Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Michlovského, zastoupeného JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 23 Cdo 2419/2024-2169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2024 č. j. 15 Co 236/2023-2090 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. dubna 2023 č. j. 10 C 80/2011-1892, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastnice pochybením svých zaměstnanců v roce 1997 umožnila neoprávněné odčerpání 62 milionů Kč z účtu stěžovatele ve prospěch třetí osoby na základě zfalšované plné moci. V roce 2001 vedlejší účastnice stěžovateli vyplatila uvedenou částku s úroky z prodlení jako náhradu škody za své uvedené protiprávní jednání, později mu vyplatila dalších cca 38 milionů Kč s příslušenstvím jako ušlý zisk za roky 1997 až 2001. Stěžovatel se poté po vedlejší účastnici žalobou domáhal mimo jiné zaplacení dalších téměř 540 milionů Kč s příslušenstvím jako ušlého zisku za roky 2008 až 2021. Tvrdil, že vedlejší účastnice svým pochybením zničila jeho dosud úspěšné podnikání v oboru budování telekomunikačních sítí.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Shledal, že stěžovatel porušil v roce 2001 povinnost k odvrácení vzniku škody podle § 384 odst. 1 obchodního zákoníku, protože obdržené peníze již neinvestoval do svého podnikání jako fyzické osoby. Na přelomu tisíciletí uvedený obor podnikání nebyl tak lukrativní a též obdobní podnikatelé v oboru přecházeli do stavebnictví. Ostatně stěžovatel podnikal a nadále podniká i v jiných formách také ve stavebnictví a také tam investoval. Měl know-how i prostředky, nezačínal by proto "od nuly". Požadavek, aby takto škodu odvracel, je přiměřený. Že nedosahoval jako podnikající fyzická osoba po roce 2001 zisku, bylo již důsledkem jeho osobního rozhodnutí a situace na trhu, nikoli protiprávního jednání vedlejší účastnice, které tedy s tvrzenou škodou nemá příčinnou souvislost.
4. Městský soud v Praze poté napadeným rozsudkem ve věci samé napadený rozsudek obvodního soud potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu k přetržení příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním, ovšem nadto shledal, že nárok stěžovatele je promlčený pro uplynutí desetileté tzv. objektivní promlčecí lhůty, která uplynula nejpozději v roce 2007.
5. Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Závěry městského soudu shledal jako souladné se svou ustálenou rozhodovací praxí k hodnocení příčinné souvislosti, jakož i výkladu § 384 odst. 1 obchodního zákoníku; doba, po kterou poškozený přichází o ušlý zisk, nemůže být neomezená a závisí vždy na tom, zda a kdy je poškozený schopen výpadek příjmu nahradit jiným zdrojem. Na poškozeného proto lze klást určité nároky poměřované pravidlem prevenční povinnosti. Promlčením se Nejvyšší soud nezabýval, protože přetržení příčinné souvislosti obstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby. Nezabýval se ani námitkami opomenutých důkazů a překvapivého rozhodnutí, protože jde o tvrzené vady řízení, které se v dovolacím řízení podle zákona za dané situace nepřezkoumávají.
6. Stěžovatel tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho dovolací argumentací. Odkazy na judikaturu nejsou přiléhavé, Nejvyšší soud se nevypořádal se stěžovatelem předloženým výkladem § 384 odst. 1 obchodního zákoníku, že se zde mají posuzovat kritéria realizovatelnosti, obtížnosti, výnosnosti a rizikovosti opatření, které bylo po stěžovateli požadováno, a že k hodnocení těchto kritérií je potřeba odborných znalostí, a přesto obecné soudy neprovedly stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek. Je přeci absurdní očekávat, že stěžovatel s částkou obdrženou od vedlejší účastnice obnoví podnikání v původním rozsahu.
7. Stěžovatel dále vytýká Nejvyššímu soudu, že se v rozporu se závěry rozsudku ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 32 Cdo 3874/2019 a nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024
sp. zn. II. ÚS 1318/23
nezabýval dovolací argumentací o opomenutých důkazech (znalecký posudek k podmínkám obnovy podnikání, komunikace s vedlejší účastnicí k prokázání, že se stěžovatel snažil o odvrácení krachu podniku, a účetní výkazy ke stavu podniku před škodní událostí), a posoudil ji jako nepřípustnou, přestože ji stěžovatel kvalifikoval jako nerespektování rozhodovací praxe v otázce procesního práva. Totéž platí pro dovolací argumentaci o překvapivosti napadeného rozsudku městského soudu, který odlišně od obvodního soudu posoudil promlčení nároku. Konečně stěžovatel brojí proti závěrům o promlčení svého nároku; výklad zastávaný městským soudem znemožňuje stěžovateli nárok uplatnit, protože uplynutí promlčecí lhůty (v roce 2007) podle něj nastalo ještě před vznikem škody (v roce 2008), což odporuje nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011
sp. zn. I. ÚS 2216/09
(N 103/61 SbNU 551) a usnesení ze dne 18. 8. 2020
sp. zn. IV. ÚS 2033/20
.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím své žaloby na náhradu ušlého zisku vůči vedlejší účastnici pro její protiprávní jednání. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy adekvátně vypořádaly se všemi rozhodnými námitkami stěžovatele a jejich rozhodnutí lze akceptovat jako ústavně konformní. Žádné kvalifikované vady v napadených rozhodnutích neshledal.
11. Závěr obecných soudů, že pozdější snížení příjmů stěžovatele z podnikání již nemá příčinnou souvislost s protiprávním jednáním vedlejší účastnice, Ústavní soud považuje za obhajitelný. Spočívá na věcných argumentech a rozumně odůvodněném zhodnocení konkrétních okolností věci. Lze vyzdvihnout, že napadená rozhodnutí spočívají na závěrech, že stěžovatel podnikal i prostřednictvím jiných subjektů, došlo ke změně situace na trhu, na kterém stěžovatel podnikal, dostal další odškodnění v celkové hodnotě mnoha milionů Kč (z toho větší část jako ušlý zisk za dřívější období) a náklady případně vynaložené na investice do podnikání by vedlejší účastnice nahradila podle § 384 odst. 2 obchodního zákoníku. Proto byly požadavky na stěžovatele v rámci prevenční povinnosti oprávněné. Tyto závěry Ústavní soud nepovažuje za absurdní, nýbrž za rozumné.
12. Nejvyšší soud se podle Ústavního soudu věcně vypořádal se svoji judikaturou a dovolací argumentací stěžovatele ve věci samé, čímž splnil svoji zákonnou povinnost. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud neakceptoval výklad stěžovatele § 384 odst. 1 obchodního zákoníku či konkrétní kritéria k hodnocení oprávněnosti požadavků vůči stěžovateli na splnění prevenční povinnosti, ovšem s odkazem na znění zákona a dosavadní judikaturu předložil vlastní ucelenou argumentaci, která se s námitkami stěžovatele vypořádala. Nejvyšší soud odkázal na judikaturu, podle které se za této situace posuzují požadavky vůči poškozenému optikou prevenční povinnosti. Městský soud hodnotil situaci stěžovatele komplexně, podrobně, na jednotlivé námitky stěžovatele věcně v podrobnostech reagoval. Výklad zastávaný obecnými soudy je racionální, doktrinálně udržitelný, nevede k absurdním důsledkům. Také Ústavní soud považuje za nadbytečné se zabývat promlčením nároku, protože úvahy o chybějící příčinné souvislosti obstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby.
13. Ústavní soud rovněž neshledal ústavní relevanci námitek stěžovatele o nevypořádání se s namítanými procesními vadami rozhodnutí městského soudu. Rozsudek městského soudu zjevně takovými vadami netrpí. Změna hodnocení námitky promlčení v odvolacím řízení neodporuje v nynější věci zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, protože tento požadavek neznamená, že účastníkům řízení musí být předem známy závěry soudu, nýbrž že jim nesmí být upřen prostor k právní a skutkové argumentaci [srov. např. bod 17 nálezu ze dne 3. 4. 2024
sp. zn. III. ÚS 3182/23
nebo bod 36 nálezu ze dne 24. 4. 2024
sp. zn. IV. ÚS 3072/22
]. Otázka promlčení byla již předmětem řízení v prvním stupni a také vedlejší účastnice v odvolání namítala, že nárok je již promlčen (viz bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu). Odlišné hodnocení promlčení proto nebylo nepředvídatelné.
14. Nedošlo rovněž k opomenutí důkazů, obecné soudy se s důkazními návrhy vypořádaly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, proč stěžovatelem zmiňované navrhované důkazy obecné soudy neprovedly (viz také bod 42 napadeného rozsudku městského soudu). Soudy přitom nemusí vyhovět každému návrhu na provedení důkazu. Své rozhodnutí však musí odůvodnit (viz např. nález
sp. zn. II. ÚS 1318/23
, body 31 a 32 včetně tam odkazované judikatury). V nynější věci bylo další znalecké zkoumání k předpokladům obnovy podnikání nadbytečné, protože své jinak přesvědčivé závěry soudy učinily z jiných důkazů, mimo jiné též ze znaleckého zkoumání, ze kterého vyplynulo, že se situace na trhu změnila [viz bod 30 a úvahy uvedené pod bodem 52. D) či 55 napadeného rozsudku obvodního soudu]. Obsah komunikace mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nebyl relevantní, protože se týkal okolností z let 1997 a 1998 (srov. bod 121 dovolání stěžovatele), zatímco v nynější věci šlo o situaci stěžovatele v roce 2001 a později.
15. Relevantní nejsou ani výkazy o finanční situaci podniku stěžovatele před vznikem škody s ohledem na chybějící příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním vedlejší účastnice; ostatně obecné soudy nezpochybnily, že se stěžovateli v jeho podnikání před škodní událostí dařilo a že jeho podnik byl tehdy v dobré kondici. Nosným závěrem napadených rozhodnutí je však teze, že na konci devadesátých let se již situace na trhu změnila a bez orientace na jiné odvětví a dalších investic by za každé situace podnik stěžovatele ve stávajícím stavu nebyl později natolik lukrativní jako doposud.
16. Stěžovatelem nastolený problém nijak věc do ústavněprávní roviny neposouvá. Ústavní soud tedy nemá důvod se zde blíže zabývat odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu, který sice skutečně v rozporu s rozhodovací praxí nesprávně hodnotil námitky stěžovatele jako vady řízení, přestože je stěžovatel v dovolání zřetelně formuloval jako nesprávně řešenou otázku procesního práva, avšak jakékoli zásahy Ústavního soudu by zde byly nadbytečné, bez vazby na právní sféru stěžovatele. Ústavní soud totiž hodnotí dosavadní řízení jako celek (srov. např. bod 23 nálezu ze dne 24. 1. 2023
sp. zn. I. ÚS 3218/22
či bod 31 nálezu ze dne 28. 2. 2024
sp. zn. I. ÚS 306/24
). Napadená rozhodnutí proto z hlediska ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele obstojí.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu