Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 287/18, o vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Ludvík David je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1833/15
.
1. Soudce II. senátu Ústavního soudu JUDr. Ludvík David přípisem ze dne 28. ledna 2016 oznámil předsedovi I. senátu, že podle rozvrhu práce byl určen jako člen senátu, přičemž s poukazem na ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se cítí být v předmětné věci objektivně podjatý.
2. JUDr. Ludvík David uvedl, že stěžovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2015 č. j. 28 Cdo 4784/2014-393 ve věci žaloby na určení vlastnického práva k nemovitostem (k objektu bez č. p./č. e., postavenému na pozemku parc. č. X1, a k pozemku parc. č. X1 s příslušenstvím a součástmi, zapsaným na LV č. X2 pro kat. úz. Libeň, obec Praha), podané proti žalovaným Petru Klivarovi a Jiřímu Měřičkovi. Na předmětnou věc dopadala právní úprava zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Jako předseda senátu Nejvyššího soudu v totožné věci usnesením ze dne 20. října 2010 sp. zn. 28 Cdo 3165/2010 rozhodl o odmítnutí dovolání stěžovatele; toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 255/2011
.
3. S ohledem na uvedené skutečnosti JUDr. Ludvík David navrhoval, aby I. senát Ústavního soudu, s poukazem na ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, po provedení řízení podle § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu, rozhodl tak, že je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1833/15
.
4. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce z projednání a rozhodování věci vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
5. Vzhledem k uváděným okolnostem má posuzující senát za to, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. Ludvíka Davida je v dané věci splněna.
6. Na základě ustanovení § 36 odst. 1 a § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 rozvrhu práce (Org. 1/16) rozhodl I. senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2016
David Uhlíř v. r. předseda senátu
Podstatou námitek stěžovatele, směřujících zejména proti ústavní stížností napadenému rozsudku městského soudu, je v judikatuře Ústavního soudu již opakovaně posuzované působení principu ochrany dobré víry při nabývání nemovité věci od neoprávněného (nevlastníka) [zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 415/15 ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15 ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359), sp. zn. II. ÚS 77/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 14/21 SbNU 101), sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007 (N 162/47 SbNU 145), sp. zn. II. ÚS 1747/2007 ze dne 29. 11. 2007 (N 216/47 SbNU 845), sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359), sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123), sp. zn. I. ÚS 3314/11 ze dne 2. 10. 2012 (N 165/67 SbNU 27)].
Z uvedené rozhodovací činnosti Ústavního soudu, kterou lze v tomto ohledu považovat za konzistentní a ustálenou, pro nyní posuzovaný případ vyplývá, že osoby žalované, které při nabytí nemovitostí evidovaných v katastru jednaly v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byla do katastru jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána osoba, která na žalované vlastnické právo převedla, byť tak ve skutečnosti jako neoprávněný vlastník předmětných nemovitostí učinit nemohla, požívají ústavní ochrany.
Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem vyhodnocena jako "neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů", obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře (nález sp. zn. III. ÚS 415/15 ze dne 27. 8. 2015).
Jestliže tedy Městský soud v Praze v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že vlastníky předmětných nemovitostí jsou žalovaní, neboť dané vlastnické právo nabyli v dobré víře v katastrální zápis vlastnického práva prodávajícího a existenci této dobré víry na straně žalovaných, kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti ostatně ani nerozporuje, městský soud řádně odůvodnil, nespatřuje Ústavní soud na takovém postupu, který je v souladu s jeho shora citovanou judikaturou, ničeho protiústavního.
K té části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel poukazuje na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ve kterém Nejvyšší soud dospívá k závěru opačnému, přičemž v této souvislosti stěžovatel vyzývá Ústavní soud k přijetí plenárního stanoviska k této otázce, Ústavní soud připomíná, že nálezy Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby bez ohledu na to, zda se jedná o nálezy plenární či senátní. Obě tyto kategorie nálezů Ústavního soudu stojí na stejné úrovni a není pravdou, že by snad plenární nálezy byly nadřazeny senátním. Stejně tak je zcela mylná a nemající ústavní či zákonnou oporu úvaha o tom, že by snad názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu byl nadřazen názoru vyjádřenému v senátním nálezu Ústavního soudu (nález ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15 ).
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud ze zapůjčeného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 zjistil, že stěžovatel důvod přípustnosti svého dovolání vymezil citací § 237 občanského soudního řádu. Ze setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, akceptované i Ústavním soudem, přitom plyne, že pouhá citace zákonného ustanovení nedostačuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014 a v něm citovanou judikaturu), přičemž z celkového obsahu dovolání není ani zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání, uvedených alternativně v tomto ustanovení, je podle mínění dovolatele splněn.
Ústavní soud tak po přezkoumání dovolání přisvědčuje Nejvyššímu soudu, že stěžovatel - v rozporu s § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu - skutečně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a Nejvyššímu soudu tak nelze v odmítnutí dovolání stěžovatele ničeho vytknout. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2016
Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu