23 Cdo 1061/2021-257
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně
Ústavu anorganické chemie AV ČR, v. v. i., sídlem v Husinci – Řeži, č. p. 1001,
PSČ 250 68, identifikační číslo osoby 61388980, zastoupené JUDr. Adamem Zítkem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Koněvova 2660/141, proti žalované S -
Invest CZ, s. r. o., sídlem v Brně, Kaštanová 496/123a, PSČ 620 00,
identifikační číslo osoby 25526171, zastoupené Mgr. Markem Novotným, advokátem
se sídlem v Brně, Panská 397/2, o zaplacení částky ve výši 1 550 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 234 C 26/2016, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2020, č.
j. 47 Co 66/2018-229, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2020, č. j. 47 Co 66/2018-229,
jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 234 C
26/2016-189, se zrušují, a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky
1 550 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu nároku na náhradu škody způsobené
porušením smluvní povinnosti.
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 234 C
26/2016-189, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 550 000 Kč s
úrokem z prodlení do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I) a
3. Krajský soud v Brně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí soudu
prvního stupně v části výroku pod bodem I, jíž byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalovanou částku, potvrdil (první výrok), změnil jej co do délky
pariční lhůty tak, že žalovaná je povinna splnit uloženou povinnost ve lhůtě
tří měsíců od právní moci rozsudku (druhý výrok), v části pod bodem II, jíž
byla žalované uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jej změnil co do výše
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně částku ve výši 176 175,50 Kč (třetí výrok), a rozhodl o
náhradě nákladů za odvolací řízení (čtvrtý výrok).
4. Odvolací soud vyšel z těchto skutkových zjištění soudu prvního stupně:
a) Žalobkyně, jež je veřejnou výzkumnou institucí, coby mandant, a
žalovaná coby mandatář uzavřely dne 20. 8. 2013 mandátní smlouvu podle
obchodního zákoníku, jejímž předmětem bylo komplexní organizační a věcné
zajištění zadání veřejné zakázky dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, s názvem „Pronájem Field Emission Scanning Electron Microscope“,
zkráceně „FESEM“. Žalovaná měla pro žalobkyni provést kompletní zabezpečení
přípravy veřejné zakázky, její vyhlášení, průběh, vyhodnocení nabídek a
uveřejnění výsledku zadání veřejné zakázky, včetně kompletace zadávací
dokumentace a zpracování všech dokumentů. Žalovaná měla při plnění mandátní
smlouvy vycházet z podkladů předaných žalobkyní, tj. mj. z údajů o zdroji
financování veřejné zakázky, údajů o dotaci, z níž bude veřejná zakázka
hrazena, a pravidel pro výběr dodavatelů v rámci poskytované dotace. Předpokládaná cena veřejné zakázky byla stanovena na 7 000 000 Kč bez DPH. Žalovaná se mj. zavázala postupovat s odbornou péčí v souladu se zájmy
žalobkyně a bylo ujednáno, že bude odpovědná za škodu, pokud poruší či nesplní
své povinnosti mandatáře. Žalobkyně se mj. zavázala zajistit komunikaci s
poskytovatelem dotace - odesílání dokumentů ke schválení, pozvánek a dalších
informací dle příslušných pravidel pro poskytnutí dotace. Odměna žalované za
její činnost mandatáře byla sjednána v částce 151 250 Kč. b) Již v době před uzavřením mandátní smlouvy žalobkyně žalované
oznámila, že financování předmětu veřejné zakázky ve výši cca 7 000 000 Kč bude
realizováno formou dotace, a žalovaná se dotazovala, zda půjde o dotaci z fondů
Evropské unie, s tím, že je třeba podmínky takové dotace nutno důsledně
dodržovat, jinak může být odebrána. c) Z textové části zadávací dokumentace předmětné veřejné zakázky na
dodávku „FESEM“ zpracované žalovanou na základě mandátní smlouvy se podává, že
žalobkyně zvolila následující hodnotící a dílčí hodnotící kritéria pro zadání
veřejné zakázky s váhou vyjádřenou procentuálně takto: 50 % technické
parametry, 40 % nabídková cena, 5 % provozní náklady a 5 % zůstatková cena. Z
textové dokumentace dále plyne, že zadávací řízení se řídí mj. pravidly výběru
dodavatelů Operačního programu EU Výzkum pro vývoj a inovace (dále jen „OP
VaVpI“). Dle bodu 13.1. měla být cena pronájmu hrazena ve dvou splátkách, z
toho první ve výši 6 100 000 Kč, což je částka určená v podmínkách pro
poskytnutí dotace. d) Žalobkyně proti obsahu textové části zadávací dokumentace zhotovené
žalovanou žádné námitky - míněno zejména ve vztahu k jednotlivým dílčím
kritériím pro výběr dodavatele mikroskopu - nevznesla. e) Z přílohy č. 2 příručky pro žadatele příjemce OP VaVpI - pravidel pro
výběr dodavatelů v rámci OP VaVpI vyplývá, že v případě, že zadavatel zvolí
hodnocení dle ekonomické výhodnosti nabídky, je povinen stanovit hodnotící
kritéria tak, aby vyjadřovala vztah mezi užitnou hodnotou poptávaného plnění a
cenou za toto plnění a stanovit pro ně váhy s tím, že cenové kritérium musí mít
váhu alespoň 55 % u zakázek na služby či dodávky.
f) Z rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen
„MŠMT“ či „ministerstvo“) č. 0328/14/01, č. j. MSMT-19224/2013-4, ze dne 13. 12. 2013, se podává, že ministerstvo poskytlo žalobkyni v rámci programu OP
VaVpI dotaci v částce maximálně 18 478 329 Kč s tím, že dotace má být
poskytnuta poté, co žalobkyně zaplatí úhradu za použití přístroje (tzv. dotace
ex post). g) V rámci veřejné zakázky na dodávku „FESEM“ byla jako dodavatel
přístroje vybrána společnost EDLIN s. r. o., s níž žalobkyně coby nájemce
uzavřela dne 28. 4. 2014 smlouvu o pronájmu za cenu ve výši 7 502 000 Kč,
splatnou ve dvou splátkách, a to v částce 6 100 000 Kč po dodání přístroje a v
částce 1 402 000 Kč po uplynutí 12 měsíců doby trvání nájmu. Žalobkyně tuto
cenu uhradila. h) Z rozhodnutí MŠMT ze dne 27. 4. 2015, č. j. MSMT 5351/2015-3, se
podává, že na základě šetření ministerstvo coby poskytovatel dotace rozhodlo o
nevyplacení části dotace určené na tento účel ve výši 1 550 000 Kč. Důvodem
odebrání již přidělené dotace je skutečnost, že žalobkyně coby zadavatel
veřejné zakázky zvolila hodnotící kritéria 50 % technické parametry, 40 %
nabídková cena, 5 % provozní náklady a 5 % zůstatková cena, a takto stanovenou
vahou dílčích kritérií došlo k porušení bodu 6.3 pravidel OP VaVpI verze 4.0,
neboť dle nich má mít kritérium ceny hodnotu minimálně 55 %. Rozhodnutí
obsahovalo poučení, že se na ně s odkazem na § 14e odst. 4 zákona č. 218/2000
Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů
(rozpočtová pravidla), nevztahují předpisy o správním řízení, a je proto
vyloučen jeho soudní přezkum. i) Přípisem ze dne 11. 5. 2015 žalobkyně žalované oznámila, že došlo ke
krácení dotace a z jakého důvodu, a dne 31. 7. 2015 ji vyzvala k úhradě dluhu
ve výši 1 550 000 Kč do 31. 8. 2015. j) V přípisech žalované adresovaných žalobkyni (či jejímu právnímu
zástupci) ze dnů 2. 6. 2015, 31. 8. 2015, 23. 12. 2015 připustila žalovaná
zčásti svoji odpovědnost na krácení dotace, úhradu škody však odmítla s tím, že
pojišťovna odmítá poskytnout pojistné plnění. k) Účastníci řízení na řešení obdobných projektů spolupracovali
opakovaně. Žalobkyně ke dni rozhodování soudu čerpala dotace v objemu cca 800
mil. Kč.
5. Odvolací soud se ztotožnil též s právními závěry soudu prvního
stupně, na něž odkázal. Shodně s ním dospěl k závěru, že byly splněny
předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, neboť žalovaná porušila povinnost
ze závazkového vztahu podle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
zrušeného ke dni 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), v důsledku čehož
žalobkyni vznikla škoda ve výši 1 550 000 Kč, kterou musela vynaložit ze svých
zdrojů. Protiprávní jednání žalované odvolací soud shledal v porušení závazku
provést komplexní zabezpečení přípravy veřejné zakázky, její vyhlášení, průběh,
vyhodnocení nabídek a uveřejnění výsledků zadání, včetně kompletace zadávací
dokumentace a zpracování všech dokumentů spojených se zadáním veřejné zakázky.
Zdůraznil, že podkladem pro plnění předmětu smlouvy byly podklady předané
mandantem vyjmenované v čl. III.1. mandátní smlouvy, přičemž jedním z nich jsou
také údaje k hodnotícím kritériím, údaje o dotaci, z níž bude veřejná zakázka
hrazena, a pravidla pro výběr dodavatelů v rámci poskytnuté dotace.
Argumentoval, že žalovaná nemohla splnit předmět mandátní smlouvy řádně,
jestliže při vypracování textové části zadávací dokumentace nedodržela
hodnotící kritéria stanovená v pravidlech pro výběr dodavatelů; hodnotící
kritérium nabídkové ceny mělo být stanoveno váhou alespoň 55 %, zatímco
žalovaná je v zadávací dokumentaci stanovila na 40 %. Jelikož žalobkyně předala
žalované údaje k zakázce, jak je patrno z čl. III. mandátní smlouvy, byla to
právě žalovaná jako mandatář, kdo byl povinen s odbornou péčí zpracovat pro
žalovanou zakázku tak, aby odpovídala stanoveným pravidlům poskytnuté dotace.
6. Odvolací soud odmítl argument žalované, že bylo povinností žalobkyně
zkontrolovat, zda zadávací dokumentace splňuje i jiné náležitosti podle
rozhodnutí o poskytnutí dotace, zejména podle pravidel pro výběr dodavatelů a
příručky pro příjemce. Zdůraznil, že mandátní smlouva byla uzavřena na
komplexní zabezpečení přípravy veřejné zakázky, a dodal, že povinnost žalobkyně
kontrolovat práci mandatáře nevyplývá ani z mandátní smlouvy. Mandant se
zavázal spolupracovat s mandatářem na věcech, které vyžadují jeho spoluúčast,
zejména poskytnutí informací souvisejících se zpracováním zadávací dokumentace
a specifikací předmětu plnění veřejné zakázky; mandant měl písemně odsouhlasit
údaje uvedené v zadávací dokumentaci. Za údaje, které měl mandant odsouhlasit,
však nelze považovat podmínky, jež měla veřejná zakázka splňovat, nýbrž
základní údaje o zakázce, to znamená její název, program, z něhož byla
financována, formální údaje mandanta apod. K tvrzení žalované, že šlo o druhé
řízení na tutéž zakázku, přičemž první bylo zrušeno, a že na stanovení těchto
kritérií trvala žalobkyně, odvolací soud uvedl, že žalovaná by se mohla
zprostit odpovědnosti jen tehdy, jestliže by žalobkyni upozornila, že její
požadavky jsou v rozporu s pravidly pro výběr dodavatelů stanovenými
poskytovatelem dotace, a jestliže by žalobkyně přes toto upozornění na svých
požadavcích trvala. To však žalovaná neučinila, z čehož odvolací soud (s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo
3486/2018, který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupný na jeho webových stránkách) dovodil, že není možno uvažovat
ani o spoluzavinění na straně žalobkyně.
7. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo
862/2005, který se zabývá přetržením příčinné souvislosti při odpovědnosti za
škodu, podle názoru odvolacího soudu na posuzovanou věc nedopadají, neboť
žalobkyně nebyla povinna zkontrolovat po žalované, zda správně uvedla hodnotící
kritéria; jejich správné uvedení bylo povinností žalované podle mandátní
smlouvy a žalovaná měla při této činnosti postupovat s odbornou péčí. Neuplatní
se tu ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo
5322/2016 (uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod číslem C 17195), neboť tam Nejvyšší soud dovodil, že
odpovědnost za rozhodnutí mandanta uzavřít smlouvu s vybraným uchazečem nelze
přesunout na mandatáře, byl-li mandant poskytovatelem dotace na uplatnění
sankce předem upozorněn.
8. Na námitku, že se soud prvního stupně nevypořádal s tím, zda
žalobkyni vznikla skutečná škoda či ušlý zisk, odvolací soud reagoval
argumentem, že žalovaná byla povinna na základě rozhodnutí MŠMT o nevyplacení
části dotace ve výši 1550 000 Kč zaplatit tuto částku z vlastních prostředků,
jedná se tak o skutečnou škodu. Námitky žalované o nepředvídatelnosti škody
vyhodnotil jako liché, neboť již v mandátní smlouvě je uvedeno, že
předpokládaná cena veřejné zakázky je 7 000 000 Kč a že bude hrazena z dotace.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v prvním a druhém výroku, podle obsahu
dovolání však jen v meritu věci, napadla žalovaná dovoláním.
10. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje předně v tom, že odvolací
soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 826/2018, dospěl-li k
závěru, že újma, která žalobkyni vznikla, je škodou skutečnou.
11. Vedle toho dovolatelka předkládá otázky, které má za doposud
neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, totiž zda:
a) je pro žalovanou v postavení mandatáře ve smyslu § 379 obch. zák.
předvídatelná škoda spočívající v částečném krácení dotace za porušení pravidel
pro výběr dodavatelů v rámci příslušného operačního programu, když v době
uzavření mandátní smlouvy nebylo ještě ani vydáno rozhodnutí o poskytnutí
dotace a žalované nebyla v době uzavření mandátní smlouvy ani v době plnění
známa existence sankce za toto porušení?
b) má příjemce dotace povinnost zavést a provádět vnitřní kontrolní činnost
plnění podmínek dotace dle rozhodnutí o poskytnutí dotace nebo dle zákona č.
320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů
(zákon o finanční kontrole), a jeho prováděcích předpisů za situace, kdy
uzavřel jako mandant s žalovaným jako mandatářem mandátní smlouvu na komplexní
organizační a věcné zajištění zadání veřejné zakázky podle zákona č. 137/2006
Sb., o veřejných zakázkách?
c) je nesplnění povinnosti příjemce dotace zavést a provádět vnitřní kontrolní
činnost dle rozhodnutí o poskytnutí dotace nebo dle zákona o finanční kontrole
a jeho prováděcích předpisů porušením povinnosti stanovené právními předpisy
vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo jejího omezení ve smyslu § 382
obch. zák., která má za následek, že poškozená strana nemá nárok na náhradu
škody?
d) je porušením prevenční povinnosti příjemce dotace, pokud: 1) při výběru
dodavatelů nepostupuje dle pravidel pro výběr dodavatelů v rámci příslušného
operačního programu a dle příručky pro příjemce nebo 2) nezajistí anebo
neprovádí účinný vnitřní kontrolní systém a interní audit, aniž by všechny tyto
své povinnosti smluvně přenesl na třetí osobu?
e) lze povinnost příjemce dotace provádět vnitřní kontrolu na základě
rozhodnutí o poskytnutí dotace a rovněž na základě zákona o finanční kontrole
smluvně přenést na třetí osobu?
f) je porušením prevenční povinnosti příjemce dotace, pokud odsouhlasí zadávací
dokumentaci zpracovanou mandatářem obsahující zjevné porušení pravidel pro
výběr dodavatelů v rámci příslušného operačního programu a dle příručky pro
příjemce?
12. Přípustnost dovolání dovolatelka zakládá též na tvrzení, že odvolací
soud se ve svém právním posouzení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne
29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 862/2005, a ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo
5322/2016.
13. V rámci vymezení důvodu dovolání dovolatelka prosazuje názor, že
újma, která žalobkyni vznikla, představuje ušlý zisk, z čehož pak dovozuje, že
„bylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala výši očekávaného zisku z dotace,
což se v řízení dosud nestalo.“
14. K otázce dosud neřešené, formulované sub a) dovolatelka uvádí, že
dle jejího přesvědčení je škoda vzniklá žalobkyni škodou nepředvídatelnou ve
smyslu § 379 obch. zák.
15. K otázkám uvedeným sub b) až e) dovolatelka prosazuje názor, že
žalobkyně nedodržela celou řadu povinností ve smyslu § 382 obch. zák., v prvé
řadě povinnost realizovat projekt v souladu s rozhodnutím a povinnost zajistit
účinný vnitřní kontrolní systém, stanovenou rozhodnutím o poskytnutí dotace.
Žalobkyně postupovala též v rozporu se zákonem o finanční kontrole, jenž ji v
§§ 25 až 31, § 6 odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 atd. ukládá povinnost provádět
vnitřní kontrolní činnosti. Dodržena nebyla ani pravidla týkající se předběžné
a průběžné kontroly, která plynou z tohoto zákona a z jeho prováděcí vyhlášky
č. 416/2004 Sb. Dovolatelka tvrdí, že předmětem mandátní smlouvy bylo zajištění
souladu zadávací dokumentace se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách,
nikoliv souladu s pravidly pro výběr dodavatelů v rámci operačního programu a
dle příručky pro příjemce operačního programu, žalobkyně byla proto povinna
zkontrolovat, zda zadávací dokumentace je v souladu s těmito pravidly a
příručkou.
16. Ve vztahu k otázce sub f) dovolatelka dodává, že z § 384 obch. zák.
plyne žalobkyni povinnost učinit opatření k odvrácení škody nebo k jejímu
zmírnění. Argumentuje, že posouzení dvou číselných údajů představujících váhu
hodnotícího kritéria nabídkové ceny nevyžaduje zvláštní odbornost, a pokud mohl
rozpor zjistit průměrně nadaný člověk, pak tím spíše jej měla zjistit
žalobkyně, která měla s dotačním managementem rozsáhlé zkušenosti. Podle jejího
názoru skutečnost, že žalobkyni nijak zvlášť neupozornila na evidentní rozpor,
nebyla příčinou vzniku škody.
17. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
18. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho zamítnutí. Prosazuje
názor, že napadené rozhodnutí je v souladu s relevantní judikaturou a právní
doktrínou. Újmu, která jí vznikla, je třeba chápat jako skutečnou škodu, což se
podává z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14,
uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 177/2015. Rozhodně jde o škodu
nahraditelnou, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp.
zn. 25 Cdo 3486/2018. Tvrzení žalované, že žalobkyně byla povinna plnění po ní
překontrolovat, jde podle jejího přesvědčení proti smyslu příkazní smlouvy. K
otázkám formulovaným sub b) až e) žalobkyně podotýká, že důsledně nerozlišují
odpovědnost příjemce dotace vůči poskytovateli dotace a odpovědnost mandatáře
vůči mandantovi a nelze tak na ně brát zřetel. Žalobkyně akcentuje, že žalovaná
měla dle § 567 odst. 1 obch. zák. jednat s odbornou péčí. Otázka předložená pod
písm. f) je podle ní otázkou skutkovou.
III. Přípustnost dovolání
19. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací
řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o.
s. ř.).
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Na řešení otázky, zda nevyplacená část dotace je skutečnou škodou či
ušlým ziskem, napadené rozhodnutí ve skutečnosti (objektivně) nezávisí, neboť v
poměrech zde projednávané věci je tato otázka bez právního významu.
22. Související argumentace dovolatelky je bezpředmětná. Ve zde souzené
věci bylo o poskytnutí dotace rozhodnuto, a kdyby nedošlo k porušení podmínek
stanovených poskytovatelem dotace, měla by žalobkyně na poskytnutí dotace v
celé výši ceny nájmu právo. Žalobkyně přiléhavě argumentuje závěry plenárního
nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/14, že rozhodnutí o poskytnutí dotace
podle § 14 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně
některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších
předpisů, má charakter vymahatelné pohledávky a rozhodnutí o pozastavení
čerpání dotace je zásahem do očekávání příjemce, že mu bude z titulu této
pohledávky plněno. Se skutečností, že žalobkyni vznikla újma tím, že v důsledku
krácení dotace musela část ceny nájmu zaplatit ze svých prostředků, se míjí též
argumentace, že celá výše dotace není „ziskem“ žalobkyně, když ta měla s
plněním dotačních podmínek celou řadu nákladů. Majetkovou újmou, kterou
žalobkyně utrpěla, je přeci zcela zjevně celá nevyplacená část dotace, protože
nebýt pochybení v zadání veřejné zakázky, byla by žalobkyni vyplacena, aniž by
žalobkyně musela za tímto účelem cokoliv vynaložit. Že částka, o kterou byla
dotace krácena, představuje en bloc nahraditelnou škodu, dospěl Nejvyšší soud
např. v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3486/2018, na který poukazuje žalobkyně.
23. Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria
stanovená v § 237 o. s. ř. nesplňuje a k závěru o přípustnosti dovolání proto
vést nemůže (srovnej např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
24. Přípustnost dovolání nezaloží ani otázka předložená jako dosud
judikatorně neřešená sub a). Takto formulovaná otázka nemůže představovat
právní otázku, jejíž řešení by mělo zobecňovací (judikatorní) potenciál a
jejímž vyřešením by Nejvyšší soud dostál svojí úloze sjednocování rozhodovací
praxe, tj. nejde o otázku, která by mohla být v rozhodovací praxi dovolacího
soudu pro futuro jednotně vyřešena (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1011/2010, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30
Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 26. 10.
2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021). V té souvislosti lze též odkázat na body 50 a
51 plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, uveřejněného pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
a pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů. Dovolatelka se domáhá zodpovězení otázky
založené na individuálních okolnostech konkrétního případu, tedy vlastně
přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu (§ 241a odst. 1 věta
první o. s. ř.), k němuž však může dovolací soud přistoupit až tehdy, je-li
dovolání přípustné.
25. Nad rámec uvedeného lze ostatně dodat, že odvolací soud se při
posouzení předvídatelnosti škody od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
neodklonil. Za nepředvídatelnou je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik
nemohla tato osoba předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znala
nebo měla při obvyklé péči znát, a právem se tedy domnívala, že z porušení
povinnosti, kterého se dopustila, taková škoda vzniknout nemůže (srovnej např.
rozsudek ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/1999, či důvody rozsudku ze dne
30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, uveřejněného pod číslem 48/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvody, pro které odvolací soud námitku
nepředvídatelnosti škody odmítl, jsou s těmito závěry v souladu.
26. Odvolací soud se neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.
23 Cdo 5322/2016. V tam projednávaném sporu byl mandant (příjemce dotace)
výslovně upozorněn poskytovatelem dotace, že pokud podepíše smlouvu s vybraným
uchazečem, hrozí mu sankce ve výši 10 %, ve zde souzené věci však nebylo ani
tvrzeno, že žalobkyně byla poskytovatelem dotace upozorněna na nesprávnost v
zadání veřejné zakázky a případně též na hrozbu krácení dotace. Rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá mimo jiné právě na zjištění, že žalobkyni se takového
upozornění nedostalo ani od žalované. Zcela přiléhavý není ani odkaz na
rozsudek sp. zn. 32 Odo 862/2005, neboť závěry, k nimž tam Nejvyšší soud
dospěl, rovněž vycházejí z odlišných skutkových a právních poměrů.
27. Otázky formulované sub b) až e) odvolací soud neřešil, a nejsou tu
tedy závěry, které by bylo lze podrobit dovolacímu přezkumu.
28. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky sub f), neboť jde o
otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a která doposud nebyla
dovolacím soudem explicitně zodpovězena.
IV. Důvodnost dovolání
29. Dovolání je též důvodné, neboť odvolací soud se s otázkou prevenční
povinnosti žalobkyně nevypořádal úplně a tudíž správně a dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl proto v tomto
ohledu uplatněn opodstatněně.
30. Podřazení posuzovaného závazkového vztahu režimu obchodního
zákoníku dovolatelka nezpochybnila, dovolací soud tedy z něho bez dalšího
vychází.
31. Ustanovení § 566 odst. 1 obch. zák. stanoví, že mandátní smlouvou se
zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou
obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo
uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.
32. Podle § 567 odst. 1 obch. zák. mandatář je povinen postupovat při
zařizování záležitosti s odbornou péčí.
33. Ustanovení § 567 odst. 2 obch. zák. stanoví, že činnost, k níž se
mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s
jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát. Mandatář je povinen oznámit
mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování záležitosti a jež
mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta.
34. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového
vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže,
že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
35. Podle § 382 obch. zák. nemá poškozená strana nárok na náhradu té
části škody, jež byla způsobena nesplněním její povinnosti stanovené právními
předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího
rozsahu.
36. Ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), stanoví, že každý je povinen
počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a
životním prostředí.
37. Podle 384 odst. 1 obch. zák. osoba, které hrozí škoda, je povinna s
přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody
nebo k jejímu zmírnění. Povinná osoba není povinna nahradit škodu, která
vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil.
38. Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn.
32 Cdo 382/2019, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 18 423, že obchodní zákoník ukládá
mandatáři plnit jeho závazek s vynaložením odborné péče, a ztotožnil se s
názorem vyjádřeným v komentářové literatuře, podle něhož pojem odborná péče v
obchodních vztazích vyjadřuje zvýšenou míru odpovědnosti povinného subjektu za
kvalitu poskytovaného plnění. Zákon vychází z předpokladu, že mandatářem je
profesionální podnikatel a plnění poskytované na základě mandátní smlouvy spadá
do rámce jeho podnikatelské činnosti, jako odborně zdatný profesionál je tedy
mandatář povinen nést i vyšší míru odpovědnosti vůči svému mandantovi. Pokud se
mandatář po uzavření mandátní smlouvy dozví o okolnostech, které jsou podstatné
z hlediska zájmů mandanta a mohly by mít potencionálně vliv na změnu pokynů, je
povinen na ně mandanta upozornit. Jedná se o zvláštní informační povinnost
mandatáře, přičemž i v případě porušení této zvláštní informační povinnosti
odpovídá mandatář mandantovi za způsobenou škodu. Nepostupuje-li mandatář s
odbornou péčí, porušuje svou povinnost vyplývající z § 576 odst. 1 obch. zák.,
což může mít za následek jeho odpovědnost za škodu, která takovým jednáním
mandantovi vznikla.
39. V rozsudku ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3486/2018, Nejvyšší
soud řešil situaci obdobnou té, o kterou se jedná ve zde souzené věci, a
dovodil, že účelem a smyslem uzavření příkazní smlouvy byla pomoc zadavateli
(žalobci) při pro laika složitém zadávacím řízení tak, aby byly splněny všechny
zákonné požadavky a v souladu s nimi dosaženo cíle, tedy výběru nejvhodnějšího
zhotovitele. Na tuto pomoc žalobce oprávněně spoléhal, a jestliže jej žalovaná
neupozornila nejen na nesplnění hodnotícího kritéria, ale především na
nezbytnost zákonného postupu (vyřazení nevyhovujících nabídek), respektive sama
nedodržela tento postup a nabídky nevyřadila, porušila svou smluvní povinnost.
V návaznosti na to se Nejvyšší soud zabýval posouzením, zda škoda vzniklá
zadavateli krácením dotace z důvodu porušení zákona o veřejných zakázkách může
být v příčinné souvislosti s porušením příkazní smlouvy, a uzavřel, že jestli
administrátor, jehož smluvní povinností bylo poskytovat plnění v zájmu
zadavatele s veškerou odbornou péčí v souladu s jeho pokyny i právními
předpisy, a to i posouzení nabídek z hlediska splnění zadávacích podmínek a
rozboru nabídek z hlediska hodnotících kritérií, tuto povinnost nesplnil a
zadání neodpovídající nabídky tak nebyly vyřazeny, bylo nesplnění povinnosti
administrátorem podstatnou příčinou, v důsledku níž vznikl škodný následek.
40. Právě v posledně zmíněném rozhodnutí, kterým odvolací soud
argumentoval, ale jeho závěry se neřídil důsledně, Nejvyšší soud podotkl, že
byť bylo porušení smlouvy žalovanou podstatnou příčinou vzniku škody, nemusí se
v daném případě, kdy nedodržení zadávacích podmínek bylo zjevné, jednat o
příčinu jedinou a tedy ani o výlučnou odpovědnost žalované. Zdůraznil, že pro
posouzení, zda byla škoda způsobena také zaviněním poškozeného například tím,
že členové hodnotící komise nevěnovali limitní hodnotě zakázky dostatečnou
pozornost, však nemá dostatečné skutkové podklady.
41. V rozsudku ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 29 Cdo 515/2000, Nejvyšší
soud vyložil, že kogentní ustanovení § 382 obch. zák. má v prvé řadě na mysli
veřejnoprávní předpisy (např. živnostenský zákon, hygienické a protiepidemické
předpisy apod.), avšak prevenčními předpisy ve smyslu citovaného ustanovení
mohou být i předpisy soukromoprávní, a to i obecná prevenční ustanovení
občanského zákoníku. V poměrech tam souzené věci dovodil, že žalovaná banka
jako kvalifikovaný poskytovatel bankovních služeb na základě smlouvy o běžném
účtu nepostupovala s dostatečnou obezřetností, aby zabránila neoprávněné
dispozici s účtem žalobce, a porušila tak obecnou prevenční povinnost. Ani
žalobce však nesplnil obecnou prevenční povinnost běžně kontrolovat výpisy z
účtu a zprávy o stavu účtu a na tomto základě zjistit neoprávněné dispozice s
účtem a neprodleně jim zabránit. Bylo proto nutné aplikovat na posuzovaný
případ § 382 obch. zák., takže poškozený žalobce nemá nárok na náhradu té části
škody, která byla způsobena nesplněním jeho obecné prevenční povinnosti. Na
druhé straně žalovaná jako banka nejednala s náležitou péčí kvalifikovaného,
profesionálního poskytovatele bankovních služeb a má povinnost k náhradě škody
podle § 373 obch. zák. Z uvedeného vyplývá, že je třeba stanovit poměr podílů
obou účastníků na způsobené škodě podle míry, v jaké se oba - škůdce i
poškozený - podíleli na vzniku škody. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že míra
podílu poškozeného ve smyslu § 382 obch. zák. by byla způsobilá zcela vyloučit
jeho nárok na náhradu škody pouze za velmi výjimečných okolností; zpravidla
však bude tato „spoluodpovědnost“, resp. přesněji participace poškozeného,
představovat určitý větší či menší podíl na vzniklé celkové škodě v poměru k
podílu, který představuje odpovědnost škůdce za vzniklou škodu.
42. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí nepřisvědčil dovolateli, pokud se
dovolával aplikace § 441 obč. zák. o zavinění poškozeného a jeho poměrném
snášení škody. Vysvětlil, že i tehdy, je-li použito obecné prevenční ustanovení
§ 415 obč. zák., na daný případ dopadá ucelený právní režim náhrady škody podle
§ 373 a násl. obch. zák., který je v poměru speciality k úpravě náhrady škody
v občanském zákoníku (kromě toho úprava v § 373 a násl. obch. zák. je založena
na principu objektivní odpovědnosti, na rozdíl od principu zavinění v úpravě
podle § 420 a násl. obč. zák.).
43. Obecný požadavek, aby mandant podroboval správnost výstupů z
činnosti mandatáře při zařizování sjednané obchodní záležitosti kontrolní
činnosti, se neslučuje se smyslem a účelem mandátní smlouvy. Mandant svěřuje
zařízení své záležitosti profesionálovi za úplatu právě proto, aby se o ni
nemusel starat, a může oprávněně spoléhat na to, že mandatář zařídí jeho
záležitost s odbornou péčí (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu 25 Cdo
3486/2018). Takové „spoléhání“ má však svoje meze. Nejvyšší soud již ve své
předchozí shora citované rozhodovací praxi vycházel z názoru, že ani
skutečnost, že mandant svěřil zařízení obchodní záležitosti vyžadující odborné
znalosti mandatáři jako profesionálovi v příslušném oboru, nezbavuje mandanta
prevenční povinnosti. Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám,
totiž platí bez výjimky pro každého.
44. Existence smluvního závazku mandatáře postupovat při zařizování
záležitosti mandanta s odbornou péčí nemůže vyloučit aplikaci ustanovení § 384
odst. 1 obch. zák., zakotvujícího prevenční povinnost v obchodních závazkových
vztazích, v takových případech, v nichž pochybení mandatáře bylo (muselo být)
mandantovi zjevné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3486/2018) v
tom smyslu, že o tomto pochybení a jeho možných důsledcích věděl, respektive
vzhledem k okolnostem a s ohledem na své (individuální) schopnosti musel vědět.
45. Pokud si tedy mandant musel být vědom pochybení mandatáře a jeho
důsledků a mohl vzniku škody, která z daného pochybení vzešla, vlastním
přičiněním zamezit, pak je následek (vznik škody) přičitatelný rovněž
mandantovi. V závislosti na tom, jak podstatného porušení prevenční povinnosti
se poškozený (mandant) dopustil, je pak třeba v souladu se závěry rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 515/2000 určit míru podílu mandanta na celkové
škodě a v tomto rozsahu pak jeho požadavek na náhradu škodu shledat nedůvodným.
46. Jestliže se odvolací soud ve zde souzené věci (přes výslovné námitky
žalované) nevypořádal s tím, zda žalobkyně neporušila svou prevenční povinnost,
včetně toho, zda nesprávnost stanovení hodnotících kritérií byla žalobkyni
zjevná ve smyslu shora uvedeném, pak je ve světle shora formulovaných závěrů
jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a napadené rozhodnutí nemůže
obstát.
47. Součástí posouzení, zda došlo k porušení prevenční povinnosti, je
nutně též vyřešení otázky, zda žalobkyně měla speciální prevenční povinnost
stanovenou rozhodnutím o poskytnutí dotace či vyplývající ze zákona o finanční
kontrole, jak prosazuje dovolatelka, anebo pouze obecnou prevenční povinnost.
48. Otázkou, jak by tomu bylo v případě, v němž mandant dá mandatáři
pokyn, jehož nesprávnost je zjevná ve smyslu shora uvedeném (podle tvrzení
dovolatelky šlo ve skutečnosti právě o takovouto situaci), se Nejvyšší soud,
jenž je v dovolacím přezkumu omezen uplatněným dovolacím důvodem, zabývat
nemohl, neboť dovolatelka tuto otázku dovolacímu přezkumu neotevřela.
49. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se takové vady nepodávají.
50. Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé není
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil, spolu se závislými výroky o pariční lhůtě a o nákladech řízení (§ 243e
odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
51. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
52. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí,
jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 4. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu