ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce STAVBA Brno, družstvo, se sídlem v Brně, Podnásepní 379/10, Trnitá, identifikační číslo 00030864, zastoupeného Mgr. Jindřichem Mayerem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 46/116, proti žalovaným 1) STAVBA, k. s., se sídlem v Brně, Kobližná 2, identifikační číslo 41600819, zastoupené JUDr. Hanou Šupákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Porážka 207/1, 9) D. M., 10) D. M., 11) J. M., zastoupeným Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 693/5, a 13) P.A.M.Z. a. s., se sídlem v Brně, Cejl 504/38, identifikační číslo 28261097, zastoupené Mgr. Danem Schafferem, advokátem se sídlem v Brně, Filipínského 1534/55, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (3)11 Cm 415/94, o dovolání žalovaných 1, 9, 10, 11 a 13 proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 Cmo 59/2019-2491, takto:
I. Dovolání žalované 1 proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 Cmo 59/2019-2491, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí jejího odvolání, se odmítá. II. Dovolání žalovaných 9, 10 a 11 proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 Cmo 59/2019-2491, jímž bylo odmítnuto jejich odvolání proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, č. j. (3) 11 Cm 415/94-1906, se odmítá. III. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 Cmo 59/2019-2491, pokud jím byl ve výrocích II. a III., jakož i ve výroku V. ohledně žalovaných 9, 10, a 11, potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, č. j. (3) 11 Cm 415/94-1906, včetně na ně navazujících výroků o nákladech řízení, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, č. j. (3) 11 Cm 415/94-1906, ve výrocích II. a III., a ve výroku V. ohledně žalovaných 9, 10, a 11, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. IV. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 Cmo 59/2019-2491, se ve výroku, jímž byl změněn ve výroku IV. ohledně žalované 13 rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, č. j. (3) 11 Cm 415/94-1906, tak, že se určuje, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY, pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 685 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY, bydlení, a pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, jiná plocha o výměře 2244 m2, včetně na něj navazujícího výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, č. j. (3) 11 Cm 415/94-1906, se ve výroku IV. ohledně žalované 13, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 8. 6. 1994 domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitostem, které byly původně zapsány jako jeho nemovitosti, avšak hospodářskými smlouvami ze dne 9. 8. 1991 byly převedeny na žalovanou 1, respektive na její právní předchůdkyni společnost STAVBA spol. s r. o. V průběhu řízení došlo k převodu některých nemovitostí na další žalované. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2018, č. j. (3)11 Cm 415/94-1096, - výrokem I. zastavil řízení o vydání nemovitostí proti STAVBA, k.
s. (dále též „žalovaná 1“), zapsaných na LV č. XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemků parc. č. XY, č. č. XY, č. XY, č. XY, XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, XY, č. XY, č. XY a části pozemku parc. č. XY, v rozsahu podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2017, č. j. 108 C 64/2013-284, všech o blíže specifikované výměře a účelovém určení, jakož i zastavil řízení proti R.
R. (původně žalovaný 8) ve věci pozemku č. XY, zapsaného na LV č. XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY,
- výrokem II. určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro STAVBA, k. s. na LV č. XY, pro okres XY, obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, a č. XY, všech o blíže specifikované výměře a účelovém určení, - výrokem III. určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro STAVBA, k. s.:
· na LV č. XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemku parc. č. XY o blíže specifikované výměře a účelovém určení, budovy č. p. XY na pozemku parc. č.XY, · jednotek č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, všech definovaných jako nebytový prostor, zapsaných v katastru nemovitostí pro prvního žalovaného STAVBA, k. s. na LV č. XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY,
· na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY (v rozsahu podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2017, č. j. 108 C 64/2013-284), č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, pozemků č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č.
XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XYč. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, o blíže specifikované výměře a účelovém určení, a budovy č. p.
XY, umístěné na parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č XY, · na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemku parc. č. XY, o blíže specifikované výměře a účelovém určení, jehož součástí je stavba XY, byt. dům,
· na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, o blíže specifikované výměře a účelovém určení,
· na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemků parc. č. XY, jehož součástí je stavba, XY, jiná stavba, a č. XY o blíže specifikované výměře a účelovém určení, · na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemku parc. č. XY,
· na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to spoluvlastnického podílu o velikosti ? na pozemcích parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, o blíže specifikované výměře a účelovém určení,
· na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemků parc. č. XY, jehož součástí je stavba XY, bydlení, a parc. č. XY, o blíže specifikované výměře a účelovém určení, · na LV č. XY, pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to spoluvlastnického podílu o velikosti ? na pozemku parc. č. XY o blíže specifikované výměře a účelovém určení, · na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, o blíže specifikované výměře a účelovém určení. - výrokem IV. zamítl žalobu proti I. S. (původně žalovaný 3) o vydání nemovitostí zapsaných na LV č.
XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to pozemků parc. č. XY a XY o blíže specifikované výměře a účelovém určení, žalobu proti J. O. (původně žalovaný 4) a Z. O. (původně žalovaná 5) o vydání nemovitostí zapsaných na LV č. XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, u
Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to stavby č. p. XY, rod. dům na pozemku parc. č. XY, žalobu proti společnosti P.A.M.Z. (žalovaná 13) o vydání nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. XY, bydlení, a pozemku parc. č. XY. - výrokem V. určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro V.
N. (původně žalovaný 6), na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemků parc č. XY, parc. č. XY, že je výlučným vlastníkem nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro ŽLTC s. r. o. (původně žalovaná 7) na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to pozemku parc. č. XY, že je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro R.
R. (původně žalovaný 8) na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, že je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro D. M. (žalovanou 9), pro D. M. (žalovaného 10) a J. M. (žalovaného 11) na LV č. XY pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemků parc.
č. XY č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, a že je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro J. V. (žalovaná 12) na LV. Č. pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to
stavby č. e. XY, rodinná rekreace na pozemku parc. č. XY; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce a společnost STAVBA spol. s r.o. (právní předchůdce žalovaného 1) uzavřeli dne 9. 8. 1991 hospodářské smlouvy o převodu sporných nemovitostí za celkovou cenu 38.643.826 Kčs (dále jen „hospodářské smlouvy“). V témže roce prodal žalobce stejné společnosti většinu svého majetku, včetně strojů a zařízení. Cituje § 21 odst. 1, § 24g, § 347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a § 16 odst. 1 a 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví (dále jen „zákon o nezemědělském družstevnictví“), se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví jsou platnými smlouvami.
Stanovy žalobce (a rovněž i § 16 zákona o nezemědělském družstevnictví) stanovily, že členská schůze je nejvyšším orgánem družstva a do její působnosti patřilo rozhodovat o základních otázkách koncepce rozvoje družstva [§ 16 odst. 4 písm. e) zákona o nezemědělském družstevnictví]. Soud prvního stupně převod takové části majetku, jež byla předmětem hospodářských smluv, považoval za základní otázku koncepce rozvoje družstva. Jestliže obě smlouvy byly uzavřeny bez vědomí a bez projednání s členskou schůzí, přičemž ke schválení nedošlo ani dodatečně, jsou obě absolutně neplatné pro absenci rozhodnutí členské schůze o prodeji majetku družstva, a to pro rozpor s § 21 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku.
Soud prvního stupně poukázal na to, že ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 Cm 221/2002 byla jako předběžná posuzována otázka platnosti totožných hospodářských smluv se stejným závěrem o jejich absolutní neplatnosti ze shora uvedených důvodů. Přesto, že tento rozsudek byl následně zrušen Vrchním soudem v Olomouci rozhodnutím ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Cmo 158/2007-192, a dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 29 Cdo 3418/2008-223, zamítnuto, k věci se vyjádřil v rámci projednávání ústavní stížnosti Ústavní soud pod sp. zn. II.
ÚS 798/10. Vyjádřil přesvědčení, že se zřetelem k rozsahu převáděného majetku žalobce (jen na základě jednání představenstva družstva), šlo o právní úkony směřující k realizaci základní koncepce rozvoje družstva, k nimž bylo potřeba schválení členskou schůzí. Tato zjištění učinily soudy včetně Ústavního soudu v rámci konkursního řízení vedeného proti společnosti KB-Lerk, spol. s r. o. (původně žalované 2), na níž byla převedena část majetku žalobce. Ústavní soud ohlásil, že nebýt toho, že v mezidobí byl konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení, by zrušil jak rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Nejvyššího soudu pro porušení práva na soudní ochranu.
S těmito závěry Ústavního soudu se zcela ztotožnil i soud prvního stupně. Pro absolutní neplatnost hospodářských smluv z 9. 8. 1991 se tak žalovaná 1 nemohla stát vlastníkem převáděného majetku. S odkazem na závěry rozsudku velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn.
31 Cdo 353/2016, dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování k závěru, že žalovaní 3, 4, 5 a 13 byli při nabývání sporných nemovitostí v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, a proto nemovitosti legálně nabyli. Žaloba tak byla vůči nim zamítnuta. Naopak u žalovaných 6 až 12 odvolací soud dovodil, že nenabyli nemovitosti v dobré víře a žalobě vůči nim vyhověl. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 Cmo 59/2019-2491,
- odmítl odvolání žalované 1 proti výrokům I., IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, č. j. (3)11 Cm 415/94-1096 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), - odmítl odvolání 9, 10 a 11 žalovaných proti III. výroku rozsudku soudu prvního stupně,
- potvrdil ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně, - potvrdil ve správném znění rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku IV. ve vztahu ke 3, 4 a 5 žalovaným, - změnil v části výroku IV. ohledně žalované 13 rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY, pro okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to: pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, bydlení, a pozemku parc. č. XY, o blíže specifikované výměře a účelovém určení, - potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku V. ohledně 9, 10 a 11 žalovaných,
- zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku V. ohledně žalované 12 a v části výroku VI. ve vztahu k 1, 7, 8, 9, 10, 11, 12 a 13 žalovaným, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně, - ve zbývajícím rozsahu části výroku VI. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně o absolutní neplatnosti hospodářských smluv. Svůj rozsudek založil na úsudku, že hospodářskými smlouvami ze dne 9.
8. 1991 byla převedena „převážná část majetku“, „většina majetku“ či „významná část majetku“, přičemž tímto postupem představenstvo družstva rozhodovalo o (prakticky) „základních otázkách koncepce rozvoje družstva“, které však spadají do působnosti členské schůze. Členská schůze žalobce nevyslovila souhlas se změnami v družstvu, s prodejem jeho majetku podle smluv ze dne 9. 8. 1991, s tím, že členská schůze dne 12. 8. 1991 o uzavření těchto smluv vůbec nejednala a nebyla o nich informována. Po připomenutí části odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
3. 2011, sp. zn. III. ÚS 798/10, které se týkalo ústavní stížnosti žalobce v postavení stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 9 Cmo 158/2007, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, odvolací dospěl k závěru, že došlo k převodu většiny majetku žalobce, k němuž členská schůze (shromáždění delegátů) konaná dne 12. 12. 1990, 18. 2. 1991 a dne 12. 8. 1991 neudělila souhlas, a je tak odůvodněn závěr o absolutní neplatnosti hospodářských smluv.
Tento závěr konvenuje s odůvodněním usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3.
2011, sp. zn. III. ÚS 798/10. Odvolací soud akcentoval, že výhrady žalované 1 vůči závěru o neplatnosti hospodářských smluv s odkazem na jí označená rozhodnutí soudů nejsou pro soud závazná, nezakládají v této věci překážku věci rozsouzené a to pro částečně odlišný předmět řízení a okruh účastníků, ale především na odlišně zjištěný skutkový stav věci a aplikaci závěrů obsažených v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 798/10, které soudy v jiných soudních řízeních (např. rozsudek Městského soudu v Brně č. j.
21 C 215/2005-214) nerespektovaly. K její námitce, že ani citované rozhodnutí Ústavního soudu nebylo vydáno v tomto řízení (v této věci), a nelze je tak považovat za závazné, uvedl, že v nyní projednávané věci se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud cítily být vázány právním posouzením (určitého) skutkového stavu Ústavním soudem, který oba soudy dovodily i v projednávané věci. Podle přesvědčení odvolacího soudu v případě žalovaných 3, 4, a 5 je pro ně společné, že při nabývání sporných nemovitostí byli v dobré víře, že je žalovaná 1 jejich vlastnicí, nebyly jim známy žádné informace o probíhajícím řízení o určení vlastnického práva.
Jestliže odvolací soud vůči žalované 13 změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vůči ní vyhověl, pak se tak stalo na základě odlišného závěru o její dobré víře při nabývání sporných nemovitostí. Ze čl. II odst. 3 kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2016 totiž vyplývá, že žalovaná 13 byla výslovně žalovanou 1 informována o sporu o určení vlastnického práva k nim, a tudíž nemohla být v dobré víře, že je žalovaná 1 jejich vlastnicí. Odvolání žalovaných 9, 10 a 11 nemohlo být úspěšné v situaci, kdy odvolací soud přijal závěr o neplatnosti hospodářských smluv ze dne 9.
8. 1991 a tito žalovaní nemohli být při nabývání nemovitostí v dobré víře, neboť byli v rámci nabývacího titulu informováni o probíhajícím sporu o určení vlastnického práva. Zrušil-li odvolací soud tu část výroku rozsudku soudu prvního stupně, jíž bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro žalovanou 12 J. V. na LV č. XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to stavby XY, rodinná rekreace na pozemku parc.
č. XY, stalo se tak pro tvrzení této žalované o zániku původní stavby a výstavbě nové, přičemž podle odvolacího soudu soud prvního stupně nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní 1, 9, 10, 11 a 13. Žalovaná 1 přípustnost svého dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: 1) zda má rozhodnutí Ústavního soudu ve formě usnesení, které nebylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, precedenční účinky, 2) zda lze považovat za přípustné a souladné se zásadou volného hodnocení důkazů, aby soud v rozhodnutí opomenul provedený důkaz jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud s ohledem na své závěry plynoucí z jiných důkazů pokládá za prokázané, 3) co se rozumí základními otázkami koncepce rozvoje družstva podle § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním a jiném družstevnictví,
4) učiní-li právní úkon (právní jednání), který lze vyhodnotit jako rozhodnutí o základních otázkách koncepce rozvoje družstva, osoby oprávněné za družstvo jednat (členové představenstva, kteří byli oprávněni za družstvo jednat a byla jim jednomyslným rozhodnutím představenstva družstva výslovně uložena povinnost právní úkon učinit) bez předchozího rozhodnutí členské schůze družstva, má taková skutečnost za následek neplatnost právního úkonu nebo pouze odpovědnost členů představenstva za případnou škodu, 5) zda lze považovat za přípustné a souladné se zásadami rovnosti, právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, jakož i s principem legitimního očekávání a právem na spravedlivý proces, aby soud vyhodnotil již vyřešenou předběžnou otázku odlišně, a dále otázek dosud neřešených, a to:
6) rozumí se základními otázkami koncepce rozvoje družstva podle § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním a jiném družstevnictví, i rozhodnutí o převodu převážné většiny majetku družstva; pokud ano, jak má být vykládán pojem „převážná většina“ (jaká procentuální míra je převážnou většinou),
7) rozumí se základními otázkami koncepce rozvoje družstva podle § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním a jiném družstevnictví, i rozhodnutí o převodu většiny majetku družstva; pokud ano, jak má být vykládán pojem „většina majetku“ (jaká procentuální většina je „většinou“),
8) pokud se základními otázkami koncepce rozvoje družstva podle § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním a jiném družstevnictví, rozumí i rozhodnutí o převodu většiny majetku družstva, lze pojem „většina majetku“ vykládat nikoli jako množstevní údaj (tj. vyjádření kvantity majetku, resp. peněžní hodnoty majetku), nýbrž jako kvalitativní údaj (tj. vyjádření kvality majetku, resp. jeho „použitelnosti“), a pokud ano, jak má být zjišťována a vykládána „většina majetku“ z hlediska jeho „použitelnosti“, 9) rozumí se základními otázkami koncepce rozvoje družstva podle § 16 odst. 4 písm. e) zákona č.
176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním a jiném družstevnictví, i rozhodnutí o převodu významné či rozhodující části majetku družstva, a pokud ano, jak má být vykládán pojem „významná“ či „rozhodující“ část majetku,
10) zda lze považovat za přípustné a souladné se zásadami rovnosti, právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, jakož i principem legitimního očekávání a právem na spravedlivý proces, aby tatáž smlouva byla vůči jednomu účastníkovi (STAVBA k. s.) posouzena jako neplatná a vůči druhému účastníkovi řízení (KB-LeRK, spol. s r.o.), který je jeho právním nástupcem na základě singulární sukcese, jako platná, ačkoli při posuzování platnosti smlouvy byly hodnoceny tytéž skutečnosti, byť by se tak stalo ve dvou různých soudních řízeních (řízení o určení vlastnictví k nemovitostem a řízení o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce), 11) zda lze učinit závěr o neplatnosti hospodářských smluv pro rozpor se základními otázkami koncepce rozvoje družstva, pokud žalobce v řízení žádnou koncepci rozvoje družstva přijatou družstvem neprokázal, 12) zda může mít rozhodnutí členské schůze družstva o základních otázkách koncepce rozvoje družstva podle § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním a jiném družstevnictví, formu konkludentního jednání spočívajícího v postupném (několikerém) složeném rozhodování a jednání družstevníků, kteří tvoří členskou schůzi družstva, nebo musí být takové rozhodnutí učiněno pouze formálním rozhodnutím členské schůze družstva svolané na zasedání členské schůze družstva, 13) zda lze učinit závěr o neplatnosti hospodářských smluv pro rozpor se základními otázkami koncepce rozvoje družstva, jestliže je odůvodněn několika právními úkony učiněnými v delším časovém období, avšak zpochybněna byla pouze platnost dvou z těchto úkonů (dvou hospodářských smluv o převodu nemovitých věcí), zatímco platnost desítek, resp. stovek jiných právním úkonů (desítky smluv o převodu movitých i nemovitých věcí na jednotlivé družstevníky a jimi zakládané společnosti, stovky dohod o ukončení pracovního poměru se zaměstnanci družstva atd.) zpochybňovány nebyly, a jestliže konkrétní vliv a relevance těchto dvou právních úkonů (dvou hospodářských smluv o převodu nemovitých věcí) nebyly odvolacím soudem vyhodnoceny.
Přes rozsáhlost dovolání ze dne 15. 8. 2022 včetně jeho ještě rozsáhlejšího doplnění ze dne 11. 10. 2022, lze vymezit dvě kruciální otázky (posuzováno podle obsahu celého dovolání a jeho doplnění - § 41 odst. 2 o. s. ř.), na nichž je (určujícím způsobem pro výsledek sporu) založeno rozhodnutí odvolacího soudu, s jejichž řešením žalovaná 1 nesouhlasí a způsob, jakým se s nimi odvolací soud vypořádal, považuje za rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Při řešení výkladu § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví, měl zásadní dopad pro přijetí závěru o neplatnosti hospodářských smluv výklad zákonného pojmu „základní otázky koncepce rozvoje družstva“.
O prodeji majetku družstva totiž rozhodlo „jen“ jeho představenstvo a prodej nebyl schválen členskou schůzí družstva. Výklad, co je potřeba v poměrech nyní souzené věci považovat za „základní otázky koncepce rozvoje družstva“, který přijal odvolací soud, odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, a jeho usnesení ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4953/2017. Žalovaná 1 zdůrazňuje, že kupní smlouvou ze dne 18. 7. 1994 převedla na společnost KB-LeRK, spol.
s r. o. část nemovitostí, které nabyla od žalobce na základě hospodářských smluv ze dne 9. 8. 1991. Společnost KB-LeRK spol. s r. o. v rozsahu tohoto majetku se stala žalovanou 2. Dne 10. 4. 2001 byl na majetek společnosti KB-LeRK spol. s r. o. prohlášen konkurs. Nemovitosti žalované KB-LeRK spol. s r. o., které se staly předmětem určovací žaloby žalobkyně ze dne 8. 6. 1994, byly sepsány do konkursní podstaty úpadce. Žalobce podal proti úpadci společnosti KB-LeRK spol. s r. o. žalobu o vyloučení sepsaných nemovitostí z konkursní podstaty.
V rámci tohoto vylučovacího řízení se soudy všech stupňů zabývaly otázkou platnosti hospodářských smluv ze dne 9. 8. 1991, přičemž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, zamítl dovolání žalobce se závěrem o jejich platnosti. Usnesením ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 798/10, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009 pod sp. zn. 29 Cdo 3418/2008. Dovolatelka zdůrazňuje, že
usnesení Ústavního soudu, na jehož závěrech odvolací soud založil své právní posouzení věci, nemá precedenční účinky a není závazné ani pro Ústavní soud ani pro obecné soudy. S tímto odůvodněním žalovaná 1 navrhla změnit rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 Cmo 59/2019-2491, ve smyslu dovolacího návrhu obsaženého v oddílu V. na straně 45 a jejího doplňku dovolání ze dne 11. 10. 2022, popř. zrušit rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12.
12. 2018, č. j. (3)11 Cm 415/94-1906, ve výrocích II, III a V a věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání žalovaných 9, 10 a 11 směřujících proti výroku rozsudku Vrchního soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 Cmo 59/2019-2491, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu ze dne 12. 12. 2018, č. j. (3)11 Cm 415/94-1906, v části výroku V., tito spojují s rozporem rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (odchýlení se) při posouzení otázky platnosti hospodářských smluv ze dne 9.
8. 1991, otázky dobré víry žalovaných 9, 10 a 11 při nabývání nemovitostí od nevlastníka, a otázky existence naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva. Nejsou srozuměni se závěrem o neplatnosti hospodářských smluv ze dne 9. 8. 1991, který se opírá o odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 798/10. Akcentují, že dne 31. 7. 2007 uzavřeli se společností STAVBA, k. s. (prodávající) kupní smlouvu na pozemky v k. ú. XY zapsané na LV č. XY, parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, které byly vždy funkčně spjaty se stavbou č. p.
XY, přičemž při uzavření smlouvy byli tito dovolatelé informováni, že obdobný spor vedený o jiné nemovitosti již skončil zamítnutím žaloby, a že je jisté, že prodávající bude potvrzen jako vlastník převáděných nemovitostí. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3664/2017, mají za to, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť dotčeného nároku se lze domoci jinak, např. typicky žalobou na plnění. Požadované soudní určení nepředstavuje finální vyřešení sporu.
S tímto odůvodněním dovolatelé 9, 10 a 11 navrhli, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně tak, že se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, č. j. (3)11 Cm 415/94-1906, v části výroku V. ohledně žalovaných 9, 10 a 11 mění tak, že se žaloba o určení vlastnického práva žalobce zamítá. Žalovaná 13 podala dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 Cmo 59/2019-2491, jímž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12.
12. 2018, č. j. (3)11 Cm 415/94-1906, v části výroku IV. tak, že se určuje, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY, okres XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a to pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 685 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY, bydlení, a pozemku parc. č.
XY, ostatní plocha, jiná plocha o výměře 2244 m2 (dále též „sporné nemovitosti“). Přípustnost dovolání spojuje s řešením otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, posuzoval platnost totožných hospodářských smluv ze dne 9. 8. 1991, přičemž dovodil, že jde o smlouvy platné a vysvětlil, co se rozumí „základními otázkami koncepce rozvoje družstva“ podle § 16 odst. 4 písm e) zákona o nezemědělském družstevnictví; od těchto otázek je nutno odlišovat úkony, jimiž je základní koncepce družstva realizována.
Schvalování těchto realizačních kroků již do působnosti členské schůze nespadá; v souladu s § 17 zákona o nezemědělském družstevnictví je svěřeno představenstvu družstva. Nemůže se ztotožnit s úvahou odvolacího soudu, že sporné hospodářské smlouvy mění dosavadní základní směřování rozvoje družstva, které ke své platnosti vyžadovaly souhlasné rozhodnutí členské schůze družstva, a jestliže souhlas nebyl dán, nutno smlouvy hodnotit jako odporující právním předpisům - § 16 odst. 4 zákona o nezemědělském družstevnictví a § 2 odst. 1, § 21 odst. 1 hospodářského zákoníku.
Dovolatelka 13 zdůrazňuje, že rozhodnutí o základních otázkách rozvoje družstva je rozhodnutí, které je směřováno dovnitř společnosti (družstva) a nemá závaznost vůči třetím osobám. Naopak vůči třetím osobám za družstvo jedná představenstvo. Z tehdy platné právní úpravy nelze dovodit, že by bylo potřeba souhlasu členské schůze k jakékoliv majetkové dispozici s majetkem družstva představenstvem. Jelikož soud prvního stupně žalobu o vydání sporných nemovitostí vůči ní zamítl, tato dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil výrok rozsudku Vrchního soudu ze dne 25.
5. 2022, č. j. 8 Cmo 59/2019-2491, měnící výrok IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2018, č. j. (3)11 Cm 415/94-1906, ohledně žalované 13 na vydání nemovitostí tak, že se v této části rozsudek Krajského soudu v Brně potvrzuje. Žalobce navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání jsou přípustná ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud vyřešil otázku platnosti hospodářských smluv v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle rozsudku ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, v řízení, které se týkalo žalobce STAVBA Brno, družstvo proti žalovanému JUDr. Daliboru Lorencovi, správci konkursní podstaty úpadkyně KB – LeRK, spol. s r. o. o vyloučení označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, Nejvyšší soud vyšel z toho, že žalobce a společnost STAVBA spol. s r. o. uzavřeli hospodářské smlouvy o převodu sporných nemovitostí ze žalobce na společnost STAVBA, spol. s r. o. za celkovou částku 38.643.826,- Kč. Shromáždění delegátů žalobce neprojednalo a neschválilo převod sporných nemovitostí.
V roce 1994 právní nástupkyně společnosti STAVBA, spol. s r. o. uzavřela s pozdější úpadkyní KB – LeRK, spol. s r. o.
kupní smlouvy o převodu sporných nemovitostí na úpadkyni. Úpadkyně byla zapsána jako jejich vlastník v katastru nemovitostí. Na majetek úpadkyně byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 26 K 60/2000, prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. Dalibor Lorenc. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2007, č. j. 4 Cm 221/2002-156, vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně sporné nemovitosti, neboť dospěl k závěru, že hospodářské smlouvy jsou v důsledku absence rozhodnutí členské schůze o prodeji většiny majetku neplatné pro rozpor s ustanovením § 21 odst. 1 hospodářského zákoníku.
Nestala-li se společnost STAVBA, spol. s r. o. v důsledku neplatnosti hospodářských smluv vlastnicí sporných nemovitostí, nemohla je ani její právní nástupkyně platně převést na pozdější úpadkyni, a jejich vlastníkem je stále žalobce. Vrchní soud v Olomouci k odvolání JUDr. Dalibora Lorence rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Cmo 158/2007-192, změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2007, č. j. 4 Cm 221/2002-156, tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně zamítl.
Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud podal výklad § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb. Přijal závěr, podle něhož „[Z]ákladními otázkami koncepce rozvoje družstva ve smyslu citovaného ustanovení - jak správně uzavřel i odvolací soud - je třeba rozumět dlouhodobé směřování družstva, tj. zejména rozsah a strukturu jeho aktivit, jeho investiční strategii, výrobní či jiném zaměření a podobně. S odvolacím soudem je třeba souhlasit i v závěru, podle něhož od těchto otázek je nutno odlišit úkony, jimiž je základní koncepce rozvoje družstva realizována.
Jejich schvalování již do působnosti členské schůze družstva citované ustanovení nesvěřuje a v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 zákona č. 176/1990 Sb. tak spadají do působnosti představenstva, jež za svou činnost odpovídá členské schůzi.“ Dodal, že „[D]ovolatel … zjevně přehlíží, že při jím zaujatém výkladu by třetí osoby, jež vstoupily s družstvem do smluvních vztahů, byly ve značné právní nejistotě, zda jimi uzavřená smlouva se neodchyluje od schválené koncepce rozvoje družstva a nevyžaduje tudíž ke své platnosti schválení členskou schůzí.
Odpovědnost členů představenstva za případnou škodu, způsobenou družstvu, tím není dotčena.“ Rozhodnutí o majetkových převodech, jakkoliv jsou pro družstvo nebo jeho fungování významná, nelze považovat za otázky koncepce rozvoje družstva. Majetkové dispozice jsou pouze jedním z kroků, kterým se taková koncepce rozvoje družstva realizuje. Podmínkou platnosti právního úkonu ve smyslu zákona nezemědělském družstevnictví, nebyl souhlas členské schůze, ačkoli se mohlo jednat o i významnou část družstevního majetku.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4953/2017.
V rozporu se shora uvedenými judikatorními závěry odvolací soud dovodil, že majetkové převody, pro družstvo nebo jeho fungování významné (s ohledem na rozsah převáděného majetku), lze podřadit pod otázku koncepce rozvoje družstva, které ke své platnosti vyžadují podle § 16 odst. 4 písm. e) zákona o nezemědělském družstevnictví schválení členskou schůzí pod sankcí absolutní neplatnosti. Pomíjí přitom, že úkony představenstva při realizaci základní koncepce rozvoje družstva ke své platnosti nevyžadují schválení členskou schůzí družstva.
V zájmu ochrany právní jistoty třetích osob nelze přijmout ani závěr o absolutní neplatnosti právních úkonů, které byly učiněny mezi družstvem a třetími osobami, neboť ty nemohou mít povědomí o tom, zda se jimi uzavřená smlouva s družstvem neodchyluje od schválené koncepce jeho rozvoje, a tudíž vyžaduje ke své platnosti schválení členskou schůzí. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.
Shora řešená otázka platnosti hospodářských smluv ze dne 9. 8. 1991 představovala rovněž prejudiciální otázku pro řešení důvodnosti žaloby vůči žalovaným 9, 10, 11 a 13. Jestliže žalobě vůči nim bylo vyhověno pro nedostatek dobré víry při nabývání nemovitostí od nevlastníka, pak v situaci, kdy hospodářské smlouvy se zřetelem k výkladu § 16 odst. 4 písm. e) zákona o nezemědělském družstevnictví jsou platným právním úkonem, potom řešení otázky dobré víry žalovaných 9, 10, 11 a 13 při nabývání nemovitostí pozbývá na významu, neboť nemovitosti získali od vlastníka.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn i v případě dovolání žalovaných 9, 10, 11 a 13. Odvolací soud považoval pro právní posouzení věci za „rozhodující“ závěry usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 798/10, vydaného v související věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 Cm 221/2002. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proto, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2010, č. j. 26 K 60/2000-602, které nabylo právní moci dne 10.
6. 2010, byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen konkurs na úpadkyni KB – LeRK, spol. s r. o. v likvidaci, tím pominuly účinky soupisu majetku konkursní podstaty (a tedy i důvod vést spor o vyloučení majetku z tohoto soupisu), a ústavní stížnost tak ztratila své opodstatnění. Mimo důvod, pro který Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, dodal, že nebýt této skutečnosti (tj. zrušení konkursu) by „napadená rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) zrušil.“ Argumentačně své obiter dictum založil na tom, že nelze akceptovat závěry soudů nižších stupňů a Nejvyššího soudu, podle nichž „i kdyby bylo možno považovat předmětné hospodářské smlouvy za úkony vyžadující schválení členskou schůzí, resp.
rozhodnutí členské schůze, nečinil tento samotný fakt jejich neschválení právní úkon ve vztahu ke třetím osobám neplatným, neboť třetí osoby, jež vstoupily s družstvem do smluvních vztahů, by byly ve značné nejistotě, zda jimi uzavřená smlouva se neodchyluje od schválené koncepce rozvoje družstva. Ani jeden z uvedených závěrů však v posuzované věci dle Ústavního soudu akceptovat nelze, neboť nebere v úvahu všechna fakta zjištěného skutkového stavu věci, přitom jsou to právě skutkové okolnosti každé věci, které činí každý souzený případ jedinečným, kterýžto fakt třeba při činění právních závěrů mít na paměti.“ Podle přesvědčení Ústavního soudu předmětnými hospodářskými smlouvami a na ně časově navazujícími dalšími smlouvami převádějícími movitý majetek družstva byla převedena na další subjekt – společnost STAVBA, s.
r. o. „převážná“ většina družstevního majetku stěžovatele (STAVBA Brno, družstvo) a to pouze na základě jednání představenstva družstva, aniž v tomto směru předcházelo jakékoliv rozhodování členskou schůzí družstva … hospodářské smlouvy … nutno považovat za úkony měnící dosavadní základní směřování rozvoje družstva a hodnotit je jako takové, které ke své platnosti vyžadovaly souhlasné rozhodnutí členské schůze družstva a pokud se tak nestalo, a to ani následně, nutno je hodnotit jako odporující právním předpisům a to nejen § 16 odst. 4 zákona č. 176/1990 Sb., ale i § 2 odst. 1, ve smyslu § 21 odst. 1 tehdy platného hospodářského zákoníku.
Uvádí-li odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, že se uvedeným právním závěrem Ústavního soudu v podstatě cítí být vázán (vychází z něj), pak nebere náležitě v úvahu, že čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, ze kterého vyplývá tzv. (vše)obecná (precedenční) závaznost (závaznost erga omnes) a (ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.) též tzv. konkrétní (kasační) závaznost nálezů Ústavního soudu (srov. například odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 12.
7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1737/16), na usnesení Ústavního soudu nedopadá, neboť se jimi nerozhoduje ve věci samé, a nevzniká tak překážka rei iudicatae ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (obdobně srov. například FILIP, J. In: BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P., PODHRÁZKÝ, M., SUCHÁNEK, R., ŠIMÍČEK, V., VYHNÁNEK, L. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde Praha, 2010, Čl. 89, nebo LANGÁŠEK, T. In: RYCHETSKÝ, P., LANGÁŠEK, T., HERC, T., MLSNA, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky.
Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, Čl. 89, nebo SLÁDEČEK, V. In: SLÁDEČEK,
V., MIKULE, V., SUCHÁNEK, R., SYLLOVÁ, J.: Ústava České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, Čl. 89, anebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Usnesení Ústavního soudu (na rozdíl od nálezů) tedy nejsou závazná pro všechny orgány a osoby ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, nýbrž požívají závaznosti toliko inter partes (obdobně srov. například odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. I.
ÚS 1359/08, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 533/18). „Nálezová“ judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že „[Ú]čelem řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a obsahu odmítacích usnesení, které plní mj. funkci jistého procesního ventilu uvolňujícího rozhodovací kapacitu, a rozhodně nemůže poskytovat alibi pro orgány veřejné moci, které však kvazimeritorní (a často i nemeritorní) rozhodnutí soudů chránících základní práva, takto užívají – jako potvrzení svých právních názorů“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13.
9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, uveřejněný pod číslem 142/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zároveň platí, že „(…) usnesení nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná. Přirozeně to neznamená, že nemohou mít za žádných okolností precedenční účinek a že proto vždy mohou a měla by být opomíjena. V tomto ohledu žádná pevná pravidla neexistují. A proto je zřejmé, že povinnost respektovat dřívější rozhodnutí Ústavního soudu se vztahuje primárně (a téměř výlučně) na nálezy; v případě, že by soud přikládal precedenční účinek usnesení, stejně jeho sílu převáží precedenční účinek nálezu“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13.
11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V nálezu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06, Ústavní soud zdůraznil, že „je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25.
1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe.“
Pro nyní souzenou věc to znamená, že nebyla-li ústavní stížnost sp. zn. III. ÚS 798/10 přípustná, z důvodu, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2010, č. j. 26 K 60/2000-602, byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen konkurs na úpadkyni KB-LeRK, spol. s r. o., a ústavní stížnost tak ztratila své opodstatnění, nemůže z rozhodnutí Ústavního soudu o jejím odmítnutí jako obiter dictum plynout meritorní právní názor, který by mohl obecné soudy jakkoliv zavazovat při věcném zkoumání dovoláním předestřených právních otázek.
Co z takového usnesení vyplývá, je pouze závěr, že se Ústavní soud nemůže věcí zabývat meritorně. Je proto nezbytné respektovat judikatorní závěry Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, a usnesením ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4953/2017, které dosud rozhodovací praxí dovolacího soudu nebyly překonány. Lze uzavřít, že odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) posoudil sporné otázky hmotného práva, pro něž bylo dovolání přípustné, v rozporu s tím, co je uvedeno výše.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takové vady se ze spisu nepodávají. Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části (§ 243e odst. 1 a 2, věta první o.
s. ř.). Jelikož důvod (nesprávný závěr o neplatnosti hospodářských smluv z 9. 8. 1991), pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve vymezeném rozsahu i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soudy jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.