a v dostatečné míře vyjádřit a uvádět okolnosti na svou obhajobu, jelikož jak u hlavního líčení, tak na veřejném zasedání byl opakovaně přerušován a limitován v mluveném projevu. Jeho výpovědi nebyly ani hodnověrně zapsány.
8. Dále je stěžovatel přesvědčen, že uložený trest je pro něj sociálně likvidační, nepřiměřeně krutý a přísný. Má dopad na jeho rodinný život, neboť se nemůže stýkat s blízkou rodinou v Bělorusku a kvůli válce mezi Ukrajinou a Ruskem s nimi nemá kontakt, čímž dochází k nezákonnému mučení stěžovatele. Vzhledem ke kumulaci uložených trestů (v součtu 27,5 roku) se trest blíží horní hranici trestu výjimečného. Je tak v rozporu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18 ze dne 30. července 2019 (N 142/95 SbNU 230). Trest, v jehož důsledku má očekáváný výstup ve věku 60 let, postrádá výchovnou, reintegrační a resocializační funkci. Stěžovatel trest považuje vzhledem ke své běloruské národnosti i za diskriminační.
9. Konečně stěžovatel namítá, že usnesení Nejvyššího soudu mu nebylo doručeno s úředním překladem do jeho mateřského jazyka, tudíž není vůči němu účinné a pravomocné. Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny spatřuje v postupu Nejvyššího soudu, který doručil opis vyjádření nejvyššího státního zástupce pouze jeho obhájkyni, ne jemu samotnému. Stejně tak měl Nejvyšší soud stěžovatele zkrátit na jeho právech tím, že s dovoláním, podaným samotným stěžovatelem, naložil v rozporu s § 265d odst. 2 trestního řádu, nevrátilo-li se mu podání s poučením.
10. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti.
11. Stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti totožné námitky, které však uplatňoval již v průběhu trestního řízení, což je patrné z napadených rozhodnutí. I nadále - stejně jako v rámci obhajoby - polemizuje s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, jíž však Ústavní soud není. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pokud jde o skutková zjištění, je jeho kasační pravomoc založena jen tehdy, vycházela-li by napadená rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy. V posuzované věci Ústavní soud v postupu obecných soudů překročení mezí ústavnosti nezjistil.
12. K námitce stěžovatele, týkající se neprovedených důkazů, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy racionálně odůvodnily, proč pro řádné objasnění věci není třeba opatřovat znalecký posudek z oboru stomatologie, kamerové záznamy od eskortních cel či provádět rekonstrukci činu. Nadbytečnost těchto důkazů obecné soudy přesvědčivě vysvětlily (srov. body 38 a 41 rozsudku krajského soudu, bod 31 rozsudku vrchního soudu a body 29 a 31 usnesení Nejvyššího soudu). To platí i o důkazu rozsudky klíčových svědků obžaloby vzhledem k tomu, že soudy vycházely z opisů z Rejstříku trestů a z provedených výslechů svědků (body 13 až 19 a 36 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud tak nepovažuje důkazy za opomenuté ve smyslu své dosavadní judikatury.
13. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 4022/18 . Ten se týkal nepřiměřené kumulace výkonů trestů odnětí svobody v případech nařízení výkonu několika postupně uložených podmíněných trestů odnětí svobody, a to za přečiny. V nyní posuzované věci byla situace diametrálně odlišná, neboť stěžovatel vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen. Nelze pominout, že stěžovateli byl ukládán trest za zvlášť závažný zločin vraždy, a to jako recidivistovi. Již krajský soud zohlednil jak osobu stěžovatele a jeho chování, tak charakter (i dříve) páchané trestné činnosti v úvahách o trestu (bod 47 rozsudku krajského soudu). Hodnocení přiměřenosti trestu a procesu individualizace trestu tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
14. Již jen vzhledem k závažnosti skutku a recidivě stěžovatele nelze přisvědčit námitce, že by měl být trest ve vztahu k stěžovateli diskriminační pro jeho běloruskou národnost. Délka uloženého trestu koresponduje s úvahami obecných soudů, které jsou vnitřně soudržné, logické a podrobné, a z ničeho ani náznakem neplyne, že by snad soudy tyto úvahy činily s přihlédnutím k národnosti či státní příslušnosti stěžovatele. Zamezení přímého kontaktu s rodinou v Bělorusku je důsledkem činů stěžovatele.
15. Opodstatněná není ani námitka, že v průběhu trestního řízení nebylo náležitě respektováno právo stěžovatele na obhajobu a právo být slyšen. Právo být slyšen má zamezit překvapivému rozhodnutí a umožnit, aby účastník řízení měl možnost ovlivnit průběh řízení, potažmo obsah samotného rozhodnutí, na druhou stranu toto právo není bezbřehé a v určitých případech jej lze omezit za účelem procesní ekonomie a zajištění plynulosti trestního řízení (§ 203 odst. 1 až 3 trestního řádu). Stěžovatel neuvádí, že by využil postupu podle § 203 odst. 3 trestního řádu, nebo že by se vrchní soud a Nejvyšší soud jím uplatněnou námitkou o nedostatečném prostoru a naplnění práva na obhajobu v rozhodnutí nezabývaly. Subjektivní představa stěžovatele, jakým způsobem a po jak dlouhou dobu mu měl předseda senátu udělovat slovo a prostor k vyjádření, neznamená, že účelné a účinné vedení hlavního líčení a veřejného zasedání snižuje možnost stěžovatele se dostatečně hájit a reálně své právo na obhajobu naplnit. Pro Ústavní soud je podstatné, že námitku, že byl zkrácen na právu na obhajobu a právu být slyšen, vznáší stěžovatel až v řízení o ústavní stížnosti. Žádný z obecných soudů se jí tak ani nemohl zabývat. Vzhledem k zásadě subsidiarity je tudíž tato námitka materiálně nepřípustná, poněvadž podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud interpretuje tak, že pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti.
16. Stěžovateli ani nelze přisvědčit, že by pro chybějící překlad nemělo usnesení Nejvyššího soudu nabýt vůči němu právní moci, protože nebylo přeloženo do běloruštiny. Absence písemného překladu rozhodnutí sama o sobě nevede k porušení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 19. prosince 1989 ve věci Kamasinski proti Rakousku, stížnost č. 9783/82, § 74 a 85). Zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí z českého jazyka do jeho mateřského jazyka není povinností soudu ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny, protože pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým (usnesení sp. zn. IV. ÚS 422/05 ze dne 26. října 2005). Stěžovatelem citovaná rozhodnutí ESLP a Ústavního soudu se navíc nevztahují na rozhodnutí o dovolání, nýbrž na trestní příkaz a umožnění se vyjádřit a přednést svou věc. Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o dovolání není obsaženo ve výčtu písemností, jež je třeba podle § 28 odst. 2 trestního řádu obviněnému písemně přeložit.
17. Zásah do ústavně chráněných práv stěžovatele Ústavní soud nespatřuje ani v nedoručení vyjádření nejvyššího státního zástupce osobně stěžovateli. Jelikož měl stěžovatel obhájkyni, bylo vyjádření doručeno pouze jí (§ 62 trestního řádu), což sám stěžovatel v ústavní stížnosti potvrzuje. Bylo by tak nadbytečné, aby Nejvyšší soud doručoval zároveň opis vyjádření stěžovateli.
18. Zastoupení stěžovatele obhájkyní rovněž vylučuje opodstatněnost další z jeho námitek. K vrácení podání obviněnému přistupuje Nejvyšší soud tehdy, pokud dosud neuplynula dvouměsíční lhůta k podání dovolání a z obsahu je zřejmé, že jinak splňuje náležitosti dovolání (§ 265d odst. 2 trestního řádu). Dovolání za stěžovatele podala obhájkyně ve lhůtě, přičemž sám stěžovatel zaslal jím formulované dovolání až po uplynutí lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku. Kromě opožděnosti jeho vlastního podání navíc obsah dovolání stěžovatele byl jeho obhájkyni znám, odkázala-li na něj. Nevrácení podání, potažmo nepoučení, tudíž není excesem, který by byl zásahem do práv stěžovatele.
19. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu