4 Tdo 1582/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2019 o dovolání
obviněného T. Z., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 156/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 103/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 29 T 103/2017,
byl obviněný T. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se
podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně
pravopisných chyb a překlepů) „dne 19.11.2017 okolo 23:25 hodin v Praze 5,
ulice XY, kde byl kontrolován hlídkou Policie ČR, řídil osobní motorové vozidlo
zn. Mercedes Benz, bílé barvy, rz XY, ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v
Táboře ze dne 27.07.2016, sp. zn. 1 T 42/2016, který nabyl právní moci dne
20.08.2016, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců, tedy do 20.08.2018“.
Za uvedené jednání byl obviněný T. Z. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 2 let. Podle § 68 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen
peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč,
tj. celkem ve výši 40 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ,
že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 29 T
103/2017, podal obviněný T. Z. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 156/2018, tak, že podle § 258 odst.
1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle
§ 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný T. Z. odsouzen podle §
337 odst. 1 tr. zákoníku s použitím § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební lhůtě
podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem (zpronevěry) způsobil.
Podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému
uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb ve výši 500 Kč, tj. celkem ve
výši 20 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání 1 měsíce.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního
příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2018 (právní moc 16. 2.
2018), sp. zn. 4 T 1/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento
výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To
156/2018, podal následně obviněný T. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Obviněný v dovolání namítl, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho obhajobu, pokud
jde o jeho argumentaci nepříznivým zdravotním stavem v době spáchání skutku,
poukázal na ustanovení § 26 tr. zákoníku s tím, že od počátku trestního řízení
poukazoval na svůj nedobrý psychický stav, na medikaci, kterou užívá, a na
skutečnost, že jej psychická porucha omezuje a ovlivňuje, zejména pak
vysvětlil, že u něj porucha vede k impulsivnímu a nezvladatelnému jednání. Tyto
okolnosti soudy nemístně bagatelizovaly, když uzavřely, že jeho vina je zřejmá.
V této souvislosti vyjádřil názor, že i když bylo naplnění zákonných znaků
skutkové podstaty prokázáno sebevíc, je třeba také zkoumat, zda zde není
okolnost vylučující protiprávnost. K prokázání či vyvrácení jeho obhajoby tak
bylo namístě vypracovat posudek z oboru psychiatrie. Další pochybení odvolacího
soudu spatřuje obviněný ve skutečnosti, že mu byl ukládán souhrnný trest,
ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky § 43 odst. 2 tr. zákoníku.
Nezpochybnil, že dne 31. 1. 2018 byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 8 trestní
příkaz, tento však dle jeho názoru nenabyl právní moci, neboť obviněný proti
němu podal odpor. K výše uvedenému podrobně popsal svůj procesní postup právě
ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, na základě čehož dovozuje, že
uvedený trestní příkaz právní moci nenabyl a nelze mu tak ve vztahu k němu
ukládat souhrnný trest, neboť chybí rozhodnutí o konkurujícím trestném činu.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním
napadené rozhodnutí zrušil, a aby vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky obviněného tak směřují do dvou
oblastí, a to jednak k posouzení toho, zda byl v době spáchání trestného činu
příčetný ve smyslu § 26 tr. zákoníku, dále brojí proti uloženému souhrnnému
trestu odnětí svobody s tím, že pro tento postup nebyly splněny podmínky. K
těmto námitkám obviněného, které lze dle názoru státního zástupce podřadit pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že je
obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se
s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí
vypořádaly. Státní zástupce má tedy za to, že je namístě odkázat na závěry
Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého
opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Co se týká namítané nepříčetnosti
obviněného, tuto obhajobu uplatnil obviněný až při hlavním líčení a soudy se s
ní náležitě vypořádaly. Odvolací soud nepovažoval požadavek obviněného na
znalecké zkoumání jeho duševního stavu za opodstatněný. Tento svůj závěr
dostatečným způsobem odůvodnil. Sama skutečnost, že obviněný měl v minulosti
psychické potíže, pochybnosti o jeho příčetnosti v době spáchání skutku
nezakládá. Soud řádně odůvodnil, že ze žádných okolností, ať již z jednání
obviněného bezprostředně po činu nebo ze samotného způsobu spáchání předmětné
trestné činnosti, nevyplývá nic, co by svědčilo pro zmenšenou příčetnost
obviněného či dokonce pro jeho nepříčetnost. Naopak soud uzavřel, že jednání a
chování obviněného odpovídá zcela běžným typům této trestné činnosti. Nebyl
tedy žádný důvod pro postup podle § 105 odst. 1 tr. ř.
K námitce obviněného, že mu neměl být ukládán souhrnný trest, státní zástupce
uvádí, že i tato je zjevně neopodstatněná. Odvolací soud při ukládání
souhrnného trestu dostál všem zákonným požadavkům v souladu s judikaturou.
Odvolací soud doplnil dokazování předložením trestního spisu Obvodního soudu
pro Prahu 8 sp. zn. 4 T 1/2018. Z tohoto důkazu vzal pak za prokázané, že
trestní příkaz nabyl právní moci dne 16. 2. 2018. Tomuto zjištění ostatně
odpovídá i aktuální výpis z rejstříku trestů obviněného, kde je zaneseno nabytí
právní moci předmětného trestního příkazu ke dni 16. 2. 2018. Státní zástupce
se tedy domnívá, že vzhledem k výše uvedenému je nutné vycházet z premisy, že v
době rozhodování odvolacího soudu existovalo rozhodnutí předvídané § 43 odst. 2
tr. zákoníku a obviněnému byl uložen souhrnný trest v souladu se zákonem.
Státní zástupce nedisponuje příslušným spisovým materiálem vztahujícím se k
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, nicméně zastává názor, že
správnost procesního postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 4 T
1/2018 nemůže být ani předmětem dovolacího přezkumu v nyní posuzované věci,
když (jak bylo již uvedeno výše) pravomocným rozhodnutím tohoto soudu byl
Městský soud v Praze vázán.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a
v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak
možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Námitky týkající se posouzení toho, zda byl v době spáchání trestného činu
obviněný příčetný ve smyslu § 26 tr. zákoníku, a dále nesplnění podmínek pro
uložení souhrnného trestu odnětí svobody lze pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného T. Z.
Co se týká namítané nepříčetnosti obviněného, soud prvního stupně velmi
podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za
vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují, přičemž věnoval náležitou pozornost i
návrhům obhajoby na doplnění dokazování ohledně tvrzení obviněného, že řídil
motorové vozidlo z důvodu stavů úzkosti. V tomto směru lze poukázat na
přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3-4
rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem
na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když i podrobně rozvedl své závěry z
pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání (viz str.
3-4 rozhodnutí). Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů
vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry. V dané
souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje
shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi
řádně a náležitě vypořádaly.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že obviněný svoji
obhajobu zakládá na tvrzení, že řídil motorové vozidlo z důvodu stavů úzkosti,
čímž vyjadřuje pochybnosti o svém duševním stavu. Soud řádně odůvodnil, že ze
žádných okolností, ať již z jednání obviněného bezprostředně po činu nebo ze
samotného způsobu spáchání předmětné trestné činnosti, nevyplývá nic, co by
svědčilo pro zmenšenou příčetnost obviněného či dokonce pro jeho nepříčetnost.
Pokud tedy soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k
závěru, že nic nenasvědčuje zmenšené příčetnosti obviněného, nelze v tomto
spatřovat nějaké pochybení či nedostatek v provedeném dokazování. V souvislosti
s námitkou obviněného týkající se jeho duševního stavu lze uvést následující.
Skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, ještě sama o
sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Je totiž nezbytné zdůraznit, že
otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v
trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů.
Obecně se příčetnost presumuje, když nutnost zpracování znaleckého posudku je
tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné
v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru
psychiatrie či jiných oborů ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř.
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 921/2014 ze dne 28. 8. 2014).
Jinak řečeno, soud je povinen nechat vypracovat znalecký posudek ohledně
duševního stavu obviněného, popř. znalecký posudek z jiného oboru, jen tehdy,
jestliže na základě skutkového stavu, který zjistí provedeným dokazováním,
vyvstanou pochybnosti o jeho duševním stavu z hlediska příčetnosti.
Nejvyšší soud považuje za nutné vzhledem ke shora naznačeným závěrům
zdůraznit, že rozsah dokazování upravuje § 2 odst. 5 tr. ř. Z oprávnění orgánů
činných v trestním řízení rozhodnout o rozsahu dokazování nezbytného pro jejich
rozhodnutí ve smyslu splnění požadavku § 2 odst. 5 tr. ř. vyplývá, že s
přihlédnutím k okolnostem zjištěným v průběhu dokazování jsou oprávněny
rozhodnout i o potřebnosti provedení důkazu vyžádáním znaleckého posudku. Jsou
vždy povinné pečlivě zvažovat, zda chování obviněného, popř. okolnosti plynoucí
z jeho výpovědi nebo z provedených důkazů skutečně zakládají důvodné
pochybnosti o jeho duševním stavu v tom smyslu, že se reálně nabízí závěr o
vymizení rozpoznávací či ovládací schopnosti či o jejich snížení. Lze mít za
to, že důvodem pro přibrání znalce bude, pokud v rámci dokazování budou
zjištěny takové skutečnosti, ze kterých bude možno dovodit, že jednání
pachatele vykazuje znaky abnormálnosti, že jeho reakce zjevně neodpovídají dané
situaci. Pokud není v řízení zjištěno, že jednání pachatele vykazovalo znaky
abnormálnosti, není ani důvodu provádět znalecké dokazování týkající se jeho
duševního stavu. O takovou situaci jde právě v posuzované věci.
Za daného stavu věci lze proto akceptovat procesní postup soudů nižších stupňů,
pokud nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování zpracováním
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených
v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než
byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný
čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém
pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením,
pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem
dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných
titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí
majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový
trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
To, zda jsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, a zda tedy v době
ukládání trestu existuje odsuzující rozsudek za jiný trestný čin obviněného, si
soudy posuzují jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., a je-li tu
o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou
orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o
posouzení viny obviněného.
Lze uvést, že Městský soud v Praze při ukládání souhrnného trestu obviněnému T.
Z. postupoval podle výše citovaného ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, i v
souladu s platnou judikaturou, když dle rozhodnutí uvedeného pod č. 12/1994 Sb.
rozh. tr. by o uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku
zásadně nemělo být rozhodnuto bez toho, že soud provede důkaz spisem ve věci, v
níž byl vydán rozsudek, ve vztahu ke kterému je dán vztah souhrnnosti.
Provedení důkazu jen opisem rozsudku je nedostatečné, protože mohou nastat
skutečnosti, které z obsahu rozsudku nevyplývají a které vylučují uložení
souhrnného trestu. Odvolací soud tak doplnil dokazování předložením trestního
spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 4 T 1/2018, přičemž jako správné lze
označit jeho hodnotící úvahy, které podrobně odůvodnil na str. 5-6 napadeného
rozsudku, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Lze tak ve stručnosti shrnout
jeho závěry v tom směru, že rozhodný pro úvahy o uložení souhrnného trestu je
trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 4 T
1/2018, neboť obviněný se trestné činnosti dopustil v období od 8. 9. 2016 do
5. 10. 2016, a tento mu byl doručen 7. 2. 2018, což je datum rozhodné pro úvahy
o uložení souhrnného trestu v této trestní věci. K tomuto trestu z trestního
příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 4 T 1/2018, pak
odvolací soud ukládal trest souhrnný. Z trestního spisu Obvodního soudu pro
Prahu 8, sp. zn. 4 T 1/2018, vyplývá, že trestní příkaz nabyl právní moci dne
16. 2. 2018.
Vzhledem k výše uvedenému je nutné vycházet z premisy, že v době rozhodování
odvolacího soudu existovalo rozhodnutí předvídané § 43 odst. 2 tr. zákoníku a
obviněnému byl uložen souhrnný trest v souladu se zákonem, tato námitka je
zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že v posuzované trestní věci nelze v
rámci dovolacího řízení přezkoumávat správnost procesního postupu Obvodního
soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 4 T 1/2018.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného T. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu