USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: DEREZA, společnost s ručením omezeným, se sídlem Libocká 685/43d, Praha 6, IČO 48036315, zastoupená JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti žalované: městská část Praha 8, se sídlem Zenklova 1/35, Praha 8, IČO 00063797, zastoupená Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem Petrská 1168/29, Praha 1, o zaplacení 4 823 458 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 9/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 91 Co 331/2021-293, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
zamítl žalobu o zaplacení částky 4 823 458 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se předmětné částky domáhala s tím, že žalovaná realizovala zadávací řízení na veřejnou zakázku „Snížení energetické náročnosti na objektu KD Ládví, Praha 8“, které se žalobkyně zúčastnila a byla vybrána jako vítězný uchazeč. Dne 6. 11. 2014 byl žalobkyni zaslán přípis o výběru nejvhodnější nabídky, dne 4. 12. 2014 žalobkyně předala žalované na základě její výzvy vyhotovení smlouvy o dílo. Dne 22. 12. 2014 žalobkyně obdržela stručný přípis žalované, kterým jí bylo sděleno, že k podpisu smlouvy
nedojde, a proti němu žalobkyně podala dne 23. 12. 2014 námitky. Dne 13. 1. 2015 bylo žalobkyni doručeno oznámení, že zadávací řízení bylo žalovanou zrušeno. Námitkám žalobkyně ze dne 22. 1. 2015 proti tomuto postupu nebylo vyhověno. Žalovaná dále realizovala zadávací řízení na veřejnou zakázku „Rekonstrukce výkladce a bočních vchodů, KD Ládví“, které zahrnuje část díla původní zakázky. Zadávací řízení bylo zahájeno dne 12. 9. 2017 a smlouva s vítězným uchazečem byla uzavřena dne 25. 10. 2017. Žalobkyni měla vzniknout v důsledku zrušení zadávacího řízení škoda ve výši 4 823 458 Kč, jež je tvořena ušlým ziskem ve výši 4 700 000 Kč, kterého by žalobkyně dosáhla, kdyby ke zrušení zadávacího řízení nedošlo a náklady marně vynaloženými na účast v zadávacím řízení ve výši 123 458 Kč. Obvodní soud uzavřel, že žalobkyně již od
22. 12. 2014 věděla o vzniku škody, její výši i osobě povinné k její náhradě. Od tohoto data proto započal běh tříleté promlčecí lhůty, která uplynula 23. 12. 2017. Podala-li žalobkyně žalobu dne 11. 1. 2018, je zřejmé, že tak učinila po uplynutí promlčecí lhůty, a nárok jí tak nelze přiznat. Žalobkyně dále v rámci své nabídky předložila množství staveb, které označila za referenční, avšak pouze jedna z nich odpovídala podmínkám zadávací dokumentace, přičemž pro splnění technické kvalifikace bylo třeba předložit dvě takové nabídky.
Předloží- li uchazeč v rámci zadávacího řízení nezpůsobilou nabídku, tedy nabídku nesplňující kvalifikační předpoklady, je následkem povinné vyloučení takového uchazeče z řízení. Náklady vložené do účasti v řízení pak nese každý uchazeč a je na něm, aby svoji účast před jejich vynaložením a podáním nabídky náležitě zvážil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 91 Co 331/2021-293, potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu ve věci samé, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, dospěl však k závěru, že je nadbytečné zabývat se námitkou promlčení nároku žalobce, když ve věci došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované (zjištěným rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 23. 4. 2015, potvrzeným rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 19. 7. 2019) a škodou, kterou nárokuje k náhradě žalobkyně v tomto řízení. Dle výsledku předmětného zadávacího řízení žalované byla žalobkyně ze zadávacího řízení vyloučena dne 16.
10. 2019, neboť nesplnila stanovené předpoklady pro svou účast. Odvolací soud připomenul, že nárok žalobkyně je založen na předpokladu, že nebýt protiprávního jednání žalované, vyhrála by předmětnou veřejnou soutěž žalované a tím by se zvětšil její majetek o zisk ze zakázky. Dle výsledků soutěže však žalobkyně nesplnila předpoklady pro účast v soutěži a při jejím řádném průběhu by tak ani nemohla dosáhnout po právu zisku, který nárokuje nahradit v tomto řízení, neboť dle § 60 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách bylo povinností žalované vyloučit žalobkyni ze zadávacího řízení.
Rovněž částka na nákladech řízení, kterou žalobkyně vynaložila na účast v zadávacím řízení žalované, žalobkyni nenáleží ze stejných důvodů, neboť žalovaná sice jednala protiprávně, ale žalobkyně nesplnila podmínky zadávacího řízení a tím došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a nárokovanou škodou, když nelze na žalované žádat nahrazení nákladů žalobkyně na účast v zadávacím řízení, jestliže se jej žalobkyně neúčastnila řádně. I když žalobkyně namítala, že zadávací řízení bylo částečně zmařeno jiným zadávacím řízením žalované, tuto skutečnost nijak neprokázala a výsledku předmětného zadávacího řízení se nebránila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda v případě odpovědnosti zadavatele za škodu při nezákonném zrušení zadávacího řízení má být odpovědnost za škodu posouzena podle § 1729, § 2910 nebo § 2913 občanského zákoníku. Odvolací soud totiž v odůvodnění rozsudku zmiňuje odpovědnost za škodu vzniklou bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy, která je upravena v § 1729 o. z., sám však dané ustanovení na posouzení věci neaplikoval a odkázal na obecné ustanovení § 2900 o.
z. Odvolací soud dále odkázal na § 2913 o. z., dle kterého poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Mezi žalobkyní a žalovanou však žádná smlouva uzavřena nebyla, neboť žalovaná odmítla s žalobkyní jakožto vítězným uchazečem smlouvu uzavřít. Dovolatelka se domnívá, že v případě odpovědnosti zadavatele za škodu by mělo být postupováno dle § 2910 o. z., a nikoli dle úpravy předsmluvní odpovědnosti za škodu, neboť se nejedná o standardní jednání o uzavření smlouvy, nýbrž o proces striktně upravený zákonem o zadávání veřejných zakázek.
Daný závěr je dle dovolatelky rovněž v souladu s právem Evropské unie (směrnice Rady 89/665/EHS o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce). Dále dovolatelka předkládá k posouzení otázku, zda je v případě odpovědnosti zadavatele za škodu relevantní otázka dobré víry účastníka zadávacího řízení a poukázala na nález Ústavního soudu III. ÚS 2451/18, dle nějž „plyne-li ze závěrů soudu vyloučení možnosti uchazeče domoci se náhrady škody v souvislosti s protiprávním postupem zadavatele v zadávacím řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, přičemž tyto závěry zcela opomíjejí právo Evropské unie (směrnici Rady 89/665/EHS), představuje deficit zohlednění unijního práva rozpor rozhodnutí soudu s čl.
1 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 10 a 10a Ústavy, jenž způsobuje porušení práva uchazeče na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu, když odvolací soud založil (zřejmě) svůj závěr na argumentaci, že pro odpovědnost zadavatele za škodu je nezbytná další skutečnost, a to dobrá víra účastníka zadávacího řízení, která má být v řízení zkoumána a dokazována. Žalobkyně přitom v řízení soustavně tvrdila a prokazovala, že v dobré víře byla, neboť byla přesvědčena o tom, že kvalifikační předpoklady splňuje. Jakožto odborník v daném oboru si byla vědoma, že je zcela irelevantní, zda je zhotovován daný typ fasády při rekonstrukci nebo při novostavbě a že je schopna dílo řádně realizovat.
Důvěřovala rovněž profesionálnímu přístupu žalované, která ji v průběhu zadávacího řízení v roce 2014 nevyloučila, naopak ji vybrala jako vítězného uchazeče a vyzvala ji k uzavření smlouvy. Čtvrtou otázkou předloženou žalobkyní k posouzení dovolacímu soudu je otázka, zda může dojít k přetržení příčinné souvislosti skutečností, která nastala až po vzniku škody, případně zda k přetržení příčinné souvislosti mohlo dojít vydáním rozhodnutí o vyloučení žalobkyně, proti kterému se žalobkyně nemohla bránit u ÚOHS a následně u soudu.
Žalobkyně trvá na tom, že rozhodnutí o jejím vyloučení již nemohlo přerušit příčinnou souvislost, neboť ke vzniku škody již došlo. Argumentace odvolacího soudu je tak dle názoru žalobkyně v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, viz např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 5712/2016, dle kterého řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. V daném případě však byly pro vznik škody rozhodující následující dvě skutečnosti: nezákonné zrušení zadávacího řízení v roce 2015 (jehož nezákonnost určil ÚOHS v roce 2019) a realizace jiného zadávacího řízení v roce 2017, v němž byla zadána část díla, které mělo být realizováno v předmětném zadávacím řízení, když tímto okamžikem nastala nemožnost realizace díla dle předmětného zadávacího řízení zahájeného v roce 2014.
Dovolatelka se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný z důvodu nedostatku odůvodnění a nevypořádání se s argumentací žalobkyně. Není zřejmé, podle jakých ustanovení odvolací soud věc posoudil, proč citoval judikaturu k § 415 a 420 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), když daný závěr o nutnosti dobré víry neaplikoval na posouzení věci, resp. není zřejmé, jak jej aplikoval na danou věc, když dobrou víru žalobkyně nijak nehodnotil a neučinil závěr, zda žalobkyně v dobré víře byla či nikoli.
Odvolací soud se nezabýval ani žalobkyní uváděnou argumentací ohledně odpovědnosti zadavatele dle evropského práva a z něj vyplývající judikatury Ústavního soudu a tyto její odvolací důvody naprosto ignoroval. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání žalobkyně uvedla, že žalobkyně při rekapitulaci skutkových okolností předmětné věci vynechává zásadní skutečnosti, které mohou být
významné pro právní posouzení věci. Žalobkyně líčí přezkum rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2015, jímž bylo zrušeno zadávací řízení na veřejnou zakázku „Snížení energetické náročnosti objektu KD Ládví, Praha 8“, jako přímočarý, když upozaďuje skutečnost, že ÚOHS dal při prvním přezkumu před zásahem správních soudů v obou stupních za pravdu žalované. Z toho, že sám ÚOHS původně rozhodnutí potvrdil jako souladné se zákonem a že svůj názor změnil až na základě rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, plyne, že posouzení důvodů zrušení zadávacího řízení obsažených v předmětném rozhodnutí bylo sporné a nejasné, když žalovaná jednala v souladu s rozhodovací praxí ÚOHS.
Žalobkyně dále v dovolání upozaďuje důvody, na jejichž základě žalovaná v „oživlém“ zadávacím řízení rozhodnutím Rady městské části Praha 8 č. Usn RMC 0558/2019 ze dne 16. 10. 2019 vyloučila žalobkyni ze zadávacího řízení o předmětnou veřejnou zakázku proto, že nesplnila technický kvalifikační předpoklad – nedoložila realizaci minimálně dvou referenčních staveb. Žalobkyně tak od počátku nesplňovala technickou kvalifikaci a nebyla schopna předmětný nedostatek v nabídce nijak vysvětlit. Její námitka, že jakožto odborník v oboru si byla vědoma, že rozdíl mezi rekonstrukcí a novostavbou je zcela irelevantní, naopak potvrzuje, že žalobkyně v dobré víře nebyla, když předmětný požadavek byl stanoven zcela jednoznačně a neumožňuje svévolný výklad žalobkyně.
Odvolací soud tedy správně uzavřel, že žalobkyně nemůže mít s ohledem na nedostatek dobré víry nárok na náhradu škody za zrušení zadávacího řízení na předmětnou veřejnou zakázku a z těchto důvodů byla následně ze zadávacího řízení pravomocně vyloučena, což zpětně přerušilo příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není dle § 237 o. s. ř. přípustné. Ve své ustálené rozhodovací praxi se dovolací soud k posouzení náhrady škody způsobené nezákonným postupem zadavatele při zadávání veřejných zakázek vyjádřil v tom smyslu, že pokud se uchazeč o veřejnou zakázku domáhá náhrady škody, která mu vznikla porušením právní povinnosti zadavatele veřejné soutěže stanovené zákonem o veřejných zakázkách (zákon č. 137/2006 Sb.), je takto uplatněný nárok třeba posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody obsažených v občanském zákoníku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 492/2018). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1409/2015, uveřejněném pod číslem 124/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, části občanskoprávní – dále „Sb. rozh.
obč.“, dále dovolací soud uvedl a blíže odůvodnil závěr, dle kterého jestliže uchazeč podal do veřejné soutěže nabídku, jež splnila předpoklady zadávacího řízení a byla úplná, a poté bylo zadávací řízení předčasně zrušeno v důsledku pochybení zadavatele při zpracování zadávací dokumentace, staly se náklady uchazeče vynaložené na účast ve veřejné soutěži zbytečně vynaloženými, a představují tak jeho skutečnou škodu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5233/2014, dovolací soud blíže odůvodnil závěr, že ke vzniku odpovědnosti za škodu vzniklou ukončením jednání o uzavření smlouvy podle § 415 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013 (dále „obč. zák.“) je nezbytným předpokladem dobrá víra jedné ze stran kontraktačního procesu, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a zároveň, že druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, upravuje sice přímo postup vedoucí k uzavření realizační smlouvy mezi zadavatelem a vybraným uchazečem na základě předložené nabídky a zároveň i jejich kontraktační povinnost, to však není důvodem k vyloučení uvedených zásad při řešení předpokladů nároku na náhradu škody způsobené vybranému uchazeči ukončením zadávacího řízení.
Nemůže-li uchazeč v dobré víře očekávat uzavření smlouvy při vědomí, že jeho nabídka nesplňuje předpoklady zadávacího řízení, není v takovém případě jeho dobrá víra založena pouhým pochybením zadavatele, který jej ze zadávacího řízení včas nevyřadil. Tyto závěry dovolacího soudu platí i za účinnosti právní úpravy náhrady škody v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). I tato právní úprava vychází z toho, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů považovat za protiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o.
z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 15/2021, a ze dne 21. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3689/2020). Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potenciální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2197/2020, a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3689/2020).
Uvedené závěry se uplatní i ve vztahu k uzavírání smluv v rámci veřejných zakázek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3306/2021). Z výše citovaných závěrů plyne, že odvolací soud věc posuzoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže obranu žalobkyně neshledal důvodnou, neboť žalobkyně nebyla v dobré víře o tom, že by jí podaný soutěžní návrh splňoval podmínky soutěže. Za situace, kdy ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že nabídka žalobkyně nesplňovala předpoklady zadávacího řízení, nejsou s ohledem na závěry shora odkazované dány podmínky pro to, aby se dovolatelka domáhala marně vynaložených nákladů na účast v zadávacím řízení ani ušlého zisku z předpokládané zakázky, jež byla předmětem zadávacího řízení.
Je přitom již nepodstatné, podle jakého ustanovení občanského zákoníku byl nárok na náhradu škody odvolacím soudem posuzován. K tomu dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede ke stejnému výsledku (zamítnutí žaloby nebo vyhovění žalobě), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže dovolání ve vztahu k některé z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s.
ř. Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější), a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh.
obč.). Proto bylo nadbytečné zabývat se dalšími právními otázkami vznesenými v dovolání. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou namítaná otázka nepřezkoumatelnosti odvolacího rozsudku, neboť k vadám řízení přihlíží dovolací soud jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu navíc zjevně obsahuje logickou argumentaci i odkazy na přiléhavou judikaturu a především nijak nebránilo dovolatelce ve formulaci dovolacích námitek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány paušální náhradou za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Náhrada nákladů řízení je splatná v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.