6 Tdo 936/2024-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 14 To 57/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 49/2023, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. 7. 2024, č. j. 14 To 57/2024-315, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. 12. 2023, č. j. 2 T 49/2023-266.
II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Písku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 2 T 49/2023, (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byl obviněný M. Č. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod body 1), 2) a 3) pokračujícím zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pod body 1) a 3) pokračujícím přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
1) v přesně neustanovené době od 31. 12. 2022 do 7:30 hodin dne 1. 1. 2023 v XY, v bytě svého současného bydliště na adrese XY XY, poté co jej zde navštívila L. K., narozená XY, tuto následně, když chtěla z návštěvy v jeho bytě odejít, odmítl pustit, uzamkl dveře a uschoval klíč, poté, co poškozená začala plakat, uchopil a v ruce držel nůž o délce cca 30 cm, tento jí přiložil ke krku se slovy „ještě jednu slzu pustíš, tak ti odřežu hlavu od těla“, přičemž ji levou rukou držel za krk, takto byla L. K. nucena v jeho přítomnosti přečkat celou noc, kdy ležel v její těsné blízkosti až do ranních hodin, poté ji kopl do zad a poslal ji, aby před domem sebrala nějaké nedopalky cigaret, její osobní věci jí však odmítl vydat, aby nemohla odejít, čehož L. K. využila a utekla pro pomoc na Městskou policii v Písku, ke zranění poškozené nedošlo,
2) dne 4. 1. 2023 v době nejméně od 16. hodiny do 17.15 hodin v XY, poté, co L. K., narozenou XY objevil na návštěvě u jejích známých v XY na adrese XY XY, po ní požadoval, aby s ním okamžitě odešla, když se poškozená ze strachu z jeho osoby snažila neuposlechnout, vyndal z kapsy nůž a se slovy „mám ho ještě použít tady? Dělej mrdko, jdeme“ donutil L. K. k opuštění bytu známých, kdy jí během odchodu vzal její tašky, které nesl, poté, co L. K. odmítla jít k němu domů, tuto v parku na XY fyzicky napadl a to tak, že ji kopal do hlavy a nohou, čímž jí způsobil drobná poranění, která si vyžádala lékařské ošetření v Nemocnici Písek a.s.,
3) v přesně neustanovené době ode dne 17. 1. 2023 do odpoledních hodin dne 18. 1. 2023, poté co pod falešnou záminkou, prostřednictvím svého známého, vylákal L. K., narozenou XY ven z jejího bydliště v obci XY, kdy tato nevěděla, že na schůzce bude i M. Č., této sdělil, že jede s ním do XY k němu do bytu, L. K. ze strachu nasedla do jím přivolaného taxi, které je dovezlo až před dům v ulici XY XY v XY, kde poškozenou ve svém bytě uzamkl a neumožnil jí odejít, zároveň si v ruce pohrával s nožem o délce cca 15 cm a poškozené říkal „byla jsi málo týraná a málo bita, nevážíš si toho, že tě mám rád“, takto ji donutil u něj strávit noc, následný den společně přejeli taxíkem do XY, kde L. K. využila chvilkové nepozornosti M. Č. a utekla do svého bydliště, odkud zavolala o pomoc na tísňovou linku, ke zranění poškozené nedošlo.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jenž byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu.
3. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 9 681 Kč.
4. Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný, státní zástupce a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 14 To 57/2024, jímž z podnětu odvolání podaného poškozenou pojišťovnou podle 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil výrok o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a trestu znovu rozhodl tak, že obviněnému podle 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 9 681 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od 21. 12. 2023 do zaplacení. Podle § 256 tr. ř. pak zamítl odvolání obviněného a státního zástupce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Prvně namítl, že soud prvního stupně se nevypořádal s jeho návrhy doplnit dokazování o znalecké posudky ohledně posouzení jednak jeho příčetnosti v době spáchání trestných činů, jednak ohledně věrohodnosti poškozené a dále i opisem jejího rejstříku trestů. I přes to, že o toto doplnění žádal v přípravném řízení, i v
rámci jeho vyjádření k obžalobě, prvoinstanční soud se tím nikterak nezabýval. V rozporu s náležitostmi písemného odůvodnění rozsudku podle 125 odst. 1 tr. ř. soud ani neuvedl, proč nevyhověl uvedeným návrhům. Tím zasáhl do práva obviněného na obhajobu. Existenci tohoto procesního pochybení ostatně potvrdil i odvolací soud, který však místo nápravy pouze konstatoval, že obviněný měl dostatečný prostor realizovat svou obhajobu. S tím však obviněný zásadně nesouhlasí, neboť daným postupem se v podstatě dostal do pozice pouhého diváka.
Již v obecné procesní rovině definované Ústavním soudem není přípustné, aby soud nereagoval na důkazní návrhy obhajoby a alespoň v několika větách neuvedl, proč jim případně nevyhovuje. Krom dodržení obecných procesních pravidel obviněný také namítl, že znalecký posudek stran jeho příčetnosti hraje klíčovou roli pro správné posouzení věci. Byla mu v rámci jiného trestního řízení pro zjištěnou psychickou poruchu soudem uložena ústavní psychiatrická léčba, následně změněna na ambulantní, což zakládá objektivní skutečnost, která vyžadovala znalecké zkoumání.
O tomto ostatně informoval policejní orgán. Ačkoliv tedy byly dány zřejmé důvody, proč se má soud prvního stupně zabývat otázkou příčetnosti, ten pouze uvedl, že se dopustil trestného činu v době, kdy měl již nařízenou ambulantní léčbu. Odvolací soud se tento nedostatek ve skutkových zjištěních snažil napravit odkazem na znalecký posudek vypracovaný dne 7. 6. 2023, tedy půl roku po trestné činnosti a zodpovídající, zda je nutné, aby došlo k přeměně ambulantní léčby zpět na ústavní. Převzaté závěry netýkající se příčetnosti tak nemohly být relevantní, nehledě na to, že touto argumentací se soud dostal do rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 15.
3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11. Podle tohoto se příčetnost neposuzuje jako taková, ale vždy jen ve vztahu k určitému – časově identifikovatelnému – činu. Odvolací soud tak provedl hodnocení otázky vyžadující odborné znalosti bez toho, aby provedl odpovídající znalecký posudek. Separátně dále obviněný brojil i proti skutkovým zjištěním týkajícím se skutku popsaného v bodě 3) výroku o vině. Výpověď poškozené byla k tomuto dílčímu skutku neúplná a skutek nelze z její výpovědi takto konstruovat. Na rozdíl od obviněného vůbec nepopsala první část průběhu skutkového děje.
Jeho skutkovou verzi podporují i další dva očití svědci, a to J. N. a I. D., kteří byli osobně přítomni interakci mezi obviněným a poškozenou v předmětné době. I přes tyto důkazy vyvracející skutkové závěry o průběhu třetího skutku soudy vycházely výlučně z výpovědi poškozené, která měla podle názoru odvolacího soudu vyvrátit obhajobu.
Tím však soud postupoval v
rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Jelikož oba svědci potvrdili, že nedošlo k žádnému konfliktu či potyčce, nenastala ani situace tvrzení proti tvrzení, vznikly tím důvodné pochybnosti, které měly být vyloženy ve prospěch obviněného.
6. Na základě těchto skutečností obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že byť námitka o neprovedení obviněným navrhovaného znaleckého posudku zkoumající jeho duševní stav formálně odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je neopodstatněná. Vznesl-li tento svůj důkazní návrh v přípravném řízení a v rámci vyjádření k podané obžalobě, učinil tak před zahájením dokazování vedeným soudem v hlavním líčení. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 12. 2023 na dotaz soudu dovolatel i jeho obhájce uvedli, že nemají „žádný další důkazní návrh“. Tím tak demonstrovali, že považují okruh provedených důkazů za úplný a uzavřený. Soud se tak nemohl vypořádat s důkazními návrhy, které se nacházely mimo dokazování, příp. na kterých obviněný zjevně netrval. I v případě, že by se jednalo o řádný důkazní návrh, odvolací soud adekvátně odůvodnil, proč šlo o důkaz nadbytečný. Psychický stav dovolatele byl již dostatečným způsobem zjištěn v jiné trestní věci. Stran skutkových výhrad k popisu třetího skutku státní zástupce uvedl, že dovolatel nevymezil, v čem spatřuje zjevný rozpor, nýbrž podle povahy svých výhrad spíše namítal nedodržení zásady in dubio pro reo. Takováto procesní námitka ovšem neodpovídá žádnému z taxativně dovolacích důvodů a souběžně nic nenasvědčuje tomu, že by snad uvedená zásada porušena byla.
8. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
9. Obviněný zaslal k vyjádření státního zástupce prostřednictvím svého obhájce repliku. V ní prvně vytkl, že tvrzení státního zástupce o uplatnění důkazních návrhů mimo dokazování, kvůli čemuž se s nimi soud nemusel vypořádat, představuje přílišný formalismus popírající smysl a účel trestního řízení. Vymezil se proti argumentaci o závěru hlavního líčení, kdy obhajoba na dotaz soudu uvedla, že nemá další důkazní návrhy. Postrádá logiku, pokud stejné důkazní návrhy už byly učiněny, aby byly uplatňovány opakovaně. Státní zástupce tak vyviňuje orgány činné v trestním řízení ze zanedbání jejich povinností a klade průběh věci dokonce k tíži obhajoby. Dovolatel setrval na stanovisku, že návrhy na doplnění dokazování vznesl formálně vzato po podání obžaloby, tedy po zahájení řízení před soudem, tudíž formálně správně.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 14 To 57/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
15. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné. Napadený rozsudek odvolacího soudu a řízení mu předcházející je zatíženo vadami odpovídajícími důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
16. Své námitky obviněný zaměřil na učiněná skutková zjištění, která měla být zatížena jednak vadou neprovedení navrhovaných důkazů, a jednak zjevnými rozpory ve vztahu k popisu dílčího skutku pod bodem 3) výroku o vině. Pokud jde o prvně zmíněnou vadu, soud prvního stupně měl opomenout provést (či jinak reagovat) na obviněným navrhovaný znalecký posudek ohledně posouzení jeho duševního stavu v době spáchání trestných činů, opis rejstříku trestů poškozené a znalecký posudek zkoumající její věrohodnost. Tento nedostatek pak následně odvolací soud nenapravil ani přesto, že byly dány důvodné pochybnosti o příčetnosti obviněného. V případě třetího skutku oba soudy nižšího stupně vycházely z tvrzení poškozené, které ovšem nepředstavují souvislý popis událostí, a které jsou rovněž vyvráceny svědeckými výpověďmi J. N. a I. D.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Třetí alternativa
17. Ve vztahu k primární námitce nedůvodného neprovedení obhajobou navržených důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že formálně vzato odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).
18. Z předloženého trestního spisu dovolací soud zjistil, že obviněný navrhl provést důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ke své osobě (stran jeho příčetnosti), znaleckým posudkem k osobě poškozené (stran jejího „duševního stavu“), opisem jejího rejstříku trestů a provedením výslechu svědkyně I. D. v rámci svého vyjádření k obžalobě a návrhu na předběžné projednání obžaloby (č. l. 146). Poslední dva návrhy, tedy výslech svědkyně a opis rejstříku trestů poškozené, zopakoval obhájce obviněného z vlastní iniciativy i v hlavním líčení dne 20. 6. 2023 (č. l. 174). Výslech zmíněné svědkyně před soudem pak proběhl dne 31. 10. 2023 (č. l. 235). Pokud se obviněného (a jeho obhájce) soud prvního stupně dotázal během hlavního líčení konaného dne 12. 12. 2023 (č. l. 257; tedy před závěrečnými řečmi podle § 216 odst. 1 tr. ř., a před vynesením rozsudku ve věci dne 19. 12. 2023), zda chtějí (tj. obhájce i obviněný) učinit návrhy na doplnění dokazování, odpověděli zamítavě, že „nemají žádný další důkazní návrh“. Nutno podotknout, že uvedeného dne bylo po obsahově totožném vyjádření ostatních stran soudem rozhodnuto o skončení dokazování. V reakci na odsuzující rozsudek následně obviněný podal odvolání, ve kterém namítal neprovedení zmíněných důkazních návrhů (vyjma výslechu svědkyně I. D.). Odvolací soud na to reagoval provedením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., v jiné věci vedené pod sp. zn. 5 Nt 312/2013, týkající se změny ambulantního ochranného léčení obviněného zpět na ústavní a konstatováním v odůvodnění svého rozhodnutí, že věrohodnost poškozené nebyla ničím zpochybněna, a tudíž s tím polemizující důkazní návrh (znalecký posudek k důvěryhodnosti poškozené) je nadbytečný. Je vhodné dále zmínit, že obhájce obviněného i ve veřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2024 u odvolacího soudu (č. l. 311) k jeho dotazu opět uvedl „bez návrhů na doplnění dokazování“.
19. Nutno konstatovat, že v takto nastíněné situaci se střetává vícero práv a povinností, jejichž konečné posouzení bylo soudy obou stupňů provedeno vadně, ovšem z důvodů rozdílných, než které namítl obviněný jako vadu opomenutých důkazů. Dovolací soud si je vědom i ústavní dimenze soudního rozhodování a z toho plynoucí povinnosti interpretovat veškerá ustanovení konformně s ústavním pořádkem, včetně dovolacích důvodů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Tedy v rámci svého přezkumu přihlédl i k těm aspektům předmětného trestního řízení, které byly zatíženy zjevnou vadou porušující práva obviněného, byť třeba byly v dovolání zmíněny pouze okrajově.
20. V prvé řadě se lze ztotožnit se závěrem státního zástupce, že navržení důkazů ve vyjádření k obžalobě, aby pak na ně v další fázi trestního řízení nebylo nikterak odkazováno, a to i přes přímý dotaz soudu ohledně návrhů na doplnění dokazování, představuje pohledem zásad právní jistoty a efektivity trestního řízení nepopíratelnou vadu v postupu obhajoby. Tento efekt je umocněn selektivností, se kterou obhajoba ke svým vlastním důkazním návrhům přistupovala, kdy opis rejstříku trestů poškozené i výslech svědkyně byl k důkazu výslovně navržen samostatně v hlavním líčení konaném dne 20.
6. 2023, aniž kdykoli poté ostatní důkazní návrhy byly zopakovány. Nelze, byť to obviněný namítl, činit důkazní návrhy ve dvou rovinách najednou, kdy na některých důkazech obhajoba trvá a o tom informuje soud a souběžně některé důkazní návrhy nezopakovat, a to i přes vyzvání soudu prvního i druhého stupně. Takovýto postup je opakem součinnosti stran při dokazování, jak ji definuje § 215 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je právě dotaz soudu na případné doplnění dokazování bodem, ve kterém se zjišťuje stanovisko stran k ukončení této fáze hlavního líčení (PÚRY, František.
§ 215 [Součinnost stran při dokazování]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2696.). Je ostatně logické, že strategie obhajoby se může během trestního řízení (např. s ohledem na průběžně prováděné jiné důkazy) vyvíjet a tím se průběžně může měnit i její postup v návrzích na doplnění dokazování. Citované ustanovení proto má sloužit stranám jako pomyslný záchytný bod, ve kterém nejpozději finalizují své stanovisko, čeho chtějí v rámci dokazování dosáhnout, a o tomto zpravit soud. Je zcela zjevné, že toto ustanovení navazuje bezprostředně na situaci, kdy soud považuje všechny relevantní důkazy za provedené a svým dotazem ověřuje a zjišťuje, zda strany s takovým názorem na důkazní řízení souzní, či mají potřebu navrhovat doplnění dokazování.
Jestliže v tomto okamžiku obhajoba informovala soud, že nemá žádné důkazní návrhy, deklarovala tím, že dosud provedené důkazy považuje rovněž za dostačující. V opačném případě by hrozila deformace průběhu dokazování nejen pro nedostatek právní jistoty, zda vyjádření k doplnění dokazování v hlavním líčení jsou myšlena vážně, ale také pro narušení efektivity trestního řízení, kdy by byl soud nucen každé takové vyjádření komparovat s celým předchozím procesním materiálem, ad absurdum i se stanoviskem stran v průběhu přípravného řízení apod. Jinak vyjádřeno, soud by si nikdy nemohl být plně jist při vyjádření, které po dvakráte obviněný před soudy explicitně učinil („nemá návrhy na doplnění dokazování“), že dokazování i strany považují za skutečně důvodně skončené.
Právě proto ustanovení § 215 odst. 4 tr. ř.
zakotvuje potřebnou
sumarizaci důkazních návrhů v závěrečné fázi hlavního líčení, která se jeví potřebnou zejména v případech mnoha prováděných hlavních líčení s četnými návrhy stran na doplnění dokazování, jimž je vyhovováno průběžně, ať již zčásti či zcela, přičemž průběh důkazního řízení a potřeba toho kterého důkazu se může podle náhledu stran ale i soudu měnit. Obviněnému nelze upírat právo návrhu na doplnění dokazování, které nemusí být nutně realizováno pouze v průběhu hlavního líčení (lze si představit takový písemný návrh, jako učinil obviněný, popř. návrh mezi dvěma odročenými hlavními líčeními, návrh zakomponovaný do řádného opravného prostředku apod.).
Avšak pokud důkazní řízení dospělo do stadia předvídaného ustanovením § 215 odst. 4 tr. ř. a obviněný se výslovně vyjádřil, že ve věci další důkazní návrhy nemá (přičemž v předchozích stadiích jiné důkazní návrhy zopakoval a trval na nich), je třeba považovat takové stanovisko za souhrnné i k předchozímu průběhu trestního řízení, tedy že na eventuálních předchozích návrzích na doplnění dokazování netrvá. Po soudu tak nelze požadovat, aby se „domníval“ či presumoval podle těžko představitelných kritérií, zda a na kterých předchozích návrzích obviněný setrvává.
Takový přístup nepovažuje dovolací soud za přepjatý formalismus, nýbrž projev potřeby „bdělosti“ obhajoby a zákonné vyjádření možnosti návrh zopakovat, popř. vznést návrh nový, vyjadřuje-li soud, že sám již dokazování považuje za dostatečné (shodně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 4 Tdo 468/2024, bod 81.). Nakonec pokud by v takové fázi řízení návrh vznesen byl (což žádná ze stran neučinila), byl by soud povinen k formální reakci v podobě odročení hlavního líčení za účelem doplnění dokazování (§ 219 odst. 1 tr.
ř.) či rozhodnutí, že se další důkazy provádět nebudou (§ 216 odst. 1 tr. ř.). V dané věci tomu tak ovšem nebylo.
21. Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud uzavírá, že obviněným namítané důkazní návrhy (oběma znaleckými posudky a opisem rejstříku trestů poškozené) nelze považovat ve smyslu třetí varianty řešeného dovolacího důvodu za opomenuté, neboť označené důkazy nelze považovat ani za řádně navržené. Na tomto závěru ničeho nemění ani poněkud vstřícný přístup odvolacího soudu, který „nereakci“ soudu prvního stupně označil za procesní pochybení, či lehké pochyby státního zástupce, s podstatou jehož úvah však ve velké míře Nejvyšší soud souzní a lze je nepochybně vztahovat i k důkazním návrhům obžaloby.
22. I kdyby bylo odhlédnuto od výše uvedeného, nutno poukázat, že odvolací soud se s touto procesní otázkou do značné míry snažil vypořádat (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 10. 7. 2024 a odůvodnění v bodech 21. a 22. rozsudku tohoto soudu), když vycházel z vlastního náhledu na návrhy obviněného na doplnění dokazování vznesené pouze po podání obžaloby. Postačí přitom v krátkosti odkázat na provedení zmíněného znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., v jiné věci obviněného vedené pod sp. zn. 5 Nt 312/2013. Byť tímto postupem vznikla jiná vada v rozhodnutí, kterou se Nejvyšší soud bude zabývat níže, je jednoznačné, že s ohledem na existenci a provedení tohoto důkazu odvolací soud považoval návrh obviněného na doplnění dokazování znaleckým zkoumání k jeho příčetnosti za nadbytečný. Pokud ten stejný soud po vyhodnocení důkazní situace dospěl k závěru, že věrohodnost poškozené není ničím zpochybněna, ba právě naopak, ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy (zejména s výpověďmi svědků – zvláště těch podporující verzi poškozené k událostem popsaným ve druhém skutku výroku o vině, s lékařskou zprávou dokazující zranění poškozené ze dne 4. 1. 2023, ale i záznamy městské policie nebo Policie ČR) tvoří výpověď poškozené ucelený řetězec vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, nelze tomuto postupu z hlediska třetí alternativy předmětného dovolacího důvodu ničeho vytknout i přes neprovedení důkazu rejstříkem trestů poškozené. I zde platí, že argumentace odvolacího soudu představuje přiléhavé zdůvodnění jeho názoru o nadbytečnosti dalšího dokazování. Pokud jde tedy o důkazní návrhy znaleckými posudky a opisem rejstříku trestů poškozené, opomenutí ze strany soudu prvního stupně nelze konstatovat, nadto byla odvolací argumentace obviněného řešena soudem odvolacím, který se návrhům reklamovaným v písemném odvolání věnoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu se tak v nyní posuzované věci s ohledem na tento stav a výsledky provedeného dokazování o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, které jednak nebyly řádně učiněny, jednak soudy vyložily, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. S tímto závěrem se však nelze beze zbytku ztotožnit, leč na základě jiného dovolacího důvodu – viz níže.
První alternativa
23. Jednou ze jmenovaných zásadních vad odpovídajících třetí variantě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v očích Nejvyššího soudu způsob hodnocení důkazů a na to navazující formulace skutku č. 3) ve výroku o vině rozsudku okresního soudu. Tvrdí-li obviněný, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů k předmětnému dílčímu skutku postrádají oporu v provedeném dokazování, či jsou nepřesvědčivé ve světle okolností předmětného případu, lze formálně dovodit naplnění první alternativy dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
24. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
25. Výhrady obviněného se vztahují primárně k hodnocení výpovědi poškozené a následně svědků J. N. a I. D. Nejvyšší soud předesílá, že není arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022). Takovýmito vadami ovšem není hodnocení výpovědí zmíněných svědků. Jak vyplývá z odůvodnění soudu prvního stupně, ale i z jejich výpovědí v hlavním líčení, dotyční události popsané ve třetím skutku vnímali pouze zčásti, a to ještě v omezeném časovém úseku, což se projevilo v rozsahu skutečností, ke kterým se vyjádřili. Tedy v případě svědka J. N. šlo o popis interakce mezi poškozenou a obviněným, když u něj byli na návštěvě (před počátkem dovozeného trestněprávního jednání obviněného, což však již soud prvního stupně neuvádí, k tomu viz dále).
Obdobně pak svědkyně I. D. jako řidička taxislužby se vyjádřila ke standardnímu chování poškozené a obviněného během jejich společné jízdy z XY do XY a následně ke zpáteční jízdě už jen s obviněným. Je zřejmé, že ani jeden ze svědků nebyl přítomen těm rozhodným skutečnostem, na základě kterých soudy kvalifikovaly jednání obviněného jako souběh pokračujícího zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pokračujícího přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr.
zákoníku. Nejvyšší soud připomíná, že pokud by soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nebyly by splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nebylo by pak samo o sobě nelogické vycházet z tvrzení poškozené, jejíž výpověď ke zbývajícím dvěma dílčím skutkům měla oporu i v jiných (již zmíněných) důkazech.
26. Tím spíše však nemůže Nejvyšší soud pominout o to závažnější pochybení ve skutkových závěrech soudů týkajících se třetího skutku, a to absenci procesně relevantních důkazů, podle kterých měly soudy učinit své závěry. Ty přitom neplynou ani z výpovědi samotné poškozené. Ve vztahu k tomuto skutku tedy zatím zcela chybí obsahová spojitost s provedenými důkazy. V popisu skutku se uvádí, že (stručně vyjádřeno) obviněný poškozenou vylákal z jejího bydliště ve XY prostřednictvím blíže neurčené osoby, následně poškozená ze strachu souhlasila s jízdou do XY, kde ji měl obviněný ve svém bytě omezit na svobodě. Přitom jí nadával a pohrával si s nožem. Po takto donuceném strávení noci poškozená spolu s obviněným odjela zpět do XY, kde se jí povedlo utéct a zavolat pomoc. Výpověď poškozené v hlavním líčení dne 29. 8. 2023 (č. l. 211 a 212), stejně jako protokol o výslechu ze dne 15. 2. 2023 (č. l. 61 až 64), který byl čten v rámci hlavního líčení podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., ovšem uvedené skutečnosti z podstatné míry neobsahují. Poškozená v těchto procesně použitelných výpovědích popsala toliko cestu z XY zpět do XY a způsob, jakým utekla od obviněného (míněno z ulice k sobě domů do bytu – viz zejména č. l. 63). Výpovědi poškozené vůbec nezahrnují tvrzení, že by byla vylákána z bydliště a následně proti její vůli převezena do bytu obviněného, kde byla držena celou noc za popsaného vyhrožování obviněného verbálně i za demonstrativního pohrávání si s nožem. Dále je z procesního spisu patrné, že poškozená při podání vysvětlení (č. l. 56 až 60) poskytla obsáhlejší a detailnější popis událostí, který mj. odpovídá znění popisu třetího skutku ve výroku o vině, ovšem ve smyslu § 220 odst. 2 tr. ř. se nejedná po procesní stránce o přípustný důkaz, ze kterého by soud mohl vycházet. Formulace předmětné části skutkové věty pak představuje skutkové závěry nemající oporu v provedených důkazech, není jasné, z čeho soudy vycházely při stanovení popisu průběhu skutkového děje popsaného pod bodem 3) (vyjma nepřípustně zohledněného obsahu podaného vysvětlení poškozené, který zjevně tvořil i podklad podané obžaloby). Tento nepřehlédnutelný nedostatek opory v provedených důkazech proto nutno vyhodnotit v souladu s dovolacími námitkami jako akt libovůle postrádající přezkoumatelný myšlenkový postup soudů v hodnocení důkazů.
27. Nad rámec uvedeného je nutno rovněž podotknout, že z odůvodnění soudu prvního i druhého stupně není patrné, kdo měl být onou osobou, která vylákala poškozenou ven z bydliště, třebaže z výpovědi obviněného v hlavním líčení ze dne 9. 5. 2023 a z výše uvedeného podání vysvětlení poškozené je zřejmé, že mělo/mohlo jít o J. N. Byť byl dotyčný vyslechnut v hlavním líčení a jeho výpověď figuruje i v odůvodnění soudu prvního stupně, jeho vztah k třetímu skutku nebyl nijak blíže vyjasněn.
28. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud shledal, že panuje zjevný rozpor mezi obsahem řádně provedených důkazů a soudy zjištěným skutkovým stavem v případě událostí od 17. 1. do 18. 1. 2023 popsaných pod bodem 3) výrokové části rozsudku okresního soudu. Ze soudy podávaného popisu skutku je důkazy podložena jen ta část skutkových zjištění, která současně nepředstavuje zjištění rozhodná ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Učiněné závěry proto nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence a jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. v nich nemají oporu. Pakliže soudy zakládaly ve vztahu k uvedenému dílčímu skutku svá zjištění na výpovědi poškozené, uvedené procesní nedostatky nelze napravit jinak než opětovným výslechem dotyčné. Potřeba tohoto kroku je dále zvýrazněna i odůvodněním odvolacího soudu, podle kterého (parafrázováno) „výpověď poškozené byla ve vztahu k obžalovanému důkazem usvědčujícím“. Přitom i odvolací soud pominul, že poškozená se ke skutku pod bodem 3) v jeho podstatném rozsahu vůbec nevyjádřila. Z uvedeného tak plyne, že jde o stěžejní důkaz. Jeho provedení a následné hodnocení tedy musí odpovídat § 220 odst. 2 tr. ř., aby bylo možno z něj činit případné skutkové závěry. Tyto bude třeba v závislosti na obsahu dodatečné výpovědi poškozené buď upravit [a v návaznosti na to zvážit, zda bude možno skutek pod bodem 3) pojmout jako dílčí útok pokračujícího zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pokračujícího přečinu omezování osobní svobody podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku] či pregnantněji odůvodnit, zda a proč je (zejména s ohledem na výpověď poškozené) možno z provedených důkazů dovodit opakovaně vinu obviněného skutkem 3) v nezměněné podobě.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Ačkoliv obviněný svou dovolací argumentaci výslovně nezaměřil způsobem plně odpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud přihlédl ke skutečnosti, že navzdory soudu známým okolnostem týkajícím se osoby obviněného nebyl aplikován § 116 tr. ř. Je třeba konstatovat, že právní posouzení soudů v otázce příčetnosti obviněného v době spáchání činu vzhledem k zjištěným okolnostem bylo zjevně nejméně předčasné, čímž byl citovaný dovolací důvod v jeho druhé alternativě (tedy že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) naplněn.
30. V obecné rovině je nejprve vhodné poznamenat, že trestní zákoník pod pojmem nepříčetnosti rozumí stav vylučující trestní odpovědnost, ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého jednání, anebo nemůže své jednání ovládat (§ 26 tr. zákoníku). Závěr o tom, zda pachatel jednal ve stavu nepříčetnosti (či snížené příčetnosti) je přitom závěrem právním. V případech, kdy orgány činné v trestním řízení zjistí, že osoba pachatele nebo okolnosti spáchaného činu vzbuzují pochybnosti o tom, zda šlo o jednání trestně odpovědného (příčetného) pachatele, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců (srov. zejména § 2 odst. 5 tr.
ř., § 105 odst. 1 tr. ř. a § 116 odst. 1 tr. ř.). Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 7/1968 Sb. rozh. tr.). Znalecký posudek je pak jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními.
31. Třebaže se minimálně odvolací soud snažil vypořádat s odvolací argumentací zpochybňující příčetnost obviněného (jak uvedeno výše), nebyla tím nikterak dotčena povinnost obou soudů plynoucí z § 116 odst. 1 tr. ř. Ve spojitosti s potřebou znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného lze obecně odkázat též na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Pokud v trestním řízení není zjištěno, že jednání pachatele v době činu vykazovalo znaky abnormálnosti, není ani důvod provádět znalecké dokazování týkající se jeho duševního stavu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1582/2018. Z dalších usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, či ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 5 Tdo 124/2021, pak vyplývá, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů; povinnost orgánů činných v trestním řízení vypracovat znalecký posudek k posouzení příčetnosti pachatele obecně nenastává, neboť příčetnost se presumuje; nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu § 105 odst. 1 či § 116 tr.
řádu. Potřeba přibrání znalce se váže k pochybnostem, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti. Musí proto existovat na základě provedených důkazů jednotlivě i v souhrnu konkrétní reálná pochybnost vycházející ze zhodnocení chování i projevů obviněného. Pro závěr o nutnosti přibrat znalce nepostačuje např. pouhé zjištění, že byl obviněný opakovaně psychiatricky léčen (k tomu se odkazuje též na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/1983-23), že po určitou dobu užíval antidepresivní léky, nebo že vykonával činnosti, které se obecně nepovažují za zcela běžné apod. V dané věci jsou však zjištění stran obviněného odlišná a závažnější ve smyslu potřeby jej znalecky zkoumat.
32. Jak je patrné z procesního spisu, obviněný opakovaně upozornil na svou existující a znalecky doloženou psychickou poruchu (viz např. výpověď v hlavním líčení ze dne 9. 5. 2023, vyjádření v rámci rozhodování o dalším trvání vazby během hlavního líčení ze dne 18. 7. 2023, ale i již zmíněné vyjádření k obžalobě), která mj. byla důvodem pro výkon ochranného léčení psychiatrického v ambulantní i ústavní formě. Ostatně i soud prvního stupně připustil ve svých úvahách o trestu, že „[obviněný] vynechával nařízenou ambulantní psychiatrickou léčbu“.
Ta měla podle vyjádření obhajoby mj. spočívat v ambulantní aplikaci injekcí. Tím, že soud prvního stupně takto vznesenou otázku blíže nezkoumal, dopustil se zásadního pochybení. Snažil-li se odvolací soud překlenout tento nedostatek provedením znaleckého posudku MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., vztahující se k řízení o přeměně ambulantního ochranného léčení na ústavní, Nejvyšší soud nemůže takový postup akceptovat. Jak správně upozornil obviněný, podle usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III.
ÚS 1330/11, soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen ve vztahu k určitému – časově identifikovatelnému – činu. Zmíněný znalecký posudek vztahující se k věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 Nt 312/2013 je pak sám o sobě další okolností, která měla signalizovat nutnost odborného vyšetření duševního stavu obviněného v inkriminované době. Jak totiž shrnul odvolací soud v bodě 16. svého rozsudku, obviněný trpí halucinacemi a bludy po konzumaci návykových látek, přičemž z vyjádření obviněného (např. v hlavním líčení dne 18.
7. 2023 na č. l. 183) je patrné, že právě k požívání takových látek došlo. Tomu odpovídá též i výpověď poškozené v hlavním líčení ze dne 29. 8. 2023, č. l. 212, podle které „… věřila jsem, že mu přecvaklo, nám všem občas, když pobíráme ty látky, tak občas někomu přecvakne, pořád jsem věřila, že mu jenom přecvaklo.“. I ona tedy vypověděla o společném zneužívání návykových látek obviněným a v návaznosti na to o jeho minimálně neobvyklých psychických stavech, přičemž jednání obviněného nemohlo být vnímáno jako standardní, nýbrž jako přinejmenším abnormální.
Závěr odvolacího soudu, že obviněný se sice může požitím návykových látek dostat do stavu toxické psychózy, ale v projednávaném případě k takové situaci nedošlo, je pak tímto jednoznačně zpochybněn. Uvedený znalecký posudek podle odvolacího soudu dokonce uzavřel, že není-li obviněný pod vlivem drog a alkoholu, je schopen se účastnit trestního řízení „alespoň částečně“. Právní závěr o jeho příčetnosti či nepříčetnosti ve smyslu ustanovení § 12 tr. zákoníku bylo proto nutné učinit na základě vyšetření duševního stavu obviněného znalcem z oboru psychiatrie (§ 116 odst. 1 tr.
ř.) a dosavadní závěr soudů (o příčetnosti) je minimálně předčasný bez ohledu na to, že v jiných trestních věcech byl doposud průběžně odsuzován bez ohledu na probíhající ochranné léčení. Mělo by být rovněž zkoumáno, zda obviněný je t. č. schopen absolvovat, správně vnímat a chápat smysl trestního řízení.
Jelikož nelze tyto závěry presumovat ani dovozovat laickou úvahou či nahrazovat je závěry znaleckého posudku vypracovaného ve zcela jiné věci a se závěry, z nichž nelze otázku příčetnosti posuzovat, musí být postaveno najisto, zda obviněný v době páchání trestné činnosti mohl rozpoznat protiprávnost činu a své jednání ovládat ve smyslu § 26 tr. zákoníku. Takto spolehlivý závěr lze učinit jen na základě specializovaného odborného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Nutno v této souvislosti podotknout, že vadu Nejvyšší soud spatřuje i v absenci jakýchkoliv právních úvah, které by se zaobíraly rozvedenými okolnostmi. Jinak vyjádřeno, jeden ze znaků skutkové podstaty, tedy v tomto případě obligatorní znak příčetnosti subjektu, nebyl řádně zahrnut do právních úvah soudů, byť pro to byly dány adekvátní důvody. Tato skutečnost je však dána absencí stěžejního důkazu v podobě potřebného znaleckého posudku.
33. Vzhledem k dosud uvedeným skutečnostem je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, obstát nemohly. Proto musel Nejvyšší soud přistoupit k jejich kasaci.
V. Způsob rozhodnutí
34. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zčásti důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. 7. 2024, č. j. 14 To 57/2024-315, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. 12. 2023, č. j. 2 T 49/2023-266, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Písku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
35. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Písku bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby si pro své rozhodnutí opatřil spolehlivý skutkový podklad. Jeho úkolem bude zopakovat především výslech poškozené, a to zejména za účelem doplnění skutkových zjištění o průběhu událostí ve dnech 17. a 18. 1. 2023 [bod 3) jeho rozsudku] a objasnění otázek, jak probíhalo setkání obviněného a poškozené v uvedené dny, co tomu předcházelo, zda měl obviněný držet poškozenou proti její vůli u sebe doma, jestli na její adresu pronesl výhrůžky a jestli přitom případně manipuloval s nožem, popř. jakým jiným způsobem interakce obou v inkriminované období probíhala. Zvážit lze opakovaný výslech obviněného i svědka J. N. V celkovém souhrnu tedy bude zapotřebí spolehlivě určit průběh skutkového děje v případě třetího skutku. Vhodným se jeví vyslechnout obviněného i poškozenou k eventuálnímu (i společnému) zneužívání alkoholu a návykových látek, a to v celém období žalované trestné činnosti, včetně poznatku, zda jednání obviněného byla páchána přímo pod jejich vlivem či jaký byl tehdy životosprávný režim obviněného. S ohledem na zjištěné okolnosti předmětného případu pak bude muset soud posoudit i otázku příčetnosti obviněného v době páchání trestné činnosti. Je proto nezbytné k řádnému objasnění skutkového stavu věci provést k důkazu v rámci doplnění dokazování znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž soud přibere znalce uvedeného odvětví postupem podle § 105 a § 116 tr. ř. a vyžádá posudek zpracovaný na základě poskytnutí spisového materiálu k otázce příčetnosti obviněného a schopnosti chápat smysl trestního řízení (viz výše bod 32.). V této fázi řízení pak nelze vyloučit i potřebu opatření jiných než shora zmíněných důkazů.
36. V návaznosti na to bude na soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval hodnocením všech provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud si je vědom časového odstupu od doby skutku a související hrozby zániku paměťové stopy svědků i obviněného. S tím spojené případné negativní důsledky pro důkazní situaci však nemohou jít k tíži obviněného. V těchto souvislostech nutno připomenout, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, jeho dílčí části či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obecný soud musí dodržet vysoký standard, i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností (zejména viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a další).
37. Teprve v případě, že souhrn dostatečně kvalitních důkazů bude tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti žalovaného skutku, bude možné uvažovat o trestní odpovědnosti obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). V opačném případě bude namístě zvážit aplikaci § 226 tr. ř., ať již ve vztahu ke kompletní trestné činnosti či její části.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 11. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu