Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Ing. Markem Andráškem, LLM, advokátem, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023 č. j. 7 Tdo 276/2023-257, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 8. 2022 č. j. 6 T 74/2022-160, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle okresního soudu dopustil tak, že v odpoledních hodinách dne 5. 2. 2022 požadoval na ulici po náhodném kolemjdoucím, aby mu dal mobilní telefon, bundu a batoh s tím, že pokud tak neučiní, stěžovatel jej zabije. Ve chvíli, kdy mu poškozený nevyhověl a odcházel z místa, stěžovatel jej udeřil pěstí do obličeje a poté odešel, aniž by poškozenému cokoliv odcizil. Úderem poškozenému způsobil krvácivé zranění úst a vyražení tří zubů. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu ve výši 4 836 Kč poškozené zdravotní pojišťovně. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozeného, jejíž věrohodnost byla podpořena zejména kamerovými záznamy a lékařskými zprávami. Stěžovatelova obhajoba, podle níž se na poškozeném domáhal vydání svých věcí, které ten den ztratil a domníval se, že je má poškozený, nemohla mít podle okresního soudu žádný vliv na jeho trestní odpovědnost. Jakkoliv je mezi bundami poškozeného a bundou předloženou obžalovaným jistá typová shoda, vyplynulo z výpovědi poškozeného, že jeho bunda měla podstatně odlišný nápis. Poškozený však neměl žádnou motivaci stěžovatele poškodit lhaním, pročež soud jeho konzistentním výpovědím (potvrzeným kamerovými záznamy) uvěřil. Škodlivost spáchaného jednání podle okresního soudu významně zvyšuje stěžovatelova trestní minulost (byl dvacetkrát soudně trestán, přičemž jednou za shodnou trestnou činnost). Skutku se stěžovatel dopustil dva měsíce po posledním propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jelikož se stěžovatel poškozenému sám omluvil, uložil mu soud nepodmíněný trest těsně pod polovinou zákonné sazby.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl usnesením ze dne 6. 10. 2022 č. j. 5 To 384/2022-209. Podle jeho názoru provedl okresní soud dokazování v dostatečném rozsahu a správně důkazy vyhodnotil. Výpověď poškozeného je i podle krajského soudu konzistentní (od okamžiku přijetí policejní hlídky na místo činu až po hlavní líčení), věrohodná a žádný z důkazů její obsah důvodně nezpochybňuje. Nebyl zjištěn žádný reálný motiv křivého nařčení stěžovatele. Poškozený se ani nepřipojil k trestnímu řízení s adhezním nárokem. Pro právní kvalifikaci stěžovatelova jednání je irelevantní, zda se domníval, že bunda, kterou měl na sobě poškozený, je jeho. Navíc po poškozeném požadoval i odevzdání mobilního telefonu a batohu, což byly zjevně věci, které stěžovatel nepostrádal. Pochybení krajský soud neshledal ani v uloženém trestu, který je přiměřený okolnostem daného případu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatel v dovolání neuvedl žádnou kvalifikovanou dovolací námitku, přičemž Nejvyšší soud nemohl jeho argumentaci "domýšlet". Nad rámec toho uvedl, že nelze bezvýhradně akceptovat názor krajského soudu, podle kterého je právně nepodstatné, zda se stěžovatel domníval, že je vlastníkem bundy. V takové situaci by se mohlo jednat o tzv. negativní skutkový omyl, který by mohl mít za následek nutnost překvalifikovat jednání stěžovatele (z trestného činu loupeže na trestný čin vydírání). Z provedeného dokazování je však zřejmé, že ve vztahu k dalším předmětům (batohu a mobilnímu telefonu) se o skutkový omyl jednat nemohlo.
5. Stěžovatel namítá, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako uvedený trestný čin, neboť tzv. negativní skutkový omyl, pod jehož vlivem stěžovatel jednal, vylučuje jeho trestní odpovědnost. Z provedených důkazů vyplývají přinejmenším důvodné pochybnosti o jednání stěžovatele. Naopak osamoceně stojí usvědčující výpověď poškozeného. Ačkoliv stěžovatel námitku ohledně skutkového omylu vznášel od počátku trestního řízení, soudy se jí dostatečně nezabývaly. Sám poškozený u hlavního líčení váhal s identifikací bundy, o níž při daném incidentu šlo. Část bundy navíc zakrýval batoh poškozeného. Nepřípustný vliv měla podle stěžovatele jeho trestní minulost.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím neporušil stěžovatelova ústavní práva. S těžištěm stěžovatelovy obhajoby se totiž vypořádal dokonce nad rámec svých zákonných povinností, neboť stěžovatelem podané dovolání podle názoru Nejvyššího soudu nesplňovalo formální a materiální podmínky pro jeho projednání. Tento závěr stěžovatel v ústavní stížnosti ani nikterak konkrétně nezpochybnil. Přesto však Nejvyšší soud zaujal k předestřené argumentaci vlastní (a částečně dokonce stěžovateli přisvědčující) stanovisko.
Dospěl nicméně k závěru, že částečně nesprávný právní názor okresního soudu a krajského soudu nemohl mít vliv na zákonnost odsuzujícího rozsudku. Prvním důvodem byla skutečnost, že u podstatné části věcí, jejichž vydání se stěžovatel po poškozeném dožadoval, se podle provedeného dokazování nemohlo jednat o negativní skutkový omyl. Druhým důvodem pak bylo to, že navzdory vyjádřenému nesprávnému právnímu názoru se okresní soud otázkou podobnosti obou bund stručně v napadeném rozsudku zabýval, přičemž mezi nimi shledal podstatný rozdíl.
9. Jakkoliv by z hlediska právní jistoty a zásady materiální pravdy bylo vhodné, aby obecné soudy jednoznačně popsaly, zda obě bundy byly odlišné (a tím pádem bylo možné snahu o její odcizení jednoznačně přisoudit loupežnému úmyslu stěžovatele), anebo v této části odcizovaných věcí mohl stěžovatel jednat v tzv. negativním skutkovém omylu, je Ústavní soud toho názoru, že nejde o stav, který by ospravedlňoval zrušení napadených rozhodnutí. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud co vytknout.
Otázkou, zda mohl být celý incident výsledkem omylu (a výpověď poškozeného křivým nařčením stěžovatele), se okresní i krajský soud podrobně zabývaly a tuto variantu skutkového děje přesvědčivě vyloučily. Jejich závěry ohledně bundy, považuje Ústavní soud za natolik irelevantní pro výrok o vině a trestu (např. hodnotu dané bundy soudy vůbec nezmiňují jako zvažované kritérium), že by zrušení napadených rozhodnutí pro napravení takového pochybení bylo rozporné se zásadou hospodárnosti a zákazem přepjatého formalismu.
Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že tato skutečnost nemohla mít ani vliv na výrok o náhradě škody, neboť poškozený adhezní nárok neuplatnil.
10. Namítá-li stěžovatel nesprávnost hodnocení výpovědi poškozeného (a samotného stěžovatele a dalších svědků), je namístě připomenout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily.
Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Žádný extrémní rozpor však v dané věci shledat nelze, neboť konzistentní výpověď poškozeného nebyla žádným kvalifikovaným způsobem zpochybněna.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu