USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 To 41/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 10/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. A. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 53 T 10/2023, byl obviněný A. A. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 26. 4. 2022 v době kolem 08:20 hodin v obci XY, v prostoru společných sprch 8. oddílu Věznice XY, v úmyslu ublížit jinému na zdraví po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného P. V., a to tak, že jej opakovaně razantně udeřil pěstí do obličeje, a když poškozený P. V. v důsledku úderů upadl na podlahu koupelny a zůstal ležet na zádech, poklekl k poškozenému, levou rukou jej přidržoval na zemi, aby nemohl vstát, a pravou rukou sevřenou v pěst mu zasadil přesně nezjištěný počet úderů do obličeje, načež byl od poškozeného odstrčen I. T. A., v důsledku čehož obžalovaný již v útoku nepokračoval, tímto jednáním způsobil poškozenému zranění spočívající v tříštivé zlomenině nosních kůstek a nosní přepážky, tříštivé zlomenině horní čelisti, tříštivé zlomenině dutin horní čelisti s krvácením do dutin horní čelisti, otřesu mozku, uvolnění čtyř horních řezáků, podkožních krevních výronech kolem očí, nad horním rtem vpravo a na bradě, výrazném otoku měkkých tkání obličeje, nahromadění vzduchu v podkoží v oblasti tváře a krku vpravo a tržné ráně v týlní krajině a na nose, v jejichž důsledku byl poškozený výrazně omezen v běžném způsobu života v důsledku bolestivosti a otoku měkkých tkání poraněných tělesných partií a navazující nutnosti dodržovat dietní opatření po dobu nejméně 4 týdnů, přičemž současná ztráta zubů – čtyř horních řezáků představuje trvale hyzdící změnu na obličeji poškozeného, která může vzbuzovat negativní reakce okolí, a tohoto jednání se obžalovaný dopustil přes to, že byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 2 T 84/2012, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2013, uznán vinným zločinem těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava, na náhradě škody částku 7.740 Kč.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 53 T 10/2023, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
5. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 To 41/2024, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
6. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 To 41/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 791–837 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
7. Odvolací soud se podle názoru obviněného nevypořádal s jeho argumentací uvedenou v podaném odvolání a u veřejného zasedání, a ani s navrhovanými důkazy. Soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi skutečnostmi, které mohly mít význam pro samotné rozhodnutí ve věci, kdy konkrétně zmínil nedůvěryhodnost svědků a podstatné rozpory a nesrovnalosti v jejich výpovědích a výpovědi poškozeného. Soudy se rovněž opakovaně odmítly zabývat jeho návrhy na doplnění dokazování, např. rekonstrukcí, rozsudky osvědčujícími odsouzení svědků T. a K., znaleckým posudkem z oboru stomatologie, resp. stomatochirurgie (k posouzení možného vlivu paradentózy poškozeného V. na ztrátu jeho zubů, otázky, zda bylo možné zuby zachránit, kdyby byl jeho chrup zdravý), záznamy Věznice XY o proběhlých incidentech dva roky zpětně, a kamerovými záznamy z místa, kde se uskutečňuje procházka od eskortní cely, k prokázání skutečnosti, že svědci s ním po incidentu mluvili a rovněž i poškozený po návratu z ošetření. Všechny tyto návrhy soudy označily za nadbytečné, ač se podle obviněného jednalo o důkazy důležité.
8. Podle obviněného rovněž nelze z provedeného dokazování učinit jednoznačný a spolehlivý závěr o tom, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu. Soudy se měly za použití zásady in dubio pro reo přiklonit k verzi pro něj příznivější, svědčící pro to, že se skutku popsaného ve skutkové větě výroku o vině nedopustil.
9. Obviněný rovněž brojil proti uloženému trestu a měl za to, že se soudy nižších stupňů neřídily ustanovením § 39 odst. 4 tr. zákoníku a nijak nepřihlédly k druhu a výměře trestů, které byly obviněnému uloženy za jinou trestnou činnost a nebyly zcela vykonány. V součtu tak bude vykonávat trest odnětí svobody v celkové délce 27,5 let. Soudy nevzaly do úvahy, že na něj ještě nebylo v plné míře působeno právě dříve uloženými tresty, a tudíž nebylo možno posoudit, zda dříve uložené tresty splnily svůj účel. V této souvislosti se uložená délka trestu (jejich kumulace) jeví jako přehnaně přísná a represivní.
10. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2024, č. j. 3 To 41/2024-717, včetně mu předcházejícího rozhodnutí, a to rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 4. 2024, č. j. 53 T 10/2023-625, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. Obhájkyně obviněného v rámci dovolání odkázala na vlastnoručně sepsané podání obviněného označené jako „Dovolání odsouzeného“, které bylo připojeno k jí podanému dovolání, kdy toto podání označila jako přílohu dovolání. Nejvyššímu soudu bylo rovněž dne 30. 1. 2025 (tedy po uplynutí lhůty určené k podání dovolání, která uběhla dne 23. 12. 2024) doručeno prostřednictvím soudu prvního stupně vlastnoručně psané podání obviněného v běloruském jazyce. Zde je nutno uvést, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, přičemž podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. Požadavku tohoto ustanovení odpovídá pouze takové podání, které obhájce sám zpracoval. To nelze obejít odkazem na podání, které si sepíše sám obviněný a na které obhájce jen formálně odkáže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 669/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 6 Tdo 983/2024), jak učinila obhájkyně obviněného v projednávané věci. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nadto je nutno poznamenat, že Nejvyšší soud se v dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., a které jsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. „Vlastní podání“ obviněného ať už připojené k dovolání podaném obhájkyní nebo následně zaslané v běloruském jazyce nemá povahu podání adresovaného soudu, nelze mu tedy přiznat žádné účinky dovolání, a proto nemůže představovat ani součást jeho obsahu. Nejvyšší soud se tedy těmito podáními obviněného dále nezabýval.
12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 1. 2025, sp. zn. 1 NZO 32/2025.
13. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a shrnul námitky obviněného, podotkl, že z obsahu podaného dovolání je patrno, že dovolání směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, a že usnesení odvolacího soudu patrně obviněný zamýšlel napadnout i z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Zároveň uvedl, že obviněný v dovolání opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil již v předcházejících fázích, přičemž se s ní již soudy vypořádaly ve svých rozhodnutích, a to soud prvního stupně v bodech 37. – 41. odsuzujícího rozsudku a odvolací soud v bodech 15. – 31. napadeného usnesení.
14. K dovolacímu důvodu podle § 265b ods.t 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný své dovolání v jeho smyslu nevymezil. Formálně v něm sice označil námitku opomenutých důkazů, avšak pouze s tvrzením, že se podle něj jedná o důkazy důležité, což by uplatněnému dovolacímu důvodu mohlo odpovídat pouze s velkou dávkou benevolence. Státní zástupce odkázal na bod 41. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 31. odůvodnění soudu odvolacího, kde se soudy s důkazními návrhy dovolatele vypořádaly odpovídajícím způsobem.
15. K namítanému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že námitka porušení této zásady nemůže založit žádný dovolací důvod, přičemž Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení.
16. K namítanému uložení nepřiměřeně přísného trestu, resp. trestu uloženému v rozporu s ustanovením § 39 odst. 4 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat. Pokud obviněný namítal porušení § 39 odst. 4 tr. zákoníku, tak jeho námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.
17. Státní zástupce má tedy za to, že dovolaní obviněného je neopodstatněné v části namítající důkazy opomenuté, v ostatních částech pak neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
19. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 To 41/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
21. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je třeba vzhledem k argumentaci obviněného posuzovat důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do výroku o vině, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
24. Obviněný nevznesl námitku nepřípustných důkazů. V podaném dovolání sice vyslovil nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, neboť se podle něj „nevypořádaly se všemi okolnostmi, které mohly mít nemalý význam na samotné rozhodnutí ve věci (nedůvěryhodnost svědků, podstatné rozpory a nesrovnalosti ve výpovědích svědků, poškozeného, atd)“, takto kuse formulovaná námitka v žádném případě nemůže založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Jak již bylo zmíněno výše, v dovolacím řízení je dáno povinné zastoupení advokátem, právním profesionálem, právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud nemůže pouze na podkladě všeobecného tvrzení dovozovat, že obviněný zamýšlel uplatnit variantu zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, a pouze na tomto podkladě přezkoumávat veškerá skutková zjištění soudů nižších stupňů. Nad rámec řečeného je možné uvést, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací věnovaly objasnění skutkového stavu patřičnou pozornost. Provedly množství důkazů, které pečlivě hodnotily v souladu se zásadami formální logiky jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž skutková zjištění, která vyvodily z provedených důkazů, z nich logicky korektním způsobem vyplývají a není jim čeho vytknout. Pouhá nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů, resp. s výsledky provedeného dokazování nemůže bez dalšího znamenat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani jakýkoliv zásah do práv obviněného na spravedlivé soudní řízení.
25. Obviněný v podaném dovolání brojil proti neprovedení jím navrhovaných důkazů, které soudy v projednávané věci označily za nadbytečné (rekonstrukce, rozsudky osvědčující odsouzení svědků T. a K., znalecký posudek z oboru stomatologie, resp. stomatochirurgie k možnému vlivu paradentózy poškozeného V. na ztrátu zubů, záznamy Věznice XY o proběhlých incidentech dva roky zpětně, kamerové záznamy z místa, kde se uskutečňuje procházka, a od eskortní cely), ačkoliv se podle něj jedná o důkazy důležité.
26. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
27. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
28. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
29. Z obsahu spisového materiálu se podává, že soud prvního stupně se v bodě 41. odůvodnění svého rozsudku k neprovedeným důkazním návrhům obviněného vyjádřil a pečlivě vyložil, proč tyto důkazní návrhy považoval za nadbytečné. Soud prvního stupně považoval navržený znalecký posudek k otázce vlivu paradentózy poškozeného na jemu způsobené zranění za nadbytečný, a to s odvoláním na obsah výslechu dvou znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., a MUDr. Martina Dobiáše, kteří shodně uvedli, že navrhovaný znalecký posudek by nemohl odpovědět na obviněným nadnesenou otázkou. Nelze přitom přehlédnout, že znalci konstatovali, že útok obviněného, pokud jde o jeho charakter a intenzitu, byl s to vybít i zcela zdravé zuby ve zcela zdravé dásni. Navíc ze záznamu vyšetření ze dne 1. 10. 2021 nevyplynulo, že by měl poškozený zuby uvolněné, případně že by se mu viklaly.
30. Soud prvního stupně rovněž neshledal důvod k provedení rekonstrukce nebo záznamů Věznice XY o incidentech dva roky zpětně, neboť bylo jinými důkazy postaveno najisto, že projednávaný incident se odehrál v prostorách sprch Věznice XY dne 26. 4. 2022, i to, že jej spáchal v daném čase obviněný, a navrhované důkazy na tomto závěru nemohly ničeho změnit. Stejně tak na výsledcích provedeného dokazování nemohly nic změnit navrhované záznamy kamer, ze kterých mělo vyplývat, že svědci po činu s obviněným hovořili, což s ohledem na ostatní důkazy provedené ve věci, které potvrzovaly pravdivost jejich výpovědí, a to včetně dopisů samotného obviněného, by na hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků nemohlo mít žádný vliv.
K návrhu na vyžádání odsuzujících rozsudků stran spoluvězňů I. T. A. a K. K. soud prvního stupně uvedl, že jejich trestní minulost vyhodnotil z pořízených opisů rejstříků trestů, což mu pro posouzení jejich věrohodnosti pro účely tohoto trestního řízení zcela postačovalo. Nejvyšší soud k tomuto postupu může uvést toliko to, že výpovědi těchto svědků byly hodnoceny tak, jak požaduje trestní řád, tedy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními provedenými důkazy, které jejich výpověď plně potvrzovaly.
Samotná skutečnost, že se jedná o osoby odsouzené za trestnou činnost, automaticky bez dalšího neznamená, že se jedná o osoby a priori nedůvěryhodné, z jejichž výpovědí nelze vycházet. Odvolací soud se stran neprovedení zmíněných důkazů zcela ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně, jak vyplývá z bodu 31. odůvodnění jeho usnesení.
31. Lze proto shrnout, že všechny důkazy, jejichž provedení bylo některou ze stran navrhováno, a to jak před soudem prvního stupně, tak v rámci veřejného zasedání u soudu odvolacího, byly řádně provedeny, případně byly zamítnuty pro nadbytečnost. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní.
Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup zdůvodnily.
32. Jako námitku procesního charakteru je třeba vyhodnotit námitku obviněného, jejímž prostřednictvím akcentuje skutečnost, že soudy měly respektovat zásadu in dubio pro reo a přiklonit se k verzi jemu příznivější, tedy, že se trestné činnosti nedopustil. Podle obviněného soudy tuto zásadu neaplikovaly, přičemž namísto toho věc nesprávně právně posoudily tak, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný naplnil skutkovou podstatu jemu za vinu kladeného zvlášť závažného zločinu. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).
33. Obviněný v podaném dovolání dále namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, neboť soudy nerespektovaly ustanovení § 39 odst. 4 tr. ř. a v součtu mu uložily trest nepřiměřeně přísný.
34. Obviněný výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
35. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
36. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy, že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn, a s ohledem na jím přednesenu argumentaci je zjevné, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.
37. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněný nevznáší.
