Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 8, se sídlem Zenklova 1/35, Praha 8, zastoupené Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, č. j. 25 Cdo 1938/2022-328, a proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 91 Co 331/2021-293, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným výrokům rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na samosprávu zaručeného čl. 100 odst. 1 Ústavy.
2. V řízení, předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") o zamítnutí žaloby, v níž žalobce (DEREZA, společnost s ručením omezeným) žaloval stěžovatelku o zaplacení částky přesahující 4,8 mil. Kč. Současně obvodní soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 236 724 Kč. Proti prvostupňovému rozsudku podal žalobce odvolání.
3. Městský soud nyní napadeným rozsudkem ve věci samé rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, ovšem nákladový výrok změnil tak, že částku náhrady nákladů řízení stanovil pouze na 2 642 Kč (výrok II.), a dále určil, že je žalobce povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III.). Proti meritornímu výroku podal žalobce dovolání, které napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl (výrok I.) a současně určil, že žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč (výrok II.).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti nákladovým výrokům městského a Nejvyššího soudu, které na rozdíl od prvostupňového soudu stěžovatelce nepřiznaly vynaložené náklady na právní zastoupení s argumentem, že se nejedná o účelně vynaložené náklady, neboť projednávaná věc nebyla skutkově ani důkazně složitá, tudíž zastoupení advokátem v případě stěžovatelky nebylo nutné, když bylo možné předpokládat, že sama stěžovatelka disponuje dostatečným materiálním i personálním vybavením k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit své zájmy bez nutnosti využití externí právní pomoci. Tyto závěry obecných soudů pak stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje.
5. Stěžovatelka si je vědoma ustálené judikatorní praxe Ústavního soudu týkající se oprávněnosti přiznání nákladů právního zastoupení pro statutární města a jejich městské části, nicméně v tomto případě argumentuje rozsahem a složitostí věci, spočívající zejména ve výši žalované částky a v samotném předmětu sporu, kdy se jednalo o předsmluvní odpovědnost a náhradu škody ze zrušení veřejné zakázky. Současně poukazuje i na vysokou úroveň právní pomoci protistrany, na své vlastní organizační složení právního oddělení, kdy údajně nebylo v personálních možnostech stěžovatelky zajistit kvalifikované vedení sporu před soudy bez právního zastoupení advokátem. Proto navrhuje, aby byla rozhodnutí v napadených výrocích zrušena.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí (resp. shora označených výroků) a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně zasahuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (obdobně usnesení ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1639/14 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako kupř. věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
9. Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 376/12 platí, že "[u] statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů." Ústavní soud v citované věci dospěl k závěru, že nebude-li v příslušném řízení statutárním městem prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Uvedené znamená, že ve vztahu k účelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení byla judikatorně dovozena vyvratitelná právní domněnka svědčící v neprospěch statutárního města, které, chce-li její premisu vyvrátit, musí v potřebné míře argumentačně přesvědčit soud, že jsou dány mimořádné důvody pro opačný postup a výklad § 142 odst. 1 o. s. ř.
10. Přestože je tedy rozhodování o náhradě nákladů řízení úřední povinností soudu, který v obecné rovině vychází z pravidla úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), a účastník řízení zásadně není povinen tvrdit a prokazovat účelnost svého právního zastoupení (vynaložených nákladů), statutární město není s ohledem na výše uvedenou právní domněnku, vycházející z ustálené soudní praxe, běžným účastníkem řízení a právě uvedené pro ně neplatí.
11. Žádá-li statutární město či jeho městská část po soudu přiznání svých nákladů právního zastoupení jako účelně vynaložených, je podle Ústavního soudu v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) především na něm samotném, aby bylo procesně aktivní a věrohodně přesvědčilo soud o nedostatku personálního i materiálního vybavení nezbytného pro kvalifikované hájení svých práv. Mezi relevantní okolnosti v tomto směru patří zejména: 1. organizační složení jeho právního oddělení (počet zaměstnanců, pracovní náplň definovaná v pracovních smlouvách, vnitřní členění podle specializací, počet vedených soudních sporů v konkrétních agendách atp.); 2. složitost (skutková, právní, ale i mediální či politická) a unikátnost (potřeba zvláštních znalostí, dovedností) konkrétní souzené věci; 3. úroveň právní pomoci protistrany (zastoupení advokátem, či naopak žádné právní zastoupení, specializace a "kvalita" právního zastoupení). Statutární město či městská část, v jehož neprospěch svědčí výše uvedená domněnka, musí osvědčit, že její předpokládaný právní následek není naplněn (vyvrátit jej) - jeho pouhé zpochybnění tedy nestačí. Vyvracející skutečnosti musí statutární město či jeho městská část tvrdit v takové míře, aby soud mohl dospět k závěru, že zastoupení advokátem v dané věci bylo opravdu účelné (analogicky z ustálené judikatury Nejvyššího soudu viz rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1370/2014 ze dne 29. 2. 2016; podobně též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2439/09 ze dne 1. 3. 2010).
12. Přestože stěžovatelka argumentovala naplněním výše rozvedených kritérií pro přiznání svých nákladů právního zastoupení, tyto její argumenty Ústavní soud neshledal dostatečně přesvědčivými v té míře, aby z nich bylo možno dovodit nezbytnost právního zastoupení externím advokátem. Stěžovatelka sama totiž potvrzuje, že disponuje šesti in house právníky. Jakkoliv se přitom snaží Ústavní soud přesvědčit o jejich jiné pracovní náplni a vytíženosti, a to i s ohledem na rozsáhlost agendy, kterou musejí pokrýt, Ústavní soud se domnívá, že při tomto počtu by měla být stěžovatelka schopna jednu osobu s právnickým vzděláním dočasně vyčlenit pro vedení soudního sporu s protistranou.
13. K naplnění druhého výše zmíněného kritéria Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelka se v souvislosti s hospodařením se svým majetkem nutně účastní i soudních sporů a ani tento soudní spor nevybočoval z její běžné agendy. Argument ohledně skutkové a právní složitosti kauzy není přiléhavý, neboť složitost celé kauzy nelze dovozovat toliko z předcházejícího správního řízení, které soudnímu sporu předcházelo a v němž byla protistrana hned několikrát úspěšná. Zjednodušeně lze říci, že celý spor pramenil z neuzavření smlouvy na veřejnou zakázku mezi stěžovatelkou a žalobcem, kdy se žalobce (neúspěšně) před soudy domáhal náhrady škody v rámci předsmluvní odpovědnosti stěžovatelky. Problematiku zadávacích řízení a veřejných zakázek však rozhodně nelze považovat za natolik specializovanou a obtížnou, že by ji nešlo považovat za běžnou součást agendy stěžovatelky. Rozhodujícím kritériem složitosti věci potom nemůže být ani délka řízení, ani nutnost aplikace evropských právních předpisů. Tyto skutečnosti proto nestačí pro závěr, že by se stěžovatelka bez externího právního zastoupení neobešla, a proto ani náklady vynaložené na její právní zastoupení nelze ve shodě s právním názorem městského soudu hodnotit jako účelně vynaložené. Jak navíc správně městský soud dovodil, v řízení před soudy se nejednalo o nijak právně složitou věc, když rozhodnutí ve věci bylo učiněno na základě několika předložených správních rozhodnutí (viz odst. 19 napadeného rozsudku).
14. Jakkoliv pak Ústavní soud nezpochybňuje tvrzení stěžovatelky v tom ohledu, že protistrana byla zastoupena renomovanou advokátní kanceláří, čemuž zřejmě odpovídal i způsob a úroveň argumentace při samotném soudním řízení, naplnění tohoto kritéria samo o sobě nepostačuje k závěru, že stěžovatelka účelně vynaložila náklady na své vlastní externí právní zastoupení, a to právě s ohledem na výše zmíněné závěry plynoucí ze setrvalé judikatury zdejšího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2434/19 ).
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu