USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce a ve věci žalobce B. M., zastoupeného JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 813/57, o zaplacení 539 699 730,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 80/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 15 Co 236/2023-2090,
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 315 181 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 4. 2023, č. j. 10 C 80/2011-1892, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 539 699 730,58 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 539 699 730,58 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku. Žalovaná dne 25. 9. 1997 na základě zfalšované plné moci neoprávněně vyplatila z účtu, který vedla ve prospěch žalobce, třetí osobě částku 62 000 000 Kč. Žalobce tvrdil, že výlučně v důsledku protiprávního jednání žalované (neoprávněné vyplacení částky z účtu žalobce a nedovolení žalobci po dobu téměř čtyř let nakládat s veškerými provozními finančními prostředky na účtu) nemohl úspěšně provozovat svůj podnik, neboť odčerpané prostředky představovaly prakticky veškerý provozní kapitál žalobce. Žalobce již od žalované na základě dvou pravomocných rozsudků Městského soudu v Praze v řízeních vedených pod sp. zn. 24 Cm 214/98 a sp. zn. 24 Cm 460/1999 (dále také jen jako „předchozí řízení“) obdržel částku 62 000 000 Kč představující vrácení neoprávněně vyplacené částky z účtu žalobce, dále částku 32 404 476,32 Kč představující úroky z prodlení z částky 62 000 000 Kč, částku 38 827 000 Kč představující ušlý zisk za období od 25. 9. 1997 do 11. 5. 2001 a částku 75 393 574,79 Kč představující úroky z prodlení z částky 38 827 000 Kč. Týmiž pravomocnými rozsudky Městského soudu v Praze byla žaloba žalobce v části požadující ušlý zisk za období od 12. 5. 2001 do 31. 8. 2008 zamítnuta. Žalobce v projednávané věci požadoval částku 539 699 730,58 Kč představující ušlý zisk za období od 1. 9. 2008 do 30. 11. 2021.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 15 Co 236/2023-2090, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III, ve výroku II jej změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Po právní stránce dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v projednávané věci došlo k protiprávnímu jednání žalované (porušení povinnosti z obchodního závazkového vztahu), kterého se žalovaná dopustila tím, že neoprávněně vyplatila částku z účtu žalobce třetí osobě, a tím, že neoprávněně odmítala žalobci vyplatit prostředky z jeho účtu do 11. 5. 2001, v jehož důsledku vznikla žalobci škoda. Za předmětné období od 1.
9. 2008 do 30. 11. 2021 však žalobci právo na náhradu škody v podobě ušlého zisku nepřísluší, neboť v důsledku jednání žalobce došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi porušením smlouvy žalovanou a vznikem jeho škody. Žalobce dle dovolacího soudu nevyužil v rozporu s § 384 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“) prostředky získané z titulu náhrady skutečné škody a příslušenství k obnově podnikání v oboru, přičemž nevyužití těchto prostředků představuje samostatnou, výlučnou a na předchozím jednání žalované nezávislou příčinu, která vyvolala vznik veškerého v budoucnu ušlého zisku z podnikání vymezeného v žalobě.
Rozdílně od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl rovněž k názoru, že nárok žalobce je dle § 398 a § 408 odst. 1 obch. zák. promlčen.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl výslovně v celém jeho rozsahu žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení třinácti otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které dosud nebyly v praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to konkrétně otázek: i. V čem spočívá porušení právní povinnosti, které je relevantní pro počátek běhu objektivní promlčecí doby dle § 398 a § 408 obch. zák., v situaci, kdy a) banka provede výplatu prostředků třetí osobě (v důsledku podvodného jednání) a v rámci svého interního systému nesprávně odečte částku odpovídající výši takových prostředků z účtu majitele, b) na základě této skutečnosti neoprávněně odmítá vyplacení prostředků majiteli účtu a c) majitel nárokuje škodu způsobenou neoprávněným odmítáním výplaty prostředků? ii.
Jaký okamžik je rozhodující pro počátek běhu objektivní promlčecí doby dle § 398 a § 408 obch. zák. v situaci, kdy protiprávní jednání trvalo delší dobu (po jisté období) a právě až v důsledku tohoto dlouhodobějšího trvání protiprávního jednání (po dané období) došlo ke škodlivému následku? iii. Lze nárok na ušlý zisk vznikající postupně a narůstající v čase uplatnit předtím, než ušlý zisk (za další období) vůbec vznikne? iv. Aplikuje se pravidlo obsažené v § 398 obch. zák. (popř. v § 408 obch. zák.) o tom, že promlčecí doba běží od porušení právní povinnosti, i v případě nároku na náhradu ušlého zisku, který vzniká postupně v čase (tj. nikoliv jednorázového ušlého zisku)? Lze pravidlo obsažené v § 398 obch. zák. (popř. v § 408 obch. zák.) aplikovat tak, že ušlý zisk vzniklý za období následující po uplynutí 10 let od porušení právní povinnosti je automaticky promlčen bez možnosti jej úspěšně vymoci, přestože je poškozený bdělý svých práv? v.
Je skutečnost, že by aplikace ustanovení týkajících se promlčení vedla ke krajně nespravedlivým závěrům (tj. například, že nárok se promlčuje dříve, než vůbec vznikl, a není možné jej uplatnit) relevantní při posuzování, zda je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, či s poctivým obchodním stykem dle § 265 obch. zák.? vi. V situaci, kdy v důsledku škodní události spočívající v neoprávněném odmítání vyplacení prostředků z účtu dojde k zániku podniku poškozeného a škůdce vyplatí náhradu odpovídající výši těchto prostředků s příslušenstvím, představuje pokus o obnovení podnikání opatření, které je dle § 384 odst. 1 obch. zák. poškozený povinen provést? vii.
Je rizikovost pokusu o obnovení podnikání irrelevantní pro posouzení, zda pokus o obnovení podnikání představuje opatření vyžadované dle § 384 odst. 1 obch. zák., s ohledem na to, že § 384 odst. 2 obch. zák. ukládá škůdci povinnost nahradit náklady, které vznikly při plnění povinnosti dle § 384 odst. 1 obch. zák.? viii.
Je obnovení podnikání v oboru stavebnictví, v situaci, kdy se žalobce domáhá náhrady ušlého zisku v oboru stavebnictví na základě § 381 obch. zák., jediným možným způsobem, jakým je možné splnit povinnost dle § 384 odst. 1 obch. zák.? ix. Má porušení povinnosti provést opatření dle § 384 odst. 1 obch. zák. za následek přerušení příčinné souvislosti ve vztahu k celé nárokované škodě (ušlému zisku) / ztrátu nároku v celém rozsahu bez dalšího? x. Má porušení povinnosti provést opatření dle § 384 odst. 1 obch. zák., kterým by však nedošlo k odvrácení veškeré škody (ušlého zisku), za následek přerušení příčinné souvislosti ve vztahu k celé nárokované škodě (ušlému zisku) / ztrátu nároku v celém rozsahu? xi.
Lze potvrdit jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, v jehož odůvodnění se soud prvního stupně nevypořádal s požadavky na hodnocení důkazů a s navrženými důkazy? xii. Lze potvrdit jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení věci, aniž by odvolací soud s tímto odlišným právním posouzením seznámil účastníky řízení a dal jim příležitost se k němu vyjádřit? xiii. Představuje posouzení existence podmínek pro obnovení podnikání v oboru stavebnictví otázku, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí (tj. vyžaduje odborné znalecké posouzení)?
6. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, neboť dovolání neobsahuje žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda je dovolání přípustné.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Otázky dovolatele lze rozřadit do dvou skupin, a to na otázky, jimiž dovolatel napadá správnost závěru odvolacího soudu o promlčení jím uplatněného práva [otázky (i) až (v)], a otázky, jimiž dovolatel napadá správnost závěru odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody dovolatele [otázky (vi) až (x)].
13. Dovolací soud nejprve posoudil otázky týkající se příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody na straně dovolatele. Přípustnost dovolání nezakládá otázka (vi), zda v situaci, kdy v důsledku škodní události spočívající v neoprávněném odmítání vyplacení prostředků z účtu dojde k zániku podniku poškozeného a škůdce vyplatí náhradu odpovídající výši těchto prostředků s příslušenstvím, představuje pokus o obnovení podnikání opatření, které je dle § 384 odst. 1 obch. zák. poškozený povinen provést, neboť tato otázka nepředstavuje otázku v praxi dovolacího soudu neřešenou a odvolací soud se od řešení vyplývajícího z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolatel v odůvodnění otázky namítá, že pokus o obnovení podnikání s využitím prostředků, které mu z titulu náhrady škody a ušlého zisku vyplatila žalovaná, nepředstavuje prevenční opatření ve smyslu § 384 obch. zák., které by byl dovolatel povinen provést. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu a namítá, že nedisponoval podmínkami k obnovení podnikání a že posouzení odvolacího soudu vychází z hrubě zjednodušené představy odvolacího soudu o tom, co obnovení podnikání obnáší.
14. Nejvyšší soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou, jejíž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010).
15. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) jde, vznikla-li škoda následkem porušení povinnosti, tedy je-li doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou tak není dána tam, kde do děje vstoupila jiná skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik škody vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k porušení označené povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010, a rovněž jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, kterým Nejvyšší soud rozhodl mezi týmiž účastníky o uplatněném právu na náhradu ušlého zisku za dřívější období). K přerušení příčinné souvislosti dochází za situace, že nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, či ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011).
17. Nejvyšší soud ve svém rozhodování dospěl dále k závěru, podle kterého i kdyby byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. porušení smluvní či zákonné povinnosti, nelze pominout ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák., podle něhož osoba, které hrozí škoda, je povinna s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění. Povinná osoba není povinna nahradit škodu, která vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4110/2009).
18. Obdobně pak Nejvyšší soud dovodil že tzv. prevenční povinnost ukládá každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Jde tedy o obecnou povinnost každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu nejen jinému, nýbrž ani své vlastní osobě (zákon v tomto směru poškozeného blíže nevymezuje), případně aby nezpůsobil vznik škody či zvýšení jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní povinnosti škůdce. Přiměřenost takového počínání je třeba posuzovat vzhledem ke způsobu ohrožení, jeho intenzitě, ale i subjektivním možnostem poškozeného. Je-li tedy v možnostech a schopnostech poškozeného škodu odvrátit, a přesto tak neučiní, jedná se z jeho strany o porušení prevenční povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze den 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2214/2018).
19. To platí i ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku, o který může poškozený přicházet i po určité časové období; tato doba zpravidla nemůže být neomezená a závisí vždy na tom, zda a kdy je poškozený schopen výpadek příjmu nahradit jiným zdrojem. Právě z tohoto úhlu pohledu lze na poškozeného klást určité nároky poměřované pravidlem prevenční povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2203/2023).
20. Proto dospěl-li odvolací soud v projednávané věci na základě konkrétních skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a po individuálním posouzení těchto zjištění k závěru, že ušlý zisk z podnikání dovolatele za předmětné období (tj. 1. 9. 2008 až 30. 11. 2021), na základě škodní události ze dne 25. 9. 1997, poté, co žalobkyně vyplatila dovolateli dne 11. 5. 2001 náhradu skutečné škody ve výši přesahující 94 000 000 Kč (a ostatně i náhradu ušlého zisku za předchozí období ve výši přesahující 110 000 000 Kč), není v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalované, neboť dovolatel nepoužil tyto prostředky, jež dorovnaly jeho tržní nevýhodu, na obnovu svého podnikání (ani se o to nepokusil), ač pro to měl podmínky, a jedná se tak o jeho svobodné rozhodnutí, čímž porušil svoji prevenční povinnost učinit opatření potřebná k odvrácení škody, jež po něm bylo možné vzhledem k okolnostem věci spravedlivě požadovat, pak se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
21. Přitom samotný závěr odvolacího soudu, že dovolatel měl podmínky k obnovení svého podnikání, představuje skutkový závěr soudu zjištěný na základě provedeného dokazování. Skutkové závěry odvolacího soudu však nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Otázka (vii), zda je rizikovost pokusu o obnovení podnikání irelevantní pro posouzení, zda pokus o obnovení podnikání představuje opatření vyžadované dle § 384 odst. 1 obch. zák., s ohledem na to, že § 384 odst. 2 obch. zák. ukládá škůdci povinnost nahradit náklady, které vznikly při plnění povinnosti dle § 384 odst. 1 obch. zák., přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na závěru, že rizikovost pokusu o obnovení podnikání je ve vztahu k prevenční povinnosti dovolatele ve smyslu § 384 odst. 1 obch. zák. irelevantní. Odvolací soud posoudil podmínky pro možnost obnovení podnikání dovolatele, včetně aspektu rizikovosti takového pokusu (odstavec 40 napadeného rozhodnutí), a dospěl k závěru, že dovolatel tím, že se nepokusil o obnovení svého podnikání, porušil svou prevenční povinnost dle § 384 odst. 1 obch. zák. a přerušil tím příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody.
23. Rovněž otázka (viii), zda je obnovení podnikání v oboru stavebnictví v situaci, kdy se dovolatel domáhá náhrady ušlého zisku v tomto oboru na základě § 381 obch. zák., jediným možným způsobem, jakým je možné splnit povinnost dle § 384 odst. 1 obch. zák., přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na závěru, že obnovení podnikání v oboru stavebnictví představuje jediný možný způsob splnění prevenční povinnosti podle § 384 odst. 1 obch. zák., nýbrž že absence pokusu o obnovení podnikání za současného splnění podmínek k takovému pokusu představuje v projednávané věci nesplnění prevenční povinnosti podle uvedeného ustanovení, a tedy přerušení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednání žalované a vznikem škody v podobě ušlého zisku v období od 1. 9. 2008 do 30. 11. 2021. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
24. Otázky (ix) a (x) přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud se při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že porušení prevenční povinnosti mělo za následek přerušení příčinné souvislosti ve vztahu k celé nárokované škodě, a namítá, že se odvolací soud nezabýval mírou, jakou se porušení prevenční povinnosti dovolatele podílelo na vzniku škody. Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že absence jakýchkoliv kroků dovolatele k obnově podnikání po vyplacení náhrady skutečné škody žalovanou představuje samostatnou, výlučnou a na předchozím jednání žalované nezávislou příčinu vzniku škody v podobě ušlého zisku. Závadné jednání žalované tak následkem absence jakýchkoliv kroků dovolatele k obnovení podnikání není v příčinné souvislosti s nárokovanou škodou, tj. chybí zde příčinná souvislost jako jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1976, sp. zn. 2 Cz 36/76, uveřejněný pod č. 7/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho rozsudek ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Jestliže tedy chybí jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za vznik škody a jednání dovolatele bylo výlučnou příčinou vzniku celé nárokované škody (jinak řečeno nárokovaná škoda vznikla jako následek toliko jednání dovolatele), pak se odvolací soud od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud v projednávané věci neposuzoval (neměl důvod posuzovat) vzájemnou míru odpovědnosti dovolatele a žalované na vzniklé škodě.
25. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1061/2021, pak není v projednávané věci přiléhavý, neboť v citovaném rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vznik škody byl přičitatelný jak žalobkyni, tak žalované, a proto byl soud povinen určit míru podílu žalobkyně a žalované na celkové škodě. O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
26. Pokud pak dovolatel v odůvodnění k otázce (x) namítá, že by splnění jeho prevenční povinnosti v podobě pokusu o obnovení podnikání nevyloučilo vznik škody v plném rozsahu, předkládá dovolacímu soudu vlastní skutkové tvrzení, které nevyplývá z napadeného rozhodnutí. Zpochybnění právního hodnocení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, přitom není způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
27. Dovolací soud se pak již dále nezabýval dovolacími otázkami (i) až (v) týkajícími se promlčení nároku dovolatele, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál jeden z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku dovolatele nevyhověl (nesplnění prevenční povinnost dovolatele a v jeho důsledku přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení těchto otázek by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96).
28. Otázkami (xi) až (xiii) dovolatel namítá, že soud prvního stupně odmítl provést dovolatelem navržené důkazy, přičemž tento svůj postup řádně neodůvodnil a odvolací soud takové rozhodnutí potvrdil, že odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu posouzení ohledně promlčení nároku dovolatele, aniž by s tímto posouzením účastníky řízení seznámil, a že odvolací soud pochybil, jestliže ke zjištění, zda dovolatel má podmínky k obnovení podnikání, neprovedl důkaz znaleckým posudkem. Dovolatel rovněž namítá, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tyto námitky nepředstavují otázky procesního práva, na jejichž řešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž představují námitky vad řízení. Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.
29. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu