Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně s soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatele Ing. Jaromíra Bočana, zastoupeného JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem, sídlem Rehenice 10, Pyšely, a stěžovatelky Ing. Jitky Tomandlové, zastoupené JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou, sídlem Na Okrouhlíku 2044/23, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 33 Cdo 207/2023-397, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5.
října 2022 č. j. 25 Co 94/2022-311 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. prosince 2021 č. j. 16 C 126/2020-257, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Protože v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí uplatňovala vedlejší účastnice svůj nárok ze smlouvy vůči oběma stěžovatelům, kteří oba stáli na straně žalované, a napadená rozhodnutí tak vycházejí z úzce souvisejícího skutkového stavu a řeší se v nich obdobné právní otázky a stěžovatelé navíc ve svých ústavních stížnostech uplatňují obdobnou argumentaci, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení výše uvedené ústavní stížnosti, původně vedené pod sp. zn. II. ÚS 1917/25 a I. ÚS 1994/25 , spojil usnesením pléna ze dne 13. 8. 2025 ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1917/25 (soudce zpravodaj Pavel Šámal).
3. Z ústavních stížností a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelům jako žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výši 1 153 478 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
4. Proti rozsudku okresního podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku I. co do částky 600 186,50 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), ve zbývající části tohoto výroku, tj. co do částky 553 291,50 Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů i o povinnosti stěžovatelů doplatit soudní poplatek (výroky III. a IV.).
5. Soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelé uzavřeli dne 15. 10. 2013 smlouvu o sdružení, ze které vyplývá jejich vůle ucházet se společně (mimo jiné) o zakázku týkající se pozemkových úprav v k. ú. Nekmíř. Ve smlouvě se zavázali, že vůči zadavateli budou zavázáni společně a nerozdílně a že zástupcem sdružení (reprezentantem) je stěžovatel. Dne 27. 1. 2014 uzavřeli účastníci řízení na základě výsledků výběrového řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 137/2006 Sb."), platnou smlouvu o dílo podle § 536 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), ohledně komplexních pozemkových úprav v k. ú. Nekmíř (dále též "smlouva"). Přestože jako zhotovitel bylo v záhlaví smlouvy uvedeno sdružení, které nemá právní subjektivitu, o identitě stěžovatelů jako zhotovitelů sdružených pro účely splnění podmínek zadávacího řízení a následného plnění smlouvy nebylo pochyb, neboť při hodnocení individualizace zhotovitele byla určující smlouva o sdružení ze dne 15. 10. 2013, kterou stěžovatelé předložili vedlejší účastnici v zadávacím řízení probíhajícím podle zákona č. 137/2006 Sb., a kterou projevili vůli ucházet se o veřejnou zakázku společně. V průběhu plnění smlouvy (dne 25. 2. 2016) byla smlouva o sdružení ukončena. Přes opakované upozornění a výzvy vedlejší účastnice nebyly sjednané práce zpracovány a odevzdány včas. Stěžovatelé se tak dostali do prodlení s plněním tzv. hlavního fakturačního celku "přípravné práce", který je ve smlouvě označen jako dílčí část díla a je samostatně oceněn (provádění díla bylo rozděleno do tří hlavních celků, kdy u každého z nich byla uvedena samostatná cena). Smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně bez DPH za každý den prodlení byla sjednána pro případ prodlení s plněním jednotlivých částí díla vždy zvlášť, v závislosti na ceně těchto jednotlivých částečných plnění (sazbou z ceny fakturačního celku). Pro případ odstoupení od smlouvy z důvodů na straně zhotovitele byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % z ceny díla. Vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila 19. 12. 2018. Krajský soud shledal smluvní pokutu částečně promlčenou. Smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení krajský soud snížil na polovinu, neboť dospěl k závěru, že je nepřiměřeně vysoká.
6. Proti rozsudku krajského soudu podali oba stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla obě dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustná odmítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud jeho dovolání formalisticky odmítl, aniž se zabýval jeho námitkami ohledně platného uzavření smlouvy o dílo a k hodnocení určitosti ujednání o výši smluvní pokuty. Stěžovatel poukazuje na to, že jím vymezená otázka, zda nezákonný zásah zadavatele do nabídkové smlouvy a uzavření smlouvy v rozporu s § 82 odst. 2 zákona č. 137/2006 Sb. způsobuje neplatnost smlouvy, nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Tato otázka byla vymezena i ve vztahu k přípustnosti dovolání a Nejvyšší soud ji proto měl posoudit meritorně. Stejně tak otázku týkající se práva na zaplacení smluvní pokuty pro případ odstoupení od smlouvy měl Nejvyšší soud posoudit věcně. Podle stěžovatele uvedená situace koresponduje s věcí posuzovanou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 463/23
[nález ze dne 27. 6. 2023
sp. zn. I. ÚS 463/23
(N 105/118 SbNU 290). Ve vztahu k právu na zaplacení smluvní pokuty v případě odstoupení od smlouvy Nejvyšší soud dovolání odmítl s odůvodněním, že s touto argumentací stěžovatel přichází až v dovolání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ve vztahu k vymezení účastníků předmětné smlouvy stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice návrh stěžovatelů jednostranně upravovala, avšak nešlo pouze o úpravu "hlavičky smlouvy", ale o určení smluvní strany, což je v rozporu se zadávací dokumentací a také s principem právní jistoty jednajících osob.
Stěžovatel dále namítá porušení zásady smluvní autonomie vůle jednajících stran a také zásady vázanosti státu zákonem. Namísto respektu k vyhlášeným zadávacím podmínkám a k projevu vůle stěžovatele stát prostřednictvím svého orgánu vrchnostensky zasáhl do návrhu smlouvy, která vycházela z vyhlášených podmínek výběrového řízení určených jím samotným, a vymezil zhotovitele odlišně, smluvní text upravil a smlouvu následně vyhotovil. Podle stěžovatele tak stát v postavení vedlejšího účastníka porušil zásadu vázanosti státu zákonem zakotvenou v § 82 odst. 2 větě druhé zákona č. 137/2006 Sb., stanovící, že smlouvu uzavře zadavatel v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, popřípadě upraveným podle § 32 tohoto zákona.
Z toho vyplývá, že stát do návrhu smlouvy podané v rámci výběrového řízení a ve shodě se zadávacími podmínkami zasáhnout nemohl. Oba stěžovatelé přitom podali takový návrh společně, zatímco změna již obsahovala pouze označení stěžovatele. Pro stěžovatele bylo podstatné, že návrh smlouvy podepisovala i druhá stěžovatelka.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud její námitky ohledně platného uzavření smlouvy, jakož i další výhrady k jejímu obsahu, odmítl s tím, že v dovolání nevymezila žádnou zásadní právní otázku. Nejvyšší soud se nevyjádřil k námitce zásadních vad kontraktačního procesu. Dovolání stěžovatelky posoudil arbitrárně a formalisticky, když je odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelka s odkazem na nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 463/23
namítá, že v dovolání specifikovala konkrétní dovolací důvod a právní otázky a předložila potřebnou argumentaci, rovněž jasně a srozumitelně vymezila, že rozsudek krajského soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rozhodovány odlišně. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku platnosti předmětné smlouvy o dílo, a je přesvědčena, že napadená rozhodnutí porušují princip ochrany smluvní autonomie vůle jednajících stran a dále zásadu vázanosti státní moci zákonem.
Stěžovatelka má za to, že k platnému uzavření smlouvy o dílo nedošlo s ohledem na konkrétní okolnosti věci a také proto, že vedlejší účastnice postupovala contra legem. Vedlejší účastnice svévolně zasahovala do návrhu smlouvy, který stěžovatelka podala podle zákona č. 137/2006 Sb., v návaznosti na podmínky zadávací dokumentace. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle § 44 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh a dále připomíná pravidlo stanovené v § 44 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. Stěžovatelka nemohla na odmítnutí svého smluvního návrhu adekvátně reagovat.
Zákon č. 40/1964 Sb. ve vztahu k uzavření smlouvy stanovoval kogentní pravidla jejího vzniku. Smlouva o dílo ve vztahu ke stěžovatelce tedy uzavřena nebyla. Podal-li stěžovatel nový návrh smlouvy, nebylo ani s ohledem na § 836 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. možné, aby souhlas s takovým návrhem učinil stěžovatel za stěžovatelku, neboť o obstarávání společných věcí museli podle uvedeného ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. účastníci sdružení rozhodnout jednomyslně. Vedlejší účastnice návrh stěžovatelů jednostranně upravovala, přičemž nešlo pouze o úpravu "hlavičky smlouvy", ale o určení smluvní strany, a to v rozporu se zadávací dokumentací a s požadavkem vyplývajícím z § 82 odst. 2 věty druhé zákona č. 137/2006 Sb., který stanoví, že smlouvu uzavře zadavatel v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, popřípadě upraveným podle § 32 cit. zákona.
Podle názoru stěžovatelky vedlejší účastnice do návrhu smlouvy podané v rámci výběrového řízení a v souladu se zadávacími podmínkami zasáhnout nemohla a její úkon je tak v rozporu s kogentním ustanovením zákona č. 137/2006 Sb. Proto je neplatným úkonem ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb. Z takového postupu smlouva vzniknout nemohla a již vůbec ne ve vztahu ke stěžovatelce, jejíž návrh vedlejší účastnice odmítla a předložila nový návrh, avšak pouze ve vztahu ke stěžovateli.
9. Ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, výrokům I., III. a IV. rozsudku krajského soudu a proti vyhovující části výroku I. rozsudku okresního soudu (ohledně částky 600 186,50 Kč s příslušenstvím) byly podány včas, oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, jsou přípustné a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
10. K projednání ústavních stížností v části směřující proti výroku I. rozsudku okresního soudu co do částky 553 291,50 Kč s příslušenstvím (ohledně které krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl) a dále proti závislému nákladovému výroku II. rozsudku okresního soudu, který byl rovněž rozhodnutím krajského soudu změněn, není Ústavní soud příslušný (viz sub 25).
11. Ústavní stížnosti směřující proti výroku II. rozsudku krajského soudu, kterým byla žaloba vedlejší účastnice co do částky 553 291,50 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je ústavní stížnost podaná někým zjevně neoprávněným (viz sub 26).
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16
(N 45/84 SbNU 527); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20
).
15. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
16. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.).
17. V nyní posuzované věci se Nejvyšší soud dovoláními stěžovatelů řádně zabýval, avšak dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyly podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. naplněny. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nejsou dovolání stěžovatelů přípustná, resp., že stěžovatelé zákonným požadavkům kladeným na podání dovolání nedostáli. Proto se Nejvyšší soud v dovolacím řízení nemohl zabývat ani stěžovateli namítanými vadami řízení. Dovolání proti nákladům řízení není přípustné ze zákona.
18. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelé uzavřeli dne 15. 10. 2013 smlouvu o sdružení, z níž vyplývá jejich vůle společně se ucházet kromě jiných i o zakázku, týkající se pozemkových úprav v k. ú. Nekmíř, a v níž se zavazují, že jsou vůči veřejnému zadavateli zavázáni společně a nerozdílně, a že zástupce sdružení (reprezentant) je stěžovatel. Ve smlouvě o sdružení ze dne 15. 10. 2013 stěžovatelé vyjádřili vůči zhotoviteli vůli veřejnou zakázku plnit ve smyslu § 51 a § 69 zákona č. 137/2006 Sb., tedy společně a nerozdílně.
I když stěžovatelé své sdružení neoznačili jinak než jako "sdružení zhotovitelů", je zřejmé, že toto jejich sdružení (tedy sdružení obou stěžovatelů) mělo být v případě výběru ke zpracování veřejné zakázky zhotovitelem díla, což vyplývá z posledního odstavce této smlouvy. Shodně s okresním soudem pak krajský soud v souladu s § 266 obchodního zákoníku přihlédl i k následnému chování stran. Vedlejší účastnice i oba stěžovatelé se smlouvou řídili. Neplatnost smlouvy začali stěžovatelé namítat až po uplynutí několika let.
Krajský soud dodal, že označení účastníků smlouvy v tzv. záhlaví smlouvy je nezbytné k identifikaci smluvních stran. V případě, že je jako zhotovitel uvedeno sdružení, které sice nemá právní subjektivitu, ale zároveň je jak ze souvisejícího dokumentu, tak i z chování účastníků zřejmé, kdo byl účastníkem tohoto sdružení, pak nelze tuto část smlouvy označit za neurčitou. Změnila-li vedlejší účastnice jako zadavatel tzv. hlavičku smlouvy (označení účastníků) tak, že namísto označení obou stěžovatelů jako zhotovitelů jednotlivých částí díla uvedla sdružení zhotovitelů (a to v souladu s předloženou smlouvou o sdružení), nejde o změnu, kterou má na mysli § 82 odst. 7 zákona č. 137/2006 Sb. Nešlo o podstatnou změnu práv a povinností, které měla smlouva obsahovat, obsahově šlo o stejnou smlouvu.
Jedinou změnou bylo označení zhotovitele tak, aby to bylo v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb. Rovněž ujednání o smluvní pokutě považoval krajský soud za dostatečně určité, a tudíž platné. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu je pečlivě a přesvědčivě odůvodněno, není nepřezkoumatelné a ani není překvapivé. Závěry krajského soudu obsažené v tomto rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
19. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že účastník, který vystoupil ze sdružení, se nezprošťuje odpovědnosti za závazky z činnosti sdružení, které vznikly do dne vystoupení, přičemž v případě stěžovatelky jde o závazek ze smlouvy o dílo provést dílo řádně a včas, který je zajištěn pro případ jeho porušení povinnosti uhradit vedlejší účastnici sjednanou smluvní pokutu. Jestliže oproti návrhu smlouvy o dílo, v němž byli jako sdružení zhotovitelé označeni výslovně oba stěžovatelé a ve smlouvě podepsané stěžovatelem dne 27.
1. 2014, je jako smluvní strana uvedeno "sdružení zhotovitelů" zastoupené reprezentantem sdružení, který smlouvu o dílo "jménem sdružení" podepsal (tedy jednal jak jménem svým, tak i jménem stěžovatelky) s přihlédnutím k tomu, že v zadávacím řízení stěžovatelé předložili smlouvu o sdružení ze dne 15. 10. 2013, nebylo podle Nejvyššího soudu pochyb o tom, kdo jsou členové sdružení, kteří odpovídají za jeho závazky společně a nerozdílně. Nejvyšší soud zdůraznil, že (co do osob zhotovitelů - sdružení), bylo významné, že předložený návrh smlouvy stěžovatel (jako zástupce sdružení) bez výhrad podepsal.
Jde-li o otázku určitosti ujednání o výši smluvní pokuty, Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud svůj závěr o výši sporného nároku na zaplacení smluvní pokuty řádně odůvodnil. Neuplatnil-li tedy stěžovatel námitku vyloučení smluvní pokuty z důvodu odstoupení od smlouvy v odvolacím řízení, a krajský soud se jí nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, přišel-li stěžovatel s touto námitkou až v dovolání. Uvedené závěry Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
20. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelů řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatelů nebyla přípustná. V napadených rozhodnutích neabsentuje řádné odůvodnění a nelze je ani označit za extrémní případ svévolné interpretace a aplikace právních norem.
21. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně platnosti předmětné smlouvy o dílo. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, výrokům I., III. a IV. rozsudku krajského soudu a ve vztahu k vyhovující části výroku I. rozsudku okresního soudu (ohledně částky 600 186,50 Kč s příslušenstvím) nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnosti v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
23. K projednání ústavních stížností v části směřující proti výroku I. rozsudku okresního soudu co do částky 553 291,50 Kč s příslušenstvím a dále proti nákladovému výroku II. rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný. Byly-li výše uvedené, ústavními stížnostmi napadené výroky rozsudkem krajského soudu změněny (zrušeny), právně již neexistují a jako takové nemohou být předmětem přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud proto není k rozhodování o jejich ústavnosti příslušný (není povolán je eventuálně "zrušit" podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v části směřující proti výše uvedeným neexistujícím výrokům rozsudku okresního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
24. V části směřující proti výroku II. rozsudku krajského soudu, kterým byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. co do částky 553 291,50 Kč s příslušenstvím změněn tak, že žaloba byla v této části zamítnuta, jsou ústavní stížnosti podané někým zjevně neoprávněným. Uvedeným výrokem bylo stěžovatelům vyhověno, a proto tito nemohli být na svých právech poškozeni. Ústavní soud proto ústavní stížnosti v této části podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu