Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti E. M., zastoupeného Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 24/2022-5385 ze dne 27. 4. 2022 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 48 T 4/2022-5347 ze dne 16. 3. 2022 ve spojení s návrhem na zrušení části ustanovení § 72a odst. 2 a § 72a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 4/2022 trestně stíhán pro trestnou činnost, právně kvalifikovanou jako vícečinný souběh zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu, zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3528/2021 ze dne 18. 2. 2021 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) trestního řádu, přičemž vazba byla započata ode dne 16. 2. 2021 od 05:26 hodin. Obžaloba byla ke Krajskému soudu v Brně podána dne 16. 2. 2022 v 12:50 hodin.
V záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo podle § 72 odst. 1, odst. 3, jakož i § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.") rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. a nepřijetí jeho písemného slibu. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl stížností, již Vrchní soud v Olomouci vpředu uvedeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho případě neměla podle § 72a odst. 1 tr. ř. doba trvání vazby v přípravném řízení přesáhnout jeden rok. Byl-li tedy stěžovatel zadržen dne 16. 2. 2021 v 05:26 hodin, skončila doba jednoho roku dne 16. 2. 2022 v 05:25 hodin. Obžaloba však byla ke krajskému soudu podána až dne 16. 2. 2022 v 12:50 hodin, čímž došlo k překročení maximální doby trvání vazby v přípravném řízení o několik hodin. Stěžovatel má za to, že doba trvání vazby v přípravném řízení není lhůtou, na niž by se vztahovala pravidla týkající se počítání lhůt podle § 60 odst. 2 tr.
ř. Naopak dle jeho mínění jde o dobu, tedy o čas jako právní skutečnost. Na správnost svých závěrů stěžovatel usuzuje i z textu komentářů k trestnímu zákonu a trestnímu řádu z roku 2004, resp. 2002 (Šámal, Pavel a kol. Trestní zákon. Komentář, 6. doplněné a přepracované vydání. C. H. Beck: Praha, 2004, s. 680; Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář, 4. doplněné a přepracované vydání. C. H. Beck: Praha, 2002, s. 416). Z nich dle stěžovatele vyplývá, že v případě počítání doby vazby je nutno tuto dobu počítat od okamžiku k okamžiku.
Na podporu tohoto svého postoje stěžovatel odkázal jak na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení sp. zn. 7 Tdo 1310/2011 ze dne 23. 11. 2011 a sp. zn. 3 Tdo 573/2016 ze dne 18. 5. 2016, tak i na judikaturu Ústavního soudu, a sice na nález sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. 6. 2015 (N 116/77 SbNU 697). Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že obsahově stejnou argumentací stěžovatele se již zabýval k jeho předchozí ústavní stížnosti, jež směřovala proti postupu orgánů činných v témže trestním řízení, které měly pochybit právě tím, že stěžovatele nepropustily na svobodu pro překročení nejvyšší přípustné délky vazby v přípravném řízení. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 567/22 ze dne 21. 6. 2022 byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nepřisvědčil identickým odkazům stěžovatele ani na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ani na shora vzpomenutou komentářovou literaturu. V podrobnostech lze na vypořádání tohoto okruhu výhrad zcela odkázat (viz body 16 až 20 zmíněného usnesení Ústavního soudu).
Nad rámec zdůvodnění Ústavního soudu v daném usnesení, v němž bylo použití pravidel týkajících se počítání lhůt (§ 60 tr. ř.) na nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby (tj. § 72a tr. ř.) shledáno ústavně konformním (viz bod 21 téhož usnesení), se sluší uvést následující. Vzít obviněného do vazby lze toliko na základě rozhodnutí soudu (srov. čl. 8 odst. 5 Listiny). Listina tedy v případě vzetí do vazby předpokládá ingerenci soudu, popřípadě soudce v přípravném řízení. U vazebně stíhaného obviněného proto lze obecně vycházet z toho, že důvody, pro které byl takto omezen na svobodě, již byly předmětem přezkumu orgánu veřejné moci, jenž skýtá záruky nezávislosti a nestrannosti.
Jiná je ovšem situace u osob zadržených či zatčených (čl. 8 odst. 3 a 4 Listiny), které byly na svobodě omezeny toliko v důsledku postupu policejního orgánu a státního zástupce. Lhůty určené podle hodin zde mají své opodstatnění, neboť výše předestřené posouzení důvodů omezení svobody zadrženého či zatčeného nezávislým a nestranným orgánem tu pochopitelně schází. Neodkladnost zhodnocení toho, zda má být dotyčná osoba omezena na své svobodě, je tak zřejmá. V případě posouzení doby trvání vazby však již není otázka osobní svobody natolik akutní či jinak naléhavou, aby se délka vazby v řádech let počítala od okamžiku k okamžiku.
Jinak řečeno, postrádá rozumné opodstatnění, aby byly u jednoroční lhůty jako nejvyšší přípustné doby trvání vazby rozlišovány hodiny a minuty (nehledě na to, že tomu nenasvědčuje dikce zákona). Obviněný byl totiž vzat do vazby na základě rozhodnutí soudu a setrvává v ní za průběžného zkoumání toho, zda důvody vazby nadále trvají, a to nejen ze strany soudu (srov. § 71 a § 72 tr. ř.). Ústavní soud tedy nemá důvod pochybovat o ústavní konformitě napadených ustanovení trestního řádu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh na zrušení napadených zákonných ustanovení Ústavní soud odmítl za použití § 43 odst. 2 písm. b) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. srpna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu