29 Cdo 3902/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Czech Property Development, a. s., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě,
Vladislavova 1390/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27402436,
zastoupeného Mgr. Olgou Kaizar, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Václavské
náměstí 1601/47, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ Mgr. Adamu Sigmundovi,
advokátu, se sídlem v Praze 1 – Josefově, Široká 36/5, PSČ 110 00, jako správci
konkursní podstaty úpadce UNO - CENTER, s. r. o., identifikační číslo osoby
61855197, 2/ AB Silvretta s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí – Krásně
nad Bečvou, Jiráskova 613/13, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 45192286,
3/ Dr. Stephanu Rielovi, se sídlem ve Vídni, Landstra?er Hauptstra?e 1/2,
Rakouská republika, jako správci podstaty úpadce ALPINE Bau, GmbH, z toho druhý
a třetí žalovaní zastoupeni JUDr. Danou Kořínkovou, advokátkou, se sídlem v
Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, a 4/ E. H., zastoupenému Mgr. Viktorem
Pavlíkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, o určení
pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm
62/2005, o dovolání druhého a třetího žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 19. dubna 2012, č. j. 10 Cmo 102/2011-739, takto:
I. Dovolání druhého a třetího žalovaných se v části, v níž směřuje proti
potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2012, č.
j. 10 Cmo 102/2011/2011-739, odmítá.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 4. října 2011, č. j. 35 Cm 62/2005-717, Městský soud v
Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce za úpadcem UNO – CENTER, s. r. o. ve výši 46 374 476,45 Kč je po právu jako pohledávka II. třídy s právem
na oddělené uspokojení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Šlo o v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, když první rozsudek
ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 35 Cm 62/2005-649, kterým soud zamítl žalobu
na určení, že pohledávka žalobce za úpadcem ve výši 54 943 252,08 Kč je po
právu jako pohledávka II. třídy s právem na oddělené uspokojení (bod I. výroku)
a rozhodl o nákladech řízení (bod II., III. a IV. výroku), Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 7. dubna 2011, č. j. 10 Cmo 21/2011-676, zrušil v bodě I. výroku v části, jíž byla zamítnuta žaloba na určení pravosti pohledávek žalobce
ve výši 46 374 476,45 Kč jakožto pohledávek s právem na oddělené uspokojení,
dále v bodech II. až IV. výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, a ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Soud prvního stupně vyšel především z toho, že:
1/ Právní předchůdce žalobce – společnost EURO – GRUPPE, s. r. o. jako
zprostředkovatel a úpadce jako zájemce uzavřeli dne 19. října 2001
zprostředkovatelskou smlouvu, jejímž předmětem byl závazek právního předchůdce
žalobce vyvíjet činnost směřující k tomu, aby měl úpadce příležitost uzavřít
smlouvy o smlouvě budoucí nebo nájemní smlouvy nebo kupní smlouvy na projekt
novostavby na N., P., a úpadce se zavázal zaplatit zprostředkovateli provizi. Konkrétní specifikaci rozsahu a druhu ploch, ohledně nichž měly být uzavírány
smlouvy, které právní předchůdce žalobce zprostředkovával, měla obsahovat
Příloha č. 2. 2/ Listinami ze dne 5. srpna 2003 a 6. listopadu 2003 úpadce vůči
právnímu předchůdci žalobce potvrdil pohledávky v souhrnné výši 46 374 476,45
Kč, konkrétně pohledávku na zaplacení provize ve výši 28 071 210,82 Kč,
pohledávku na zaplacení provize ve výši 12 318 419,93 Kč, pohledávku za
vícepráce a vícenáklady ve výši 3 395 496,30 Kč a pohledávku na provizi ve výši
2 589 350,40 Kč. 3/ Usnesením ze dne 14. července 2004, sp. zn. 89 K 35/2003, prohlásil Městský
soud v Praze konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil
Ing. Luboše Smrčku, CSc. 4/ Právní předchůdce žalobce přihlásil do konkursního řízení úpadce
přihláškou ze dne 10. září 2004 mimo jiné pohledávky ve výši 46 374 476,45 Kč,
konkrétně pohledávku na zaplacení provize ve výši 28 071 210,82 Kč, pohledávku
na zaplacení provize ve výši 12 318 419,93 Kč, pohledávku za vícepráce a
vícenáklady ve výši 3 395 496,30 Kč a pohledávku na provizi ve výši 2 589
350,40 Kč, a to jako pohledávky II. třídy s právem na oddělené uspokojení. 5/ Tyto pohledávky popřeli při přezkumném jednání dne 31. ledna 2005 co
do pravosti a výše věřitelé (druhý a třetí žalovaní a právní předchůdce
čtvrtého žalovaného společnost AT 10 Vermögensverwaltungs GmbH) a co do
pravosti, výše a pořadí (práva na oddělené uspokojení) správce konkursní
podstaty. 6/ Právní předchůdce žalobce podal dne 24.
března 2005 žalobu o určení
pravosti pohledávek a určení práva na oddělené uspokojení. 7/ Usnesením ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 89 K 35/2003-2694,
zprostil Městský soud v Praze dosavadního správce konkursní podstaty funkce a
novým správcem ustavil prvního žalovaného. 8/ Usnesením ze dne 3. března 2006, č. j. 89 K 35/2003-26-25, Městský soud v
Praze rozhodl, že na místo věřitele EURO – GROUPPE, s. r. o. vstupuje do
konkursního řízení společnost Czech Property Development, a. s. (žalobce). 9/ Usnesením ze dne 12. května 2009, č. j. 89 K 35/2003-37-36, Městský soud v
Praze rozhodl, že na místo věřitele AT 10 Vermögensverwaltungs GmbH vstupuje do
konkursního řízení pan E. H. (čtvrtý žalovaný). Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu o tom,
že potvrzení ze dne 5. srpna 2003 a 6. listopadu 2003 splňují náležitosti
uznání závazku podle § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění účinném do 30. dubna 2004 (dále jen „obch. zák.“), se zabýval námitkami
žalovaných, že zprostředkovatelská smlouva je neplatná pro svou neúplnost a
neurčitost a dále pro rozpor s ustanovením § 196a obch. zák., neboť nebyla
schválena valnou hromadou úpadce. Námitku neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a
obch. zák. soud prvního stupně neměl za důvodnou, neboť dospěl k závěru, že
uvedené ustanovení se nevztahuje na zprostředkovatelskou smlouvu. Dovodil však, že zprostředkovatelská smlouva je neplatná pro neurčitost. Na
tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaným se podařilo prokázat,
že nároky uvedené v uznání závazků nikdy nevznikly. Vzhledem k tomu, že z
tvrzení a provedených důkazů soud nezjistil, že by bylo možno předmětný nárok
přiznat žalobci z jiného právního důvodu, zamítl žalobu i v tomto rozsahu. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že určil, že žalobce má za
úpadcem pohledávky druhé třídy v celkové výši 46 374 476,45 Kč; jinak
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Podle odvolacího soudu se uznáním závazku zakládá vyvratitelná právní domněnka
o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání je přesun důkazní
povinnosti (důkazního břemena) z věřitele na dlužníka, na němž je, aby
prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Přitom
skutečnost, které svědčí domněnka, není předmětem dokazování, tzn., pokud tato
domněnka nebyla vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou. Z uvedeného dle odvolacího soudu plyne, že bylo na žalovaných, aby prokázali,
že pohledávky nevznikly, tedy že úpadci nebylo poskytnuto žádné plnění bez
ohledu na to, zda zprostředkovatelská smlouva byla platně uzavřena. Potvrzující výrok o zamítnutí požadavku žalobce na určení práva na oddělené
uspokojení odvolací soud odůvodnil tím, že žalobce neprokázal uzavření zástavní
smlouvy k zajištění pohledávek, které jsou předmětem tohoto sporu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní
dovolání, jež mají za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. tedy, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, a dále že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, a požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že doplnil a zopakoval
dokazování, aniž je (z napadeného rozhodnutí) patrno, o jaké důkazy dokazování
doplnil či jaké důkazy zopakoval a jak je vyhodnotil. Řízení je tak zatíženo
vadou, neboť není naplněn požadavek uvedený v § 157 odst. 2 o. s. ř. a tato
vada může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť „je možné“, že
rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o skutkové zjištění, které nemusí mít
oporu v provedeném dokazování. Další procesní vadou je dle žalovaných tzv.
„souborné“ zjištění, když odvolací soud uvádí, co vyplynulo ze zjištění
učiněných v průběhu celého řízení bez vztahu ke konkrétním provedeným důkazům.
Další „vadu v právním posouzení věci“ spatřují dovolatelé v tom, že se
odvolací soud nezabýval námitkou neplatnosti uznání závazků z důvodu
neschválení valnou hromadou podle § 196a obch. zák. Toto posouzení přitom
považují dovolatelé za zásadní, neboť právě z něj se odvíjí otázka, kdo je
povinen nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Dovolatelé konečně napadají i právní posouzení odvolacího soudu v
otázce možnosti „uznání nedluhu“, tedy dluhu, který podle dovolatelů
neexistoval z důvodu neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy. Mají za to, že
vyvrátili zákonnou domněnku existence závazku v době uznání tím, že „tvrdili a
prokázali, že smlouva o zprostředkování (…) byla z důvodu své neurčitosti a
neúplnosti absolutně neplatná“. Odkazujíce na judikaturu Nejvyššího soudu
(konkrétně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo
362/2005 a ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, dostupné, stejně
jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách
Nejvyššího soudu) tvrdí, že jestliže pohledávky žalobce nevznikly na základě
písemné zprostředkovatelské smlouvy, pak nejsou předmětem uznání, neboť
vyvratitelná domněnka způsobená uznáním závazku se může vztahovat pouze k
existenci nároků výslovně uvedených v uznávacím projevu. Přitom nelze přihlížet
k tomu, že zprostředkovatelská smlouva může být uzavřena i ústně, neboť z
úmyslu obou smluvních stran plyne úmysl podmínit platnost smlouvy písemnou
formou, proto není možné konstruovat hypotézu, že úpadci vznikl závazek na
základě případné ústní dohody se stejným obsahem jako smlouva o
zprostředkování. Poskytnutí plnění a prokázání jiného právního důvodu je tak na
žalobci. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod. 1 a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinnosti tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání občanský soudní řád, oba předpisy ve
znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného
pod číslem 41/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části rozsudku odvolacího
soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o
určení, že žalobce má právo na oddělené uspokojení svých pohledávek, je
Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. b/ o. s. ř. Učinil tak proto, že z povahy dovolání jakožto opravného
prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí
účastníku, v jehož neprospěch napadené rozhodnutí vyznívá, je-li způsobená újma
na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí
zruší. Rozhodnutím, kterým bylo (v této části) potvrzeno zamítavé rozhodnutí
soudu prvního stupně, dovolatelům způsobena újma nebyla, naopak rozhodnutí
vyznívá v jejich prospěch. Ve zbylém rozsahu, směřuje-li proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud předně neshledává důvodnou námitku dovolatelů, podle níž dovolací
soud při svém rozhodování vyšel i z důkazů, které v odůvodnění blíže nezmiňuje
a neuvádí, jak je vyhodnotil. Je tomu tak jednak proto, že z napadeného
rozhodnutí se – v kontextu s obsahem protokolu o jednání před odvolacím soudem
– podává, jakým způsobem odvolací soud doplnil dokazování (smlouvou o zřízení
zástavního práva a výpisem z katastru nemovitostí) a jaká zjištění z tohoto
dokazování učinil (o tom, kdo byl smluvní stranou označené smlouvy a kdy došlo
ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí). Nelze pak dále
přehlédnout, že v této části se doplnění dokazování týkalo nároku žalobce
(práva na oddělené uspokojení), který byl soudem prvního stupně zamítnut a že
toto rozhodnutí (vydané ve prospěch dovolatelů) odvolací soud potvrdil (a
dovolání bylo v této části odmítnuto). Odvolacímu soudu rovněž nelze vytýkat, že by vycházel z tzv. souhrnných
zjištění. Uvádí-li, že „vychází ze zjištění učiněných v průběhů řízení“, nelze
tuto část odůvodní interpretovat jinak než tak, že při právním posouzení věci
vyšel ze skutkových závěrů konkursního soudu (že se s nimi ztotožnil). Srov. ostatně též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29
Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29
Cdo 3450/2011. Nebylo tudíž zapotřebí, aby v této pasáži odůvodnění odvolací
soud znovu opakoval skutkové závěry, které shrnul v předchozí (popisné) části
odůvodnění (k tomu srov. stranu 2 druhý odstavec odůvodnění). V tomto ohledu
tedy napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 157 odst. 2 o. s. ř. (viz § 211 o. s. ř.), a je tudíž přezkoumatelné. Ostatně měřítkem přezkoumatelnosti rozhodnutí, jak plyne z rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry Nejvyšší soud vadu spočívající v
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledává. K námitce nesprávného právního posouzení věci. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že uznáním závazku
podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. se zakládá vyvratitelná právní
domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání.
Důsledkem uznání závazku
je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka,
na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na
jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v
ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za
prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas
i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní
domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za
prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není
předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence
uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. shodně též například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
č. 7, ročník 2003, pod číslem 113 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna
2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003). V rozsudku ze dne 28. února 2007, sp. zn. 33 Cdo 493/2005, pak Nejvyšší
soud (při výkladu § 110 odst. 1 obč. zák.) vysvětlil, že identifikace uznaného
práva (v označené věci prostřednictvím odkazu na smlouvu o půjčce) je nezbytná
nikoli k posouzení právního důvodu uznávaného práva, ale k jeho skutkovému
vymezení, aby je nebylo možno zaměnit s případným jiným nárokem osoby, jíž je
úkon adresován. Skutečnost, že smlouva byla nakonec shledána neplatnou, nemění
nic na tom, že bylo písemně uznáno právo žalobkyně na vrácení částky, která jí
byla předána na základě ujednání účastníků zachyceného v písemném vyhotovení
uvedené smlouvy. K těmto závěrům se Nejvyšší soud, při posuzování obchodního závazkového
vztahu, přihlásil i v rozsudku ze dne 21. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013,
v němž uvedl, že skutečnost, že smlouva je shledána neplatnou, nemůže nic měnit
na tom, že bylo uznáno právo věřitele na plnění. Uznání závazku z neplatné
smlouvy je tedy třeba brát v úvahu i při posouzení nároku z titulu bezdůvodného
obohacení. Pro poměry dané věci se z takto ustaveného judikaturního rámce podává,
že za situace, kdy žalobce předložil platné uznání závazku, dovolatelé nemohli
uspět (jen) s námitkou neplatnosti písemného právního úkonu, z něhož měla
uznaná pohledávka plynout. Bylo na nich, aby tvrdili a prokázali konkrétní
skutečnosti o tom, že daná pohledávka nevznikla (např. z důvodu, že právní
předchůdce žalobce úpadci neplnil), zanikla (např. tím, že úpadce pohledávku
zaplatil) nebo byla převedena na jiného. Odvolací soud tedy rozhodl správně, když uzavřel, že žalovaní
nevyvrátili domněnku existence uznaného závazku úpadce vůči žalobci (§ 133 o. s. ř.). S citovanými závěry pak není v rozporu ani judikatura, na kterou
dovolatelé odkazují, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo
362/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
33 Cdo 1368/2009, v nichž soudy
posuzovaly uznání závazků ze smlouvy o půjčce. Z prvního z označených
rozhodnutí vyplývá, že žalovaný v řízení prokázal, že nedošlo k uzavření
smlouvy o půjčce ani k plnění (poskytnutí peněžních prostředků). Rovněž v druhé
věci žalovaný prokázal nejen to, že smlouva o půjčce nevznikla, ale především,
že částka, kterou převzal od žalobce, nebyla půjčkou, ale sloužila k realizaci
jiného závazkového vztahu. Dovolatelé dále namítali, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné,
neboť se nevypořádal s dovolateli vznesenou námitkou, podle níž pro platnost
uznání závazku, coby jednoho ze způsobů zajištění, byl dle § 196a obch. zák. potřebný souhlas valné hromady. Dovolatelům lze dát zapravdu v tom, že odvolací soud se s touto jejich námitkou
nevypořádal. Tato skutečnost však v posuzované věci není důvodem pro zrušení
napadeného rozsudku, neboť uplatněná námitka je zjevně nedůvodná. Je tomu tak již proto, že uznání závazku není právním úkonem, na který dopadá
ustanovení § 196a obch. zák. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo
2319/2010 a ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2314/2010. Kromě toho
dovolatelé neuvádějí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno
usuzovat na to, že úpadce a právní předchůdce žalobce byli osobami, na které se
vztahovalo ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 3694/2012). Vzhledem k tomu, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněných
dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Jak se podává z údajů uvedených v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu
v Ostravě, oddílu C, vložky 41345, došlo u druhého žalovaného v průběhu
dovolacího řízení (k 1. červnu 2014) ke změně obchodní firmy, čemuž odpovídá
jeho označení v záhlaví rozhodnutí. V průběhu dovolacího řízení Obchodní soud ve Vídni prohlásil dne 19. června 2013 konkurs na majetek třetího žalovaného (konkursního věřitele č. 36)
ALPINE BAU GmbH. Správcem podstaty byl ustanoven Dr. Stephan Riel. Jak plyne z
oznámení konkursního soudu ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 89 K 35/2003-4540,
Dr. Stephan Riel k výzvě soudu vstoupil do konkursního řízení ve věci úpadce
UNO – CENTER, s. r. o. a konkursní soud s ním nadále jedná jako s věřitelem č. 36. V tomto dovolacím řízení, které je incidenčním sporem vyvolaným konkursem,
proto Nejvyšší soud jako se třetím žalovaným jednal s Dr. Stephanem Rielem (viz
čl. 15 nařízení Rady /ES/ č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém
řízení, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo
2181/2008, uveřejněný pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo
2151/2008, uveřejněné pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo
zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda
senátu