23 Cdo 3689/2020-168
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně
FEMONT OPAVA s.r.o., se sídlem v Opavě, Vávrovice, Vávrovická 274/90, PSČ 747
73, IČO 47154918, zastoupené Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem, se sídlem v
Opavě, náměstí Republiky 679/5, PSČ 746 01, proti žalované H. C., se sídlem XY,
IČO XY, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v
Opavě, náměstí Republiky 2/1, PSČ 746 01, o zaplacení částky 1 359 381 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 204/2018, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2020,
č. j. 15 Co 331/2019-117, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2020, č. j.
15 Co 331/2019-135, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2020, č. j. 15 Co 331/2019-117,
ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2020, č. j. 15 Co 331/2019-135, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem II). Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaná
bez spravedlivého důvodu ukončila jednání o uzavření smlouvy o provedení díla. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně se účastnila tří kol výběrového
řízení vyhlášeného žalovanou ve dnech 12. 12. 2017 až 12. 1. 2018, vypracovala
a přepracovávala pro žalovanou podle jejích požadavků kompletní nabídku pro
dílo označené jako „Výzkumné středisko pro rozvoj a inovaci tepelných
čerpadel“. Žalobkyně obdržela e-mailem od žalované výzvu k účasti ve výběrovém
řízení obsahující podklady pro výběrové řízení, podle nichž měl být součástí
nabídky „podepsaný návrh smlouvy o dílo ve dvojím vyhotovení“; návrh smlouvy
byl součástí zadávacích podkladů. Žalobkyně jako součást své nabídky učinila
výrazně pozměněný, proškrtaný, připomínkovaný koncept smlouvy. Žalobkyně
sdělila dne 15. 11. 2017 žalované, že zadávací dokumentace počítá s výstavbou v
systému LLentab, výstavba v tomto režimu je zcela jiná (oproti ocelovým
konstrukcím žalobkyně) a vyžaduje kompletní „přeprojektování části ocelové
konstrukce, založení stavby a navazujících detailů“, táže se tedy, zda může
žalobkyně kompletně předělat projekt ocelové konstrukce a následně se ucházet o
zakázku. Žalovaná v zadávací dokumentaci umožnila navrhnout alternativní řešení
nosného konstrukčního systému (ocelové konstrukce) při dodržení stejných
vstupních podkladů. Uchazeč o zakázku měl možnost odchylky, musel však v
takovém případě zpracovat statický výpočet s přehlednými výkresy navrhovaného
konstrukčního řešení a návrh ceny. Žalobkyni bylo umožněno, aby při splnění
dalších podmínek zadávací dokumentace se o zakázku ucházela. Dne 15. 1. 2018
žalovaná e-mailem svého výrobního ředitele K. sdělila, že objednávají dílo, že
byla úspěšná ve výběrovém řízení a je možné přistoupit k uzavření smlouvy. Následoval e-mail ze dne 25. 1. 2018 kdy žalovaná zaslala žalobkyni návrh na
uzavření smlouvy o dílo. Žalobkyně návrh smlouvy o dílo žalované odmítla, a
zaslala svůj koncept obsahu smlouvy o dílo dne 2. 2. 2018, žalovaná na to
reagovala odmítnutím protinávrhu smlouvy žalobkyně s tím, že vzhledem k chování
žalobkyně bude požadovat další garance. E-mailem ze dne 14. 2. 2018 žalovaná
žalobkyni oznámila, že s žalobkyní není v žádném smluvním vztahu a ani nemá
vůči ní žádné závazky, toto stanovisko potvrdil zástupce žalované na osobní
schůzce ze dne 19. 2. 2018, tak i e-mailem ze dne 21. 2. 2018. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně prokázala existenci odpovědnosti
žalované za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti, a to bezdůvodným
ukončením jednání o uzavření smlouvy o provedení díla ve stadiu, kdy už bylo
velice pravděpodobné uzavření kontraktu; žalobkyně rovněž doložila existenci
škody a v řízení byla zjištěna příčinná souvislosti mezi škodou a jednáním
žalované. Jak vyplynulo z výpovědi svědků a e-mailu ze dne 15. 1.
2018, byl
tento e-mail vykládán jako závazná objednávka díla a minimálně od tohoto
okamžiku zcela správně a legitimně bylo očekáváno, že společnost „Femont“ bude
dílo provádět, po tomto datu byly zahájeny předmětné práce na díle, resp. na
jeho projektu, byla vyčleněna výrobní kapacita, a toto již následně nešlo
zvrátit. Předmětný e-mail si soud vyložil tak, že dojde k naplnění kontraktu
fakticky až podepsáním smlouvy o dílo, „ale které je už v přípravě, ne-li
alespoň v projektové fázi“. Svědek K., který byl zaměstnancem žalované
společnosti na pozici výrobního ředitele, společnost „Femont“ vnímal jako
subjekt, který dílo provede. Stejně tak vypověděl, že od 1. 1. 2018 byl
ředitelem celé společnosti „H.“, tudíž ex lege měl oprávnění i co se týká
kontraktace. Zamítavé stanovisko ze dne 15. 2. 2018 bylo pro K. překvapivé. Podle soudu prvního stupně je tudíž jasné, že stejně to musela vnímat i
žalobkyně. Argumentace žalované o odmítnutí uzavření smlouvy se váže ke způsobu
provedení díla po technické stránce a k procedurálním chybám ve výběrovém
řízení, ale žalovaná sama akceptovala změnu technického řešení, sama vyzývala
žalobkyni k další účasti na realizaci díla. Žalobkyně prostřednictvím R. K. byla ujištěna, že alternativní řešení není překážkou pro účast ve výběrovém
řízení. Stejný závěr vyplývá i ze zadávací dokumentace, která výslovně počítá s
navržením alternativního řešení. Žalobkyně se účastnila tří kol výběrového
řízení; bylo pouze a jen rozhodnutím žalované, že požadovala, aby se žalobkyně
účastnila celého tohoto procesu, kdy navíc s žalobkyní aktivně komunikovala a
nechávala ji přepracovávat kompletní nabídku dle požadavků žalované. Celý
proces byl v zásadě završen e-mailem ze dne 15. 1. 2018, ve kterém žalovaná
výslovně oznámila žalobkyni, že si u ní závazně objednává dílo. I poté jednání
stran jednoznačně směřovalo k přípravným pracím na díle, zejména žalovaná
žalobkyni průběžně odsouhlasovala výkresovou dokumentaci k dílu, K. sdělil
žalobkyni, že předá kontakt na žalobkyni svým dodavatelům, které následně
skutečně oslovil s tím, že žalobkyně je generálním dodavatelem. Ačkoliv lze
přisvědčit žalované, že smlouva o dílo uzavřena nebyla, je nepochybné, že
jednání stran dospělo do takového stadia, že se její uzavření jevilo jako
vysoce pravděpodobné. Věc pak soud prvního stupně posoudil podle ustanovení §
1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a dospěl k
závěru, že odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobkyni je dána. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 7. 2020, č. j. 15 Co 331/2019-135, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2020, č. j. 15 Co
331/2019-135, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok
pod bodem I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výroky pod body II a III). Odvolací soud úvodem svého právního posouzení uvedl, že považuje všechna
skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za správná a plně na ně
odkazuje, nicméně po zopakování dokazování zjistil skutečnosti, které nezjistil
soud prvního stupně.
S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo
462/2018, uvedl, že nárok na náhradu škody v důsledku předsmluvní odpovědnosti
podle § 1729 o. z. vzniká tehdy, pokud je již dosažena shoda na celém obsahu
smlouvy a chybí již jen stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně
pokud se dohoda na obsahu celé smlouvy a její následné stvrzení jeví jako
prakticky jisté. V posuzované věci podle názoru odvolacího soudu nebyla podmínka obsažená v §
1729 o. z. splněna, neboť žalovaná sice oznámila žalobkyni e-mailovou zprávou
ze dne 15. 1. 2018, že žalovaná objednává u žalobkyně výstavbu haly podle
cenové nabídky, avšak ani jedna ze stran to nepovažovala za uzavření smlouvy o
dílo. Ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud, neboť z výše uvedené e-mailové
zprávy rovněž zjistil, že žalovaná kromě výše uvedeného sdělila žalobkyni, že
tento týden se bude řešit smlouva, kterou by všichni podepsali příští týden. Je
tak podle odvolacího soudu evidentní, že samotný obsah smlouvy nebyl mezi
účastníky dohodnut, přičemž e-mailovou zprávou ze dne 15. 1. 2018 žalovaná
pouze deklarovala vážný zájem o nabídku žalobkyně ve smyslu předmětu díla a
jeho ceny. Odvolací soud následně uvedl, že postup žalované nehodnotí jako veřejnou soutěž
o nejvhodnější nabídku ve smyslu § 1772 o. z., ani jako veřejnou nabídku ve
smyslu § 1780 o. z., neboť žalovanou se svou nabídkou na uzavření smlouvy
oslovila pouze jí konkrétně vybrané subjekty a neučinila ji tak veřejně,
žalobkyně si tak měla být vědoma toho, že účastí ve „výběrovém řízení“ konaném
žalovanou jí nevzniká jakýkoliv nárok na uzavření smlouvy, neboť se celou dobu
jednalo o standardní kontraktační proces, který nemusel vyvrcholit uzavřením
smlouvy o dílo s jeho nejúspěšnějším účastníkem. S ohledem na výše uvedené, jakož i na zásadu smluvní volnosti a vyjádření obou
účastníků, že e-mailovou zprávu ze dne 15. 1. 2018 nepovažovali kontraktační
proces za uzavřený, nemohl odvolací soud dospět k jinému závěru než tomu, že k
uzavření smlouvy o dílo e-mailovou zprávou ze dne 15. 1. 2018 nedošlo. Z e-mailové zprávy ze dne 13. 11. 2017 odvolací soud zjistil, že žalovaná
přiložila žalobkyni návrh smlouvy o dílo, který obsahoval kromě určení předmětu
díla a jeho ceny (v návrhu nevyplněna) i celý podrobný systém placení ceny
díla, předávání a přebírání díla, záruk, smluvních pokut a dalších ujednání. Žalobkyně na takto předložený návrh smlouvy o dílo reagovala tím, že žalované
předložila tento návrh s připomínkami ze dne 8. 12. 2017. Jeho obsahem byl
značně přepracovaný původní návrh smlouvy o dílo ze zadávací dokumentace
žalované, který však byl přepracovaný do takové míry, že již je možno hovořit o
zcela novém návrhu na uzavření smlouvy o dílo. Další návrh na uzavření smlouvy
předložila žalobkyně žalované jako přílohu e-mailové zprávy ze dne 2. 2. 2018. Z tohoto návrhu smlouvy odvolací soud dále zjistil, že to byl návrh zcela nový,
vypracovaný podle vzoru smluv používaných žalobkyní, a tedy nevycházel z
původního návrhu smlouvy o dílo žalované ze zadávací dokumentace.
Podle
odvolacího soudu si musela být žalobkyně vědoma toho, že podle průvodního
dopisu přiloženého k e-mailové zprávě ze dne 13. 11. 2017 musí být všechny
změny v návrhu smlouvy o dílo provedené žalobkyní odsouhlaseny ze strany
žalované. Za této situace nelze mít za to, že by žalobkyně mohla mít důvodné
očekávání, že smlouva o dílo bude uzavřena v jiné, než původně žalovanou
navrhované podobě, pokud to žalovaná výslovně neodsouhlasí. K takovému
odsouhlasení však v průběhu předsmluvních jednání nedošlo, naopak žalovaná
sdělila žalobkyni (v e-mailové zprávě ze dne 25. 1. 2018), že trvá na svém
předešlém návrhu smlouvy o dílo ze zadávacího řízení, neboť žalobkyni opětovně
zaslala návrh na uzavření smlouvy, který skoro doslovně kopíroval původní návrh
smlouvy o dílo žalované, jež byl součástí zadávací dokumentace a lišil se od
něj jen v nepodstatných detailech. Z e-mailové zprávy ze dne 14. 2. 2018 pak
odvolací soud zjistil, že žalovaná deklarovala výslovný nesouhlas s návrhy na
uzavření smlouvy o dílo ze strany žalobkyně. I pokud by odvolací soud dospěl k
závěru, že se strany dohodly na předmětu díla a jeho ceně (jakožto podstatných
náležitostech smlouvy), nebyl mezi nimi dán konsensus na zbylých ustanoveních
smlouvy. S ohledem na rozsah textace jednotlivých návrhů smluv o dílo pak nelze
dospět k závěru, že by vedlejší ujednání byla pouze ujednáními nepodstatnými
pro výsledek kontraktace, ale právě naopak. Z těchto důvodů nemohlo dojít k
porušení předsmluvní odpovědnosti podle § 1729 o. z., neboť nárok na náhradu
škody vzniká v tomto případě až tehdy, pokud je již dosažena (či se jeví
prakticky jistá) shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již jen stvrzení této
dohody v patřičné formě. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2863/2012, a ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008, uvedl, že
legitimním důvodem k odmítnutí uzavření smlouvy je, pokud smluvní podmínky
nabízené jednou smluvní stranou odporovaly počátečním prohlášením druhé smluvní
strany o obsahu smlouvy. Tedy pokud žalovaná nepřistoupila na smluvní podmínky
deklarované v návrhu smlouvy o dílo předloženém žalobkyní, které byly zcela
odlišné od původních smluvních podmínek deklarovaných žalovanou v zadávací
dokumentaci, je možno odmítnutí uzavření takové smlouvy ze strany žalované
považovat za zcela legitimní a tudíž nenaplňující jeden z podstatných znaků
nutných ke vzniku nároku na náhradu škody podle § 1729 o. z. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že jednání o uzavření smlouvy o dílo
ukončila žalobkyně a nikoli žalovaná, neboť žalobkyně přerušila jednání o
smlouvě o dílo poté, co jí byl e-mailovou zprávou ze dne 14. 2. 2018 doručen
poslední návrh žalované na uzavření smlouvy o dílo. Následně již žalobkyně
zaslala žalované předžalobní výzvu ze dne 26. 2. 2018, z níž odvolací soud
zjistil, že žalobkyně považuje kontraktační proces za skončený, a následně
podala žalobu v této věci. Odvolací soud má tak za to, že to byla právě
žalobkyně, kdo vyjednávání o smlouvě o dílo ukončil. Ani z tohoto pohledu tak
nemůže být její nárok ve smyslu § 1729 o. z. důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívá se, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací
soud nesprávně vyložil příslušnou právní normu a nesprávně ji aplikoval na daný
skutkový stav. Přípustnost dovolání pak spatřuje v ustanovení § 237 a § 238
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Podle jejího názoru napadený rozsudek spočívá na vyřešení otázek hmotného a
procesního práva, a to
a) výkladu a aplikace ustanovení § 1729 o. z., které byly dosud řešeny
dovolacím soudem pouze v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále
jen „obč. zák.“), případně sice již v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, nicméně ve skutkově odlišných případech, než je případ řešený. V
důsledku uvedeného se žalobkyně domnívá, že se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázka komplexního výkladu podmínek
aplikace ustanovení § 1729 o. z. pak nebyla ve skutkově alespoň obdobném
případu dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena;
a
b) výkladu a aplikace ustanovení § 5, § 118a a § 220 o. s. ř., v níž se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka podotýká, že pokud odvolací soud poukazoval na rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 462/2018, Nejvyšší soud rozhodoval podle ustanovení §
415 a § 420 obč. zák., když tento předpis výslovné ustanovení o náhradě škody v
důsledku porušení předsmluvní odpovědnosti na rozdíl od zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, neobsahoval. V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo
856/2018, Nejvyšší soud dovodil, že pro závěr o vysoké pravděpodobnosti
uzavření smlouvy lze dospět v případě, kdy „jednání o uzavření smlouvy dospělo
do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré
víře, že smlouva bude uzavřena“. Žalobkyně se domnívá, že v daném případě byly
naplněny oba předpoklady předsmluvní odpovědnosti a že odvolací soud dospěl na
základě provedených důkazů, přestože bylo v rámci odvolacího řízení dokazování
částečně zopakováno, k chybným skutkovým zjištěním. Dovolatelka dále s poukazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že odvolací
soud nepostupoval v souladu s § 220 o. s. ř., když částečně zopakoval
dokazování a dospěl k jiným závěrům než soud prvního stupně, přičemž nepoučil
žalobkyni o možnosti neúspěchu ve sporu. Současně dovolatelka namítá, že
odvolacím soudem nebyla poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku
pod bodem I tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a ve výrocích
pod body II a III tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů odvolacího i dovolacího řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Upozorňuje také,
že žalobkyně v dovolání ve skutečnosti nevymezila žádné konkrétní dotazy
hmotného či procesního práva, které by měly být Nejvyšším soudem řešeny. Dovolání proto považuje za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí
odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu
dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k
dovolání (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech
řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval. Podle žalobkyně je dovolání přípustné pro řešení otázky výkladu a aplikace
ustanovení § 5, § 118a a § 220 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tato „otázka“ není
způsobilá založit přípustnost dovolání, jednak proto, že se odvolací soud
výkladem předmětných ustanovení občanského soudního řádu nezabýval, resp. na
jejich řešení není napadené rozhodnutí závislé.
Žalobkyně však současně
neformuluje žádnou konkrétní právní otázku související s výše uvedenými
ustanoveními, nýbrž směřuje své výtky do zjišťování skutkového stavu a vytýká
odvolacímu soudu nesprávný procesní postup stran poučení žalobkyně o možnosti
neúspěchu ve věci. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu nesprávný procesní postup, namítá procesní
vadu, která však není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud by
k procesní vadě mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by
dovolání přípustné. Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání. V této souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval
(srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné
pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne
2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem
a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Přípustnost dovolání však zakládá otázka výkladu a aplikace § 1729 o. z., neboť
při aplikaci tohoto ustanovení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle § 1729 o. z. dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se
uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana,
která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření
smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod (odst. 1). Strana, která jedná
nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který
odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech (odst. 2). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 15/2021, shrnul, že
právní úprava nároku na náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření
smlouvy bez spravedlivého důvodu vychází z obecného pravidla, že při
respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potenciálních
smluvních partnerů považovat za protiprávní (porušující obecné pravidlo o
povinnosti jednat v právním styku poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) za
předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze
stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude
uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá
strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018,
publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 5, ročník 2019, str. 184). Co je oním
spravedlivým důvodem pro ukončení kontraktačního procesu, nelze říci obecně,
vždy bude záležet na okolnostech konkrétního jednání.
Z hlediska zdůrazněného
principu autonomie vůle je však zjevné, že vznik případné odpovědnosti za újmu
vzniklou ukončením kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodu má být spíše
výjimkou, nikoli pravidlem, a posouzení spravedlivosti důvodu, a tudíž
poctivosti či nepoctivosti jednání, nesmí být příliš přísné. Jako spravedlivý
důvod by pak měla být posouzena každá racionální úvaha jednající strany,
vycházející z objektivní skutečnosti, ale i z obhajitelného subjektivního
přesvědčení podloženého konkrétními okolnostmi v daném místě a čase (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 130/2020, či
obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo
2987/2019). Odvolací soud se těmito východisky při výkladu § 1729 o. z. neřídil. Odvolací soud v napadeném dovolání opakovaně akcentoval, že má za to, že podle
§ 1729 o. z. právo na náhradu škody vzniká v tomto případě až tehdy, pokud je
již dosažena (či se jeví prakticky jistá) shoda na celém obsahu smlouvy a chybí
již jen stvrzení této dohody v patřičné formě. Z předmětného ustanovení však nevyplývá, že pro vznik práva na náhradu škody
podle § 1729 o. z. musí být nezbytně dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a
chybí již jen stvrzení této dohody v patřičné formě, nýbrž že při jednání o
smlouvě musí strany dospět tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví vysoce
pravděpodobné. V rozsudku ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2197/2020, Nejvyšší soud
vysvětlil, že již z rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1214/2018, je
zřejmé, že Nejvyšší soud v něm zastává názor, podle kterého je při jednání o
uzavření smlouvy jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé
potenciální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, nejen tehdy,
jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její
stvrzení v dohodnuté formě, ale též tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do
takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví,
vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté. Nejvyšší soud
přitom neshledává žádné důvody, pro které by se měl od těchto judikaturních
závěrů odchýlit v nyní projednávané věci. Na základě v řízení před soudem prvního stupně zjištěných a v odvolacím řízení
doplněných skutečností lze přijmout závěr o tom, že nejpozději ke dni 15. 1. 2018 žalobkyně důvodně očekávala uzavření smlouvy, neboť s žalovanou, která
žalobkyni osobně vyzvala k účasti v neveřejném výběrovém řízení, poté, co
žalobkyně odeslala svou nabídku včetně návrhu smlouvy o dílo, intenzivně
jednala o cenových podmínkách spolupráce a předmětu díla, aniž by žalovaná
jakkoli naznačila, že s od žalobkyně obdrženým návrhem smlouvy o dílo
nesouhlasí, že není v pořádku, když obsahuje změny, doplňky či připomínky,
naopak po několika jednáních zaslala žalobkyni informaci, že byla úspěšná ve
výběrovém řízení a že u žalobkyně závazně objednává dílo a že tento týden se
bude řešit smlouva, kterou by všichni podepsali příští týden.
Žalovaná po celou
dobu trvání výběrového řízení ani jednou nenaznačila, že by s návrhem smlouvy o
dílo bylo něco v nepořádku, že by ze strany žalobkyně došlo k porušení podmínek
výběrového řízení, či že by bylo výběrové řízení zatíženo jinými procedurálními
chybami, které mohou mít dopad na výběr úspěšného kandidáta. Současně si
žalovaná byla vědoma odlišného technického řešení nabízeného žalobkyní, o
kterém ostatně v průběhu výběrového řízení účastnice jednaly a o který žalovaná
jevila zájem. Žalobkyně, která prošla celým výběrovým řízením a obdržela zprávu
o tom, že v něm byla úspěšná a že žalovaná závazně objednává předmětné dílo, k
tomuto okamžiku zcela důvodně očekávala, že bude předmětnou zakázku pro
žalovanou plnit a tedy byla v dobré víře, že dojde k uzavření smlouvy. Nelze se
ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná pouze deklarovala vážný
zájem o nabídku žalobkyně ve smyslu předmětu díla a jeho ceny. Pokud bylo
žalobkyni sděleno, že vyhrála výběrové řízení a že u ní žalovaná tedy závazně
objednává předmětné dílo, je třeba tento projev vůle vykládat nikoli jako
pouhou deklaraci vážného zájmu, význam tohoto sdělení má za daných skutkových
okolností mnohem závažnější důsledky pro žalovanou, než jen projev vážného
(ovšem nezávazného) zájmu o dílo za nabízenou cenu. Ze skutkových zjištění
soudů nevyplývají žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že žalobkyně
měla mít do 25. 1. 2018 pochybnosti o tom, že nebude dílo pro žalovanou
realizovat, resp. že uzavření smlouvy mezi ní a žalovanou na předmětnou zakázku
může být problematické. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně
(s nimiž se odvolací soud ztotožnil) se totiž podává, že sama žalovaná dne 15. 1. 2018 kontaktovala další své dodavatele, které informovala o tom, že
generálním dodavatelem díla je žalobkyně. Což svědčí o tom, že i žalovaná ke
dni 15. 1. 2018 zřejmě očekávala, že spolupráce mezi žalobkyní a žalovanou bude
úspěšně navázána (tedy že zřejmě dojde k uzavření předmětné smlouvy). Podle
Nejvyššího soudu skutkové okolnosti případu umožňují přijmout závěr, že první
předpoklad předsmluvní odpovědnosti za škodu (uzavření smlouvy se jeví jako
vysoce pravděpodobné) byl ke dni 15. 1. 2018 splněn. K závěru odvolacího soudu, že žalobkyně si měla být vědoma toho, že se
neúčastní veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku ani veřejné nabídky ve smyslu
§ 1780 o. z., nýbrž standardního neveřejného výběrového řízení, a tudíž jí
nevzniká nárok na uzavření smlouvy (neboť standardní proces nemusí vyvrcholit
uzavřením smlouvy o dílo s nejúspěšnějším účastníkem), Nejvyšší soud podotýká,
že touto úvahou nelze žalovanou zbavovat odpovědnosti za své jednání, kterým
založila dobrou víru žalobkyně v to, že s ní žalovaná uzavře smlouvu jakožto s
vítězkou výběrového řízení, když jí sdělila, že výběrové řízení vyhrála, a
tudíž u ní závazně objednává dílo a že se nyní bude řešit smlouva, kterou
všichni podepíší další týden. Obecně jistě může platit, že účastníku výběrového
řízení nevzniká (již samotnou účastí) nárok na uzavření smlouvy, resp.
že
účastníci výběrového řízení nemají záruku, že výběrové řízení bude ukončeno
uzavřením smlouvy s nejúspěšnějším účastníkem (např. proto, že se objednatel
rozhodne dílo nerealizovat), nikoli však v kontextu posuzované věci, kdy již
žalovaná vyvolala u žalobkyně důvodné očekávání v to, že smlouva uzavřena bude. Odvolací soud dále usuzoval, že žalobkyně nemohla důvodně očekávat, že smlouva
o dílo bude uzavřena v jiné, než původně žalovanou navrhované podobě, neboť
žalobkyně si musela být vědoma toho, že všechny změny v návrhu smlouvy o dílo
žalované provedené žalobkyní musí být ze strany žalované schváleny, přičemž k
takovému odsouhlasení nedošlo, naopak dne 25. 1. 2018 žalovaná žalobkyni
sdělila, že trvá na původním znění smlouvy o dílo. S touto úvahou se Nejvyšší
soud neztotožňuje. Žalobkyně hned na začátku kontraktačního procesu poslala
žalobkyni spolu se svou nabídkou upravenou smlouvu o dílo, a žalovaná přesto,
že obdržela značně přepracovanou verzi smlouvy o dílo, měla zájem o nabízené
řešení žalobkyně, dále „udržovala“ žalobkyni ve výběrovém řízení, žalobkyně
upravovala nabídku podle požadavků žalované, která jí následně sdělila, že byla
úspěšná ve výběrovém řízení a u žalobkyně závazně objednala předmětné dílo. Žalovaná žalobkyni spolu se „závaznou objednávkou díla“ sdělila, že tento týden
se bude řešit smlouva, kterou by všichni podepsali příští týden. Ani tehdy
žalovaná nenaznačila, že by k uzavření smlouvy nemělo dojít, nevyjádřila
nesouhlas s provedenými / navrženými změnami ze strany žalobkyně. To učinila
nejdříve až 10 dní poté. Žalovaná tedy ačkoliv obdržela výrazně změněný návrh
smlouvy o dílo než ten, který učinila přílohou zadávací dokumentace,
nevyjádřila nesouhlas s navrženými změnami učiněnými žalobkyní, ani se ke znění
smlouvy jakkoliv nevyjádřila, žalobkyni vybrala jako vítězku výběrového řízení
a současně jí sdělila, že dílo u ní závazně objednává a vyjádřila se v tom
smyslu, že následující týden všichni podepíší smlouvu. K tomuto okamžiku tedy
dle Nejvyššího soudu bylo možné důvodně očekávat vůli žalované uzavřít smlouvu
o dílo, přestože žalobkyně na začátku kontraktačního procesu zaslala pozměněnou
smlouvu. Odvolací soud přikládal velkou váhu výměně názorů a návrhů smluv o
dílo, které probíhaly po 15. 1. 2018. Důvodné očekávání žalobkyně o uzavření
předmětné smlouvy však vzniklo již k tomuto datu. Z následných jednání lze
usuzovat již jen na délku doby, po kterou byla žalobkyně v dobré víře o tom, že
k uzavření smlouvy skutečně dojde (do obdržení sdělení žalované ze dne 25. 1. 2018, že trvá na svém původním návrhu smlouvy o dílo) což může mít nepochybně
vliv na výši náhrady škody (v závislosti na tom, kdy došlo k jednáním
žalobkyně, z nichž dovozuje způsobenou škodu).
Vzhledem k okolnostem případu nepovažuje Nejvyšší soud přiléhavou ani
argumentaci odvolacího soudu, že legitimním důvodem k odmítnutí uzavření
smlouvy je, pokud smluvní podmínky nabízené jednou smluvní stranou odporovaly
počátečním prohlášením druhé smluvní strany o obsahu smlouvy, neboť žalovaná
sice učinila přílohou zadávací dokumentace návrh smlouvy o dílo, současně však
připustila změnu této smlouvy za předpokladu, že ji schválí. To sice výslovně
neučinila, nicméně ani navrhované změny neodmítla a žalobkyni vybrala jako
vítězku výběrového řízení, a to na základě nabídky, kterou žalované do
výběrového řízení poslala a podle požadavků žalované následně pozměnila,
přičemž součástí této nabídky byl pozměněný návrh smlouvy o dílo. Nejvyšší soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalovaná
neporušila jakoukoliv svojí povinnost a žalobkyni tak nevznikl nárok podle §
1729 o. z. Žalovaná porušila povinnost poctivého jednání, když přes důvodné
očekávání žalobkyně v uzavření smlouvy ukončila jednání o uzavření smlouvy,
aniž by proto měla spravedlivý důvod. Soud prvního stupně uvedl, že argumentace
žalované o odmítnutí uzavření kontraktu se váže ke způsobu provedení díla po
technické stránce a procedurálním chybám ve výběrovém řízení (o čemž svědčí
skutková zjištění učiněná z výslechu svědků). Tyto okolnosti musely být
žalované známy ještě předtím, než závazně objednala dílo u žalobkyně a než jí
sdělila, že byla úspěšná ve výběrovém řízení. Ani procedurální chyby ve
výběrovém řízení, které mohla žalovaná zřejmě zjistit ještě před sdělením
úspěchu žalobkyně ve výběrovém řízení a závazným objednáním díla, ani výhrady k
technickému řešení díla (resp. preferenci původně poptávaného systému LLentab)
nelze za daného skutkového stavu považovat za spravedlivý důvod pro ukončení
jednání o uzavření smlouvy. Ze skutkových zjištění se nepodává, že by po
sdělení úspěchu žalobkyně ve výběrovém řízení došlo k procesním chybám ve
výběrovém řízení, naopak všechna tvrzená případná pochybění procesního
charakteru se vázala k samotnému začátku výběrového řízení, tedy k době
předcházející výběru nejúspěšnějšího kandidáta a závaznému objednání díla. Přitom bylo zjištěno, že žalovaná tato případná (v řízení tvrzená) pochybení v
průběhu výběrového řízení zcela pomíjela a žalobkyni na ně neupozornila. Ze
skutkových zjištění učiněných soudy se současně podává, že ačkoliv žalovaná v
průběhu výběrového řízení deklarovala souhlas s odlišným technickým řešením
díla, než které původně požadovala, následně požadovala zachování původního
technického řešení systému LLentab. Nejvyšší soud se neztotožňuje ani se
závěrem odvolacího soudu o tom, že nárok žalobkyně nemůže být ve smyslu § 1729
o. z. důvodný proto, že to byla žalobkyně, která ukončila jednání o smlouvě o
dílo.
Pokud byla žalobkyně v dobré víře v to, že s žalovanou uzavře smlouvu o
dílo v návaznosti na její vítězství ve výběrovém řízení, do nějž zaslala
podepsaný návrh smlouvy o dílo určitého znění, a žalovaná poté, co žalobkyni
sdělila, že ve výběrovém řízení uspěla, zaslala k finálnímu podpisu návrh
smlouvy o dílo jiného znění a následně dala jednoznačně najevo, že smlouvu o
dílo v jiném znění nepodepíše, nelze uzavřít, že to byla žalobkyně, která
ukončila vyjednávání o smlouvě o dílo (neboť bylo zřejmé, že žalovaná o znění
smlouvy vyjednávat nechtěla). Ze shora citovaného ustanovení § 1729 o. z. vyplývá, že jedná nepoctivě ta strana, která bez spravedlivého důvodu ukončí
jednání o uzavření smlouvy, aniž pro to má spravedlivý důvod. Nejvyšší soud má
za to, že na základě v řízení učiněných skutkových zjištění se podává, že to
byla žalovaná, která bez spravedlivého důvodu ukončila (konstruktivní) jednání
o uzavření smlouvy o dílo, neboť nijak nereagovala na změny učiněné ve smlouvě
o dílo předložené žalobkyní a stále žalobkyni zasílala jedno a totéž znění
smlouvy o dílo, které se neshodovalo se zněním, jež bylo součástí vítězné
nabídky, současně je zřejmé, že žalovaná, ačkoliv deklarovala v průběhu
výběrového řízení vůli realizovat dílo i podle technického řešení nabízeného
žalobkyní, následně požadovala pouze systémové řešení LLentab. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 1729 o. z. upravuje předsmluvní
odpovědnost, tudíž není rozhodující, zda 15. 1. 2018 došlo k uzavření smlouvy
či nikoli, resp. skutečnost, že dne 15. 1. 2018 nedošlo k uzavření smlouvy o
dílo (kterou odvolací soud opakovaně zdůrazňoval) nemá vliv na posouzení, zda
je dána předsmluvní odpovědnost žalované vůči žalobkyni podle § 1729 odst. 1 o. z. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek, ve znění opravného usnesení, včetně
závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k této skutečnosti se dovolací soud již nemusel zabývat námitkou
žalobkyně, že nebyla v odvolacím řízení poučena podle § 118a o. s. ř. a že je
tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelné. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.