38. Z obsahu dovolání obviněného je přitom zjevné, že jeho výtky vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí jsou zaměřeny právě co do jeho výše, kdy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 9 let a 6 měsíců shledává nepřiměřeně přísným. Z výkladu obsaženém v předcházejících odstavcích se však zcela jednoznačně podává, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
39. Obviněnému byl ukládán trest odnětí svobody za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, za něj je stanovena sazba ve výměře 5 až 12 let. Soud prvního stupně uložil obviněnému trest ve výměře 9 let a 6 měsíců, tedy není pochyb o tom, že se jedná o trest přípustný, uložený v rámci trestní sazby stanové ve zvláštní části trestního zákoníku.
40. V případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
41. Přestože obviněný argumentuje právě i tím, že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, tedy, že byla porušena zásada přiměřenosti trestních sankcí, nelze takové námitce přisvědčit.
42. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
43. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že v rámci procesu individualizace trestu vycházel z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v § 39 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku a zcela dostatečným způsobem svůj závěr zdůvodnil, a to v bodech 47. – 48. odůvodnění svého rozsudku. Hodnotil povahu i závažnost spáchaného činu, postoj obviněného k činu jako takovému i k oběti jeho jednání. Neopomněl hodnotit i trestní minulost obviněného v souladu s ustanovením § 39 odst. 4 tr. zákoníku, samozřejmě vyjma odsouzení za těžké ublížení na zdraví v roce 2013, které vyhodnotil v kontextu naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 145 odst. 2 písm. g) tr. ř. Vzal v úvahu i obviněnému dříve uložené tresty, kdy poukázal na to, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let a trest vyhoštění na dobu neurčitou za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Spáchání nyní projednávané trestné činnosti se dopustil ve výkonu trestu odnětí svobody, a to z malicherné pohnutky. Nelitoval svého jednání a namísto toho se snažil ovlivnit svědky, aby vypovídali nepravdivě v jeho prospěch. Ani uložený nepodmíněný trest u něj nevedl k respektu k hodnotám chráněným trestním zákoníkem. Podle soudu prvního stupně tak do popředí vystupuje účel trestu spočívající v ochraně společnosti před pachateli trestných činů a zabránění jim v páchání další trestné činnosti. Jako spravedlivý trest pak soud prvního stupně při ukládání trestu v trestní sazbě mezi 5 a 12 lety stanovil trest 9 let a 6 měsíců, tedy nad polovinou zákonem stanovené trestní sazby.
44. K úvahám soudu prvního stupně se pak přiklonil i odvolací soud v bodech 36. – 38. napadeného usnesení, když na odůvodnění soudu prvního stupně plně odkázal a zároveň s tím konstatoval, že obviněnému nebyl uložen trest nepřiměřeně přísný. Trest uložený soudem prvního stupně byl dostatečný a přiměřený, a byla v něm zohledněna všechna hlediska, ze kterých je povinen na základě zákona vycházet, přičemž tento trest je trestem odpovídajícím ochraně společnosti i nápravě pachatele.
45. Argument obviněného, že soudy měly zohlednit, že ještě nevykonal jemu dříve uložené tresty, kterými na něj nebylo v plné míře působeno, se jeví jako absurdní a pokud by měl být brán do důsledku, tak by to znamenalo v podstatě dekriminalizaci veškeré trestné činnosti spáchané ve vězení osobami vykonávajícími trest odnětí svobody. Obviněný byl opakovaně odsuzován za násilnou trestnou činnost. Jak patřičně podotkl soud prvního stupně v bodě 47. svého rozsudku, tak z trestní minulosti obviněného i jeho postoje ke spáchanému činu je zřejmé, že „do vysoké míry ignoruje hodnoty chráněné trestním zákoníkem, pokud se rozhodne k nějakému jednání (ať už motivován jakkoliv), na to, že je takové jednání z pohledu trestního zákoníku nepřípustné, nebere ohled.“ Předchozí odsouzení ani výkon trestu na něj zjevně neměly žádný pozitivní vliv a trest uložený nad polovinou zákonné trestní sazby nelze rozhodně vnímat jako trest nepřiměřeně přísný.
46. Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal, že by se obecné soudy uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 9 let a 6 měsíců zpronevěřily požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Jak uvedeno výše, obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře pět až dvanáct let. Jemu uložený trest nad polovinou zákonné trestní sazby s ohledem na shora uvedené nelze v žádném případě hodnotit jako nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený a zasahující do jeho ústavně zaručených práv.
IV.
47. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný A. A., odmítl.
48. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu