Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele STAVBA Brno, družstvo, sídlem Podnásepní 379/10, Brno, zastoupeného Mgr. Jindřichem Mayerem, advokátem, sídlem Hlinky 46/116, Brno, proti výrokům III a IV rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3652/2022-2804 ze dne 26. 2. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a dále a) STAVBA, k. s., sídlem Kobližná 71/2, Brno, b) Dany Malé, c) Davida Malého, a d) Jakuba Malého, a e) P.A.M.Z. a. s., sídlem Cejl 504/38, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se žalobou podanou v červnu 1994 u Krajského soudu v Brně ("krajský soud") domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly převedeny na právní předchůdkyni vedlejší účastnice a) a následně na další žalované. Krajský soud rozsudkem č. j. (3)11 Cm 415/94-1906 ze dne 12. 12. 2018 žalobě stěžovatele částečně vyhověl a určil, že stěžovatel je vlastníkem tam specifikovaných pozemků, ohledně některých pozemků řízení zastavil a ve vztahu k jednomu z nich žalobu zamítl.
2. Vrchní soud v Olomouci ("odvolací soud") rozsudkem č. j. 8 Cmo 59/2019-2491 ze dne 25. 5. 2022 rozsudek krajského soudu mimo jiné v části určující vlastnické právo stěžovatele potvrdil a ohledně jednoho pozemku jej změnil tak, že určil stěžovatele jako jeho vlastníka.
3. K dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem kromě jiného zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek krajského soudu v částech, jimiž bylo určeno vlastnické právo stěžovatele, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení (napadené výroky III a IV).
4. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených výroků; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Stěžovatel namítá, že hospodářské smlouvy, jimiž byla převedena značná část jeho majetku, byly neplatné. Nejvyšší soud nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu a platnost smluv posoudil v rozporu s názorem Ústavního soudu v usnesení sp. zn. III. ÚS 798/10 ze dne 17. 3. 2011.
5. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je včasná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností.
6. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Zásadně nepřípustná je tak ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí - jako tomu je i v projednávané věci. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
7. Napadenými výroky Nejvyšší soud zrušil části rozsudků odvolacího a krajského soudu a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení; řízení tedy stále probíhá. Stěžovatel si je této skutečnosti vědom a argumentuje, že délka řízení (více než 31 let) je natolik extrémní, že další prodlužování sporu je samo o sobě protiústavní. Stěžovateli lze přisvědčit, že celková délka řízení je skutečně extrémní a v rozporu s ústavními požadavky na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro výjimku z nepřípustnosti stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí by však musely být splněny předpoklady podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavnímu soudu - to stěžovatel netvrdí a ani Ústavní soud jejich naplnění v projednávané věci neshledal.
8. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu písm. a) zmiňovaného ustanovení, jak jej vykládá judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 3/24 ze dne 27. 3. 2024, bod 21). Stěžovatel rovněž nenamítá porušení práva na zákonného soudce, což by jedině mohlo přípustnost ústavní stížnosti v této fázi řízení založit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1042/25 ze dne 22. 4. 2025).
9. Splněna nebyla podmínka ani podle písm. b) příslušného ustanovení, neboť to odstraňuje překážku nepřípustnosti v situaci, kdy stěžovatel sice podal opravný prostředek, avšak při jeho projednání dochází ke značným průtahům. Taková situace však v případě stěžovatele nenastala. Celková délka řízení - jakkoli ji lze považovat za ústavně nepřijatelnou - není z hlediska posouzení této výjimky relevantní.
10. Není navíc vyloučeno, že stěžovatelově žalobě může být vyhověno i z jiných důvodů, než které posuzoval Nejvyšší soud. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud zabýval platností smluv z pohledu § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví, a nevěnoval se dalším možným důvodům neplatnosti; zároveň namítá, že tím Nejvyšší soud znemožnil přezkum platnosti smluv z jiných hledisek - to však nelze v této fázi řízení s jistotou předjímat.
11. Nebude-li stěžovatel souhlasit s výsledkem řízení před soudy a bude mít za to, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, může (po vyčerpání všech opravných prostředků) podat novou ústavní stížnost. V případě takové ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí soudu není vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, ale i k celému dosavadnímu průběhu řízení (viz nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012, bod 37).
12. Stěžovatel bude mít nadále k dispozici prostředky ochrany - jak procesní, tak kompenzační - včetně nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 7. 8. 2007). V každém případě lze naléhat na soudy, aby danou věc rozhodly co nejrychleji, neboť takto dlouze vedené řízení nelze v právním státě tolerovat.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. srpna 2025
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj