Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky El NIŇO, a. s., se sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph. D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 6/5, Karviná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, č. j. 30 Cdo 2236/2022-518, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (doplněnou podáním ze dne 6. 8. 2023), která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka se domáhala žalobou podanou proti České republice - Úřadu průmyslového vlastnictví a České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 607 236 000 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody spočívající v ušlém zisku v důsledku ztráty příjmů z licenčních poplatků a způsobené nesprávným úředním postupem vyúsťujícím ve vydání nezákonného rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, kterým byly zapsány a následně byly zneplatněny ochranné známky. Tuto žalobu zamítl Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 C 33/2013-449, který následně potvrdil Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 35 Co 342/2021-485. Dovolání stěžovatelky odmítl nyní napadeným usnesením Nejvyšší soud pro nepřípustnost.
3. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud v této věci rozhodoval opakovaně, když předchozím rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 30 Cdo 3548/2019-368, rozhodnutí městského a obvodního soudu zrušil, takže oba tyto soudy musely rozhodovat ve věci podruhé, přičemž byly vázány právním názorem Nejvyššího soudu, uvedeným v jeho kasačním rozhodnutí.
4. Podstatou tohoto závazného právního názoru Nejvyššího soudu bylo stanovení povinnosti obvodnímu soudu zabývat se tím, (1.) zda Nejvyšší správní soud při svém rozhodnutí o nepředložení předběžné otázky SDEU jednal jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a zda byly dány další obligatorní předpoklady odpovědnosti státu za porušení práva EU (tzn., zda cílem porušeného unijního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, zda případné porušení unijního předpisu posuzovaným rozhodnutím by bylo možno hodnotit jako dostatečně závažné, a zda mezi porušením unijního předpisu a škodou je dána příčinná souvislost), (2.) okolnostmi významnými pro rozhodnutí o připuštění změny žaloby, a (3.) zda šlo o dva samostatné nároky na náhradu škody nebo o jediný nedělitelný nárok, což měl obvodní soud vyřešit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vady žaloby.
5. Obvodní soud tedy ve věci rozhodoval znovu a k požadavku ad (1.) v bodu 23 výše označeného rozsudku konstatoval, že Nejvyšší správní soud rozhodoval o prohlášení ochranných známek žalobkyně za neplatné jako soud poslední instance, avšak povinnost položit SDEU předběžnou otázku ve smyslu ustanovení čl. 267 SFEU k výkladu stěžovatelkou označených článků směrnice Rady 89/104/EHS (dále také "směrnice") neměl. Obvodní soud přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 462/2012, podle kterého nevznikne národním soudům rozhodujícím v posledním stupni povinnost položit předběžnou otázku, pokud 1) otázka unijního práva není významná pro řešení daného případu, 2) existuje ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky, 3) výklad a správná aplikace unijního práva jsou naprosto zjevné. V daném případě Nejvyšší správní soud předběžnou otázku k výkladu směrnice nepoložil, neboť k posuzované otázce existovala ustálená judikatura SDEU, z níž Nejvyšší správní soud vycházel. Posuzovaný případ proto nevyvolával pochybnosti, které by bylo třeba odstraňovat cestou předložení předběžné otázky. Tento postup Nejvyššího správního soudu obvodní soud aproboval a závěry obvodního soudu následně potvrdil i městský soud (viz bod 33 výše označeného rozsudku).
6. V nyní napadeném usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, Nejvyšší soud shledal, že námitka stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud byl povinen předložit předběžnou otázku SDEU, a že je jeho rozhodnutí ve zjevném rozporu s judikaturou SDEU, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a neodchýlil se ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz).
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, neboť nezkoumal odpovědnost státu za porušení práva EU v rozsahu uloženém mu dovolacím soudem, a to včetně hodnocení dalších kritérií ve vztahu k otázce závažnosti případného porušení práva EU, tzn. míry jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, úmyslné povahy protiprávního jednání, omluvitelné nebo neomluvitelné povahy nesprávného právního posouzení, případného postoje zaujatého orgánem EU a nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku.
8. Stěžovatelka dále zpochybňuje výklad rozsudku SDEU ve věci Intel, sp. zn. C 252/07, provedený nejprve Nejvyšším správním soudem, a pak následně i obvodním, městským a Nejvyšším soudem. Podle jejího názoru v něm totiž SDEU předmětnou materii dostatečně nevyčerpává, a proto nelze považovat výklad sporného ustanovení za "acte éclairé", což by teprve umožňovalo Nejvyššímu správnímu soudu předběžnou otázku nepoložit. Za takového stavu tedy i Nejvyšší soud učinil nesprávný závěr, když vyhodnotil jako splněnou povinnost Nejvyššího správního soudu posoudit nutnost předložení předběžné otázky SDEU a spokojil se pouze s konstatováním existence dostatečné judikatury SDEU.
9. V neposlední řadě stěžovatelka namítá, že obvodní ani městský soud nepostupovaly v souladu s právními závěry vyjádřenými v bodech 24-26 nálezu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17 (tyto blíže vyloží Ústavní soud níže), a tvrdí, že obdobnou stěžovatelčinu námitku ponechal Nejvyšší soud zcela bez odezvy. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nerespektoval ani vlastní předchozí kasační rozsudek (na což byl stěžovatelkou v dovolání upozorněn), neboť nevyhodnotil, zda odvolací soud splnil povinnosti v předchozím řízení nižším soudům Nejvyšším soudem uložené a tedy, zda otázku odpovědnosti plynoucí z vadného či nesprávného výkladu unijního práva nižší soudy posoudily optikou všech určených kritérií.
10. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah předložených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v níž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. postrádá-li ústavní stížnost odpovídající ústavněprávní dimenzi.
13. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy - tak jako v nyní posuzovaném případě - v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
14. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelkou podané dovolání pro nepřípustnost, je v řízení o ústavní stížnosti nutno a možno věnovat pozornost právě jen tomuto aspektu. Při odmítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti může být totiž v nyní posuzované věci předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování principů subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud skutečně - jak stěžovatelka tvrdí - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž Ústavní soud hodnotí, zda ze strany Nejvyššího soudu nedošlo k odepření práva na soudní ochranu (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1574/20 ze dne 23. 6. 2020, nebo usnesení III. ÚS 3085/20 ze dne 18. 11. 2020). Naopak samotná správnost, resp. ústavnost předchozích rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla ani předmětem meritorního přezkumu před Nejvyšším soudem, protože stěžovatelka pro tento meritorní přezkum nevytvořila procesní prostor.
15. V kontextu výše uvedeného je tedy logické, že se stěžovatelka v ústavní stížnosti zaměřila především na zpochybnění výkladu článku 4 odst. 4 písm. a) směrnice Rady 89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, která byla dle stěžovatelky nesprávně interpretována při zápisu jejích dvou ochranných známek do rejstříku ochranných známek (později prohlášených za neplatné), výkladu judikatury SDEU, kterou podpořil své závěry Nejvyšší správní soud, i výkladu judikatury Nejvyššího soudu, ze které při svém rozhodování vyšly nižší soudy i Nejvyšší soud při hodnocení přípustnosti dovolání. Ústavní soud však stěžovatelkou předložené námitky nepokládá za opodstatněné.
16. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud stěžovatelce dostačujícím způsobem vysvětlil, že jí podané dovolání nelze považovat za přípustné, neboť se odvolací soud při hodnocení otázky, na které záviselo jeho rozhodnutí, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom shledal přiléhavou rovněž judikaturu, na kterou odkazovaly nižší soudy při řešení námitky, zda byl Nejvyšší správní soud povinen položit SDEU předběžnou otázku.
17. Ostatně, jak i obecné soudy upozornily, námitkou povinnosti položit předběžnou otázku Nejvyšším správním soudem v téže věci stěžovatelky se již dvakrát zabýval Ústavní soud, a to v usneseních ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3195/13 , a ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3732/13 , kterými odmítl ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné s tím, že neshledal žádné porušení povinnosti Nejvyššího správního soudu položit předběžnou otázku SDEU.
18. Konkrétně lze citovat z usnesení ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3732/13 : "Pokud jde o povinnost předložit předběžnou otázku, dle názoru Ústavního soudu není z ústavní stížnosti zcela zřejmé, jak by daná otázka měla znít, respektive čeho by se konkrétně měla týkat. Už v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3195/12 (které se týká prakticky identické věci) bylo nicméně stěžovatelce vysvětleno, že k položení předběžné otázky nebyl v dané věci žádný důvod. Pokud snad stěžovatelka spatřuje tento důvod v tom, že soudy údajně postupovaly v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU (konkrétně s rozsudkem ze dne 27. 11. 2008 ve věci C-252/07), podle níž k prokázání parazitování na starší ochranné známce dobrého jména nestačí, že pozdější ochranná známka evokuje ochrannou známku starší, je potřeba uvést, že takový výklad nebyl soudy vůbec zpochybněn. Soudy se pouze ztotožnily s názorem správních orgánů, že v tomto konkrétním případě ochranná známka stěžovatelky z rozlišovací způsobilosti a dobrého jména ochranných známek Duracell skutečně protiprávně těžila (což také náležitě odůvodnily). Možnost takového postupu je přitom zcela zřejmá z judikatury uvedené v napadených rozhodnutích. Z citované judikatury Soudního dvora EU vyplývají také veškeré další soudy učiněné právní závěry.[...] Povinností položit předběžnou otázku se Ústavní soud již několikrát zabýval, přičemž konstatoval, že porušení ústavně zaručených práv účastníků nemůže zapříčinit jakékoli porušení povinnosti položit předběžnou otázku, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení nesoucí znaky svévole (k podrobnějšímu vymezení těchto pochybení viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011). Za situace, kdy se především Nejvyšší správní soud výkladem unijních předpisů podrobně zabýval a své závěry podpořil o analýzu bohaté judikatury Soudního dvora EU, která na danou věc přímo dopadá, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že by nepoložení předběžné otázky bylo důsledkem svévole. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tudíž nedošlo." Posoudil-li tedy Ústavní soud tutéž námitku již dvakrát v minulosti stejně, není důvod rozumně očekávat, že bude nyní Ústavní soud na shodnou věc nyní pohlížet odlišně.
19. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že nedošlo k porušení práva EU, neboť bylo vykládáno v souladu s judikaturou SDEU, a že k němu nedošlo ani nepoložením předběžné otázky SDEU Nejvyšším správním soudem, neboť měl k dispozici rozhodnutí SDEU v obdobných věcech, a byla tak splněna podmínka "acte éclairé", postupovaly zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a za takového stavu bylo dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem správně posouzeno jako nepřípustné.
20. Jde-li o tvrzený rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17 , Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že patrně došlo k nepochopení jeho obsahu, neboť Ústavní soud v něm vymezil 3 okruhy podmínek, jejichž naplnění svědčí o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Zkráceně řečeno jde o situace, kdy 1) účastník přímo či implicitně navrhuje položení předběžné otázky, nicméně soud na takový podnět nereaguje vůbec, případně zcela nedostatečně nebo je jeho odůvodnění nesrozumitelné; anebo 2) jde o případy, kdy se obecný soud úmyslně odchýlí od ustáleného výkladu dané otázky Soudním dvorem (viz nález sp. zn. II. ÚS 2504/10 , podobně rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 31. 5. 1990, BVerfGE 82, 159). Přítomnost úmyslu v jednání obecného soudu bude možné prokázat z přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí a způsobu vypořádání argumentů účastníků, čímž se tento okruh podmínek přirozeně propojuje s předchozím; 3) případy, kdy obecný soud postupoval svévolně při posuzování naplnění "acte clair". Půjde zejména o dvě situace: a) soud měl sám o výkladu práva EU (viditelné) pochybnosti a předběžnou otázku nepodal, b) přestože Soudní dvůr dosud podobný výkladový problém nezodpověděl, obecný soud překročil míru svého uvážení a sám vyložil bez položení předběžné otázky v dané věci unijní právo způsobem, který je jednoznačně neudržitelný (za všechny nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ).
21. Namítá-li tedy nyní stěžovatelka rozpor rozhodnutí obecných soudů s uvedenými "požadavky" formulovanými v nálezu, mimoděk tím a contrario potvrzuje, že nepodáním předběžné otázky nedošlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť žádná ze shora uvedených podmínek (dle stěžovatelky "požadavků") nebyla naplněna.
22. Ústavní soud souhlasí s obecnými soudy, že k porušení unijního práva EU v důsledku nesplnění povinnosti Nejvyššího správního soudu položit předběžnou otázku SDEU a ani při aplikaci směrnice nedošlo. S ohledem na to logicky odpadá i důvod zkoumat naplnění dalších obligatorních předpokladů odpovědnosti státu za porušení práva EU (závažnost porušení, příčinná souvislost), neboť to má smysl pouze v případě, že k porušení práva zjevně dojde. Proto nemůže být důvodná ani námitka stěžovatelky, že Nejvyšší soud nehodnotil, zda odvolací soud splnil povinnost naplnění předpokladů odpovědnosti státu zkoumat.
23. Lze tak shrnout, že Ústavní soud v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal nic, co by mohlo s ohledem na shora předestřená obecná východiska ústavního přezkumu iniciovat uplatnění jeho kasační pravomoci. Z ústavněprávního hlediska je přitom pro Ústavní soud rovněž významné, že Nejvyšší soud své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnil.
24. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu