USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkové úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) Ing. Jaromíru Bočanovi, se sídlem v Karlových Varech, Poděbradská 1308/3, identifikační číslo 11363509, zastoupenému JUDr. Kateřinou Rulfovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, a 2) Ing. Jitce Tomandlové, se sídlem v Karlových Varech, Majakovského 685/24, identifikační číslo 49753088, zastoupené Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zdíkovská 3029/59, o zaplacení 600.186,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 126/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2022, č. j. 25 Co 94/2022-311, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 16 C 126/2020-257, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 1.153.478 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 25 Co 94/2022-311, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 600.186,50 Kč s úrokem z prodlení, ve zbývající části tohoto výroku, tj. co do částky 553.291,50 Kč s úrokem z prodlení, jej změnil tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaných doplatit soudní poplatek, cituje přitom znění § 536 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), § 829 odst. 1, 2, § 835 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), § 51 odst. 6 a § 69 odst. 4 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „z. v. z.“).
Soudy vyšly z toho, že žalovaní uzavřeli dne 15. 10. 2013 smlouvu o sdružení, ze které vyplývá jejich vůle společně se ucházet (mimo jiné) o zakázku, týkající se pozemkových úprav v katastrálním území Nekmíř; ve smlouvě se zavázali, že vůči zadavateli budou zavázáni společně a nerozdílně a že zástupcem sdružení (reprezentantem) je žalovaný. Dne 27. 1. 2014 uzavřeli účastníci řízení na základě výsledků výběrového řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále opět jen „z. v. z“), platnou smlouvu o dílo podle § 536 odst. 1 obch. zák. ohledně komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Nekmíř v okrese Plzeň-jih, Plzeň-sever a Rokycany - 2013 (dále též „smlouva“).
Přestože bylo jako zhotovitel v záhlaví smlouvy uvedeno sdružení, jež nemá právní subjektivitu, o identitě žalovaných jako zhotovitelů sdružených pro účely splnění podmínek zadávacího řízení a následného plnění smlouvy nebylo žádných pochyb, a to proto, že při hodnocení individualizace zhotovitele byla určující smlouva o sdružení ze dne 15. 10. 2013, kterou žalovaní předložili žalobkyni v zadávacím řízení probíhajícím podle zákona o veřejných zakázkách a jíž projevili vůli ucházet se o veřejnou zakázku společně.
V průběhu plnění smlouvy byla dne 25. 2. 2016 ukončena smlouva o sdružení. Přes opakované upozornění a výzvy ze strany žalobkyně nebyly sjednané práce zpracovány a odevzdány včas. Žalovaní se tak dostali do prodlení s plněním tzv. hlavního fakturačního celku „přípravné práce“, který je ve smlouvě označen jako dílčí část díla a je samostatně oceněn (provádění díla bylo rozděleno do tří hlavních celků, kdy u každého z nich byla uvedena samostatná cena). Smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně bez DPH za každý den prodlení byla sjednána pro případ prodlení s plněním jednotlivých částí díla vždy zvlášť, v závislosti na ceně těchto jednotlivých částečných plnění (sazbou z ceny fakturačního celku); pro případ odstoupení od smlouvy z důvodů na straně zhotovitele byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % z ceny díla.
Žalobkyně od smlouvy odstoupila 19. 12. 2018. Odvolací soud shledal smluvní pokutu částečně promlčenou. Smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení snížil (moderoval) na polovinu, neboť měl za to, že je nepřiměřeně vysoká.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o.
s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, a zda je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolání žalované není přípustné.
Ačkoli žalovaná avizuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přes rozsáhlost dovolání v něm (posuzováno podle celého jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) žádnou takovou právní otázku nevymezuje (viz § 237 o. s. ř.). Její námitka, že otázka označování sdružení ve smlouvě o dílo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. pouze v situaci skutečné odlišnosti jejího řešení různými senáty dovolacího soudu. Na žádnou takovou rozpornou praxi dovolacího soudu žalovaná nepoukazuje, a ani Nejvyššímu soudu není známa; totéž platí o dovolatelkou tvrzené rozdílné rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu při posuzování požadavku na zaplacení smluvní pokuty za uplatnění práva na odstoupení od smlouvy. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s její odvolací argumentací a nepřihlédl ke všem okolnostem případu, nedostatečně odůvodnil svůj závěr o výši moderace smluvní pokuty, pak těmito námitkami neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vad řízení.
K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; tato podmínka v posuzovaném případě naplněna není. Přípustnost dovolání není způsobilá založit námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021, při odůvodňování svého rozhodnutí. Oproti jejímu přesvědčení se odvolací soud od závěrů tohoto rozhodnutí neodchýlil, neboť z odůvodnění jeho rozsudku je jasně patrné právně kvalifikační zhodnocení zjištěného skutkového stavu.
Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Výhradou, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal se všemi námitkami, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, není napadán žádný závěr odvolacího soudu, jež by vyplýval z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkáno, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K takové vadě – pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo – však dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ostatně judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19.
4. 1994 (stížnost č.
16034/90), Ruiz
Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67). Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, staví-li proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti
jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem (jeho senáty) je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Smyslem uplatněného důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v poukazu na rozdílné řešení konkrétní právní otázky je nepochybně snaha o přijetí takového jejího judikatorního řešení, které objektivně daný rozpor v poměrech aktuálně vedeného řízení o dovolání odstraní. Z povahy věci ovšem vyplývá, že dovolatelkou označená rozhodnutí dovolacímu soudu musí (odlišně) řešit jednu a tutéž právní otázku. Tak tomu ovšem v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2002, sp. zn. 33 Odo 659/2002, na straně jedné a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 83/2001, na straně druhé není. V prvním označeném rozhodnutí je řešena otázka odpovědnosti účastníků sdružení za závazky ze smlouvy o půjčce uzavřené jedním z nich, načež druhé rozhodnutí řeší otázku předchozího vzájemného vypořádání členů sdružení při prodeji podniku. Ve vztahu k dovolací argumentaci ke smluvní pokutě žalovaná nevymezila, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit.
Jestliže má být dovolání přípustné pro řešení otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, je nezbytné, aby dovolatelka uvedla, od jakého rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil, což dovolatelka neučinila ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti by obstálo ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 18.
12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, platí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou takovou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Má-li dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou právní otázku, zda „může vystoupivšímu členu sdružení vzniknout nějaký závazek ze smlouvy plněné sdružením po jeho vystoupení“, pak na tuto otázku výslovně odpovídá § 840 obč. zák., čehož si je ostatně dovolatelka vědoma. Účastník, který vystoupil ze sdružení, se nezprošťuje odpovědnosti za závazky z činnosti sdružení, které vznikly do dne vystoupení, přičemž v případě žalované jde o závazek ze smlouvy o dílo provést dílo řádně a včas, který je zajištěn pro případ jeho porušení povinností uhradit žalobkyni sjednanou smluvní pokutu.
V části, ve které dovolání žalované směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolání žalovaného není rovněž přípustné. Přípustnost dovolání žalovaný ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka, zda „nezákonný zásah zadavatele do nabídkové smlouvy a uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 82 odst. 2 zákona č. 137/2006 Sb., způsobuje neplatnost smlouvy“.
Přípustnost dovolání se vždy vztahuje k právním otázkám; nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1783/2015, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3580/2018, uveřejněného pod č. 20/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.
9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2291/2022). Právní otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou má zákon na mysli otázku judikatorního významu, tj. otázku výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nikoliv otázku právního posouzení konkrétního případu coby výsledku aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu; taková otázka – ať již hmotného či procesního práva – proto nemůže z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na ni nalézt obecně platnou odpověď (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Domáhá-li se dovolatel posouzení konkrétního případu (skutku) charakterizovaného individuálními okolnostmi (tak jako v projednávané věci), nejde o otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. To platí rovněž tam, kde jde o posouzení určitého právního jednání a jeho výkladu, neboť výsledek takového posouzení vždy závisí na komplexním posouzení konkrétních okolností
individuálního případu (z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, usnesení ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2587/2019, rozsudek ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 242/2011, a judikaturu Ústavního soudu v něm citovanou/, a rozsudek ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018). Jestliže oproti návrhu smlouvy o dílo, v němž byli jako sdružení zhotovitelé označeni výslovně žalovaný a žalovaná, a ve smlouvě podepsané žalovaným dne 27.
1. 2014 je jako smluvní strana uvedeno „sdružení zhotovitelů“ zastoupené reprezentantem sdružení, který smlouvu o dílo „jménem sdružení“ podepsal (rozuměj jednal jak jménem svým, tak i jménem žalované), s přihlédnutím k tomu, že v zadávacím řízení žalovaní předložili smlouvu o sdružení ze dne 15. 10. 2013, nebylo pochyb o tom, kdo jsou členové sdružení, kteří odpovídají za jeho závazky společně a nerozdílně. Bez významu proto není ani to (co do osob zhotovitelů – sdružení), že předložený návrh smlouvy žalovaný (jako zástupce sdružení) bez výhrad podepsal.
Spojuje-li dovolatel přípustnost svého dovolání s řešením otázky určitosti ujednání o výši smluvní pokuty a odkazuje v té souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn.
32 Odo 1172/2003, neboť podle jeho
přesvědčení odvolací soud neosvětlil postup při určení výše smluvní pokuty, pomíjí, že závěry citovaného rozsudku dovolacího soudu se v dané věci neprosadí, neboť odvolací soud řádně odůvodnil svůj závěr o výši sporného nároku (viz bod 17 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Přípustnost dovolání nezakládá řešení otázky práva na zaplacení smluvní pokuty pro případ odstoupení od smlouvy. S touto argumentací totiž žalovaný přichází až v dovolání (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). V řízení před soudem prvního stupně a v průběhu odvolacího řízení žalovaný brojil pouze proti té části rozhodnutí soudu nižších stupňů, kterou mu byla uložena povinnost k zaplacení smluvní pokuty za prodlení, a nikoli proti smluvní pokutě upravené v čl.
IX odst. 12 smlouvy o dílo. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. Lze-li v odvolacím řízení přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018, ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). Pokud tedy dovolatel neuplatnil shora uvedenou námitku (vyloučení smluvní pokuty z důvodu odstoupení od smlouvy) v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Ve vztahu k dovolací argumentaci nedostatečného odůvodnění právně kvalifikačních úvah odvolacího soudu a nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku nutno poznamenat, že jí dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vady řízení. Zbývá zopakovat (co je již uvedeno shora), že k vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, přičemž tato podmínka v posuzovaném případě splněna není.
Jako obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné zopakovat, že v nyní posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu poskytuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaný měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, publikovanému jako R 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož [M]ěřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Nejvyšší soud neshledal, že by odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nebylo ve smyslu žalovaným vznášených výhrad dostatečné. Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí, pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení.
Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III.
ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Výtkou překvapivosti a nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí žalovaný nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O těchto vadách platí to, co je už uvedeno shora. Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, které směřuje vůči výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není dovolání žalovaného přípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. Ačkoli dovolatelé obsáhle polemizují s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k jiným právním otázkám, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (kromě shora uvedených), řádně nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Z výše uvedeného se podává, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. S ohledem na odmítnutí dovolání dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.