25 Cdo 130/2020-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci
žalobkyně: I., se sídlem XY, IČO XY, zastoupená Mgr. Evou Bílkovou, advokátkou
se sídlem Dlouhá 730/35, Praha 1, proti žalovaným: 1. P. K., narozený XY, bytem
XY, 2. M. K., narozená XY, bytem XY, o 50.650 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 112/2018, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, č. j. 25 Co
153/2019-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019,
č. j. 25 Co 153/2019-82, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu
Praha-západ ze dne 29. 3. 2019, č. j. 5 C 112/2018-55, není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Některé uplatněné námitky pak postrádají
charakter otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí. Ve sporu o náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření kupní smlouvy
bez spravedlivého důvodu ve smyslu § 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“), rozhodl odvolací soud v souladu s judikaturou
dovolacího soudu k tomuto ustanovení, reprezentovanou rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, publikovaným v časopise Právní rozhledy č. 5,
ročník 2019, str. 184. Obecně platí, že při respektování zásady smluvní
volnosti lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za
protiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku
poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření
smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé
strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo
jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy,
aniž k tomu měla spravedlivý důvod. Co je oním spravedlivým důvodem pro
ukončení kontraktačního procesu, nelze říci obecně, vždy bude záležet na
okolnostech konkrétního jednání. Z hlediska zdůrazněného principu autonomie
vůle je však zjevné, že vznik případné odpovědnosti za újmu vzniklou ukončením
kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodu má být spíše výjimkou, nikoli
pravidlem, a posouzení spravedlivosti důvodu a tudíž poctivosti či nepoctivosti
jednání, nesmí být příliš přísné. Jako spravedlivý důvod by měla být posouzena
každá racionální úvaha jednající strany, vycházející z objektivní skutečnosti,
ale i z obhajitelného subjektivního přesvědčení podloženého konkrétními
okolnostmi v daném místě a čase (obdobně srov. dále např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2987/2019). Tato pravidla odvolací soud respektoval v situaci, kdy měl zjištěno, že právní
předchůdce žalobkyně, P. S., projevil ve dnech 5. a 6. 6. 2017 při prohlídkách
a dne 7. 6. 2017 prostřednictvím e-mailu zájem o koupi bytu ve vlastnictví
žalovaných za kupní cenu 14.960.000 Kč. Žalovaní vzali dne 8. 6. 2017 tento
zájem na vědomí a souhlasili s ukončením prohlídek bytu ostatními zájemci. Následně byl připraven návrh kupní smlouvy, předávacího protokolu a smlouvy o
úschově za účelem úhrady kupní ceny. Dne 20. 6. 2017 oznámil S. žalovaným, že v
pozici kupujícího nebude figurovat on, nýbrž společnost G., která v danou
chvíli právně neexistovala (do obchodního rejstříku byla zapsána až dne 28. 6. 2017) a jejíž současný základní kapitál činí 20.000 Kč. Žalovaní v návaznosti
na tuto informaci odmítli vyslovit písemný souhlas s umístěním sídla jmenované
společnosti v předmětném bytě a dne 26. 6.
2017 ukončili jednání o uzavření
kupní smlouvy. Dovodil-li tedy odvolací soud, že žalovaní ukončili jednání o
uzavření kupní smlouvy s právním předchůdcem žalobkyně ze spravedlivého důvodu,
neboť tak učinili v návaznosti na údaj o změně totožnosti kupujícího, jímž se
měla nově stát dosud právně neexistující společnost s nejasným majetkovým
zázemím, odpovídá takové jeho posouzení nastíněným východiskům ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Lze souhlasit s tím, že žalovaní v pozici
právně nevzdělaných a v oboru nezkušených osob mohli za dané situace pojmout
určitou nejistotu ohledně dalšího průběhu plánované transakce, a že jejich
úvaha, vedoucí až ke konečnému rozhodnutí kupní smlouvu neuzavřít, je vzhledem
k popsaným okolnostem obhajitelná, neboť vychází z pochopitelné obavy ohledně
možné nevýhodnosti či problémovosti prodeje nové kupující. V tomto směru, tj. z
hlediska posouzení počínání žalovaných při ukončení kontraktačního procesu, je
přitom zcela bez významu tvrzení dovolatelky, že i tak měla být úhrada kupní
ceny fakticky zajištěna finančními prostředky S. Jestliže se však nabyvatelem
bytu a smluvně zavázaným subjektem měla stát výhradně společnost G., je zcela
legitimní, že právě k okolnostem na její straně žalovaní soustředili veškerou
svou pozornost při rozhodování, zda předmětnou kupní smlouvu uzavřou či nikoli. Ostatně byla-li od počátku jednání vedena s právním předchůdcem žalobkyně S. jako potenciálním kupujícím, jenž si až do 20. 6. 2017 počínal způsobem
nevzbuzujícím výraznější pochybnost o tom, že smlouva bude z jeho strany řádně
uzavřena, avšak uvedeného data žalovaným oznámil, že kupujícím nebude on, nýbrž
společnost G., lze dovodit, že to byl právě on, kdo ukončil jednání o uzavření
smlouvy se žalovanými tím, že se začal dožadovat zahájení nového kontraktačního
procesu s odlišným subjektem. I tím je úvaha o možné předsmluvní odpovědnosti
žalovaných ve smyslu § 1729 o. z. vyloučena. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že spravedlivým ve
smyslu § 1729 odst. 1 o. z. nemůže být důvod, který nemohl právní předchůdce
žalobkyně předpokládat, resp. který mu nebyl ze strany žalovaných sdělen. Bylo-li v řízení prokázáno, že skutečností motivující žalované k ukončení
jednání o uzavření kupní smlouvy byly právě obavy z prodeje společnosti G., je
pro posouzení jejich počínání z hlediska § 1729 o. z. v zásadě irelevantní,
jakým způsobem zdůvodnili svůj postup potenciálnímu kupujícímu. Nepoctivost
jednání totiž nelze spatřovat v tom, zda jednající strana druhé straně
předestře či nikoli celý proces svých úvah, na jejichž základě ukončila jednání
o uzavření smlouvy, nýbrž podstatné je, zda vzhledem ke všem okolnostem
konkrétní věci lze dovodit, že spravedlivý důvod ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. tu existoval (srov. opět již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Namítá-li konečně dovolatelka, že odvolací soud nepřihlédl ke všem v řízení
zjištěným skutečnostem, totiž že pravým důvodem, jenž vedl žalované k ukončení
jednání o uzavření smlouvy, byla výhodnější konkurenční nabídka, potažmo že
žalovaní ukončili jednání zcela bez důvodu, směřují tyto výhrady pouze proti
zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání jakožto
mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe
soudů založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2047/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů
odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.