Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka a o ústavní stížnosti stěžovatelky MOIRA CZ, a. s., adresa Antala Staška 114/20, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Lenkou Kamišovou, advokátkou, se sídlem Goethova 356/5, 301 00 Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015, č. j. 23 Cdo 1467/2015-653, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 3 Cmo 17/2014-612, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2013, č. j. 35 Cm 58/2012-555, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a MUDr. Jana Klaka, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem, se sídlem Purkyňova 2, 110 00 Praha 1, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2013, č. j. 35 Cm 58/2012-555, ve spojení s usnesením zde dne 8. srpna 2013, č. j. 35 Cm 58/2012-570, uložil žalované (stěžovatelka) povinnost zaplatit žalobci (vedlejší účastník řízení) částku ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a dále zamítl žalobu ohledně zaplacení 5,5% úroku z prodlení ročně z částky 1 500 000 Kč od 4. července 2002 do 25. února 2003 a 2,5% úroku z prodlení ročně z částky 1 500 000 Kč od 26. února 2003 do zaplacení (výrok II.). Současně žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (pracoviště Slezská) rozhodoval jako soud prvního stupně poté, co předchozí zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího (rozsudek ze dne 1. října 2008, č. j. 28 Co 177/2008-122), byl zrušen rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, č. j. 31 Cdo 678/2009-157, a po posouzení věcné příslušnosti (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2012, č. j. 28 Co 177/2008-170) mu byla věc předložena jako soudu věcně a místně příslušnému v prvním stupni. Po skutkové stránce šlo o to, že mezi společností Tritreg - Třinec, s. r. o., a žalovanou byla uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě půjčila společnost Tritreg - Třinec, s. r. o., žalované částku ve výši 2 200 000 Kč. Žalovaná vrátila společnosti Tritreg - Třinec, s. r. o., pouze částku ve výši 700 000 Kč a zbývající nárok ve výši 1 500 000 Kč byl společností Tritreg - Třinec, s. r. o., postoupen žalobci, který ohledně této částky podal žalobu. Smlouva o půjčce však byla posléze shledána neplatnou (viz shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 678/2009), a proto se věc posuzovala jako bezdůvodné obohacení. Městský soud v Praze na danou věc aplikoval § 451 odst. 1 a 2 a § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a § 369 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), přičemž obranu žalované spočívající především v námitce promlčení a započtení neshledal důvodnou.
3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 3 Cmo 17/2014-612, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil; ve výroku III. jej spolu s usnesením ze dne 8. srpna 2013 změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení ve výši 547 767 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.) je po právu a obranu žalované rovněž neshledal důvodnou. V této souvislosti zdůraznil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí ze dne 21. srpna 2003 sp. zn. 29 Odo 383/2001 a další), že je-li vztah z bezdůvodného obohacení obchodním závazkovým vztahem (v daném případě šlo o vztah mezi dvěma podnikateli při jejich podnikatelské činnosti), je promlčecí doba čtyřletá.
4. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015, č. j. 23 Cdo 1467/2015-653, odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud žalovaná namítala, že soudy nižších stupňů neučinily žádná skutková zjištění ohledně otázky, zda je třeba na posuzovaný případ aplikovat § 451 či § 454 obč. zák., že se soud nevypořádal s tvrzením žalované o zániku žalované pohledávky z titulu jejího zaplacení či s požadavkem žalované na aplikaci § 150 o.
s. ř. ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení, že se odvolací soud nezabýval oprávněností částky ve výši 696 873 Kč, kterou žalovaná uplatnila k započtení, stejně jako s namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí soudu prvního stupně, takováto argumentace žalované podle Nejvyššího soudu nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o.
s. ř.). Pokud žalovaná vytýkala odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně posouzení aplikace příslušného právního předpisu na projednávaný smluvní vztah (když dle jejího mínění měl soud aplikovat na celý vztah účastníků, včetně otázky promlčení, občanský zákoník a nikoli obchodní zákoník), pak ani touto argumentací přípustnost dovolání nebylo možno založit. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo totiž v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
srpna 2003 sp. zn. 29 Odo 383/2001). Pokud žalovaná v této souvislosti poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, byla její argumentace v daném případě zcela nepřípadná. Jestliže žalovaná namítala, že žalobce jednal v rozporu s § 194 odst. 5 obch. zák., neformulovala tímto svým tvrzením žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (tedy právní otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Shodný závěr přijal Nejvyšší soud i ohledně další výtky žalované, že odvolací soud nesprávně posoudil i zápočet částky ve výši 1 078 056 Kč.
7. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelky, pokud se týkaly aplikace příslušného právního předpisu - obchodního zákoníku na projednávaný smluvní vztah byly vypořádány odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Další tvrzení stěžovatelky obsažená v dovolání pak přípustnost dovolání založit nemohla, neboť stěžovatelka nepředložila žádnou právní otázku, která by mohla být předmětem samostatného dovolacího přezkumu. Pouhé tvrzené nesprávné posouzení věci odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá. Ve zbytku pak stěžovatelka vytýkala nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí, čímž uplatňovala vadu řízení, která však představuje jiný dovolací důvod, než o jaký jde v § 241a odst. 1 o. s. ř.
8. Vrchní soud v Praze ve vyjádření poukázal na to, že většina výtek stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud šlo o námitky ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení a případné aplikaci § 150 o. s. ř., bylo jasně řečeno, že o nákladech bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř., z čehož lze dovodit, že důvodnost aplikace § 150 o. s. ř. nebyla shledána. Pochybení spatřuje toliko v tom, že v odůvodnění schází argumentace k neaplikaci § 150 o. s. ř.
9. Městský soud v Praze pak zcela odkázal na obsah jeho rozsudku a obsah spisu vedeného pod sp. zn. 35 Cm 58/2012.
10. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnost vyslovuje nesouhlas s tvrzeními stěžovatelky, přičemž se domnívá, že rozhodnutí obecných soudů i řízení vedená před těmito soudy splňovala všechny požadavky kladené na spravedlivý proces. Naopak se ztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatelky postrádalo vysvětlení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž ani neformulovala žádnou otázku procesního nebo hmotného práva. Připomíná, že právní úprava promlčení, byť šlo o smlouvu o půjčce, která byla upravena pouze v občanském zákoníku, se nicméně v daném případě řídí jednoznačně obchodním zákoníkem (srov. § 261 odst. 6 obch. zák.), neboť smlouva byla uzavřena mezi podnikateli a týkala se jejich podnikatelské činnosti.
Podle názoru vedlejšího účastníka obecné soudy vycházely z řádně a dostatečně zjištěného skutkového stavu a rovněž se vypořádaly s dalšími námitkami stěžovatelky (např. ohledně možnosti započtení). Co se týká námitky ve vztahu k náhradě nákladů řízení, vedlejší účastník zdůrazňuje, že byly řádně vypočteny podle platných předpisů.
11. Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení v podstatě pouze nesouhlasí s jejich argumentací a opakuje své stanovisko zejména k posouzení otázky promlčení již jednou vyjádřené v ústavní stížnosti. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že řádně vymezila dovolací důvody a v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci; ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu pak uvádí, že svým vyjádřením k ústavní stížnosti pouze potvrdil slepou aplikaci rozhodnutí nadřízeného soudu, přičemž mu opětovně vytýká absenci zdůvodnění neaplikace § 150 o. s. ř.
13. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že obecné soudy na danou věc v otázce promlčení aplikovaly nesprávný právní předpis (obchodní zákoník) a odchýlily se od dosavadní judikatorní praxe. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že reagoval na jinou problematiku, než na kterou poukazovala. V této souvislosti je nutné připomenout, že pokud stěžovatelka namítá, že otázka promlčení měla být posuzována podle občanského zákoníku (a nikoliv podle obchodního zákoníku), v podstatě polemizuje s právním posouzením věci v oblasti práva podústavního, čímž však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
14. Úkol Ústavního soudu tedy spočívá výhradně v přezkumu, zda ze strany ostatních soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti; žádné takové pochybení však v daném případě shledáno nebylo. Obecné soudy dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v řadě rozhodnutí Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96
(N 24/7 SbNU 153), nález ze dne 23. března 2006 III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691) či nález ze dne 12. července 2006 III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57)]. V dané věci přitom závěr o nutnosti aplikace obchodního zákoníku na daný právní vztah a tedy i na samotnou otázku promlčení nepřímo vyplynul z výše zmiňovaného kasačního rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. října 2011 sp. zn. 31 Cdo 678/2009). Tento závěr je potom i v souladu s jinou judikaturou, na níž odkázal odvolací soud a potažmo i Nejvyšší soud (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 383/2001).
15. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, v čem je spatřována jeho nepřípustnost, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz § 243f odst. 3 občanského soudního řádu) odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání; v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení občanského soudního řádu, by totiž bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti.
Ústavní soud musí také ověřit, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů soud shledal dotčené dovolání nepřípustným; v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné (srov. např. usnesení ze dne 30. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 1341/16 ).
16. V projednávané věci konstatuje Ústavní soud jen tolik, že Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné. Jako důvod uvedl, že otázky formulované stěžovatelkou v dovolání byly buď v souladu s dosavadní rozhodovací praxí (poukázal přitom např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003 sp. zn. 29 Odo 383/2001), anebo argumentace stěžovatelky nepředstavovala přípustný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť se netýkala právního posouzení věci. Nelze tedy říci, že by Nejvyšší soud stěžovatelce upřel její právo na přístup k soudu, pouze měl na přípustnost dovolání jiný názor než stěžovatelka, který řádně odůvodnil. Z jeho rozhodnutí je tedy zřejmé, proč rozhodl tak, jak rozhodl.
Odůvodnění napadeného usnesení splňuje i podmínky formulované v judikatuře Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14
(N 59/73 SbNU 151) bod 18].
17. Pokud stěžovatelka ve výše uvedené souvislosti pochybení soudů spatřovala v tom, že se v otázce promlčení odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která byla změněna právě až citovaným rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu, je nutno upozornit na obecnou vlastnost judikatury, která nepůsobí jen do budoucna, ale nově vyslovené judikatorní závěry je třeba aplikovat například také ve všech probíhajících řízeních (hovoří se o tzv. incidentní retrospektivě u působení judikatury). Výklad právní normy podaný soudem je tím, který je správným od okamžiku platnosti a účinnosti konkrétní právní normy, nikoli od okamžiku, kdy výklad soud podá [podrobněji viz například Kühn, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, r. 2011, č. 6, s. 191 a násl.; také nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11
(N 216/71 SbNU 531)].
18. V souvislosti s námitkou, že soudy nedostatečně zdůvodnily rozhodnutí o nákladech řízení, resp. že se nevypořádaly s důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., lze připomenout zdrženlivost, s níž Ústavní soud přistupuje k otázkám náhrady nákladů řízení [srov. k tomu dále například nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3)]. Tato zdrženlivost se přitom uplatní ještě více v situaci, měl-li by Ústavní soud obecnému soudu omezovat možnost uvážení, zda v daném případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny (srov. k tomu například usnesení z 25. června 2015 sp. zn. III. ÚS 1183/15 ). Nadto z řízení před obecnými soudy ani podle Ústavního soudu nevyplývá nic, co by svědčilo o tom, že povinnost stěžovatelky hradit žalobci náklady řízení je nespravedlivá, když obecné soudy vyšly ze zásady úspěchu ve věci, přičemž aplikovaly § 142 odst. 3 o. s. ř.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu