Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatele O. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Převoznická 400/23, Praha 4, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2025, č. j. 1 KZT 710/2025-7, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Napadeným usnesením zamítl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ("krajské státní zastupitelství") jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení okresního státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně. Tímto usnesením okresní státní zástupce rozhodl, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené proti stěžovateli. Stěžovatel nesouhlasí se závěry státního zástupce krajského státního zastupitelství, neboť má za to, že okresní státní zástupce nemůže nestranně rozhodovat pro svůj osobní vztah k jinému orgánu činnému v trestním řízení.
2. Ústavní stížností se proto stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje nepřípustný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
4. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností by totiž měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti i v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 1503/13 , či ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 952/23 ).
5. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o ne/podjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3117/15 , či usnesení ze dne 31. 1. 2025, sp. zn. II. ÚS 3158/24 ). V recentní judikatuře pak Ústavní soud výše citovanou rozhodovací praxi přiměřeně vztáhl i na případy rozhodování o podjatosti státních zástupců (srov. např. usnesení ze dne 24.
4. 2020, sp. zn. III. ÚS 1161/20 , či ze dne 19. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1260/24 ). Rovněž u státního zástupce totiž případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu trestního řízení; teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného státního zástupce tak zůstává zachována i nadále.
6. V dané procesní situaci proto nelze napadené usnesení krajského státního zastupitelství považovat za konečné rozhodnutí o věci. Ústavní soud ostatně již v obdobných případech (nepřípustnost ústavní stížnosti proti odvolacímu rozhodnutí o nepodjatosti státního zástupce) opakovaně rozhodoval např. v usneseních ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1241/20 , ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 3147/22 , či ze dne 19. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1260/24 , a to tak, že ústavní stížnosti podané proti odvolacímu rozhodnutí o nepodjatosti státního zástupce shledal nepřípustnými.
7. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo napadeným rozhodnutím skončeno, nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, spočívající v přesahu vlastních zájmů stěžovatele; nic takového ostatně stěžovatel ani netvrdí.
8. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl jako nepřípustnou.
9. Ústavní soud dodává, že tento závěr stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho trestní věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení státního zastupitelství či obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2025
Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj