Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Durdila, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, směřující proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 7. 2016, č. j. 22 EXE 3217/2014-158, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 17 Co 309/2016-186, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 20 Cdo 5786/2016-229, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale též odvolání i návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku materiální vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu ve vztahu k jeho povinnosti zaplatit smluvní pokutu, přičemž jejich právní závěry se jednak nachází v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž v ústavní stížnosti obsáhle cituje, jednak jsou nepřezkoumatelné, nepředvídatelné a jejich odůvodnění tak nedostálo požadavkům řádného a srozumitelného odůvodnění soudního rozhodnutí, vysloveným kupříkladu v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016; sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831) či sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tímto postupem se tak prý obecné soudy dopustily porušení jeho práva na legitimní očekávání.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli, konkrétně pak o jeho návrhu na zastavení exekuce, resp. v odvolacím řízení či o jím podaném dovolání.
Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť jeho námitky jsou ve svém obsahu toliko pouze obecným zpochybněním právního názoru obecných soudů, k němuž dospěly při posouzení otázky materiální vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu ve vztahu k jeho povinnosti zaplatit smluvní pokutu a v němž se neztotožnily ani s jeho námitkou rozporu její výše s dobrými mravy. Tomuto hodnocení ostatně svědčí i skutečnost, že stěžejní část argumentace stěžovatele, předestřené v ústavní stížnosti, v níž namítá rozpor výše rekapitulovaného právního názoru obecných soudů s judikaturou Nejvyššího soudu, se v podstatě shoduje s obsahem i argumentací ve stěžovatelem podaném dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodoval v ústavní stížností napadeném usnesení.
Jakkoliv Ústavní soud považuje z hlediska důvěryhodnosti soudního rozhodování obecně za nežádoucí stav, spočívající v nejednotnosti judikatury obecných soudů v obdobných či zcela identických otázkách, úkolem Ústavního soudu není, aby v řízení o ústavní stížnosti z hlediska podústavního práva vždy posuzoval, zda je přezkoumávané rozhodnutí obecného soudu v souladu či v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů, příp. Nejvyššího soudu. Za tímto účelem je v právním řádu zakotvena řada jiných právních prostředků i procesních nástrojů k usměrnění či sjednocení judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad podústavního práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra či roli sjednocovatele judikatury uvnitř obecného soudnictví.
Tato role ostatně v režimu civilního soudnictví primárně náleží Nejvyššímu soudu, což také Nejvyšší soud v nyní projednávaném případě učinil, když k dané dovolací námitce stěžovatele konstatoval, že výše rekapitulovaný právní závěr krajského soudu nachází oporu v závěrech judikatury obecných soudů a neshledal důvod se od těchto závěrů jakkoliv odchylovat (shodně viz také pozdější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 31/2017, dostupné na www.nsoud.cz).
8. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s námitkou stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti a nepředvídatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, když po důkladném seznámení se s nimi konstatuje, že jak okresní, tak i krajský soud věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a řádně zdůvodnily svůj právní názor ohledně materiální vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu. Přestože krajský soud v odvolacím řízení při posouzení otázky jeho materiální vykonatelnosti i ve vztahu k dané smluvní pokutě dospěl k odlišnému právnímu závěru, než okresní soud, svůj právní závěr rovněž dostatečným a srozumitelným způsobem zdůvodnil, a to i s odkazem na judikaturu obecných soudů a Nejvyššího soudu. Rozhodování obecných soudů proto nelze označit za svévolné, nepředvídatelné či jinak nepřípustně vybočující z principů spravedlivého procesu a Ústavní soud je hodnotí jako ústavně konformní, neporušující základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. V tomto ohledu tak odkazy stěžovatele na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu postrádají relevanci, která se navíc skutkově i právně týkala odlišných věcí.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
10. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2017
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu