6 Tdo 983/2024-450
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný D. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 10 To 145/2024-399, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 162/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 2. 2024, č. j. 17 T 162/2023-364 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný D. M. uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tak, že:
v přesně nezjištěné době od 23:00 hodin dne 30. 8. 2022 do 18:15 hodin dne 01. 9. 2022 v XY, na více místech, nejprve v ulici XY využil stavu značné opilosti poškozeného V. S., kterému přesně nezjištěným způsobem odcizil mobilní telefon značky Samsung typ A405FN v hodnotě 1 600 Kč, který měl poškozený při sobě, a dále na nezjištěném místě nezjištěným způsobem prolomil zabezpečení odcizeného mobilního telefonu, prostřednictvím kterého získal přístup do internetového bankovnictví k účtu poškozeného č. XY u Equa bank, a.s., z něhož po změně přístupových údajů v internetovém bankovnictví provedl dne 31. 8. 2022 v čase od 03:08 hodin do 03:19 hodin v místě bydliště M. Š., nar. XY, v XY, XY XY, okres XY, čtyři převody finančních částek po 50 000 Kč a jeden převod ve výši 4 726 Kč, tedy převody v celkové výši 204 726 Kč, ve prospěch účtu číslo XY, jehož majitelem je M. Š., a dále ze stejného účtu dne 1. 9. 2022 v čase 06:23 hodin na nezjištěném místě provedl převod finanční částky ve výši 20 000 Kč ve prospěch účtu číslo XY, jehož majitelem je P. M. starší, nar. XY, a dále v nezjištěné době a na nezjištěném místě získal přístup do internetového bankovnictví k účtu č. XY, jehož majitelem je Tělovýchovná jednota TJF Č. Č., k němuž měl poškozený dispoziční právo, z něhož se dne 1. 9. 2022 v čase 06:19 hodin pokusil odeslat finanční částku ve výši 50 000 Kč ve prospěch účtu č. XY, jehož majitelem je P. M. starší, přičemž uvedená transakce nebyla provedena a posléze byla zrušena poškozeným, čímž poškozenému V. S. způsobil škodu v celkové výši 226 326 Kč a o způsobení další škody ve výši 50 000 Kč se pokusil.
2. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 9. 2022, sp. zn. 2 T 128/2022, a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 4 T 8/2023, byl obviněný D. M. odsouzen podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to finančních prostředků konkretizovaných v rozsudku soudu prvního stupně, které byly zajištěny na bankovních účtech v přípravném řízení jako výnos z trestné činnosti. Okresní soud v Mladé Boleslavi současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 9. 2022, sp. zn. 2 T 128/2022, a z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 4 T 8/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému D. M. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému V. S. částku ve výši 226 326 Kč.
3. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných M. Š. a P. M.
4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění D. M. a P. M., přičemž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 10 To 145/2024-399, tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 10 To 145/2024-399 (dále „napadené usnesení“), podal obviněný D. M. (dále „obviněný“) prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“. Již na tomto místě je ovšem nutno poznamenat, že s účinností od 1. 1. 2022 je dovolací důvod, podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, upraven v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naopak s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze rozhodnutí podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř. napadnout, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. Obviněný nejprve uvedl, že k příslušnému soudu původně podal „dovolání“ sám, bez oficiálního zastoupení obhájcem, avšak žádá, aby bylo v rámci dovolání podaného prostřednictvím obhájce přihlédnuto i k argumentům obsaženým v původním „dovolání“. Následně odkázal také na veškerá svá písemná podání ve věci.
7. K jím uplatněnému dovolacímu důvodu pak namítl, že provedeným dokazováním nebyly zajištěny žádné jednoznačné důkazy svědčící pro výrok soudu prvního stupně o jeho vině, vyjma důkazů o jeho přítomnosti v daném místě a čase. Nebyly zajištěny ani důkazy o tvrzené krádeži mobilního telefonu poškozeného (mobilní telefon ani nebyl nalezen, resp. identifikován) a prolomení zabezpečení jeho internetového bankovnictví. Soud prvního stupně s cílem prokázat vinu obviněného opominul fakt, že spoluobviněná Š. je partnerkou a matkou dětí svědka G., tedy svou výpovědí se snažila vyvinit sebe a zachránit svého partnera. Nad to ani spoluobviněná Š., ani svědek G. neuvedli, že by obviněný poškozenému odcizil mobilní telefon, nebo že by věděli o tom, že se naboural do internetového bankovnictví poškozeného a že by prováděl jakékoliv platby. Stejně tak jako on mohl být odsouzen i svědek G., který se pohyboval ve stejný čas na stejných místech. Spoluobviněná Š. a svědek G. byli v dané době oba nemajetní a svědek G. nezaměstnaný. Jejich výpovědi zaznamenané v úředním záznamu byly navíc v průběhu trestního řízení zásadně měněny. Stejná obžaloba by tedy mohla být podána na svědka G., avšak s tímto se soud prvního stupně nevypořádal.
8. Kromě výpovědi svědka G. neexistuje podle obviněného důkaz, že by se jakkoliv přibližoval k poškozenému, přičemž spoluobviněná M. popřela, že by se angažoval při výběru její hotovosti. Obviněný dále poněkud nekonkrétně namítl, že rozhovory učiněné na mobilní telefon spoluobviněné M. potvrdil i svědek S. a že poškozený dále uvedl, že telefon a internetové bankovnictví měl zabezpečeny různými PINy, tyto nikomu nesděloval a neměl je nikde zapsané. Svědek G. dále odkázal na svoji výpověď učiněnou na Policii České republiky s tím, že si již moc nepamatuje, avšak neuvedl, na jakou výpověď odkazuje.
9. Veškeré provedené dokazování tedy podle obviněného nepřineslo jediný přímý důkaz prokazující jeho vinu. Provedené důkazy, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, měly charakter důkazů nepřímých a samy o sobě neměly takovou důkazní sílu, aby bylo možno vyslovit závěr o jeho vině. Sám výskyt obviněného na místě, které označil poškozený, nesvědčí o spáchání trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu.
10. Za této situace tedy mělo být optikou obviněného rozhodováno podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, neboť je zřejmé, že nelze jednoznačně rekonstruovat skutkový děj. Při naprosté neexistenci přímých důkazů a za současného zhodnocení věrohodnosti „obou svědků“, zejména svědka G., mělo být vycházeno z předpokladu, že pokud k nějakému neoprávněnému opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku mohlo dojít, nelze vyslovit jednoznačný závěr o „obsahu a formě daných událostí“, tedy ani o jeho vině. Jednání obviněného tedy nebylo trestným činem a rozhodnutí soudů nižších stupňů bylo učiněno po nesprávném právním posouzení takového jednání.
11. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. „přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, resp. aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265m sám ve věci rozhodl“.
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dovolání obviněného, upozornil, že jestliže obviněný odkazuje na svá dřívější podání, Nejvyšší soud se může v rámci řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s jeho obsahovými náležitostmi tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Následně připomněl správné aktuální znění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.
13. Dále uvedl, že obviněný nepoukázal na žádné vady hmotněprávního charakteru. Jádro dovolací argumentace, ve které se obviněný snažil zpochybnit vlastní podíl na spáchání dané trestné činnosti, nepřesáhlo meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce přitom v předkládané věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož pak extrémní rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O takovou konstrukci flagrantních vad důkazního řízení, pro kterou by nemohlo rozhodnutí Krajského soudu v Praze, resp. Okresního soudu v Mladé Boleslavi, vůbec obstát, se obviněný podle státního zástupce ani nepokusil.
14. Skutkový stav, který byl popsán spoluobviněnou Š., podle státního zástupce koresponduje s dalšími opatřenými důkazy, zejména s telekomunikačními údaji k pohybu mobilních telefonů poškozeného a obviněného a s opatřenými bankovními informacemi, ze kterých vyplývají časy jednotlivých operací provedených v internetovém bankovnictví poškozeného a souvisejících operací v bankovnictví spoluobviněné Š. Obviněný se v čase, kdy došlo ke změně e-PINU k bankovnictví poškozeného, nacházel poblíž místa, kde ležel poškozený, a následně šel se svědkem G. do jeho bydliště, kde setrvával. Přibližně za hodinu doprovodil spoluobviněnou Š. k bankomatu. Následující den se s ní setkal bezprostředně poté, co vybrala z účtu zbývající částku a měla v ruce obálku, kterou obdržela na pobočce banky. Po zahájení trestního stíhání přitom obviněný neuvedl vlastní skutkovou verzi, která by snad mohla vyvrátit důkazy usvědčující ho z jeho participace na majetkové trestné činnosti. Stejně tak ničím nepodložil svoje spekulace o tom, že pachatelem by mohl být svědek G. a že výpověď svědka a jeho družky, spoluobviněné Š., je účelová.
15. K avizovanému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce upozornil, že k uplatnění požadavku rozhodnout v pochybnostech ve prospěch obviněného by mohlo dojít jen tehdy, pokud by důkazní situace byla skutečně taková, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněného méně příznivou. Sama skutečnost, že soud v situace, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme řešení, které obviněný nesdílí, porušení zásady in dubio pro reo nezakládá. Nad to byly v předkládané věci spolehlivě zjištěny skutkové okolnosti dovolující vyslovení viny obviněného, aniž by existovaly pochybnosti zcela zásadním způsobem narušující koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů.
16. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b, a to s odkazem na § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 10 To 145/2024-399, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. V souvislosti s výše uvedeným a v reakci na skutečnosti uvedené v bodě 6. tohoto rozhodnutí je třeba upozornit, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, přičemž podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. Požadavku tohoto ustanovení odpovídá pouze takové podání, které obhájce zpracoval. To nelze obejít odkazem na podání, které si sepíše sám obviněný a na které obhájce jen formálně odkáže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 669/2016). Nad to je nutno poznamenat, že Nejvyšší soud se v dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., a které jsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel tedy nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Posouzení dovolání
23. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve zmínit, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňoval před soudy nižších stupňů, jež se jí zabývaly a také se s ní zcela dostatečným způsobem vypořádaly. Pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
24. V daných souvislostech je pak třeba konstatovat, a to s odkazem na bod 5. tohoto rozhodnutí, kde je blíže rozebrána změna obsahu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. v důsledku příslušné novely zákona, že byť obviněný výslovně uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jeho argumentace de facto směřuje do oblasti dokazování, neboť teprve z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Dovolací soud proto zvážil, zda nepřichází v úvahu dovolací argumentaci podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů).
25. V tomto směru je třeba nicméně poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Také Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Nejen že tedy argumentace nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj být ani podřazena (ani pod žádný jiný dovolací důvod).
26. Dovolatel se totiž vůči skutkovým zjištěním soudu vymezuje na velmi obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán. Činí tak na podkladě poukazů na to, že pachatelem mohl být svědek G., který byl v blízkosti poškozeného s ním, případně kdokoliv jiný, a dále na základě zpochybňování důkazní síly soudy provedených důkazů, včetně nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněné Š. a svědka G. Tyto námitky se nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními.
27. Skutková zjištění soudů nelze považovat za nedostatečně podložená, tj. taková, o nichž by existovaly pochybnosti vyvolávající nutnost aplikace zásady in dubio pro reo. Uvedené pravidlo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Pokud ovšem soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Obdobná byla situace i v předkládané věci.
28. Z odsuzujícího rozsudku je navíc zřejmé, že soud prvního stupně učinil své rozhodnutí na podkladě řádně provedeného dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Své hodnotící úvahy také soud prvního stupně patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání (primárně výroku o vině), a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Při tom se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů.
29. Nad rámec uvedeného lze odkázat na to, že skutkový stav, který byl popsán spoluobviněnou Š., koresponduje s dalšími ve věci opatřenými a provedenými důkazy, zejména s telekomunikačními údaji k pohybu mobilních telefonů poškozeného a obviněného a dále s opatřením bankovních informací, ze kterých vyplývají časy jednotlivých operací v internetovém bankovnictví poškozeného a souvisejících operací v bankovnictví spoluobviněné (tyto společně tvoří ucelený usvědčující řetězec). Z objektivních důkazů v předkládané věci vyplývá, že to byl obviněný, kdo telefonoval spoluobviněné Š. bezprostředně poté, co byl změněn PIN do internetového bankovnictví poškozeného, rovněž obviněný zavolal ze svého telefonu vozidlo Top Taxi za účelem odvozu k bankomatu k vybrání peněz, kam jel se spoluobviněnou Š., přičemž svědek G. zůstal doma. V případě jednání, ohledně něhož obviněnému poskytla součinnost spoluobviněná M. je třeba poukázat, že i zde bylo voláno z telefonu obviněného na telefon spoluobviněné M., na tento telefonát navazoval převod finančních prostředků z účtu poškozeného na účet matky spoluobviněné M., kdy tato vzápětí provedla výběr přesně té částky, která jí byla na účet její matky zaslána z účtu poškozeného. V té samé chvíli se mobilní telefon obviněného nacházel v dosahu buňky sloužící pro přenos mobilního signálu, která pokrývá oblast bankomatu, z něhož spoluobviněná M. peníze vybrala.
V. Způsob rozhodnutí
30. Z uvedeného hodnocení plyne, že dovolací námitky obviněného nenaplnily jím uplatněné dovolací důvody ani jiné důvody dovolání. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
31. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu