29 Cdo 1370/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce AGANA, a. s., se sídlem v Praze 6, Na okraji 335/42, PSČ 162 00,
identifikační číslo osoby 63998327, zastoupeného Mgr. Tomášem Hruškou,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2328/30, PSČ 150 00, proti
žalovanému Ing. Petru Hainovi, jako správci konkursní podstaty úpadce DŘEVO A
DÝHY spol. s r. o., identifikační číslo osoby 14501449, zastoupenému Mgr.
Terezou Krákorovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Za kovárnou 422/15, PSČ
109 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 16 Cm 167/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 26. září 2013, č. j. 15 Cmo 27/2013-268, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2013, č. j. 15 Cmo 27/2013-268,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 16 Cm 167/2008-236, zamítl
Městský soud v Praze žalobu, jíž se žalobce (AGANA, a. s.) domáhal určení, že
má za úpadcem DŘEVO A DÝHY spol. s r. o. nevykonatelné pohledávky II. třídy bez
práva na oddělené uspokojení v celkové výši 64 065 265,68 Kč (bod I. výroku), a
rozhodl o nákladech státu a nákladech řízení (body II. a III. výroku). Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když
první rozsudek ze dne 13. června 2011, č. j. 16 Cm 167/2008-72, kterým soud
prvního stupně žalobu rovněž zamítl, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze
dne 24. listopadu 2011, č. j. 15 Cmo 79/2011-94. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho že:
1/ Dne 27. listopadu 2002 uzavřel pozdější úpadce s původním věřitelem
společností Bohman Investments S. A. (dále též jen „společnost B“) „smlouvu o
půjčce“, ve které se společnost B zavázala, že v den uzavření smlouvy půjčí
pozdějšímu úpadci 3 947 985 EUR. Úpadce se zavázal splatit půjčku nejpozději do
27. listopadu 2012. Součástí smlouvy byla příloha, podle které tato „nová
půjčka“ nahrazuje tři staré půjčky (dvě ze dne 1. září 2001, další ze dne 1. února 2002), poskytnuté pozdějšímu úpadci společností AB Bohmans Fanerfabrik
(dále jen „společnost AB“), a zahrnuje také dalších osm plateb provedených v
období od 14. února 2002 do 19. listopadu 2002. 2/ Dne 1. prosince 2003 uzavřeli stejní účastníci „smlouvu o půjčce“, podle
které se společnost B zavázala, že v den uzavření smlouvy půjčí pozdějšímu
úpadci částku ve výši 590 000 EUR a pozdější úpadce se zavázal splatit půjčku
nejpozději do 1. prosince 2013. Dle přílohy této smlouvy společnost B převzala
za podmínek této smlouvy pohledávky ve shodné výši, které měla za pozdějším
úpadcem společnost AB, když tato „nová smlouva nahradila uvedené pohledávky“. 3/ Pozdější úpadce se společností B uzavřel další tři „smlouvy o půjčkách“,
které obsahovaly vždy ujednání o tom, že pozdějšímu úpadci bude (vždy v den
uzavření smlouvy) půjčena sjednaná částka. Šlo o smlouvu ze dne 30. prosince
2003 na částku 1 800 000 EUR se splatností do 30. prosince 2013, ze dne 30. prosince 2004 na částku 925 000 EUR se splatností do 30. prosince 2014 a ze dne
31. prosince 2005 na částku 400 000 EUR se splatností do 31. prosince 2015. Součástí všech těchto smluv bylo ujednání, podle kterého pozdější úpadce svým
podpisem stvrdil, že plně souhlasí s tím, aby společnost B (jako věřitel)
jednala v jeho zastoupení, a slíbil, že „věřitele“ upozorní na faktury, které
zaplatí (prostřednictvím bankovní transakce) a jejichž podrobný seznam dle
textu smlouvy tvořil její nedílnou součást. 4/ Dne 13. února 2006 uzavřela společnost B s Ing. M. J. (dále jen „M. J.“)
smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 6 348 007 EUR z výše uvedených „smluv o
půjčkách“ s tím, že u smlouvy ze dne 27. listopadu 2002 byla poskytnuta a tedy
i postoupena částka (pohledávka) ve výši 2 633 007 EUR. 5/ Stejného dne pozdější úpadce výslovně uznal co do důvodu i výše svůj dluh
vůči M. J. ve výši 5 348 007 EUR, když šlo o dosud neuhrazené závazky
pozdějšího úpadce, které M. J.
nabyl na základě výše uvedené smlouvy o
postoupení pohledávky. 6/ Dne 10. května 2006 postoupil M. J. společnosti GLOBO S. R. L. (dále jen
„společnost G“) pohledávky v celkové nominální hodnotě 3 848 007 EUR, a to
částku 2 633 007 EUR ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 27. listopadu 2002, částku
290 000 EUR ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 1. prosince 2003 a částku 925 000 EUR
ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 30. prosince 2004. 7/ Stejného dne pozdější úpadce uznal svůj závazek ve výši 3 848 007 EUR vůči
společnosti G co do důvodu i výše s tím, že jde o pohledávky, které tato
společnost nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. května
2006 uzavřené s M. J. 8/ Téhož dne pozdější úpadce uznal vůči M. J. dluh ve výši 250 000 EUR s tím,
že jde o dosud neuhrazené závazky dlužníka vůči tomuto věřiteli. Z uznání
vyplývá, že šlo o zbylou nepostoupenou část pohledávky ze „smlouvy o půjčce“ na
částku 590 000 EUR ze dne 1. prosince 2003, když postoupena byla část ve výši
290 000 EUR včetně příslušenství na společnost G. Pozdější úpadce a M. J. současně uzavřeli dohodu o změně obsahu závazku, ve které pozdější úpadce tento
svůj závazek opět uznal. 9/ Dne 12. května 2006 uzavřeli M. J. a společnost G dodatek ke smlouvě o
postoupení pohledávky ze dne 10. května 2006, kterým změnili smlouvu tak, že
předmětem postoupení se stala částka 2 633 007 EUR ze „smlouvy o půjčce“ ze dne
27. listopadu 2002, částka 340 000 EUR ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 1. prosince
2003, částka 925 000 EUR ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 30. prosince 2004 a
částka 10 510 EUR ze „smlouvy o půjčce ze dne 31. prosince 2003“ (správně
zřejmě ze dne 31. prosince 2005), tj. celkem 3 908 517 EUR. 10/ Téhož dne uzavřel M. J. s pozdějším úpadcem dohodu o vypořádání závazků, ze
které vyplývá, že pozdější úpadce dne 12. května 2006 uhradil M. J. částku 1
250 000 EUR, když na výše uvedené závazky bylo započteno 1 189 490 EUR (800 000
EUR na pohledávku ze „smlouvy o půjčce“ ze dne 30. prosince 2003, čímž
pohledávka z této smlouvy zanikla zcela; 389 490 EUR na pohledávku ze „smlouvy
o půjčce“ na částku 400 000 EUR ze dne 31. prosince 2005, takže její zůstatek
činil 10 510 EUR). 60 510 EUR bylo pak započteno na pohledávku M. J. za
pozdějším úpadcem z titulu jiné půjčky. Současně dohoda obsahovala prohlášení,
že zůstatek pohledávky 3 908 517 EUR postoupil M. J. společnosti G a že vůči
pozdějšímu úpadci má ke dni dohody pouze peněžitou pohledávku 250 000 EUR podle
„smlouvy o půjčce“ na částku 590 000 EUR ze dne 1. prosince 2003. 11/ Dne 22. ledna 2007 uzavřel M. J. s pozdějším úpadcem dodatek k dohodě o
změně obsahu závazku ze dne 10. května 2006, v němž se pozdější úpadce zavázal
vyplatit M. J. částku 250 000 EUR s tím, že její úhradou je výše uvedená
pohledávka, specifikovaná v dohodě o změně obsahu závazku ze dne 10. května
2006, zcela zaplacena a že strany vůči sobě nemají žádné další nároky. 12/ Dne 30. dubna 2007 uzavřel pozdější úpadce se společností G dohodu o
vzájemném započtení pohledávek, na jejímž základě se měla pohledávka
společnosti G ve výši 3 908 517 EUR snížit o částku 857 530,77 EUR.
13/ Společnost G podala do konkursního řízení úpadce (konkurs na jeho majetek
byl prohlášen dne 10. března 2008) přihlášku pohledávky ze dne 16. května 2008,
doplněnou dne 27. června 2008, v níž přihlásila pohledávky za úpadcem v celkové
výši 64 065 265,68 Kč (2 558 517 EUR přepočtené dle kurzu ke dni prohlášení
konkursu). Na přezkumném jednání dne 23. července 2008 žalovaný správce
konkursní podstaty pohledávku popřel zcela „pro nárok“. 14/ Společnost G podala včasnou žalobu o určení pravosti své pohledávky ve výši
64 065 265,68 Kč. Po zahájení řízení pak předmětné pohledávky postoupila dne
15. prosince 2008 žalobci, který vstoupil do konkursního řízení na její místo
(na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2009, č. j. 91 K
73/2007-333). Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že úpadce uzavřel s
původním věřitelem (společností B) dohody o převzetí plnění dle § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), avšak v průběhu řízení
nebyla prokázána úhrada jediného konkrétního závazku, který by měl původní
věřitel uhradit za pozdějšího úpadce. Soud tak „neměl za prokázané“ uzavření
smluv o půjčkách, když především měl za to, že žalobce ani po poučení dle §
118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neprokázal, kdy a jaké finanční prostředky byly poskytnuty pozdějšímu
úpadci, případně jaké částky na úhradu jakých závazků byly poskytnuty. Nepodařilo se mu tedy doložit fakticky jedinou konkrétní platbu a „skutková
tvrzení, resp. výpovědi svědků, zůstala pouze v obecné rovině jakýchsi
tvrzených plateb na jakési tvrzené účely“. Soud prvního stupně dále uvedl, že „veškeré dokumenty týkající se postupování a
uznávání částek vykazují takové nesrovnalosti“, že je nebylo možno přijmout
„jako věrohodné důkazy o výši tvrzeného dluhu“. Závěrem soud prvního stupně poznamenal, že „vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny
konkrétní platby ve prospěch úpadce, nebylo možno posoudit věc ani na základě
jiného právního ustanovení, např. z hlediska bezdůvodného obohacení, když
dokumenty obsahující event. uznání závazků byly tak rozporné, že k nim soud
nepřihlédl“. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jeho právní
argumentaci měl za „v zásadě správnou“. Doplnil, že jednoznačně hlavním
důvodem, pro který nemůže být žalobce v tomto sporu úspěšný, je to, že žalobcem
předkládané a soudem prvního stupně provedené důkazy jsou nedostatečné pro
závěr, že společnost B stačila jednak navýšit základní kapitál úpadce o 31 mil. Kč a vedle těchto nevratných investic ještě úpadci fakticky poskytnout půjčky
nebo přistoupit k jeho závazkům ve výši přihlášené do konkursu. Jestliže žalovaný od počátku řízení tvrdil, že původní věřitel pozdějšímu
úpadci žádné půjčky neposkytl a nic za něj neplatil, bylo podle odvolacího
soudu na žalobci, aby reálné plnění prokázal, když negativní skutečnosti se
logicky dokázat nedají.
Připustil, že je sice „teoreticky správně“, že důkazní
břemeno o neexistenci uznaného dluhu je na žalovaném a že žalovaný v tomto
sporu žádné konkrétní důkazy o svém negativním tvrzení nepředložil, nicméně to,
že úpadcem uznaný dluh v době uznání neexistoval ve výši přihlášené do
konkursu, lze logicky dovodit z toho, že žalobce nepředložil relevantní důkazy
o faktickém poskytnutí půjček původním věřitelem pozdějšímu úpadci a reálnou
existenci dluhu v době jeho uznání pozdějším úpadcem značně zpochybňuje i
účastnická výpověď jednatele úpadce, bývalého jednatele úpadce a slyšeného
svědka. Odvolací soud uzavřel, že žalobcem předložené a navržené důkazy k prokázání
existence sporné pohledávky z půjček nejsou dostatečně určité a věrohodné tak,
aby mohly vést soud k závěru o důvodnosti žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné,
neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod
dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. namítá, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení. Dovolatel především namítá, že odvolací soud v dané věci nesprávně vyložil §
323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a
§ 133 o. s. ř. V této souvislosti dovolatel poukazuje na skutková zjištění
soudu prvního stupně o uznání závazků ze dne 10. května 2006 a na dohodu o
vzájemném započtení ze dne 30. dubna 2007 obsahující dle dovolatele taktéž
uznání závazku, přičemž zdůrazňuje, že soudy ani v jednom případě neshledaly
tato uznání za neplatná. Zdůrazňuje, že v důsledku uplatnění vyvratitelné
právní domněnky existence závazku v době uznání bylo na žalovaném, aby tuto
domněnku vyvrátil. Pouhé pochybnosti o reálné existenci závazku v době jeho
uznání podle dovolatele nedostačují k vyvrácení domněnky. Podle mínění
dovolatele nelze předmětnou domněnku vyvrátit ani úvahou odvolacího soudu, že
provedené důkazy nesvědčí pro závěr o tom, že společnost B „stačila“ současně
navýšit základní kapitál a poskytnout finanční prostředky úpadci. Je totiž
postavena na skutkových zjištěních, která nevyplývají z provedených důkazů
(nejsou v napadeném rozsudku obsažena). Na podporu své argumentace dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a
to rozsudek ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003,
pod číslem 113, rozsudek ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003,
uveřejněný v témže časopise číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 154, a o rozsudek
ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročník 2005, pod číslem 1. Tato rozhodnutí jsou – stejně
jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu. Žalovaný ve vyjádření označuje dovolání za nedůvodné. Má za to, že odvolací
soud věc správně právně posoudil, když z výsledků dokazování před soudem
prvního stupně vyplynulo, že žalobce neprokázal, že původní věřitel poskytl
pozdějšímu úpadci podle smluv o půjčkách nějaké půjčky, samy smlouvy o půjčkách
jsou neplatné pro neurčitost a žalobce neprokázal ani existenci platného uznání
závazku pozdějším úpadcem. Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčním zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím k §
432 odst.
1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení
zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich
základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a
vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného
pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být
přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (nejde o případ předvídaný
§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným v posouzení dovolatelem předestřené
otázky výkladu § 323 obch. zák. a § 133 o. s. ř., neboť právní posouzení věci
odvolacím soudem je v tomto směru v rozporu s níže označenou judikaturou
Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval
dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
tedy správností právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že
uznáním závazku (dluhu) dle § 323 odst. 1 obch. zák. či § 558 obč. zák. se
zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době
uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na
dlužníka (zde na správce konkursní podstaty úpadce), na němž tak je, aby
prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině
procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v § 133 o. s. ř.,
které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro
kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost
o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k
tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které
svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a
nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít
podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Odo 341/2001, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 453/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
června 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, nebo /nověji/ rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3902/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1801/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. září 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005).
Pro poměry dané věci se z takto ustaveného judikaturního rámce podává, že za
situace, kdy dovolatel (žalobce) v řízení předložil několik uznání závazků,
nemohl odvolací soud uzavřít, že důvodem pro zamítnutí žaloby je neprokázání
existence sporné pohledávky, aniž by současně přijal a odůvodnil závěr, proč k
uznáním závazku nepřihlédl (zejména k uznání ze dne 10. května 2006). Zamítnutí
žaloby pro neunesení důkazního břemene dovolatelem by bylo možné pouze tehdy,
kdyby neplatilo, že v důsledku uznání závazku byl důkazním břemenem ohledně
neexistence závazku v době uznání zatížen žalovaný. Takovýto postup by byl na
místě pouze, kdyby veškerá dovolatelem předložená uznání závazků byla shledána
neplatnými, což se v daném případě z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího
soudu nepodává. Naopak, konstatoval-li odvolací soud, že je „sice teoreticky
správně, že důkazní břemeno o neexistenci uznaného dluhu je na žalovaném“,
vycházel podle všeho z toho, že uznání závazků (či alespoň některá z nich) jsou
platná.
Žalovaný proto nemohl v řízení uspět pouze na základě tvrzení, že sporné
pohledávky za úpadcem neexistují. Bylo totiž na něm, aby tvrdil a prokázal
konkrétní skutečnosti o tom, že dané pohledávky nevznikly (např. z důvodu, že
právní předchůdce žalobce úpadci neplnil či za něj neplnil), zanikly (např.
tím, že úpadce pohledávku zaplatil) nebo byly převedeny na jiného.
Odvolací soud tedy pochybil v otázce posouzení důkazního břemene, resp.
nevyvodil důsledky z toho, že v důsledku uznání závazků bylo důkazního břemeno
o neexistenci předmětných pohledávek přeneseno na žalovaného. Nesprávně tak
vyvozoval závěry z toho, že dovolatel nepředložil relevantní důkazy o faktickém
poskytnutí půjček a že další dokazování (výslechy účastníků a svědka)
„zpochybňuje“ existenci dluhu v době jeho uznání. Bylo naopak na žalovaném, aby
prokázal, že závazek úpadce v uznaném rozsahu neexistuje (že nevznikl). Jak
plyne ze shora citované judikatury, pouhá, třeba i velmi závažná pochybnost o
tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, nestačí k tomu, aby
tato skutečnost nebyla považována za prokázanou.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá,
není správné, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. a věc podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat žalobcem tvrzenými uznáními
závazků, přičemž kromě výše uvedeného neopomene judikaturu Nejvyššího soudu k
určitosti uznání závazku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2007, sp. zn. 33 Odo 493/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna
2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4,
ročník 2013, pod číslem 44) a u dohody o vzájemném započtení pohledávek ze dne
30. dubna 2007 pak závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2009,
sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3,
ročník 2010, pod číslem 42. Dospěje-li k závěru o platném uznání závazku,
nepomine přesun důkazního břemene na žalovaného ohledně vyvrácení domněnky
existence závazků v jejich uznaném rozsahu a současně, bude-li toho třeba,
neopomene žalovaného poučit v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov.
obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. 29 Cdo
3212/2013).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2016
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu