Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1123/2024-10020 ze dne 12. března 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Městský soud v Praze ("nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 56 T 2/2019-8216 ze dne 31. srpna 2020 stěžovatele vinným z pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let ve věznici s ostrahou, trest vyhoštění z České republiky na deset let a trest propadnutí věci - částky 16 445 €. Současně byl stěžovatel části obžaloby zproštěn.
Odvolání stěžovatele a dalších osob Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") rozsudkem sp. zn. 3 To 45/2021 ze dne 29. listopadu 2021 zamítl. Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 202/2023-9052 ze dne 11. dubna 2023 k dovolání stěžovatele rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Odvolání stěžovatele zamítl odvolací soud ve veřejném zasedání rozsudkem č. j. 3 To 48/2023-9346 ze dne 23. října 2023. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a další osoby v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za nespravedlivá, porušující jeho práva; je přesvědčen, že skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu neodpovídala provedeným důkazům. Po vrácení věci odvolací soud nerespektoval usnesení Nejvyššího soudu, neprojednal věc v potřebném rozsahu, neprovedl další důkazy; jeho rozsudek nebyl podle stěžovatele řádně doručen a odůvodnění bylo téměř identické jako původní.
4. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká vady při projednání věci a rekapituluje dovolací důvody. Tvrdí, že Nejvyšší soud nezohlednil nesprávné složení senátu odvolacího soudu, nepřítomnost stěžovatele na počátku veřejného zasedání a nepoučil jej (jeho tři obhájce), že část dovolání není kompletní. Nejvyšší soud nepřijal doplnění dovolání zaslané přímo stěžovatelem, nezohlednil rodinné poměry, délku řízení a neprovedení všech důkazů. Stěžovatel namítá, že má-li být podle § 265i odst. 2 trestního řádu odůvodnění odmítnutí jen stručné, nemohlo být jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné; bylo-li rozsáhle odůvodněno, mělo být podle § 265j trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Z uvedených důvodů navrhl zrušit napadené usnesení Nejvyššího soudu.
5. Ústavnímu soudu bylo doručeno několik písemností, jejichž odesílatelka se označila za družku stěžovatele. V nich požadovala zaslání stejnopisu ústavní stížnosti (doručené Ústavnímu soudu zástupcem stěžovatele) za účelem jeho doplnění, poukázala na rodinné poměry, špatný zdravotní stav svůj, stěžovatele a jeho matky, požádala o neodkladné přerušení výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele (nejlépe do doby plánované návštěvy dne 25. července 2025, k níž by tak již nemuselo dojít) a zaslala písemnosti - důkazy, že stěžovatel neměl v předmětných obchodních společnostech rozhodovací pravomoci. Ústavní soud rovněž obdržel podání zaslané přímo stěžovatelem, označené jako doplnění ústavní stížnosti, které obsahovalo sdělení, že jakmile se stěžovatel spojí se svým zástupcem (v té době nedostupným - na dovolené), bude požadovat doplnění ústavní stížnosti jeho prostřednictvím.
6. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů, jejichž úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, je-li postup těchto orgánů excesivní do té míry, že překračuje meze ústavnosti [například nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Jinými slovy, Ústavní soud zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li svévoli či libovůli. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
8. Účelem obligatorního zastoupení v řízení před Ústavním soudem je kvalifikované právní zastoupení, zohledňující mimořádnou závažnost tohoto řízení [viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. května 1996 (ST 1/9 SbNU 471)]. Očekávání vyšší kvality právního zastoupení odpovídá i zákonné vyloučení zastoupení zástupce koncipientem (§ 31 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proto Ústavní soud nepřihlíží k podáním účastníka řízení učiněným jinak než prostřednictvím zástupce, natož k podáním osob, které nejsou účastníky řízení, a svůj zájem na výsledku řízení toliko tvrdí. K tomu lze odkázat obdobu s řízením o dovolání (§ 265d odst. 2 trestního řádu), o němž byl stěžovatel v napadeném usnesení vyrozuměn (body 42 a 43).
9. Z napadeného usnesení se podává, že argumentace, kterou stěžovatel předložil v ústavní stížnosti, byla již předmětem dovolání. Stěžovatel předkládá svůj nesouhlas s napadeným rozhodnutím a požaduje, aby Ústavní soud přehodnotil postup a závěry Nejvyššího soudu. Ten se však v napadeném usnesení dovoláním stěžovatele dostatečně zabýval, reagoval na všechny jeho námitky, podrobně se s nimi vypořádal, o čemž svědčí i rozsah odůvodnění; proto na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
10. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje, že věc bude posuzovat nezávislý soud podle předem stanovených pravidel; neposkytuje žádnou záruku, že výsledky rozhodovací činnosti soudu budou odpovídat očekávání účastníka řízení. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy zastoupen několika obhájci, dovolání původně podali dva, později byli nahrazeni obhájcem třetím. Nejvyšší soud všechna podání učiněná prostřednictvím obhájců zohlednil a vypořádal se s nimi komplexně, jako by šlo o dovolání jediné. Práva stěžovatele na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) ani na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) nebyla postupem Nejvyššího soudu porušena.
11. Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o porušení jeho základních práv; z napadeného usnesení je patrné, že Nejvyšší soud se věcí dostatečně podrobně zabýval a jeho postup byl v souladu s procesními předpisy.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu