USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné CASPER CONSULTING a. s., se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova 510/3, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti povinné J. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 4 945 374 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 27 Nc 2876/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2022, č. j. 10 Co 312/2021-430, 10 Co 182/2022, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 17 363,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Petra Němce.
1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil: - usnesení ze dne 7. 10. 2021, č. j. 27 Nc 2876/2008-268, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2021, č. j. 27 Nc 2876/2008-280, kterým Okresní soud v Karlových Varech zastavil exekuci (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti se zastavením exekuce (výrok II.) a soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce v souvislosti se zastavením exekuce (výrok III.), a - usnesení ze dne 13. 5. 2022, č. j. 7 Nc 2876/2008-354, kterým Okresní soud v Karlových Varech rozhodl, že povinná je povinna uhradit oprávněné na nákladech řízení za fáze nařízení exekuce a vedení exekuce do doby, než byl podán návrh na zastavení exekuce dne 19. 3. 2021, částku 52 090,50 Kč, která již byla v průběhu exekuce vymožena (výrok II.), a rozhodl, že povinná je povinna uhradit soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., na nákladech exekuce za fáze nařízení exekuce a vedení exekuce do doby, než byl podán návrh na zastavení exekuce dne 19. 3. 2021, částku 334 174,36 Kč, která již byla v průběhu exekuce vymožena.
2. Exekučním titulem je rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 5. 2004, č. j. 13 C 44/2003-127 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2005, č. j. 25 Co 300/2004-145), kterým bylo povinné uloženo zaplatit věřitelce České konsolidační agentuře částku 12 100 057 Kč s tím, že věřitelka je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky po povinné jen do výše ceny nabytého dědictví. Vymáhaná pohledávka z exekučního titulu byla na současnou oprávněnou za úplatu postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Usnesením exekučního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 27 Nc 2876/2008-140, byla exekuce k návrhu povinné zčásti zastavena pro částku 7 154 683 Kč a exekuce byla nadále vedena pro částku 4 945 374 Kč na jistině dluhu. Následně povinná návrhem ze dne 19. 3. 2021 navrhla zastavení exekuce, kterému exekuční soud usnesením uvedeným v odstavci 1. vyhověl.
3. Odvolací soud předně uvedl, že není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, jež by bránila tomu, aby bylo o současném návrhu povinné (ze dne 19. 3. 2021) rozhodnuto, neboť předcházejícím návrhem povinné ze dne 30. 7. 2013 bylo navrhováno pouze částečné zastavení exekuce a exekuce byla také částečně pravomocně zastavena. Takové rozhodnutí nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro současný návrh povinné na úplné zastavení exekuce ohledně té části, o jejímž zastavení dosud nebylo rozhodováno, a také důvody, pro které je úplné zastavení exekuce navrhováno, jsou jiné než uplatněné v návrhu ze dne 30. 7. 2013 (povinná tehdy nenamítala, že hodnota zděděného majetku je jiná než uvedená v dědickém rozhodnutí, a nerozporovala ani skutečnosti týkající se rdousícího efektu a zjevné nespravedlnosti vedení této exekuce).
4. Na základě provedených důkazů odvolací soud zjistil, že Česká konsolidační agentura pohledávku nabyla za úplatu 5 394 467 Kč od Československé obchodní banky, a. s., která ji nabyla smlouvou o prodeji se společností IPB a. s. Pohledávka byla mj. zajištěna směnkou, kterou avalovala matka povinné J. Č. znějící na částku 8 736 239,87 Kč; k uspokojení směnky bylo vedeno soudní řízení, a pohledávka ze směnky byla přihlášena do konkursního řízení vedeného s matkou povinné a k uspokojení této pohledávky byla rozvržena částka 276 692,92 Kč. V rámci konkursního řízení bylo žádáno i uspokojení pohledávky vymáhané v tomto exekučním řízení (tedy nikoli směnečné pohledávky), a to vzhledem k tomu, že byla zajištěna majetkem sepsaným do konkursní podstaty; v konkursu však nedošlo k jejímu uspokojení.
Dne 26. 7. 1998 zemřel otec povinné V. Č. a dědické řízení bylo vedeno s povinnou jako jedinou do úvahy připadající dědičkou. V té době byla povinná nezletilá a byla zastoupena svoji matkou jako zákonnou zástupkyní. Na žádost matky povinné došlo v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů, do dědického řízení přitom nebyla přihlášena pohledávka vymáhaná v tomto řízení, ačkoli původní věřitelka IPB a. s. o probíhajícím dědickém řízení věděla. V dědickém řízení byla vypracována zpráva o auditu účetní závěrky zůstavitele se závěrem, že vzhledem k neúplně a nesprávně vedenému účetnictví nebylo možné zjistit stav aktiv a pasiv zůstavitele při jeho podnikání, dále byl oceněn nemovitý majetek otce povinné.
Část nemovitých věcí v k.ú. XY byla oceněna na částku 8 296 290 Kč, ve znaleckém posudku však nebyla zohledněna existence zástavního práva ve prospěch IPB a. s. pro pohledávku za matkou povinné ve výši 5 000 000 Kč, ačkoli tato skutečnost byla známa, a tyto nemovité věci byly prodány v konkursu vedeném s matkou povinné jako zástava pro oddělenou věřitelku ČSOB, a. s., kdy v rámci konkursního řízení byly oceněny na částku 1 624 000 Kč a byly vydraženy za částku 500 000 Kč. Další nemovité věci v k.
ú. XY byly v dědickém řízení oceněny na částku 2 538 910 Kč, ovšem podle znaleckého posudku zadaného následně v roce 2003 matkou povinné činila obvyklá cena 1 434 110 Kč, v tomto exekučním řízení byly oceněny na částku 1 270 000 Kč a vydraženy v roce 2016 za částku 465 000 Kč. Další pozemek v k. ú. XY byl v dědickém řízení oceněn na částku 2 700 Kč, v exekuci pak na částku 30 000 Kč a vydražen byl v roce 2012 za částku 20 000 Kč. Pozemky v k. ú. XY byly v dědickém řízení oceněny částkou 67 570 Kč, v exekučním řízení částkou 433 000 Kč a vydraženy byly v roce 2019 za částku 95 000 Kč, nemovité věci v k.
ú. XY byly v dědickém řízení oceněny na částku 877 185 Kč, v exekučním řízení na částku 550 000 Kč a vydraženy byly v roce 2013 za 366 667 Kč. Ohledně ostatních majetkových hodnot zjištěných v rámci projednání dědictví v částce 317 552,50 Kč není zřejmé, co se s nimi stalo, a povinná jimi nedisponuje.
Povinná se následně v letech 2009 a 2010 obracela na soudního komisaře s podněty na zjištění dalšího dluhu (nyní exekvované pohledávky), ale její návrh na dodatečné projednání dědictví byl zamítnut a dodatečně projednán byl pouze nově najevo vyšlý majetek v částce 22 564 Kč jako úhrady za akcie a nemovité věci v k. ú. XY, jež byly v dědickém řízení oceněny v roce 2010 na částku 125 000 Kč a v exekuci prodány v roce 2012 za částku 140 000 Kč.
5. Odvolací soud nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně, že by obvyklou cenu zděděných nemovitých věcí (jež určuje odpovědnost povinné za zděděné dluhy) bylo možné stanovit pouhým součtem cen, za které byly nemovité věci v konkursu či exekuci vydraženy, resp. prodány. Přesto však má cena dosažená prodejem v konkursu a exekuci určitou vypovídací hodnotu, a to zejména s přihlédnutím k tomu, v jakém je zjevném nepoměru k ceně stanovené v rámci dědického řízení. Vypovídající je též to, jak byly nemovité věci v rámci konkursu a exekuce oceněny na rozdíl od ocenění v dědickém řízení. Existuje tedy důvodná pochybnost ohledně správnosti ocenění majetku nabytého povinnou v dědictví po jejím otci, a to tak že jeho hodnota byla již v té době ve skutečnosti významně (v řádech milionů Kč) nižší, než jak byla v dědickém řízení nakonec určena.
6. Podle názoru odvolacího soudu nelze povinné důvodně vytýkat, že si v rámci dědického řízení počínala ledabyle, neboť jí v té době bylo sedm, resp. osm let; vyčítat to důvodně nelze ani matce povinné, pokud při své úvaze ohledně odmítnutí dědictví vycházela z podkladů, které byly v dědickém spise založeny (z nich ostatně vycházel i soud při vydání usnesení o dědictví). Úvahu matky povinné o neodmítnutí dědictví za tehdy nezletilou povinnou ovlivnila nesprávně stanovená výše hodnoty nemovitého majetku patřícího do dědictví, aniž by to však bylo možné prohlásit za důsledek jejího ledabylého počínání. Je třeba též zohlednit, že k návrhu matky povinné došlo v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů a původní věřitelka nyní exekvované pohledávky svoji pohledávku do dědického řízení nepřihlásila, ač o něm věděla. Matka povinné tuto informaci proto nemohla vzít v úvahu při rozhodování o tom, zda dědictví odmítne – šlo přitom o pohledávku v mnohamilionové výši. K rozhodování zákonné zástupkyně povinné tak došlo na základě neúplných informací a nelze to přičítat k tíži povinné a její matky. Odvolací soud uvedl, že je třeba přihlédnout též k tomu, že v otázce neodmítnutí dědictví nedošlo k žádné ingerenci ze strany opatrovnického soudu.
7. Podle odvolacího soudu je možné k uvedeným skutečnostem přihlédnout v rámci posouzení, zda by další vedení exekuce vůči povinné již nebylo zjevnou nespravedlností a nedostalo by se do rozporu se základními principy právního státu, včetně rdousícího efektu ve vztahu k povinné, která majetek nabyla a dluhy převzala v době své nezletilosti. Při úvaze ohledně zastavení exekuce pro její nepřípustnost z důvodu zjevné nespravedlnosti v jejím dalším vedení je tedy možné podle odvolacího soudu zohlednit, že povinná nabyla majetek a převzala dluhy po svém otci v době své nezletilosti, kdy jí bylo osm let a nebyla s to sama ovlivnit průběh dědického řízení ani rozhodnutí matky o tom, zda za ni dědictví odmítne či nikoli, že matka nezletilé byla při svém rozhodování postavena před neúplné informace týkající se hodnoty majetku a výše dluhů otce povinné, že v rámci dědického řízení nebyla poskytnuta v souvislosti s jednáním zákonné zástupkyně povinné tehdy nezletilé povinné ochrana ani prostřednictvím opatrovnického soudu, že ani údaje ohledně hodnoty nemovitého majetku spadajícího do pozůstalosti nelze považovat za správné, ač byla stanovena znaleckými posudky a jeho hodnota byla významně (v řádech milionů Kč) nižší. Jednání povinné ani její matky v rámci dědického řízení nelze označit za spekulativní ani ledabylé, a přesto vedlo objektivně k tomu, že povinná převzala dědictví mnohem více předlužené, než bylo v rámci projednání dědictví předpokládáno, přičemž tento moment vedl k nepřiměřenému zatížení povinné dluhy v mnohamilionové výši, aniž by se jí ve skutečnosti dostalo majetku, ze kterého by je mohla uhradit.
8. Odvolací soud též přihlédl k tomu, že povinná nebyla schopná o zděděný majetek pečovat, v tuto chvíli jím již ani nedisponuje, protože byl v konkursním řízení její matky a v tomto exekučním řízení zpeněžen, není znám další majetek, který z dědictví měla nabýt, v exekuci bylo přímo po povinné mimo zděděný majetek vymoženo již 83 284,55 Kč, tedy částka v nikoli zanedbatelné výši. Odvolací soud proto uzavřel, že další vedení exekuce vůči povinné by bylo již zjevnou nespravedlností a v rozporu se základními principy právního státu.
9. Odvolací soud dále uvedl, že není zasahováno do práva oprávněné vlastnit majetek a její legitimní očekávání je limitováno rovněž tím, za jakých okolností sama pohledávku nabyla – již předchozí věřitelka pohledávku nabyla jen za část hodnoty a předcházející oprávněné ji postoupila za částku odpovídající 11,5 % její hodnoty, na oprávněnou pak byla pohledávka postoupena ve fázi exekučního vymáhání, kdy byla řada rozhodných skutečností již známa. Je evidentní, že pohledávka byla věřiteli považována za rizikovou, současná oprávněná odmítla odvolacímu soudu sdělit, za jakou částku ji nabyla, a odvolací soud tak uvažuje s tím, že byla nabyta za částku významně nižší než její nominální hodnota. Původní a současné oprávněné se v rámci exekuce dostalo plnění na jistinu dluhu dohromady ve výši 501 024,50 Kč. V souvislosti se zastavením exekuce tudíž nelze považovat újmu vzniklou oprávněné za nepřiměřenou v porovnání s újmou, která by vznikla povinné v souvislosti s dalším vedením exekuce, a naopak lze od ní spravedlivě požadovat, aby zastavení exekuce strpěla.
10. Odvolací soud tedy uzavřel, že jsou naplněny judikatorní předpoklady pro to, aby exekuce byla pro svoji zjevnou nespravedlnost a rdousící efekt vůči povinné zastavena ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro nepřípustnost, nikoli však s účinky od jejího počátku, nýbrž až pro další vedení exekuce po zpeněžení veškerého zjistitelného majetku nabytého povinnou v dědickém řízení a s přihlédnutím k tomu, že povinná se na hrazení pohledávky podílela v částce více jak 80 000 Kč. Je třeba upřednostnit možnost povinné nadále plnohodnotně žít svůj vlastní život před plným uspokojením oprávněné v této exekuci. Výsledkem rozhodnutí ve věci je to, že exekuce nebude dále vůči povinné vedena, avšak oprávněné zůstane zachováno právo ponechat si plnění, které na exekvovanou pohledávku již bylo vymoženo, a ponechat si vymožené náklady exekučního řízení.
11. Dovolatelka spojuje přípustnost dovolání s tím, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny následující otázky, resp. odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: 1) Je možné opětovně přezkoumávat důvodnost vedené exekuce s ohledem na hodnotu nabytého dědictví ve smyslu § 470 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pokud již o návrhu povinné na zastavení exekuce bylo jednou v téže exekuci rozhodnuto a při tomto rozhodování byla posuzována otázka, zda a v jakém rozsahu odpovídá dědička za dluh zůstavitele? 2) Je důsledkem nabytí jakéhokoliv dluhu nezletilým vznik rdousícího efektu? 3) Je pro posouzení „rdousícího efektu“ namístě hodnotit, za jakou výši úplaty byly postupovány pohledávky mezi právními předchůdci až na oprávněnou? 4) Je možné usuzovat na hodnotu nabytého dědictví ve smyslu § 470 obč. zák. zpochybněním výsledků znaleckého zkoumání provedeného v rámci dědického řízení, aniž by pro toto zpochybnění byly zjištěny odborné závěry v podobě revizních znaleckých posudků? 5) Je možné zpětně věcně přezkoumávat exekuční titul?
12. K otázce 1) oprávněná namítá, že v exekuci již bylo o návrhu povinné na její zastavení jednou rozhodováno (usnesením ze dne 2. 4. 2014, č. j. 27 Nc 2876/2008-140) a soudem byly hodnoceny tytéž námitky; pro účely rozhodování soudu tvoří usnesení ze dne 2. 4. 2014 překážku věci rozsouzené, kterou soudy nerespektovaly. Soudy totiž posuzovaly, zda a v jakém rozsahu odpovídá dědička za dluhy zůstavitele, přitom nebyl posuzován pouze částečný nárok oprávněné (byť se jednalo o návrh na částečné zastavení exekuce), ale naopak soudy posuzovaly celkovou hodnotu dědictví z hlediska posouzení výše odpovědnosti povinné za dluhy zůstavitele. Soudy pak uzavřely, že obecná cena majetku zůstavitele činí 12 247 621 Kč. Soud přezkoumal celkový nárok a dospěl k závěru odpovědnosti co do poměrné výše 59,79 % ze zbývající hodnoty dědictví, bez přezkoumání celkové oprávněnosti nároky by nebylo lze poměrnou část, kterou soud shledal jako oprávněnou, stanovit. Obdobně soudy posuzovaly tytéž skutečnost, které soud nyní shrnul do neurčitých pojmů „rdousící efekt“ a „zjevná nespravedlnost“ vedené exekuce. Soudy již přezkoumaly okolnosti, za jakých povinná nabyla dědictví, zda a jak byla určena hodnota dědictví, zda byla pohledávka právního předchůdce přihlášena do dědického řízení, zda bylo o pohledávce řádně rozhodnuto v nalézacím řízení. Povinná tyto okolnosti nesporovala a soud řádně posoudil rozsah odpovědnosti dědice za vymáhaný dluh, včetně oprávněnosti takový návrh vymáhat. Skutečnost, že povinná tyto okolnosti sporuje, nemůže být důvodem pro opětovné přezkoumávání téhož návrhu, postup soudu je v rozporu s principem právní jistoty.
13. K otázce 2) oprávněná uvádí, že odvolací soud v souvislosti s rdousícím efektem exekuce přihlížel k nálezům Ústavního soud sp. zn. Pl. ÚS 9/15, I. ÚS 1775/14 a II. ÚS 2230/16, žádný z nich však ani vzdáleně nesouvisí s předmětem tohoto řízení, tedy s otázkou vzniku rdousícího efektu v důsledku poklesu hodnoty majetku nabytého nezletilým. Nálezy mají společného pouze to, že pojednávají o nezletilých, kteří nabyli dluh bez vlastního přičinění. Na povinnou však nedopadá žádné ustanovení zákona, jež by způsobovalo zásah do jejích ústavně zaručených práv, nejedná se o situaci, do které by se dostala vlivem nepříznivých životních okolností, nýbrž jednáním po právu schváleným jejím zákonným zástupcem, ani se nejedná o situaci, kdy by byla po povinné exekučně vymáhána pohledávka, která nikdy nemohla vzniknout. Povinná sice byla nezletilá v době nabytí dluhu, ale oproti dluhům nabyla též rozsáhlý majetek a k nabytí pozůstalosti dala souhlas její matka. Pokud bylo dědictví předluženo, měla matka učinit adekvátní kroky k zajištění co nejmenších budoucích dopadů na povinnou. Povinná dědictví přijímala s vědomím spojených rizik, její jednání lze přirovnat ke spekulativní investici, která se nezdařila, jelikož hodnota majetku se plynutím času nezvětšila. Argument, že hodnota zděděných aktiv v průběhu času poklesla, nelze akceptovat.
14. K otázce 3) oprávněná namítá, že při hodnocení „rdousícího efektu“ soud přihlížel k nepřiléhavým skutečnostem, které souvisejí s nabytím pohledávky oprávněnou – zejména žádal doložit výši úplaty, což oprávněná neučinila, neboť má za to, že výše úplaty za postoupení pohledávky není rozhodná pro zastavení exekuce. Navíc nedoložení výše úplaty odvolací soud přiřkl k tíži oprávněné. Zákon však neukládá minimální výši úplaty za postoupení pohledávky a ani z něj neplyne, že by výše postupované pohledávky byla závislá na ceně, za jakou je pohledávka postupována. Oprávněná nemůže být sankcionována za sjednanou výši úplaty u právních předchůdců, která byla nižší než nominální hodnota pohledávky. Neexistují zákonné důvody, pro které by bylo možné spatřovat souvislost mezi výší úplaty za postoupení a odpovědností dědice za pohledávky zůstavitele.
15. K otázce 4) oprávněná uvádí, že odvolací soud nesprávně shledal, a to pouze na základě svého úsudku, pochybnost co do řádného zohlednění zatížení nemovitostí zástavním právem v původních znaleckých posudcích. Takové zatížení však nemá samo o sobě vliv na hodnotu nemovitosti jako takové, navíc v dědickém řízení byla stanovena hodnota aktiv a pasiv a jestliže na zděděném majetku vázlo zástavní právo, projevila se tato okolnost ve výši závazků – pasiv pozůstalosti, nikoli jako ponížení aktiv. Oprávněná odvolacímu soudu vytýká, že přezkoumává a zpochybňuje závěry znalce v dědickém řízení, jestliže pro zpochybnění závěrů nebo metodiky vypracování znaleckého posudku je zákonem vyžadován revizní znalecký posudek (22 Cdo 525/2017).
16. K otázce 5) oprávněná odvolacímu soudu vytýká, že i přes jeho proklamaci, že nebude opětovně hodnotit dopady § 470 obč. zák. do poměrů posuzované věci a odpovědnosti povinné za dluhy zůstavitele, tyto okolnosti přesto opětovně posoudil. Aby totiž mohl odvolací soud konstatovat nepřiměřenost exekuce a existenci rdousícího efektu vůči povinné, musel s ohledem na obsah odůvodnění posuzovat právě i dopady § 470 obč. zák. do poměrů posuzované věci a odpovědnosti povinné za dluhy zůstavitele, stejně jako exekuční titul a nabývací titul k nemovitostem. Odvolací soud obě skutečně hodnotil, a prolomil tak překážku věci pravomocně rozsouzené. Napadené rozhodnutí je – byť pod tvrzeným pojmem zjevné nespravedlnosti a rdousícího efektu – založeno na otevření a opětovném věcném přezkoumání exekučního titulu, což je v rozporu s konstantní rozhodovací praxí, kdy v rámci exekučního řízení není možné exekuční titul po materiální stránce opětovně přezkoumávat (20 Cdo 2186/2005, 20 Cdo 554/2002).
17. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že ve věci jejího – v pořadí druhého – návrhu na zastavení exekuce nemohla být dána překážka věci rozhodnuté, neboť oba návrhy se od sebe navzájem podstatně liší, a to nejen co do rozsahu, ale především co do důvodů, kdy předmětem řízení o dřívějším návrhu ze dne 30. 7. 2013 bylo posouzení, v jakém rozsahu mohla povinná za dluh odpovídat s ohledem na pravidlo poměrného uspokojování věřitelů v případě předluženého dědictví, naproti tomu v řízení o nynějším návrhu byla posuzována přípustnost exekuce jako takové z důvodu, že její další vedení představuje pro povinnou zjevnou nespravedlnost. K dovolací otázce 2) povinná uvedla, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a dodala, že v jejím případě existují zásadní okolnosti, pro které je nutné exekuci zastavit. Jako dítě se nikoli svou vinou dostala do velmi tíživé životní situace, kdy sice zdědila majetek, ten však byl značně předlužen, své závazky se snaží plnit, všechny ostatní zděděné dluhy má vyřešené, ze zděděného majetku povinné nezbylo nic, ani matce povinné nelze vyčítat, že by si počínala ledabyle, neboť činila rozhodnutí o odmítnutí na základě nesprávných a neúplných informací. Povinná je od svých 17 let v exekuci, kterou by pravděpodobně nebyla schopna nikdy či přinejmenším v blízké době splatit, je jí tak znemožňováno žít normální život a uzpůsobit si ho podle vlastní potřeby, situace také negativně ovlivňuje děti a rodinu povinné. Odvolacímu soudu nelze vyčítat, že se snažil zjistit všechny možné skutečnosti, které měly nebo mohly mít vliv na posouzení dané věci, včetně toho, že žádal oprávněnou o sdělení, za jakou částku nabyla pohledávku za povinnou za účelem vytvoření si uceleného obrazu o celém případu. Odvolací soud nadto nedával výši úplaty do souvislosti s odpovědností povinné, pouze ji chtěl využít za účelem posouzení míry zásahu do práv oprávněné. Ohledně dovolací otázky 4) se povinná domnívá, že na ní rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, soud totiž neusuzoval na skutečnou přesnou hodnotu dědictví a znalecké posudky použité v dědickém řízení hodnotil v kontextu dalších důkazů, zejména znaleckých posudků provedených v jiných řízeních. Konečně povinná uvedla, že exekuční titul sice zásadně není možné přezkoumávat, judikatura však ve specifických případech dovozuje výjimky z tohoto pravidla, přičemž povinná má za to, že právě v jejím případě jsou naplněny předpoklady pro poskytnutí soudní ochrany cestou zastavení exekuce. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
19. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom směru, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV., nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, body 14. a 15.).
21. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17, bod 16., nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1596/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2388/2022) však ve zcela výjimečných případech připouští, aby exekuce byla ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena i v případě soudního rozhodnutí, pokud by vedla ke zjevné nespravedlnosti či byla v rozporu se samotnými principy demokratického státu. Je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu.
22. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem projednávané věci by další vedení exekuce na majetek povinné vedlo ke zjevné nespravedlnosti ve smyslu shora citované judikatury a na povinnou by mělo „rdousící“ efekt. Tyto mimořádné okolnosti spatřuje především v tom, že povinná v dědickém řízení po svém otci převzala dědictví mnohem více předlužené, než mohla předpokládat (resp. než mohla předpokládat její zákonná zástupkyně), kdy na straně jedné se i přes provedenou konvokaci věřitelů původní věřitelka exekvované pohledávky do dědického řízení nepřihlásila, a povinná tedy v průběhu dědického řízení o této pohledávce neměla ani nemohla mít povědomí, na straně druhé se v následně probíhajícím konkursním řízení vůči matce povinné a v tomto exekučním řízení ukázalo, že reálná hodnota zděděného majetku byla násobně nižší, než jak byla oceněna v dědickém řízení. Povinná měla v době dědického řízení 8 let, nemohla tedy sama nijak průběh dědického řízení ovlivnit, nadto ani její matce jako zákonné zástupkyni s ohledem na výše uvedené nebylo lze vyčítat případnou ledabylost při rozhodování, zda dědictví odmítnout či nikoli. Veškerý majetek, jejž povinná v dědictví nabyla, již byl v exekuci zpeněžen a mimo tento majetek bylo v exekuci po povinné vymoženo 83 284,55 Kč.
23. Dovolací soud hodnotí postup a úvahu odvolacího soudu jako zcela souladné se shora citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu a ztotožňuje se s jeho závěrem, že zjištěné skutkové okolnosti odůvodňují závěr, že další vedení exekuce by v této konkrétní věci vedlo ke zjevné nespravedlnosti, a exekuci je tedy třeba zastavit pro její nepřípustnost ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výjimečnost případu odůvodňující nepřípustnost dalšího vedení exekuce spočívá zejména v tom, že na vzniku dluhu se povinná nijak nepodílela, závazek na ni přešel z dědictví po jejím otci, kdy v době dědického řízení bylo povinné 8 let, v době vydání exekučního titulu pak 13 let, veškerý majetek, který povinná z dědictví nabyla, již byl v exekučním řízení zpeněžen, a dále bylo po povinné vymoženo více než 80 000 Kč. Nejvyšší soud zdůrazňuje povinnost soudů chránit zájem nezletilého, aby mu byla zaručena možnost svobodně si uspořádat vlastní životní podmínky při dosažení zletilosti, což spočívá mj. též v tom, aby do dospělosti nevstupoval se závazky, jež mohou mít rdousící efekt (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1775/14, body 29. a 33., nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 56). Takový zatěžující účinek na povinnou bezpochyby má právě vymáhaný závazek z exekučního titulu (původně ve výši 12 100 057 Kč), a to i poté kdy exekuční soud zohlednil omezení odpovědnosti za dluhy do výše ceny nabytého dědictví a exekuci zastavil pro částku 7 154 683 Kč. Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolací otázka předložená oprávněnou, zda je možné zpětně přezkoumávat exekuční titul, nezakládá přípustnost dovolání.
24. Na ostatních dovolatelkou formulovaných otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Ohledně dovolací otázky 1) odvolací soud nehodnotil, zda a v jakém rozsahu odpovídá dědička za dluh zůstavitele, ale toliko pro posouzení, zda provádění exekuce nevede ke zjevné nespravedlnosti, vzal-li v úvahu podstatný rozdíl mezi hodnotami ocenění aktiv dědictví v čase (v dědickém řízení a následně v řízeních konkursním a exekučním), kdy v dědickém řízení byly nemovité věci oceněny v částce 12 100 057 Kč, v konkursním a exekučním řízení pak v částce 3 907 000 Kč a zpeněženy (vydraženy či prodány) byly za částku celkem 1 446 667 Kč. Odvolací soud sice vyjadřuje svou pochybnost nad tím, zda v dědickém řízení byly nemovité věci správně oceněny, podstatné pro jeho rozhodování však není revize ocenění nemovitých věcí v dědickém řízení [která je dovolatelkou namítána v otázce 4)], ale skutečnost, že zde existuje významný rozdíl mezi oceněním majetku v dědickém řízení a následným opětovným oceněním v řízeních exekučním a konkursním, a tedy že povinná mohla z majetku získaného v dědictví reálně uhradit řádově nižší objem zděděných dluhů.
25. Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá ani na otázce, zda je důsledkem nabytí jakéhokoliv dluhu nezletilým vznik rdousícího efektu. K takovému závěru ani odvolací soud nedospěl a nezletilost povinné bere v úvahu jako jednu z okolností, která v tomto konkrétním případě přispívá ke zjevné nespravedlnosti vedené exekuce – konstatuje, že povinná vzhledem ke svému věku nemohla nijak ovlivnit, zda dědictví odmítne či nikoli, a tedy zda nabude dědictví předlužené. Ostatně takový závěr nevyplývá ani z výše citované judikatury Ústavního soudu, podle níž je ústavně chráněným zájmem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež mohou mít rdousící účinek.
26. Stejně tak odvolací soud nehodnotí výši úplaty za postoupení pohledávky mezi právními předchůdci na oprávněnou jako významnou pro rdousící efekt vedené exekuce, ale zabývá se jí v souvislosti s tím, do jaké míry by bylo zastavením exekuce zasaženo do práva oprávněné vlastnit majetek. Přitom je třeba zdůraznit, že exekuční soud nezastavil exekuci pro nepřípustnost od jejího počátku, ale „do budoucna“, poté kdy byl zpeněžen majetek, jejž povinná získala v dědictví.
27. Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání oprávněné bylo odmítnuto, a povinná má proto právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání ze dne 5. 4. 2023) ve výši 14 050 Kč [§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 2 písm. e), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést, ve výši 3 013,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 17 363,50 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu