6 Tdo 1123/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovoláních, která podali obvinění Václav Man, bytem Dobrovičova 2, Bratislava, Slovenská republika, a Martin Mazúr, bytem Veternícka 112/9, Kremnica, Slovenská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 3 To 48/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2019, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Václava Mana odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Martina Mazúra odmítá.

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 56 T 2/2019, uznal vinným obviněného Václava Mana ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za použití § 116 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [skutek pod body 1)–23)], a obviněného Martina Mazúra ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za použití § 116 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [skutek pod body 1)–7), 9)–13), 15)–16), 18)–22), 24)–27) a 30)–32)].

2. Uvedená trestná činnost spočívala v podstatě v tom, že Martin Mazúr [v bodech 1)–7), 9)–13), 15)–16), 18)–22)] a Václav Man [v bodech 1)–23)] v období od července 2013 do července 2015, se záměrem dosáhnout neoprávněného zisku vytvořením účelového obchodního řetězce, do něhož byly zařazeny společnosti, které působily jako tzv. missing tradeři, tedy nebyly pro finanční úřad kontaktní, nepřiznaly a neodvedly daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), a to při zneužití rozdílných režimů daně z přidané hodnoty pro obchod se zlatem, resp. slitinami zlata, Martin Mazúr zorganizoval a fakticky prováděl fiktivní obchodní operace se zlatem různé ryzosti bez jakékoli ekonomické podstaty, spočívající v tom, že jako jednatel společností Zlatá odměna, s.

r. o., Royal Metals Gold, s. r. o., (dále též jen „RMG“) a Goldenburg Europa GBE, spol. s r. o., (dále též jen „GBE“) nakupoval ryzí zlato, ze kterého bez ekonomického důvodu nechával tavit nebo sám tavil technické zlato o ryzosti 300/1000 a 320/1000, přičemž oba obvinění v úmyslu zkrátit daňovou povinnost k DPH předstírali, že toto technické zlato Martinem Mazúrem řízené společnosti Zlatá odměna a RMG, a taktéž společnost Harmeton plus s. r. o., (dále též jen „Harmeton“), jejíž jednatelkou byla tehdejší družka Martina Mazúra, která mu v dobré víře přenechala veškeré obchodování za tuto společnost a při vedení účetnictví této společnosti a podávání daňových přiznání plně důvěřovala jím poskytnutým informacím o provedených obchodech, takže o veškerých obchodních transakcích za společnost Harmeton rozhodoval a prováděl je Martin Mazúr, zakoupily od společností Václava Mana, který se za tím účelem, po domluvě s Martinem Mazúrem, postupně stal jediným společníkem a jednatelem společností HAVENROCK, s.

r. o., MALCONERON, s. r. o., a GRIKOSANOL, s. r. o., které fakticky nevykonávaly žádnou ekonomickou činnost, Václav Man tyto společnosti ve skutečnosti neřídil a působil v nich pouze jako tzv.

„bílý kůň“, neboť na

pokyn Martina Mazúra pouze podepisoval faktury na prodej technického zlata včetně DPH, případně další faktury a doklady, které mu byly Martinem Mazúrem či zaměstnankyní jednající na základě pokynů Martina Mazúra předloženy, a prováděl na jeho pokyn bankovní transakce, Václav Man za tyto společnosti nepodával přiznání k DPH a tudíž ani nevykazoval a nehradil z faktur za prodej technického zlata DPH, a tím se oba obvinění spolupodíleli na vytvoření zdání reálného obchodu, přestože obchod spočívající v prodeji technického zlata některou ze společností řízených formálně Václavem Manem některé ze společností, za něž jednal či obchodoval Martin Mazúr, fakticky neproběhl a neměl by ani žádný ekonomický význam, Martin Mazúr rovněž ve většině případů přefakturovával prodej ryzího zlata i technického zlata mezi jednotlivými jím vedenými společnostmi a společností Harmeton, aby znesnadnil odhalení protiprávního jednání, a Václav Man byl při svém jednání, konkrétně při tom, že se stal jednatelem společností MALCONERON, HAVENROCK a GRIKOSANOL, v nichž fakticky nevyvíjel žádnou obchodní činnost vyjma podepisování faktur předložených Martinem Mazúrem, o obchod se zlatem, na němž se měl podílet, se blíže nezajímal, bankovní transakce prováděl na pokyn Martina Mazúra a nepodával daňová přiznání, srozuměn s tím, že se tímto jednáním podílí jako tzv. „bílý kůň“ na úmyslném rozsáhlém krácení daně.

V rozsudku pod body 1)–23) byly popsány a specifikovány konkrétní případy takto vymezeného jednání, jímž Martin Mazúr vykazoval za své společnosti uskutečněná zdanitelná plnění na vstupu (nákupy technického zlata), ačkoli žádné zboží od společností Václava Mana ve skutečnosti nezakoupil, a ačkoli věděl, že Václav Man za své společnosti nepodá daňové přiznání a neodvede DPH z fiktivního obchodu, čímž společně krátili daňovou povinnost k DPH a v případě bodu 7) i neoprávněně vylákali nadměrný odpočet.

3. Dále pak Martin Mazúr [v bodech 24)–27), 30)–32)], David Eichler a Martin Šesták v období od listopadu 2015 do září 2016, po předchozí vzájemné dohodě Martina Mazúra s jeho bratrem S. M., který v průběhu trestního řízení zemřel, učiněné se záměrem dosáhnout společným jednáním neoprávněného zisku zneužitím rozdílných režimů daně z přidané hodnoty, S. M. jednající za společnost GoldenMasters, s. r. o., prováděl účelové obchodní operace s ryzím zlatem a zlatými výrobky bez jakékoli ekonomické podstaty, založené na tom, že neodvede za tuto společnost DPH, byť tuto daň přizná, a to tak, že GoldenMasters nakupovala v řetězci obchodů od jiných společností v režimu přenesené daňové povinnosti ryzí zlato pořízené původně ze SRN, v některých případech toto zlato získala přímo od společnosti GBE, za niž jednal jako jednatel Martin Mazúr, zlato si nechávala za úplatu přepracovat od společnosti GBE na zlaté výrobky (kužely, hvězdy, slzy), a tyto výrobky následně již za cenu s DPH společnost GoldenMasters obratem opět prodávala většinou stejným společnostem, od nichž je předtím koupila (tyto společnosti si tedy fakticky pouze nechaly od společnosti GBE, fakturačně nicméně prostřednictvím společnosti GoldenMasters, z jimi dodaného zlata vyrobit zlatý výrobek), případně jiným společnostem, S.

M. jednající za společnost GoldenMasters zahrnoval prodej zlatých výrobků do přiznání k DPH, čímž vykazoval uskutečněná zdanitelná plnění na výstupu podle § 21 zákona č. 235/2004 Sb. o DPH, společnosti Kolibran, s. r. o., za niž jednal Martin Šesták, a Gold Investment, s. r. o., za niž jednal David Eichler, mu jako kupující za tyto zlaté výrobky (až na dvě zálohové platby od Kolibranu v prosinci 2015 v celkové částce 27 500 euro) neplatily a vzájemné závazky a pohledávky byly až následně vypořádány započtením, společnost GoldenMasters v důsledku této skutečnosti i nevýhodnosti jí vykazovaných obchodů ani nedisponovala dostatečnými finančními prostředky potřebnými na úhradu DPH a tuto daň také neuhradila, což od počátku Stanislav Mazúr a Martin Mazúr neměli ani v úmyslu, Martin Mazúr společnost GBE jako její jednatel v několika případech též zapojil přímo do řetězce společností, jež si zlato přeprodávaly, do tohoto řetězce zčásti zapojil též německou společnost Goldenburg Germany GmbH (dále též jen „GBG“), kterou ovládal a vystupoval v ní jako osoba rozhodující o tom, které obchody budou uskutečněny, přičemž tato společnost sice zpravidla nakupovala zlato až od společnosti, jejíž jednatel jednal v dobré víře a nevěděl o napojení na řetězec společností vytvořený za účelem zkrácení DPH, nicméně v několika případech též přímo od společností tvořících tento řetězec, a Martin Šesták a David Eichler byli při provádění obchodů jimi vedených společností přímo se společností GoldenMasters, případně při jejich dalším zapojení do vzniklého řetězce společností, které si zlato přeprodávaly, do něhož David Eichler zapojil i společnost DM imperium czech, s.

r.

o., za niž též jednal, srozuměni s tím, že se nejedná o řádné, ekonomicky zdůvodnitelné obchodní transakce, ale že se podílejí na řetězci obchodů, jehož smyslem je pouze podvodně zkrátit DPH a dalšími transakcemi toto zkrácení DPH zakrývat a činit obtížněji odhalitelným. Ve výroku rozsudku byly popsány a specifikovány konkrétní případy v bodech 24)–32), kterými bylo zejména společnostmi Kolibran, Gold Investment či GBE pořizováno ryzí zlato, které bylo následně prodáno společnosti GoldenMasters a ta nechala u společnosti GBE vyrobit slitky, které byly následně již včetně DPH zpět prodávány společnostem, od nichž původně GoldenMasters zlato nakoupila. Takto S. M. za GoldenMasters vykazoval uskutečněná zdanitelná plnění na výstupu, přestože dotčení obvinění věděli, že DPH GoldenMasters nikdy nezaplatí a jediným smyslem transakcí je dosáhnout neoprávněného obohacení na DPH.

4. Jednáním uvedeným pod body 1)–23) se Václav Man podílel na zkrácení daně v celkové výši 25 780 136 Kč a na vylákání nadměrného odpočtu daně ve výši 22 906 Kč. Jednáním uvedeným pod body 1)–7), 9)–13), 15)–16), 18)–22), 24)–27) a 30)–32) se Martin Mazúr podílel na zkrácení daně v celkové výši 27 418 095 Kč a na vylákání nadměrného odpočtu daně ve výši 22 906 Kč.

5. Obviněnému Václavu Manovi za to a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 tr. zákona (zákona č. 140/1961 Sb.), jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. 3 T 2/2014, byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku tomuto obviněnému byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti roků. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen ve vztahu k Václavu Manovi výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. 3 T 2/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

6. Obviněnému Martinu Mazúrovi byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti roků a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to částky 16 445 €.

7. Obviněný Martin Mazúr byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 2. 2019, sp. zn. 1 KZV 215/2016, pro skutek uvedený v obžalobě pod bodem 28), jímž se měl dopustit dílčího útoku pokračujícího zločinu zkráceně daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Tímtéž rozsudkem rozhodl soud o vině a trestech dalších spoluobviněných.

8. O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 3 To 48/2023, jímž z podnětu odvolání obviněného Václava Mana podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu tří let. Odvolání obviněného Martina Mazúra podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

9. Pro úplnost je třeba zmínit, že původně o odvoláních proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 56 T 2/2019, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 To 45/2021. Proti tomuto rozsudku podal obviněný Martin Mazúr dovolání, kterému částečně (v otázce práva na zákonného soudce) vyhověl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 4. 2023, č. j. 6 Tdo 202/2023-9052. Tímto usnesením Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu ohledně obviněného Martina Mazúra a s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. také ohledně obviněných Václava Mana a Davida Eichlera zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Stalo se tak rozsudkem uvedeným výše pod bodem 8.

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláními obviněný Václav Man prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lady Kosánové a obviněný Martin Mazúr prostřednictvím obhájců Mgr. Zdeňka Burdy, Petera Kaneva a JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc.

11. Obviněný Václav Man odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. a uvedl, že dovoláním napadá výrok o trestu v celém rozsahu. Uložený trest považuje za neúměrný a nepřiměřený. Vrchní soud v Praze mu navíc uložil totožný trest jako v rozsudku ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 To 45/2021, přestože tento rozsudek zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 6 Tdo 202/2023.

12. Zdůraznil, že v dané věci byl tzv. bílým koněm, a to v pravém slova smyslu. S tím podle obviněného souvisí otázka subjektivní stránky trestného činu. Po založení společnosti udělil generální plnou moc k veškerému jednání pro účely podnikání s komoditami, ale nevěděl, že společnosti nevyvíjí žádnou faktickou obchodní činnost. Podle obviněného došlo k nerovnosti stran, neboť obviněné P. A. a S. L., které taktéž udělily plné moci a nezajímaly se o chod společností, byly zproštěny obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu, byť nepřímém. Neměl žádné signály, které by měly u něj vzbuzovat dojem, který vede ke krácení daně. Společnosti byly vybaveny administrativním i technickým aparátem, měly faktické kanceláře a sídlo, na účtech společností docházelo k transakcím. Z toho dovozoval poctivý „závěr“ (zřejmě myšleno záměr) svého působení ve funkci jednatele společností. Soudy prvého i druhého stupně jej fakticky odsoudily dříve, než se senát odebral k poradě, a to na základě jednání spoluobviněného Martina Mazúra. Ze své činnosti jednatele neměl žádný majetkový prospěch, byl na spodní hranici pyramidy, v níž jeho úloha byla v postavení pěšáka. Trestného jednání se mohly dopustit samotné obchodní společnosti, ale jejich trestní stíhání nebylo zahájeno. On sám nemohl rozpoznat protiprávní jednání ani to, že jeho společnosti nevykazují reálný obchod s ryzím zlatem.

13. Při ukládání trestu se Vrchní soud v Praze vůbec nevypořádal s délkou řízení, kdy od spáchání skutku uběhlo necelých deset let a trestní řízení překročilo délku osmi let. Nápravu nepřiměřené délky řízení formou zmírnění trestu předpokládá rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud však nepřistoupil k prolomení dolní hranice zákonné trestní sazby a neaplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že vede řádný život, plní vyživovací povinnost ke třem dětem, vyslovil účinnou lítost nad svojí mladistvou nerozvážností a měl snahu využít institutu spolupracujícího obviněného. Nástup do výkonu trestu by mohl mít neblahý vliv na dokončení vzdělání jeho zletilých dětí, které situaci svého otce nesou velmi těžce. Má dostatečný příjem, aby uhradil případný peněžitý trest. Délka trestu odnětí svobody uloženého Vrchním soudem v Praze je navíc stejná jako délka trestu uloženého Městským soudem, přestože trest již nebyl ukládán jako souhrnný. Poukázal i na chystanou novelu trestního zákoníku, podle které by projednávaná věc byla typickým případem, kdy by mohl být ukládán peněžitý trest namísto trestu odnětí svobody. Nerovnost spatřuje obviněný také v tom, že i za zvlášť závažné zločiny jako je týrání osob žijících ve společném obydlí, ublížení na zdraví nebo pohlavní zneužití osob mladší osmnácti let soudy ukládají podmíněné tresty odnětí svobody. Z toho je podle obviněného evidentní, že zájmy České republiky mají přednost před lidským životem a zdravím.

14. Další pochybení spatřuje obviněný v tom, že nebyl soudem poučen o možnosti využití institutu prohlášení viny či dohody o vině a trestu ve smyslu § 196 odst. 2, 3 tr. ř. Uložení nepřiměřeného trestu v jeho případě má i ústavněprávní rovinu, když došlo k zasažení jeho ústavních práv podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu odkázal na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva stran přiměřenosti trestní sankce a dále na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04.

15. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí „nejméně co do výroku o trestu zrušil a vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému rozhodnutí ve vztahu k výroku o uložení trestu“.

16. Obviněný Martin Mazúr prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Burdy uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) h) tr. ř., prostřednictvím obhájce Petera Kaneva (formálně) neuplatnil žádný dovolací důvod a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a dále pak dovolací důvod vymezený jako „nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“ a označený jako § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., čímž měl patrně obhájce na mysli druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v platném znění. V následujícím podání uplatnil ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Podání učiněná za obviněného Martina Mazúra obhájcem Mgr. Zdeňkem Burdou

17. V podání ze dne 18. 3. 2022 učiněném Mgr. Zdeňkem Burdou obviněný nejprve s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1414/2000, namítl, že soud druhého stupně porušil jeho základní právo na spravedlivý proces a řádnou obhajobu tím, že dne 23. 10. 2023 konal veřejné zasedání o odvolání bez jeho přítomnosti, ačkoliv byl řádně a včas vyrozuměn, že se chce veřejného zasedání účastnit.

18. Dále namítl, že soud druhého stupně ve veřejném zasedání vůbec „neprojednal“ jeho odvolací námitky a celou řadu jeho důkazních návrhů. Přestože písemné podání bylo v rozsahu 149 stran, v odůvodnění rozsudku se soud věnoval pouze vybrané části námitek. U veřejného zasedání soud postupoval v rozporu s § 263 odst. 5 tr. ř., když předseda senátu nepřečetl v nepřítomnosti obviněného podané písemné odvolání včetně jeho odůvodnění. Odvolací soud odmítl napravit pochybení soudu prvního stupně, které spočívalo v tom, že u hlavního líčení neprovedl důkazy v elektronické podobě, konkrétně elektronickou verzi účetnictví a záznamy z kamer. Argumentaci odvolacího soudu, podle které měl obviněný možnost přehrání záznamů v jednací síni navrhnout, považuje obviněný za absurdní, neboť § 213 odst. 1 tr. ř. neumožňuje soudu u hlavního líčení nepředložit důkaz k nahlédnutí z důvodu, že se předložení důkazu obviněný nedomáhal. Podle názoru obviněného to byl soud, kdo měl povinnost předvést a předložit k nahlédnutí stranám řízení všechny důkazy, které mají dokazovat vinu obviněného, což se v tomto případě jednoznačně nestalo. Stejné pochybení vytkl obviněný soudům i při provádění listinných důkazů, u nichž předseda senátu pouze přečetl názvy listin ze spisu s označením příslušných čísel listů, ale důkazní listiny účastníkům řízení k nahlédnutí nepředložil. Obviněný tak neměl možnost kvalitně namítat a ani se konkrétně k listinným důkazům vyjádřit.

19. Porušení práva podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně zamítl jeho návrhy na předvolání svědků P. M. a P. L. a soud druhého stupně zamítl předvolat k výslechu svědky K. K., J. P.-P. a J. N. Rozhodnutí obou soudů jsou podle názoru obviněného nezákonná také proto, že soudy neprokázaly, že spoluobviněný Václav Man skutečně za své společnosti neodeslal daňová přiznání nebo že tak neučinila nějaká jiná zmocněná osoba. V další části dovolání obviněný namítl, že soud prvního stupně pochybil, když zamítl jeho návrh k vyhotovení revizního posudku. Soud jednak bezdůvodně předjímal budoucí výsledky znaleckého zkoumání, když argumentoval tím, že revizní posouzení by nic nezměnilo na výsledku ekonomických hodnot v původně vyhotoveném posudku, a jednak rezignoval na právo obviněného k rovnosti zbraní tak, aby znalecké dokazování bylo umožněno u obou účastníků řízení za stejných podmínek, ať už co do rozsahu znaleckého dokazování, tak i ve vztahu k finančním nákladům spojeným s dokazováním.

20. Rozhodnutí soudů jsou podle obviněného nespravedlivá proto, že v obžalobě ani u hlavního líčení nepadla zmínka o prodeji technického zlata do průmyslových podniků. Tato okolnost se objevila až v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně a obviněný se proti ní bránil v odvolání. Odvolací soud se však s námitkou nijak nevypořádal. Oba soudy porušily právo obviněného na presumpci neviny, neboť uvedly, že se měl společně s bratrem S. M. a s Václavem Manem účastnit trestné činnosti, která je uvedená v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. 3 T 2/2014. Proti skutkovým zjištěním soudů obviněný namítl, že fakticky ani fyzikálně nelze provést skutkové okolnosti rozepsané v jednotlivých transakcích uvedených pod body 1)– 23) rozsudku soudu prvního stupně, neboť součet váhy ryzího zlata, které měl obviněný použít k vyhotovení slitiny ze zlata, neodpovídá součtu obsahu zlata přítomného ve vyrobené slitině. Rovněž zdůraznil, že v jeho kanceláři byla prováděna legální podnikatelská činnost, jelikož pokyn k vystavení určité faktury jeho asistentkou je v souladu s § 11 odst. 2 zákona o účetnictví, podle kterého jsou účetní jednotky povinny vyhotovovat účetní doklady bez zbytečného odkladu po zjištění skutečností, které se jimi zachycují. Rovněž opravy dokladů probíhaly v souladu s § 35 odst. 2 zákona o účetnictví. Tvrzení soudů o nějakém jeho vlivu na spoluobviněného Václava Mana je vyloučené, jelikož podle § 199 zákona o obchodních korporacích nikdo není oprávněn udělovat jednateli pokyny týkající se obchodního vedení společnosti.

21. V závěru prvního podání označeného jako dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu, eventuálně aby po zrušení rozsudku soudu druhého stupně věc vrátil soudu druhého stupně k novému rozhodnutí.

22. Druhé podání – „Doplnění dovolání“ ze dne 2. 5. 2024 - na hlavičkovém papíře Mgr. Zdeňka Burdy bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 9. 9. 2024, avšak, jak bude níže uvedeno, nemohlo být považováno za splňující formální náležitosti dovolání z pohledu § 265d odst. 2 tr. ř. a nutnosti podat dovolání výlučně prostřednictvím obhájce.

Podání učiněná za obviněného Martina Mazúra obhájcem Peterem Kanevem

23. Další podání (ze dne 1. 6. 2024, 8. 6. 2024 a 1. 11. 2024) označená jako dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Petera Kaneva. Podání neobsahují odkaz na konkrétní zákonné dovolací důvody ani návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, nicméně Nejvyšší soud k nim přihlížel, neboť je toho názoru, že na veškerá podání všech obhájců jednoho obviněného zaslaná v rámci zákonné dvouměsíční lhůty je třeba nahlížet jako na jedno dovolání. Samotné odůvodnění tohoto dovolání je pak velmi stručné až heslovité. Uvádí, že existují pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka, a to z toho důvodu, že „ve věci již jednou zamítavě rozhodl rozsudkem ze dne 29. 11. 2021“. Předseda senátu dále zamítl dne 16. 10. 2023 žádost obviněného o odročení věci, obviněný tak „uplatňuje své právo na spravedlivý proces, jelikož mu nebyly předloženy všechny důkazní prostředky“. Elektronické nosiče mu byly předloženy neúplné a částečně poničené. Ke znaleckým posudkům Ostravská znalecká, a. s., a Dr. Ľudmily Illášové nebylo vůbec přihlédnuto. Pan Václav Man vypovídal účelově, aby si vydobyl lepší pozici v trestní věci. Dne 23. 10. 2023 zasedal chybně složený senát. Trest je nepřiměřeně vysoký. K podání ze dne 8. 6. 2024 obhájce připojil jako přílohu ručně psané stanovisko obviněného Martina Mazúra ze dne 6. 6. 2024 v rozsahu 18 stran. K podání ze dne 1. 11. 2024 bylo připojeno stejným způsobem stanovisko obviněného na 36 stranách rukopisu.

Podání učiněná za obviněného Martina Mazúra obhájcem JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc.

24. Následně obviněný oběma obhájcům vypověděl plné moci a dovolání doplnil několika podáními nového obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc. Ten nejprve zaslal s odstupem dvou týdnů dvě podání (ze dne 2. 9. a 20. 9. 2024) totožného obsahu, první značené jako „oprava dovolání odsouzeného Martina Mazúra“ a druhé označené jako „dovolání odsouzeného Martina Mazúra“. V těchto podáních zčásti zopakoval námitky uplatněné Mgr. Zdeňkem Burdou a Peterem Kanevem a nad jejich rámec uvedl, že odvolací soud neprojednal námitky obviněného, ale vyslovil se k nim až v písemném odůvodnění svého rozhodnutí.

To měl navíc předem připravené, použil stejnou argumentaci jako v předchozím rozhodnutí zrušeném Nejvyšším soudem. Závěrečná porada trvala dvacet minut, přitom jen přečtení rozhodnutí zabralo více než půl hodiny. K porušení práva obviněného na spravedlivý proces došlo tím, že rozhodnutí soudu druhého stupně nebylo doručeno jeho obhájci Peteru Kanevovi. Obviněný připomněl zamítnutí svých důkazních návrhů, přičemž výslovně zmínil ještě svědka R. A. K bodu 42. rozhodnutí odvolacího soudu a prohlídce v prostorách firmy GBE obviněný namítl, že obsah pytlů byl zajištěn bez účasti zaměstnanců firmy.

Nelze proto ověřit, zda zajištěné dokumenty korespondují s obsahem nálezu. Soud (míněno zřejmě odvolací) při řízení neučinil prezentaci účastníků řízení, neprojednal důvody neúčasti obviněného při jednání, nezabýval se tím, zda zde není důvod pro odročení jednání „podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.“. V hlavním líčení před nalézacím soudem dne 7.8. a 8. 8. 2020 došlo k záměně obhájců, neboť nový obhájce žádal z časových důvodů o změnu termínu jednání, čemuž soud nevyhověl, ale trval na účasti již vypovězeného obhájce.

Jedná se o porušení práva na obhajobu. Dovolatel se opět ohradil proti neprovedení dvou jím předložených znaleckých posudků k důkazu a konstatoval, že hodnocení osoby spoluobviněného Václava Mana neodpovídá realitě. Závěrem tohoto dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závaznými pokyny. Současně požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody.

25. V dalším podání ze dne 11. 10. 2024 jmenovaný obhájce doplnil, že je nesmyslná konstrukce nalézacího soudu, že měl obviněný řídit a vkládat do odběratelských vztahů různé majetky klientů, soudy nekriticky převzaly tvrzení obviněného Václava Mana a v transakcích 24)-32) neodpovídá váha ryzího zlata váze soudem uvedených výrobků. V posledním podání ze dne 11. 11. 2024 doručeném v rámci lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný prostřednictvím aktuálního obhájce opět zopakoval část již uplatněných námitek a doplnil, že ve věci je dán také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a to v řízení před oběma soudy, které rozhodovaly nesprávně obsazené. Výběr přísedících u soudu prvního stupně nesplňoval „harmonogram práce soudu určený pro výběr osob“. Osoby byly cíleně vybrány z množiny osob senátu 56 T a pravidlo náhodného výběru nebylo respektováno. V případě odvolacího soudu podle obviněného Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí stanovil, že odvolací soud má věc znovu projednat nikoli podle harmonogramu ke dni vrácení věci, ale podle pravidel k přidělení věci k novému projednání, které se řídí harmonogramem vrchního soudu ke dni doručení dovolání. Věc tedy neměl projednávat místopředseda soudu. Podle obviněného pak dále svědkyně P. L. vypověděla, že existoval smluvní vztah mezi společností Václava Mana a účetní kanceláří. Nebyl to tedy obviněný, kdo nesl odpovědnost za nepodání daňových přiznání, ale byla to účetní kancelář. Námitku obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stejnému dovolacímu důvodu obviněný podřadil námitku, podle které v tabulkách ke skutkům na straně 24–27, 30–32 nemohlo dojít ke zkrácení daně, neboť S. M. daň vyčíslil a podání učinil včas. Bylo zopakováno, že odvolací soud zahájil veřejné zasedání bez přítomnosti dovolatele a neprojednal všechny jeho námitky, o skutkovém stavu bylo rozhodnuto na základě nepoužitelných důkazů pocházejících z vadně provedených domovních prohlídek (zaměstnanci firmy nebyly k prohlídce připuštěni) a měly být k důkazu provedeny znalecké posudky dodané obviněným. Následně obviněný ještě k důvodům údajného vyloučení Mgr. Stanislava Králíka (předsedy senátu odvolacího soudu) z projednávání věci doplnil, že byl vyloučen rozhodnutím dovolacího soudu.

26. Obviněný Martin Mazúr mimo výše uvedených dovolání podaných prostřednictvím obhájců sám zaslal Nejvyššímu soudu další četná podání označená jako dovolání, návrh na pozastavení výkonu trestu, návrh na doplnění dokazování, vyjádření k přípisu státního zastupitelství apod., a to ve dnech 12. 4. 2024 (v tomto případě adresováno Městskému soudu v Praze), 9. 7. 2024, 10. 7. 2024, 12. 9. 2024, 13. 11. 2024, 17. 12. 2024, 31. 12. 2024, 14. 1. 2025, 20. 1. 2025, 22. 1. 2025, 11. 2. 2025 a 17. 2. 2025.

27. Opisy dovolání obviněných zaslal předseda senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci.

28. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (ve vyjádření ze dne 7. 6. 2024) k dovolání obviněného Václava Mana uvedl, že jeho argumentace je poněkud neuspořádaná, není zcela jasné, do jaké míry se týká výroku o vině a do jaké míry výroku o trestu.

29. Státní zástupce má za to, že ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný předložil pouze vlastní skutková tvrzení o svém ryze formálním postavení jednatele společností do fiktivních obchodů zapojených a odmítl, resp. ignoroval skutkové zjištění, podle kterého na pokyny obviněného Martina Mazúra podepisoval faktury a další doklady a prováděl bankovní transakce. Ani náznakem nepoukázal na nějaký konkrétní rozpor soudy učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, proto jeho námitky neodpovídají obsahově dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

30. Podle státního zástupce nebylo možné obviněnému přiznat postavení spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. ř. proto, že u hlavního líčení zásadně změnil svoji výpověď a oproti výpovědi z přípravného řízení trval na reálnosti provedených obchodů. Nesplnil tudíž podmínku doznání k vlastní trestné činnosti a setrvání na něm. Námitka údajné absence poučení obviněného podle § 196 odst. 2, 3 tr. ř. žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

31. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se značnou dávkou tolerance mu podle státního zástupce odpovídají námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu. V tomto směru státní zástupce odkázal na argumentaci v bodě 304. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, se kterým se plně ztotožnil. K opakovaným poukazům dovolatele na jeho postavení „bílého koně“ odkázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016, publikované pod č. 47/2019 Sb. rozh. tr. K dalším námitkám státní zástupce uvedl, že znakem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku není získání majetkového prospěchu pro pachatele nebo jinou osobu a je tudíž z hlediska právní kvalifikace skutku irelevantní tvrzení obviněného, že ze svého jednání „nic neměl“. Bez významu je i skutečnost, že v dané trestní věci nebylo přistoupeno k trestnímu stíhání na věci zúčastněných právnických osob. Námitky obviněného týkající se skutkového omylu a právní kvalifikace činu podle § 241 tr. zákoníku považuje státní zástupce za nekonkrétní a nejasné.

32. Ohledně námitek směřujících proti výroku o nepodmíněném trestu státní zástupce zdůraznil, že proti přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze dovolací námitky vznášet. V rámci žádného dovolacího důvodu se nelze domáhat ani mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku s výjimkou případů, kdy by šlo o trest natolik extrémně přísný, nespravedlivý, popř. exemplární, že by bylo možno hovořit o porušení ústavně garantované zásady proporcionality trestní represe. Pokud jde o délku trestního řízení, v této věci řízení od zahájení trestního stíhání do prvního pravomocného skončení věci trvalo přibližně pět let, přičemž šlo o rozsáhlou trestní věc a dovolatel nevytýká nějakou konkrétní dlouhodobou nečinnost ze strany orgánů státu, která by vedla k průtahům v řízení. Je skutečností, že k dalšímu prodloužení řízení o další téměř dva roky vedlo řízení o mimořádném opravném prostředku, který obviněný Václav Man neinicioval. Na druhé straně ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že obviněný trest odnětí svobody uložený prvním rozhodnutím odvolacího soudu nenastoupil a vyhýbal se mu, což vedlo dokonce k vydání příkazu k dodání obviněného do výkonu trestu. Ve věci podle názoru státního zástupce nedošlo k extrémním průtahům, které by bylo nutno dovolateli kompenzovat aplikací § 58 odst. 1 tr. zákoníku a snížením trestu odnětí svobody pod zákonnou spodní hranici. Snížení výměry trestu odnětí svobody pak nebylo možné ani v návaznosti na skutečnost, že trest již odvolací soud neukládal jako souhrnný. Trest odnětí svobody v trvání pěti let je totiž na samé spodní hranici trestní sazby uvedené v § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Uložený trest odnětí svobody nepovažuje státní zástupce vzhledem ke spáchané trestné činnosti za extrémně přísný a nespravedlivý. Za bezpředmětný považuje státní zástupce také odkaz dovolatele na zamýšlenou novelizaci trestního zákoníku rozšiřující možnosti ukládání peněžitého trestu, o které vůbec není jasné, kdy a v jaké podobě bude přijata. Stěží by bylo možné s ohledem na věk dovolatele akceptovat též tvrzení o „účinné lítosti nad mladickou nerozvážností“.

33. K prvně podanému dovolání obviněného Martina Mazúra státní zástupce uvedl, že dovolací námitky musí být v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. obsaženy přímo v textu dovolání, nestačí proto odkaz na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání. Nelze tudíž přihlížet k části dovolání, ve které podatel odkazuje na námitky a důkazní návrhy učiněné v podáních ze dne 24. 5. 2021 a 28. 5. 2021.

34. V případě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podle státního zástupce dovolatel neoznačil žádné konkrétní ustanovení trestního řádu, které mělo být konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti porušeno, a vlastně ani nespecifikoval, kterého veřejného zasedání se jeho námitky týkají. Dovolacímu soudu ani státnímu zástupci nepřísluší, aby námitky dovolatele jakkoli domýšlel a dotvářel. Kusé a zkratkovité námitky uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu proto považuje státní zástupce za nedůvodné. Procesní námitka, podle které při veřejném zasedání v rozporu s § 263 odst. 5 tr. ř. předseda senátu nebo jím pověřená osoba nepřečetla odvolání dovolatele včetně odůvodnění, neodpovídá tomuto ani žádnému jinému uplatněnému dovolacímu důvodu.

35. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný podle názoru státního zástupce neuvedl žádné konkrétní námitky, kterými by vytýkal existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Poukaz obviněného na body 1)–23) výroku o vině vede k pochybnostem, zda se dovolatel náležitě seznámil s obsahem soudních rozhodnutí, neboť účast na některých z těchto dílčích útoků [útoky pod body 8), 14) a 17) výroku o vině] mu ani není přičítána. Především však v tomto směru nevytkl žádný konkrétní případ logického nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale pouze paušálně označil skutková zjištění za „fakticky i fyzikálně“ nemožná a svoje jednání prezentoval jako legální podnikatelskou činnost. Ohledně odkazu obviněného na ustanovení zákona o účetnictví a obchodního zákoníku poukázal státní zástupce na to, že obviněnému nebyla kladena za vinu samotná skutečnost, že vystavoval, resp. nechával vystavovat účetní doklady, ale skutečnost, že se tyto doklady týkaly fiktivních obchodů. Dříve platný obchodní zákoník také zajisté neupravoval vztahy mezi osobami páchajícími trestnou činnost. Irelevantní je podle státního zástupce i polemika o tom, zda se obviněný v minulosti společně s bratrem S. M. a Václavem Manem účastnil nějaké trestné činnosti, která byla souzena v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 2/2014, neboť se vůbec netýká rozhodných skutkových zjištění. V tomto směru odkázal státní zástupce na argumentaci obsaženou v bodě 54. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde soud reagoval na obdobné námitky obviněného obsažené v jeho odvolání. Námitka dovolatele týkající se dodávání zboží s názvem „technické zlato“ do průmyslových podniků, je podle státního zástupce bezpředmětná až zmatečná, jelikož obviněný poněkud absurdně požaduje, aby soud předem již v průběhu hlavního líčení sděloval stranám řízení, jak bude argumentováno v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.

36. K námitce porušení § 213 odst. 1 tr. ř., ke kterému mělo dojít tak, že stranám řízení nebyly předloženy k nahlédnutí důkazy v elektronické podobě a listinné důkazy, státní zástupce uvedl, že nikoli každé porušení procesních předpisů zakládá porušení práva na spravedlivý proces. Tyto důkazy u hlavního líčení probrány byly a nelze tedy hovořit o důkazech procesně nepoužitelných, resp. o tom, že by soud při svém rozhodování vycházel z důkazů, které nebyly u hlavního líčení provedeny.

37. Za nedůvodné označil státní zástupce námitky tzv. opomenutých důkazů. Dovolatel fakticky nevytkl, že by tyto důkazy byly opomenuty, ale vede polemiku s důvody, které soudy pro neprovedení těchto důkazů uvedly. Důvody neprovedení navržených důkazů ve svém rozhodnutí podrobně vyložil nalézací i odvolací soud, s jejichž argumentací se státní zástupce v celém rozsahu ztotožnil.

38. K odkazu obviněného na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolání přes svůj značný rozsah neobsahuje jedinou námitku, kterou by obviněný vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Námitky dovolatele se zaměřují výlučně na odmítnutí skutkových zjištění a na zpochybnění úplnosti provedeného dokazování. Zmíněný dovolací důvod tedy dovolatel uplatnil v podstatě nadbytečně a nelze k němu v dovolacím řízení přihlížet. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

39. Jiný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se následně (podáním ze dne 7. 1. 2025, poté, co byla věc Nejvyšším soudem vrácena soudu prvního stupně bez věcného vyřízení, neboť rozhodnutí soudu odvolacího nebylo doručeno všem obhájcům) vyjádřil ke všem dalším podáním obhájců obviněného Martina Mazúra (včetně podání na hlavičkovém papíře Mgr. Burdy podepsaného a podaného obviněným, doručeným Nejvyššímu soudu dne 9. 9. 2024). Uvedl, že podstatou doplněné dovolací argumentace je nesouhlas s výsledky provedeného dokazování a s procesním postupem soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů. Tyto námitky se zcela míjejí s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř., v případě posledního dovolacího důvodu v obou jeho alternativách, neboť nedošlo k omezení přístupu obviněného k odvolacímu soudu a dříve jmenované dovolací důvody nebyly naplněny. Ohledně návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu odkázal na předchozí vyjádření ze dne 7. 6. 2024.

40. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný vlastním přípisem ze dne 13. 2. 2025 (doručeným dovolacímu soudu dne 18. 2. 2025). V tomto vyjádřil nesouhlas s argumentací státního zástupce a poukázal na nutnost ochrany ústavnosti i v řízení před dovolacím soudem. Obžalobu podal a zastupoval nepříslušný státní zástupce, obviněný nebyl v předchozím řízení poučen o právu napadat i procesní pochybení, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Rozsudky soudů obou stupňů jsou nezákonné a v rozporu s pravidlem práva dovolatele na zákonného soudce. Důkazy nebyly provedeny podle § 213 odst. 1 tr. ř. Odsouzení je založeno na základě spekulace a účelově sestaveného odběratelského řetězce. Odvolací soud neprojednal mnoho odvolacích námitek dovolatele a odůvodnil své rozhodnutí stejně, jako před předchozím jeho zrušením (z důvodu vadného složení senátu). Došlo tak k několikanásobnému porušení ústavních práv dovolatele, proto má Nejvyšší soud rozsudky obou nižších soudů zrušit.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

41. Obvinění Václav Man i Martin Mazúr jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla s níže uvedenými výjimkami podána prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

42. S ohledem na různorodý způsob zpracování jednotlivých postupně v delším časovém rozmezí (díky pochybení soudu prvního stupně při doručování rozhodnutí odvolacího soudu – viz níže) podání učiněných za obviněného Martina Mazúra bylo zapotřebí nejprve analyzovat, která z těchto podání mohou být akceptována z pohledu § 265d odst. 2 věty první tr. ř., tedy jako podaná „prostřednictvím obhájce“. Na hlavičkovém papíře obhájce Mgr. Zdeňka Burdy bylo sepsáno obsáhlé podání obviněného „doplnění dovolání“ doručené na podatelnu Nejvyššího soudu dne 9.

9. 2024 (ačkoli je datované dnem 2. 5. 2024), které však za učiněné prostřednictvím obhájce považováno býti nemůže. Z písemnosti je zcela zjevné, že ji vlastnoručně podepsal pouze obviněný Martin Mazúr a ten ji také Nejvyššímu soudu cestou pošty jako klasickou listovní zásilku dne 8. 9. 2024 z Věznice Horní Slavkov poslal (přestože je v záhlaví podání uvedeno „prostřednictvím Městského soudu v Praze“). Jiná verze tohoto podání se ve spisovém materiálu nevyskytuje. V samotném textu se pak objevují četné slovakismy korespondující s národností obviněného.

Mimo hlavičkového papíru nic nenasvědčuje tomu, že by se mohlo jednat o podání vypracované obhájcem Mgr. Zdeňkem Burdou. V každém případě toto podání obhájce Nejvyššímu soudu (přímo či prostřednictvím soudu prvního stupně) ani nepředložil (např. obvyklou cestou podáním přes datovou schránku). S ohledem na původní datum vyhotovení dokumentu a datum podání, kdy časová prodleva činí 4 měsíce, s ohledem na to, že dokument, byť vyhotovený na hlavičkovém papíře advokátní kanceláře, měl v uvedeném období nejméně před jeho odesláním zjevně v dispozici pouze obviněný během výkonu trestu odnětí svobody, kde ho pouze on podepsal (bez autorizace např. elektronickým podpisem advokáta, či jiným způsobem dokladujícím, že jde o dokument zpracovaný obhájcem) a odkud také písemnost zaslal přímo Nejvyššímu soudu, nelze takové podání formálně považovat za dovolání (resp. jeho doplnění) podané prostřednictvím obhájce.

Jeho obsah se nicméně v podstatném rozsahu kryje s obsahem ostatních podání splňujících zákonné náležitosti dovolání, takže lze konstatovat, že obsahově shodné námitky i tak dovolací soud vypořádal. Každopádně však podání doručené Nejvyššímu soudu dne 9. 9. 2024 nebylo považováno za řádné doplnění předchozího dovolání ze dne 18. 3. 2022.

43. Ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. totiž výslovně stanoví, že podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání bez ohledu na to, že bylo takto označeno. Nejvyšší soud o tomto podání jako o dovolání nerozhoduje, a to ani jeho případným odmítnutím podle § 265i tr. ř. Totéž se pak týká dvou podání zaslaných obhájcem Peterem Kanevem (viz výše bod 23.) a jednoho podání zaslaného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc. V podání ze dne 8. 6. 2024 obhájce Peter Kanev pouze sděluje, že Nejvyššímu soudu zasílá stanovisko obviněného psané vlastní rukou, které připojil.

K podání ze dne 1. 11. 2024 byl opět připojen ručně psaný přípis obviněného. Další ručně psané podání obviněného Nejvyššímu soudu předložil dne 3. 2. 2025 obhájce JUDr. Jaroslav Ortman, CSc. Nejvyšší soud k tomu pouze podotýká, že předloží-li obhájce tímto způsobem podání vypracované obviněným Nejvyššímu soudu, nestává se tím samozřejmě toto podání formálně dovoláním podaným obhájcem. Důvodem, proč § 265d odst. 2 tr. ř. vyžaduje k podání dovolání obviněného zastoupení advokátem, je dodržení potřebné odborné úrovně tohoto mimořádného opravného prostředku i případných dalších úkonů v dovolacím řízení.

Toho pochopitelně nelze dosáhnout pouhým přeposíláním obviněným vypracovaných textů. O nutnosti podat dovolání prostřednictvím obhájce byl obviněný řádně poučen v závěru písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. Rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 669/2016, bylo uzavřeno, že požadavek § 265d odst. 2 tr. ř. nelze obejít odkazem na podání, které si sepíše sám obviněný a obhájce na něj jen formálně odkáže. S oporou v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.

1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 29/2024, nepřihlížel k té části dovolání, která představuje obhájcem zakomponovaný text dovolání zpracovaný evidentně výlučně obviněným. Ze shora uvedených judikaturních případů tedy plyne, že dovolání musí být obhájcem nejen „podáno“ ve smyslu podání k přepravě, ale zejména musí být obhájcem „zpracováno“ pro účely zachování zmíněné potřebné míry odborné úrovně. Proto ani v této trestní věci nemohlo být v případě obviněného Martina Mazúra přihlíženo k těm podáním, jejich částem či přílohám podání obhájců, které nesou autorství obviněného.

To se samozřejmě týká i mnoha přípisů obviněného, které zaslal zejména přímo Nejvyššímu soudu (viz výše jejich výčet pod bodem 26.).

44. Nejvyšší soud rovněž pro úplnost dodává, že věc mu byla Městským soudem v Praze už jednou s dovoláními obviněných předložena dne 20. 6. 2024, přičemž však byl zjištěn nedostatek v doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 3 To 48/2023, neboť ten nebyl zaslán jednomu z obhájců obviněného Martina Mazúra, Peteru Kanevovi (obviněný neurčil žádného ze svých obhájců jako výlučného příjemce písemností). Vzhledem k tomu, že pro počátek lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. je určující doručení rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé obviněnému a jeho obhájci, konkrétně to z nich, k němuž došlo později, resp. nejpozději v případě více obhájců, nedošlo se zřetelem k popsané vadě v posuzované věci původně ani k zahájení běhu této lhůty, a tedy ani k jejímu ukončení. Nejvyšší soud proto dne 3. 9. 2024 pod sp. zn. 6 Tdo 545/2024 věc vrátil soudu prvního stupně k odstranění nedostatku v doručení. Obhájci Peteru Kanevovi bylo rozhodnutí následně doručeno dne 17. 9. 2024. Dovolací lhůta dvou měsíců tak obviněnému Martinu Mazúrovi uplynula dne 18. 11. 2024 a Nejvyšší soud přihlížel ke všem podáním obhájců obviněného podaným do této doby soudu prvního stupně či přímo Nejvyššímu soudu. Zároveň lze tak již na tomto místě konstatovat, že obviněným Martinem Mazúrem namítané nedoručení rozhodnutí odvolacího soudu jednomu z obhájců bylo postupem Nejvyššího soudu napraveno a v návaznosti na to byla zohledněna lhůta k dovolání, která s ohledem na nápravu této vady v doručení počala běžet podstatně později.

45. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného Václava Mana je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněného Martina Mazúra je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

46. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovoláních rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů, na které obvinění v dovoláních odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

47. Nejprve je třeba připomenout, že v rámci řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit § 265d odst. 2 tr. ř. o povinném zastoupení obviněného obhájcem. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby si dovolací argumentaci jakkoli domýšlel, resp. ji doplňoval (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí dovolací soud přezkoumává jen v rozsahu a z důvodů, které byly v dovolání zcela konkrétně vymezeny (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

48. S ohledem na dovolací důvody uplatněné obviněnými lze na tomto místě připomenout, že podle § 265b odst. 1 tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů: a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, g) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, h) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, i) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, m) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

K dovolání obviněného Václava Mana

49. Obviněný Václav Man dovoláním napadl výslovně pouze výrok o trestu, a to v celém rozsahu. V této souvislosti souhrnně odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., aniž by jednotlivé námitky podřadil pod ten který z deklarovaných dovolacích důvodů. Veškeré své výhrady rozvedl v jediné kapitole dovolání nadepsané jako „Právní vady při ukládání trestu“. Z těchto důvodů, jakož i na základě dovoláním navrženého petitu, vyšel dovolací soud z toho, že obviněný napadl skutečně pouze výrok o trestu. Pokud obviněný v některých pasážích dovolání poněkud nelogicky a neorganicky argumentoval absencí subjektivní stránky trestného činu anebo tím, že měl být zproštěn obžaloby podobně jako spoluobviněné P. A. a S. L., dovolací soud se těmito jeho výhradami [jež měly patrně odpovídat důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř.] blíže nezabýval. Jednak proto, že sám obviněný výrok o vině nenapadl, a jednak proto, že jeho námitky vycházející z jeho vlastní skutkové verze založené na jiném skutkovém podkladě, než ze kterého při právním posouzení věci vyšly oba ve věci rozhodující soudy, ani neodpovídaly žádnému z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. a nebyly tudíž způsobilé rozšířit rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 3 věty druhé tr. ř. Ony neorganicky zařazené pasáže musel dovolací soud vnímat jako argumentaci vedenou motivací zmírnění trestněprávní sankce. Jednalo se také pouze o proklamativní konstatování (že někteří spoluobvinění byli zproštěni obžaloby, že nebylo prokázáno jednání v úmyslu nepřímém apod.), které nemohlo být ani na základě obsahu dovolání kvalifikováno coby řádně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. Jak správně upozornil státní zástupce, součástí dovolací argumentace není nic, co by dokládalo či konkretizovalo rozpor obsahu provedených důkazů se skutkovými závěry soudů, a nic, co by náležitě vytýkalo nesprávnost právní kvalifikace soudy zjištěného skutkového stavu věci. Obdobně proto zůstaly mimo pozornost dovolacího soudu i výhrady poukazující na trestní odpovědnost dotčených právnických osob, na skutečnost, že obviněný neměl z trestné činnosti majetkový prospěch, anebo na absenci poučení podle § 196 odst. 2, 3 tr. ř. v průběhu řízení před odvolacím soudem. Takové námitky se pohybují svým obsahem zcela mimo rozsah dovolacích důvodů obecně.

50. Ze zbývající dovolací argumentace tvořící podstatu dovolání je zřejmé, že obviněný napadl výrok o trestu proto, že uložený trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný. Se zdůrazněním svých osobních a rodinných poměrů a také délky trestního řízení se tímto způsobem domáhal mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby aplikací § 58 odst. 1 tr. ř.

51. K tomu je třeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takovou námitku však obviněný vůbec neuplatnil. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr.

zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V řízení o dovolání není zásadně možné přezkoumávat ani dodržení § 38 tr. zákoníku. Obviněný současně nemůže dovoláním úspěšně brojit ani proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití § 58 odst. 5 tr.

zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů (vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3 a 6, 7) obligatorní. V té souvislosti lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z stanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr.

zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Uložení konkrétního druhu a výše trestu v rámci zákonem stanovených možností je výsledkem volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou zmíněného mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy vybočení ze zákonných mezí této diskrece trestního soudu při ukládání sankcí, představující porušení základních práv a svobod obviněného. Zásah Nejvyššího soudu by tak byl možný za situace obdobné té, v níž by nápravu zjednal Ústavní soud (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 353/2017, či ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). K této otázce lze v podrobnostech dále odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, jež byly učiněny i při znalosti nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23.

52. V nyní projednávané věci nebylo možné na základě dovolací argumentace obviněného detekovat žádné vady při ukládání trestu, které by vyžadovaly reakci dovolacího soudu. Především trest odnětí svobody byl dovolateli vyměřen zcela v rámci zákonné trestní sazby, dokonce na samé dolní hranici trestní sazby. Už jen z tohoto důvodu nemůže být naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a s ohledem na osobu obviněného a parametry trestné činnosti z hlediska její dlouhodobosti a rozsahu daňové újmy ani rozpor se zásadou proporcionality trestní represe.

Nic na tom nemění ani poukaz obviněného na to, že od spáchání skutku uběhlo necelých deset let a trestní řízení překročilo délku osmi let. Je pravda, že důvodem pro mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby může být také nepřiměřená délka trestního řízení. Ani v takovém případě však nejde o automatickou aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Otázku porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), resp. bez zbytečných průtahů (čl.

38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jež by bylo nutno kompenzovat uložením trestu odnětí svobody ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, je totiž třeba řešit v každém konkrétním případě individuálně. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. odst. 113. odůvodnění jeho rozsudku) je patrné, že délku trestního řízení a odstup od spáchání trestné činnosti vzal soud při úvaze o výměře trestu odnětí svobody v úvahu. I tyto okolnosti přispěly k tomu, že soud obviněnému uložil trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby.

K mimořádnému snížení výměry trestu odnětí svobody za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku však již odvolací soud nepřistoupil z důvodu, že obviněný se po prvním pravomocném skončení věci vyhýbal nástupu výkonu původně uloženého trestu odnětí svobody, což vedlo dokonce k vydání příkazu k jeho dodání do výkonu trestu. Tuto argumentaci odvolacího soudu považuje dovolací soud za přiléhavou. Nad její rámec pouze doplňuje, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 24. 11. 2016, obžaloba byla podána dne 27.

2. 2019, soud prvního stupně rozhodl dne 31. 8. 2020 a odvolací soud poprvé rozhodl dne 29. 11. 2021. Řízení od zahájení trestního stíhání do prvního pravomocného skončení věci tedy trvalo přibližně pět let. Šlo přitom o poměrně sofistikovanou a rozsáhlou trestnou činnost, do které bylo zapojeno větší množství stíhaných osob. Řízení navíc bylo komplikováno epidemiologickou situací související s onemocněním Covid-19. Teprve na základě mimořádného opravného prostředku podaného obviněným Martinem Mazúrem se posléze protáhlo o další dva roky.

Byť tato délka trestního stíhání ani odstup od spáchání trestného činu není optimální, nejde o natolik nepřiměřenou délku trestního řízení, na kterou by bylo nezbytné reagovat mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby.

Nyní projednávaná věc se totiž v podstatných okolnostech (závažnosti trestního obvinění, rozsahu a obtížnost předmětu trestního řízení, ale i náhledu obviněného na jeho trestnou činnost a vyhýbání se nástupu trestu) odlišuje od případu řešeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, jak na něj obviněný odkázal.

hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu rovněž viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1211/2018). Takové námitky spadající pod uvedený dovolací důvod však dovolatel vůbec nevznesl.

54. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný založil svou dovolací argumentaci na námitkách, které pod uplatněné dovolací důvody vůbec podřadit nelze, neboť se s nimi míjejí.

K dovolání obviněného Martina Mazúra

55. Obviněný Martin Mazúr podal své první dovolání koncipované obhájcem Mgr. Zdeňkem Burdou proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. Obhájce JUDr. Jaroslav Ortman, CSc., okruh formálně uplatněných dovolacích důvodů vymezil ustanovením § 265b odst. 1 písm. a), g) h) a m) tr. ř.

K námitkám nepodřaditelným pod uplatněné dovolací důvody

56. Přes větší množství a rozsah podání jednotlivých obhájců je třeba konstatovat, že většina námitek obviněného uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá. Jde převážně o procesní námitky vztahující se k postupu soudu při provádění důkazů (§ 213 tr. ř., který obviněný vykládá tak, že mu měl soud veškeré listinné důkazy automaticky fyzicky předložit k nahlédnutí, záznamy přehrát atd., byť to ani na dotaz soudu nepožadoval), a další výhrady k procesnímu postupu soudů, jako např., že odvolací soud ve veřejném zasedání nepřečetl odvolání obviněného (ve skutečnosti odvolání přednesl jeho obhájce), že se s částí námitek vypořádal až v písemném vyhotovení svého rozhodnutí, že měl text odůvodnění předem připraven, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo původně doručeno obhájci Peteru Kanevovi atd., ale i výhrady ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně (např. neodpovídající hodnoty množství ryzího zlata a zlata obsaženého ve vyrobených slitinách, že spoluobviněný Václav Man vypovídal účelově apod.) či rozsahu provedeného dokazování (např. neprovedení dalšího podrobného pátrání po údajných daňových přiznáních spoluobviněného Václava Mana, resp. jím formálně vedených firem, nenařízení zpracování revizních znaleckých posudků, které obviněný požadoval z důvodu rovnosti zbraní a k nimž soud neshledal žádný důvod).

57. Skutkové námitky prezentované obviněným nelze podřadit ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.

ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.

ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

58. Znění tohoto dovolacího důvodu od okamžiku jeho instalace do trestního řádu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o dovolání se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Rozsah i obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu upravuje § 265i odst. 3 tr. ř. V této souvislosti je třeba odkázat například na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1.

2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání“.

Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. Takto však obviněný svou argumentaci neuchopil, neboť ta spočívá pouze v proklamativně vyjádřených dílčích nesouhlasech se způsobem hodnocení důkazů stran některých skutkových aspektů projednávané trestné činnosti.

Prostý, ničím neodůvodněný nesouhlas byl zejména vysloven k obsahu výpovědi spoluobviněného Václava Mana. Dovolatel se omezil na tvrzení o účelovosti výpovědi, která jej (krom mnoha jiných důkazů) usvědčuje, bez dalšího. Za daných okolností se tedy Nejvyšší soud v tomto, ale i v případech mnoha dalších námitek obviněného neměl čím zabývat.

59. V daném případě je zjevné, že obviněný své skutkové námitky směřoval převážně mimo podstatu věci, a tedy se netýkají skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty není důležité, zda byl Václav Man čistě bílým koněm či zda některé činnosti po domluvě s obviněným Martinem Mazúrem vykonával sám. Za situace, kdy podstatou trestné činnosti bylo převedení daňové povinnosti na firmy Václava Mana a S. M., které uvedenou daňovou povinnost neplnily a podnikaly takovým způsobem, že ani plnit nemohly, by na posouzení věci nic nezměnilo případné zjištění, že Václav Man přece jen nějaké daňové přiznání podal. Ostatně v další části skutku [pod body 24) a násl.] firma S. M. přiznání k DPH podávala, přesto byly naplněny znaky stejné skutkové podstaty. Námitky tedy nesměřují do rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu, ale týkají se skutkových zjištění spíše okrajových, dokreslujících popsanou trestnou činnost.

60. Pokud obviněný dále namítl, že si marně stěžoval na skutečnost, že skutkové okolnosti rozepsané pod body 1)–23) v rozsudku soudu prvního stupně jsou fakticky a fyzikálně nemožné, neboť součet váhy ryzího zlata, které měl použít k vyhotovení slitiny, neodpovídá součtu obsahu zlata přítomného ve vyrobené slitině, je třeba upozornit, že účast na některých z těchto dílčích útoků [útoky pod body 8), 14) a 17) výroku o vině] mu ani nebyla přičítána. Obviněný především vůbec neoznačil konkrétní pochybení způsobující jím tvrzený nesoulad v počtech, ale předpokládal, že jej bude zjišťovat sám dovolací soud, kterému ovšem taková činnost vůbec nepřísluší. Opět nadto neargumentoval ani tím, že by údajné pochybení mělo mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a v konečném důsledku na jeho trestní odpovědnost. Především však jde o námitku, s níž se již dostatečně vypořádal odvolací soud (viz odst. 62. jeho rozsudku). Věcně správně bylo soudy nižších stupňů uzavřeno (a dovolací soud to jen ve stručnosti opakuje), že podstata dotčené první části trestné činnosti není odvislá od korespondence množství zobchodovaného zlata v jednotlivých fakturách obchodů, neboť šlo ve své podstatě o obchody fiktivní, jejichž účelem bylo vytvoření újmy na DPH právě tím, že ve skutečnosti dodavatelské společnosti Václava Mana technické zlato nedodaly, přesto dovolatel, resp. jeho společnosti uplatnily jako kupující daň na vstupu, ač si byl vědom, že Václav Man daňové přiznání nepodá a DPH neodvede (tedy jde o typické postavení „missing tradera“, na jehož úrovni dochází ke krácení daně).

61. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a jako takové je lze podat jen z výslovně zákonem stanovených a taxativně vypočtených důvodů. Všem těmto důvodům je přitom společné, že jim odpovídající vady jsou natolik závažné, že napadené rozhodnutí či řízení mu předcházející pro jejich existenci nemůže obstát, neboť jinak by bylo ohroženo zákonné a spravedlivé rozhodování. Dovolací důvody jsou tedy ve srovnání s důvody stanovenými pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení podle § 258 odst. 1 tr. ř. podstatně užší. Proto nikoliv každé porušení procesních pravidel odpovídá některému z důvodů dovolání. Obviněným vytýkaná porušení procesních pravidel nejenže neodpovídají, jak již výše uvedeno, žádnému dovolacímu důvodu, nejsou navíc ani opodstatněná.

62. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, že odvolacím námitkám obviněného věnoval soud patřičnou pozornost (viz mimořádně podrobné vypořádání námitek v odstavcích 38. až 92.). Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů rovněž plyne, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Je z nich rovněž patrno, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i s velkým množstvím jeho procesních námitek.

Současně je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Ve vztahu k nespokojenosti dovolatele s obsahem a způsobem vypořádání jeho odvolacích námitek (mj. v návaznosti na jejich objem a rozsah) je třeba připomenout dlouhodobě ustálenou judikaturu, podle níž není povinností odvolacího soudu zabývat se jednotlivými námitkami odvolání, je-li v protikladu k nim vystavěn ucelený argumentační systém, který obhajobu obviněného vyvrací.

Za těchto okolností je lichou představa dovolatele, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání. S oporou judikaturní praxe reprezentované zejména usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu, a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu, pokud se již soud prvního stupně s veškerou argumentací procesní strany dostatečně vypořádal (zejména pokud v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal), musí však být z odůvodnění odvolacího soudu patrné, že se argumentací obsaženou v odvolání zabýval.

Oba soudy se pak s podstatnou částí obviněným vznesených námitek (které byly opakovány i v podaném dovolání) důsledně a logicky vypořádaly, odvolací soud se odvolací argumentací obviněného důsledně zabýval. Proto nelze konstatovat, že by byl obviněný uznán vinným na základě nepřesvědčivých výsledků dokazování a že by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nedostatečně reagovalo na jeho obhajobu. Odvolacímu soudu proto nelze vyčítat, že v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku užil shodné argumentace, jako před zrušením rozhodnutí Nejvyšším soudem (toliko z důvodu netransparentně složeného odvolacího senátu), pakliže nebylo důvodu tuto argumentaci měnit.

Stejně tak je na základě výše uvedeného mylnou představa obviněného, že by rozsah stran jeho odvolací argumentace vyžadoval proporcionálně stejný rozsah reakce odvolacího soudu.

63. V návaznosti na to lze upozornit, že v rámci dovolání zpracovaného Mgr. Zdeňkem Burdou bylo co do procesního postupu opakovaně vyčítáno vrchnímu soudu, že odvolací námitky obviněného či jeho návrhy na doplnění dokazování u veřejného zasedání „neprojednal“ a „neprovedl dovolateli důkazní prostředky“. Posledně zmíněná výhrada bude ještě zmíněna níže v rámci posouzení tzv. opomenutých důkazů v případě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Každopádně průběh veřejného zasedání (zde u odvolacího soudu), jak je koncipován v § 235 tr.

ř., nepředpokládá žádné „projednávání“ námitek odvolatele či jeho důkazních návrhů ve smyslu obviněným uvažovaného dialogu či polemiky v průběhu veřejného zasedání. Je samozřejmě plně dostačující, je-li odvolací soud seznámen s obsahem odvolací argumentace a s případnými návrhy na doplnění dokazování, přičemž tyto při poradě senátu zváží a na základě výsledku své rozhodovací činnosti vyhlásí příslušné rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje vypořádání se s námitkami obhajoby. Je zároveň plně logickým, že se odvolací soud nemusí plně ztotožnit s argumentací obviněného a jeho návrhy na doplnění dokazování.

Očekávat však ve veřejném zasedání „projednávání“ ve smyslu nějaké průběžně vyhodnocující diskuse stran a soudu by bylo představou iluzorní.

64. Ke způsobu provádění důkazů postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. lze v obecné rovině odkázat např. na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 3 To 112/2015, uveřejněné pod č. 16/2018 Sb. rozh. tr. Listinné a jiné věcné důkazy se podle tohoto ustanovení provádí předložením stranám k nahlédnutí, jehož podstatou je především jednoznačné vymezení jednotlivých důkazních prostředků tak, aby bylo zřejmé, co je předmětem dokazování a aby měly strany možnost se s obsahem těchto důkazů bezprostředně seznámit. Nelze je chápat tak, že by snad měl soud povinnost tyto důkazy fyzicky předkládat (nosit) každé ze stran. Postup, který v projednávané věci zvolil soud a který spočíval v označení důkazu podle jeho názvu a umístění na konkrétním čísle listu v trestním spisu, plně odpovídá zákonným požadavkům. Obviněnému nelze přisvědčit, že by mu postup soudu znemožňoval řádné uplatnění jeho obhajoby. Z trestního spisu vyplývá, že na konci přípravného řízení obviněný celý spisový materiál prostudoval, měl v průběhu hlavního líčení jak možnost navrhovat přečtení listinných důkazů podle § 213 odst. 2 tr. ř., tak byl po provedení každého důkazu ve smyslu § 214 tr. ř. dotázán, zda se k němu chce vyjádřit. Nakonec s obsahově totožnou námitkou vznesenou již v rámci odvolání se vyčerpávajícím způsobem vypořádal vrchní soud v bodech 46. až 49. odůvodnění jeho rozsudku, které se mimo listinných důkazů týkaly též namítaných údajně poškozených nosičů elektronických dat a záznamů z hlavního líčení, kdy takové vady nebyly obviněným dostatečně specifikovány, ani soudem identifikovány (jediné dva případy poškození CD ve spise se týkaly elektronického obsahu, který je ve spise založen v listinné podobě, tedy bez jakékoli újmy na obhajovacích právech obviněného, který měl možnost se s tímto obsahem seznámit). Provádění listinných důkazů se rozsáhle věnoval i soud prvního stupně v návaznosti na obstrukční postupy obviněného v bodech 319. až 326. odůvodnění rozsudku. K této problematice tak v podstatě Nejvyšší soud nemá čeho doplnit.

65. Nelze uvažovat ani o porušení § 263 odst. 5 tr. ř. tím, že soud v nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání nepřečetl jím podané písemné odvolání včetně jeho odůvodnění. Citované ustanovení rozhodně předsedovi senátu neukládá, aby v nepřítomnosti obviněného četl celé jeho odvolání včetně odůvodnění. Zcela postačí sdělení jeho podstatného obsahu. Nadto v těchto souvislostech jako nepřítomnost obviněného je třeba chápat situaci, kdy veřejnému zasedání není přítomen obviněný ani jeho obhájce, jelikož v případě přítomnosti obhájce je to on, kdo odvolání přednáší. Jak plyne z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2023 (č. l. 9325 a násl.), odvolání obviněného Martina Mazúra přednesli jeho obhájci Peter Kanev (v rozsahu jeho písemného vyhotovení) i Mgr. Zdeněk Burda, který odkázal na své písemné vyhotovení odvolání a toto do protokolu ústně doplnil (č. l. 9328).

66. K námitce obviněného, podle které soudy porušily zásadu presumpce neviny tím, že mu kladly za vinu účast na trestné činnosti uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. 3 T 2/2014, považuje dovolací soud za dostatečné odkázat na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu v odst. 54. odůvodnění jeho rozhodnutí. Zmíněný rozsudek byl u hlavního líčení proveden jako listinný důkaz a vyplývá z něj, že pro trestnou činnost stejného charakteru jím byl odsouzen obviněný Václav Man, a to v souvislosti s vykazováním fiktivních obchodů se zlatem se společnostmi, za něž jednali obvinění S. M. a Martin Mazúr. Tímto poukazem na skutečnosti zjištěné v jiném trestním řízení nalézací soud nijak neporušil zásadu presumpce neviny, jen upozornil na další významné okolnosti žalovanému činu předcházející a zejména pak na okolnost přitěžující obviněnému Václavu Manovi.

67. K této části dovolací argumentace lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Z hlediska hodnocení důkazů soudy nižších stupňů dovolatel konkrétně nijak nevymezil „rozhodná“ skutková zjištění určující pro použitou právní kvalifikaci, ani to, proč by taková ujištění měla být v rozporu s obsahem provedených důkazů. Jak již bylo uvedeno, námitky byly vzneseny pouze k dílčím a okrajovým skutkovým zjištěním, a to zpochybněním, které zcela odhlédlo od soudy prezentovaného způsobu hodnocení důkazů, které rozhodně nepostrádá základy elementární logiky a je zcela věcně správným vývodem provedeného důkazního řízení. Proto eventuální zpochybnění skutkových závěrů nemohla být považována za argumentaci subsumovatelnou pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě.

68. Uplatněným dovolacím důvodům pak neodpovídá ani námitka údajného vyloučení předsedy senátu odvolacího soudu Mgr. Stanislava Králíka. Námitka by případně mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který však obviněný formálně ani neuplatnil. Podle uvedeného ustanovení lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Obviněný se vymezil pouze proti tomu, že předseda senátu ve věci již jednou rozhodoval rozsudkem ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 To 45/2021 (aniž jakkoli blíže vymezil svou argumentaci) a že dne 16. 10. 2023 zamítl žádost obviněného o odročení veřejného zasedání. Uvedený rozsudek byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 6 Tdo 202/2023, na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, stručně vyjádřeno proto, že tehdejší pravidla rozvrhu práce soudu nekonvenovala ústavním parametrům práva na zákonného soudce, konkrétně složení tehdy celkem pětičlenného senátu 3 To nebylo rozvrhem práce transparentně stanoveno v době nápadu věci.

Nejvyšší soud pak k této výhradě pouze ve stručnosti uvádí, že důvodem vyloučení předsedy senátu samozřejmě není fakt, že ve věci již jednou rozhodl, přičemž rozhodnutí bylo zrušeno v dovolacím řízení Nejvyšším soudem. Naopak standardní zákonem předpokládaný postup, z něhož trestní řád umožňuje v mimořádných případech výjimky, jestliže k tomu odvolací či dovolací soud shledá důvod (§ 262 a § 265l odst. 3 tr. ř.), je takový, že po zrušení rozhodnutí nadřízeným soudem projednává věc stejný senát či samosoudce, jako v předchozím řízení.

Je třeba připomenout, že předseda senátu ve věci nerozhoduje sám a jeho hlas nemá při hlasování ani žádnou větší váhu, než je tomu u ostatních členů senátu. Nad rámec uvedeného lze zdůraznit, že na základě obsahově totožných námitek o podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu Mgr. Stanislava Králíka již jednou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 3 To 48/2023, rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. ř., že předseda senátu z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen není. Stížnost obviněného pak byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30.

11. 2023, sp. zn. 11 Tvo 18/2023, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta zejména z důvodů, že právě předchozí rozhodnutí ve věci nevylučuje, aby předseda senátu odvolacího soudu opět ve věci po zrušení předchozího rozhodnutí byl ve věci činný. Předchozí meritorní rozhodnutí nediskvalifikuje soudce z možnosti později o vině a trestu obviněného nestranně, nezaujatě a v souladu se zákonem rozhodnout (viz bod 16. zmíněného usnesení Nejvyššího soudu). Nadto dosavadní judikatura vylučuje, aby „vztah soudce k projednávané věci“ ve smyslu § 30 odst. 1 tr.

ř. byl dovozován ze způsobu rozhodování či z procesního postupu, s nimiž eventuálně obviněný není spokojen, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval nedostatky.

Uvedené

tedy dopadá též na případ neodročení veřejného zasedání na žádost obviněného, které rovněž namítal. Před Nejvyšším soudem opakovaně vznesená námitka vyloučení předsedy senátu odvolacího soudu tedy rozhodně nemůže být důvodnou. Už vůbec pak nelze souhlasit s názorem dovolatele, že by zmiňovaný předseda senátu byl „vyloučen rozhodnutím Nejvyššího soudu“, neboť pravý opak je pravdou.

69. Obviněný ve svém dovolání řádně uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ten je dán, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Podle obviněného nebyl senát odvolacího soudu náležitě obsazen. V daném případě Nejvyšší soud ve věci už jednou rozhodl (jak výše uvedeno) usnesením ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 6 Tdo 202/2023. Vrchnímu soudu v Praze tehdy vytkl, že v době nápadu věci neexistovala jasná a předem daná pravidla pro výběr konkrétního složení senátu 3 To, jemuž věc napadla a jenž měl v dané době celkem pět členů. V rozvrhu práce obsažené pravidlo nasvědčovalo spíše výběru soudců ad hoc podle jejich zatíženosti. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, přičemž mu uložil odstranit vytknuté nedostatky, aniž by mu přitom dal konkrétní návod, jakým způsobem tak má být učiněno.

70. Při novém projednání věci se pak Vrchní soud v Praze vyjádřil k dané otázce v bodě 5. nyní napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že ani aktuální rozvrh práce neobsahuje pravidlo, podle něhož by bylo možno (zpětně) určit konkrétní složení senátu 3 To. Původní i aktuální rozvrh práce sice obsahuje pravidlo, že za zákonné soudce lze považovat pouze ty, kterým byla věc původně přidělena (v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Toto pravidlo však neumožňuje dojít ke konkrétnímu složení senátu. V rozvrhu práce platném ke dni nového nápadu věci po zrušení pak senát 3 To měl již pouze tři členy (z nichž dva byli členy tohoto senátu i při původním projednání věci). Z tohoto důvodu již nebylo potřebné, aby nový rozvrh práce obsahoval pravidlo pro určení konkrétních členů senátu k projednání konkrétní věci.

71. Věc byla předložena místopředsedovi soudu, který rozhodl o jejím opětovném zapsání do senátu 3 To s tím, že na ni bude pohlíženo jako na nový nápad, tedy ji projednával senát v aktuálním složení podle rozvrhu práce. K tomu obviněný namítl, že pokud bylo na věc pohlíženo jako nový nápad, mělo to být vztaženo i na přidělení do senátu, a o přidělení věci neměl rozhodovat místopředseda soudu. Pro dokreslení je možno doplnit, že při veřejném zasedání u Vrchního soudu v Praze obviněný takové námitky nevznesl, ani na výslovný dotaz neměl vůči popsanému postupu výhrady (byť si je Nejvyšší soud vědom, že v případě tohoto dovolacího důvodu není podmínkou uplatnění předchozí vznesení výhrady ke složení senátu).

72. Odvolacím soudem aplikovaný postup při přidělení věci je za dané situace jediným možným a správným. Pokud jde o opětovné přidělení věci do senátu 3 To, to je zcela v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákon, v daném případě trestní řád, přitom předpokládá, že po zrušení věci nadřízeným soudem projedná věc u nižšího soudu opětovně stejný senát či samosoudce. Z tohoto pravidla stanoví trestní řád výjimky, např. již zmíněný § 265l odst. 3 tr. ř. Přidělení věci do senátu 3 To přitom nebylo v předchozím dovolacím řízení napadnuto a ani Nejvyšší soud neshledal v tomto směru žádné pochybení. Zákonným a ústavně souladným postupem proto bylo přidělení věci po zrušení rozhodnutí opětovně senátu 3 To Vrchního soudu v Praze.

73. Pokud pak jde o konkrétní složení senátu 3 To, byť to není v citovaném zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu výslovně uvedeno, je zřejmé, že úkolem Vrchního soudu v Praze bylo odstranit nedostatky rozvrhu práce do budoucna, nikoli vymyslet retroaktivní pravidlo, které by určilo přesné složení senátu 3 To ke dni prvního nápadu věci na vrchní soud. Takové pravidlo zpětně určit z logiky věci nelze, neboť by již nešlo o náhodný výběr soudců podle předem daných pravidel, ale vždy by již bylo známo, které konkrétní osoby budou při aplikaci nově stanoveného pravidla k projednání věci vybrány. Jediným možným postupem tak je na složení senátu 3 To aplikovat rozvrh práce aktuální v době nového nápadu věci na vrchní soud po zrušení Nejvyšším soudem. Vzhledem k tomu, že se však v mezidobí změnilo složení senátu 3 To, který měl nově pouze tři soudce, pravidla pro určení konkrétních soudců k projednání konkrétní věci již nebyla potřebná a nebyla tedy stanovena. Pokud by měl senát při novém projednání věci více členů, pak by bylo postupováno právě podle nově stanovených pravidel pro přidělení konkrétních soudců. Pokud měl nově senát (pouze) tři členy, došlo tím rovněž k nápravě nedostatku v rozvrhu práce vytknutém Nejvyšším soudem v jeho zrušovacím rozhodnutí, neboť tím byla odstraněna situace, kdy vícečlenný senát neměl podle rozvrhu práce předem dané pravidlo výběru konkrétních osob k projednání věci. V dané věci tak bylo postupováno podle aktuálního bezvadného rozvrhu práce.

74. V tomto ohledu lze poukázat na zcela shodnou procesní situaci řešenou stran stejného senátu 3 To Vrchního soudu v Praze, kterou Nejvyšší soud vypořádal svým usnesením ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 1107/2023, na základě obsahově shodných dovolacích námitek stejně. V této věci pak i Ústavní soud usnesením ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. I. ÚS 1710/24, uzavřel, že nebylo důvodné tvrzené porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Původní rozvrh práce odvolacího soudu neurčoval přesně, v jakém složení bude senát 3 To věc rozhodovat (neboť umožňoval výběr ze čtyř soudců). Poté, co byla věc odvolacímu soudu vrácena, byl sice (v souladu s aktuálním rozvrhem práce) aplikován původní rozvrh práce, ten ale, pro zánik funkce jednoho ze soudců, již umožňoval předvídatelné obsazení senátu. O stejnou situaci se pak jedná i v předmětné věci.

75. Další námitka, kterou obviněný formálně správně podřadil výše citovanému dovolacímu důvodu, se týká obsazení soudu prvního stupně přísedícími. Tomu obviněný vytýká, že „výběr přísedících nesplňoval harmonogram práce soudu určený pro výběr osob“. Ten podle obviněného určuje, že výběr přísedících „má být činěn náhodným způsobem, a to cyklicky podle abecedního pořadí jmen osob z řad přísedících“. V případě obviněného však byly konkrétní osoby přísedících cíleně vybrány ze seznamu přísedících přidělených k senátu 56 T.

76. Jak je zřejmé z bodu 18 rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2019, „rozdělení přísedících do jednotlivých soudních oddělení navazuje v rozvrhu práce na tabulkovou část trestního úseku (Seznam přísedících pro soudní oddělení I. stupně). Přísedící jsou v rámci soudního oddělení k jednotlivým věcem přidělováni postupně podle abecedního pořadí“. Tabulková část se nachází na str. 140–143 a jsou v ní uvedeny seznamy konkrétních přísedících zařazených do konkrétních senátů (senát 56 T se nachází na str. 142). Mezi pravidlem předpokládaným v bodu 18 rozvrhu práce a postupem, který obviněný soudu prvního stupně vytýká, tak není žádný rozpor. Lze se domnívat, že obviněný pouze nepochopil význam pojmu „soudní oddělení“, které mylně vykládá jako celý soud či celý trestní úsek, ačkoli se jím myslí senát. V daném případě tedy byli přísedící vybráni zákonným a ústavně souladným postupem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15). Žádné jiné skutečnosti nasvědčující tomu, že by snad ze seznamu přísedících senátu 56 T měly být konkrétní osoby vybrány účelově, obviněný neuvedl. Podobně jako v případě předchozí výhrady ke složení senátu odvolacího soudu přitom v předchozím řízení složení senátu soudu prvního stupně nenapadl, ačkoli k tomu měl možnost a ačkoli v dané věci Nejvyšší soud rozhoduje dokonce už podruhé.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

77. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný správně podřadil námitku, že odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání dne 23. 10. 2023 bez jeho přítomnosti, přestože obviněný soud druhého stupně řádně a včas vyrozuměl, že se chce veřejného zasedání účastnit.

78. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde o situace, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. V případě konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro hlavní líčení v § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením § 263 odst. 4 tr. ř. a § 314q odst. 1 věty čtvrté tr. ř. a § 64 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, neboť jde prakticky o jediná zákonná ustanovení, která výslovně vymezují podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. K naplnění dovolacího důvodu však může dojít i v případech jiných zásahů do ústavního práva obviněného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Jeho účelem je obviněnému zejména zajistit reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Za určitých okolností by mohlo založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. také porušení ustanovení trestního řádu upravujících přípravu veřejného zasedání a doručování. Bylo by tomu tak například tehdy, pokud by předvolání obviněného k veřejnému zasedání nebylo obviněnému doručeno do vlastních rukou (§ 64 tr. ř.), nebo tehdy, pokud by soud vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání doručoval jako zásilku určenou do vlastních rukou, a navzdory tomu by při takovém doručování nerespektoval § 64 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1186/2011).

79. Tato pasáž dovolání však zůstala obviněným zjevně nedokončena. Příslušný odstavec dovolání ze dne 18. 3. 2022 sepsaného Mgr. Zdeňkem Burdou v bodu II. na str. 4 (i na předchozí straně se nachází shodně označený bod II.) končí v půli věty, jež není zakončena tečkou a není ukončena. Bylo by pouze spekulací odhadovat, jaký procesní postup odvolacího soudu obviněný vlastně hodlal vytknout. Odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1414/2000, by dával tušit, že překážkou bránící jeho účasti u veřejného zasedání mělo být jeho onemocnění. Žádná omluva z veřejného zasedání z důvodu nemoci však není v trestním spise založena, ani nebyla dvěma osobně přítomnými obhájci dovolatele u veřejného zasedání dne 23. 10. 2023 prezentována, či dokonce dokladována. Protokol konstatuje toliko nepřítomnost obviněného a splnění podmínek pro jednání v jeho nepřítomnosti bez vznesení jakýchkoli námitek ze strany obhájců. Jak již bylo uvedeno výše, v žádném případě není úlohou dovolacího soudu domýšlet si dovolací argumentaci obviněného, která v daném případě zcela absentuje. Vyjde-li proto dovolací soud toliko z tvrzení obviněného, že „soud druhého stupně konal veřejné zasedání o odvolání, přestože byl řádně a včas vyrozuměn, že se obviněný chce veřejného zasedání účastnit“, je zřejmé, že samotná tato okolnost neodpovídá porušení žádného ustanovení trestního řádu o konání veřejného zasedání a bez dalšího neznamená ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

80. Již výše vymezenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. jeho třetí variantě, lze s notnou dávkou tolerance podřadit námitky obviněného týkající se jeho důkazních návrhů ve vztahu k odvolacímu soudu, jde však o výhrady zjevně neopodstatněné. Nejprve je třeba připomenout, že opomenutými důkazy ve smyslu tohoto dovolacího důvodu jsou pouze důkazy „podstatné“, důkazy „navrhované“ (tzn. jejich provedení muselo být v předchozím řízení navrženo) a současně důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, což je třeba v rámci dovolací argumentace odůvodnit. Nestačí tedy pouze vyjádřit nesouhlas s tím, že soud prvního stupně či odvolací soud určité důkazní návrhy zamítl, popř. pouze nesouhlasit s důvody takového postupu.

81. Podmínku důkazů navrhovaných nesplňují námitky obviněného týkající se znaleckých posudků zpracovaných společností Ostravská znalecká, a. s., a doc. RNDr. Ľudmilou Illášovou, PhD. Obviněný je totiž sice odvolacímu soudu předložil a v jednom ze svých podání zmínil, v závěru veřejného zasedání konaného dne 23. 10. 2023 u odvolacího soudu však na dotaz, zda strany mají ještě nějaké důkazní návrhy, oba obhájci obviněného výslovně uvedli, že důkazní návrhy nemají (viz č. l. 9330). Toto vyjádření je třeba chápat tak, že obviněný, pokud případně chtěl znalecké posudky k důkazu navrhnout, v závěru veřejného zasedání na tomto návrhu již netrval.

Nejvyšší soud již usnesením ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 6 Tdo 936/2024, s oporou v usnesení ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 4 Tdo 468/2024, řešil v návaznosti na tvrzený dovolací důvod opomenutých důkazů situaci obhajoby, která v závěru hlavního líčení i veřejného zasedání u odvolacího soudu neměla výslovně dalších návrhů na doplnění dokazování, ač v předchozích stádiích řízení v různých podáních takové návrhy vznesla. Bylo uzavřeno, že u hlavního líčení dotaz soudu na případné doplnění dokazování podle § 215 odst. 4 tr.

ř. je právě bodem, ve kterém se zjišťuje stanovisko stran k ukončení této fáze hlavního líčení (PÚRY, František. § 215 [Součinnost stran při dokazování]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2696.). Je ostatně logické, že strategie obhajoby se může během trestního řízení (např. s ohledem na průběžně prováděné jiné důkazy) vyvíjet a tím se průběžně může měnit i její postup v návrzích na doplnění dokazování. Citované ustanovení proto má sloužit stranám jako pomyslný záchytný bod, ve kterém nejpozději finalizují své stanovisko, čeho chtějí v rámci dokazování dosáhnout, a o tomto zpravit soud. Je zcela zjevné, že toto ustanovení navazuje bezprostředně na situaci, kdy soud považuje všechny relevantní důkazy za provedené a svým dotazem ověřuje a zjišťuje, zda strany s takovým názorem na důkazní řízení souzní, či mají potřebu navrhovat doplnění dokazování.

Jestliže v tomto okamžiku obhajoba informovala soud, že nemá žádné důkazní návrhy, deklarovala tím, že dosud provedené důkazy považuje rovněž za dostačující. Právě proto ustanovení § 215 odst. 4 tr. ř. zakotvuje potřebnou sumarizaci důkazních návrhů v závěrečné fázi hlavního líčení, která se jeví potřebnou zejména v případech mnoha prováděných hlavních líčení s četnými návrhy stran na doplnění dokazování, jimž je vyhovováno průběžně, ať již zčásti či zcela, přičemž průběh důkazního řízení a potřeba toho kterého důkazu se může podle náhledu stran ale i soudu měnit.

Obviněnému nelze upírat právo návrhu na doplnění dokazování. Avšak pokud důkazní řízení dospělo do stadia předvídaného ustanovením § 215 odst. 4 tr. ř. a obviněný se výslovně vyjádřil, že ve věci další důkazní návrhy nemá (přičemž v předchozích stadiích jiné důkazní návrhy zopakoval a trval na nich), je třeba považovat takové stanovisko za souhrnné i k předchozímu průběhu trestního řízení, tedy že na eventuálních předchozích návrzích na doplnění dokazování netrvá.

Po soudu tak nelze požadovat, aby se „domníval“ či presumoval podle těžko představitelných kritérií, zda a na kterých předchozích návrzích obviněný setrvává. Nakonec pokud by v takové fázi řízení návrh vznesen byl (což žádná ze stran neučinila), byl by soud povinen k formální reakci v podobě odročení hlavního líčení za účelem doplnění dokazování (§ 219 odst. 1 tr. ř.) či rozhodnutí, že se další důkazy provádět nebudou (§ 216 odst. 1 tr. ř.). V dané věci tomu tak ovšem nebylo. Tyto závěry pak bezprostředně dopadají i na procesní situaci před soudem odvolacím, neboť podle § 235 odst. 2 tr. ř. jsou-li při veřejném zasedání prováděny důkazy, užije se přiměřeně ustanovení o dokazování u hlavního líčení. Dovolatelem reklamované neprovedené důkazy tak nelze ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu považovat za opomenuté, neboť vůbec nebylo navrženo jejich provedení.

82. Kromě toho by uvedené posudky nenaplňovaly ani podmínku důkazů podstatných. Znalecký posudek doc. Illášové totiž odpovídal na otázku, zda množství ryzího zlata uvedené ve výroku odpovídá množství zlata ve slitinách. K této otázce se soud prvního stupně vyjádřil v bodě 227., přičemž nejde o otázku pro posouzení věci zásadní, neboť daňová podstata trestné činnosti není odvislá od precizní korespondence množství zlata v jednotlivých na sebe navazujících formálně deklarovaných transakcích. Znalecký ústav Ostravská znalecká, a. s., pak ve smyslu položených otázek prováděl v posudku de facto vlastní hodnocení důkazů a vyvozoval vlastní skutkové závěry. Smyslem znaleckého posudku zde zjevně mělo být suplování činnosti soudu prvního stupně. Opět je však třeba zdůraznit, že obviněný tyto důkazy vůbec nenavrhl k provedení, ani neodůvodnil, z jakých důvodů by měly být podstatnými pro meritorní rozhodnutí ve věci.

83. Obviněný dále soudu prvního stupně vytýká zamítnutí důkazního návrhu na výslech svědka P. M. Soud prvního stupně podle obviněného nedůvodně předjímal možný obsah tohoto výslechu. To je poněkud zvláštní argumentace vzhledem k tomu, že, jak upozornil odvolací soud v bodě 61. odůvodnění svého rozsudku, výslech tohoto svědka žádný z účastníků trestního řízení rovněž nenavrhoval. Navíc byl P. M. osobou, která pouze založila a prodala spoluobviněnému Václavu Manovi obchodní společnosti, není tedy vůbec zřejmé, co relevantního by mohl tento svědek k věci uvést.

84. Pochybení nelze shledat ani v zamítnutí důkazního návrhu výslechem P. L. Opět lze odkázat na bod 61. rozsudku odvolacího soudu a také bod 286. rozsudku soudu prvního stupně. Je poněkud rozporné, že zatímco ve svém prvním dovolacím podání argumentuje obviněný tím, že P. L. nevstoupila do smluvního vztahu se společnostmi Václava Mana a není tedy vůči němu vázána mlčenlivostí, ve svém doplňujícím podání doručeném soudu prvního stupně dne 5. 9. 2024 obviněný naopak tvrdí, že jmenovaná za společnosti Václava Mana Havenrock, Malconeron a Grikosanol jako jeho „poradce“ vystavovala faktury. Jak již bylo výše uvedeno, není úkolem Nejvyššího soudu, aby za obviněného dotvářel nedostatečnou či zmatečnou dovolací argumentaci. Každopádně soudy neopomenuly uvedený důkazní návrh, věcně správně se s ním vypořádaly jako s fakticky neproveditelným a vycházely z dostatečných podkladů listinné povahy týkajících se společností obviněného Václava Mana a jejich vztahů k příslušnému finančnímu úřadu.

85. J. P.-P. a K. K. měli podle obviněného vypovědět o tom, že Václav Man měl pronajaty obchodní prostory. Jak již však bylo zmíněno výše, pro posouzení věci není nijak stěžejní, do jaké míry případně spoluobviněný vykonával určité úkony při svém podnikání osobně. Otázka, do jaké míry ovládal obviněný společnosti Václava Mana přímo a do jaké míry plnil spoluobviněný jeho pokyny, nemá na posouzení podstaty skutku vliv. Navíc i kdyby měl spoluobviněný pronajaty obchodní prostory, nijak by to nesvědčilo o tom, že v tomto směru jednal samostatně. Ohledně výslechu R. A. obviněný nic bližšího neuvedl, než že jde o pochybení odvolacího soudu a krácení jeho práv. Lze tak pouze opět odkázat na bod 61. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a na skutečnost, že nejde o důkaz navržený ani pro věc relevantní, popř. takovou argumentaci dovolatel vůbec nevznesl.

86. K důkaznímu návrhu výslechem svědkyně J. N., pracovnice finančního úřadu, se vyjádřil již soud prvního stupně v bodě 284. rozsudku, kde vysvětlil jeho nadbytečnost. Jak vyplývá z dovolání, obviněný chtěl výslechem svědkyně zjišťovat, zda spoluobviněný Václav Man přece jen nepodal daňová přiznání. Chtěl tedy takto na základě vlastního spekulativního závěru o „možnosti“, že spoluobviněný daňové přiznání přece jen mohl podat, konfrontovat tvrzení finančního úřadu uvedené „na papíře“. Je zřejmé, že soud prvního stupně neměl důvod osobním výslechem svědkyně prověřovat písemné sdělení finančního úřadu, o správnosti jehož obsahu nevznikly žádné pochybnosti. Kromě toho, podstatná je v projednávané věci skutečnost, že daňová povinnost podle přechozí dohody nebyla splněna (daň byla zkrácena), nikoli fakt, že nebyla podána daňová přiznání.

87. Ve vztahu k výše popsaným námitkám tzv. opomenutých důkazů tak lze souhrnně uzavřít, že z valné většiny se jednalo o důkazy obviněným nenavržené, tudíž nemohly být nedůvodně soudy nižších stupňů opomenuty. Ve zbývajícím rozsahu se nejednalo o důkazy podstatné pro posouzení skutkových či právních závěrů, s čímž se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků argumentačně vypořádaly a nelze jim tedy vytýkat ani deficit odůvodnění rozsudku podle § 125 odst. 1 tr. ř. Argumentace dovolatele pak představuje pouhou polemiku s věcně správným odůvodněním soudů, proto nelze jeho námitkám přisvědčit.

88. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě lze podřadit také námitku týkající se prohlídky jiných prostor, konkrétně kanceláře firmy obviněného Goldenburg Europa GBE, spol. s r. o. Orgánům činným v trestním řízení obviněný vytýká, že obsah pytlů byl zajištěn bez účasti zaměstnanců firmy, proto nelze ověřit, zda obsah zajištěných dokumentů koresponduje s obsahem nálezu. I touto námitkou se již zabývaly v předchozím řízení soudy obou stupňů a k jejich odůvodnění na tomto místě prakticky není co dodat (viz bod 317. rozsudku soudu prvního stupně a bod 42. rozsudku odvolacího soudu). Pokud jde o zajištění účasti zaměstnanců při prohlídce, konstatoval odvolací soud, že existence těchto prostor byla zjištěna až dne 16. 6. 2015 v rámci dalších úkonů a z taktických důvodů nesnesla prohlídka odkladu. Je tedy zjevné, že v časové tísni neměl orgán činný v trestním řízení možnost pátrat po případných zaměstnancích společnosti, pakliže se v jejích prostorách žádní nenacházeli a obviněný byl tou dobou v zahraničí. Na tom nic nemění ani případná skutečnost, že zaměstnankyně dalších firem obviněného, v jejichž prostorách byla ve stejný den rovněž prováděna prohlídka, byla shodou okolností také zaměstnankyní firmy Goldenburg Europa GBE, spol. s r. o. Tuto skutečnost se orgán činný v trestním řízení neměl jak dozvědět a neměl ani žádný důvod ji předpokládat. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, obsah pytlů se zajištěnými dokumenty byl následně rozpečetěn a evidován za účasti obhajoby. Obviněný pak měl možnost vyjádřit se ke každému jednotlivému důkazu. Obviněný tak v podstatě pouze zpochybnil původ značného množství listinných důkazů, aniž konkrétně rozporoval některý z nich. Jen velmi stěží si lze v dané fázi trestního řízení představit obviněným nastiňovanou možnost „podstrčení“ nějakých konkrétních dokumentů, ve zcela nepředstavitelném případě všech. Námitka tak má opět pouze formální charakter stejně jako většina ostatních předchozích.

89. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

90. Některé námitky obviněného je možné s jistou dávkou tolerance formálně podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomu tak pro jejich argumentační střídmost či nejednoznačnost, jak byly zakomponovány do dovolání obviněného. Opět lze v této souvislosti odkázat na nemožnost dovolacího soudu argumentaci obviněného dotvářet, či si ji sám jakkoli dovozovat. I tak se Nejvyšší soud ve stručnosti k těmto neurčitým námitkám vyjádří.