Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CASPER CONSULTING a.s., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6, právně zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3870/2022-483 ze dne 19. 4. 2023, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 312/2021-430 ze dne 25. 8. 2022, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 27 Nc 2876/2008-268 ze dne 7. 10. 2021 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 27 Nc 2876/2008-354 ze dne 13. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil: - usnesení ze dne 7. 10. 2021 č. j. 27 Nc 2876/2008-268, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2021 č. j. 27 Nc 2876/2008-280, kterým Okresní soud v Karlových Varech zastavil exekuci (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti se zastavením exekuce (výrok II.) a soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce v souvislosti se zastavením exekuce (výrok III.), a - usnesení ze dne 13. 5. 2022 č. j. 7 Nc 2876/2008-354, kterým Okresní soud v Karlových Varech rozhodl, že povinná je povinna uhradit oprávněné na nákladech řízení za fáze nařízení exekuce a vedení exekuce do doby, než byl podán návrh na zastavení exekuce dne 19. 3. 2021, částku 52 090,50 Kč, která již byla v průběhu exekuce vymožena (výrok II.), a rozhodl, že povinná je povinna uhradit soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., na nákladech exekuce za fáze nařízení exekuce a vedení exekuce do doby, než byl podán návrh na zastavení exekuce dne 19. 3. 2021, částku 334 174,36 Kč, která již byla v průběhu exekuce vymožena.
3. Exekučním titulem je rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 5. 2004 č. j. 13 C 44/2003-127 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2005 č. j. 25 Co 300/2004-145), kterým bylo povinné uloženo zaplatit věřitelce České konsolidační agentuře částku 12 100 057 Kč s tím, že věřitelka je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky po povinné jen do výše ceny nabytého dědictví. Vymáhaná pohledávka z exekučního titulu byla na současnou oprávněnou za úplatu postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Usnesením exekučního soudu ze dne 2. 4. 2014 č. j. 27 Nc 2876/2008-140 byla exekuce k návrhu povinné zčásti zastavena pro částku 7 154 683 Kč a exekuce byla nadále vedena pro částku 4 945 374 Kč na jistině dluhu. Následně povinná návrhem ze dne 19. 3. 2021 navrhla zastavení exekuce, kterému exekuční soud usnesením vyhověl.
4. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací v napadeném usnesení dospěl k závěru, že jsou naplněny judikatorní předpoklady pro to, aby exekuce byla pro svoji zjevnou nespravedlnost a rdousící efekt vůči povinné zastavena ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro nepřípustnost, nikoli však s účinky od jejího počátku, nýbrž až pro další vedení exekuce po zpeněžení veškerého zjistitelného majetku nabytého povinnou v dědickém řízení a s přihlédnutím k tomu, že povinná se na hrazení pohledávky podílela v částce více jak 80 000 Kč. Je třeba upřednostnit možnost povinné nadále plnohodnotně žít svůj vlastní život před plným uspokojením oprávněné v této exekuci. Výsledkem rozhodnutí ve věci je to, že exekuce nebude dále vůči povinné vedena, avšak oprávněné zůstane zachováno právo ponechat si plnění, které na exekuovanou pohledávku již bylo vymoženo, a ponechat si vymožené náklady exekučního řízení.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud neshledal přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je odmítl.
6. Obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah jakož i průběh řízení je účastníkům dostatečně znám.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody jakožto oprávněné v exekuci, neboť odvolací a dovolací soud přistoupily k formalistické aplikaci právních předpisů bez ohledu na smysl a účel zákonných ustanovení. Stěžovatelka legitimně očekává ochranu svého vlastnického práva, která jí v napadených rozhodnutích byla odejmuta, když jejím právům nebyla v předchozím řízení poskytnuta ochrana ve smyslu čl. 36 Listiny, jelikož odvolací a dovolací soud založily svá rozhodnutí na zcela nedůsledné mechanické aplikaci právních předpisů.
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud předně uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbNU 17).
10. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
11. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
13. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
14. Nejvyšší soud se zabýval námitkami stěžovatelky proti důvodům zastavení exekuce. Uvedl, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, která ve zcela výjimečných případech připouští, aby exekuce byla ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena, pokud by vedla ke zjevné nespravedlnosti či byla v rozporu se samotnými principy demokratického státu. Je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když "nespravedlnost" plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu.
15. Vzhledem k okolnostem projednávané věci by další vedení exekuce na majetek povinné podle dovolacího soudu vedlo ke zjevné nespravedlnosti ve smyslu ustálené judikatury a na povinnou by mělo "rdousící" efekt. Tyto mimořádné okolnosti spatřoval, shodně se soudy nižších stupňů, především v tom, že povinná v dědickém řízení po svém otci převzala dědictví mnohem více předlužené, než mohla předpokládat (resp. než mohla předpokládat její zákonná zástupkyně), kdy na straně jedné se i přes provedenou konvokaci věřitelů původní věřitelka exekvované pohledávky do dědického řízení nepřihlásila, a povinná tedy v průběhu dědického řízení o této pohledávce neměla ani nemohla mít povědomí, na straně druhé se v následně probíhajícím konkursním řízení vůči matce povinné a v tomto exekučním řízení ukázalo, že reálná hodnota zděděného majetku byla násobně nižší, než jak byla oceněna v dědickém řízení. Povinná měla v době dědického řízení osm let, nemohla tedy sama nijak průběh dědického řízení ovlivnit, nadto ani její matce jako zákonné zástupkyni s ohledem na výše uvedené nebylo lze vyčítat případnou ledabylost při rozhodování, zda dědictví odmítnout či nikoli. Veškerý majetek, který povinná v dědictví nabyla, byl již v exekuci zpeněžen a mimo tento majetek bylo v exekuci po povinné vymoženo 83 284,55 Kč. Dovolací soud hodnotil postup a úvahu odvolacího soudu jako zcela souladné s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že zjištěné skutkové okolnosti odůvodňují závěr, že další vedení exekuce by v této konkrétní věci vedlo ke zjevné nespravedlnosti, a exekuci je tedy třeba zastavit pro její nepřípustnost ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto konstatoval, že dovolací otázka předložená stěžovatelkou, zda je možné zpětně přezkoumávat exekuční titul, nezakládá přípustnost dovolání a na ostatních stěžovatelkou formulovaných otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
16. Po přezkoumání napadených rozhodnutí v jejich závěrech Ústavní soud neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny. Skutečnost, že stěžovatelka učiněné skutkové a právní závěry obecných soudů odmítá akceptovat, sama o sobě nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je totiž zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.
17. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu